Tenkrát byl rok 2001. Večer. Noc. 21.40. Bystřice nad Pernštejnem. Sídlištěm I. se rozlehl výkřik. Ne, nebyl to výkřik strachu, nebo hrůzy. Vůbec to nebyl výkřik vyděšený. Vycházel z vchodu 912, 1. patra. Bydlel tam jakýsi Dušan Takáč.
Teď již stará Nova stále vysílala pořad BINGO! Ano, ta stařičká, dobrá, mnohokrát opěvovaná i zatracovaná NOVA TV. Neuvěřitelně si udržela i svůj klub a vydávala již tři časopisy místo jednoho. K časopisu "ANO", přibyl také časopis "NE" a později i časopis "MOŽNÁ". Naštěstí už se na obrazovce neobjevoval Jan Krasl, který byl Dušanovi od pohledu nepříjemný a protivný. Proč? Proč se neobjevuje na televizi nebo proč je Dušanovi nesympatický? Radši to první. Tragicky zahynul, když jednou při obvyklém vysílání pořadu RISKUJ! potkal trošku robustnějšího borce-soutěžícího, kterémuž neuznal otázku, která byla podle obra očividně správná. Na konci pořadu ho před televizními kamerami uškrtil. To byl pohled....na obrovi (PS: říká se, že kdysi chodil na SzeŚ a VOŠ v Bystřici, stejně jako Dušan a přezdívalo se mu Válec) navěšení všichni snad kromě režiséra a snažili se ho odtrhnout od v tu dobu již modrozeleného Krasla. Po půlhodinovém zápasu se obr vzdal, protože si byl jist, že ta hromádka na zemi si již moc nezadýchá.
Ale zpět k Dušanovi a k BINGU. Tedy....toho večera měl Dušan stejně jako dalších pár miliónů lidí vsazeno Bingo. Vyhrál. Vyhrál snových 16.000.025 korun českomoravských. I republika se již v té době tedy jmenovala jinak. Vrchol amerikanismu: Spojené státy Českého a Moravského nadnárodního sdružení. Strašné.(SSČMNS) Prezidentem se nedávno stal ten, u koho se to "dalo" očekávat, Miroslav Sládek. Stále ještě na jazyku heslo - "Naházet je všechny do Vltavy" se ujal vlády a splnil, co slíbil. Celá vláda se týden po ukončení voleb koupala ve Vltavě. Koupala, ale ne doslova, ono se plave špatně se svázanýma rukama a kamenem na krku. Celé se to svrhlo v národní masakr koalice, na nějž se přijel podívat a pobavit se i samotný nesmrtelný Bill Clinton. S úsměvem na rtech ještě zamával oběma Vašíkům.
Ruce pryč od politiky.
V této šílené době žil Dušan. Zkorumpovanost vládla světu. Nevypadalo to tak jen v naší "republice", spíše bych měl říkat sdružení. Všude po světě se lidé rozdělili na ty bohaté, a ty, kteří neměli právo na život - chudé. Jako by se pomalu, ale jistě vracely staletí, která již dávno uplynula a jejichž problémům jsme se ještě před 10-ti lety smáli s klidem a nadhledem. Dnes ne.
Takže Dušan vyhrál. Měl obrovské štěstí. O dva dny později se ukázalo, že to bylo poslední vysílání BINGA, protože jakási protestantská skupina vyhodila celou televizi NOVA do povětří. Proč? - zase ta otázka. Kvůli.... proč vlastně? Nikdo neví. Jen tak, z legrace. Asi. Tak nějak to bylo. Lidé si mohli dělat co chtěli. Tedy ti mocnější a Dušan měl štěstí, že se zapsal mezi ty ve vyšších kruzích právě touto výhrou.
A tak plynul čas. Měsíc, dva.
Jako jeden z nejbohatších lidí naší republiky jste zván do Klubu nezávislých milionářů, kde budete moci zkonzultovat investici peněz a nebude chybět ani zábava...
