Zkáza. Zkáza - tak se jmenuje jedna kultovní hra. Je to hra, o které bude vyprávět tato povídka.
Tadži, Lízy, Duchy a Tomáš pařili. Síť je báječný vynález a kvůli ní dokáží i překonat svůj odpor a jít do školy. Pařili DOOM. Ve čtyřech po síti je to superřežba. Měli už dávno být na hodině, ale hráli a seděli u monitorů jako přibití. Nedokázali se zvednout. Počítačový svět je fascinoval. Za slastných i zkázonosných skřeků, které hru doprovázely, a které kupodivu nepřipadaly nikomu z přítomných moc hlasité, bojovali proti sobě i proti mutantům. Rozhřezlá střeva na obrazovce - to pro ně nebylo nic nového. Lidé napíchaní na kůlech tak šikovně, že jim hroty vylézaly z úst a ukazovaly jazyk, čouhající ze skuliny, kdysi úst, který se ve smrtelné křeči stočil do klubíčka. Usekané nohy, stěny nahozené krví a vnitřnostmi, to vše v masochistovi vzbuzuje pocit slasti. Vytrhaná srdce. I s páteří. To vše se od této hry (Doom 12) dá očekávat. Tato hra má tak přísnou cenzuru, že ji smějí hrát jen děti do 12-ti měsíců a lidé starší 75-ti let. Tak je drastická a sadistická a přesto se dostala do ruky těmto hochům. Neprávem si ji pirátsky "okopčili" od jednoho důchodce, který ji každý den pařil na Domu dětí a mládeže. Nejen, že tato hra byla drastická a nejkrvavější hra všech dob, která zabírala plných 12 CD, ale tato CD obsahují také např.:
-Návod jak si udělat doma DOOM.
-Jak bojovat proti citům, které občas nepříjemně otravují.
-Jak se zbavit dotěrných masařek, které si říkají "rodiče".
-Příručka jak udržovat sbírku hlav a kořistí.
-Co dělat, když je chuť po krvi
-125 způsobů jak usmrtit mutanty a jiné zrůdy na tomto světě žijící
-Příručka udělej si to sám, aneb krev nemusí být jen na monitoru
-Co je to motorová pila a její použití
-Pravidla DOOMingu a jedna hra na ukázku
-Řezání na 50 způsobů
(Pozn. Autor: Dooming je DOOM ve skutečnosti, hra pro více hráčů, při níž se s pomocí motorových pil loví v uzavřeném prostoru např. prasata, mutanti(kteří se ale velmi těžko shání a stojí spoustu peněz), psi, kočky, morčata, slepice, občas nějaký slon či kráva.)
Vše nejrealističtěji, zdigitalizovaným videem. Ne, obálka neslibuje interaktivní filmečky. Neslibuje zábavu na dlouhé noční večery. Její jméno samo sobě dělá reklamu. Hra je tak známá, že není člověk, který by se zabýval počítači a nerozřezal si pár mutantíků.
A tohle ti kluci pařili. 3.ročník SZVOŠ - Střední Zemědělská a vyšší odborná škola s ekonomickým zaměřením - 16-17 let. Mladí lidé. Vraždili. Ne ve skutečnosti, ale zabíjeli a slintali nad každým novou mrtvolou, která se začala válet v krvi na zemi a prosit o ránu z milosti, aby nemusela cítit, jak jí pomalu proniká motorovka a řeže jednu kost za druhou, pomalu obtočí srdce, vytáhne ho ven a čísi ruka ho vítězně zvedne do vzduchu a zařve: "Další do sbírky."
A jeho pán: To jo.........!!!!!
Někdo si řekne, je to jenom hra. Ano, snad. Ale nebylo tomu tak v tomto případě. Tito hráči se těšili na to, až si znovu zahrají. Slintali při pomyšlení, že si za chvíli zase zastřílí, přesto, že nebudou mačkat kohoutek. Jednou se však stalo:
Hej, lidi, nebo co ste, nenudí už vás to nějak? zeptal se Tadži při jedné z obvyklých partiček.
No jo, no, ale co chceš dělat? Tak střílej a nekecej.., odpověděl na to Tomáš.
Co jinak se životem? přizvukoval Lízy.
