GRAIL

 

 

Dušan Tadži Takáč

 

© 1997-1998

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

Grail I. - Nález..................................................................................................................................................................................... 3

Grail II. – Napadení z hlubin Země................................................................................................................................................ 17

Grail III. – Satanův návrat.............................................................................................................................................................. 21

1. Výlet.......................................................................................................................................................................................... 21

2. Náraz......................................................................................................................................................................................... 23

3. Hlad........................................................................................................................................................................................... 26

4. Bouře......................................................................................................................................................................................... 29

5. Léthé......................................................................................................................................................................................... 32

6. Acheron.................................................................................................................................................................................... 34

7. Kokytus.................................................................................................................................................................................... 39

8. Phlegethon............................................................................................................................................................................... 42

9. Hra............................................................................................................................................................................................. 45

10. Rozuzlení................................................................................................................................................................................ 54

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Grail I. - Nález

 

Zase normální vyučování. Bez problémů se probíjeli dnem o osmi vyučovacích hodinách. Dnes výjimečně nechyběl nikdo. Byli tu všichni od B až do Z.

 

Zrovna měli češtinu, když přišel zástupce ředitele ing. Uherka (neplést s Uherákem, to je něco jiného), že mají nějací kluci jít pomoci na zahradu. Nakonec šli: Tadži, Petr Dvořák, Petr Beran a Tomáš. Lízy s Duchym zůstali ve třídě, ačkoliv Duchy by rád šel, ale nemohl, protože měl zlomený palec (To víte, kdo neumí vybíhat schody, nemá co dělat ve škole....).

 

Dozvěděli se, že budou pomáhat při kopání díry, do níž se měl přesadit jeden ze stromů ze zahrady, která měla být z části zastavěna. Krumpáče, lopaty, rýče a jeli.

Po několika desítkách minut z nich již lilo tak, že si museli udělat přestávku.

 

Co to támhle je? zahájil po dlouhé době rozhovor Tadži a ukázal rukou do díry, která mezitím nabyla úctyhodné hloubky..

Ále, nějakej papír a co má bejt??? namítl Petr Beran.

Co když to je něco důležitýho.., vložil se do debaty Tomáš.

Skočte tam pro to někdo.., navrhl Tadži.

Běž si tam sám, když seš tak zvědavej..., jo? odsekl Řvod.

Já tam vlezu, nabídl se Tom.

 

A tak opatrně skočil do díry, hluboké asi 1.5 metru. Ohnul se pro papír a vítězně jej zvedl nad hlavu. Bylo vidět, že je hustě popsaný... Chvilku trvalo, než se Tom vyškrábal zpět mezi své kamarády.

Když se mu to konečně podařilo, řekl:

Protože jsem si pro to vlezl, tak mám právo to přečíst...

 

Ale po několika sekundách čtení zbledl a nepopsatelně změnil výraz ve tváři. Jeho oči nabyly udiveného až ustrašeného lesku. Přestaly se pohybovat po řádcích a jen tupě civěly do jednoho místa. Tom stál bez jakéhokoliv pohybu jako přimražen.

 

Co mu je? zeptal se po chvilce Tadži vedle něj stojícího Řvodáka.

To kdybych věděl. Je to nějaký divný..., TOME, prober se!!!

CCCCccccoo, jje. Kde to jsem? Hej a kdo jste vy? Aha, už vím. Dobrý, hoši. Přečtěte si tohle.

 

Tadži vzal do ruky papír a četl:

 

Vzkaz pro nálezce tohoto pergamenu:

 

Ty, jenž jsi tento pergamen našel, uvalil jsi na sebe a na své přátele prokletí Svatého Grálu. Tento je zakopán zde na tomto místě. Tedy, přesněji, zde je chodba, která k němu vede.

Jestliže tyto řádky čtete, já, hrabě Miroslav Chtivý, z rodu Lakomců, 4. dynastie, 5. odnož, 7. generace z Bystřice nad Pernštejnem, jsem nedokázal získat výše zmíněný vzácný klenot. Zahynul jsem v temných chodbách labyrintu Smrti. Je na vás, aby jste se pokusili získat číši nesmrtelnosti. Ale pozor na pasti. Není jich málo na cestě ke grálu. Hodně štěstí, které jsem já neměl...

Vlastnoručně M. Chtivý

 

Ticho zavládlo nad jámou, pod níž někde hlouběji zel otvor, který byl cestou do labyrintu vedoucího ke Sv. Grálu.

Jak to může být starý?? zeptal se Petr.

Počkej, někde tady bude datum: "pátek 13. 4. 1273", hmmm, už to tu leží pěknejch pár dní. Co teď? to byla otázka, kterou položil Tomáš, po delší době mlčení se opět živě zařadil do diskuse se svými masařkami a názory. (pro neznalé.. masařky jsou naše oblíbená zvířátka, lepší jsou jen tse-tse).

No tak, vzhledem k tomu, že je 3:00 odpoledne a nám padla se do toho asi dneska pouštět nebudeme, ale zejtra jsou prázdniny. Vezmeme lidi ze třídy a pudem, toto navrhl Řvod.

Všichni souhlasili.

Se deme zeptat, ne? Masařko hnusná, leť, nebo vezmu plácačku..., to byl Tomášův styl.

 

Když přišli do třídy, akorát končila poslední hodina. Vyžádali si pozornost. Ukázalo se, že všichni jsou pro, a tak si udělají menší dobrodružstvíčko.

 

Jó, kluci, vemte nějakej rýč, krumpáč a lopatu...tady nic nebude,jó a taky baterky, nějaký žrádlo a chlast, abysme nechcípli hlady. Jasný? Každej něco.

 

Noc utekla jako nic. Byla tu středa. Jeden volný den ve velkém návalu učení. 3.B se scházela na zahradě vedle školy. Čekali, co se stane a jak se to vyvine.

 

De se na to!!!! zařval Tadži a s krumpáčem v ruce začal mlátit do země jako zběsilý. Nebyl však sám. I ostatní kluci se chopili svých nástrojů a pustili se do kopání, až na jednoho, ulejvače od narození - Lízyho -, který tvrdil, že má alergii, ale jestli na práci nebo na lopatu, to nepřiznal. Jen se díval a "povzbuzoval" své spolužáky tradičními poznámkami typu : "....řekl Fantomas a šel se učesat.."

 

Minuty běžely a nic se neobjevovalo. Žádné stopy, že by se tu již někdy, byť i před staletími kopalo, a především žádné stopy po něčem podobném tunelu.

 

Utekla hodina, dvě...

 

Z hochů už lil pot a kolem postávající holky nadávaly na to, že se k něčemu takovému nechaly přemluvit.

Hele díra, zařval Tomáš a s novou iniciativou a minimálně 23. dechem se pustil do dalšího kopání.

A opravdu....po několika desítkách sekund kopání se probořila zem i s Tomášem a ten se řítil za známého Ááááááááááááááááááááááááááá..bum dolů.

Dopadl a nic se mu nestalo.

Věděl jsem, že to tady bude. Tý vole, chodba, vono to je fakt tady..., a bude vzrůšo, milej Průšo...ale ne, já to tak nemyslel, vždyť víte. No tak na co čekáte, proč stojíte jak přibití, hurá pro Svatý Grál, to byla Tomášova slova po tom, co se několik minut vzpamatovával z šoku, který mu na jeho vákuovou komoru způsobil ten prudký náraz při dopadu a trochu mu zaštěrchal myšlenkama a Tomáš drže si hlavu v rukou, jako by se bál, aby se mu konečně nerozsvítilo, se zvedal ze země a vzhlížel na své druhy, jak tam stojí.

 

Tak sakra pojďte, ne? Co tam děláte, to vám haraší, nebo co? řekl Tomáš snaže se probudit náladu. Nikdo se však ani nehnul. Tomáš, obrácen k nim tváří nemohl vidět, co se děje za jeho zády.

Tttt.....tttome, nnnemyslíš, že bys mmměl vylézt? zeptal se vynechávajícím hlasem Tadži.

Ne, že bych chtěl radit, ale vzhledem k tomu, co vidím by to nebylo zase tak zbytečný.

 

Tomáš se otočil. Stejně jako jeho přátelé a spolužáci spatřil něco, co mu vyrazilo dech: Z temné chodby, zející za jeho zády se začal klidným a pomalým pohybem vypravovat na průzkum asi 70-ti centimetrový škorpión. Vylákán světlem, které asi neviděl již 723 let, tedy za předpokladu, že by něco mohlo tak dlouho přežít, vylezl a teď se zvědavě díval na svou budoucí oběť...

 

Tomáš, když to uviděl, jedním skokem vyskočil na povrch zemský, který byl od něj asi ve výšce 2.75 metru. Bledý v obličeji se podíval zpátky do díry.

Teď jsi mu zkazil večeři, řekl s předstíraným smutkem Lízy.

Hele, nech si ty poznámky, nebo bude večeřet tebe, jó?!!!

 

Lidi, nevím jak vy, ale já tam nevlezu bez bouchačky v ruce. Jak se tam mohl ten blázen pro Grál vydat jen tak?? To nechápu. Šílenec, i když co by člověk asi neudělal pro nesmrtelnost, kterou tato Azraelova číše skýtá? Dnešní člověk asi vše. Tedy někteří, řekl s vážnou tváří dosud mlčící Duchy.

Souhlasím. Kvéry. Ale kde je sehnat??? vyjádřil se Lízy.

Já bych věděl. Můj otec je myslivcem a pár brokůvek by se doma našlo, řekl s klidnou tváří Řvod.

 

Hodinku trvalo, než sehnali zbraně. Škorpión se mezitím ani nepohnul, byl stále na stejném místě, jako když ho Tom opustil. Čekal, až se mu oběd vrátí.

 

Tome, ty nedostaneš. Víš jak to dopadlo posledně, když jsme běželi na dni ředitele školy a byla na pořadí střelba ze vzduchovky. S deseti náboji dokázals vystřelit dvěma lidem oko a zranit dalších pět osob. Ne, nevěříme Ti. Promiň, předvedl proslov Petr Beran.

Búúúúúúúúúúúúúú, já budu žalovat mamince. Mamííííííííí. Tááááááááááák víte co??? Cha. Já mám pistoli. Tady v kapsi a........ ne, néééé, neberte mně to, nechte mně, aáááááár .... gggg.. nééééééé..hhhhh, hilfeeéééé, oni mně bijííí, jaúúúúú, nechte mně bejt, jo? Vrazi hnusní. A nemám vás rád. Ach jo. Oni mně to vzali. A co teď?? Fakt. Nechte mně to, jo? řekl naříkajíc Tomáš.

 

Chvilku bylo ticho. Tomáš se nepřítomně díval do dáli a smutně přešlapoval z nohy na nohu a střílecí prstík se mu chvěl.

 

Co myslíte? Risknem to a dáme mu tu pušku?? zeptal se Tadži, který byl Tomovým dobrým kamarádem. No nevím...ale zkusit by se to dalo, tak na Tome, tady ji máš! řekl rozvážně Petr Beran.

Žjůůůůůůůůůůů. A faktická. Jééé, vy jste hodní, vykřikl se svítícíma očima Tomáš.

 

Tak teď sme připravení. De se na to??

No jasně, ale nejdřív....

Duchy nedokončil svou větu, protože zazněl výstřel. Tomáš stál u díry a smál se na své přátele. Když došli blíž, zjistili, že sejmul škorpiónka, který sice pár posmrtných křečí ještě před očima ostatních prodělal, ale měl to za sebou.

Už to udělal za nás, tak deme, řekl Duchy.

 

Všichni pomalu slézali do díry. Nevěděli co je čeká. 31 lidí, nebo spíše mladých lidí.

První šli kluci - Petr Beran, Lízy, Řvod, Tomáš, Tadži a Duchy - v uvedeném pořadí. Za nimi se postupně řadili dívky. Díra byla úzká tak akorát pro jednoho.

Petr se odvážně pustil do temnoty. Ostatní jej následovali.

Po chvilce se ozvala rána. Zadunění otřáslo zemí, z tunelu se hrnul prach.

Zatraceně, co to bylo. Do prdele. Petře.... A je to v .... Debilní deska.

Tohle měli možnost slyšet ti, co byli trochu více pozadu.

Ti v popředí věděli, co se stalo. Petr šel s baterkou v ruce. Našel provázek asi ve výšce 50 centimetrů. Netušil, že to může být jedna z mnoha pastí na cestě k cíli. Když se rozhodl tento provázek ignorovat a vlastním tělem jej přetrhl, svist přerušil jeho myšlenky kudy a jak dál. Nestačil si uvědomit co se stalo a okovaná deska jej připlácla k zemi. Druhého Líziho tato vražedná pomůcka minula jen o pár centimetrů.

Vykřikl a otočil se, jako by chtěl utíkat dozadu. Za ním však byla dlouhá řada jeho druhů a tak se musel se strachem vydat na další cestu.

Takhle skončíme všichni, měl zase námitky Tom. Aspoň, že mám tu bouchačku...

Drž už hubu a nebo si pojď stoupnout místo mně na první místo, obořil se na něj vztekle Lízy, ale Tomáš dělal jako že neslyší a už mlčel.

Už byli uvnitř všichni. V dlouhé řadě putovali s myšlenkou na čekající svatý Grál.

Najednou se zepředu ozvalo: Ááááááááááááááááááááááááááááááááááá..................bummmmm.

Lízy. Šel potmě protože neměl baterku a bláhově věřil, že se mu nic nemůže stát. "Potkal" díru v zemi. Když k ní dorazil na začátku třetí, teď již první Řvod s baterkou v ruce se, jal prozkoumávat zdali se přes to dá dostat. Na straně, kde byly asi čtyři centimetry země těsně u zdi byla lávka. Sklopená, takže kdo o ní nevěděl, nemohl se tudy dostat dále. Díra byla dlouhá asi 4 metry, což při výšce stropu asi 2 metry bylo nepřekonatelné i skokem a dno s baterkou bylo v nedohlednu. Podle délky Lízyho výkřiku by to mělo být asi tak 50 až 75 metrů což není zrovna málo.

Kterej imbecil to proboha stavěl, že si dal takovou práci s těma pastičkama? měl zase námitky Tomáš, ale byl si vědom nebezpečí, které mu hrozí, jestliže ztratí ještě Řvoda, bude na špici on.

Postupně se jali přecházet lávku. Na druhé straně mohlo být tak 20 lidí ze zbylých 29-ti, když se ozval velký hluk, jako když se bortí skála. Přicházelo to odkudsi seshora. Když si na to Zdenka Slabá posvítila baterkou, uviděla díru ve stropě. Nechápala.

Stála a čekala.

Byla na kraji propasti. Brzdila ostatní, kteří už chtěli být na druhé straně. Ona však čekala co se bude dít, baterku stále nasměrovanou nad hlavu.

Hluk se přibližoval. Uviděla stín a teprve teď pochopila. Byl to velký balvan. Kamenný. Valil se na ně.

Rychle pryč!!! to bylo první a také poslední, co jí vytanulo na mysli. Pak několikatunový balvan dosedl na podlahu a jal se kutálet na ni. Zdence však povolily nervy a ujela jí noha na úzké lávce přes díru. V zoufalé snaze zachránit se, se zachytila rukou o lávku, ta se převrátila a spolu se Zdenkou padala do nekonečné propasti. BUM!- dopadla.

Kámen mezitím válcoval bezmocné dívky. První dvě - Jana Vymětalová a Eva Králová sice stačily ještě skočit, ale nedoskočily a zřítily se také do hloubky. Dolů. Když si vybral svou daň devíti obětí, bezmocně se svalil do díry, která jej bez obav pohltila.

Ostatní se na to mohli jen bezmocně dívat a sledovat jak kámen postupně válcuje poslední Magdu Michálkovou, Vlastu Koudelkovou, Marii Janíčkovou, Katku Preisslerovou, Martinu Šauerovou a Světlanu Novotnou.

Zatraceně. Tohle nám scházelo. Co jsme sem vůbec lezli. Půjdeme zpátky?? nadával Tadži. Všichni souhlasili a tak se otočili k odchodu, když si uvědomili, že mají cestu odříznutou. Most tu přece není. Ten s sebou vzala Zdenka a tak musí ve své nelítostné pouti pokračovat.

 

A tak se dali na další cestu. Nic jiného jim nezbývalo. Modlili se, aby to už skončilo, ale když do toho tak po hlavě spadli, díky chtíči - chtíči nesmrtelnosti – a touze po dobrodružství, tak to hned tak skončit nemělo.

 

Vepředu byl Řvod. Byl pozorný. Vyhnul se další díře, kterou v zemi objevil. Varoval ostatní a ti pomalu začínali nabývat pocitu, že se jim nemůže nic stát.. Na zdi našli divný nápis, který sice chápali, ale nevěděli, kde se tu vzal a co tady může znamenat:

"AŤ ŽIJE SATAN!!!!!!!!!!!!!!!!!!"

 

Po dvaceti minutách chůze se z tunelu před nimi ozval zvuk. Něco jako:

Grrrrrrrrrrrrrrrrrgh, chrrrrr...

Zatraceně, co je zase tohle? zeptal se Tom, který šel druhý a měl největší zájem na tom, aby Řvod přežil, tedy kromě samotného Řvoda. Řvod zvedl baterku, kterou měl namířenou těsně před sebe směrem k zemi a občasně jí přejížděl i strop a strany. Teď ji zvedl tak, že osvětlovala tunel asi do vzdálenosti 10 metrů dopředu. Nebylo nic vidět. Jen temnota a paprsek světla jí pronikající. Opatrně popošel. Pomalu se pohyboval kupředu a čekal kdy na něj vyskočí to něco, v ruce držíc brokovnici se pohyboval velmi pomalu kupředu.

Opět se ozval ten zvuk.

Tentokrát byl blíž. Ve svitu baterky Řvod zahlédl jakýsi pohyb, zastavil a čekal na ostatní, kteří se báli byť jen pohnout. Bylo slyšet jen zrychlený dech kluků vepředu mísící se s tím podivným zvukem. Vtom se ozval děsivý řev a z temnoty se vynořilo podivné zvíře.

Proboha, levhart šavlozubý, ozvalo se z úst Tadžiho.

A opravdu. Zvíře vypadalo jako levhart, ale z tlamy mu čouhaly opravdu úctyhodné zoubky. Salva několika výstřelů po sobě se rozlehla dalekosáhlým tunelem a zvíře zavrávoralo. Drželo se však stále na nohou, ale znejistělo a hladově se dívalo na Řvoda.

10 sekund bylo ticho, jen Řvod se horečnatě snažil znovu nabít svou zbraň. V ten samý okamžik, kdy Řvod nabil a začal se připravovat k výstřelu udělal levhart nepatrný pohyb.

Lehce pokrčil zadní nohy a byl rozhodnut ke skoku.

SKOK.............................................................. ...VÝSTŘEL........

Dvojí křik se ozval tunelem. Jeden z úst Řvoda a jeden vydal levhart. Ve chvíli skoku byl od Řvoda vzdálen 5-6 metrů. Za těch několik sekund co letěl, stihl vypálit obě hlavně. Levhartovo tělo sebou trochu cuklo, ale letělo dál, dál na Řvoda. Ten už se jen odevzdaně díval na plachtícího lidožrouta, když mu u ucha zazněl další výstřel. Tomáš mířil přesně. Levhartova hlava odletěla na stranu. Tělo dopadlo na Řvoda, ale už to byla jen mrtvola. Nic víc, nic míň. Řvodův obličej zčervenal krví řinoucí se z míst levhartova těla tam, kde ještě před chvílí byla hlava. Snažil se rychle zvednout, ale tělo bylo těžké a drtilo mu žebra. Nakonec s pomocí Tomáše se zpod těla dostal.

Při bližším ohledání zvířete zjistili, že to byl ale opravdu velký macek. Tělo mohlo být dlouhé asi 3.5 metru, vážit mohlo dobrých 350 kilogramů. Zuby. Ty budily opravdovou úctu. Dva špičáky čouhající z tlamy mohly být dlouhé alespoň 30 centimetrů a na konci zakončené ostrou špičkou. Rozloučili se se zvířátkem a vydali se na další pouť. Řvod se ještě za chůze vzpamatovával ze šoku, který utrpěl.

Neušli však ani 10 metrů, když ucítili jakýsi podivný zápach. Po dalších pěti metrech se zápach stal nesnesitelným a některé dívky vzadu začaly omdlívat. Při pohledu kousek dál zjistili, co to způsobuje. Z dálky jim na uvítanou svítily kosti. Hromada kostí. Tady měl levhart své doupě.

Kde to tady mohl ulovit? zeptal se oprávněně Tadži.

Nevím, ale snad na to přijdeme..., to se uvidí, odpověděl Tomáš, který se teď snažil uvažovat střízlivě. Dívky se začínaly probírat s bezvědomí způsobeného zápachem. Mohli pokračovat. Kluci prošli okolo hromady bez jakéhokoliv zájmu. Když však k němu dorazila Lucie Tenglová a se zvědavostí jí vlastní její pohled zabloudil na tu hromadu, vykřikla. Její obličej v tu chvíli zrovna nevyzařoval štěstím a pohodou.

Byla bledá jako křída.

Ttt, tam jje lebka. vymáčkla ze sebe strašnou větu.

Tak tady skončil? Dál nedošel. Proti tomuto zvířátku neměl šanci. Panebože, víte jak bylo to zvíře staré, když tu bylo v době, kdy tudy procházel M. Chtivý??? Vždyť je to víc než 700 let!!!! řekl s třesoucím se hlasem Tadži. Radši jdeme dál.

 

A tak šli.

Znovu se nic nedělo. Ukázalo se však, že záměrem tvůrců tohoto tunelu bylo ukolébat případné průchozí jistotou, že je již nic nečeká a pak zaútočit. Kluci mají dlouhé kroky. Řvod jen ledabyle prozkoumával stěny či strop. Zemi ne.

To bylo osudné. Kluci prošli bez jakýchkoli potíží. Dívky však se svými drobnými krůčky přecejen na nášlapnou plošinku vstoupily. Jmenovitě to byla právě Lucie. Když si uvědomila, že se jí noha posunula o kousek níž, začala tušit, že něco není v pořádku. Ukázalo se, že měla pravdu. Za lehkého svistu se z obou bočních zdí vyřítily desky oseté obrovskými hřebíky a Lucie měla rázem pas nejužší na světě. Potíž byla v tom, že už o tom nevěděla.

Svistot se ozval znovu a desky opět zajely zpět na bok. Dívky bezmocně stály. Nevěděly co mají dělat. Co když se znovu sevřou, když tam některá z nich vstoupí???

Na řadě byla Draha Klimešová. Stála a rozhodovala se. Nevěděla co má dělat a zoufale se otočila po kamarádkách. Ty však měly skelný pohled a jen pokrčily rameny.

Udělala krok..........stála asi 0.5 metru od místa, kde ležely zbytky Lucie Tenglové. Znechuceně se podívala na tu hromádku masa, kostí, krve a mozku. Vykročila................................ ................

SVISTOT. BUM...ano, zopakovala se situace. Draha nežila. Její smrt doprovázely zmatené pohledy dalších, především Ivu Jančíkovou, která měla teď vstoupit mezi vraždící desky.

Hej, co se to tady......., řekl s klidem vracející si Duchy než jeho pohled padl na dvě kupky. Na jeho spolužačky. Zmateně se podíval na ostatní, kteří tam smutně stáli.

Nevšimli jsme si, že za námi nejdete a tak se vracíme až teď. Co se tady vůbec děje?? Holky jim několika slovy vylíčily situaci.

Desky?? A ohřebíkované?? Dobře, co je něčím zapřít?? přišel s návrhem Tadži.

No jasně - puška, vykřikl Duchy a uchopil u nohou mu stojící brokovnici a vložil ji do míst, kde se podle děvčat vyskytovaly ty dvě desky. Držel pušku napříč chodbou a doufal, že ten náraz pažba a hlaveň vydrží. Iva se opatrně posouvala pod puškou. V tu chvíli se ozval nám dobře známý svistot.

Puška nápor vydržela. Duchy si oddechl. Dívky se rychle přemisťovaly za tu smrtící nástrahu. Když přešla poslední, Duchy pustil pušku, která spadla na zem, desky se sevřely a rozevřely.

Řvode, posviť mně na zem, abych si mohl vzít kvér......Sviť pořádně, počkej,...vy IDIOTI, dyť tady je nášlapná plošinka a pak se divte, že vás to lisuje. Kdybyste se dívali, nemusel jsem riskovat svoji chudinku ručičku....grrr. Počkat, tady je na zdi něco napsané, Řvode, posviť sem, ať to de přečíst..:

"Satan chce jen mrtvé.."

To už jim začínalo být trochu divné. Nikdo nevěděl, jak se sem dostaly satanistické řeči a slogany.... Duchy stále zuřil, že si nevšimli té plošinky. Řvod zpytoval své svědomí, protože zavinil smrt Lucy a Drahy.

 

Duchy se uklidnil. Zaujal své místo v řadě a mohlo se jít dál. Opět uplynulo několik minut a klidnou chůzi nepřerušila žádná důležitá událost, pokud za ni nepovažujeme lidské potřeby (vy prasata, já vím na co myslíte - ne opravdu záložní postele s sebou neměli a stejně by to byla přesila, takže klídek jo?? - pozn. autor.)

 

Až pak se to stalo..............

 

Lííííííídíííííííí, já vídím světlo. Fakt, zařval na prvním místě stále jdoucí Řvod.

Žjů, co to je??? To není možný. To se mi snad zdá, dyť sme pod zemí. Lezli jsme do díry hluboké 3 metry a celou cestu se chodba prudce svažuje dolů, takže teď můžeme bejt tak 250 metrů pod zemí, tak co to tady dělá, logicky (he ???) uvažoval Tadži.

To kdybych tak věděl, celý je to nějaký zcestný a teď ještě tohle..., odsekl Tomáš.

Sám seš taky zcestnej, vole, usadil ho Tadži a snažil se záhadě přijít na kloub.

V té chvíli stanuli na okraji skalní cesty dolů. Pod nimi byla asi padesátimetrová propast a úzká cestička dolů. Když se podívali nahoru, civěli na skálu. Ve výšce 5 metrů nad nimi se rozpínal do obrovských dálek skalní strop. Pod nimi, dole bylo něco neuvěřitelného...

Do nedohledna se rozkládala džungle. Džungle tady v podzemí. Listy však měly barvu hnědou. Nad stromy si poletovali ptáci. Ale jací ptáci, takové v životě neviděli. Rozpětí na tu vzdálenost odhadli na 2-3 metry. Jejich červené zbarvení bylo z dálky dobře viditelné. Zobák uzpůsobený dravému životu byl zahnutý.

Tak tady lovil ten levhart. To bylo jeho útočiště, řekl s úctou v hlase Duchy. Vydali se pomalu po cestě klesající až na dno propasti. Sestup jim trval 30 minut. Když se všichni dostali dolů, rozhodli se, že si udělají vůbec první přestávku od té doby, co tuto šílenou cestu nastoupili.

 

Po hodinovém odpočinku:

Co teď?? začal rozhovor Tadži.

Jak budeme pokračovat, když tady je volné prostranství? Kudy půjdeme? Grál může být kdekoliv... Ty, Tadži, co nám zbejvá. Tipneme si směr, navrhl Duchy.

Volové. Tady je cestička a vede tamtím směrem, s pohrdavým tónem v hlase řekl Řvod a ukázal dopředu před sebe.

A opravdu.

Byla tam. Cesta. Vyšlapaná, ale kým??? Tento uzavřený svět měl také své obyvatele, o tom už se dvakrát na vlastní kůži přesvědčili. Nezbývalo jim nic jiného než se znovu vydat na cestu. Šli. Pokračovali v nekonečné pouti neznámou krajinou. Po několika minutách chůze vstoupili do hnědého pralesa.

Všude bylo šero.

Kde se tady vůbec bere světlo?? to byla další záhada. Tadži se rozhlédl po skalách a navrhl řešení:

Co kdyby byly ty skály z fosforově hnědého materiálu, který ve tmě světélkuje a dělá dojem světla??

To by mohlo být řešení. Při takovém množství skály by se mohl vytvořit dostatek světla, aby vytvořil iluzi normálního dne. Hnědého, či jakéhokoliv jiného, potvrdil jeho slova Tomáš. Za takovýchto diskusí pokračovala dál jejich cesta.