Takovýto vzkaz našel jednou na své elektronické poště ve svém Seventiu na 550 Mhz s 512 MB RAM a 50 TB (terrabytovým) HDD. Znělo to docela dobře. Nemusel se ani moc přesvědčovat, aby tam šel. Času měl teď pořád dost, všechnu práci za něj dělali jeho manažeři.
Jednoho dne se tedy vydal na udanou adresu. Přivítali jej s klidným nadhledem, ale jako sobě rovného, ačkoliv viděl, že tam jsou lidé daleko daleko bohatší než on. Všichni se usmívali, debatovali a tak i on se přidal a nálada se mu zlepšila.
Žádám o pozornost. Jako vždy i dnes bude naše oblíbená hra jménem ARENA. Proto se přemístěte do naší herní haly, kde se vše bude odehrávat...., a za těchto slov sestoupil z pódia a namířil si to přímo k Dušanovi.
Dobrý den. Jak vidím jste tu nový. Vítám Vás v našem sdružení. Pokud se Vám tady líbí, požádal bych Vás o podpis, který bude potvrzovat, že se stáváte naším členem na dobu 1 roku. Od Vás nepožadujeme nic. Jen případné sponzorování naší firmy a investice do doporučených obchodů. Z výdělků si dovolujeme žádat 25%. Do klubu můžete chodit kdy chcete. Otevřeno je pořád a je jen na Vás, zda sem přijdete jednou za půl roku, nebo každý den. Jak vidíte máme širokou klientelu. Tady je smlouva. Podepíšete???
Dušan nezaváhal ani na chvíli, protože to vypadalo jako solidní klub, který by mu pomohl si ještě přivydělat. Viděl tu mnoho známých tváří, boháčů.
Ano, odpověděl a podepsal se na kus papíru.
Pak se přestěhoval za ostatními do obrovské haly o rozměrech asi 200 x 250 metrů. Po celé ploše byly rozestaveny počítače a na nich běželo jakési drastické demo. Lidé tam po sobě stříleli z bazooky, samopalu, brokovnice, házeli si pod nohy dynamity a vyhýbali se minám. Docela mu to připomínalo jednu hru z mládí, která se jmenovala Worms.
Každý zasedl k jednomu z počítačů, a tak i on si našel volný počítač a zadíval se na monitor, na němž se objevilo menu.
Napište svoje jméno... Dušan Takáč
Přezdívku........ Tadži
GENERATING LANDSCAPE, LOGGING OTHER PLAYERS, PLEASE WAIT...
Uběhla minuta, dvě a většina ostatních lidí u počítače také nečinně seděla a čekala. Objevil se další nápis:
CONNECTING WITH ARENA No. 154....WAIT
To bylo divné, ale Tadži rychle zahnal pochmurné a přemýšlivé myšlenky do kouta a soustředil se na to, co probíhalo na monitoru.
Number of Players: 67
CALLING HUMANS TO ARENA.....PLEASE WAIT
Co to mělo znamenat???
Ale dále již nepřemýšlel, protože se na monitoru objevila hra. Bylo to opravdu něco na styl Worms, až na to, že to, co ovládal mu až moc připomínalo lidi. Byli to lidé.
Zescanované pohyby??? Blue Screen?? (pro neznalé - Blue screen je způsob jak se lidé natočení na normální filmovou kameru umisťují na obrazovku počítače a jsou zasazeni do prostředí s pomocí modrého pozadí.. od toho Blue Screen - pozn. autor). Na to to bylo až moc realistické. Tak co potom? Skutečnost?? To ne, ti lidé se přece zabíjeli....
Přišla na něj řada v tazích. Měl figurku, která se jmenovala Tadži, jak se zaznamenal do počítače. Mohl s ní pomocí kursorových kláves pohybovat, mohl volit mezi zbraněmi: pistole, samopal, bazooka, dynamit a brokovnice. Vystřelil pistolí, protože si stále nebyl jist, co to udělá, co se stane a na jakém principu ta hra je vlastně založena.