No já nevim, mně se to nějak nezdá..., ale tak jo,no, nechal se přemluvit Tadži, ale hlavou mu to pořád vrtalo.
Po dalších dvou dnech skoro nepřetržitého hraní (měli tolerantní učitele, no)..
Tak co, co teď?????? to byla otázka do pranice, kterou položil opět
Tadži, který byl zjevně z přítomných jediný při plném vědomí. Bylo to zrovna v okamžik, kdy dohráli další level a už to začínalo nudit i ostatní.
Ty, Tadži, držels už někdy v ruce vopravdovskej kvér??? optal se zvědavě odborník přes zbraně Lízy. Ne, ty jo?
To višžejo. Můj strejc má vobchod a v něm spoustu kvérů od malejch bouchaček až po rotačáky.., to víš, že sem si je vyzkoušel a už několikrát nepozorovaně půjčil.
Ty, a co takle se tam zajít podívat? vložil se do diskuse s typickým otupělým výrazem Tomáš.
Co mysiš, Duchno?
No, já bych byl pro, času je dost, maminka se o mně ještě bát nebude, tak můžeme jít. Tak dem, ne zrůdy....
Tak šli. Došli k obchodu, který byl od školy asi 1.5 km. Jejich cesta netrvala dlouho, protože jejich organismy byly nabuzeny na nejvyšší míru očekáváním opravdového vzrušení. Bylo 12.30.
Tak sme tady, řekl chladně Lízy. Dem dovnitř.
Co ty na to. Tý vole, hele brokúvka. Tomáš se začal projevovat již před obchodem a začal své sexuální i jiné choutky utápět v kalužích slin.
Tak deme. Každej si vemte jen jednu zbraň, aby to strejc nepoznal, vono už mu je tak těch 110, takže toho zase tolik nevidí, ale co musí to vidí, takže bacha.
Ale no dyť jo, tak už poďte...., ozval se zase nedočkavě Tomáš a do kaluže pod ním mu ze spodního rtu ukápla další kapička slin, jen to plesklo.
Vešli. Každý si rozebrali, co se mu dostalo pod ruku: Tomáš, který byl v obchodě jako první, připraven na všechno se vrhl po rotačním kulometu s ráží 25mm, ale po jednom pokusu zvednout jej to vzdal a jako ostatní uchopil jednu z řady dvouhlavňových brokovnic. Nikdo si nevšiml, že Lízy zmizel. Kromě Líziho si všichni vzali ještě samopal a půltucet zásobníků. Když vyšli před obchod Lízy tam už čekal a netrpělivě přešlapoval blízko "Tomášovy" loužičky.
Kurva, lidi, kde ste? To víš, bylo tam tolik kvérů, že sem neviděl, co dřív..., namítl Duchy. No to je nápad.., zařval Tomáš.
Jéžiši - Tomáš má nápad, bacha, aby ses nám nevypařil....a kdes ho vůbec ukrad? řekl s klidem Tadži.
Hele nech si to jo? Radši drž klapačku a poslouchej...
Co byste řekli tomu, kdybysme si ty krámy vyzkoušely? Znám místo, úplně vopuštěný a tam bysme si mohli pořádně zashootovat.
No, já nevim. Když vono se mně to nějak nezdá, ale no jo, no, stejně se mi do školy zpátky nechce, tak dem.
A šli. Prošli celou Bystřicí, vydali se směrem na Žďár, po chvilce cesty odbočili na Domanín - vlast Tomáše - a asi po 500 metrech zahli na lesní cestu. Došli až do lesa, kde se jim po chvíli chůze naskytl pohled na opuštěnou mýtinu. Uprostřed stála nějaká zřícenina.
Hele, Tome, to je vono?
Co to je, nebo spíš, co to bylo? zeptal se s nádechem ironie a výsměchu v hlase Tadži.
Jo, to je vono. Kdysi to býval kryt, teď už to nikdo nepoužívá.
Tatatatatata.........