Při bližším pohledu na některý ze stromů měli možnost zhlédnout obří exempláře housenek dosahující až 20 centimetrů a zanechávající za sebou stopu slizu. Jednou prošli dokonce okolo obřího mraveniště měřícího na výšku minimálně 3.5 metru. Jeho obyvatelé také nebyli zrovna malé blešky a jejich velikost 5-10 centimetrů mluvila sama za sebe. Takovýchto pohledů se jim naskýtal nespočet. Za doprovodných skřeků jakéhosi neznámého ptactva, které osidlovalo koruny stromů pokračovalo dál jejich putování.

Kdesi v dálce se ozývaly tajemné zvuky. Věděli, že to nebude nic hezkého a že je to na jejich putování čeká, ale co mohli dělat?? Okolo nich proběhl oboupohlavní křeček. Zapípal, podíval se na nečekané návštěvníky a víc už nestihl udělat, protože se ze země vynořilo jakési chapadlo, které jej do písečnaté půdy za pisklavého křiku vtáhlo, což vedlo k psychickému zhroucení několika dívek.

Zatraceně, co nás tady eště čeká?? prohodil Tadži.

Jako na odpověď se ze země vynořilo opět chapadlo, tentokrát však mnohokrát větší. Sahalo Duchymu, měřícímu téměř dva metry, vysoko nad hlavu. Dobře rozpoznatelné byly i přísavky tak typické u chobotnic. Jenže tady byl písek...Chvilku zůstalo jen tak trčet bez jakéhokoliv pohybu, jako by se rozhlíželo po oběti a pak se bleskově vymrštilo směrem na Lenku Dostálovou. Ta jen stačila vydat přidušený výkřik a v ten samý okamžik k ní chapadlo nebo co to bylo dorazilo, obtočilo její krk a smýklo s ní o zem.

Asi to má hlad..., prohodil Tomáš jako by se nic nedělo, pak však namířil pušku na místo, kde se chapadlo objevilo a dvakrát zmáčkl spoušť. Písek se rozletěl do všech stran, chapadlo sebou škublo, ale pokračovalo ve své snaze stáhnout Dostálku kamsi dolů, do tajemných hlubin země (nebo Země??).

Pak začal jednat Řvodák. Dostálka se již nehýbala, když vytáhl svou speciální 20-ti centimetrovou mačetku a ťal po chapadle. To nevydrželo nápor ostré kudličky a nůž jím pronikl skrz na skrz. Kolem vystříkla podivná zelená tekutina. Krev to rozhodně nebyla. Do té chvíle bezmocně přihlížející dívky se teď vrhly k Lence Dostálové a zajímaly se o její stav. Zjistili však jen tolik, že nedýchá. 5 minut se snažili všichni o opětovné vrácení Dostálky na tento svět. Srdce se však nerozhodlo pokračovat v pouti na tomto bláznivém světě a nadále mlčelo.

To nemá cenu. Vzdejte to. Má to za sebou, řekl s mírným třesem v hlase Duchy.

Ne, další oběť už ne...., naříkaly dívky nad další ztrátou.

Kdo dostal ten debilní nápad vlézt sem???? JÁ HO ZABIJU!!!! vykřikl Tadži a začal se sápat na Tomáše.

Tadži, nech ho, teď už stejně nic nenaděláš. Musíme bojovat, ozval se Řvod.

Tadži se otočil a pustil polouškrceného Tomáše na zem. Ten jako šílený začal lapat po dechu a vrhl výmluvný pohled na Tadžiho. Pohybem ruky poděkoval Řvodovi za pomoc.

Radši pojďme dál, než TO cosi tady pod námi přemůže bolest a předvede nám svůj vztek v plné kráse, jo? rozhodl Duchy.

Dívky se neodvážily nic namítnout a tak se šlo dál. Pokračovali dál obklopeni tajemným pralesem skrývajícím ještě mnoho svých nebezpečí před nově příchozími. Ozvalo se zakřupání větví.

Člověk!! vykřikl Tadži, který se jako jediný ohlédl za tím zvukem, ostatní se buď báli nebo jim to bylo jedno. Já viděl člověka. Tady dole. Žijí tu lidé. Na tyhle .... zatraceně, kde jen můžou bejt......aha, tady..tak na tyhle své náhradní oči jsem je doopravdy viděl!!!

To ti tak budeme věřit, řekl s opovržením Tom.

Věř, nebo nevěř, já vím svoje, pohodil hlavou Tadži.

 

Tadžiho vidění se potvrdilo po několika dalších krocích. Najednou se ozval strašný hluk a všude okolo se vyřítili jacísi opolidé. Tělo měli porostlé dlouhými černými chlupy a řvali jako šílení. Asi chtěli vzbudit strach. Jediný Tadži byl na něco podobné připravený.

Tady máš pozdrav, bestie, zařval a dříve nežli stačili odvléci nejblíže k nim stojící Lenku Stehlíkovou, vystřelil na ně salvu nekompromisních ocelových kulek. Opolidé se začali zmateně rozhlížet jeden po druhém. Když se však přidali i ostatní kluci a několik těch zrůd padlo, otočili se ke zběsilému útěku. Lenka vrhla děkovný pohled na Tadžiho. Ten jen klidně pokývl hlavou. Pro ni by udělal cokoliv, vždyť ji miluje. Báli se přiblížit k těm zraněným. Bylo to nebezpečné, protože nebyli mrtví, jen postřelení. Teprve teď si mohli v klidu z bezpečné vzdálenosti prohlédnout hlavu opočlověka:

Na ní nebyla žádná stopa po vlasech.

Holá lebka. To je odlišovalo od opic. Oči zapadlé hluboko do očních důlků kontrastovaly se špičatým a dlouhým nosem. Uši nebyly vidět, což znamenalo, že mají místo nich jen otvory na bocích hlavy. Velmi špičatá brada. Celkově byla hlava větší než lidská. Tento celek dával dohromady opravdu strašně vypadající zrůdu, která na zemi mohla žít tak před 20-40 milióny let, což je docela nedávno, ale dost dlouhá doba na to, aby nebyly nalezeny jakékoli stopy po těchto bytostech, natož aby se ještě dochovaly "živé exempláře". Postava těchto "lidí" nebyla zrovna z nejmenších. Duchy (195 cm vysoký) by jim sahal sotva po hrudník. Průměrný opočlověk tedy měřil asi 2 metry a 50 centimetrů. Obzvláště vzrostlý jedinec by tedy při troše fantazie mohl dosáhnout i neuvěřitelné tři metry!!!

 

Po několika minutách ticha, kdy stáli žáci III.B zakřiknuti a s úctou hleděli na pozdrav z dávných dob, vykoukla zpoza křoví jedna hlava, pak dvě a několik dalších. Pomalu a opatrně se začali plížit ke svým zraněným druhům. Kluci stáli vepředu s namířenými puškami a čekali, zda se o něco nepokusí.

Oni však došli k zraněným a odvlekli je do keří, do bezpečí. Nebezpečí pominulo.

Sakra, co se to tady děje?? Jak mohli tihle, a ukázal do křoví, kde před chvílí zmizeli opolidé, přežít do našeho století. A ještě k tomu v takovémto prostředí??

Naopak... Tohle prostředí je ochránilo před vnějšími změnami. To je důkaz, že tohle nehloubili ti, kteří chtěli schovat Grál, ale už to tu dávno bylo. Dávno před tím, opravil Tadžiho moudře se tvářící Tomáš.

Teď mohli v klidu pokračovat dál. Cestička zmizela, vedl je jen instinkt a snaha. Snaha o přežití. Doteď písčitá země se pomalu měnila, zpevňovala a brzo již šli po hliněném povrchu. Všude hněď okolních porostů. Již je z té hnědé barvy bolely oči. Všude hnědo... Šli dlouho touto klidnou krajinou, bez jediného slova, obklopovalo je strašlivé ticho občas přerušené ještě strašnějším skřekem či jiným zvukem. Země začínala měknout. Nohy se do ní bořily. Kluci a skoro všechny dívky se zastavili, jen Petra Pečínková a Martina Palečková pokračovaly dále a smály se na ostatní jež se rozhodovali, zda mají pokračovat po tomto nebezpečně vyhlížejícím povrchu dále nebo ne...

Brzo se jim dostalo jasné odpovědi. Petra, která šla první náhle vykřikla. Když se jejím směrem podívali ostatní, stála už po kolena v bahně a marně se snažila s Martininou pomocí vyprostit z tohoto smrtícího sevření. Slizkého a rozhodného. Mazlavé bahno pohlcovalo stále víc a více z Petry, centimetr po centimetru se plazilo k jejímu pasu. Petra vydávala již jen nesouvislé zoufalé výkřiky a nebyla na ní ani stopa po nedávné veselosti. Martina stála nakloněná poblíž ní a snažila se ji, držíc její ruku, vytáhnout na břeh do relativního bezpečí.

Teprve teď se ostatní probrali a rozběhli se ke dvěma dívkám. Jejich postup však přerušil další výkřik -> Martina stojící těsně u močálu na okraji pevné půdy uklouzla na bahnem zacákané půdě a poroučela se za Petrou do objetí bahna. Martina však ležela bezmocně na břichu a jako šílená okolo sebe plácala do bahna nemajíc se za co zachytit, aby si mohla déle udržet naději na život.

V tuto dobu bahno sahalo Petře již po hruď. Zoufalý hlas z jejích úst prosil o pomoc. Všichni se však báli přiblížit, aby neskončili jako Martina a jen smutně přihlíželi tomuto divadlu.

Martina stále ležící na břichu již přestala vydávat jakékoliv zvuky, protože se její hlava pomalu začala nořit do mazlavé hmoty. Se smrtící jistotou se nad ní bahno zavřelo a Petra začala ječet ještě více vidíc, co potká za chvíli také ji.

Bahno již začalo olizovat její krk. Tvář zkřivená bolestnou grimasou vyzařovala strach. Strach se smrti. Strach, který v sobě dusí a nosí každý z nás.

Šimravý dotek se posouval stále výše a s ním byl také Petřin křik pronikavější.

Rty měly možnost prvního polibku s bahnem. Bahno si razilo nekompromisně cestu dovnitř ústním otvorem a směrem od Petry již se ozývalo jen neurčité chroptění.

Smrtelné objetí způsobilo, že oči byly vykuleny snad pět cm před obličejem. Smutné divadlo.

Bahno jí ucpalo nosní otvory a znemožnilo dýchání. Obličej začal vesele měnit barvy. Poslední pohled na spolužáky a přátele nežli bahno zapečetilo její oční víčka navždy.

Pohlcení zbytku hlavy bylo otázkou několika vteřin.

Na hladině plavaly už jen a jen černé vlasy a i ty se po minutě poroučely do hlubin. V tu dobu již Petra byla mrtvá.

Ticho.

To bylo možno slyšet ještě dlouho po této události. Všem běhaly hlavou myšlenky zda tomu nemohli zabránit. Stáli tam a čekali až někdo konečně promluví. Jejich pohledy bloudily bez cíle tam a zpět.

Zase míň..., toto vyslovil pomalu Tadži s jasnou bolestí ve tváři. Věděl, že se tohle nemuselo stát.

Kudy dál?? řekl Tomáš lhostejně, jako by se nic nestalo.

Nevím, snad to zkusit někde obejít...., navrhla Lenka S. a hlas jí vypověděl.

Všichni byli zdrceni tím co se stalo, ale museli pokračovat dál, museli, byla to jediná šance jak mít možnost na záchranu.

Po několika minutách se konečně rozhodla zbylá skupinka opustit toto smutné místo a vydat se hledat další cestu.

Trvalo jim to docela dlouho, tedy než nalezli nějaký vhodný přechod přes tu bahnitou půdu, která je teď obklopovala. Nakonec přecejen našli pevnou půdu, která zajišťovala, že se v klidu dostanou na druhou stranu této tekuté země. Močál měl na šířku asi nějakých 100 metrů. Pak se všude okolo znovu rozkládala pevná země a oni mohli pokračovat ve své pouti. Opět se několik minut nic nedělo a oni v klidu pokračovali dál s myšlenkami na to, co je už potkalo a co je ještě potká. Mysleli si, že už je nic nemůže překvapit....

Země se začala otřásat. Všichni se zastavili. Nevěděli co se děje.

To bude asi zemětřesení, ale kde by se ve střední Evropě vzalo zemětřesení?????????? tak uvažoval nahlas Duchy.

Nojo, to máš pravdu..., co to ale může teda bejt?? namítl Tom. Odpovědi se jim dostalo v následujícím okamžiku: Dunění se blížilo. Vtom se nad stromy (pokud se tak ty hnědé pahýly orostlé hnědými listy(!!!) daly nazvat) objevila jakási hlava.

Tyrannosaurus!!!!!!!!!!!!!!!!! zařval Tadži a zadržel Duchyho, který chtěl utíkat. Ne, nehýbejte se, třeba si nás nevšimne.....

A tak také udělali. T-Rex se tyčil vysoko nad jejich hlavami. Rozhlížel se po kořisti. Jeho obří tlapa dlouhá asi 1.5 metru stála těsně vedle zbytků třetí B. Patnáct lidí se třáslo strachy

Alice Vítková nevydržela ten nápor, nervy jí povolily a ona se rozeběhla tam, odkud si pamatovala, že přišli a běžela seč jí síly stačily. V Tyrannosaurově oku se mihl odraz jejího běžícího těla, T-Rex otočil pomalu hlavu a podíval se na svou oběť. Jeho obrovská tlama se rozevřela a vydal ze sebe takový řev při němž běhal mráz (min. -180 OC) po zádech a naskakovala obří husí kůže.

Bylo to strašné. Pak se to několikatunové monstrum pohnulo. V té chvíli byla Alice asi 150 metrů daleko. T-Rex se dal do běhu. Země se otřásala, jak se zrůda odrážela a zase dopadala na zem. Alice se otočila a když uviděla, že "to" za ní běží jen bezmocně vykřikla. Během několika vteřin ji Tyrannosaurus dohonil a nohou jí zastoupil cestu. Ona se rozeběhla zpět ke svým přátelům. T-Rex se znuděně otočil udělal 3 kroky, které mohly každý měřit alespoň 7 metrů a bez problémů opět Alici předhonil, ta se 100 metrů od spolužáků bezmocně zhroutila na zem a odevzdaně civěla na obrovskou postavu nad ní se vypínající. Tyrannosaurus se ohnul a opatrně vzal človíčka do svých strašných pařátů. Zvedl ho až ke své hlavě a se zájmem si ho prohlížel. Alice se ani nepohnula. Jen čekala co přijde.

Ruka se pohnula o kousek níže a obrovská tlama se opět rozevřela, aby pozřela sousto, spíše předkrm. Strašlivé zuby zdravili bezmocnou Alici. Ta se jen ohlédla po kamarádech a pak zmizela v chřtánu nestvůry. Netvor ani nekousal. Bylo to pro něj tak malé sousto, že ho polkl bez jakéhokoliv rozmělňování. Ostatní jen přihlíželi. Nikdo se neodvážil pohnout. Čekali, co se teď stane. T-Rex se majestátně vztyčil a odkráčel směrem odkud přišli. Všichni si mohli konečně vydechnout. Zažili setkání s králem dinosaurů v dávných dobách.

Tohle je další důkaz stáří této jeskyně. Jura už je pěkných pár desítek miliónů let daleko.., odvážil se promluvit Řvod.

65 miliónů let není zrovna málo, co myslíte? Radši rychle pryč, než potkáme další exemplář. Ale byl výstavní, co??? řekl Tadži hlasem, který se chvěl jak kdyby jím někdo třásl.

Všichni jen mlčky přikývli a tak šli. Nikdo nic neříkal. Každý byl zamyšlený nad tím, jak mohl ještě doteď přežít, když už potkali tolik nástrah..Nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát, ale stalo se to - stále žije a musí o ten život dál bojovat.

Do myšlenek se jim pomalu vkrádal šum. Šumění bylo stále silnější, až si uvědomili, že to šumění není v jejich hlavě, ale je opravdické.

Byla tu voda. Hluk se stále zvětšoval. Když došli k řece, zjistili, že je 35 metrů široká a 50 metrů po proudu se voda řítí kamsi do blíže neurčených hlubin.

Byl tam vodopád.

Velký.

Ačkoliv byla voda úplně čistá, nebylo vidět na dno. Jen temnota. Odhadli hloubku na 5 metrů.

Přeplaveme??? zeptal se Duchy.

Vo plavání nechcu nic slyšet, já to neumím...., přiznal se Tadži.

A stejně je tady proud tak silnej, že byste si moc nepomohli a brzo byste se poroučeli támhle do neznáma. Podle toho hluku to nebude zrovna nejnižší vodopádek, co myslíte, takže nechcu radit, ale neplaval bych... No tak to je potom špatný, jak se ale dostat na druhej břeh? Nějak to jít musí, uvažoval Tomáš.

Jak sou vysoký ty stromy? Došáhly by na druhej břeh? zeptal se Řvod, který dostal tvůrčí nápad.

No, možná jo, ale jak je chceš pokácet? namítl Tadži.

Tak to taky nepude, odvětil zklamaně Řvodák.

Co se takhle podívat kousek proti proudu řeky, jestli tam není klidnější voda, užší řeka nebo most...., vyrukovala opět Lenka s nápadem. Opět byl všemi uznán za nejlepší řešení. Po několika metrech zahlédli dvě klády vedle sebe hozené přes řeku. Moc se nezabývali tím, jak se tam dostala nebo kdo ji tam dal a jednoduše se rozhodli přejít.

Postupně jeden za druhým úspěšně zdolávali můstek.

Na kládě byly už jen dvě dívky: Markéta Pejcalová a Lenka Nunvářová.

Ostatní je pobízeli, křičeli na ně a nadělali hluku, že to muselo být slyšet zatraceně daleko a pravděpodobně to bylo slyšet i pod vodu, protože, když byly dívky asi uprostřed klády, dosud klidná voda se začala vlnit.

Co to bylo? řekl Tadži a ukázal do vody. Když se tam však ostatní podívali, nic neviděli.

Nic nevidím.., řekl Duchy a Tomáš se Řvodem jeho slova jenom potvrdili.

Já něco viděl,...........hele a znova nějakej stín, hádal se Tadži.

Za průběhu tohoto rozhovoru se dívky dostaly už asi do tří čtvrtin celého "mostu".

Tadži otevřel pusu, aby znovu oznámil výskyt jakéhosi stínu, ale už to ani nemusel dělat, protože nad vodou se objevila ploutev.

Žraločí. Dívky úzkostí vykřikly a místo, aby pokračovaly dál v přechodu se zastavily a čekaly co bude.

Toto se jim asi stalo osudným. Ve chvíli, kdy se odhodlali opět se dát do pohybu se ploutev otočila směrem k mostu od něhož byla v tu chvíli 20 metrů. Dívkám chybělo deset metrů po vratkém, nerovném a nebezpečném povrchu na němž se nedalo zrychlit, aniž by člověk alespoň nezavrávoral. A tak jim nezbývalo doufat, že si jich žraloček nevšimne.

On o nich však věděl moc dobře.

Do cíle měli ještě 5 metrů, když se nad vodu vynořila hlava a žralok pomalu nabíral rychlost. Další tři sekundy a nad vodu se vymrštilo obrovité tělo, které mohlo na délku měřit dobrých 25 metrů, dopadlo na klády a dívky, které byly již skoro na břehu tím hodil doprostřed řeky. Ty se sice okamžitě vzpamatovaly a nabraly kurs k břehu na němž čekali jejich přátelé, ale žralok byl rychlejší.

Voda zčervenala a Markéta za křiku mizela pod vodou, Lenka pádlovala rukama jako šílená. Ještě 8 metrů, 7 metrů, šest, pět, čtyři - žáci vykřikli, protože se za ní ve vzdálenosti 3 metry objevila rozevřená a tradičně trošičku na stranu nakloněná hlava žraloka, tři, dva - už natahovala ruku ke břehu, když ji dostihly strašlivé zuby. Tlama sevřela bezmocnou nohu v tu samou chvíli, co Lenka dostala oporu ze země. Chytili ji Tadži se Řvodem a vší silou táhli proti třicetimetrovému monstru.

Sevření povolilo. Lenka byla na břehu. Noha jí krvácela, ale žila.

Díky Marki, zachránilas mi život, otočila se k vodě a plakala.

To bude dobrý, snažily se ji uklidnit holky.

Měli před sebou ještě dlouhou cestu. V dálce již bylo vidět skaliska v cestě, ale teď museli udělat přestávku. 12 lidí se shromáždilo kolem Lenky Nunvářové: Tadži, Duchy, Tomáš, Řvod - to jsou kluci, kteří přežili čtyři z šesti, když Petra a Líziho ztratili hned na začátku dobrodružství a z holek to byly: Katka Metelová, Eva Peterová, Iva Jančíková, Lenka Stehlíková, Markéta Koudelková, Eva Zítková, Jana Rösslerová a Katka Pevná.

Krev z jejího zranění se jen řinula. Naštěstí s sebou měli krabičku předposlední záchrany a Tadži měl dokonce kufřík, obsahující skládací skoro celou skládací nemocnici. Dvě hodiny zůstali na tom místě než se Lenka N. dala dohromady. Pak, když je Lenka N. ujistila, že už se cítí dobře se vydali na další pouť za přežitím. Předtím však ještě zjistili jednu nepotěšující věc:

Zatraceně. Nikdo nepočítal, že ta zkurvená cesta bude trvat tak dlouho a už jsme bez žrádla. To je špatný, začal nadávat Duchy.

Hej, když už seš u toho času...., týýýý vole, víte jak už dlouho bloudíme v tom šíleným podzemí?? zeptal se Tadži a když ostatní zakroutili hlavou, dořekl: Už jsme tady jeden den. Nespali jsme. Tady si to ani nemůžeme dovolit. Organismus je tak vyburcovaný do napětí, že už bysme stejně neusnuli a i kdyby tak nás může napadnout nějaká z těch stvůr co tady žijou a co pak?? Pochutná si na nás, ani o tom nebudeme vědět...

Brrrr, nestraš!! otřásla se Iva a i ostatní děvčata se netvářila zrovna nebojácně. Mohli tedy pokračovat a za hlavní úkol si teď dali rozhlížet se po jídle. Bobule, nebo cokoliv jiného. Deset minut pokračovali v cestě než někdo promluvil:

Sakra, tady nikde není nic na jídlo? Z čeho žijou všechny ty hnusný zvířata, co jsme už potkali, přece se jen nepožírají navzájem.., řekl se zvýšeným tónem v hlase Řvod.

Většinou sice ty bestie byly masožravý, ale nedá se předpokládat, že by vyžily jen s masitou potravou, na to je to tady moc malý.. a hele, Káča (Katka Metelová) něco má, dodal Tadži.

Ne, nejez....., pozdě, teď už nezbývá než čekat co s ní ty fialový bobulky udělají, smutně konstatoval Tomáš.

Katka se tvářila normálně. Ani se nesnažila ty plody vyvrhnout, prostě věřila, že v nich poznala borůvky. Tadži si ale myslel svoje - tolikrát už se v tomto světě mýlili, že tento případ nemusí být výjimkou, ale taky může..To se uvidí. Čekali. Uplynulo deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny. Nic se nedělo. Katce bylo dobře, ale kluci nepustili k trní nikoho jiného, aby si utrhl také.

Tak dobře, možná to jedovaté není. Uděláme kompromis. Počkáme ještě půl hodiny a pak se uvidí, navrhl Duchy.

Půl hodiny uplynulo.

Nic se nestalo a všichni se vrhli na fialové bobule. Nejdříve sbírali jen tak do hrstí. Kluci netrhali, jen přihlíželi, jak jejich kolegyně trhají malé kuličky. Takto uteklo asi pět minut, aniž by někdo vzal to malé cosi do úst, pak se Lenka Stehlíková rozhodla, že už jich má dost, usadila se na nepohodlnou zem a vzala do ruky jednu z kuliček a prohlížela si ji. V okamžik, kdy pomalu natahovala ruku k ústům, aby do nich vložila ten plod, Tadži se vrhl a vyrazil jí je z ruky. Lenka se po něm ohnala a vrhla na Tadžiho tázavý pohled. Tadži na něj odpověděl prstem namířeným k místům, kde ještě před pěti minutami stála Katka. Ta teď ležela na zemi, obličej celý zelený.

Všichni kluci okolo ní. Holky si toho nevšimly a trhaly dál.

HEJ!!!! zařval Tomáš, dívky se lekly, některé sebou cukly tak, že jim jejich prozatímní úlovek vypadl z ruky a bezmocně se rozkutálel do všech stran. Tyto holky se chtěly vrhnout na původce zvuku, když jejich pohled spočinul na Katce. To už se i ostatní otočily co se děje. Všichni se nahrnuli kolem Katky.

Co se děje, co je ti? staraly se holky. Katka neodpovídala, jen se dívala kamsi do prázdna a cosi si potichu pro sebe mumlala.

Dýchá pravidelně, ale tep, tep se mi nelíbí, řekl s nádechem beznaděje Řvodák. No uvidíme bude muset bojovat. My jí nepomůžeme, můžeme se jen dívat a doufat, že ten jed není smrtelný...

Stav Katky Metelové však nasvědčoval tomu, že je to s ní špatné. A špatné to opravdu bylo. Normální dech nahradil sípavý. Chtěli jí pomoci, ale nemohli. Teď už to věděli všichni a byli si jistí:

Katka UMĺRALA!!!!!!!!

Její nejlepší kamarádka, která utekla Smrti chvíli předtím, Lenka Nunvářová u ní stála, držela jí hlavu v dlaních a mlčky se dívala kamsi do dálky. Katčiny rty se pohnuly, oči přejely po všech, kteří ji obstupovali a řekla:

Sbohem, vím že umírám, bylo mi tu s vámi pěkně, měla jsem vás ráda sbohem....

To bylo vše. Všechno. Katka už nedýchala.

Nebyla mezi nimi. Nebyla mezi živými, byla v říši mrtvých.

Na věčnosti...

Pohřbili ji.

Za to co pro ně udělala si to zasloužila.... Asi to stejně nějaký mrchožrout rozhrabe a Katčino tělo mu bude za potravu, ale alespoň prozatím měla klid. Holky byly již zoufalé. Už se předem odepisovaly a pesimistické řeči zavládly v dvanáctce lidí:

Stejně to bude náš konec. Nikdo nepřežije, řekla smutně Iva a rozplakala se. Nebyla však sama, kdo v tu chvíli brečel. Slzy skrápěly zem z očí všech dívek. Kluci jen mlčky přihlíželi a se smutkem ve tváři čekali.

Pláčem nic nezmůžeme. Radši půjdeme dál a budeme bojovat, bojovat o život, svůj život.., řekla s rozhodným tónem a slzou v oku Lenka Stehlíková.

Jana Rösslerová se na ni obdivně podívala a jejího příkladu následovaly i další dívky.

Bojovat?? Jak? Stejně je to marné..., měla námitky Eva Peterová.

Jasně, podívej se jak skončili naši přátelé. Chceš dopadnout stejně? obořila se na Lenku Markéta Koudelková.

A to tady budeme jenom tak stát a čekat až si nás některá z těch stvůr najde a pochutná si na nás, nebo si dáme alespoň nějakou šanci a půjdeme dál????? kontrovala odvážně Lenka.

Proč jsme sem vůbec lezli? plačíc tichým hlasem pronesla doteď mlčící Eva Zítková. Už to vypadalo, že se na sebe děvčata vrhnou. To však kluci nehodlali dopustit.

Zatraceně, to se chcete pozabíjet, nebo co? Už jste jak ty bestie, co jsou všude kolem nás..., hele, kdo chce zůstat tady, ať si klidně zůstane, já jdu......, řekl zvýšeným hlasem Tadži, otočil se směrem ke skalní stěně, která se vypínala ve vzdálenosti 0.5 kilometru a která ukončovala tuto část podzemí. Vykročil a s ním i ostatní kluci a Lenka.

Ostatní se za nimi dívali, Iva se ohlédla po ostatních a udělala rozhodný krok kupředu, kterým skupinku dohonila. Tím rozhodla. Ostatní se daly také do pohybu a tak zase putovali dál. Minuty ubíhaly a skalní stěna už se blížila. Vypadalo to, že se už nic nestane.