Zasáhl svého souseda. Jak dále zjišťoval, hráči měli vlastní HitPointy (zásahové body - každá zbraň ubírala více či méně zásahových bodů dle své účinnosti). On měl stále plných 100.
Dvě hodiny uběhly ani se nenadál a hra ho začínala pohlcovat a bavit. Z původních 67-mi hráčů už bylo v Aréně jen 10 živých. Zcela zapomněl na své předsudky vůči této hře. Bojoval. Měl 32 hitpointů, což je docela málo. Byl na řadě a tak použil bazooku a postavička po jeho pravé ruce se s trapnou poznámkou poroučela k zemi, kde se ještě chvíli za notných kleteb hýbala a pak byla řada na dalším. Dostal zásah z brokovnice, který mu ubral plných 15 hitpointů. Čtyři hráči v Aréně.
Luboš, tak se jmenoval první, střílí a minul jej jen o kousek výstřelem ze své bazooky. Byl to však poslední náboj a tak se odsoudil k rychlému konci samopalem Dříče, jakoužto přezdívku si dal jiný hráč. Opět byl na řadě Tadži a snížil počet hráčů na dva, když přeběhl ke Dříčovi a pod nohy mu položil dynamitek. Jeho soupeř si zaplachtil a se šplouchnutím dopadl do vody. Na hladině se neobjevila ani bublinka. Bylo to jasné.
Už zbyl jen on a Radek. Radek měl 12 hitpointů a Tadži 17. Znamenalo to buď a nebo. Radek šel na jistotu s dynamitem. Tadži byl však takticky v dolině, z níž se Radek nedostal včas. Výbuch zasáhl oba. Plný zásah ubírá 20 hitpointů. Pro Tadžiho nebyl naštěstí dynamit položen úplně přesně a navíc se na něj při svém zoufalém pokusu vyskočit z pasti svalil Radek a většinu výbuchu vykryl nechtěně svým tělem. Tadžimu zůstaly 3 hitpointy, ale stal se vítězem.
Gratuluji. Poprvé tady a hned vyhrát, to se vidí málokdy. Jako ředitel toho všeho si Vás dovoluji pozvat na prohlídku Arény, s jejíž pomocí jste zvítězil...
Po několika minutách chůze se dostali k obrovským dveřím. Již z dálky bylo vidět, že tyto dveře by nikdo násilím neotevřel, o čemž se mohl Tadži přesvědčit v následujícím okamžiku, kdy jeho průvodce pokynul na nejbližší kameru a dveře se začaly pomalu se sykotem otevírat. Když jimi procházel, viděl, že jsou opravdu masivní: na tloušťku mohly mít dobrých 50 centimetrů. Vstoupili do haly, v níž bylo šero. Světlo zářilo jen z monitorů počítačů, kterých i tady byla přehršel, ale tentokrát to nebyly počítače na hraní. Na první pohled bylo vidět, že udržují dohromady v chodu jakýsi velmi složitý program, protože HDD-isky nepřestali blikat ani na chvíli a bylo slyšet bzučení disků, kterýžto zvuk málem překrýval normální hlasitost lidského hlasu a tak musel Tadži skoro zakřičet:
Kde to jsme??? Toto je ovládací centrum arén 1-200, pak je ještě jedno, které ovládá zbylých 150 arén a nahoře v 25. poschodí je hlavní centrum, které ovládá vše, co se děje tady dole. Teď se přemístíme do již avízované Areny č. 154, v níž jste Vy vyhrál.
A tak pokračovali v chůzi. Asi deset minut šli jakýmsi tunelem. Tmu přerušovaly jen světélkující imitace středověkých loučí. Po deseti minutách se chodba náhle začala svažovat dolů. Z kopce pokračovali dalších 5 minut, pak se v dálce objevil východ.