No co tak čučíte, zkouším, jestli to funguje a vono jo. A hele, von byl někdo uvnitř, no, co se dá dělat, snažil se ospravedlnit Duchy v tu chvíli co z okna vyskočila postava s prostřílenou dírou v hrudníku, chvilku chroptěla cosi, čemu nebylo rozumět před dveřmi nebo co to bylo, pak se svalila na zem a v kalužích vlastní krve dokonávala život za doprovodu křečí a strašného skřeku, při kterém běhal mráz po zádech.
Tak sme tady a co teď? podotkl Lízy.
No co, pudem se podívat, co je vevnitř, ten člověk tady nebyl určitě pronic zanic, řekl Tomáš konečně něco rozumného a smysluplného.
Došli ke dveřím.
Votevřete někdo, co když je tam ještě někdo? měl zase svou pesimistickou poznámku Tomáš.
Ty srabeéééééé, chtěl podotknout Lízy, ale v okamžik, kdy otevíral dveře, se prudce rozletěly a společník toho průzkumníka se vrhl na chlapce. To se mu však nepodařilo, protože 5 samopalů ho rozhodilo do všech světových stran. To je vonó. Yes, zařval Tom právě když se mu kousek plic rozpleskl na obličeji. Znechuceně se odvrátil a odplivl si. Kousky výzkumníkova těla byly všude.
Roztrhán na cucky. Fuj. Tak bych nechtěl chcípnout, řekl s odporem Duchy.
Otevřeli dveře.
Uvnitř byl nepořádek. Všechny věci naházené na jedné hromadě a uprostřed velká díra. Asi metr hluboká díra čtverhranného tvaru. Všechny její čtyři strany však netvořila hlína. Na zadní straně byl otvor, který vedl zřetelně dál. To vypadá na nějakou jeskyni nebo co. Pudem se tam podivat? Co myslíte chcípáci? prezentoval svůj nápad Tadži.
No jasně, když už jsme tady..., souhlasil hned Tom. Duchy s Lízim jen přikývli. Tušili, že se z toho vyvine něco nehezkého.
Já půjdu první, nabídl se Tadži.
Spustili ho dolů. Když nenašel nic nebezpečného, slezli za ním i ostatní.
Lidi tady je tma. Já se bojíííím, bééé, hilfeee, pomóóc, chytněte mě někdo za ruku. Já se ztratím. Neéé, já chci pryč, co to tu je?
Aáááááááá. Jo, to seš ty. Hele nechte si to, jo? No jo dyť už su zticha, začal hysterčit Tomáš.
A budiž světlo, řekl Lízy a bylo světlo, protože rožnul baterku, kterou pro všechny případy nosil vždy s sebou. Vtom si vzpomněl i Tadži a Duchy, že mají svoje malá baterčátka. Jediný Tom byl beze světla. Měl však bílé triko, které bylo ve tmě dobře rozeznatelné.
Hele, vono tady je dost tunelů, co takle zahrát si na DOOMa? toto byl osudný návrh, který podal čtveřici Lízy.
To není zas tak špatný, co myslíte? řekl bez přemýšlení maniak Tom, který se už trochu vzpamatoval z počátečního "tmového" šoku.
Teda pokud někdo z vás nemá klaustrofobii, nebo něco podobného. Čéče, kde bys tady chtěl hledat Vencu Klausovýho? Ty seš ale inteligent...., musel si přisadit Duchy.
Takže jo? Dobře. De se na to...Každej bude mít 30 sekund na rozeběhnutí do různých koutů tunelu. A nechoďte moc daleko, pak vás nikdo hledat nebude..., stanovil pravidla Tadži. Ale no jo, mami. Neřvi. Tse-tse letí. 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, 00000000000000. GO!!
Všichni se rozeběhli jako šílení, co nejdále to bylo možné za těch třicet sekund. Nastala doba hry a napětí.
Tomáš už se uklidnil a byl zticha. Teď šlo o prestiž před kamarády.
Lízy. Ten jako zkušený voják vyčkával v záloze, co se semele. Takticky a především pro jistotu.
Tadži se potichu plížil chodbou. Ani nedýchal a čekal, kdy na něj vyskočí některý z kamarádů.