Hele, co to támhle na tom stromě je? Vypadá to jak obrovský jehlan, ukázal Řvod do koruny eukalyptu vypínajícího se před nimi. A opravdu. Ve výšce 20 metrů nad zemí se na jedné větvi vypínal velký rozložitý jehlan.

Co to může být ?? zeptal se zvědavě Tadži. Rozhlédl se po ostatních. Jen koutkem oka zahlédl Toma, jak míří svou puškou na to stavení. Než si uvědomil, co to znamená, uběhly osudné dvě vteřiny, během kterých Tom stihl zamířit. Když se Tadži bleskově vrhl Tomášovým směrem, aby ho zastavil, ozvala se rána. Tadži přistál na zemi poblíž Toma, ale ve výstřelu mu nezabránil.

Tom se trefil.

Potvrzení se jim dostalo v následujícím okamžiku, když se z koruny ozvalo nespokojené hučení. Z díry, které si předtím nikdo nevšiml se vyřítilo torpédo. Rychlostí rakety se na ně řítilo.

Tom znovu vystřelil. Zasáhl.

Předmět začal prudce klesat k zemi. S jemným bouchnutím dopadl poblíž Ivy, která, když uviděla co to opravdu je začala vřeštět. Na zemi ležel třičtvrtě metru dlouhý sršeň, tedy, alespoň by tak vypadal sršeň, který by přerostl své soukmenovce o 70 centimetrů.  Žihadlo, čouhající ze zadní části těla prodlužovalo jeho délku o dalších 15 centimetrů. Kapal z něj jed. Zhrozili se toho, co by je mohlo čekat, ale než se stačili dát na útěk, už tu byla letka. Sršni tentokrát nebyli tak unáhlení.

Bylo jich asi 10. Kluci měli zbraně v pohotovosti. Poklekli, aby mohli lépe zamířit a to jim asi zachránilo život. Asi. V nesourodé formaci se konal první nálet, při němž se skácely dvě dívky: Eva Peterová a Markéta Koudelková. Vedle nich na zem dopadli tři sršni. Kluci se ani nehli a snažili se znovu zamířit. Většina holek se sklonila nad dvěma zraněnými dívkami.

Jen Jana Rösslerová zůstala sobecky stát. To jí bylo osudné při dalším náletu sršní ochranky. Sneslo se na ni sedm sršňů se sedmi ostrými žihadly napuštěnými smrtícím jedem. Během vteřiny ležela Jana v kaluži vlastní krve s jedním vypíchnutým okem a řvala bolestí. Na zem doplachtily další čtyři mrtvoly sršňů. Zbylí tři se sebevražedně vrhnuli k zemi a nekompromisně začali dorážet na dívky, klečící u svých družek. Jedna střela, sršeň ležel na zemi, aniž by stačil dolétnout ke své oběti, Lence Nunvářové. Druhý se však dostal do její blízkosti a žihadlo se zabořilo do měkké lidské tkáně. V ten samý moment se jeho tělo rozprsklo na tisíce malých kousků masa, čemuž předcházely tři výstřely. Eva Zítková byla ve smrtelném nebezpečí.

Kolem ní kroužil poslední sršeň. Čtvrtý výstřel zazněl opožděně. Byla to Duchyho zbraň. Po něm se ozvaly další dva výstřely. Sršeň se ještě nerozhodl a už to nestihl. Dvě střely ho dostaly. A třetí??? Ta Duchyho? Minula se cíle. Toho na který mířil. Narazila na hebkou překážku, kterou pro ni nebyl problém překonat. Ta překážka byla. ...

...hruď Ivy Jančíkové............

Teprve teď se mohli kluci vrhnout k tělům svých kamarádek. Duchy se samozřejmě vrhl k Ivě. Věděl, co udělal. Tělo Evy Peterové již při doteku chladilo. Bylo to neklamnou známkou toho, že tady již nepomohou. I Markétě Koudelkové už nebylo pomoci. Ani Jana Rösslerová nedýchala a tedy nežila.

Lence Nunvářové srdce ještě bilo. Rozhlédla se, otevřela ústa k nějaké větě....a pak Tadži, který hlídal tep, jí stlačil víčka.

I tady byl konec.

Iva Jančíková ležela. Duchy klečel u ní. Držíc její ruku se zavřenýma očima zpytoval své svědomí. Iva se rozhlédla a když viděla, že se všichni kolem ní shromáždili, promluvila:

C.....co..se to....stalo????.....Vstala jsem,...abych se.... rozhlédla, co se...děje, nikde nebyly ty létající svině, a pak.... ........pak jsem ucítila....CHLAD. ..Cosi chladného do mne.... vniklo. Cítila jsem jen bolest...bolest v prsou. J....je mi ...z..z..zima. Co se to.........................!!!!!!!!!!!

Duchy se rozplakal. Iva to však už neslyšela. I ona opustila své přátele a odešla.

Odešla navždy bez rozloučení. Jen tak.

Za všechno můžu já.., špitl Duchy.

Ne, to není pravda, odvětil ne zrovna klidně Tadži.

Za to nemůže nikdo, je to dílo osudu.

Mělo to tak být a taky se tak stalo.., promluvil Tomáš.

Běž s osudem někam, já ji zabil a to je hlavní!!!! rozhořčeně vykřikl Duchy.

Ne, není to Tvoje vina. Já střelil do toho hnízda, kajícně se přiznal Tom.

Ano, to máš pravdu, takže já........., řekl plačíc a hlas mu selhal.

Ne, ty ne. To já.., já za všechno můžu. Suďte mne. Potrestejte mně, zasloužím si to, prosil klečíc Tomáš, a odevzdaně roztáhl ruce.

Tome. My Tě soudit nebudeme. Jsi jeden z nás a každý v sobě nosí nějakou vinu, pojď, pohřbíme je, vyslovil myšlenku všech Řvod.

A tak také udělali. Tomáš nijak neprotestoval, jen vstal a připojil se k ostatním. Během půl hodiny bylo možno na tomto místě zahlédnout pět úhledných kopečků, které ukrývaly naděje mladých lidí, kteří tam leželi na studené zemi, pod hrubou hlínou. Bez jakýchkoli připomínek se vydali na další cestu.

Viděli tu skalní stěnu a v ní viděli naději na konec. Konec téhle šílené pouti, které padlo za oběť již dvacetčtyři mladistvých. Za půl hodiny dorazili ke skále. Opět tam byla cesta, takže si mohli být jisti, že jdou správně. K návratu by je asi nepřinutil nikdo, když tak vzpomenou, co je všechno potkalo...

Vydali se do stoupání v pořadí: Řvod, Tadži, Tomáš, Duchy, Lenka, Eva a poslední uzavírala Katka Pevná, mlčenlivá Katka. Už byli skoro u vrcholu serpentin nahoru, když uslyšeli výkřik, který šel odkudsi zespoda. Byl plný smrti a pak zanikl v jakémsi zadunění a pak je opět obklopilo ticho. Nikomu nechyběla. Nikdo si nevšiml, že tu není. Katka. Až Tomáš se zeptal:

Jsme všichni?? Proboha, Katka. Šla za mnou a ...., vykřikla Eva a odmlčela se. Věděla, co se stalo...věděli to všichni. Když se podívali dolů, viděli jen bezmocně rozpláclé tělo, tedy, tělo to bývalo dřív, než dopadlo na skalnatou zem. Ted už to byla jen jakási placka z masa a krve, ze které se o slovo občas hlásily končetiny, či jiné části těla, které sice o samotě, ale přežily ten náraz. Nemohli se vrátit. S Katkou se utrhl kousek skály, která jim teď znemožňovala se vrátit.

Museli pokračovat dál, do temnoty jeskyně. Tma se před nimi rozevírala a za nimi zase zavírala. Řvod svítil baterkou. Světlo sice bylo už slabé, ale svítilo. Takhle šli 2 hodiny, když Řvod vypl baterku a tentokrát již jen konstatoval:

Světlo.!!!

Když došli, uviděli před sebou rozlehlou halu. Halu jen ze skály. Světlo asi opět vycházelo z kamene. Podívali se před sebe...tam před nimi, na podstavci, jehlanovitém podstavci, zlatavém podstavci zdobeném ornamenty, na zploštělé špičce tohoto jehlanu stál ON.

Byl tu ...

 

GRÁL!!!!!

Vyměnili si pohledy a vrhli se kupředu.

Byl plný. Pohár z materiálu, jež vytvořila Azraelova slza přetékal tekutinou. Nádobka kolovala. Každý se vroucně a s chutí napil blaho- a především nesmrtelnostidárné tekutiny. Teprve teď se začali trochu lépe rozhlížet po místnosti. V jednom zapomenutém rohu místnosti se cosi bělalo. Když přišli blíž, zjistili, že je to kostra. Nad ní bylo napsáno velkým a výrazným písmem:

 

SATAN potřebuje jen ty nejsilnější!!!!

 

Všimli si, že u kostry leží na zemi papír. Tadži ho zvedl a nahlas začal číst:

Nevím, kdo jsi, TY, který to čteš, ale vím, žes měl stejné přání jako já. Najít Grál. Našel jsi ho, tedy: Ano i ne. Také jsem ve svém mládí prahnul po nesmrtelnosti. Teď, když píšu tento vzkaz je mi 17 let. Mladý, příliš mladý. Já, Richard XXI., hrabě z Pivonic, Ti vzkazuji toto:

 

NEPIJ Z GRÁLU. VODA JE OTRÁVENÁ.....

 

Toť je vše. Umírám. Napil jsem se. Měj větší štěstí, odvážlivče....!!

Richard

 

Tadži mlčel. Mlčeli všichni. Nedokázal se smířit s tím, že umírá. Teď to již věděli jistě. Dlouho žít nebudou. Za takovýchto chmurných myšlenek ubíhaly minuty.

 

Zvuk. Zvuk jako, když se drtí kámen. Tento zvuk je probral ze zamyšlení. Ohlédli se jeden po druhém a pak začali hledat, odkud se ten zvuk ozývá. Bylo to zpoza jehlanu, na němž stál otrávený Grál. Když tam došli, zjistili, že se odsouvá kámen, který stál za podstavcem. Pomalu sem začalo prosvítat divné, jasné světlo. Zářilo. Když se dveře otevřely trochu víc, měli možnost nahlédnout dovnitř. Byla tam místnost větší než ta, ve které byli. Když se otvor zvětšil natolik, že mohli projít, vešli. Naskytl se jim velmi divný pohled.

Dveře se za nimi nenávratně zavřely. Stáli u jakéhosi mostu. Ten most však nebyl ledajaký. Nebyl ze dřeva, či z kamene, nebo betonu. Jednoduše tam byl. Oni věděli z čeho je postavený, ale neodvážili se tu myšlenku vyslovit. Ten most byl bělostný.

Zářil bílou.

Byl tvořen jakýmisi tyčkami, které se na koncích rozšiřovaly a tvořily vždy něco jako srdíčka. Byly to lidské kosti. Kolik lidí muselo zemřít na takovéto dílo?? Tento most byl široký asi 1 metr. Vedl na pevninu. Tam vzadu, 50 metrů od nich byla opět pevná zem. Když se odvážili na ten most vstoupit, ještě nevěděl, co se mu naskytne za pohled. Nemohli tušit, přes co se bude ten most klenout. Byla to tekutina. Červená - krev. Lidská. Stovky hektolitrů lidské krve. Udělalo se jim špatně. Nad otvorem, kterým právě přišli visely tři mrtvoly - Řvod, který šel první je poznal. Byla to Lenka Dostálová, Petra Pečínková a Martina Palečková.

Jak se sem dostaly? tahle otázka jim vytanula na mysli, když je všichni spatřili.

Co se to tady dělo?

Panebože..., řekl Tomáš a ukázal dolů. Na hladině, v krvi, plavali ostatní jejich spolužáci.

Byli tu všichni.

Během toho, co se rozhlíželi postupovali dál. Už byli od skalnatého břehu jen deset metrů. Nikdo se nedíval dopředu, všichni se bezmocně rozhlíželi.

Při pohledu nahoru bylo možno na stropě uvidět:

Fontánu lidské krve - kašnu plnou lidské krve, uprostřed stojící živý člověk, hlavu zvrácenou nazad a z úst stříká krev, která mu zpět proudí hadičkou, zavedenou zezadu do krku.

 

Jak se tak dívali na obrazy lidského utrpení a mysleli na to, co je tady čeká, došli až na konec mostu. Halou se rozlehl šílený smích. Když se poprvé podívali dopředu, před sebe, se strachem z toho, co uvidí, spatřili trůn. Ne ledajaký trůn. Trůn měl červenou barvu.

Byl postaven z lidských lebek. Na něm sedělo něco nepopsatelného. Nepopsatelně odporného. Slizké tělo. Končetiny dlouhé, zkřivené, osázené chlupy a výstupky. Rozumí se tím dolní končetiny. Byly zakončeny drápy, dosahujícími délky lidské ruky. Ruce....ne, tak se to nazvat nedalo, tedy horní končetiny byly krátké. Jejich povrch byl hladký, lesklý, opět s různými výrůstky. Na každé z nich byly tři prsty o délce dlaně, jejichž velikost však opět umocňovaly drápy. Silné a dlouhé. Delší než na dolních končetinách.

Tělo mělo barvu tmavě zelenou.

Hlava.

Trochu protáhlá. Červeně zářící oči v obličeji vynikaly. Uši špičaté jako pes, odporně velké zuby, z nichž kapaly sliny. Místo nosu to mělo chřípí. Na hlavě malý výrůstek, připomínající kohoutí korunku, avšak mnohem nižší, ale zato mohutnější.

Celkově z toho šel hrůzný dojem. A nejen dojem, ale především pach. Hnilobný zápach lidského masa tu všude vládl. Když se ta zrůda dost vynadívala na návštěvníky, kupodivu promluvila normálním hlasem, ačkoliv trochu připomínal jakýsi podivný skřek.

Tak vás vítám ve svém království Dámy a pánové. Předpokládám, že víte, že jed se brzy postará o vaši záhubu. Musím vám poblahopřát. Sledoval jsem celou vaši cestu a musím uznat, že jste se opravdu snažili. Promiňte, že jsem se nepředstavil. Mé jméno je: SATAN, vládce všeho podsvětí, všech nemrtvých. Vládce nad smrtí. A brzo také vládce Země. Plánuju ovládnutí celé planety. Moji nemrtví se už o to postarají a vyhladí ten nicotný lidský národ. Vy mi v tom pomůžete.

Odmlčel se. Tadži se odvážil zeptat:

Jak vám můžeme pomoci, když budeme mrtví.

Opět salva smíchu.

Ne..., ne...!!! vykřikoval Satan. Členové třetí B se po sobě nechápavě podívali.

Ne..mrtví. Nemrtví. NEMRTVÍ !! Vy zemřete a nezemřete. Už dlouho čekám na to, až dovrší má armáda sta členů. Je tomu jeden milión let, co jsem se rozhodl ovládnout vše, co to žije. V tu chvíli jsem neměl nic než své království. A tak jsem dostal nápad, zlákat lidi na nesmrtelnost v podobě báje o svatém Grálu, Azraelově slze, králi Artušovi a podobných pohádkách, kterým bylo lidstvo sto uvěřit. Podařilo se. Teď mám, co jsem chtěl. Vy jste byli posledním bodem plánu.

Opět ticho.

Ale proč jste nás tedy nenechal projít všechny? namítl Tomáš. Satan se na něj podíval a promluvil: Potřebuju jen ty nejsilnější. Jen ti jsou vhodní pro můj plán. Jen ti. Vy jste to dokázali. Dostali jste se až sem.

A ukázal rukou vše kolem.

A co on? řekl Tadži a ukázal tam odkud přišli, do první místnosti na kostru.

To je poslední léčka. Ten kdo si ho všimne dřív než se napije je moc všímavý a tudíž pro můj plán nevhodný. Já potřebuji poslušné beránky, kteří budou dělat co jim řeknu.

Takže ještě jednou: Vítejte v PEKLE!!!!!!

A teď už mne nerušte. Mám svých starostí dost. Hezké umírání.

Dořekl a zmizel.

Zanechal je tam. Nechal je stát. A tak čekali. Čekali, kdy přijde smrt.

Sedli si, podali si navzájem v kruhu ruce..Řvod, Duchy, Tomáš, Tadži, Lenka, Eva..

Pak už jen čekali. Přišla brzo.

Jejich srdce přestala bít současně, jako srdce opravdových přátel. Nemrtví se mohli radovat z nových členů, kteří jejich počet zakončili na 103.

Tyto Satanovy ovečky měly dobít svět...  -> ->  

 

Zemi čekala APOKALYPSA.

 

 

 

 

 

 

 

Grail II. – Napadení z hlubin Země

 

 

Probudili se a okolo nich byla temnota. Bylo jich stále šest, tedy, pokud nepočítám ostatní nemrtvé, kteří tam pobývali s nimi. Ti tupě hleděli kamsi do dáli a nevnímali, co se děje. Bylo to podivné. Byli tu tedy všichni, co "přežili" cestu za Grálem: Tadži, Duchy, Tomáš i Řvod a dvě dívky - Eva Zítková a Lenka Stehlíková.

 

Hej, co je to s vámi??? tuto větu vyřkl Tomáš k jednomu z ostatních nemrtvých. Ten se však neotočil a ani jinak nezareagoval, jako by byl v transu. Takto to šlo se všemi 97-mi jejich spolubydlícími. Nikdo z nich nevnímal hlas ani pohyb. Alespoň to tak vypadalo. Jako by jim někdo vymazal mozek a oni čekali, co jim poručí. Pamatovali si velmi dobře, co prožili předtím. Před svou smrtí. Děsivá cesta za Grálem a ještě děsivější smrt.

Jakto, že nejsme jako oni.?? namítl Tadži.

To je na tom to divné. Jsme stejní jako oni a přesto jiní...., nějak se mi to nezdá.., snad udělali v našem případě chybu. SNAD. Možná ne, možná je to záměr, ale to je nepravděpodobné. Asi jsme příliš mladí a nepůsobí na nás ten způsob mazání paměti, protože jak se tak dívám kolem sebe, jsou tu samí starší lidé, tedy, bývali to lidé, kolem třicítky, takže by to bylo docela dost možné. Tak si to alespoň vykládám já, zakončil svůj projev Duchy.

Ale..., chtěla cosi namítnout Lenka, byla však přerušena Řvodem.

Takže, vy myslíte, že oni budou tupě poslouchat výmysly toho šílence, tedy SATANa? Asi ano. Jestli to myslel vážně a chce dobít svět, musí to udělat náhle. Promyšlené to bude mít dobře, měl na to docela dlouhou dobu..., odpověděl Tomáš.

Ale jak? zeptala se Lenka.

To nevíme. Může si dovolit cokoliv...má nás, nemrtvé a svou sílu. To by mu mohlo stačit k ovládnutí světa. My jsme nemrtví, nejde nás zabít, nemůžou nás zastřelit. Jen ten, kdo nás stvořil nás může zabít, nebo zanikneme jeho smrtí, odpověděl ochotně Tadži.

Takže vlastně, když se pokusíme mu v tom zabránit, zemřeme ať se nám to povede nebo ne?? přisadila si otázkou Eva.

No ano. Dá se to tak říct. A když mu budeme pomáhat, budeme "žít" věčně. Chytře to má vymyšlené......, dokončil Tadži a kdesi nahoře se ozval zvuk.

Tady dole byla tma.

Hustá těžká tma, kterou teď rozřízl první paprsek světla. Všichni dosud se vůbec nehýbající nemrtví jakoby ožili. Poklekli a vítali příchod Satana. Teď ozářilo světlo místnost naplno. Mohli si konečně prohlédnout, kde to jsou. Byla to jakási kobka o rozměrech 50 x 30 metrů. Všude pobíhaly krysy vyděšené tím náhlým objevením se světla.

Tvařte se a dělejte všechno jako oni, stačil ještě procedit mezi zuby Řvod a ukázal na nemrtvé.

Ti stále klečeli na zemi a zbožně vzhlíželi na právě přicházejícího Satana. Satan se rozesmál a pak promluvil:

Nadešel náš čas. Zaútočíme a zničíme ten všetečný a odporný lidský národ. Že ano? ANO!!! vykřikli všichni svorně.

Tak se připravte moji drazí poddaní a oddaní. Za chvíli vyrazíme..., dokončil větu, otočil se a odešel.

 

A co teď, ha? řekl smutně Tomáš.

No, budeme muset jít s nimi. Zkusíme vymyslet nějaký plán, jak mu zabránit v tom, aby zničil svět, ve kterém jsme kdysi také žili..., odpověděl Tadži.

Jak dlouho už tady jsme? A plyne tady vůbec čas stejně jako na Zemi? Je možné, že tady uběhlo několik dní a nahoře už několik let.., takže se jednoduše připravme na všechno, přidal se do diskuse Duchy.

Jen Řvod mlčel. Přemýšlel, jak se zbavit Satana. To byla nejaktuálnější otázka.

Dobře. Satan nesnáší lidi. Lidi ještě víc nesnáší jeho. My jsme nemrtví a jediný on nás může navždy umlčet. Ale jak ho zabít? rekapitulovala skutečnosti a otázky Lenka.

Nevím. Musíme počkat na situaci na světě, a pak budeme muset řešit tuto závažnou otázku, odpověděl jí Řvod.

Sotva to stačil říct, za jejich zády se začal odvalovat kámen a všichni nemrtví se k němu hrnuli.

Teď budeme muset mlčet. Bacha ať nás neprozradíte.., vyřkl ještě Tadži.

Nešli.

Nevěděli, jak se to stalo, ale v okamžik, kdy prošli ven, byli náhle nahoře. Na světě.

Poznali to podle svítícího slunce. Na světě, který měl být brzy dějištěm smutného divadla a nad nímž měl brzy přejmout vládu sám SATAN. Jeden pohled stačil a viděli, že tady neuplynuly ani dny, ani roky, ale staletí.

Mnoho staletí.

Každou chvíli se kolem nich přehnalo jakési vznášedlo. Nikdo si jich nevšímal, kdysi přece bývali lidé a tak teď také vypadali. Opravdu jen vypadali...

Náhle uslyšeli v uších hlas Satana a ačkoliv se rozhlíželi kolem sebe jak šílení, nikde ho neviděli..

Tak moji milí. Pusťte se do toho a vyvražděte ten bezohledný lidský národ. Do toho!!! vykřikoval.

Bylo poznat, že to nikdo kromě nich neslyší, protože v tu chvíli už byli na jakési frekventované ulici, po které však nechodili lidé, ale jacísi futurističtí roboti.

Nemrtví se rozběhli do všech stran. Sem tam se přecejen dal zahlédnout nějaký člověk, takže nebyli tak nápadní. Jich šest zůstalo pohromadě.

Doufajíc, že už je Satan nesleduje, pokusili se mezi sebou dorozumívat, prozatím jen mimicky.

Tadžiho zrak padl na obrovský billboard. Na něm byl jakýsi přístroj a u něho obrovitým písmem napsáno:

" Chcete si zacestovat v čase? Do minulosti naší planety, či dokonce do minulosti vesmíru ?? Přijďte. Každé milénium od století č. 2 do století č. 20. "

Tomu konci sice moc nerozuměli, ale napadlo je řešení pro jejich problém.

I Satan se někdy musel zrodit. To bylo pravděpodobné. Ano, muselo to tak být, ale kdy?

Satan je omezen jen jednou zemí, takže se musel zrodit zároveň s planetou. Kdyby se vrátili do té doby a tenkrát ještě nezkušeného a mladého Satana zabili...tedy pokud minulost šla měnit...snad. Nevěděli, co se stane, ale zkusit to museli....

Vydali se na cestu. Hledali to místo. Po několika omylech se přecejen úspěšně dostali na místo, kde sídlil "Úřad pro cestování časem".

Uvítal je usměvavý robot. Uvedl je dál do místnosti, kde byl pravděpodobně teleportační přístroj. Na zemi byl vidět uprostřed místnosti žlutý kruh, ohraničující působnost stroje času.

Vítám Vás v našem středisku. Čím vám můžeme posloužit? toto již byl člověk, který se blížil a vypadal jako manažer firmy.

Chtěli bysme se dostat do minulosti. Asi do období, kdy vznikala naše země. Jde to? mluvil za všechny Duchy.

Samozřejmě, že to jde, bratři. Nastupte si na teleportovací plošinu, která vás odnese přesně tam, na které místo budete myslet. Až se budete chtít vrátit, stiskněte tohle tlačítko, domluvil a podával jim jakýsi miniaturní ovladač na němž byly čtyři tlačítka. Dopředu v čase, dozadu v čase, stop a zpět.

Pokud by jste chtěli ještě do jiné doby, stačí stisknout tlačítko, buďto dopředu a nebo dozadu a to vás bude posunovat rychlostí sto let za vteřinu. Pro přesnější posun v čase je na straně tohoto ovladače přepínač mezi staletími, desetiletími, roky, měsíci, týdny, dny, hodinami a minutami.

Hodně štěstí, řekl, když už oni stáli na plošině, poodešel kousek dál, najednou se spustilo ze stropu jakési sklo, které je obklopilo. Ano, ten přepínač tam opravdu byl.

Manažer jim naznačil, že mohou "odstartovat" a oni intenzivně začali myslet na počátek existence této planety.

Najednou necítili svoje tělo..., vše se zamlžilo a pak už neviděli nic.

Až náhle se obraz začal jasnit. Před nimi se začala objevovat Země prvních dnů své existence.

 

Jenže, kde bude? Kde by mohl přebývat v této době Satan??? začal přemýšlet Tomáš.

Je tu něco jiného: Jak ho zabijeme? namítla Eva.

No to je právě ten problém..., řekl zamyšleně Tadži.

Zbraně na něj stejně jako na nás platit nebudou. Může nás zničit jen on... No ano, samozřejmě. On sám se může zničit. To bude ono..., vykřikl Duchy.

To by se dalo zkusit. Když se to tak vezme kolem a kolem....., Satan nás zatím ve skutečnosti ani nevytvořil, takže nás nemůže zničit. Tady a v téhle době, doplnil Tadži. Náhle se jim za zády ozval hlas:

Mluvili jste o mně?? Kdo jste a co tu děláte? Tady jsem pánem já, Satan!

Nechtělo se jim věřit, že je to on. Bylo to divné. On vypadal jako normální člověk...., co se to dělo?

Kdo že jste??? zeptal se opatrně Tadži.

Já se jmenuji lord Satan z Kamenných Vrchů, zámku poblíž tohoto místa, a ukázal směrem na sever, kde obzor ohraničovala asi 150 metrů od nich vzdálená sopka. Činná.

To bylo vidět podle výparů, které se objevovaly těsně nad kráterem. Ostatní se na sebe podívali. Jestliže to byl opravdu Satan, bylo mu teď nanejvýš dvacet let, nebyl tedy o mnoho starší než oni. Mozky jim pracovaly naplno. Jak se to mohlo stát? Tadžiho napadlo, že možná takhle: Satan byl členem normálního rodu. Bylo to jméno, stejně jako třeba hrabě Chtivý. Zkrátka to byl normální člověk. Za svého života, pravděpodobně pozdějšího ,o čemž ve svých mladých letech ještě nemá tušení, spáchal mnoho zla. Lidé si jej zapamatovali s pomocí legend a bájí. Ty přecházely z generace na generaci a tak se pověst, jak se ukázalo pravdivá, i když jí nikdo nevěřil, dochovala až do 20. století.

Bůh jej zato nechal pobývat na Zemi a to v podobě strašidelné zrůdy. To měl být trest. Měl žít na zemi dokud si neodpyká svoje činy. On však našel opravdový Svatý Grál, napil se. Stal se nesmrtelným a vymkl se tak z dosahu boha. Ten mu teď nemohl nic udělat. Vznikl věčný souboj mezi dobrem a zlem. Pak začal pomýšlet na větší cíle, z nichž největším bylo ovládnout Zemi a tak si začal získávat poddané.

Ne, žádné peklo jako takové neexistovalo, možná očistec a nebe i posmrtný život, ale peklo ne. A tak musel vymyslet, jak získat lidi pro sebe. On vypustil do světa pověst o svatém Grálu a pak v každé generaci umožnil někomu najít vzkaz od lorda Chtivého. Když se někdo dostal přes mnohé nástrahy až ke Grálu, byl způsobilý stát se satanovým poddaným.