Vešli do obrovské haly, která byla nepopsatelně veliká - Tadži odhadoval její rozměry asi na 800 x 200 metrů. Stáli na jakémsi výklenku ve výšce 50-ti metrů nad povrchem země, ale ne země v tom pravém slova smyslu, protože díky tomu svahujícímu se tunelu museli být několik desítek metrů pod zemí. Z této výšky byla vidět kam až oko dohlédlo zvrásněná krajina, plná všech možných údolí a kopců. Občas však bylo vidět i jakési krátery, které musely být vytvořeny nějakým výbuchem. Čtvrt hodiny se Tadži díval na toto úctyhodné dílo. Pak pyšně promluvil jeho průvodce:
Toto je Arena č. 154....., nestihl však větu dokončit, protože se k nim odspodu blížil výtah.
Když dojel na jejich úroveň, Tadži se zhrozil. Proti nim stála zablácená postava, v roztrhaném obleku, v ruce držíc brokovnici, z kapsy kalhot trčel svazek dynamitu a na zádech se nenápadně a majestátně pohupovala bazooka. Tadži zaslechl jakési šplouchání a pohled nasměrovaný po tomto zvuku zjistil, že je to kaluž krve vytvářející se pod tím tajemným mužem, který mu byl nějak povědomý. Kapky krve dopadaly stále na stejné místo a červená tekutina se rozlévala do všech stran. Modré oči na něj pohlédly pohledem plným vděčnosti. Muž k jakoby zkamenělému Tadžimu natáhl ruku. Tadži se vzpamatoval a stiskl pravici neznámému, který pravil:
Rád Tě poznávám. Rád vyhrávám. Zachránil jsi mi život. Díky. Moc díky.
Tadži se nechápavě ohlédl po svém průvodci, který jen přikývl hlavou a tak Tadži s hlavou plnou otázek odvětil:
Není zač..
Cizí muž se otočil a zanechávajíc za sebou krvavou stopu šel směrem odkud přišli. Kulhal, ale vypadalo to, že mu to nevadí. Tadži se jen s nasazením veškeré své odvahy zeptal:
Vy, ... vy,... to není hra???
Ne. Je to skutečný boj, který se odehrává tady a vy ho vidíte na monitoru počítače a svými příkazy ovládáte muže v některé z Aren. Oni bojují o život.
Ale proč?? Proč?? Co je to za lidi??
Jsou to normální lidé. Každý měsíc vybere náhodně centrální počítač 1000 lidí, kteří pak jakoby zmizí z povrchu země.
Aha, tak proto vždycky na začátku měsíce mizeli po celém světě lidé a vláda si myslí, že to je nějaká tajná teroristická organizace???
Ano. To jsme my.
Tadži v sobě potlačoval vztek..:
Takže nevinní lidé bojují o život a umírají?? Vždyť je to horší než válka. Tady bojují zcela beze smyslu...!!!
Jeho průvodce mlčel.
To jako jen tak pro zábavu???
Muž se na něj jen mlčky vyčítavě podíval. Vypadalo to, že i on má výčitky svědomí, ač si to nechce připustit.
Vždyť zabíjíte lidi!!! Vzpamatujte se!!!
Znovu jen ten pohled.
Tak proboha něco řekněte.
Já, já nemohu nic dělat. Já, já, já, oni chtějí. Oni chtějí hrát. Vymklo se nám to z rukou, roztřeseným hlasem oznamoval jeho průvodce.
Kdo?? Kdo oni??
Boháči. Ti co hráli proti vám. Naše vedení si libuje, protože mu z toho jdou peníze. Nejde to zastavit. Nejde. Nemohu nic dělat. Já jsem nic oproti nim. Já jsem nicotný, malý a nic neznamenající. Pro ně.
Ale nějak to přece musí jít.
Potřásl hlavu, vrhl pohled dolů, pak na Tadžiho, pak opět dolů a udělal krok do prázdna. Tadžiho ruka již máchla pouze prázdným vzduchem. Nedokázal tomu zabránit.
BUM. Jeho průvodce dopadl na zem z 50-ti metrové výšky. To nemohl přežít.