Duchy. Poslední ze čtveřice neměl na výběr. Musel se pohybovat temnou chodbou plnou nebezpečí, které na něj mohlo číhat za každým rohem. Najednou uviděl cár oblečení. Zrychlil se mu dech a tep se zvýšil. Po minutě ticha si byl zcela jist. Za rohem někdo byl. S prstem na spoušti se krok za krokem blížil k místu prvního setkání. Odskočil od zdi, otočil se o 90 stupňů a narazil na zeď. Byl to Lízy. Nečekal útok z této strany a tak se zmateně otočil, co se to děje.
Duchy však setkání se zdí nečekal. Náraz ho odhodil kousek stranou a především mu pohnul se "střílecím" prstíkem. Samopal spustil.
Ááárrg......, výkřik zanikl v zvuku střelby, který se však prostorem neozýval dlouho. Jakmile si Duchy uvědomil, co se vlastně stalo, uvolnil sevření kohoutku. Bylo však pozdě. Lízy byl mrtvý. Tedy alespoň mozek na protější zdi napovídal, že v pořádku asi nebude.
Aspoň jsme zjistili, jestli Lízy má mozek nebo ne, chachacha, zavtipkoval si Duchy. Po této první oběti se mu to začalo líbit. Začalo ho to bavit víc, než DOOM. V kalhotech se mu něco zvedalo. Mokro a průhledně bílé kapičky na podlaze. Bylo jasné, že nedokáže přestat a nespokojí se s "jen" jednou obětí.
Tomáš se snažil najít někoho, aby dokázal, že není srab. Byl poblíž otvoru ven.
Co to je? řekl si sám pro sebe, když na zdi po jeho levé ruce u pravotočivého rohu, uviděl cosi bílého a mazlavého. To něco se pomalu sunulo dolů. Když přišel blíž, uviděl, že to má na sobě rýhy a je to velmi husté.
Kde se to tady mohlo vzít???? pokračoval v samomluvě, která však byla přerušena něčím, co v těchto místech a okamžicích čekal nejméně. Šílený smích po jeho pravé ruce, který přerůstal až v chechot. Když se otočil, aby zjistil co nebo kdo se tak šíleně směje, zahlédl známý obličej.
Duchy nečekal nikoho a když vylezl zpoza rohu Tomáš neudržel svou dobrou náladu na uzdě. Tomáš tam zkoumal to, co vylétlo před chvílí z Líziho hlavy.
Asi mozek, ne? Nebo co by to tak mohlo být? pomyslel si Duchy a rozřehtal se. Byl to ten šílený smích, který Tomáš slyšel.
Hej, TOME!!! Nazdar, co ty tady. Sleduj, mám tě na mušce. Končíš.
Nojo. Tak`s mě dostal. Jsem mrtvej, co kdyby.... tuto myšlenku Tomáš nedořekl. Podruhé se kulomet rozštěkal. Duchy vztekle vytrhl druhý prázdný zásobník a nasadil třetí. Rval do bezmocně poskakujícího těla další a další studené a smrtící kulky. Krev stříkala až k němu. Chechot střídající se se slastným pochrochtáváním doprovázel tuhle nehezkou podívanou. Duchy podruhé dosáhl vrcholu.
Tadži. Bezmocně se pohyboval chodbou a hledal kde co by střelil. V tento okamžik se pohyboval na úplně opačném konci bludiště než se odehrálo smutné divadlo. Smutné jen pro někoho. Nevěděl a ani nemohl tušit, co se na druhé straně výkopu děje. Nechtělo se mu bojovat. Před kamarády se však nechtěl ztrapnit a tak do toho šel s nimi. Tušil, že to nedopadne dobře. Pomalu postupoval kupředu.
Duchy věděl, že je někde ještě jedna "jeho" oběť. Chtěl ji. Chtěl zavraždit i Tadžiho. Byl to sice jeho nejlepší kamarád, ale on teď cítil jen potřebu krve, aby dosáhl uspokojení. Krev. Toto slovo mu pulsovalo ve spáncích, když se vydal temným tunelem vstříc smrti, ale čí???