V Grálu byla otrávená tekutina, jíž se napili tenkrát i oni. Když ti lidé pak vlivem jedu zemřeli na půdě Satana, on jim vymazal paměť a přetvořil je na nemrtvé. Tak získal své poddané, mrtvoly, které mu oddaně sloužily.

Teď se však nic z toho ještě nestalo.........

Co kdyby mu to zkusili říct, jaký bude?

Vy, Satane, co si o sobě myslíte?? Máte dobrou povahu? začal zvolna zpracovávat půdu Tadži a viděl, že ostatní nechápou, o co mu tady jde.

No, já jsem dobrák od kosti.., odvětil bez jakéhokoliv rozmýšlení Satan.

Dobře. Řekněme, že přicházíme z budoucnosti a řekli bychom vám, že spácháte mnoho, mnoho zlého, co byste udělal?

Satan se chvíli rozmýšlel. Nemohl uvěřit vlastním uším.

No, já nevím. Asi bych to nechtěl slyšet. Ale to bych přece nikdy neudělal, že ne? Já bych nikdy neublížil ani masařce, nebo bleše.

A co kdybychom vám řekli, že je to pravda.

Satan se na Tadžiho nedůvěřivě podíval, ale když viděl upřímný a přímý pohled, začal chápat, že to není legrace. I ostatním pomalu docházelo o co se tady jedná..

Co byste udělal pak? Co když jste mnoha lidem způsobil velkou bolest. Možná stovkám, tisícům, či dokonce miliónům?? zapojila se nebojácně do diskuse Lenka.

Satan se na ni obrátil. Díval se střídavě z Tadžiho na Lenku. Těžko říci, co mu probíhalo v tu chvíli hlavou.

Ne, to ne. Jen tyhle tři tichá slova se vydrala z jeho úst.

Rozhlédl se.

Jeho zmatený pohled se zastavil na sopce. Podíval se zpět na ty dva.

Pochopil, že mluví pravdu.

Věřil jim. Rozběhl se sprintem za srdcervoucího křiku ke kráteru. Ten člověk, teď to ještě člověk byl, a měl lidské city, uměl běhat velmi rychle a během 15-ti sekund byl na okraji lávou bublajícího kráteru, odrazil se bez jakéhokoliv rozmýšlení a zmizel v několika tisících stupně, jako když se pokoušíte škrtnout zápalku za prudkého větru a ona přesto vzplane jasným plamenem, chvilku plápolá, pak zhasne a je konec..

Nečekali to. Když sem letěli, nečekali, že by jim té bestie, bez lidských citů mohlo být líto. Takto o ní uvažovali, když znali převtělení tohoto hraběte. Když viděli to hnusné, slizké tělo, jehož jediným cílem je zabít co nejvíc lidí a ovládnout svět.

Teď, když viděli druhou stránku tohoto člověka, věděli, že se v něm mýlili. Kdesi hluboko v srdci, tedy jestli nějaké v budoucnosti měl, musel mít alespoň kousek dobra.

Tím si byli jisti.

Tadži mlčky vytáhl z kapsy ovladač a stiskl knoflík s nápisem: Zpět. V ten okamžik se však ovladač z jeho ruky vytratil. Chvíli se nic nedělo, jako by vesmír rozmýšlel, co s budoucností. Pak se jejich těla vytratila. V minulosti po nich zůstal jen popel Satana kdesi na dně kráteru sopky.

 

O několik miliard let později:

Čtyři kluci. Jsou na školní zahradě. Ta škola je SZeŠ v Bystřici nad Pernštejnem a ti kluci se jmenují Dušan Takáč (Tadži), Petr Beran, Petr Dvořák (Řvod), Tomáš Novotný (Tomáš).

Po chvilce bezradného postávání na zahradě se dozvěděli, že budou pomáhat při kopání díry, do níž se měl přesadit jeden ze stromů ze zahrady, která měla být z části zastavěna. Krumpáče, lopaty, rýče a jeli.

Po několika desítkách minut z nich již lilo tak, že si museli udělat přestávku.

 

Co to támhle je? zahájil po dlouhé době rozhovor Tadži a ukázal rukou do díry, která mezitím nabyla úctyhodné hloubky..

Ále, nějakej papír a co má bejt??? namítl Petr Beran.

Co když to je něco důležitýho.., vložil se do debaty Tomáš.

Skočte tam pro to někdo.., navrhl Tadži.

Běž si tam sám, když seš tak zvědavej..., jo? odsekl Řvod.

Já tam vlezu, nabídl se Tom.

 

A tak opatrně skočil do díry, hluboké asi 1.5 metru. Ohnul se pro papír a vítězně jej zvedl nad hlavu. Bylo vidět, že je hustě popsaný...

Chvilku trvalo, než se Tom vyškrábal zpět mezi své kamarády. Když se mu to konečně podařilo, řekl:

Protože jsem si pro to vlezl, tak mám právo to přečíst...

 

A tak se Tomáš dal do čtení. Začal se usmívat. Čím víc toho přečetl, tím víc se smál.

Co je tam tak směšného?? Tome, dej to sem, nadával Tadži a vytrhl rozesmátému Tomášovi list z ruky. Bylo to vysvědčení.

Na něm bylo napsáno jméno Miroslav Novák a v tu chvíli každý věděl, kolik bije. Mgr. Novák byl totiž jejich učitel na výpočetku a v druháku i na tělocvik. Vysvědčení bylo ze základní školy. Z osmé třídy. Při běžném projití známek se dalo zjistit, že je tam u předmětu Matematika napsáno dostatečně a stejné slovo se na tomto lejstru dalo najít ještě třikrát.... Už se smáli všichni. Vtom přichází zástupce a vztekle háže pohledem z jednoho nevinného chlapce na druhého. Tak co, už to je? zeptal se. Kluci, snažíc se zadržet smích odpověděli:

ANO.

Tak padejte do třídy.

A oni šli. Ve chvíli, kdy otevřeli dveře do třídy a rozhlédli se po všech svých dvaceti sedmi spolužácích, zazvonilo. Připojili se k nim Duchy a Lízy a brzo i oni měli důvod k veselosti. Vysvědčení se pro ně stalo vzácným dokumentem, tedy alespoň tohle, ale především legračním.

Ne, nezničili ho a i dnes leží ještě u některého z nich doma. A tak odešli spokojeně domů po dalším normálním dni, trochu zpestřeném trochou černého humoru a trochou legrace. Nepamatovali si a nevěděli, že tenhle den trval daleko déle, než se jim zdálo.

Kdesi v hloubi mozku byly velmi těžko vyvolatelné vzpomínky na toto šílené dobrodružství. Jeho dokladem je jen tato povídka, která vychází z deníku, který si vedli kluci během své cesty ke Grálu....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Grail III. – Satanův návrat

 

1. Výlet

 

Odcházeli domů a v rukou drželi vysvědčení z nápisem Miroslav Novák.... Smáli se a nevěděli, že tam dole se formuje zlo,.... chystá pomstu !!! A tak se rozesmátě vraceli do třídy.

Klid v duši a nevěděli, co je potkalo předtím, respektive potom. Smáli se a těšili se na výlet. Když přišli do třídy, hodina už končila. V šatně kluků panoval bordel jako vždy.

Mote, kam deš??? zeptal se Tadži.

Bzzzzzzzz.............

Ptal jsem se tě, kam jdeš????

Hmmmmmmmm.............

Hele, ty ty ty monosexuále !!!! Smích a Duchyho nechápavý pohled.

Tadži, Tadži, už ho to zase chytá....., doprovodil svůj pohled slovy.

Co chceš, nedám Ti.

No fuj, já bych ani nechtěl....

To su rád.

A mně bys nechtěl??? zeptal se se zářícíma očkama Lízy Duchyho, který se po této poznámce psychicky i fyzicky poroučel na nejbližší zem (to jest nahoru na strop - pozn. autora)

Cos tím chtěl říct??? Že jsem na malý lízátka?? otázal se vztekle po delší pauze Duchy, když se sebral ze stropu.

Jaký....., chtěl se otázat Tadži, než jej zalil záchvat pochopení a v chechotu se skácel na zem, což neměl dělat, jelikož to Tomáš považoval za pobídku k aktu a se slinou v koutku úst se na Tadžiho vrhl.

Ten však znechuceně vyskočil hned, jak se vzpamatoval. Řvod zachrochtal a podíval se na Toma vyčítavým pohledem, který jasně říkal:

Tak ty bys mně chtěl zahejbat???

Hele nech si to, až budeme sami jo??? odpověděl Tom nahlas a hned se zarazil, když si uvědomil co řekl.

Ostatní popadl další záchvat smíchu.

Jééééééééééééé, to už je hodin....., inteligentně poznamenal Peťan.

Ty umíš číst hodiny???? zeptal se ho nevěřícně imbecilní Duchy.

Ne. Ale mám digitálky a maminka říkala, že až tam bude 15-ka a třicítka, tak už bych měl bejt na nádraží, no a jsem????

Duchy se rozhlédl kolem, zamrkal a odpověděl:

NO, já ti nevím, když ten autobus by se sem asi nevešel...

Hele, nehrajte si na debily, nebo nám to fakt ujede, rozkřikl se Tom.

Kdo koho ojede??? zeptal se stále se ještě na zemi smíchy svíjející Tadži.

Následoval další skupinový záchvat...

Tak jo, už radši pudem, ne??? rozhodl po dalších 15 minutách nekontrolovatelného řehotu Tadži.

HMMMMMM, poznamenal Tomáš a snažil se tvářit inteligentně, což vedlo k opětovnému smíchu této šestice. Když se po další půlhodině vyhrabali na nohy, bylo už 16:30 a to znamenalo, že všichni budou muset jít domů pěšky, což den před výletem nebylo nejvhodnější, především v případě Petra Berana, který to neměl domů zrovna nejblíž...

Vyspali se (bez poznámky s kým - pozn. autor) docela dobře. Ráno byli sice ne zrovna nejčilejší, ale v 8:00 už ochotně čekali v autobuse na příchod třídní. Stále ještě nevěděli kam se jede.

Jediný záchytný bod, který měli bylo to, že s sebou měli mít pasy. Z počátku jim to bylo divné, pak se jim to nechtělo věřit, ale nakonec tuto skutečnost akceptovali. Když přišla třídní do autobusu (kterýžto byl 2-patrový, s televizí, videem, hi-fi věží a na ní se systémem Dolby Surround Pro-Logic) a poté co zkontrolovala přítomnost žáků v autobusu, suše prohlásila:

Jede se do Anglie, do Londýna. Cestu platí škola. Je to zvláštní dárek pro vás, jako třídu, co má nejmenší průměr v chození na brigády za celou historii školy.

Všem sklaplo.

Veškerý hovor ustal, protože jej nahradilo překvapené zírání na učitelku, která se však klidně posadila a pokynula řidiči, aby jel a tak nezbývalo mladým lidem, než se s tím srovnat sami a bez dotazů. Jen zmateně zírali jeden na druhého, protože se jim to nechtělo stále věřit.

Po několika minutách ticha však propukl jásot a třída se vrátila ke svému obvyklému veselí, ale přistupovala k němu ještě veseleji vzhledem k tomu, že to bude dlouhá cesta.

Po pěti hodinách v autobuse vládl klid. Všichni byli utahaní a nikomu se nechtělo mluvit. Tomáš otevřel kufřík a začal hledat zásuvku, aby si mohl na chvilku zapařit. Lízy spal. Řvodák se znechuceně odvrátil od Toma na důkaz pohrdání a přesunul se dozadu za Ivou, která však plna neochoty zapírala to jedno volné místo vedle sebe slovy:

Jó tady??? Tady sedím já...

??????

Tady sedím já, slyšíš???

??!!!!

Řvode.

!!!!

Hej!!!!

Jak ty???

A kdo sedí tam??? vzpamatoval se Řvod z pohledu na Ivu a ukázal na místo, kde seděla.

No přece já !!!!

Řvod se zmateně rozhlédl kolem a když ostatní pokrčili rameny, jal se dál vyzvídat:

Aha, takže ty sedíš na dvou sedadlech zároveň. To seš tak tlustá??? odtušil. Iva na to poslední slovo zareagovala velice rychle úctyhodným výkopem nohy, který směřoval Řvodovi po nechápavého úšklebku. Odkutálel se o několik metrů dozadu (resp. dopředu). Když se zvedl, rozhodl se uznat převahu Ivy a zklamaně odešel zpět na svoje místo a zahloubal se do snů o lovení krtka.

Celní odbavení proběhlo, až na Masaře, který měl jako obvykle problémy se svými masařkami, které nesměly být vyváženy kamkoliv jinam, jelikož jsou nakaženy a tudíž velice nebezpečné,  v klidu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Náraz

 

Uběhlo dalších několik hodin a ocitli se na pobřeží. Tam již na ně čekala loď, která je měla přepravit na břeh Britských ostrovů. Plavili se na malé jachtě, kterou měli jen pro sebe. Když byli asi v polovině cesty, začala se na severozápadě pomalu stahovat mračna.

Černočerná s odstínem černé spolehlivě pohlcovala vše, co bylo dál než oční víčka. Loď podle slov kapitána stále držela správný směr, ale při tomto počasí nehodlal riskovat přistání. Jednoduše se tedy plavili vstříc Anglii.

Uplynulo asi půl hodiny, když se pomalu začala tma zvedat. V té chvíli uslyšeli všichni na palubě zřetelný zvuk, jako by něco plavalo podél lodi. Šplouchání bylo velice hlasité a přerušilo zvuk motorů. Pak náhle ustalo.

Ponořilo se to. Ať to bylo, co to bylo, je to pryč, konstatoval s ledovým klidem Lízy, načež ho obrovský náraz vymrštil na nejbližší zábradlí, kterého se jen tak tak stačil zachytit.

Kurvááááááá !!!!!!!!!!!!!!! Pomožte mi někdo !!!!!!!!!!! vykřikl zoufale.

Přistoupil k němu Řvod a vytáhl ho na palubu.

Oh, what`s a go????? zeptal se Tom jedinou rozumnou větou, kterou dokázal v této situaci vytvořit.

Fuck !!!! obořil se na něj ze země se zvedající Lízy.

To se mu však nepodařilo. Další náraz jej odhodil právě na Toma. Po tomto dopadu však zůstal Lízy ležet na Tomovi, ačkoliv bylo zřejmé, že je v pořádku, tedy... relativně. (a pak kdo je bisexuál.... - členové naší třídy pochopí, pozn. autor). Po tom co se neviditelně uspokojili (Tom a Lízy), zvedli se ze země a nastala diskuse.

Může mi někdo říct, rozumně, promluvil Tadži a pohledem skočil na Lízyho a Toma, co se to tu děje??? Co to zatraceně mohlo bejt??? He???

Tom a Lízy radši mlčeli, ostatní kluci si jak vidno nevěděli rady a nikdo jiný na palubě nebyl. Tedy lépe řečeno, holky se všechny do jedné po prvním nárazu svalily na zem a takticky odvalily do podpalubí... Žralok??? navrhla zpoza schodů vykouknuvší Iva.

To je vtip? Ten žralok by musel mejt aspoň 30 metrů...

Velryba??

Proč by proboha velryba útočila na loď???

Třeba jí došel plankton a dostala chuť na nějaký zákusek, ozval se Tom.

Řek sem ti jasně, abys držel klapačku !!! My tady teď řešíme závažný věci, jo?? obořil se na něj vztekle Tadži.

Nic tak velkýho neznám..., řek nejistě Duchy a Řvod s Petrem projevovali souhlas pokyvováním hlavou.

Ponorka???

Ne. Tohle nebyl kovový náraz. Leda, že by měla vystýlku..

A co teda?????? ozvala se opět Iva.

Jak to mám vědět??

Nevím. Prostě bys měl. Seš přece Tadži....

To je nějakej důvod?

No, jasně.

Jakej?

.........

Tak jakej?

Dobře. Ty imbecile, já Ti to teda řeknu, co to bylo, ozval se Tomáš a přerušil tak rozmluvu rozzuřeného Tadžiho s Ivou.

Tak ty chceš vědět co to bylo??? Jsou mezi námi... Tak to je.

Kluci zvrátili oči v sloup a Iva se se svým smíchovým syndromem poroučela zpět do podpalubí. Tom se nechápavě díval.

Člověče, uvažuj logicky. Za prvý: Kde by se tu vzali?? Za druhý: Proč zrovna my??? Za třetí: Nesnažili by se spíš na vázat kontakt??? Za čtvrtý: ...... ...... Dobře, tři důvody stačí, radikálně odmítl jeho návrh Petr a přebral žezlo nad pátráním po příčině nárazu, ale zdálo se, že racionální přístup Toma zdaleka neuspokojil.

Mlha se už mezitím zcela rozplynula a oni viděli, že ještě nejsou na dohled anglickým břehům. Loď sice dále překonávala vzdálenost, ale ......... kormidlo... točilo se a kapitán ani kormidelník nikde !!

Co když je to vyhodilo a vy debilové se tu hádáte !!! Co budeme dělat ??? začal hysterčit Tom a okamžitě sváděl vinu na ostatní.

Skvělý. Bez kormidelníka, kapitána. Nikdo, kdo by věděl co dál. Super, začal Lízy.

Hele strč si ty svý optimistický řeči do ..., do ..., rozhlédl se Tadži a když viděl že holky se začínají sbírat z podpalubí, jen rukou naznačil oblast.

Co se stalo?? Něco do nás narazilo. A co??? položila velice inteligentní otázku Zdena Slabá.

DRŽTE MĚ !!!! DRŽTE MĚ !!!!!! řval Tadži, který se v tu chvíli přestal ovládat a mezi slovy bylo možno z jeho úst zaslechnout vrčení.

Provaz !!! rozkázal krátce Řvod.

Tomáš se jako o překot rozběhl na příď pro provaz. Během chvilky byl zpět a v rukou třímal silné lano. Tadži se stále cukal v rukou Řvoda, Petra a Duchyho, ale už se viditelně uklidnil.

Svažte ho.

Mě ??? zeptal se nevěřícně Tadži.

Jo.

A, a..., aaaaaaaaááááááá....., vyškubl se jim a rozběhl se směrem na příď. Nebýt toho kýblu ležícího na palubě, možná by tam i doběhl... Takhle v plné rychlosti jednou nohou vrazil do kýblu, což jej rozrotovalo ve vzduchu. Dopadl na záda a vezl se dál, dosáhl toužené přídě, ale..., ale. Neubrzdil svou šílenou jízdu po zádech a poroučel se pod zábradlím do vody. V té chvíli tam doběhli ostatní a několik kluků a holek zaráz vykřiklo:

Neumí plavat !!!!!!!!

Kruh !!! zařval Řvod, který přebral úlohu kapitána, ačkoliv neměl potřebnou autoritu. Kruh i přesto během několika vteřin dopadl na hladinu, na níž se s vypětím sil držel Tadži.

Jdu pro něho, konstatoval Petr a skočil. Společně se dostali k boku lodi. Tadži už byl nahoře a Petr se chytal žebříku, když se několik desítek metrů od něj rozvlnila hladina. Petr se ohlédl směrem, kterým se všichni dívali. V té chvíli se z vody vynořilo chapadlo.

Ošklivé přísavky byly vidět i na tu dálku. Brčálově zelené chapadlo se blížilo a Petr se ne a ne vzpamatovat. Chapadlo se blížilo. Stále více se vynořovalo z vody a jeho vlastník nikde. U hladiny, v místě, kde se nořilo z vody už mělo v průměru 0.5 metru.

PETŘE !!!!!

Zařval Tadži a teprve tohle Petra probralo a začal jako zběsilý šplhat po žebříku nahoru. Věděl, že tam nebude o nic bezpečněji, ale přece bude mezi svými. Ve chvíli, kdy se chapadlo poprvé dotklo hladkého povrchu lodi se Petr přehoupl přes okraj lodi. Chapadlo se přestalo hýbat. Chvilku jako by se rozmýšlelo, co má udělat, ale pak se začalo vzdalovat.

Všichni si hlasitě oddychli, když však zazněl výkřik z úst Lenky Stehlíkové, která si všimla víru, tvořícího se asi 30 metrů od místa, kde se právě nad chapadlem uzavřela voda. Vír se zvětšoval a hrozil pohltit loď. Ta bojovala ze všech svých motorů, ale přesto se pomalu přibližovala středu. Už jen 15 metrů a jachtu pohltí jakýsi šílený vír. 5 metrů je dělilo od místa, kde se voda propadala dovnitř moře. Když byli na okraji, přestalo to. Ustalo to tak náhle, jako začalo. Pod vodou žáci III.B zahlédli stín, jenž se pohyboval přímo kolem boku lodi. Jen jej mlčky pozorovali. Trvalo asi 10 sekund, než zmizel.

To nemohla být chobotnice, vyjádřil svůj nesouhlas Tom a tím zapíral i svůj zrak.

Tome, viděli to všichni, řekl Tadži, kterého, jak se zdálo ta chladná koupel probrala.

Ano, viděli jsme to, ale jak...., potvrdil Tadžiho slova Duchy a konec věty nechal vyznít do lehkého šplouchání vody.

Tadži pokrčil bezmocně rameny.

Všichni věděli, co zahlédli, ale neodvažovali se ani domyslet, co by se stalo, kdyby si ta obluda usmyslela zaútočit na loď.

Co když se to ještě vrátí??? Rychle pryč !!! rozkřikl se Řvod a na konci věty se pokusil o uklidňující úsměv, ale vůbec se mu nepodařil. Napětí se zračilo v tváři všech. Řvod se rozeběhl ke kormidlu. Jako odpověď se mu však ozvalo zdola zaškytání motoru. Vypadalo to, že se rozmýšlí, zdali i nadále pracovat a nebo ne.

Zvuky z podpalubí utichly.

Všechny.

Včetně zvuku motoru.

A je to tady, chytil se za hlavu Tom.

Kdyby tenhle krám měl aspoň plachty.....

Nikdo nepočítal s tím, že by mohly být nějaké problémy na tak krátké plavbě, poskytnul logické vysvětlení Petr.

Přestaňte kdybyovat, volové. Radši vymyslete co dál, ozvala se Jana Rösslerová, která zachovala nejchladnější hlavu z celé třídy.

Jo. Dobrá připomínka, ale kdybysme tak věděli jak na to...., pokrčil bezmocně rameny Tadži.

Ani pádla to nemá. Zatracenej šrák, hlásil po návratu z obchůzky Petr.

Záchrannej člun je tu jeden pro 10 lidí, taky bez pádel. Jak vidno, nikdo s tím opravdu nepočítal. Je to krizová situace. Doplavat asi nepůjde, protože to nebude zrovna málo. Opravit to nepůjde, přišel Řvod s další optimistickou zprávou. Tak to vypadá, že nám nezbude, než čekat na pomoc... ..anebo na tu obludu, co už tady jednou byla, přerušil vzteklým hlasem Tadžiho Tom.

Dohadovali se a ani po dlouhém rozhovoru nedošli k nějakému logickému řešení. Zkrátka byli v tom. Problémy se hrnuly ze všech stran:

Co budeme žrat??? otázal se Lízy.

Boty?? odpověděl otázkou Tadži, který jak vidno ani v této situaci neztratil humor.

Hele, nech si to, jo??? Kreténe. Já to myslím vážně.

Nemáme s sebou žádný jídlo. Super, pokýval hlavou Duchy a kopl do neviditelného nepřítele ve vzduchu.

No jo, jídlo, ale co budem pít? Slanou vodu? Ha! uvědomil si další vyvstávající problém Řvod.

Tom jen nečinně stál, přihlížel a litoval, že kdy na tenhle výlet chodil. To litovali všichni.

 

(Pozn. autor: Pozorný čtenář se může otázat: "A kde je třídní učitelka????" To je dobrá připomínka, učitelka však jela napřed, aby zařídila vše potřebné. Jela lodí o několik hodin dříve. V této době, kdy už tam měli být, měla by být znepokojena a během dalších několika hodin bude policie pročesávat celý průliv a brzy by je měli najít. To byla jejich jediná naděje)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Hlad

 

Uběhl den a nic se nedělo.

Jednou jedinkrát se objevila na dohled loď, která však byla přesto tak vzdálená, že k ní zoufalý křik o pomoc nedolehl. Zoufalství obestupovalo žáky III.B ze všech stran. Čekala je smrt hlady, žízní a nebo záchrana?

Zatraceně, debilní žaludek, těmito slovy se snažil zahnat Tadži dotěrné pocity od břišní krajiny, které mu naznačovaly, že již 24 hodin nejedl. Lízy a Tomáš ztrápeně seděli na zádi a kecali o hrách. Občas hodili pohledy po Řvodovi, který se snažil s prakem v ruce ulovit kolem poletující racky. Jednoho úspěšně zasáhl a racek spadl do vody kousek od lodi. Nežli se však stačil odhodlat ke skoku do studené vody, vynořila se z vody tlama a racek byl tentam. Řvod polekaně uskočil, ačkoliv byl v bezpečí 2 metry nad hladinou. Poznal to zvíře.

Byl to žralok. Ale jaký !!! Jenom samotná hlava měřila odhadem 2.5 metru. Když rozevřel tlamu, aby pohltil racka, vešel by se v tom momentu do jeho čelistí i stojící člověk. Celkově Řvod odhadl jeho délku na 35 metrů. Řekl o té události jen klukům, kteří viděli jak polekaně vyskočil.

Před holkama se domluvili, že o této události pomlčí, aby je ještě více neznepokojovali. Holky ležely na přídi a chytaly bronz. Duchy se přes svou netrpělivost snažil ulovit něco z darů, které v sobě skrývalo moře. Avšak ryby nebraly. Ono také bylo těžké chytit něco na prázdný háček. Ale alespoň, že byla snaha. Tadži jen stál a zadumaně hleděl do dálky doufaje v to, že zahlédne plachty nějaké jiné lodi. Obestupovalo je však jen moře. Začínalo se stmívat a oni věděli, že i další noc stráví na palubě této jachty.

Bez jídla a bez vody.

 

Nadešlo ráno. Nic se nezměnilo. Kluci sice střídavě v noci hlídali a pozorovali temný obzor, zdali se nějaká loď neobjeví v dohledu. Nic. Probudili se a některé holky brečely. Pomalu se loučily se životem. Žádný dostupný nápad na záchranu a jen smutné vyhlídky a přitom byli v docela frekventované oblasti. Jako by někdo nebo něco nechtělo, aby se odsud dostali.

Hlad, to bylo jediné slovo, které tanulo na mysli Lízymu a i ostatním v hlavě tepalo toto slovo v kombinaci s Žízní. Lízyho pohled občas připomínal svou krutostí pohled jaguára těsně před skokem. Všichni byli na pokraji šílenství. Když Tadži chvíli pozoroval, jak se Lízy dívá na některé holky, pochopil: Lízy..., zatřásl s ním.

Vyhublá tvář Libora Zítky se na něj obrátila. Jsou tady zajatci jako my...

Lízy zavrtěl hlavou.

Zatraceně, prober se..., ten hlad přece není tak velký, snažil se ho přesvědčit o tom, o čem věděl, že není pravda.

Lízy stále jen kroutil hlavou a ani se nesnažil Tadžimu vytrhnout. Tadži jej opustil a odebral se ke skupince, kterou tvořili ostatní kluci.

Nelíbí se mi to. Lízy se chová nějak divně. A ten pohled.... on, nevím to jistě, ale možná,.............................. hoši, co myslíte, byl by Lízy schopen zabít??? Tato myšlenka kluky otřásla.

Ty jako myslíš, že........, nedokončil Tom a otřásl se.

Tadži němě přikývl.

Jestli je toho schopen, pokusí se o to dnes. Dnes v noci, řekl Petr a také se otřásl při představě Lízyho, jak si pochutnává na syrovém masu, které bylo ještě před okamžikem nedílnou součástí některé z jejich spolužaček.

Musíme to říct holkám....., uvědomil si Duchy.

Já jim to řeknu, nabídl se zničeho nic Řvod.

Dívky byly zdrceny. Všimly si toho, že ten veselý Lízy se nějak podezřele měnil, ale tohle?

Jste si tím jisti ??? namítla Lenka Nunvářová.

Bohužel, ano. Myslíme si, že se o to pokusí dnes v noci. Budou u vás hlídat vždy dva z nás. Třetí bude na hlídce na přídi, pro případ, že by kolem plula nějaká loď. Ostatní dva budou odpočívat a pak se prostřídáme. Lízy se určitě pokusí vyplížit, až si bude jistý, že spíme.