Co teď. Co bude dělat teď??? Co se stane? Stál a čekal. Nic se nedělo a od události uplynulo již 25 minut. Zdá se, že pořadatele nikdo nepostrádá. Rozhodoval se, co udělá, protože nevěděl, jak se dostat zpět. Ten tunel, kterým přišli měl několik odboček, které ho mohly zavést, někam, kde nemá co pohledávat a vzhledem k tomu, jak si tady, alespoň podle toho co viděl, lidé váží lidského života, by to nemuselo dobře dopadnout. Až najednou zaslechl kovové kroky.. Blížily se k němu a on napětím ani nedýchal. Jen ticho a do něj to kovové dunění po chodbě. Ozývalo se ze směru, kterým asi před hodinkou přišel, tedy vlastně přišli. Zpoza rohu se vynořil člověk, oblečený v jakýsi poloskafandr a prohlásil:
Co tady děláte?? Tento prostor má být vyklizen, protože bude provedeno čištění a odmořování celé oblasti. Po dobu celého procesu bude do místnosti vpouštěn yperit. Počítač zaznamenal živého člověka v aréně a jen jemu můžete děkovat za to, že ještě žijete. I kdyby se vám totiž podařilo to yperitové odmořování přežít, je pak ještě k dezinfekci a uchování správného prostředí pro další hru, používán kapalný dusík..
Ale, já....., pokusil se namítnout Tadži.
Teď půjdete se mnou a vysvětlíte to velkému šéfovi osobně. Jen málokomu se podaří se s ním setkat tváří v tvář, tak si to važte a pozor, mohl by to být také Váš poslední pohled do lidské tváře, takže važte slova. On nezná slitování.
Tadži už radši mlčel, zaskočen tímto sdělením a stále mlčky následoval mírně kulhajícího mladíka zpět do tunelu. Když vešli dovnitř, začal se za nimi pomalu uzavírat vchod do arény a Tadžiho napadaly různé chmurné myšlenky. Tentokrát nešli tak dlouho. Již na druhém rozcestí zabočili prudce doleva a došli k opancéřovaným dveřím. Ty se se sykotem otevřely a před nimi se rozkládal velký sál. Mladík jen suše ukázal na dveře naproti nim a "šel si po svých". Tadži nesměle vykročil přes místnost.
Jeho šestý smysl cítil, že ho sledují čísi oči a když ne to, tak alespoň nějaká v místnosti zabudovaná kamera. I tyto dveře se automaticky otevřely. Hlasitě si odkašlal, protože šéf, jak vypadalo byl zaměstnán krmením želviček, jejichž terária byla rozestavena po celé místnosti a čtyřnozí pomalí tvorové, teď upírali všichni svůj zrak na něj. Jen šéf, otočen k jednomu z největších terárií, jako by si jej vůbec nevšiml. Znovu si odkašlal, ale i tentokrát bez jakékoliv odezvy. Začal se tedy rozhlížet po místnosti.
Na první, druhý, či jakýkoliv další pohled úplně normální místnost. Až na jednu drobnost, která se sem vůbec nehodila. Ne, nemám na mysli želvičky, které těm zeleným stěnám a modrému stropu docela slušely, nemám na mysli výstřední lustr vytvořený v tvaru oběšence, kterému z očí vykukovaly velké 100-wattové žárovky a osvětlovaly celou místnost, nemám na mysli malý bazének, tvářící se jako by tady nebyl, nebo ještě raději jako by to byla nějaká speciálně utvořená konferenciérská místnost, ani pohovku pomalovanou obrázky nahých žen. Není tím myšlena ani louže krve, která se ostatně vzhledem k tomu, co už Tadži viděl dala docela i očekávat, nebyl to výhled, který vedl do kanálu, kde každou chvíli přeplavala krysa a každou druhou chvíli se tudy promenádovalo cosi, co vzdáleně připomínalo lidské tělo v pokročilé fázi rozkladu.
