Oči jim zářily štěstím, jako už tolikrát v průběhu posledních několika měsíců. Chodili spolu už přes rok a vše klapalo přímo fantasticky.
Ahoj Jano, řekl Petr a políbil ji.
Vášnivý polibek přetrval ještě delší dobu, než sebrali všechnu svou sílu, aby se na chvilku od sebe odtrhli.
Jak ses dneska měla lásko ?? zeptal se Petr a zahleděl se partnerce do hlubokých modrých očí.
Jako vždycky dobře…, odpověděla s jemným úsměvem hnědovlasá dívka střední postavy vracejíc mu jeho zamilovaný pohled.
Půjdeme dneska na ples ?? zeptala se zvědavě Jana.
Petr se překvapeně podíval:
On je dneska ?
Jo. Půjdem ? opakovala dotaz Jana.
Nevím, chceš jít ?? opáčil Petr.
No, mohli bysme. Docela bych si zatancovala, projevila se Janina společenská část.
Kdy to začíná ?? zeptal se ještě Petr.
Myslím, že v 18:00 je nástup – polonéza, informovala jej Jana.
Dobře, tak já se v pět stavím, buď ready, jo ?? navrhl Petr a tázavě se na svou lásku podíval.
Jasně, přikývla Jana a znovu Petra políbila.
Tmavovlasý sedmnáctiletý kluk se ještě víc přitiskl na Janu, která jeho snahu opětovala. Po půl hodině se rozloučili s ještě jedním ujištěním svého večerního programu.
Petr odcházel a v jeho hlavě se rodil nápad. Věděl, že Jana má zítra narozeniny a bylo mu jasné, že jí musí dát něco originálního. Celou cestu domů se zabýval otázkou, co své dívce dát.
Zdálo se, že dnes už má poslední příležitost na vymyšlení a koupení nějakého hezkého dárku. Jeho železným zvykem bylo kupovat dárky na poslední chvíli a tak se tomu dělo i tentokrát. Došel domů, ale stále neměl žádný nápad. Pak jeho pohled padl na obrázek malého štěněte, který byl na obálce jakéhosi časopisu, který si asi koupil některý ze sourozenců.
Štěně !!!!! To je vono !! Ale kde ho vzít ?? běžely mu myšlenky hlavou rychlostí světla.
Pak si vzpomněl na svého dobrého přítele Honzu, který bydlel v rodinném domku a říkal, že mají malé „hasquiťátka“. Jemu se tihle psi moc líbili a věděl, že Jana také psy má moc ráda. Stále více se upevňoval v tom nápadu. Po obědě vyrazil ke kamarádovi, který mu velice rád jedno za nízkou sumičku prodal.
Bylo to krásné, roztomilé štěňátko, které mělo nezvyklé modré oči. Bylo hravé a veselé. Petr si byl jistý, že se Janě bude líbit.
Nadešel večer, Petr přišel domů k Janě. Ta otevřela dveře a Petrovi se z ní jako vždy až zatajil dech. Měla na sobě jednoduché večerní šaty, které ještě zvýrazňovaly její famózní postavu. Nemohli si ušetřit polibek.
Pak se vydali pevně se svíraje směrem ke Kulturnímu domu, kde byl ples pořádán.
Celý večer protancovali a bylo jim fantasticky. Byl to zase jeden z těch večerů, kdy se oba spolu skvěle bavili a to jen potvrzovalo jejich vzájemnou lásku, která, jak se zdálo nehodlala nikdy skončit. Zdála se nekonečná, plná štěstí a radosti.
Ples jim utekl až neskutečně rychle. Nechtělo se jim věřit, že už je konec. Dnes hodlali jít spát do společné postele. Nebylo to poprvé. Janini rodiče byli pryč a tak měli celý byt pro sebe.
Později bok po boku usnuli.
Vstávej, vzbudil Petr s úsměvem Janu. Ta se mu zahleděla do očí, z nichž vyzařovalo napětí, veselí a skrytá hravost. Změnil výraz obličeje na zamyšlený a pokračoval:
Copak je dneska asi tak za den ??