Dobře, souhlasily holky a tváře měly zkřivené strachem. Může to být každá z nich a stačí, aby se kluci o vteřinku opozdili a už může být pozdě.....

 

Zbytek dne už se nic nepřihodilo. Ticho však ještě umocňovalo napětí před nadcházejícím večerem a očekávanou nocí. Lízy se choval klidně a nenuceně. Bylo vidět, že se přemáhá. Vnitřní bolesti cloumaly s každým. Přinutili se vypít alespoň trochu slané vody a pak se rozešli. Lízy šel hned spát. Tadži se Řvodem, kteří měli přidělenou první hlídku u holek se ještě chvíli zdržovali na palubě, aby si Lízy nevšiml, jak následně proklouzli k holkám do kajuty. V jiné situaci by asi teď mysleli na jiné věci, ale teď měli hlavu plnou starostí o bezpečí svých chráněnkyň.

Tadži se postavil na stranu, na niž se dveře otvíraly. Řvod tiše zalezl za skříň kvůli tomuto účelu úmyslně postavenou poblíž nejbližšího lůžka, na němž ležela Světlana Novotná.

 

Petr s Tomem předstírali spánek. Čas se vlekl pomaleji než hlemýžď. Trvalo celou věčnost, než se na zářících hodinkách přehoupla minutová ručička o každý dílek dál. Přesto pomalu ale jistě ukrajoval z noci. Snažili se seč mohli udržet víčka alespoň kousek od sebe, aby mohli sledovat lůžko na druhé straně pokoje, na kterém zdánlivě klidně oddychoval Lízy. Až pojednou po několikahodinovém čekání, když už se připravovali na přebrání hlídky, zavrzala postel.

 

Veškerý pohyb v místnosti jako by na minutu ztuhl a když si byl Lízy jistý, že se nic nestalo a že neprobudil své přátele, začal se pomalu zvedat.

Hlavou mu vířily myšlenky:

Když to neudělají oni, udělám to já.... Někdo to udělat musí. Buďto tady chcípneme všichni a nebo obětujeme jen jeden život, možná později...... druhý..... a třetí.... DOST !! Ne, dělá to jen proto, že musí. Musí. UDĚLÁ TO. UDĚLÁ !!!

 

Postava se pomalu začala zvedat. Tomáš ani Petr se ani nehli a vyčkávali do chvíle, než se za Lízym zavřeli dveře. Pak ještě chvíli naslouchali krokům, dokud nezanikly v šumění moře, dokud jen ticho neprostupovalo stěnami. Pak se zvedli a bez jediného slova pomalu vystoupili na palubu.

Tady potkali napjatě se tvářícího Duchyho, jehož tvář napovídala o tom, že Lízy tudy prošel.

Myslí si, že sem si ho nevšiml. V pořádku. Směřoval ke kabině holek, jak jsme předpokládali..., zašeptal.

 

Tadži a Řvod už usínali se šťastnou myšlekou, že si vše jen namýšleli, když uslyšeli shora, z paluby zvuk. Několik dívek se nepokojně pohnulo, což bylo znamením, že nespaly. I ony čekaly na svůj další osud. Po chvilce ticha se kroky ozvaly o něco blíž a snaže se o co nejtišší pohyb se přibližovaly ke dveřím. Klika ani dveře nevydaly žádný zvuk.

Ve dveřích se objevil stín. Jak předpokládali, Lízy neočekával, že by tu byl někdo, kdo by mu v jeho činu zabránil. Pomalu se odebral k posteli Světlany Novotné. Tadži za dveřmi ani nedýchal připraven ke skoku. Lízy se pomalu blížil ke Světlaně a Řvod již slyšel jeho lehce přerývaný dech. Oba vyčkávali, co se bude dít. Náhle se v Lízyho ruce objevila dýka. Chvilku se zamyslel a prohlížel si svou oběť.

Ta klidně oddychovala.

Spala. Jinak bylo v pokoji až nelidské ticho. Všechny dívky byly vzhůru a se strachem v duši poslouchaly jak to všechno dopadne. Lízy si ještě jednou prohlédl dýku, pohladil ostří, a pak začal pomalu zvedat ruku k ráně....

 

NEZABĺJEJ JI !!! ozvalo se jeho lepší já.

Musíš ji ZABĺT !! Někdo musí zemřít. BODNI !!!! odporoval jeho rozum. Jeho ruka zmrzla v pohybu nahoru, jak sváděl vnitřní boj, boj, který mělo jeho horší já prohrát.

Nesmíš ji zabít.... Je to člověk, jako ty.

NE !! Ty nejsi člověk. Jsi zrůda. Vraždící zrůda. ZAB JI ...

Má právo na život. Ona jako každá jiná, stejně jako ty, i ona si zaslouží žít...

NE !! Jediný ty máš opravdové právo na život.. Jen ty !! Ty jsi ďábel, budeš žít věčně. ZAB !! to už nemluvil hlas v jeho nitru. Tento hlas přicházel zvenčí a přesto jej slyšel jen ve své hlavě...

Zemřete. Všichni zemřete, jestli ji ne zabiješ. Jen nůž a ty. TEĎ !!!!!!!!!!!!!!!

Lízy se napřáhl k ráně. Podlehl jakési vnější síle. Nevěděl jak to, ale nedokázal odporovat a teď už ani nechtěl... Od zdi se odlepily dvě postavy:

Tadži a Řvod.

Vzduch rozřízl náhlý výkřik, který vyšel z úst obou hlídkujících hochů:

Néééééééé........

Řvod bleskově zachytil dýku, která již byla ve zpětném pohybu a zastavil ji těsně nad hrudí náhle se probudivší Světlany. Tadži, který se k vrahovi dostal o chvilku později, jej nemilosrdně srazil na zem. Do místnosti vtrhly další tři postavy. Petr, Duchy a Tom. Okamžitě se rozběhli na pomoc svým dvoum druhům, kteří se snažili zkrotit Lízyho, jenž byl obětí jakéhosi silného záchvatu šílenství a poté, co se mu nepodařilo zabít Světlanu, snažil se podříznout si vlastní krk.

Vemte mu někdo ten nůž, než se podřízne !!!! zakřičel do ticha boje Řvod.

V tom samém okamžiku přistoupil k Lízymu zezadu Tom a zkroutil mu zápěstí do bolestivé pozice. Nůž cinkl o podlahu. Během několika vteřin ležel Lízy bezmocně na zemi, ruce a nohy spoutané pevnými lany. Nad ním se tyčilo pět postav. Neměli radost z toho, že se jim to povedlo.

Byli smutní, že se to vůbec stalo. Byl to strašný pocit, vědět, že nebýt Tadžiho chvilkové všímavosti, nemusela už Světlana teď žít.

Kdo by pak odhalil pachatele?

Kdo by byl další obětí? Ale oni to dokázali a tak mohli tyto myšlenky velice rychle opustit.

Díky, ozvalo se z postele, na níž ležela stále ještě šokovaná Světlana.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4. Bouře

 

Rozednilo se. Lízy ležel na palubě obklopen všemi svými spolužáky.

Dobře. Tohle jsme zvládli, ale příště to může být kdokoliv z nás....., uvažoval logicky Petr.

To je pravda. Bohužel...., potvrdil jeho slova Tadži.

A proto... se odsud musíme dostat co nejdřív. Mám návrh. Vyšleme průzkumníky na člunu, navrhl Duchy.

Ano, to by šlo, ale čím budou pádlovat? namítl Řvod.

Vyrveme nějaký prkna z kajut, odpověděl po krátkém váhání Tomáš, od kterého se nějaký návrh nečekal. Očka mu zářila radostí nad tím, že na něco přišel a tázavě se podíval na své spolužáky.

To by šlo.

 

Následujcích několik hodin strávili hledáním vhodných exemplářů desek. Když konečně měli čtyři vhodná prkna, jali se spouštět na vodu člun. Ten se po obrovské námaze konečně dotkl hladiny.

To by bylo. Kdo teda půjde???? konstatoval Petr a rozhlédl se po ostatních klucích.

Dobře. Já půjdu, navrhl se Duchy. Ostatní na něj nechápavě pohlédli, ale po chvíli se přidal Tadži, Řvod a Tom. Když Petr viděl, že zbývá už jen on, odevzdaně prohlásil i sebe za člena výpravy.

Tadži se ozval:

Lízy, ty tu zůstaneš a holky tě budou hlídat. Doufej v úspěch naší cesty, jinak zemřeš hlady, ostatně jako i všichni ostatní.

Obrátil se na holky:

Občas mu dejte trochu mořské vody, abyste ho nevysušily. Za žádnou cenu ho nerozvazujte. Víte, co se snažil udělat minule...

Obrátil se na své budoucí společníky:

A teď se připravíme na cestu....

 

A tak začaly přípravy. Během své činnosti si ani nevšimli, že obloha se zatahuje. Černé mraky se chystaly pomalu zakrýt slunce, jež svítilo jim nad hlavami. Stíny, jež dosud vrhalo, nenávratně mizely a po moři se k nim přibližovala temnota. Temnota, vichr, déšť a strach.

Zatraceně, to nám tak scházelo..., vzkřikla Lucie Tenglová, když si jako první ze všech všimla, co se na ně valí. Ostatní zvedli hlavy, aby se podívala, nad čím běduje.

Slunce mezitím zmizelo za hustými mraky a jeho svit již neživil půdu a vodu na planetě Zemi. Zavládlo šero. Vítr s sebou přinesl chlad. Zima pronikala až na kost. Jejich chatrné oblečení jim neskýtalo dostatečnou ochranu před studenými prsty, které se ani trošku nezastyděly, ať sáhly kamkoliv.

Teď nemůžeme vyplout, to by byla sebevražda, uvědomil si pln strachu Duchy.

Problém....., odpověděl na to Tadži, jestli tady zůstaneme příliš dlouho, nemusíme to vydržet. Žaludek nás už teď zrovna nemiluje za to dvoudenní hladovění...

To je pravda, ale v tomhle....???!!....., namítl Řvod a rukou ukázal na řádění živlů Větru.

Ale tahle bouřka může trvat několik dní..........., přidal něco ze svých znalostí Petr.

Nezbývá nám, než čekat !!!!!! Pojďte do podpalubí, tady to nebude zrovna bezpečné....., rozhodl Duchy.

V té chvíli se loď pohnula a všichni se rázem kutáleli po zemi a bylo jen dílem náhody, že nikdo nespadl do vody.

KOTVA !!!!! zařval Řvod.

Tom, který byl nejblíž, přikývl a jal se plazit směrem k lanu, na jehož konci byla kotva. S pomocí zábradlí se zvedl na nohy a vrhl kus železa kamsi do temných hlubin moře. Chvíli se nic nedělo a s lodí si voda a vítr dělali co chtěli a najednou následovalo opět škubnutí, tentokrát v opačném směru. To však všichni očekávali. Pomalu ze zvedali z paluby a nohy nejistě zkoušely najít ztracenou rovnováhu.

 Ale teď konečně všichni dolů !!! ukončil to Tom.

 

Plynula hodina za hodinou a dole se celá III.B krčila a uvědomovala si svou bezmocnost v této situaci. Vtom se náhle rozhostilo ticho. V jedné chvíli bouře řádila, dřevěná podlaha vrzala, bylo slyšet nárazy větru. Déšť se snášel ne po kapkách, ale po kbelících. V druhé chvíli slyšeli jen svůj dech. Na předešlý hluk byli již tak zvyklí, že jim tato nečekaná změna připadala jako přechod ještě k většímu hluku.

Co to je??? zeptala se nechápavě Jana Vymětalová, když se vzpamatovala z toho šoku a ostatní se po sobě jen dívali a snažili se o uvědomění pravého důvodu toho, co se tu odehrálo v jediné vteřině.

To je ticho, ozvala se tichá a nesmělá odpověď jež vyšla z úst Evy Peterové.

Já se du podívat nahoru, dete??? konstatoval Petr a otočil se s otázkou na Tadžiho a Duchyho. Ti jen přikývli a taktéž mlčky se k nim přidali Řvod s Tomem.

Lízy spal.

Snesli jej dolů v provazech a stále i teď byl spoutaný.

 

Když vyšli nahoru, strnuli.....

Ne. Bouřka neskončila.

Jen to vypadalo, jako kdyby někdo vypnul zvuk. Ve chvíli, kdy vstoupili na palubu si však uvědomili, že se nic nehýbe. Kapky visely ve vzduchu, jako by je tam někdo přilepil. Jediné co tu žilo a hýbalo se byli oni sami. Moře zamrzlo v půli pohybu.

Vlnu, která se právě ve té chvíli rozrážela o bok lodi, teď měli možnost pozorovat celou věčnost. Vodní tříšť, jež tímto nárazem vznikla byla rozseta všude po nejbližším okolí a její odlesk lehce osvětloval znehybnělé moře. Ostatní se také odvážili vyjít nahoru na palubu a i je čekal stejný šok, který zažili kluci. Viděli to všichni.

Žádné halucinace.

Co se to tu stalo????? promluvil do nehybného vzduchu Řvod.

Odpovědí mu bylo úplné ticho, přerušené občasným zavzlykáním některých z dívek. Všichni se rozhlíželi a ze všech sil se snažili zahlédnout jakýkoliv pohyb, který by je ujistil, že nejsou sami. Racek, který před tou událostí bojoval s větrem o život jim teď nehybně visel nad hlavami. Nic nenapovídalo tomu, že by se jednalo pouze o jakýsi klam. Když se Tadži pokusil hodit do vody kámen (těžko říct, kde jej vzal J), ten se od vody pouze odrazil, jako by to byla pevná hmota a odskákal asi o metr dál, kde se pohodlně usadil, všem na očích.

Teď bysme mohli přejít do města po vodě, navrhla Zdeňka Slabá.

Jo, a v polovině cesty moře oživne. Díky, nemám zájem, odsekl neplavec Tadži.

A co když ne?? odporovala mu Katka Metelová.

A co když JO !!!! zase na to Tadži.

Počkej, já to tak nemyslela, co když to už neoživne NIKDY....

Všichni si uvědomili dosah této skutečnosti. Neměli by co pít. Všechny tekutiny na světě......

Co když je to omezené jen na určitou oblast? Třeba se nezastavil celý svět...., navrhl lehce uklidňující řešení Tom.

Zase třeba ! Teď musíme hledat fakta a pomocí nich se pokusit najít řešení naší situace ! odporovala mu Jana Rösslerová.

Mlčeli a snažili se přijít na něco důležitého, co by jim alespoň trochu pomohlo. Nikoho však nic nenapadalo a tak tam jen tiše stáli a dívali se do dálky. Pak Tadžiho pohled zabloudil na hladinu moře. Jeho pohled přecestoval místo, kde se nacházel kámen a stále se pohyboval směrem doprava, když vtom dorazila do mozku zpráva z očí, že očekávaný kámen na daném místě nebyl...

Opakoval svůj pohled a upřeně se zadíval do místa, kde ještě před chvílí ležel kámen a myslel si, že jej nevidí díky svému špatnému zraku.

Hej, hoši, dotaz, obrátil se na spolutrpitele.

Ti jen kývli, aby se ptal.

Kde byl ten šutr????? zeptal se Tadži a hodil hlavou k místu, jež si on pamatoval jako poslední naleziště daného předmětu. Všichni svůj pohled otočili na moře, ale ať hledali, jak chtěli, kámen nikde. Moment, řekl Tadži a uchopil další kámen a lehce jej hodil dolů. Tentokrát se neodrazil tolik jako předešlý. Po chvíli se zastavil a pomalu se začal ponořovat.

Ono ho to pohlcuje. Moře je živé !!! vykřikl větu plnou naděje Tadži.

Kámen zanedlouho zmizel v husté tekutině. Po chvíli, když hodili dolů další, kámen se opět potopil, ale tentokrát již rychleji.

Moře se probouzí !!! zašeptal s úctou v hlase Duchy.

A měl pravdu.

Moře se pomalu probouzelo ze zmrzlého stavu, vše ostatní však zůstalo tak, jak to našli při svému výstupu z kabiny. Kapky nepadaly, pták neletěl a vítr nevál. Jen moře se pomalu probouzelo k životu. Voda se začala pohybovat, sice tězce, ale vlny se pomalu převalovaly jedna přes druhou, vodní tříšť dokončila svou cestu dopadem zpět mezi nespočítatelné množství vodních kapek.

TAM !!!! vykřikla Martina Palečková a její palec směroval společně s celou rukou za opačnou stranu lodi, než na které všichni stáli. Museli se obrátit o 180o , aby viděli, na co Martina ukazuje. Byl tam vír. Malý, ale s postupem času, jak voda stále více kapalněla se jeho působnost a síla zvětšovaly. Zpočátku byl jeho okraj 50 metrů od nich, během půl minuty se jeho dosah zvětšil o 20 metrů a tak mohli sledovat již jen ze vzdálenosti 30 metrů jeho okraj, který se však stále přibližoval a vír sám o sobě mohutněl. Teprve teď jako na povel se ozval jeho zvuk. Byl to hluk, jako by padal do propasti věků. Jeho hlas říkal: Vezmu si vás.....

Provaz od kotvy je natažený. Vír nás táhne do sebe. Nemáme šanci. Ten provaz to nevydrží...., zakřičel na své druhy z přídě Řvod.

Jako odpověď na jeho slova se loď dala do pohybu. Plynule a pomalu plula vstříc smrti, zrychlujíc svou plavbu každým metrem. Během několika vteřin se řítili velkou rychlostí a vír je uchopil plně do své moci. Loď se začala bezmocně točit a vír je táhl stále více do středu, kde na ně čekala prohlubeň, do níž se voda bez milosti propadala, aby jinde vyšla opět na povrch.

To první čekalo i je. Toho druhého už se nedočkají. Loď bude spodními proudy roztrhána na kousky a to samé se pravděpodobně stane i s nimi.....

Vzdálenost se menšila přímo závratně. Z původních 50 metrů už bylo pouhých 10. Jen beze slova přihlíželi, jak jejich loď následuje masy vody do víru. Zavřeli oči, naposledy nabrali dech a.........

 

Ztratili pojem o čase. Voda je obklopila. Čekali co se stane.

Nedělo se nic, jen cítili, jak je cosi divného táhne stále níž a níže. Po půl minutě začali postupně ztrácet vědomí. Když i Řvod, který bojoval ten tichý boj o přežití ze všech nejdéle upadl do netečného stavu, hladina na moři se uzavřela. Po víru nebylo ani stopy a kdesi o 50 metrů dál bouřka ukončila život nevinného racka, který se snažil vybojovat tento nečestný boj.....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5. Léthé

 

Probudili se a podivili se skutečnosti, že jsou na své lodi. Když se však rozhlédli, uviděli, že nejsou na moři. Pluli po jakési řece. Jejich mozky začaly pracovat a oni se pomalu rozpomínali na všechno, co je potkalo za poslední dva dny. Obklopovala je čirá čistá průhledná voda.

Jsme mrtví?? zašeptal otázku, jež tížila všechny Tom. Ticho a jen doznívající otázka se rozléhala po podivném podzemí. To poznali dle toho, že nad hlavami jim neviselo slunce, ale rozprostírala se tam skála. Všichni v pekle? Na lodi? NE, vložil do duší všech naději Tadži.

Ale co se to pak stalo, a co se to děje teď??? zeptala se nedůveřivě Martina Šauerová. Poslední co si pamatuju, bylo jak jsme padali do hlubin toho víru, pak na krátký podmořský boj, a pak už nic. První, co jsem si uvědomil, jste byli vy tady dole na lodi..., popsal své zážitky Tom a ostatní pokývali hlavami na znamení toho, že s nimi to je podobné.

Možná nás ten vír zanesl do podzemí, navrhl Duchy a začal se rozhlížet po nějakém otvoru na stropě.

Ale to bysme slyšeli, jak odsud padá voda a zadruhé by za chvíli oceán zaplavil tohle podzemí a nahoře by to vypadalo, jako by jej někdo vypustil. Kdo by ale vytáhl špunt?? Ne, takhle to nebylo, uvažoval nahlas Řvod.

A jak tedy? ozvalo se z kruhu holek, které tiše naslouchaly rozhovoru kluků.

Nevím a jestli tady chceme přežít, tak bysme se tím neměli ani zatěžovat, uzavřel diskusi na toto téma Petr.

Pluli a nevěděli kam. Proud je táhl stále dál a přitom vypadalo, že se řeka vůbec nesvažuje. Voda byla tak průzračná, jako sklo. Bylo krásně vidět až na dno.

Mám žízeň...., co takhle zkusit, jestli je ta voda slaná nebo je k pití ?? zněl rozumný návrh z úst Jany Rösslerové. Jako první se naklonila, nabrala vodu do dlaně a napila se, pokývla hlavou na srozuměnou, že je voda dobrá, ale pak se zarazila. Otočila se nahoru a rozhlížela se kolem, jako by nevěděla co se děje.

Kdo, kdo jste???

Po chvilce odmlky:

Kde to jsem???? Opět několik vteřin pauza, během jíž se nikdo neodvážil promluvit.

A, kdo jsem já ???!!!!

To, co se tu dělo nebylo jen tak. Bylo to podivné.

Jano??? oslovila ji Lucka Tenglová, ale Jana vůbec nereagovala, jako by neznala svoje jméno.

JANO !! teď již Lucka zvýšila hlas, Jana se však ani nepohla.

JANO, TO JSEM JÁ, LUCINKA !!!! teprve teď se Jana otočila, ale v očích jí nesvítil ani malinký plamínek poznání, když Lucku oslovila:

Já tě znám ???

Po těchto slovech se Lucka odvrátila a rozbrečela se. Jana se jen nechápavě rozhlédla a pak se vrátila ke svým myšlenkám, bez jakéhokoliv zájmu o Lucku, s jejímž utišením měly ostatní holky plné ruce práce. Kluci přihlíželi tiše a nečinně. Všechny zraky byly obráceny na Lucku a Janu, takže se lekli, když jim za zády zahřměl silný hlas:

Co tu chcete?????????

Když se otočili, hleděli na břicho čehosi, co sahalo až kamsi vysoko nad jejich hlavy.

Duchy, máš tu příbuzného, ...., pokusil se zavtipkovat Tadži, smích ho však záhy přešel, když se na něj přísně obr podíval.

Kdo jste?????? zahřměl opět jeho hlas a ozvěna uzavřeného prostoru jej s sebou nesla do velkých dálek.

A kdo jste vy? zeptal se smělý hlas.

Patřil Duchymu, který měl k vysokému obru nějblíže (nejen výškou, ale také stál nejblíže u něj).

JÁ???? zaduněl hlas. Já jsem pán řeky Léthé, Forgos.

Řeka zapomnění !!! zašeptal Tadžiho hlas potichu.

Kdo jste vy, nezvaní návštěvníci ??? Jak se opovažujete vkročit na moje území?

My nevíme jak jsme se sem dostali..... Nevíme........, snažil se vysvětlit Řvod, když byl přerušen smíchem.

Tak vy nevíte??? smál se obr.

Ne, špitl Duchy, který si v tu chvíli připadal maličký jako malá bleška.

Tak vy nevíte? opakoval Forgos, teď již klidněji. Kluci se mezitím rozhlédli a zpozorovali, že na palubě osaměli. Holky zmizely v podpalubí a ze dveří jen občas vykoukla zvědavá hlava Zdeňky Slabé.

Co tu potom děláte?

Nic. My jsme se plavili do Anglie, pak nás pohltil vodní vír a ocitli jsme se tady.

Obr stál tiše a vypadalo to, že přemýšlí o tom, co teď slyšel. Jeho čelo brázdily vrásky.

Dobrá, věřím vám. Jak vidím, napili jste se vody z mojí řeky. Pomohu vám, ale musíte mi slíbit, že poplujete dál bez jakékoliv zastávky, dokud se nedostanete na soutok této řeky se silnějším tokem. Pak si dělejte co chcete. Souhlasíte ?? pronesl své rozhodnutí a s klidem očekával odpověď. Bylo jasné, že pokud to nepřijmou, nemusí přežít následující minutu, a i kdyby přežili, tak by zapomněli ve vodě vše, včetně toho, kým byli. Stali by se nikým.

Souhlasíme, odpověděl jménem všech Petr.

Dobrá, teď zbavím vaši přítelkyni účinku vody, ale vyvarujte se nedodržení slibu, ukončil svou řeč Forgos a sklonil se nad nevnímající Janu.

Když jí přiložil na hlavu svůj ukazováček, který dosahoval svou šířkou šířky lidské ruky, Jana se zalekla, ale pak jako by ji někdo utěšil, zůstala bez hnutí stát. Kolem prstu se začaly objevovat modré výboje, které vypadaly jako elektrické. Tomáš chtěl zasáhnout, ale Petr s Tadžim jej strhli zpět a donutili jej jen zpovzdálí sledovat obrovu činnost. Modré výboje sílily, dokud se nespojily v jeden silný, který náhle vystřelil do vzduchu, pak rychle otočil svůj směr a vrhl se přímo na hlavu Jany. Prst obra se z hlavy zvedl právě v okamžik, kdy došlo ke kolizi hlavy a paprsku.

Jana se zhroutila pod náporem energie a obr pronesl:

Bude v pořádku. Vrátil jsem jí její paměť. Lepší slovo než vrátil by bylo, povolil jsem jí přístup k těm částem mozku, který voda Léthé odřízla od funkčního zbytku. Mějte se dobře, cestovatelé......

Jeho slova se ještě nesla vzduchem, když se pomalu potápěl do vody. Hladina se za ním zavřela a všichni se vrhli k Janě. Zjistili, že obr měl pravdu.

Byla jen v bezvědomí...

Ahoj Lucy, pozdravila Jana s úsměvem nad ní se sklánějící Lucku, když se probrala.

HURÁ...., zazněl sborový výkřik. Jak se ukázalo Jana si pamatovala všechno až na ten malý incident, kdy byla lehce mimo sebe.

Tadži, jak`s věděl, že je to řeka zapomnění?? zeptal se Tadžiho zvědavě Tom a věděl, že vyslovil otázku, jež ležela na srdci každému.

Ále, kdysi jsem četl takovou knížku. Fantasy od Pierse Anthonyho a tam jsem se o tom dočetl, ale nikdy bych si nepomyslel, že to může být pravda. To potom budeš také vědět, kde teď jsme. Ano, vím to, pronesl tiše Tadži, jako by se bál, že hlasitější řečí probudí nějakého dalšího strážce řeky.

Rozhlédl se po ostatních a zeptal se:

Opravdu to chcete vědět???? Ti se po sobě nechápavě ohlédli, pak se otočili zpět na Tadžiho. Ano, chceme.

Tak dobrá. V té knížce se tato řeka nacházela v............. ....PEKLE........

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6. Acheron

 

Všichni stáli jako zmražení. Od odeznění Tadžiho věty uplynula celá věčnost, než se někdo odvážil pohnout.

Tadži, to myslíš vážně??? zeptala se roztřeseným hlasem Lenka Stehlíková. Nebyla sama, kdo se třásl po celém těle.

Bohužel ano. Ale byla to jen knížka, a tohle může být jen názvová shoda.

Ale nemusí ! vyřkl Řvod bez jakéhokoliv zabarvení hlasu a bez výrazu v tváři. Jen to pronesl. Takhle jej ještě nikdo z nich neviděl.

Panebože. Lízy. On je pořád svázanej dole. Co myslíte, můžeme ho rozvázat???? vzpomněl si najednou Tom.

No co. Nebudem riskovat o nic víc, než už tak jako tak riskujeme. Běžte ho rozvázat a doveď ho nahoru, aby viděl, co se děje, uznal Petr. Po chvíli se Tom znovu objevil a za ním se plazil vyhublý Lízy.

Co .........., vyslovil jen to jedno slovo a udělal obsáhlé gesto, které zabíralo celý viditelný povrch. Vypadalo to, že svůj trest přijmul a teď jej zajímalo jen dění kolem. Ostatní mu stručně vysvětlili, co se stalo, zatímco on byl dole svázaný. Pak se Lízy otočil na Světlanu:

Promiň. Nevěděl jsem co dělám. Cosi mě ovládalo a já to nedokázal zastavit. Promiň....

Ta jen kývla hlavou, na znamení toho, že omluvu přijímá.