Ta výstřednost byl majitel sám, který už se mezitím otočil a také si jej zvědavě prohlížel. Jeho velmi obtloustlé tělo a dětská tvářička s podivným výrazem jakési směsi krutosti a dětinskosti, oblečené měl na sobě červené bermudy s králíčky, v nichž by se Tadži ztratil jako jehla ne v kupce sena, ale v Tichém oceánu (Tadži hrubě odhadl obvod pasu na 175 centimetrů), koženou bundu černé barvy, kšiltovku, čímž mu silně připomněl jeho bývalého spolužáka na střední škole - Lízyho, brejličky s tenounkými obroučkami se vůbec k té vypasené tváři nehodily. Když si dáte všechny tyto vlastnosti dohromady ještě s ploutvemi na nohou, tak máte postavu, která se před Tadžim objevila.
Brej ..., pozdravil ledabyle, jak měl ve zvyku Tadži.
Nazdárek, chlapče. Tak ty`s ten, co byl v aréně po zavírací době.???..cha, cha!! Tak nám pověz, co`s tam v tuto dobu dělal proč a s kým..cha, cha!!
Já jsem tu byl hrát Vaši hru Aréna, popravdě, pomalu a vláčně začal odpovídat Tadži.
Snažil se nevšímat si nadřazené mluvy šéfa, který mluvil o své osobě v množném čísle jako kdysi králové, což Tadži pochopil až po několikerém rozhlédnutí se po místnosti. Jeho vtípky přehlížel s nahlédnutím na jeho zevnějšek.
Vyhrál jsem a muž, co to tam celé vedl mě vzal do arény č. 154. A.............
Áááááááááá, to mně připomíná, že jsem se ti nepředstavil!! Jmenuji se Ambrož Knoflík a jsem nejbohatším mužem v Československu, ehm, grr, ach, ufffff, v České republice.. ehm, co, no jo, .....aha v SSČMNS.
Co tak civíte, povězte nám něco o sobě. (Aby mě dřív nenalezli v hrobě) zarýmoval si Tadži v duchu, ale na své tváři nedal nic znát a klidně pokračoval:
Takže jsem vyhrál Vaši Arénu a ten ředitel...
..to byl pan Jehla....., skočil mu do řeči Ambrož.
Tadži opět přehlédl myšlenku na to, zda tady potká ještě jiné součásti výbavy správné švadleny (viz. Propíchnutý prst je obět, aneb příručka neschopné švadleny) a rozhlížejíce se po šicím stroji, pokračoval:
Takže ten pan Jehla mě zavedl do arény č. 154, tam jsme chvíli diskutovali o hře a tak a pak...on, ehm, ehm, on skočil dolů a, a, a a...si se zabil, dokončil a upřel předstíraně nevinný pohled do tváře překvapeného pana Knoflíka.
Takže ty`s ho zabil!!!
Nééééé, on skočil sám..
Proč by to proboha dělal.???!!!
Nevím, ale skočil.
Nevěřím ti!!!!!! Stráže!!! Stráže!!!!
Ale já,...
TICHO !!! zařval Ambrož a příchozím dvou mužům ukázal prstem docela dost připomínajícím nejen svou tloušťkou, ale i barvou salám, na něj. Ucítil jen lehké píchnutí na předloktí a pak uspávací látka začala působit a on ztratil vědomí.
Když se probudil byl v temné hale. Nebyl tam sám. Byla tu spousta lidí. Nebyli svázaní.
Byli volní v určitém slova smyslu. Byli volní na jim určeném prostoru, tedy v této místnosti. Na sobě měl oblek, zelený. (třeba jsem u Zelených baretů), pomyslel si, ale při pohledu na svého souseda tuto myšlenku okamžitě zavrhl - vyhublá postava, jíž skoro vystupovaly kosti z těla - snad somálec, ne, ten muž je bílý. Když na něj upřel pohled a Tadži se zadíval do očí, které byly tak hluboko, že se divil, že na druhé straně lebky nevystupuje jejich zadní strana, musel odvrátit hlavu a dále přemýšlel nad smyslem svého obleku)
Všiml si, že oblek má na sobě číslo: 152593 Až teď si všiml skupinky shromážděné na druhém konci místnosti, která zvědavě postávala okolo něčeho, co nebylo vidět. Vydal se tam, aby zjistil, co se to děje.
