Čas vše zahojí - D. Takáč

Miluji Tě ! Tím to všechno začalo. Ačkoliv ta dvě slova Pavel přímo nevyslovil, přesto jeho báseň byla jasným důkazem jeho citů. A tak tam tiše stál na kole před domem s bušícím srdcem, připraveným na Lucčin výbuch nenávisti.

Se strachem.

Já, .... já nevím, co mám říct...., začala rozpačitě Lucka. Nechtělo se jí věřit, že by mohl někdo tak přímo odhalit své city. V hloubi srdce se jí vše vzbouřilo. Nedokázala se tak rychle rozhodnout.

Počkej chvilku, otočila se znovu na Pavla.

Po chvíli se vrátila, načež následovala procházka Bělčem plná povídání. A tak skončil první den. Sešli se ještě dvakrát. Pavel se celé dny netěšil na nic jiného než na odpoledne a procházku s Luckou. Pak to však přišlo. Když Lucka sešla ze schodů, bylo možno z její tváře vyčíst bolest a utrpení, smutek a slzy. Jen mu podala složený papírek, otočila se a po schodech vyběhla nazpět.

V Pavlovi převládla záplava pocitů. Nevěděl, co si má myslet, vyšel ven před dům a rozevřel papírek.

Báseň..

Báseň na rozloučenou.... !!!

Slzy se mu draly do očí a neodbytně se hlásily o slovo. Jeho srdce pukalo v celé své velikosti, jíž milovalo Lucku. Stále to nedokázal pochopit - co..., co udělal špatně, proč vlastně, proč proboha, vždyť .... ach .... vždyť ji měl tak rád....

Báseň schoval do kapsy, naskočil na kolo a bez rozhlížení vletěl na silnici. Tak tak se vyhnul protijedoucímu vozidlu, ale v té chvíli mu bylo všechno jedno. Srážka s automobilem by pro něj byla jen vítaným vysvobozením, auto jej ale o metr minulo. Hodinu, či dvě křižoval jako šílený Běleč tam a nazpět. Jen on, kolo, rychlost a nebezpečí. Nevšímal si toho, co se děje kolem něj, toho, že může každou druhou vteřinu narazit do aut nebo chodců. Mnohokrát za jízdy zavřel oči a doufal, že jej potká sladké vysvobození.

Nic.

Snažil se utéct.

Utéct před vlastním srdcem, ačkoliv věděl, že je to nemožné. Rychlost v něm ale přesto cosi uklidnila a on se s relativním klidem vrátil před Lucčin dům a dnes již podruhé zazvonil u jejích dveří.

Přišla.

Já.... to chápu, pokusil se začít roztřeseným hlasem. Lucka na něj jen pohlédla a mlčela.

Já, ačkoliv Tě miluju, chápu to a budu to respektovat. Přátelé ??

Usmála se. Poprvé dnes se usmála a Pavel i v té zimě, co kolem panovala ucítil hřejivý dotek slunečních paprsků, alespoň na chvíli, naposled...

To jen láska se o něj otřela konečky svých hřejivých a hebkých prstů...

Ano, přátelé, odpověděla Lucka a vztáhla k němu svou hebkou, jemnou ručku.

Každý si asi pomyslí, že tím příběh končí. Není to však zdaleka tak jednoduché, jak se zdá....

Pavel ji však nepřestal milovat. Prostě to nešlo. Jeho srdce odmítalo přijmout vysvětlení, že jej dívka jeho snů nemiluje. Odmítalo to však srdce, nebo on ??

Oba.

Pavel věděl, že takováhle dívka se na světě narodí jen jednou za měsíc či rok a ačkoliv mnoho lidí nedoceňovalo její kvality, on věděl, jak je skvělá a věděl také, že by s ní chtěl být do konce svého života. Nikdy ji neopustit.

Možná žárlivost.

Možná nenávist.

Co vede lidi k pomlouvání a trhání nadějných svazků ?? Tak to bylo dle Pavla i v tomto případě. Problém totiž tkvěl v tom, že oba chodili na stejnou školu, ba dokonce do stejné třídy.

Náhoda ??

Osud ??

Pavel tvrdil, že osud. Možná.

Ale především - jejich kraťoučký vztah se díky této skutečnosti stal největší událostí ve třídě a každý si je dobíral. Snad právě to Lucka psychicky neunesla a proto to skončila tak brzo. Nakonec ale..., když se nad tím člověk zamyslí, není to nic neobvyklého, láska může vzklíčit všude.

Čas letěl.

Všechno to začalo na začátku druháku. Ten utekl jako rychlostí slunečního světla. Přišel třeťák.

Tam se z Pavla a Lucky stali skvělí přátelé, ačkoliv Pavel potlačoval stejné, pravděpodobně však ještě silnější citové pouto k Lucce a tím sám sebe dostával mnohdy do slepé uličky. Prostě Lucku nedokázal mít rád jen jako kamarádku. Vždy tu bylo něco víc a to něco Pavla ubíjelo.

I třeťák však uletěl ptačím tempem, pak přišly starosti, maturita, pomaturitní večírek a pak ....... KONEC.

.................... ....................

Pavel si myslel, že nastal konec světa, když Lucka odešla. Žil jak to šlo, poflakoval se různě po Bělči, občas navázal několikatýdenní známost, kterou však stále zatlačovala do pozadí vzpomínka na Lucku. Bylo mu již 25 let a stále nenašel to, co hledal: Dívku, která by mu pomohla zapomenout.

Nikdy, myslel si, nikdy nenajdu klid. Nenajdu tu pravou, protože už jsem ji ztratil....