Ten hlad už začíná být nesnesitelný. Až vplujeme na další řeku, přistaneme u břehu a něco ulovíme, navrhl Řvod a při pomyšlení na lov se mu podvědomě v ústech nahromadila přehršel slin. To samé však potkalo i ostatní, avšak při pomyšlení na jídlo. Věděli, že ještě asi den, možná míň, možná víc budou muset vydržet.

 

Loď plula.

Brázda za ní se pokojně zavírala a nic nerušilo jejich plavbu. Voda byla stále stejně čirá, ačkoliv již začala projevovat známky znečištění. Bylo jim jasné, že tady rozdíl mezi dnem a nocí nepoznají a tak se uložili k spánku za světla. Tom, Petr a Řvod byli ponechání na stráži. Vypadalo to však, že ani Tadži s Duchym nespí a spíše sledují s nedůvěrou Lízyho. Když se však dlouho nic nedělo, ukolébalo mírné houpání lodi i jejich víčka a ty jim otevřely cestu do světa snů, klidu, míru, pohody a lásky a umožnily jim na chvíli zapomenout na to, co je čekalo, až se probudí –

BOJ O PŘEŽITĺ.

 

Probudil je křik z paluby a následné vtrhnutí Toma do kajuty. Ještě za běhu křičel:

Blížíme se k místu soutoku, všichni na palubu, rychle !!!

Rozespale se protáhli a přinutili se přejmout opět vládu nad svými nohami a vstát. Když došli na palubu, mohli již znedaleka zaslechnout hukot vody.

Není to vodopád?? namítl Duchy.

Ne. To by nás voda táhla větší silou. Je to soutok, ale přesto to může být nebezpečné, pokud nás uchopí nesprávný proud, odpověděl Řvod a svoje poslední slova doprovodil pohledem ukazujícím na skaliska po obou stranách řeky. Hluk se zvětšoval a oni již mohli v dálce zahlédnout druhou řeku.

Byla jiná. To mohli říci již teď. Když se ještě trochu přiblížili, donesl k nim vítr zápach, jenž byl velice nepříjemný.

Sakra, co je zase tohle??? vztekle se otázal Petr. Odpověď se mu ukázala po chvíli: Řeka, do níž mířili byla plná odpadků, hlíny, kusů trávy, dřeva, ale plavaly tam i těla menších živočichů. Dohromady to tvořilo silně páchnoucí celek. Tadži pronesl ke všem:

Acheron, řeka soužení....

Nechápavé pohledy přinutili Tadžiho k bližšímu vysvětlování.

Je to řeka, jejíž voda má taktéž magickou moc. Kterákoliv část těla, jíž se dotkne tato voda, propadne soužení. Věřte mi, že to není zrovna příjemné......

Odmlčel se a nechal svoje slova plně vyznít, aby si všichni uvědomili jejich skutečný význam.

V té chvíli příď poprvé rozrazila vody Acheronu a dřevo zaskřípělo. Řvod, jenž kormidloval, se snažil ze všech sil vyrovnat pohyb lodě, která měla snahu, natočit se pravým úhlem ke směru toku, což by vedlo k nevyhnutelnému převrácení. Po tom, co by byli všichni ve vodě by se jejich těl zmocnilo soužení a oni by nad nimi ztratili kontrolu, což by znamenalo jasnou smrt.

Po několikaminutovém boji se Řvodovi podařilo alespoň trochu ustálit pohyb lodi. Lehce si oddychl a přenechal na chvíli kormidlování Petrovi a sám se jal hledat místo vhodné k přistání.

Proplouvali kolem různých zátok, které Řvod neuznal za dostatečně bezpečné. Až po několika hodinách plavení Řvod nařídil:

Kormidlem doleva, na pravoboku nadějné místo k přistání.

Petr bezprodleně uposlechl a během několika minut těžké námahy loď bezpečně zakotvila poblíž břehu. Člun, který byl stále uvázán k zádi lodi od chvíle, jež předcházela jejich pádu sem, jim teď dobře posloužil a konečně všichni stanuli nohou na pevné zemi.

Řvod nás povede. Má zvířecí instinkty a já mu věřím, prohlásil Tadži a když ostatní neměli žádné námitky, Řvod přebral velení nad lovem.

Takže půjdeme kousek po proudu, tady jsme všechnu zvěř vyplašili svým zakotvením.

Chůze lesem byla docela namáhavá. Tento les totiž rostl bez jakéhokoliv udržování a na každém kroku stála nějaká překážka.

Tomáš šel vedle Lízyho a protože se neviděli od chvíle, kdy se Lízy pokusil zabít Světlanu, měli si dost co povídat. O čem??? No přece o počítačích, o čem jiném se také ti dva dokázali bavit?? Tom ještě o motorkách.

Lízy se chvílemi obrátil se otázkou "ANO x NE" na Tadžiho, který přikyvoval, aniž by věděl o čem se ti dva baví. Teď se raději soustředil na cestu a pečlivě vnímal každý pohyb, který zahlédl po stranách.

Všichni byli potichu a tak se nad nimi rozléhal jen rozhovor Toma s Lízym z čehož ostatní neměli zrovna největší radost. Řvod, jenž byl vepředu zaskřípal zubama, otočil se a už už chtěl něco těm dvěma říci, ale nakonec se ovládl a jen mávl rukou, otočil se a pokračoval dál.

Po půlhodině namáhavé chůze Řvod nařídil zastavit.

Cítím zvěř, konstatoval a dokonce i Lízy s Tomem zmlkli v očekávání nadcházejících událostí. Všichni stáli na místě jako zmraženi, nikdo se ani nepohnul. Po chvíli zpoza nedalekého křoví vykoukla hlava králíka.

Řvod se s výkřikem vrhl vpřed, v pravé ruce drže svůj "křivák" (nůž). Několika skoky se ocitl tváří v čumák překvapenému králíkovi, který se ještě nestačil ani vzpamatovat a už se jeho hlava válela kus od těla. Řvod se zářícíma očima zvedl nad hlavu tělo.

To je kus !! pronesl šťastným hlasem. A opravdu, králík měl od ocasu ke krku dobrých 75 centimetrů. Ještě tři čtyři takové a máme lehčí večeři, oběd, snídani, nebo co by to vlastně teď mělo bejt....

Rozhodli se jít kousek do hloubi lesa. Když ušli zhruba 200 metrů, otevřela se před nimi mýtina a na ní se páslo několik srn. Svou výškou dosahovaly výšky člověka. Řvod lehce rukou naznačil, aby se ostatní nehýbali a byli zticha. Jen Tadžimu ukázal, aby šel z druhé strany. Sám se pomalu plížil trávou vstříc stádu srn.

Vítr nefoukal. Ostatně byli v Pekle.

Ve vzdálenosti 50 metrů od nejbližší srny se zastavil.

V té chvíli byl již Tadži na druhé straně palouku a pochopil, co má udělat. Rozvláčně vkročil na mýtinu. Srny na něj obrátily svou pozornost. Bylo zřetelné, že za svůj život ještě člověka neviděly. Řvod se bezhlučně vztyčil a co nejtišeji se zezadu blížil k srnám, které se zdály být plně zaměstnány zkoumáním Tadžiho. Díky jeho menší výšce to vypadalo, že srny jsou dokonce vyšší než on.

Řvod se stále blížil. Když byl na 10 metrů od srn, zastavil se a vyčkával.Jak bylo vidno, srny si jej ani teď nevšimly a dále patřily svými pohledy Tadžimu. Ten se opět pomalu začal přibližovat a srny couvly, čímž se dostaly na dosah Řvoda. Na to lovec čekal a ťal svým nožem po nejbližším exempláři. Srna vydala až vlčí zavytí a svalila se na zem v kaluži krve, zatímco její družky, aniž by se zajímaly o to, co se stalo, napružily svaly a chystaly se k rychlému úprku. To však již Řvod opět stál pevně na nohou a držel zkrvavený nůž.

Když viděl, že již nestihne zasáhnout srnu bodnutím, v okamžik, kdy srny skočily, vrhl svůj nůž jejich směrem. Ten v letu zasáhl nohu dalšího zvířete. Ostatní prchaly dál, ale ta jedna svůj dopad ze skoku zraněnou nohou neustála a skácela se bezmocně k zemi. Ostatní mohli vidět společně s Tadžim, jak bezmocně bojuje o svůj život. Ještě jednou hrdě zvedla hlavu, než se vzduchem mihla Řvodova dýka a ukončila nit jejího života navždy.

Od okraje lesa se ozval jásot. Všichni věděli, že je konec hladovění.

Petr s Duchym uchopili jednu srnu, Lízy s Tomem druhou a na Řvoda s Tadžim zbyla namáhavá práce - nést králíka. Po cestě Řvod ještě přizemnil dalšího králíka, jímž obtěžkal ramena Tadžiho. Dle stylu, jakým holky šly, to vypadalo, jako by dělaly smuteční doprovod srnám.

Poklidně šli dál, když vtom se Řvod nečekaně vrhl do křoví, odkud po chvíli lehce poškrábaný vyšel. V ruce držel krtka.. Ale jakého ! Na délku se mu krtci "nahoře" rovnat opravdu nemohli: měřil 45 centimetrů.

To je naše trofej. Náš talisman pro další cestu. Naše vzpomínka na tohle vše, pokud by se nám to podařilo přežít..., prohlásil Řvod a všichni opět propukli v nevázané veselí, jež ale trvalo jen chvíli, než si znovu uvědomili svoji situaci.

Pokračovali dál proti směru řeky. Blížili se k lodi a každý už se viděl jak pojídá chutné maso z králíka či srny. Řvod neklidně zafuněl a začichal. Jeho bystré oči se rozhlédly, jako by kolem hledaly nebezpečí. Něco mu tu nesedělo.

Děje se něco??? zeptal se Duchy po chvíli, když Řvod jen nechápavě zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi dál.

Nevím. Možná. Mám pocit, jako by nás cosi sledovalo, jako by se to skrývalo někde tady v křovích. Nevím.

Zbytek cesty se odehrál bez nějaké důležité situace a všichni v hrobovém mlčení dorazili až ke břehu, kde kotvila jejich loď.

Podívejte, zvolala vzrušeně Eva Peterová a ukazovala na stopy, které se táhly po písečném pobřeží a dokazovaly, že tu nejsou sami.

Pozor na vodu !!! varoval všechny ještě jednou Tadži.

Co to mohlo být?? vzhlédl od stop zvědavě Petr.

Zatraceně, nevím. Ale s jistotou mohu říct, že to mělo čtyři nohy. A teď bych něco navrhl: Holky počkají tady s Petrem a Tomem a my ostatní sjedem na loď pro věci potřebné k založení ohně. Nějaké poznámky??

Nikdo se neozval.

Kluci se nalodili. Na lodi posbírali nějaké zapalovače, papír, sekeru a pádlovali na břeh.

Na břehu je všichni již nedočkavě očekávali. Největší problém byl s vystupováním z lodě, kterou museli pomocí pádel dostrkat až na suchou zem, aby ani jeden z nich nemusel vystupovat do vody a aby nepropadl soužení.

Konečně ! ozvali se Petr s Tomem, vám to ale trvalo, ačkoliv od chvíle, kdy kluci odplouvali na loď neuplynulo ani 10 minut.

DE se na to. Sekeru !!! poručil si Řvod.

Protože měli sekeru jen jednu, museli se při sekání střídat. Skáceli několik menších stromků a po dvou hodinách tvrdé práce před nimi ležela úctyhodná hromada posekaného dřeva.

Dobrý. To by mohlo stačit. Teď ještě musíme najít vhodný klacky na vopíkání, ačkoliv mám takovej hlad, že bych byl schopnej to šežrat třeba zaživa, prohlásil Řvod a holky, jež stály opodál se při myšlence na pojídání něčeho, co se ještě hýbe odporem otřásly.

To by radši zemřely hlady (nakonec by si to ještě řádně rozmyslely, kdyby hladověly týden či dva).

Nalezli několik vhodných větví, které ořezali a tím připravili všechno k zažehnutí ohně. Navršili hromadu dříví, část nechali ležet poblíž na pozdější udržování vatry. Noviny se s problémy rozhořely a po nich vzplála i celá hranice.

Už jen čarodějnici na upalování, podotkl Tom v pokusu o vtip.

Teď musíme stáhnout ty zvířata. Krtek už je na palubě, pak ho stáhnu z kůže a tu dám vysušit na slunce. Jak již jsem řekl, bude naším talismanem pro další putování....

Tom se podíval na zvířata a při pomyšlení na jejich stahování, vyhřeznutá střeva, žaludek, játra atd. se mu udělalo šoufl a spěšně prohlásil:

Holky, to je vaše práce,..., než to však stihl doříct, všiml si Řvoda, který se se svým křivákem hrdě pustil do stahování svých kořistí. Po půl hodině pilné práce s nožem bylo i maso připraveno k opékání. Všude kolem se nesla "vůně" vnitřností a krve, ale nikomu to již nevadilo. Všichni měli hlad a tato potřeba převyšovala jakékoliv jiné pocity.

První srna byla napíchnuta na rožeň a celá třída se sesedla kolem ohně, ale nikdo se neodvážil porušit to až posvátné mlčení...

Za nekonečně dlouhou dobu se mohli konečně sklonit nad šťavnatým a chutným masem, jímž nepohrdla ni Katka Pevná, jinak zavilá vegetariánka. Teď ji však hlad přesvědčil, že i maso je jídlo a tak ačkoliv s lehkým sebezapřením, ale přesto do sebe taktéž ládovala, co se dalo. Na ohni se již opékala srna č. 2. Vůně se linula na stovky metrů daleko.

Králíky si necháme a upečem si je někdy jindy. Ze dvou srn budeme na chvíli najezení, promluvil s plnými ústy Tadži. Jak se tak rozhlížel po svých spolužácích, zazdálo se mu, jako by na hranici lesa zahlédl pohyb. Když se však na to místo zahleděl pořádně, jeho špatné oči neviděly nic důležitého, co by stálo za řeč a tak se mlčky vrátil k jídlu.

I druhá srna zmizela a zbyly jen kosti. Všichni spokojeně seděli, najezení. Odpočívali po namáhavé činnosti, ale vtom je z letargie vytrhnul děsivý zvuk.

Připomínalo to řev lva. Tento hlas byl však ještě hlubší a táhlejší než u zmiňovaného zvířete. Všichni se rozhlíželi pilně kolem sebe, aniž by si uvědomovali nebezpečí jež jim hrozí.

Z blízkého křoví vyběhl králík, vylekaný tím křikem. Vypadalo to, že to volání dobře zná a prchá, co mu nohy stačí.

Řev se ozval znovu, tentokrát o kousek blíž a Řvodův lovecký zrak odhalil pohyb ve vysoké trávě. V ten samý okamžik se dva metry od králíka, který zatím stačil uběhnout vzdálenost čítající asi 40 metrů, vynořila z trávy obluda.

Byla celá černá a svým vzhledem lehce připomínala pravěkého triceratopse. Měla velký silný vějíř kolem krku a nechyběl ani roh, jehož sílu Řvod na tu vzdálenost odhadl asi na 15 centimetrů u kořene. Otevřel tlamu a z ní se ozvalo opětovné vzteklé zařvání.

Králík ztuhl na svém místě a snažil se simulovat mrtvolu. Moc se mu to nedařilo, jak všichni brzy poznali. Opancéřovaná obluda se rozběhla. Králík ustrašeně uskočil, ale přesto stačil lehce zavadit o tělo nestvůry. Přesto, že se jen lehce dotknul jeho kůže, svalil se na zem a zůstal bez pohnutí ležet.

Po této události Tadži ustrašeným hlasem vykřikl:

Rychle pryč !!! Vím co to je !! Rychle, nesmí nás to dohnat, do člunu !!!!!!!!!!

Jako by na tyhle slova všichni čekali, vrhli se do člunu a bez ohledu na to, že to byl člun pro 10 lidí se do něj narvali všichni, tedy 31.

Kluci se opřeli do desek, které sloužily jako pádla a vší silou odráželi obtěžkanou loďku od písečného břehu a snažili se dostat na volnou vodu, kde už je to cosi nebude moci dostihnout.

Loď se sotva držela na hladině a její jinak nízký ponor teď hrozil potopením. Okraj loďky byl 10 centimetrů nad hladinou a to by je při jakékoliv větší vlně odsoudilo k záhubě. Konečně se dostali z dosahu "zvířete".

To právě doběhlo do místa, kde začínala kralovat voda soužení.

Avšak narozdíl od toho co všichni očekávali, zvíře se vrhlo dále k pronásledování ve vidině velké kořisti, jež by mu vystačila na opravdu dlouho. Po chvíli se mu však podlomila jedna noha, avšak on stále pokračoval dál, hopsaje po třech nohách, ale stále se přibližujíce. Když i druhá přední noha povolila, jal se k ústupu, bylo však již pozdě. Obluda zařvala strachy z pocitu blížící se smrti.

Začala bojovat a ze všech sil se snažila vytáhnout své velké tělo na břeh z dosahu smrtící tekutiny již jen jednou trochu funkční nohou. Když se i ta polomila pod náporem soužení, monstrum se svalilo do vody celým tělem, což jej uvrhlo do šílené agónie.

Loďka naštěstí již byla dostatečně daleko, aby jí vlny, jež obluda vytvářela, nemohly podstatně uškodit a u lodi se ocitaly již jen jako bezmocné malé vlnky.

"Zvíře" se však dál svíjelo v křečích, snažíc se udržet alespoň hlavu nad vodou. Oči se naposledy smutně rozhlédly po okolí a také se ponořily do vody soužení. Teď se z toho stal podvodní boj o dalších pár vteřin života.

Náhle vše utichlo. Všichni sledovali bez pohybu to divadlo, jen kluci pádlovali a tiše přihlíželi. Všichni se chvěli při pomyšlení, že je to mohlo potkat také a dokonce je to ještě potkat může. Stále byli na vodě v přeplněné loďce. Konečně přirazili k boční straně lodi a "ti nahoře" se začali soukat na palubu s neskrývanou radostí z toho, že to přežili.

Loď se s každým odešlým (resp. každou odešlou) odlehčovala a nadzvedávala víc a více z vody. Všichni ustrašení z toho krátkého dobrodružství a umačkaní ze svého pobytu na člunu byli rádi, že konečně mohou stát alespoň na relativně bezpečném povrchu lodi.

Když se vydýchali a vzpamatovali, otázal se Tom Tadžiho:

Zatraceně, jakto, že víš, co bylo zase tohle???? Zase`s to někde četl?????

Ano.

Ostatní na něj pohlédli jako na nějakého blázna.

Jmenuje se to zlort. Žije v temných částech lesů a v jeskyních, je to pradávné zvíře, staré něco kolem 200 miliónů let, možná i více. Vzpomněl jsem si na to v okamžiku, kdy jeho se dotknuvší králík odpadl pryč bez života. Teprve pak mě udeřila do očí podobnost. Jeho dotek zabíjí. Když se s jeho kůží setká jakákoliv část vašeho těla, vytáhne z vás všechen život a zbude z vás jen bezvládné tělo. Bojí se železa, jeho chladného doteku. Normálně nejde zabít, jen magií, která z této řeky přímo čiší. On je nemrtvý.....

Dobře, takže ty nám chceš namluvit, že kdyby nás ten zlort, jak to nazýváš, dohnal, už by nikdo z nás nežil??? otázal se se zájmem a nedůvěřivostí v hlase Petr.

Asi tak....

Teprve teď si všichni uvědomili v jak obrovském nebezpečí se nacházeli a i teď jim po zádech přeběhl mrazivý pocit bezmoci, který by cítili, kdyby jejich spolužáci padali na zem bez kapky života v těle a zlort by se k nim pomalu probojovával hradbou těl....

Vypadá to, že jsme opravdu v pekle. Kde jinde by mohlo přežít něco tak příšerného...

Přežít není to pravé slovo. Jak již jsem řekl, není to živé. Je nemrtvý a jako takový nemůže prakticky zemřít. Jen pokud je magie silnější než ta jeho, může být přemožen. Vypadá, že řeka soužení je jediný způsob, jak to zabít. Jinak ho lze jen odehnat pomocí železných předmětů, jež jsme ale s sebou v dostatečném počtu a o dostatečné velikosti neměli, takže jediný způsob jak se zachránit byl útěk...., dokončil své závěry Tadži.

Všichni mlčky poslouchali s vědomím toho, co mohlo nastat, kdyby Tadži tu obludu neznal..

Už je to za námi a nás čeká další cesta. Cesta z Pekla nebo možná do Pekla. Jisté je jedno. V Pekle jsme a nevíme, jak se odsud dostat pryč. Jsme v zajetí a nezbývá nám, než bojovat. O holý život, promluvil se smutkem v hlase Duchy.

Hej, nevím jak vy, ale já si myslím, že by bylo nejlepší vydat se na další plavbu..., rozkřikl se Řvod a jal se vytahovat kotvu.

Jachta se opět pohnula a plula s celou III.B vstříc dalším nástrahám Pekla... Zpod hladiny jejich snažení s úsměvem pozoroval pán řeky soužení, Vexus.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

7. Kokytus

 

Proud vody jenž je táhl dál náhle začal pomalu ustávat, jako by se o něco vepředu rozrážel. O něco, co se táhlo přes celou šířku toku a nedovolovalo tak vodě dále téct.

Nikdo kromě Řvoda nebyl na palubě. Ten obětavě řídil loď a jako jediný teď věděl o hrozícím nebezpečí. Pokud by tam opravdu něco takového bylo, mohlo by to prorazit do lodi díru, jež by vedla k nevyhnutelnému potopení lodi a s ní i jejich obyvatel.

Přesto Řvod zatím vyčkával a ostražitě prohlížel obzor, na němž se po chvíli objevil soutok. Voda narážela na hradbu silného ledu, který se táhl od břehu ke břehu. To byl problém.

Všichni sem !! vzkřikl Řvod, protože se objevil v jejich blízkosti problém jiný.

Všem vytanula na mysli otázka:

Led v Pekle??????

Řeka Nářků, vzkřikl právě na palubu vyběhnuvší Tadži.

Na ledě z ničeho nic, jako by se zjevil, stál muž. Když se přiblížili na menší vzdálenost, měli možnost zjistit, že to zdaleka není obyčejný muž. Postavou dosahoval výšky Forgose, kterého potkali na řece Léthé a čněl vysoko nad loď. Jeho bílé vlasy za ním vlály, i když bylo prokazatelné bezvětří. Byl však něčím zvláštní: nebyl oblečen a celé jeho tělo bylo pokryto taktéž bílou hustou srstí. Svým vzhledem dost připomínal legendárního yettiho (bigfoota, nebo jak chcete).

Všichni se pomalu psychicky připravovali na problémy, ale tyto starosti, jež jim vytanuly na mysli při jeho prvním zahlédnutí ihned zmizely, když se na ně obr přátelsky usmál a pokynul jim rukou.

Řvod mistrně přirazil bokem k ledové stěně a vystoupil na zamrzlou řeku.

Vítám vás, už tu na vás čekám dlouho. Vím, nevíte proč, zastavil námitky a otázky všech, později vám to vysvětlím. Dovolte mi, abych se představil:

Jmenuji se Lamentos a jsem pánem Kokytu - Řeky nářků.

Na chvíli se odmlčel a toho využil Lízy na zvědavou otázku.

Proč nás nechcete jako všichni zabít?????

Správná otázka. Já nejsem v pekle právem a tudíž nejsem právoplatným zajatcem tohoto místa. Přesto se mi dostalo pocty zastávat tuto službu strážce řeky, jež řekou vlastně není. Když byste byli chvíli zticha a zaposlouchali se do zvuků, jež tato řeka vydává, připadalo by vám to jako naříkání malého dítěte, to by pak přerostlo v naříkání ženy a nakonec byste slyšeli nářek odevšad. V tu chvíli, ať by na vás mluvil, kdo chtěl, vy byste jej neslyšeli. Váš mozek by vnímal jen ten nesnesitelný nářek. Nikde byste se jej nedokázali zbavit a později po dni nebo dvou by se z toho váš mozek zbláznil....

Takže jsme opravdu v Pekle??? zeptal se se smutkem v hlase Tomáš.

Ano. To vše, co tu kolem vidíte patří peklu, voda, skála, kameny, rostliny, zvířata, ba i vzduch, který dýcháte. Jsem tu abych vám pomohl překonat tuto část čtyř řek, obtíkajících peklo a překonat tak jednu z mnoha zkoušek, které na vás Satan nachystal...

Ale proč??? Proč zrovna na nás?? zeptala se nechápajíc Eva Zítková.

Nevím. Vím jen, že pán pekla, pán lží a iluzí byl rozzuřen doběla, když se dozvěděl o vaší existenci. Co se tu děje ví ale jen on a jeho věčný nepřítel - Bůh.

Jak nám vy můžete pomoct? otázal se Duchy.

Převedu vás přes řeku. Jsem tu pánem a tudíž se nemusíte bát nástrah, které tu jsou. Všechny zvířata žijící na tomto úseku jsou mi podřízena. Kdyby se však o mé zradě dověděl Pán....

Odmlčel se při té myšlence a na řece chvíli panovalo ticho.

Nic neslyším !! Žádný nářek ! namítla Markéta Koudelková.

To je tím, že jste se mnou. Tak jste před zhoubným vlivem této řeky chráněni. Chci vám ještě dát jeden dárek. Kdyby se se mnou na naší cestě cokoliv stalo, dokončí tu práci za mně a bude vám sloužit i nadále.

Po těchto slovech sáhl kamsi do imaginární kapsy (v kožichu?) a vytáhl prsten. Obyčejný prsten. Předal jej Tadžimu, jehož pokládal (zcela správně - žádné sebeprosazování se tu nekoná !!! - pozn. autor) za vedoucího výpravy.

Když jej ukázal ostatním, ti jen zakroutili hlavou. Jak je může prsten ochránit??

Vždyť je to bezcenná tretka !! ohrnula nad ním nos Jana Vymětalová.

Třeba je kouzelný, odporovala jí viditelně žertujíc Iva Jančíková.

Ozval se Lamentos:

Ano, tato žena (při tom slově se Iva zatvářila pyšně - bylo jí 17) má pravdu. Tento prsten je kouzelný, jmenuje se....

....Sning, přerušil jej Tadži.

Ano správně. Odkud to víš???

Ale, to je dlouhá historie. Pokračujte a promiňte, že jsem vás přerušil.

Má tu vlastnost, že na většinu otázek vám dá odpověď, ať se týkají čehokoliv.

Jak může prsten odpovídat???? zeptala se nechápavě Lucie Tenglová.

Stisky, odpověděl jí s vědoucným výrazem ve tváři (vypadal hrozně) Tadži. Jeden stisk znamená "ANO", dva "NE" a tři "NEVĺM".

Zcela správně. Tento prsten má navíc tu schopnost, změnit se v nějaké stvoření. Sningu, předveď to svým novým pánům...

Sning se mrštně stočil Tadžimu z prstu a skokem se dostal na vzdálenost několika metrů od nich. Náhle se jeho délka začala zvětšovat. Po chvíli z něj byl obrovský dlouhý had.

Skvělý dopravní prostředek, nemyslíte? Ještě abych nezapomněl, pokud mu přikážete, aby na někoho či něco zaútočil, jeho kousnutí je smrtelné.

Ač tak malý, přesto tak nebezpečný !!! s úctou pravil Petr.

Na druhém konci řeky na vás čeká loď, kterou jsem tam pro vás připravil. Doufám, že tento dobrý skutek přiměje Smrt, aby změnila své rozhodnutí a přepravila mě do nebe. A teď nasedněte, už jsme ztratili příliš času a Satan má své špehy všude.

Dívky nedůvěřivě usedly na drsnou kůži hada. Některé hady nesnášely, přesto v zájmu svého života musely tento odpor překonat. Lamentos usedl Sningovi těsně za hlavu a pokynul mu znamením na započetí cesty.

Okolní svět začal rychle ubíhat a očima již viděli pouhé rozmazané šmouhy.

Už jsme skoro u cíle, pronesl Lamentos klidným a vyrovnaným hlasem.

Vtom se Sning zastavil a než se stačili zvednout z jeho zad, zmizel a obtočil se poslušně Tadžimu kolem prstu. Před nimi se zablesklo a objevila se postava v červeném plášti.

Vypadal jako normální člověk, měl černé vlasy, krátký udržovaný knírek a v očích mu zářila zloba. Přesto se usmíval. Ruce mu klidně visely podél těla a očima probodával Lamentose. Ten se v okamžení svalil na kolena a hlavu sklonil až k zemi.