Jana se chvilku tvářila překvapeně a nechápavě, ale pak si její rozespalý mozek uvědomil, že dnes je den jejích sedmnáctých narozenin.
Po kratší pauze, kdy se Petr zavrtal pod peřinu vedle své lásky, pokračoval ve své improvizované řeči:
Gratuluju, miláčku.
Následoval táhlý polibek.
Všechno nejlepší. Vedle na Tebe čeká dárek…., s šibalským úsměvem prohodil jakoby ledabyle Petr, ale přitom čekal na Janinu reakci.
Co to je ?? zeptala se zvědavě a z jejích očí vazařovala nedočkavost a napětí.
Já…. Nevím…, usmál se Petr.
Co to je ?? předstírala vztek Jana a lehce klukem zatřásla.
Petr s ustrašeným výrazem zvedl ruce nad hlavu a snažic se udržet klidný hlas a nesmát se navrhl:
Dobře, dobře, vzdávám se, …. ,ale… nepůjdeme radši vedle ??
O.K., ale mým svalům neunikneš, neodpustila si Jana poslední slovo a vymrštila se rychle z postele.
Petr ji pomalu následoval. Když došel do dveří vedoucích do obýváku, uviděl, jak Jana stojí nad tajemnou žlutou krabicí a ruce se jí nedočkavě klepou.
Pomalu začala rozvazovat pečlivě zavázanou mašličku. Když se konečně probojovala až k meritu věc, vykoukla na ni z krabice roztomilá hlavička. Na prstech ucítila lehce hrubý, ale vlhký dotek. Nejdříve ustrašeně ucukla, ale když zjistila, co se děje, její obličej se rozzářil radostí a štěstím. Pravým štěstím. Petr ucítil zvláštní hřejivý pocit na svém srdci. Pohled na šťastnou Janu mu působil velkou radost.
Ta chvilku hladila štěňátko, ale pak se vrhla kolem krku svému miláčkovi, neskrývajíc slzy štěstí. V tu chvíli ji napadly jen tři slova, které alespoň z části dokázaly vystihnout její pocity:
Díky…, miluju Tě.
Petr se pousmál. Rád cítil její objetí, ale teď mu působilo dvojnásobnou radost, protože si byl jistý, že dárek vybral dobře.
Slavnostní oběd, který se odehrál v duchu lásky. Jana se teď držela štěňátka jako klíště, ale přitom nezapomínala obdarovávat svou láskou ani Petra. Jejich láska nabývala konečných tvarů a oni pomalu začali pomýšlet na vážný krok ve svém životě. Věděli, že je od něj dělí ještě minimálně rok, ale byli si také jisti, že jejich láska nezná čas. Že je to nadčasová věc, která přetrvá existenci jejich i existenci celého lidstva.
Několik dalších dní byli všichni tři neustále spolu. Štěně, kterému dali jméno Herkules pro jeho neustálou hravost a veselost, rostlo jako z vody a za těch pár dní by jej skoro nikdo nepoznal. Ve společnosti Jany se mělo velice dobře, Jana se o něj starala jako o vlastní miminko a tak není divu, že bez nejmenších problémů zapadlo do jejich života a působilo jim jen radost. Každý den s ním chodili ven.
Tak pojďte vy dva moji rošťáci, otočila se Jana na dva zástupce mužského pohlaví, bez ohledu na to, že jeden byl její milý a druhý pes. Petr se objevil ve dveřích a v patách se mu řítil a roztomile klopýtal teprve měsíc starý pejsek. Za ten týden, co byl u nich, si Petra velice oblíbil, což však z jeho obzoru pozornosti zdaleka nevylučovalo Janu. Vyšli před dům a pomalým krokem se vydali na cestu. Petr hlídal Herkula držíc Janu za ruku. Pes hravě pobíhal kolem nich a očividně se skvěle bavil. Jana se na chvilku zadívala na Petra, ten její pohled opětoval. Po jejich očích se setkaly také jejich rty. Když konečně Petr otevřel oči, z jeho hrdla se vydral výkřik a oči vytřeštil směrem za dívčiny záda.