Byla to televize. Sledovali zápas. Rozhodně to nebyla aréna č. 154, ale bojovalo se. Tázavě se podíval na nejbližšího druha a ten odpověděl chápavým pohledem a vzal ho stranou.
Ty seš tady novej, že jo?? Mlčky přikývl.
Tak poslouchej, to co se odehrává na monitoru je hra Aréna, ty postavičky, co tam pobíhaj jsou naši (sou)druzi. Jednou tam takhle budeme stát i my. To je asi tak všechno, co bys potřeboval vědět. Hele, už končí hra, poď se taky mrknout, je to poslední, co budeš v životě dělat.
Tadži se pohledem zeptal na muže, vedle kterého seděl/ležel.
Ten je tady nejdýl, vyhrál už tři hry, jen si prodlužuje život, marně. Tady není naděje, tady je jen smrt, odpověděl spěšně a odběhl zpět k televizoru, kde již zbyli jen dva hráči.
Střela z bazooky, pár vteřin...vítěz. Teď uběhlo v klidu několik hodin, když vtom se ozval hlas z reproduktorů umístěných na zdech:
Probíhá losování. Aréna č. 154 (Tadžiho zamrazilo). Dnes je 79 hráčů. Nastoupí čísla: 152594, 45893, 47896,....152593 - - Tadži omdlel.
Probrala ho voda, kterou na něj kdosi vylil.
Vstávej člověče, jdeš bojovat. Rychle, dělej, křičel na něj jakoby zdálky jakýsi cizí hlas.
Poznal že už není v té obrovské místnosti. Na sobě měl jiný, mírně opancéřovaný oblek, na hlavě přílbici. Vstal.
Na záda mu byla připevněna bazooka, do kapsy vklouzl balíček dynamitu, do ruky mu vrazili brokovnici a v batohu ho tížilo několik min a granátů. Jeho nohy vedla jakási cizí síla. On to nebyl. Zpozoroval, nebo spíš ucítil, že na nich má jakási čidla. No ano, helma: určitě se napojili do pohybové části jeho mozku a teď ho ovládají. A pak.... pak ho bude ovládat ta osoba u počítače. Došel do míst, kde už jednou byl - Aréna č. 154.
Náhodné rozestavení ho umístilo za jakýsi kopec, takže byl z jedné strany chráněn, ale na druhé straně bylo volné prostranství a na něm dva muži.
Váš pán se zapsal jako Duchy. Hra začíná.
Suše mu oznámil jakýsi hlas v helmici. Kolik myšlenek mu v tu chvíli prolétlo hlavou. Duchy, jeho starý známý ze základky i ze střední školy. Kde se vzal proboha tady?? Svitla mu alespoň nějaká naděje. A pak to začalo.
Viděl jak létají rakety, granáty, slyšel výbuchy, až pak najednou cosi poručilo jeho ruce, ta sáhla na bazooku, neznámou silou ji zvedla, položila na rameno a zamířila na ty dva na prostranství. Zpětný náraz jím hodil o několik metrů dozadu. Uslyšel výbuch a když se podíval, viděl, že jeden z dvou mužů na planině leží na zemi a nehýbá se a i druhý muž byl pravděpodobně zraněn.
Zatraceně, já ho nezabil, pomyslel si. Věděl, že tady žádné slitování neexistuje. Tady probíhal boj o život. Pak přišel na řadu právě ten muž. Tadži viděl, jak se k němu blíží. Čekal.
Přiblížil se již na takovou vzdálenost, že Tadži viděl, že muž má v ruce dynamit a v očích jakousi podivnou červenou záři, jakou ještě nikdy u nikoho neviděl. Záři, která vyjadřovala chuť a touhu zabíjet.