Z tohoto počínání ostatní poznali, že stojí před samotným Satanem, pánem lží a iluzí.

Tak ty jsi mě zradil !!! zahřměl vzduchem Satanův hlas.

Ne, pane, já......, snažil se obhájit Lamentos a najednou se zdál být docela malý, dokonce menší než Tadži.

Ale ano. A já blázen ti tak důvěřoval. Teď budeš za svou dobrotu pykat, tohle v Pekle trpět nebudeme !!! poslední slova již vykřikl, aby zdůraznil jejich význam.

Klidně se postavil a pomalu začal zvedat ruce. V klidném a rozvláčném gestu je spojil, jako by se chtěl modlit, pak je od sebe rychle odtrhl. V jeho tváři se dalo vyčíst soustředění. Pravou ruku zaťal v pěst a udeřil otevřené dlaně levé ruky. Pak pomalu začal obracet stále takto spojené ruce o 90o doprava. Ruce se mu třásly, z očí vyzařoval vztek. Pak s rukama ve stejné poloze pomalu začal pohybovat nahoru. Při tom tiše pohyboval rty, jako by vyslovoval neslyšitelná slova.

Lamentos, doteď klečící na zemi ztuhl a začal se pomalu zvedat do vzduchu.

Nikdo ani nedýchal. Byli si vědomi, čeho jsou svědky.

Trestu.

Popravy.

Když byl Lamentos ve výšce 1 metru nad zemí a Satan již měl ruce skoro až nad hlavou, prudce je od sebe oddělil a u pasu opět spojil.

V ten samý okamžik vybuchl strop zábleskem světla, který sjel do bezvládného Lamentose. Když se studentům, jež výboj na chvíli oslepil opět vrátil zrak, měli možnost vidět na místě, kde ještě před chvíli visel ve vzduchu Lamentos, jen rozplývající se obláček kouře......

Pak se Satan s úsměvem obrátil k nim.

Potkal jsem vás tedy dřív než jsem čekal. Nejsem na to připraven, ale ještě budete pykat za to, co jste provedli.

Řvod chtěl něco namítnout, ale z jeho hrdla nevyšel ani hlásek.

NEBUDE VYŘČENO NIC, CO BY SATAN NECHTĚL !!!! zakřičel a jeho dokonalé sebeovládání bylo najednou tatam.

Vězte, že je to TREST !!! Můj předchůdce chtěl ovládnout svět a vy, VY, obyčejní SMRTELNĺCI jste mu v tom zabránili.

Satan už byl nepříčetný.

Vím, že si to nepamatujete. Kdesi v tom nejzazším koutku vaší paměti se přesto tyto vzpomínky nacházejí. Je to vliv časového paradoxu, jež jste tím svým nerozvážným činem, odporným dobrým skutkem, způsobili.

VĚZTE, JE TO TREST !!!!!!!!!!! již jen ozvěna nesla jeho hlas a po Satanovi se slehla země.

Oni stáli jako zmraženi na místě a slyšeli tlukot srdcí svého souseda. Poprvé všichni poznali, co je to opravdový strach. Strach ze smrti.

Sningu !!! Byl to opravdový Satan, pán lží???

Stisk. Tadži kývl na znamení ano.

Mluvil pravdu ???

Stisk. Kývnutí.

Opravdu jsme v minulosti způsobili paradox??

Opět stisk. Kývnutí.

Dopravil bys nás teď na naši novou loď???

Stisk. Bezprostředně po něm se Sning stočil z Tadžiho prstu a rychle se proměnil v hada. Nasedli a cesta pokračovala bez jakéhokoliv přerušení.

Zastavili až těsně před koncem ledu. Svažoval se dolů a na konci srázu byla vidět velká loď. Větší než měli. Na každé straně s velkým záchranným člunem, do něhož by se s menšími

problémy vešla polovina z nich.

Se Sningem na ruce Tadži vykročil vpřed. Než vystoupili na palubu, Tadži ještě jednou promluvil ke svému tichému společníkovi.

Je to tu bezpečné???

Když zaznamenal jen jeden stisk, dal se na další cestu k lodi. Po chvíli se Řvod chopil kormidla, ostatní kluci vytáhli kotvu a loď se dala opět do pohybu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

8. Phlegethon

 

Až teď si všimli, že plavou po další z řek. Z řeky se vznášely malé plamínky ohně, které se ve výšce 0.5 metru nad hladinou rozprskly do víru jisker. Z řeky na ně sálal žár.

Tadži dokázal pojmenovat i tuto řeku:

Phlegethon - Řeka ohně, poslední z řek, obtékajících peklo. Za chvíli budeme u konce našeho putování....

Ostatní jen tiše přikyvovali a Tadži opět pronesl ke Sningovi:

Varuj nás pokaždé, když bude hrozit nějaké nebezpečí.

Stisk.

Plavili se a vypadalo to, že jim již nehrozí žádné nebezpečí. Náhle se před nimi zjevila zeď. Nebyla to však obyčejná zeď. Byla to zeď vytvořená z ohně. Oheň sahal od jednoho břehu k druhému.

Všechny obklopilo šílenství a strach. Loď se sice dala kotvou zastavit, ale dál museli a bez lodi...... Bezmocně se dívali na přibližující se hradbu. Cítili žár vody zespodu, ale žár stěny zatím cítit nebyl.

Určitě to je magie, pronesl Duchy s jistotou v hlase.

To ano, ale to nám nepomůže, řekl Řvod a vyhodil kotvu.

Loď se s trhnutím zastavila. Všichni se snažili přijít na nějaké možné řešení. Museli se dál dostat i s lodí, to bylo jisté, protože jen na vodě byli v bezpečí. Na břehu na ně mohlo každou chvíli něco zaútočit. Tady jim hrozilo bezprostřední nebezpečí pouze ze vzduchu nebo od vodního živlu, či jeho obyvatel. Na břehu by je ohrožovalo ještě pozemní obyvatelstvo pralesa, včetně již vyjmenovaných nebezpečí.

Žádné řešení se nezdálo dost dobré. Jako první zavrhli možnost zkusit to proplavat a schovat se přitom dolů do kabin. Přesto bylo jasné, že by ten žár nevydrželi. Další možnost byla vylodit se a pokračovat pěšky, což bylo okamžitě taktéž zavrhnuto, kvůli nebezpečnosti. Žádný jiný způsob je nenapadal.

Až teď si Tadži uvědomil, že jej Sning před nebezpečím nevaroval...

Sningu, proč jsi nás nevaroval před tou stěnou??

Stisk, stisk, stisk.

Tadži pochopil, že je to pro prsten nezodpověditelná otázka.

Věděl jsi o té stěně? zkusil to Tadži jinak.

Stisk.

Varoval jsi nás????

Stisk, stisk.

Proč....., přemýšlel, jak by správně zformuloval otázku.

Hrozí tu nějaké nebezpečí??

Stisk, stisk.

Ta stěna, ..... ten oheň ........ jsou opravdoví??

Stisk, stisk.

Takže iluze?

Stisk.

Hej, všichni, slyšeli jste to???

Ostatní se jen nechápavě obrátili a hleděli na něj. Tadži se usmíval a promluvil ke Řvodovi:

Zvedni kotvu, jedem dál...

Ale...., vždyť je tam ten oheň !!!!!!!! ozvaly se vystrašené dívky.

Není. Je to jen imaginární stěna, kterou nás chce někdo zastrašit. Jedem dál. Nic se nestane.

Nikomu se k tomu moc nechtělo. Tak moc zase Sningovi nedůvěřovali - mohl to být služebník Satana a to představení s Lamentosem mohlo být také nahrané. Teď se ukáže pravda. Pokud bude Sning služebník Satanův, stěna bude opravdová a toho si všichni byli vědomi. To by znamenalo, že jedou do náruče jisté smrti. Ale byla tu šance. Šance, že Sning mluví pravdu a je to jen iluze. Pak by mohli pokračovat dál ve své cestě. Všichni v tom viděli svou malou, ale přecejen naději.

Loď se pohnula směrem k hradbě a oni již cítili přibližující se žár, který apeloval na jejich pud sebezáchovy. Tady však nebylo kam utéct: Voda byla těsně pod bodem varu a to by tělo přivyklé na teploty nízké z Kokytusu, nevydrželo. Na spouštění některého z člunů bylo příliš pozdě.

Stěna se přibližovala s každým ustrašeným nádechem dívek. Kluci tiše stáli a smiřovali se s touto situací. Nedali to na sobě znát, ale měli velký strach. Smrti se bál každý.

Žár začínal být nesnesitelný. Loď byla již několik metrů od hradby, když náhle vše ustalo. Již teplo necítili. Byli stále na lodi, která se plavila stále dolů po řece Phlegethon.

Když se ohlédli, za sebou viděli pouze řeku.

Díky Sningu, otočil se na svého společníka Tadži.

Stisk. Tadži to pochopil, jako lidské : "Není zač."

Hej, lidi, nevím jak vy, ale já mám hlad, co takhle si udělat menší zastávku na jídlo a odpočinek??? navrhl Petr.

Všichni souhlasili.

Řvod vyhodil kotvu u nejbližšího vhodného místa, na vodu byly spuštěny oba čluny a v každém se na svá místa usadili tři kluci k pádlům, počkali až nasednou dívky a jali se pádlovat ke břehu přes horkou vodu.

Tady poblíž nebyl žádný les a tak museli jít dál do vnitrozemí (spíš vnitropekla). Putovali pomalu ve skupince.

Les stále nikde. Všude je obklopovaly skály a dodávaly tomu místu pochmurný a nebezpečný nádech. Náhle se před nimi objevil vchod do jeskyně. Když došli blíž, vyvalil se z vchodu do jeskyně kouř, za ním lehce zahlédli zablesknutí plamenů.

Pojďte odtud pryč!! ustrašeně navrhla Eva Peterová.

Ne, počkej ! odmítl ji zvědavý Řvod.

Vchodem uniklo zařvání po němž se jim na očích objevilo něco, co by nikdo z nich nečekal. DRAK.

Měl hlavu, která připomínala svým tvarem hlavu T-Rexe, ačkoliv byla o trochu menší, na silném těle byli na zádech složeny silná křídla. Na délku mohl od konce ocasu měřit dobrých 25-30 metrů.

III.B couvla. Pomalu se dávala na ústup, když vtom drak promluvil.

Neutíkejte. Jsem poslední svého druhu a chtěl bych se vyzpovídat, než zemřu. Satan mi zde poskytnul útočiště, jako jediné místo, kde se dá lidké populaci uniknout a v pokoji dokonat.

Náš rod je starý, starší než lidský, pamatujeme doby, kdy zemi obývali dinosauři a naše paměť sahá i daleko před tyto okamžiky, kdy na zemi vládla magie. Elfové (tvorové, žijící v souladu s magií lesa a ovládající ji, výborní lučištníci, jsou dosti podobní lidem, nezaměnitelným znakem elfů jsou špičaté dlouhé uši), trpaslíci (lidem velikostí sahají asi po ramena, obývali vesnice, stavěné poblíž dolů, kde těžili, dobří bojovníci), černí elfové (vzdáleně rodově příbuzní elfům, nazývaní taktéž Bratrstvo temné stezky, používají černou magii) a trollové (bájní obři, dosahující výšky kolem 250 centimetrů, silné hory masa, na velké tělo však příliš malý mozeček a tak inteligencí zrovna neoplývají). A my. To byli národy tehdejšího světa.

Žijeme déle než lidé, dokonce déle než elfové, jež žijí dle lidského měřítka 700 let. Už ani nevím, kolik mi je, ale pamatuji si doby, kdy ještě po zemi chodily naše národy, takže už je to hodně dávno…. Cítím, že nadchází můj čas. Ale abych předal poselství:

Tenkrát byl na zemi mír, než darkelfové poznali plnou sílu černé magie a začali ji využívat. Tak si znepřátelili jak trpaslíky, tak své dávné příbuzné – elfy a tak také získali název svého rodu. Do té doby to byly soukmenovci elfů zelených. Začaly boje, které trvaly několik tisíciletí, mana (zdroj magie získávaný z přírody a útrob země) se postupně vytrácela a vyčerpávala. Svět se stával chudší a chudší, elfové a ostatní národy slabší a slabší, až jednou......

Odmlčel se, aby se nadechl, při tom vypustil na přihlížející oblak kouře.

.....náhle země pozbyla téměř veškerou svou manu. Manu z níž žily rostliny. Rostliny z nichž žili někteří živočichové odumíraly, větší živočichové, kteří žili z menších taktéž. A tak to šlo dál a dotklo se to i našich národů.

Darkelfové využili těch několik tisíc let a vyvinuly novou rasu. Dinosaury.

Elfové a trpaslíci byli nuceni udělat ochranná opatření, ale nežli se rozhodlo, co se bude opravdu dít, trollové a my jsme byli vzati pod ochranná křídla samotným Satanem a nedozvěděli jsme se, co se stalo pak.

Nikdo neví, co se s elfy, trpaslíky, darkelfy a i některými z našeho rodu a rodu trollů, kteří odmítli azyl pod zemí, stalo… Vím pouze to, že dinosauři na Zemi přežili a žili dál. Co se však stalo s mými soukmenovci a ostatními národy…., toť záhada. Možná, že se to někdy svět dozví…

Za dalších mnoho let potkala zemi další tragédie, když se srazila s neznámým tělesem. Náraz vyhubil veškerý život, avšak i z toho se země dokázala vzpamatovat a po miliónech let boje opět zasela semínko života. Semínko, jež vzklíčilo a počali se vyvíjet lidé. V tu dobu někteří z nás, jak draků, tak i trollů, vystoupili na povrch a jali se bojovat proti lidem o nadvládu nad zemí.

Byli jsme silní, ale lidí bylo příliš moc.

Odtud tedy pochází vaše bájné pověsti o obrech a dracích. Někteří z nás přežili. Ti se buďto uchýlili na zemi do ústraní, nebo se vrátili zpět sem. Ti nahoře vymřeli. S posledním drakem na zemském povrchu jsem ztratil spojení před 1750 lety. Z trollů již nežije ani jediný zástupce. Já jsem poslední z draků a toto byla moje zpověď.......

Mlčeli a snažili se vstřebat to, co jim právě drak svěřil. Pak drak rozepjal svoje křídla. Byla opravdu úctyhodná a dosahovala rozpětí 20 metrů.

Zvedl prach a opět je pokojně složil na záda.

Teď běžte, chci být sám. Chci být sám se Smrtí.

Když odcházeli, střídali se v nich protichůdné pocity. Stáli tu proti zástupci rasy, již nikdy nepoznali, přesto k němu cítili sympatie. Dle toho, co říkal, bojem proti lidem jen bránili svůj nárok na zemi. Ale na druhé straně zabíjeli tvory jejich krve.

Vzdálenost od místa setkání se vzdalovala. Náhle uslyšeli z toho místa nelidský řev. Byl to řev umírajícího, bezmocného. Věděli, že si pro něj přišla.

Smrt.

Vrátili se na loď. Již neměli chuť na jídlo. Neměli hlad. Byli nuceni stále myslet na to, co se dozvěděli. Řvod mlčky vytáhl kotvu a loď se dala do pohybu. Razila si cestu mořem malých plamínků.

Uslyšeli hluk. Myšlenky, jež doteď ještě stály před tou jeskyní, se teď vrátily do přítomnosti. Hluk se přibližoval.

Tady je konec řek. Nevím, co je za tím...., konstatoval Tadži se snahou o to, aby se mu netřásl hlas při tom prohlášení.

Stisk.

Nebezpečí???

Stisk.

Zemřeme?

Stisk, stisk, stisk.

On neví. Neví co je dál, stejně, jako to neví nikdo z nás. Jen vycítil nebezpečí a varoval nás.

Hluk se stále přibližoval a je napadalo jediné řešení otázky, co ten hluk způsobuje.

Vodopád.

Proud zrychloval a táhnul se ke konci všeho. Konci Pekla. Co je dál?? To možná poznají v nejbližších minutách.

Plamínky kolem lodi vesele poskakovaly. Jejich výbuchy se zvětšovaly s tím, jak se přibližovali k vodopádu. Horká voda padala dolů, kamsi do neznáma.

Už zahlédli na obzoru místo své zkázy. Viděli, jak se voda žene přes okraj, slyšeli hluk, který vydávala, když rozrážela vzduch a padala někam, kam ji budou brzy následovat.

Má v tom prsty Satan? napadlo náhle Duchyho.

Stisk, stisk, stisk.

Ano i ne?? zeptal se Tadži, který už pomalu začínal chápat Sningovo uvažování.

Stisk.

Takže nás buď chce zabít, nebo pořádně vystrašit...., uvažoval nahlas Lízy a ohlédl se po bezmocně se tvářících a v naději se k sobě choulících dívkách.

Musíme čekat, co se stane. Nic jiného nám nezbývá, pokud se odtud chceme dostat. A to chceme, nebo ne??? řekl s uvědoměním v hlase Duchy.

ANO !!!!! zahřměla sborově odpověď.

Loď se přehoupla přes okraj. Měli možnost vidět hlubinu. Hladina, kam voda dopadala byla v nedohlednu. Byl to největší vodopád, jaký kdy viděli.

Převážili se a drže se pevných věcí na lodi, padali dolů do tajemna.

Vtom je obklopila tma. Temnota trvala dlouho. Oni nic necítili a čekali, kdy dopadnou. Stále se nic nedělo. Náhle se kolem rozlilo světlo. Když se rozhlédli, viděli, že jsou někde zcela jinde.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. Hra

 

Všude kolem nich se rozprostíral písek. Konec byl v nedohlednu. Loď zmizela. Náhle prostě nebyla - v jednom okamžiku se drželi jejího zábradlí a v druhém měli v ruce jen prázdno.

Je to Satanova práce? otočil se ke Sningovi s otázkou Petr.

Stisk.

Hrozí nám tu nebezpečí??

Stisk, stisk, stisk.

Jsme v Pekle??

Stisk, stisk.

Na Zemi?

Stisk.

Sakra, co se to tu děje???? vztekal se Tom.

Nebe nad nimi bylo prázdné. Bez mráčku. Slunce žhnulo ze svého poledního postavení a teplota se zdála být nesnesitelnou.

Musíme se vydat na cestu. Jen tak tu stát nám moc nepomůže, ozvala se zcela nečekaně Lenka Stehlíková a všichni se na ni tázavě obrátili.

Ale kam? Kam jít? Kterým směrem??????????? namítl Tadži.

Lenka bezmocně pokrčila rameny.

Sningu, umíš poradit??

Stisk, stisk.

Super, ani on neví, jak dál. Skvělý !!! vykřikl rozzuřeně Tom.  Po tak dlouhé cestě tady zhebneme žízní?? TO NE !!!! Jdem. Kamkoliv, hlavně, že půjdeme. Lepší, než tu jen tak nečinně stát a čekat až chcípnem.

Má pravdu, potvrdil Tomova slova Duchy a i Petr se Řvodem souhlasili. Tadži s Lízym mlčeli stejně jako holky, ale vypadalo to, že souhlasí.

Takže třeba na sever. Co říkáte? určil směr Duchy.

Pokrčení rameny. Obrátili se tak, aby měli slunce za zády a vydali se na pouť nekonečnou plání. Plání sucha a žízně, plání smrti.

Nohy stereotypně opakovaly dokola stále jeden a ten samý pohyb. Kráčeli vstříc ničemu. Jejich oči chvílemi zazářili nadějí a rozhlédli se po obzoru. Pak naděje opět stejně rychle pohasla a oni věděli, že budou muset kráčet dál. Sning nevěděl, jak dál a oni byli jenom lidé. Spoléhali na intuici. Když nastal večer, měli za sebou dlouhou, vyčerpávající chůzi. V krku cítili lehké pálení - žízeň.

Noci tady bejvaj chladný, řekl Lízy.

Se budem tulit ! navrhl Tom s obličejem, který neprozrazoval, zda má nějaké postranní úmysly.

Ostatní se jen ušklíbli a ulehli na písečný povrch. Usnout však nedokázali a tak tam jen tak leželi a sledovali hvězdy.

Očekávali příchod rána. Noc se zdála být nesmrtelná a neporazitelná denním světlem. Konečně se na obzoru začala obloha barvit do krvava. Východ slunce vzal všem dech. Tadži bezděky chytil Lenku za ruku, to samé udělal Tomáš s Ivou. Oba cítili k těm dívkám velkou náklonnost. Poklidně leželi či seděli a mlčky vychutnávali tu krásu. Mraky, které se tam objevovaly byli červené jak srdce, jež jim bije v hrudi. Hnaly před sebou noc, která prchala strachujíc se slunečního záření. Temnota mizela a červeň pokrývající celou okolní krajinu se pomalu měnila do zlatava.

Vstávat, musíme dál !!! probral romantická srdce bez jakéhokoliv citu Lízy.

Ostatní se na něj nevrle podívali, ale chápali, že má pravdu. Nakonec, ačkoliv nechtěli se museli zvednout.

Cesta pokračovala a slunce už bylo dávno za polední polohou, když se vepředu jdoucí Tadži se Řvodem zastavili. Před nimi leželo malé údolí a uprostřed cosi, co vypadalo jako "štangle" salámu.

Zmateně se na tu věc dívali a pak se Lízy chtivě rozběhl kupředu věříc svým očím.

Stisk.

Nebezpečí?? pomyslel si rychle Tadži.

Stisk.

Lízy, stůj !!!!!!!!!!! a s tímto výkřikem se vrhl za svým spolužákem.

Lízy jako by jej nevnímal se blížil k podivnému oválnému předmetu. Tadži jej pomalu doháněl a když byl dostatečně blízko, skočil. Zachytil Lízyho kotník a strhnul jej na zem. Lízy se rozplácl na písku a Tadži jej nemilosrdně táhl za nohu zpět nahoru. Na pomoc mu přispěchali i ostatní kluci. Když znovu stáli nahoře nad údolím, radili se.

Je to živé??? zeptal se Řvod.

Stisk.

Kdysi, někde jsem o takovém zvířeti četl. Dost se o něm i mluvilo v televizi. Bylo to záhadné zvíře a jmenovalo se... .... Olgoj chorchoj. Byl to červ, podlouhlý, oválného tvaru.

Většina lidí, jež ho viděli toto setkání nepřežili. Nikdo neví, jak ten červ zabíjí, ale každý, kdo se k němu postaví blíže než asi na 5-10 metrů, odmlčel se a podíval se směrem k místu, kde zastavil Lízyho, jež leželo kolem 15 metrů od červa, padne záhy mrtev. Neví se, zda je to nějaký bleskový jed, ale tuto možnost většina vědců vyloučila, protože o tak rychle působícím jedu se zatím neví. Druhá možnost je, že červ zabíjí pomocí telepatického kontaktu na nějaké frekvenci, která zabíjí. Může taktéž, to je jen má spekulace, vydávat nějaký extrémně vysoký či hluboký tón, který není slyšet a člověku způsobí smrt.

Už se probírá ! vzkřikl Tomáš.

Lízy se pomalu zvedal a snažil se rozpomenout na to, co se stalo. Pak se mu vybavily vzpomínky na poslední okamžiky před tím, než spadl. Zmateně se podíval dolů do údolíčka. Stále tam olgoj ležel. Čekal na svou kořist.

Olgoj chorchoj, zašeptal Lízy.

Už vím, tenkrát jsem měl tu knížku půjčenou od Lízyho, rozpomenul se Tadži.

Proč jsi tam proboha běžel? zeptal se ho Duchy.

Já nevím.... V tu chvíli jsem si neuvědomil, co hrozí a snažil jsem se jej polapit. Asi, přesně si nevzpomínám, promlouval ke svým spolužákům Lízy a z jeho hlasu se dalo lehce vyčíst rozechvění způsobené zjištěním, co se mohlo stát.

Jsi v pořádku? Můžeš pokračovat dál v cestě?? zeptal se Lízyho nedočkavě Petr.

Lízy se na něj podíval a pak přikývl. Pomalu se zvedl a skupinka obcházela údolí po jeho horním okraji. Než došli do poloviny oblouku, Olgoj Chorchoj tam již nebyl. Zavrtal se do písku a vydal se hledat si jinou oběť.

Šli dál. Další údolí se zdálo být bezpečné. Když však byli dole, náhle se začal písek seshora sypat dolů.

NEÉÉÉÉÉÉ !!! vykřikl Lízy v náhlém uvědomění si situace. Tekutý písek. To je konec.

Stisk, stisk.

Tadži chvilku přemýšlel, co tím prsten myslel, ale moc času mu nezbývalo.

No ano, prsten.

Sningu, vynes nás ven.

Sning se stočil z prstu a na zemi se rychle proměnil v obrovského orla. Vzlétl a vznášel se nad středem, kde se již několik dívek marně snažilo bojovat o život.

Chytněte se ho za nohy!!! vykřikl Řvod.

Holky jej uposlechly a orel je vynesl bez problémů mimo dosah nebezpečí. Tak to postupně opakoval se všemi 31 žáky III.B dokud všichni nebyli v bezpečí. Pak se orel snesl těsně vedle Tadžiho a změnil se zpět v prsten, který se rychle vyškrábal na své místo na Tadžiho ruce.

Tomu Satanovi opravdu záleží na tom, abysme chcípli, ale my mu ten záměr překazíme. Budeme bojovat??? hecoval své spolužáky Řvod.

ANO !!! zněla opět odhodlaná sborová odpověď, ačkoliv se v ní dala bez větších potíží rozeznat příchuť nejistoty.

Naše jediné štěstí je, že nás Satan nemůže zbavit Sninga, musel by se jedině zbavit...... Tadžiho, uvažoval bohužel až příliš nahlas Petr.

Tadži při této větě zbledl.

Uvědomil si, jak riskuje svůj život, když má prsten zrovna on. Tušil, že Satan už o Sningovi ví. Na druhou stranu už si s prstenem začíná rozumět a nerad by se ho zbavil. Ta malá ozdoba přece vycítí jakékoliv nebezpečí a tak by jej měl Sning před jakýmkoliv pokusem o zneškodnění jeho osoby varovat.

Na druhou stranu je tu ještě šance, že Satan o Sningovi neví a tak i tak je jasná jeho snaha zničit celou jejich třídu.

Jak tak bezbranně seděli na zemi, náhle se opět setmělo...

Temnota je obestoupila. Měli stejný pocit, jako když padali v Pekle s lodí do propasti. Náhle je opět oslnilo světlo a oni si uvědomili, že stojí v jakémsi vězení. Byly tu mříže a světlo náhle přešlo v šero.

Když si jejich oči přivykli přítmí, zjistili, že jsou pod zemí v jakési místnosti, oblkopené ze tří stran hliněnými zdmi a čtvrtou stranu tvořily mříže. Tudy k nim proudil hlas davu. Tam venku řvali lidé. Nevěděli jestli vzrušením nebo strachem, to poznat nešlo.

Sningu??? promluvil tiše Tadži doufajíc v přítomnost prstenu.

Ucítil slabý stisk. Sning byl tu.

Kde to jsme??

Stisk, stisk, stisk.

Ach, samozřejmě, promiň.... jsme v podzemí???

Stisk, stisk.

V budově??

Stisk.

Venku jsou lidé?

Stisk.

Chystá se něco velkého?

Stisk.

Jsme v naší době? Ve 20. století??? zeptal se, protože se mu nezdálo vše kolem. Pochmutné osvětlení zajišťovaly numělé louče, mříže nebyly z kvalitního železa a byly zavřeny pouze na závoru, bohužel však tak, že šla zvednout jen zvenčí.

Stisk, stisk. Zněla odpověď.

Rozhlédl se po ostatních. Sningovy odpovědi jim tlumočil pohyby hlavy. Po této otázce nikdo nečekal, že zakroutí hlavou.

V minulosti?

Stisk.

Daleko??

Stisk, stisk, stisk. Tadži to pochopil jako větu: "Jak se to vezme."

Sto let? Stisk, stisk.

Víc? Stisk.

Pět set? Stisk, stisk.

Tisíc? Stisk, stisk.

Dva tisíce? Stisk.

Dva tisíce let???? zeptal se Tadži pro jistotu ještě jednou.

V té době vládl Caesar! vyřkl zajímavost neodnaučitelný šrot Tomáš...