Herkules mezitím stačil doběhnout na silnici do místa, kde zrovna prudce a nepřehledně zatáčela. Slyšíc zvuk blížícího se auta se kluk vytrhl ze sevření Jany a vyrazil za psíkem. Dorazil k silnici v okamžik, kdy štěně bylo v polovině vozovky, ale zvuk auta se ozýval velice blízko. Petr neváhal a vyrazil na silnici za štěnětem. Konečně jej doběhl a zvedl do náručí. V té chvíli se však zpoza skály vynořil velký nákladní automobil a lesem se rozlehly tři výkřiky: jeden patřil Petrovi, druhý Janě a třetí řidiči toho auta. V ten samý moment se ozvalo také skřípění brzd, které se snažily marně zastavit těžký kolos na nemožně krátkém úseku.
Petr měl ještě tolik duchapřítomnosti, že odhodil Herkula směrem k Janě, odrazil se a skočil. Skok napříč silnicí zastavil až tupý náraz na předek nákladního auta.
Jana, která vše pozorovala z dálky teď začala nekontrolovatelně křičet, slzy se jí řinuly z očí, téměř poslepu doběhla k okraji silnice, sebrala omráčeného psíka a vyrazila k tělu, nad nímž se již skláněl řidič náklaďáku.
Zavolám sanitku, řekl a skočil zpátky do kabiny vozu. Naštěstí měl telefon přímo v autě, což jim ušetřilo mnoho času. Jana se skláněla nad nehybným tělem jejího Petra a jen slzy kanuly na jeho obnaženou zkrvavenou hruď.....
Čas utíkal pomalu a zdálo se to celá věčnost, když konečně dorazila ta vytoužená záchrana. Doktor rychle prohlédl Petrovo zranění a křiknul na své dva asistenty:
Honem !! Musíme do nemocnice, je na tom špatně !!
Ti dva, jako by na ten pokyn čekali se okamžitě přiřítili a netrvalo ani půl minuty a sanitka mizela v dáli, k zdrcené Janě doléhalo pouze vzalující se houkání. Zatřásla řidičem náklaďáku a vykřikla:
Jeďte za ní, prosím ! Rychle, musím vědět, co je s mým Petříčkem !!!!!!!!!!!!
Muž, cítě v hlase dívky zoufalost a odvahu udělat cokoliv, aby byla blízko svého chlapce mlčky nasedl do auta a pokynul jí, aby naskočila z druhé strany. Jana po cestě brečela do kožíšku Herkula, který byl nechtěně a nevědomky příčinou všeho. Pejsek jí její tulení, jak si to vyložil, vší silou oplácel svým jazykem. Konečně se objevila nemocnice. Jana vyskočila z auta ještě za jízdy a bez jakéhokoliv slova se řítila dovnitř.
Dobrý den, prosím vás, teď sem přivezli mého kluka, těžká zranění, autonehoda, údýchaným hlasem oznamovala ženě za stolkem. Ano, její výraz však nevyjadřoval ani špetku veselí či radosti a i Janin se ve zlé předtuše začínal znovu zatahovat do grimasy strasti, žena však pokračovala, bohužel vám však musím oznámit, že během převozu svým zraněním podlehl. Mohla byste nám dát jeho telefon domů, případně adresu ???
A.......a....a..ano, samozřejmě, odpověděla Jana, neuvědomujíc si stále ještě význam té zprávy, a podala ženě papírek s Petrovou adresou, která obsahovala i telefonní číslo. Uslyšela těžké spěšné kroky a zvedla hlavu. Uviděla muže v uniformě, velkého, ramenatého policistu. Viděla jak ji chytá za ruku.
Tady nemůžete být s tím zvířetem !!!!!!
Slyšela svůj hlas. Zněl jaksi z dálky, odněkud zezadu, jako by jej odvál vítr a on se teď snažil najít cestu zpátky.