Vypadám taky tak?? A nebo ... Tok jeho myšlenek přerušil výbuch. Bylo to sice ještě kousek od něj, ale dostal jemný zásah. Podíval se na velikost poškození: ze sta zásahových bodů mu zbývalo plných 92. Pak se začal rozhlížet po tom muži. Ale vždyť on nehodil dynamit. Pak si uvědomil.
Ve vzdálenosti 20-ti metrů od něj byla ještě před chvílí vidět nášlapná mina a protože muže nebylo vidět, bylo jasné co se stalo. Údaj o počtu hráčů na druhé straně jeho displeje ukazoval 23. Ze 79-ti. Začal přemýšlet, jak by naznačil Duchymu, že je to on. Ale nepřišel na žádné rozumné řešení. Byl opět na řadě. Tentokrát držel v ruce jen brokovnici a pomalu stoupal kopcem nahoru. Čas na tah mu ubýval. Z 60-ti vteřin zbývalo pouhých 15. Už byl nahoře, uviděl údolí a v něm pravděpodobně zraněného hráče. Jeho ruka, přes odpor, o který se snažil namířila na muže a zmáčkla kohoutek. Střela vyšla tak tak v časovém limitu a muž se skácel. Číslo na displeji se zmenšilo o jednu a tak bylo jasné, že ho zabil.
Čas určený pro tuto hru, který byl stanoven na 15 minut, pomalu ubíhal a zbývaly pouhé dvě minuty. Na hrací ploše (v aréně) zbývalo 5 hráčů. 4 - někdo někoho zastřelil. 1:20 do konce - on na tahu: Střílí bazookou kamsi do dáli, chvíli se nic neděje, pak ucítil mírné zachvění země. Číslo na displeji se nezměnilo - stále svítí čtyřka. 0:42 do konce - ucítil náraz. Kdosi po něm vystřelil z bazooky.
Krvácí na pravé noze. Hitpoints: 51 0:15 do konce - stále čtyři hráči. On střílí opět bez nejmenšího tušení o tom, kde by mohli ostatní hráči být, ale střela byla fantasticky úspěšná a číslo na displeji se snížilo o dvě. 0:01 do konce - on a ještě někdo. 0:00 - KONEC !!
Ale ne!! Žádný konec. Přes celý displej se mu objevil nápis DEATHMATCH
Z jeho zásahových bodů zbyl pouze jediný. U jeho soupeře to samé. Na druhém kopci se vynořuje jeho soupeř a míří na něj brokovnicí. Jedna střela těsně vedle. Bohužel u brokovnice je možnost dvou výstřelů. Druhý jej zasahuje. Displej se setměl. On přece není mrtev, ale nemůže se hýbat. Dvacet minut se nic neděje. Dalších půl hodiny uběhlo a čas utíká dál. Stále nic. Po dalších deseti minutách se ozval kovový hlas, který však jistě nemluvil k němu, bylo to jen opatření:
Právě probíhá dekontaminace Arény č. 154. Vpuštěn yperit, všechny živé a škodlivé organismy budou zničeny.....
Tadži si ještě pomyslel:
Takhle skončíme všichni.
A šílená organizace provádí dále své rejdy. Je to pravidelný měsíční koloběh. Každý měsíc zmizí beze stopy v České republice několik tisíc lidí. Policie to přičítá teroristické organizaci, která úřaduje podle nich po celém rozsahu naší republiky. A nakonec, proč vlastně ne?? Vždyť jsou docela blízko. Možná jednou se tato zábava vyšších kruhů dostane ven, za naše hranice a budou ji hrát všichni boháči.....nebo snad už hrají???
Snad, možná si jednou takhle zahraje někdo s námi. Ne jako jednotlivci. Se všemi. Hru na život a na smrt. Na život či konec světa. Ne nebude to chamtivý občan naší planety. Mimozemšťané toužící po zábavě a obhlížející si již několik desítek let naši planetu. Ti to budou.
A naše planeta?? Země bude jedna z koulí v obrovském vesmírném kulečníku...??? Nebo to bude jinak???
SNAD....MOŽNÁ, KDO Vĺ.......