Duchy zaslechl kroky. Věděl, že to nemůže být nikdo jiný, než Tadži. Chtěl ho překvapit ze zálohy. Kroky se blížily a s nimi se stupňovalo i napětí a především vzrušení Davida. Už viděl jak se nádherně rozevře břicho Tadžimu, až to do něj napálí. Jak bude vypadávat postupně: žaludek, který si ještě párkrát po zemi zaskáče a uklidní se, případně z něj vypadne Tadžiho oběd, dál se objeví střeva, která se budou krásně kroutil a svíjet ve svých nekonečných patvarech. Pak se rozevře hrudní koš a jeho oči spatří ještě poslední záchvěvy srdečního svalstva. Plíce už budou ležet na zemi v krvi. Sevřeny posledním výdechem mladého muže. Následně mu ustřelí nejdřív pravou a pak levou ruku. Hlava se rozprskne na letící mazlavé chomáčky mozku smíšené s krví, masem, případně někde bude oko nebo ucho.Už se těší, jak se potom potře krví své oběti a pomodlí se ke svému novému pánu, kterého dnes poznal a poznal, že jediný on ho
spasí, že on je tím pravým.....Ať žije satan!!!
Uvědomil si, že by měl svému pánovi obětovat nějaké dítě. Zapátral v paměti a uvědomil si, že Jaromír Vázler (Vázly), jeho známý ze základky má malého brášku..........
To bude ten pravý. Pohroužen do těchto "krásných" představ si neuvědomil, že kroky se stále blíží. Probral se teprve, když je uslyšel v bezprostřední blízkosti. Olízl si seschlé rty, polkl rybník slin, který se mu při pomyšlení na to co přijde nahromadily v ústní dutině - ten název se mu z ŽV zamlouval jen pro jeho pojídací ústrojí, ostatní měli prostě huby nebo držky.
Tadži nevěděl, kde jsou ostatní a nechtělo se mu věřit, že by ani jednoho ze všech tří nepotkal za tu půlhodinu, co tu bloudí. Blížil se k další křižovatce. Čím byl blíž, tím naléhavěji mu nějaký jeho sedmý smysl sebezáchovy radil, že není něco v pořádku. Zkontroloval, zda je samopal zajištěný, aby nikomu případně neublížil a vydal se na to...
Duchy opět polkl. Sliny se mu hromadily v ústech rychlostí proudící řeky. Samopal přichystaný k výstřelu. Třásl se na ten okamžik. Tak dlouho se na něj těšil a teď je to tady...!!! Stín plížící se pomalu po zemi napovídal, že se brzo objeví postava. A teď se Tadži vynořil.
Tadži se otočil směrem, kde tušil nepřítele. Byl to Duchy. I on však byl připraven. Jaké však bylo Dušanovo překvapení, když uviděl jak
Duchy s podivným leskem v očích stiskl spoušť........
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ozvalo se však jen : CVAK.
Duchy chvíli stál jako přimražený, ale pak si uvědomil, co se stalo. Zapomněl vyměnit zásobník. To byl osudový moment.
Tadži nechápal co se děje. Až o několik sekund později, když viděl, jak Duchy horečně šmátrá po novém zásobníku mu to došlo: ON ho CHTĚL ZASTŘELIT!!!! V ten samý okamžik, kdy Duchy vztekle odhodil prázdný zásobník, aby jej nahradil novým, Tadži stiskl svou pojistku připraven zareagovat na jakýkoli pokus Duchyho o něco náhlého.
Duchy nervózně, třesoucí se rukou se horečně snažil nasadit do správného místa zásobník. Viděl pohyb ze strany svého soupeře. Tušil, co se stalo. Odjistil svou zbraň. Může kdykoliv vystřelit, ale čeká co udělám já.
Duchy se svými úvahami trefil docela správně. Tadži opravdu vyčkával na sebemenší náznak toho, že by chtěl sok vystřelit, připraven na to okamžitě zareagovat stisknutím kohoutku.
Duchy tušil, že nemá šanci. Jeho chuť po krvi však převládla nad rozumem a ruka se samopalem se pohla kupředu a ukazováček se dal do pohybu, aby vyslal salvu do temnoty, kde stála malá postava.