Byl stále víc a víc zoufalý. Jeho zdravotní stav se horšil den ode dne. Kde byl ten zdravý Pavel ze střední školy ?? Ten, jež využíval každou chvíli, kdy mohl být Lucce nablízku a zbytek času se věnoval zajímavým činnostem ??? Kam zmizel ?? A kdo tu byl místo něj ?? Troska.

Jeho osobnost se pomalu vytrácela. Již ho nezajímal okolní svět. Žil jen pro sebe a pro svůj žal. A pro vzpomínku. Jen jednu jedinou vzpomínku.

NA NI...

Jak dál, proboha, jak dál, já už nemůžu, nemůžu !! ....., naříkal si často, ale nebyl tu nikdo, kdo by mu odpověděl, kdo by jej vyslechl.

Čas vše zahojí, říkal každý, ale Pavel přišel na to, že to není pravda.

Láska, ta opravdová láska si vždycky najde nějakou cestu, jak lidské srdce přemoci a dostat jej opět na lopatky. Potácel se dál životem a už se nezajímal ani o svůj zevnějšek.

Byl troska. Troska zoufalého člověka. Troska, která nemá nic.

Přátelé se od něj již dávno odvrátili, ale jemu to nevadilo. Věděl, že stejně již dlouho žít nebude. Nemá proč. Nemá důvod, proč se dál zdržovat na tomto odporném světě, plném zklamání a nenávisti. Jiný cit už neznal. Všechny nenáviděl. Láska ustoupila do pozadí, ačkoliv vzpomínky na Lucku byly stále častější a častější. Stěží si ještě dokázal vybavit její tvář, ale to mu nebránilo v myšlenkách na ni.

Vzpomínat na to, jak byl šťastný, když se zamiloval a našel u Lucky pochopení. Byla tehdy první a on již tenkrát věděl, že bude také poslední. Vzpomínal, jak pak probrečel dlouhé minuty a hodiny nad jejím nekompromisním dopisem, který vše krásné a krátké ukončil.

Chtěl bych to prožít znova, chtěl bych ji znova vidět, i když bych ji nemohl obejmout, chytit za ruku. Jen vidět.., šeptal si zoufale pro sebe stále dokola.

Další bezedný den v jeho životě. Zvonek se již podvacáté ten den rozezvučel. Pavel se s klením dokulhal ke dveřím. Opařil si nohu, když se pokoušel si zase něco teplého uvařit. S uctivými nadávkami na jazyku prudce otevřel dveře, chystajíc se osobu za nimi výrazně odmítnout, ne-li vyhodit. Osoba, která stála za nimi sebou až cukla úlekem. Když se dostala ze stínu a on jí mohl pohlédnout do obličeje, oči mu okamžitě prozradily, kdo to je.

Pavle, vrhla se mu s vděčným výkřikem Lucka do náruče a pustila se do pláče.

Neupravený muž, ještě stále v šoku si jen pro sebe tiše myslel:

Ona se mě neštítí !!!

Byla jsem tak hloupá, můžeš mi odpustit ??? Bála jsem se, že budeš mít jinou. Že si nakonec přece žiješ šťastně.., beze mne..

Ostatní slova jí uvázla v hrdle, když se rozhlédla překvapeně kolem. Hromady prádla a neumytého nádobí se válely všude po zemi. Lucka se bez rozmýšlení vrhla do provizorního úklidu. Když se byl konečně nepodobal víc skládce, než místu, kde žije člověk, posadila se Lucka na gauč vedle Pavla a bez ostychu mu vložila ruku do jeho.

Po škole, začala vyprávět a Pavel pochopil, že se potřebuje vypovídat, jemně uchopil její hlavu, položil si ji na hruď a laskal Lucku ve vlasech, zatímco pokračovala ve vyprávění, dívajíc se mu upřeně do očí, jsem vystudovala nádstavbu v Brně. Přestěhovala jsem se tam. Potkala jsem tak kluka. Byl jako ty. Cítila jsem, že bych ho mohla mít ráda. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem otěhotněla. Ten kluk však nechtěl o dítěti ani slyšet a po tom, co jsem mu to řekla, odejel do Prahy a už jsem ho nikdy neviděla. Rozhodla jsem se, že si dítě nechám, ale při porodu zemřelo.

Na chvíli se odmlčela a zavzlykala. Bolest ze ztráty dítěte se ještě nezhojila.

Naši se ode mne odvrátili a odvrhli mne. Nechtěli už o mně jako o své dceři ani slyšet. Rok a půl jsem se různě potulovala, než jsem pochopila, koho mám opravdu ráda a kdo má opravdu rám mě..., než jsem pochopila, kam opravdu patřím...... a tak jsem tady, skončila svou řeč a zadívala se Pavlovi do hlubokých očí.

Pavel mlčel.

Nikdy nevěděl, co by měl v takových situacích říci, až ho pak napadla jedna otázka:

Lucko, vezmeš si mě ??

Lucka se na něj udiveně podívala, jako by nechtěla věřit, že ji ještě miluje a pak tichým hláskem špitla:

Ano.

A tak si láska po dlouhých devíti letech přece našla cestu k propojení dvou pro sebe stvořených srdcí. Našla cestu k naplnění.

Devět let života bylo promarněno, aby zjistili to, co měli již dávno ukryto v srdci....

LÁSKU.....

DODATEK: Láska je jedním z nejzákladnějších lidských citů. Člověk cítí potřebu milovat. Někteří však cítí také potřebu zrazovat a mají radost, když vidí, jak se jiný trápí. Láska nemůže být jedna jediná v celém životě. Každý člověk dostane několik šancí, jen je nesmí odmítat a přecházet bez špetky zájmu. Nesmí propadnout trapné sebelítosti, která ho ubije a možná i zabije.

Dejte lásce šanci, stojí to za to !!!