NE !!! Já chci vidět Petra !!!! Pusťte mě !! Muž však opakoval stále jednu a tu samou větu a táhl ji ven z budovy. Teprve před dveřmi ji pustil, ale stoupl si před dveře tak, aby nemohla projít. Sedla si na schody, a jemně mluvíc na Herkula čekala na Petrovy rodiče.
Tak on mi odešel....... On....... je pryč....., už se nebudeš mít s kým honit, on....... už se nevrátí. Zbyl jsi mi jen ty, Herkule................jen ty......
Pak její slova pohltil pláč.
Někdo jí položil ruku na rameno. Vzhlédla a uviděla Petrova otce.
Tak jsme tady. Snad se nestalo něco Petrovi ?????
Jana zvedla uplakané oči směrem k jeho matce, usmála se a zavrtěla hlavou. Neměla sílu, aby jim to řekla, pouze pokynula rukou směrem k ženě u stolku a znovu se zabrala do sebe.
Rodiče odešli. Pozorovala je. Jejich reakce byla taková, jakou čekala. Petrova matka se složila na hruď svého manžela, který to snášel na venek vše s klidem, uvnitř mu ale určitě pukalo srdce žalem. Ona tam seděla ještě dlouho, předlouho, než ji temnota a chlad vyprovodila spolu se štěňátkem domů. Celý týden nepromluvila ani slovo s nikým, uzavřela se do sebe a jediný, koho si k sobě připustila, byl Herkules. Připomínal jí Petra. Svou hravostí, dravostí a veselostí. Často plakala. Znovu a znovu, jako by to nemělo nikdy přestat. Navštívili ji Petrovy rodiče, ale když viděli její smutek, zase odešli. Přátelé se jí snažili pomoc, vyzvednout ji z temnot bolesti. Nedařilo se.
Po týdnu měl Petr pohřeb. Všichni už stáli nad jeho hrobem, ale Jana nikde. Když čekali již dost dlouhou dobu a ona se stále neobjevovala, pomysleli si, že asi neměla sílu, na to, aby sem přišla a začali obřad bez ní. A pak bylo po všem. Honza, Petrův i Janin přítel, ten od něhož Petr koupil Herkula, šel navštívit Janu domů, nikdo mu však neotvíral. Nebyla doma. Honzovi to bylo divné, protože věděl, že Jana celý týden neopustila svůj byt a nezdálo se mu, že by zrovna v den Petrova pohřbu chtěla z domu odejít. Začal ji tedy hledat. Nakonec se rozhodl zajít za jejími rodiči, kteří bydleli nedaleko. Společně se dohodli na tom, že se půjdou podívat do Janina bytu, zdali nenajdou nějakou stopu, kam mohla dívka zmizet. Vešli dovnitř a jejich zrak okamžitě padl na obálku stojící nevinně na stole. Rodiče ji bez váhání otevřeli, jejich tvář však rychle změnila barvu - zbledla. Třesoucí se rukou podali Honzovi dopis.
Ten četl:
Když čtete tento dopis, jsem u Petra. Jsem s ním, ležím v chladném hrobě pod zemí, držíc svou lásku za ruku. Nechte nás odpočívat v klidu. Mám vás všechny ráda. SBOHEM
Bez rozmýšlení vyběhli ven, směrem ke hřbitovu a podařilo se jim přesvědčit hrobníka, aby vykopal rakev. Světlo se odrazilo od stříbného povrchu, rodiče v naději bez váhání otevřeli víko a vykřikli úlekem. BYLA TAM !! Jana ležela po Petrově boku a nedýchala !! Její matka se vrhla na kolena a jala se oživovat svou dceru. Po pěti minutách marného boje jí její muž lehce položil na rameno ruku se slovy:
Je pozdě..... UDUSILA SE.
Ne, to nemůže být pravda, musí žít...., snažila se obelhát sama sebe truchlící žena a omdlela. A tak se nad tím samým hrobem konal ještě jeden obřad. Splnili tak Janě její poslední přání. Mohla být navždy blízko své lásky..........
DOSLOV: Láska je silná. Je silnější než závist, je silnější než nenávist, je silnější než strach a může být silnější než smrt.......