Tadži uviděl pohyb. Nechtělo se mu věřit, že by to Duchy opravdu chtěl udělat. Ano, udělal by to. Bezprostřední reakce. Náraz a nepřerušená salva několika ran. Vysoké tělo tři metry od něho zavrávoralo a upadlo na znak. Proboha, já se netrefil, to bylo první, co proběhlo Tadžimu hlavou. NE, nezbláznil se. Jen nechtěl zabít. Mířil na pravé rameno se zbraní. Zpětný náraz však rozhodil jeho rovnováhu a střely uhly o kus doprava a provrtaly hruď Davida Ducháčka. Teď tam ležel v krvi a nehýbal se. Když k němu Tadži došel, Duchy otočil hlavou, v zakrváceném obličeji se otevřel prostor vyhrazený pro oči, víčka odkryly teď již normálně zbarvené oči. Ústa se pohla. Dutě se ozval touto chodbou z válečných let neskrývaně lítostivý hlas Davida Ducháčka:
Promiň.....promiňte mi všichni, hoši......, to bylo vše, co dokázal říci. Po těchto slovech se jeho hlava zvrátila nazad a Duchy vydechl naposled.
Jak všichni? Proboha snad je nezabil...., ne, to ne!! proběhlo hlavou Tadžimu, který se sám sebe snažil přesvědčit o opaku věci, která se mu teď nabízela. Zničeně šel chodbou směrem, odkud jak tušil přišel Duchy. Asi po 5-ti minutách hledání narazil na těla svých přátel.
Jak to mohl udělat? Tak sem přežil jen já. Bože. To je strašné, řekl a zakryl si oči, když došel k Tomášovu tělu a uviděl ohlodané kosti na jedné z nohou. Mohly to být krysy. To si říkal i on, ale pak uviděl na mase stopy lidských zubů. Zvracel.
Co ho k tomu přimělo? Hlad to asi nebyl, uvažoval nahlas Tadži. Věděl, že ho nikdo neslyší. Ani nemůže. Koho by napadlo lézt do jámy v naprosto opuštěné barabizně.
Jen my volové jsme sem museli lézt, zašeptal do kapání krve, které se ozývalo od místa, kde ležel Lízy. Šlápl botou do mozku svého kamaráda a opět se mu udělalo špatně. Mozek se mu vyjasnil, podíval se na samopal a začal uvažovat logicky:
Na zbrani jsou mé otisky. Vystřílel jsem z ní skoro celý zásobník do Duchyho. Kdo mi uvěří, že to byla sebeobrana? S takovouhle "popularitou" se nikam nedostanu, žádná "baba" si mně nevezme. Takovýhle život nemá žádnou budoucnost...., a znovu se zadíval na zbraň.
Ruka našmátrala další, plný zásobník, vyměnila ho za poloprázdný. Pomalé a vláčné pohyby sledovala jen masařka, která si vesele poletovala okolo a radovala se ze života. Vrátil se na místo, kde zastřelil Duchyho. Usedl vedle něj, nedbaje na kaluže krve všude okolo.
Ne, já bych se měl omluvit tobě. Vzal jsem ti život. Vlastně ty by jsi mi ho vzal také, ale proč jsi to dělal? Proč? Oba jsme měli budoucnost a naději a podívej se jak jsme dopadli...nakonec jsem zabil svého nejlepšího přítele, nevydržel to a rozbrečel se.
Pozvedl ruku se samopalem, namířil si ji na spánek.
Radši než takový, tak žádný život, řekl ještě a pak stiskl kohoutek. Ani jeho hlava nevydržela nápor kulek a rozprskla se do všech světových stran. Bezvládné tělo se složilo hned vedle Duchyho. Po 50-ti letech zde, na tomto místě opět umírali lidé.
Padesátileté ticho, přerušené touto "malou" příhodou mohlo opět převzít svou vládu nad podzemím. Za padesát let sem třeba někdo zase zavítá, aby naplnil smutnou pověst-nepověst, opět tu poteče krev a pár dalších životů přijde
nazmar......
Pozn. autor: Tato povídka byla napsána jako parodie na satanismus, který je smutnou realitou našeho dnešního světa, jako kritika na DOOM, ač není zase tak špatná hra, je dobrá, možná její zábavnost dělá krev, vraždění a sadistický přístup vůbec, měli by lidé vědět, že existuje spousta lepších her, a především existuje jedna hra, která je nade všechny, na kterou nikdy nic nemělo a nikdy nic mít nebude, ať už to bude i třeba ve virtuální realitě
JE TO ŽIVOT….