V dalším vyptávání nemohli pokračovat, jelikož kdosi z druhé strany přistoupil k mřížím a otevřel. Byli vyvedeni ven. Mezitím stačil Duchy ještě zašeptat:

Držte se pohromadě!!!!!!! U Tadžiho, v případě potřeby nás může ochránit Sning.

Tadži v duchu děkoval Lamentosovi za jeho neocenitelný dar.

Vešli do jakéhosi kruhového prostoru, který byl obehnán tribunami. Ty byly zcela zaplněny lidmi. Přesně naproti nim stál jakýsi vyvýšený trůn. Na něm seděl muž a všichni v něm poznali Caesara.....

Nechť hry započnou!!!!!!!!!! vzkřikl a dav se dal do ještě většího jásotu.

Když se trochu rozhlédli, všimli si, že po pravé straně je také vchod do amfiteátru, který v tomto místě odhalili. Stanuli uprostřed volné plochy a náhle se ocitnuli sami.

Vojáci, kteří je sem dovedli se rozprchli co nejdále od středu. Naši hrdinové měli brzy pochopit proč. Druhý vchod, který byl doteď uzavřen pevnou mříží se začal pomalu otvírat. Chvilku se nic nedělo, ale pak se z otvoru vyřítil velký dvouhlavý tygr.

Co to je za bestii?? vykřikla strachy některá z děvčat.

Sningu !! Udělej něco, vyřkl Tadži potichu, když se k nim bestie přiblížila na dostatečně malou vzdálenost. Sning se mu skulil do dlaně a Tadži jím mrštil proti tygrovi. Ten chvíli stál nehybně a pak se začal jako šílený ohánět proti neviditelnému nepříteli. Náhle se skácel jako podťatý a nikdo si nevšiml malého hádka, který se od něj plazil směrem k Tadžimu. Ten se sklonil a nastavil Sningovi ruku.

Jak se OPOVAŽUJETE !!! rozkřikl se Caesar na studenty. Vypusťte na ně grymbu.

Oni stáli a ani se nehýbali a sledovali další otvor vedoucí do amfiteátru. Mříže se pomalu zvedali nahoru. Když ze stínu vystoupil jejich soupeř, zamrazilo je.

Na první pohled to připomínalo kentaura. Mělo to však šest nohou, navíc i ruce, v nichž drželo v jedné dlouhý meč a ve druhé obří štít. Hlava byla zakončena dlouhým zobákem a svým vzhledem připomínala harpii.

Obluda se zastavila a podívala se na své oběti.

Tadži se rozhlédl po ostatních. Viděl, že rozhodně nemůžou bojovat a Sning, jak věděl, může vypustit svůj jed jen jedenkrát za den.

Co teď??? otočil se bezradně k ostatním klukům.

Zkusíme lest. Řvode, já budu lákadlo, nabídl se Petr, jak na mě půjde, přibliž se ze strany a vypíchni mu tou svou kudlou oko a pak rychle uskoč.

Grymba, jak tu obludu pojmenoval Caesar, se rozeběhla směrem k nim. Řvod stál bokem a snažil se vypadat nenápadně. Petr uchopil nejbližší kámen a mrštil jím po grymbě. Ta vztekle pohodila hlavou a soustředěně se zadívala na vyzyvatele. Pomalu se k Petrovi začala blížit. Její zrak se plně soustředil na kořist a tak si nevšimla zboku se přibližujícího Řvoda. Grymba otevřela zobák a vydala ze sebe vzteklé zasípání. Řvodova dýka se mihla vzduchem a obluda viděla již jen na jedno oko. Řvod uposlechl Petrovy rady a rychle uskočil. To bylo jeho jediné štěstí, protože grymba se začala otáčet dokola a hledala toho, kdo jí způsobil takovou bolest. Když byla k Petrovi zády, rychle přiskočil a vrazil jí do zad v místě, kde přepokládal míchu nůž. Zadní nohy se pro obludu staly neovladatelné a jen je za sebou tahala, jak se vztekle točila od Řvoda k Petrovi a naopak...

Ke grymbě přiskočili ještě Tadži s Tomem. Každý se mrštně přitočil z jedné strany. Zvíře se teď zmateně točilo kolem vlastní osy, nevěda, co má udělat.

Obecenstvo ztichlo.

Nějaký dobrák hodil do arény předmět, který vzdáleně připomínal kladivo. Nejblíže stojící Tom jej uchopil a vší silou udeřil obludu do hlavy v protisměru jejího pohybu. Grymba se omráčená svalila k zemi, čehož využili ostatní tři kluci, spěšně přiskočili a zneškodnili ji nejdříve vypíchnutím druhého oka. Ozvalo se jen vzteklé zařvání, ale obluda byla natolik neschopná pohybu, že se nezmohla na opětovné zvednutí. Petr jí svým nožem zasadil smrtelnou ránu, ačkoliv Tadži ještě pro jistotu udeřil kladivem, které mu dal Tom. Ten ze sebe vydal maximum sil do toho úderu a teď unaveně seděl poblíž místa rvačky.

Chvíli trvalo, než diváci pochopili, co se stalo a pak náhle propukli v jásot. Oslavovali chlapce, jež neznali, ale přemohli jednu z nejobávanějších stvůr, proti které kdy kdo v amfiteátru bojoval a to bylo hodno úcty.

Ještě chvíli tam jen tak stáli a pak se náhle opět setmělo. Tentokrát trvala temnota mnohem déle. Věděli, že putují velice daleko v čase. Báli se toho, co se stane a zároveň byli zvědaví, jak se to dále vyvine.

Když se rozjasnilo, stáli uprostřed lesa. Všude bylo ticho, jen zdáli se ozývalo vytí, vzdáleně připomínající vytí vlka či psa.

Kolik uplynulo let? Tisíciletí?

Stisk, stisk.

Deset tisíc let?

Stisk, stisk.

Milióny let?

Stisk, stisk, stisk.

Víc, ale nedokážeš přesně určit kolik?

Stisk.

Víc než 100 miliónů let?

Stisk.

Tadžiho zalil pot. Byli daleko v historii jejich planety, v době o níž jim vyprávěl drak. Všechny pohltila hrůza.

Je již válka, o níž vyprávěl drak??

Stisk.

Začali se rozhlížet po nějakém záchytném bodu, který by je mohl dovést ven z lesa, někam, kde by mohli vidět, kdyby se k nim někdo přibližoval. Než se však stačili rozhodnout, kudy se dát, ozval se jim za zády rozkazovačný hlas:

Stát !!! Tady trollí hlídka, kdo jste vy?

Tadži si vzpomněl na poznámku o hlouposti trollů, otočil se, a musel zvednout hlavu skoro do pravého úhlu, aby viděl trollovi do tváře. Ten se na něj šklebil a očekával odpověď.

My? My jsme vám přišli pomoci. Jsme potulní poutníci a víme důležité údaje o elfech a trpaslících. Nechte nás projít v zájmu svém i svých druhů.

Troll se zamyslel. Bylo vidět, že pilně rozvažuje, zda tyto návštěvníky pustit dál, či nikoli. Vtom se z druhé strany křoví, v němž stáli ozval křik. Malý prostor mezi stromy, kde stály byl náhle přeplněn šípy a trollové leželi na zemi v kalužích krve.

Zpoza křoví vystoupila vysoká postava a kluci zaujali bojové postavení. Postava však udělala mírové gesto. Když došla blíž, poznali, že je vysokého vzrůstu. Dosahovala výšky 195 cm a shlížela dolů na nečekané návštěvníky.

Jsem Gulf, vůdce elfů zde na západním pobřeží Větrného moře.

Mě můžete říci pravdu. Co zde děláte?

Ocitli jsme se zde nedopatřením. Je to trest, či lépe řečeno pomsta za naše činy. Pomsta vyšších bytostí, jestli víte, koho tím myslím. Jsme z doby, která zemi teprve čeká, ujal se slova Duchy, který mohl elfovi zpříma pohlédnout do tváře, ale nevydržel ten pevný pohled a musel sklopit oči.

Dobrá. Podle oblečení opravdu vidím, že nejste z této doby. Vezmu vás do našeho tábora, tam se uvidí, co dál.

Pokynul jim, aby šli za ním a zmizel v křoví. Nedůvěřivě jej následovali. Pomalu putovali lesem. Čas ubíhal a některé z dívek již začínaly být netrpělivé. Konečně se před nimi objevilo rozlehlé tábořiště. Viděli, že jsou tu nejen elfové, ale také trpaslíci, kteří byli v této válce spojenci elfů.

Konečně po dlouhé době dostali pořádně najíst a napít. U ohně se pak dozvěděli, že tato skupina elfů a trpaslíků měla za úkol střežit hrad. Ten byl napaden hordou temných elfů za vydatné pomoci trollů.

Ta pevnost se jmenuje Worxx a leží asi 3 kilometry na východ od jejich tábořiště. Trpaslíci měli řešení této situace a byli rozhodnuti napadnout hrad. Nebyli však tak naivní, aby útočili přímo. Trpaslíci jak známo jsou pány podzemních chodeb a tak bylo samozřejmé, že znají i zdejší rozlehlé podzemní systémy. Měli tedy vymyšleno, že vtrhnou do pevnosti a pokusí se ji znovu obsadit. Jak temní elfové, tak i trollové jsou však zdatnými bojovníky a jejich počet vynikající elfí stopaři odhadoval na několik desítek, proti nimž 14 trpaslíků a 10 elfů mělo pramalou naději.

Pomůžeme vám, navrhl Řvod. Nemáme však zbraně.

Ty vám opatříme, buďte bez starosti. Budou bojovat i vaše samičky???

Při tomto oslovení holky nejdříve zčervenaly a pak hrozil velký výbuch jejich emocí, avšak na poslední chvíli se ovládly.

Ne. Jen nás šest, rozhodně prohlásil Tadži, který nechtěl zbytečně riskovat život svých spolužaček a ostatní kluci mu dali za pravdu.

Dobrá. Zatím se vyspěte, naši bojovníci vám obstarají zbraně a zítra vyrazíme, prohlásil Gulf.

Souhlasíme, vyjádřil souhlas za svých pět kamarádů Řvod.

 

Osaměli. Tomáš a Lízy se nechtěli smířit s tím, že budou pro někoho zbytečně nasazovat životy. Jejich námitky přerůstaly až v nechuť k zítřejšímu útoku.

BABY, označil je výstižně Řvod.

Při tomto názvu se na něj vztekle otočily všechny dívky. Bez jediného slova vše vyjádřily pohledy.

Večer kluci strávili přemítáním před bojem. Dívky si v koutku povídaly, jen některé samotářky seděly v ústraní, zabrané do svých vlastních myšlenek.

Ticho před bouřkou, pomyslel si Tadži. Ale přece mám Sninga, ten nás ochrání. Tedy alespoň doufám.

Stisk.

To jej uklidnilo. Přítomnost jeho malého přítele mu dodávala odvahy a tak se mu zanedlouho začaly klížit víčka a ani se nenadál a upadl do sladkého světa snění, aby se alespoň na chvíli odtrhl od reality. Odporné a smutné reality.

I ostatní kluci usnuli, někteří klidně, jiní méně klidněji. Lízy sebou ve spaní házel a šermoval rukama tak, že se vedle něj spící Řvod po několika inkasovaných knockoutech odsunul od několik metrů dál do bezpečí.

 

Nastalo ráno a oni si byli vědomi toho, co je čeká. Bude to tvrdý boj, ale oni ze sebe chtěli pro vítězství vydat maximum.

Dali se na pochod a dívky je tiše sledovaly, některé s navenek klidnou tváří, jiné se slzou v oku a některé otevřeně plakaly nad odchodem svých ochránců.

Pochodovali jen chvíli, když trpaslíci jdoucí vpředu dali povel zastavit. Na obzoru se objevila trollí hlídka. Schovali se do křoví a když trollové došli na optimální vzdálenost, v tichosti se na ně vyřítili a zneškodnili je.

Támhle je vchod do tunelů, zašeptal jeden z trpaslíků v obavě, aby je neslyšela případná jiná kolemjdoucí hlídka a ukázal rukou před sebe. Elfové jen přikývli, kluci však nic neviděli.

Až když přišli blíž, zjistili, že vchod je dokonale maskován přirozeně rostoucími rostlinami. Protáhli se skrz tuto rostlinnou hradbu a ocitli se v temnotě. Byly zažehnuty první louče a světlo ozářilo celý oválný prostor kolem. Odráželo se od lesklých kamínků ve zdi, které si se světlem pohrávaly a posílaly je dál rozptýlené do několika proudů. Tak to pokračovalo několik desítek metrů před ně a tak bylo velice dobře vidět, kam jdou.

Došli do větší místnosti.

Trpaslík, který je vedl, prohlásil:

Tohle bylo místo, kde můj pra pra pra pra pradědeček doloval zlato a stříbro.

Z místnosti vedlo několik tunelů různými směry. Trpaslík jako by náhodně vybral jeden z nich a vydali se na další cestu. Cesta byla mírně do kopce.

Dosáhli dalšího rozcestí a trpaslík opět neomylně bez jakéhokoliv zaváhání vybral jednu z chodeb a pokračoval v chůzi. Kluci již nepochybovali, že tady dole jsou krály trpaslíci. Minuli i několik hromad obsahujících šperky nedozírné ceny. Hrsti zlatých hroud se tu všude povalovaly a chlapci překonávali pokušení "vzít si alespoň jednu".

Chodba se rozšiřovala do další haly. Tato byla desetinásobně veliká než ty předchozí a kluci nevycházeli z údivu nad tou hrou světla. Několik loučí tu dokázalo udělat světlo jako ve dne, přestože jeskyně měla na délku 50 a na šířku 30 metrů. Když zvedli hlavy, uviděli v dáli se černající strop. Výška této jeskyně byla 20 metrů a nikdo z lidí nemohl pochopit, jak to mohli trpaslíci vyhloubit do skály. Kluci jen nedůvěřivě kroutili hlavami a následovali své druhy dál. Cesta po níž šli se zůžila na římsu širokou kolem 1 metru a tak veškeré soustředění padlo na udržení rovnováhy, protože pod nimi se náhle klenula propast. Do jejího nitra padal kámen, který se ulomil při chůzi, 25 vteřin. Dle ozvěny a doby od dopadu kamene do chvíle než uslyšeli zvuk, odhadoval Řvod hloubku propasti na 100-150 metrů.

Opět vstoupili do dalšího tunelu.

Už jsme skoro tam, prohlásil opět trpaslík, který šel v čele celé skupiny.

Elfové se zdáli být lhostejní ke všem okolním krásám. Trpaslíci, jak bylo vidno byli v tunelech jako doma a tudíž byli na takovéto jevy zvyklí a tak pouze 6 chlapců se zmateně rozlíželo za každým zábleskem světla a vychutnávali to, co už v životě neuvidí.

Sningu?? pomyslel si Tadži Vidíš to také??

Stisk.

Že je to nádhera ??

Stisk.

Tadži se jen pousmál a dál následoval před ním jdoucího elfa.

Teď jsme kolem 25 metrů pod hradem. Tunel se teď začne stáčet nahoru a za chvíli vstoupíme do sklepení Worxxu, ozval se trpaslík.

Tunel se začal stáčet. Stoupání se stávalo čím dál prudším. Několik minut na to elfové zhasli louče a skupinka se ocitla v srdcervoucí tmě. Náhle chlapci vnímali jen tlukot svého vzrušeného srdce a kroky, které se ozývaly jak zepředu, tak zezadu. Instinktivně sevřeli rukojeti mečů, jež jim elfové ráno přidělili. Byli to dlouhé lehké meče, s ostřím, které při každém doteku s kůží vyvolalo slzy těla - krev.

Všem kromě Řvoda visel meč u levé nohy, u pasu. Řvod, který byl levák a tudíž bojoval v opačném gardu, měl zavěšen meč na opačné straně.

U pasu se ještě každému z hochů klátila dýka. Když si je ještě na světle prohlíželi, vypadaly opravdu nádherně, ačkoliv na nich ještě byla viditelná zaschlá krev. Rukojeť byla vysázená malými drahokamy a leskla se ve světle všemi barvami, od rubínu, přes smaragd až po topaz. Na druhé straně čepele bylo jemné vroubkování, jež mělo nahradit alespoň částečně funkci pilky.

Tadži na svém noži objevil na rukojeti dokonce zářezy. Tušil kdo je udělal a za jakým účelem. Majitel se řídil heslem "Za každého jednu".

Řvodovi se navíc na zádech houpala dvojsečná sekera. Její váha se lehce vyrovnala účinnosti a Řvod na ni byl patřičně pyšný. Ostatním klukům se elfové omluvili s tím, že sekeru měl pouze vůdce tlupy.

Elfové sami měli u pasu připnutý dvousečný meč, nůž a na zádech každého se houpal luk. Jak bylo vidno na první pohled, byl jiný než dneší luky. Šípy měly podivné, na první pohled tupé hroty a byly dlouhé 1.20 metru. Luk samotný měl délku kolem dvou metrů a proto obsahoval místo jedné tětivy, tětivy dvě.

Trpaslíci drželi v jedné ruce sekery, jež se sice nemohly té Řvodové ani zdaleka rovnat, ale přesto to byly smrtící zbraně na boj zblízka. Vůdce v druhé ruce držel štít, který však měl spíše symbolický význam, protože jeho dřevěný povrch vypadal, že se rozpadne při prvním nárazu meče.

Dohromady tvořily všechny národy dohromady smrtící skupinu - elfové střelci, kluci boj na menší vzdálenost s meči, trpaslíci boj tělo na tělo.

 

Cesta stále stoupala a konec se zdál být v nedohlednu. Vtom shora uslyšeli hlasy. Ze začátku připadaly klukům lidské, ale jak brzy poznali, bylo to způsobeno vzdáleností od místa hovoru. Když se trochu přiblížili, změnil se zdánlivě souvislý hovor v nesrozumitelné huhlání. Kluci s obtížemi potlačili smích nad tím divný jazykem.

Před ním jdoucí elf si všiml jeho výrazu tváře a prohlásil:

To je jazyk trollů. Právě se baví o tom, jak nás vyhnali z hradu a jak si užili se ženami, které jsme s sebou nestihli vzít....

Při poslední větě se elfův klidný výraz ve tváři stáhl do bolestné grimasy a bylo vidno, že touží po odplatě. I jeho druhové se stěží přemáhali, aby nevyrazili nahoru a přímo si to s trolly nerozdali.

Trpaslík je gestem zastavil a zaposlouchal se do hovoru, pravděpodobně odhadoval, kde trollové stojí. Worxx byl jeho domovem a tak znal jeho vnitřek do nejmenších detailů. Po několika minutách čekání trpaslík dal pokyn k pomalému pohybu vpřed. Kluci, kteří šli vzadu přesto viděli, jak trpaslíci v předních řadách pomalu mizí v šeré místnosti. Než se dostali ke dveřím a než jim byl udán před nimi jdoucím elfem směr dalšího pohybu, ozvalo se zevnitř zmatené huhlání. Trollové byli bez jakéhokoliv zvuku zneškodněni.

Tak jsme tady, promluvil hlavní trpaslík, připravte se na boj a až vystoupíme na nádvoří, snažte se držet pohromadě. Útočte až to bude nezbytně nutné, když elfí šípy nebudou stačit na zadržení přívalu nepřátel. Bojujte dobře. JDEME !

Skupinka se opět seřadila do jednolité řady a pomalu pochodovali po schodech ven ze sklepení. V dáli je vítalo světlo. Světlo, které však znamenalo nevyhnutelný boj a možná smrt....

První trpaslíci dosáhli otvoru a z nádvoří se ozvali výkřiky, něco jako:

Er, ty hem hum, ho muh nah stur !!!

Kluci, když vyběhli na nádvoři pochopili, že to byl rozkaz k seřazení a přípravě na obranu hradu Worxx.

Naas, har nam rut tra !!!!

Trollové nastoupení v dvouřadu, bylo jich asi dvacet, zaujali bojové postavení. Mezitím již útočníci vytvořili trojstup - vepředu stáli trpaslíci, za nimi kluci a teprve vzadu s nataženými luky, připravenými k výstřelu elfové.

Kum par !!!!!!!!!!!

To bylo znamení k útoku. Teprve teď, když se neprůhledné řady trollů daly do pohybu, mohli spatřit toho, kdo dával rozkazy. V pozadí stála malá postava, zahalená v černé kápi, tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Vztekle na trolly vykřikoval další a další vlny rozkazů. Kromě této dvacítky trollů a velitele na nádvoří nebyl nikdo.

Trollové byli příliš hloupí na to, aby se naučili zacházet s jakoukoliv zbraní a tak s holýma rukama zaútočili na jejich obrannou linii. Elfové pustili doposud natažené tětivy a deset šípů se velkou rychlostí rozletělo proti útočníkům. Ti vypadali, že na blížící se nebezpečí nereagují a tak po chvilce na zemi leželo 5 mrtvých trollů a tři další byli zranění. Než kluci stačili mrknout, elfové měli opět natažené zbraně a v tětivě zasazený další šíp.

Ruk nor!!!! zakřičel darkelfí velitel a všichni zbylí trollové se otočili a pádili nazpět. Své vrstevníky, svíjející se s bolestnými zraněními na zemi nechali ležet vedle jejich mrtvých druhů a bez jakéhokoliv citu se vraceli zpět k veliteli.

Když se vrátili do stejného postavení, v němž stáli před podniknutým útokem, stalo se něco, co nikdo z útočníků nečekal. Na jejich místo nastoupili další a opět dvacet trollů se vrhlo na rozkaz do útoku. Ani tentokrát elfí šípy neminuly cíl, trollové se opět stáhli. Tentokrát přežila z počátečních dvaceti polovina. Jejich řady však byly opět doplněny novými silami.

Znovu a znovu se vrhali na obranné postavení dobyvatelů. Znovu a znovu elfí lučištníci odvraceli tyto nájezdy a nutili trolly k opětovnému doplňování řad.

Když odrazili desátý trollí útok a znovu vrátivší se trollové byli doplněni na stálý počet dvaceti, pronesl trpasličí velitel:

Jak je to možné??? Naši stopaři objevili stopy jen asi třiceti či čtyřiceti trollů a teď tu proti nám stojí již víc než sto. Navíc, trollové se neslučují do žádných větších skupin. Něco se děje.

Proč se nepokusí o přímý útok?? Měli by rozhodně větší šanci na úspěch než s touhle podivnou taktikou, prohlásil Tadži.

Stisk, stisk, připomněl se Sning.

Ty s tím nesouhlasíš???

Stisk, stisk.

Ty si myslíš, že tím trollové sledují nějaký záměr???

Stisk.

Rozhlédl se, zdali to není pokus o odpoutání pozornosti, ale za nimi stála pouze hradní barikáda, kterou pevnost končila. Zezadu nebezpečí nehrozilo, ale co pak????....

Velitel elfů, stojící za ním zahlédl jeho zmatený pohled a Tadži mu vysvětlil:

Mám prsten, který zná odpovědi na většinu otázek. Na bližší vysvětlování není čas. Tvrdí, že těmi nájezdy trollové sledují nějaký bližší záměr.

Snaží se něco zakrýt?? Nějakou činnost??? navrhl Duchy.

Tadži i elfí vůdce zakroutili nesouhlasně hlavou.

Ale o to jim tedy jde??? zeptal se Gulf, když odrazili další trollí útok.

Všichni, kdož naslouchali tomuto rozhovoru jen bezmocně pokrčili rameny. Byla to pro ně prostě záhada.

Trollové se opět vrhli s pokřikem na ně a něžli stačili přelézt hromadu, která čítala asi 100 mrtvých trollů a některé pomalu dokonávající, polovina se skácela pod náporem elfích šípů. Trollové se obrátili jen o 90O a běželi do obloukového vchodu kamsi dál do hradu.

 

Když se ohlédli, stálo proti třicet metrů od nich 10 temných elfů. Všichni náhle zaráz zvedli ruce do vzduchu. Nad nimi se objevil vír, který pomalu postupoval směrem k nim. U hradby z trollích těl se zastavil. Náhle darkelfové vykřikli zaráz jakési nesrozumitelné slovo a vírem začaly probíhat záchvěvy energie. Bylo vidět jak uvnitř létají červené blesky. Vír začal vyzařovat červeným světlem a ta záře se stávala intenzivnější a intenzivnější. Lidské oči nedokázaly tyto záblesky snést v plné míře a kluci byli nuceni odvrátit hlavy nebo alespoň přimhouřit oči. Ti, kdož se otočili, viděli, jak se elfové se strachem dívají na červené probleskování.

Ten zbytek, který se vydržel dívat i přes nesnesitelnost toho světla, uviděl něco neuvěřitelného. Z víru vystoupilo něco jako stín. Stín a v ten okamžik všichni trollové, kteří se dosud hýbali ztuhli a kluci pochopili, že byli jakýmsi podivným způsobem připraveni o těch několik zbývajících minut života. Přízrak zmizel, ale vír stále byl na svém místě a darkelfové stáli s rukama napřaženýma přímo k němu. Náhle jako by vír zarůstal do země, zmenšoval se. Zbyl z něj malý šedý obláček, který přeplachtil nad mrtvými těly a pak se rozplynul. Darkelfové uvolnili své napětí, ale bojovníci za dobro stáli napjatí v očekávání dalších událostí.

Náhle se mrtvola, která ležela nejblíže k nim začala pomalu zvedat, až dosáhla vzpřímeného postavení. Deset šípů bylo vystřeleno, deset šípů zasáhlo ten zbytek trolla. Zombie se však ani nepohl, nezavrávoral. Nic.

Sningu?? Jak??? pomyslel si Tadži.

Stisk, stisk, stisk.

Ach ano, zapomínám, promiň. Jde zabít??

Stisk.

Byl přerušen, protože za ním zahřměly silné hlasy elfů. Náhle se začala otřásat země a v místě, kde stáli se náhle vynořila stěna, která se začala pomalu posouvat k nemrtvému trollovi. Ten padl, když přes něj přešel tento šedavý závoj, lehce připomínající mlhu. Několik za ním již stojících nemrtvých bylo taktéž zbaveno svého posmrtného života touto stěnou. Po prvních deseti padlých trolech se však z protější strany ozvalo další zaklínadlo.

Stěny hradu se otřásly v základech a o stěnu se roztříštila modrá koule. Šedý závoj, jako by se rozpustil náhle zmizel a proti nim stálo stále ještě asi devadesát zombií.

Elfové spojili ruce nad hlavami a vyřkli:

Zo kath ra er nah bos !!

Nebesa zahřměla, jako by se odmítala podrobit vůli elfů, ale přece po chvíli se nad hlavami zombií vytvořily mraky. K údivu chlapců z ní začaly padat kapky vody. Jak však poznali v další chvilce, nebyla to obyčejná voda.

Svěcená voda, odpověděl na Tomův tázavý pohled jeden z před ním stojících trpaslíků.

Zombie, na něž dopadla voda se začali svíjet, vznášela se z nich pára a její zápach dolétl až k bezmocným útočníkům. Opět se ozvalo protikouzlo z druhé strany a mrak se rozplynul v nic.

Stále tu však bylo šedesát zombií ochotných vrhnout se na ně a rozsápat je na kusy.

Non par nan sar !! ozvalo se opět z úst již vyčerpaných elfů.

Zablesklo se, blesk dopadl přímo na nádvoří mezi ně a zombie. Na tom místě stál náhle bojovník. Vypadal obyčejně, ale nebyl. V ruce držel prostý meč.

Kupředu !!! zakřičel Gulf a trpaslíci a za nimi v krátkém sledu také kluci se vrhli do boje. Rozpoutalo se peklo.

Řvod se točil kolem své osy, vztekle mávaje dvousečnou sekerou. Když mu ji jedna ze zombií vytrhla z ruky, v okamžiku držel v ruce meč, opřel se o nejbližší zeď, aby si tak chránil záda a bil se dál.

Tadži spolu s Duchym stáli o kousek dál. Zády k sobě, každý chránil záda tomu druhému. Kolem nich se šikovně motali Petr s Tomem a "čistili" prostor, když se některá ze zombií pokusila, přiblížit se k bijícímu se páru zboku. Lízy stál kousek dál a jen občas dorazil příležitostně zbloudilého a dostatečně raněného trolla. Zombie padaly jako podťaté pod ranami bojovníků. Trpaslíci se oddělili, když bylo jasné, že tato část bitvy je vyhraná a rozeběhli se přes nádvoří za právě prchajícími temnými elfy. Bojovník, jehož vykouzlili elfové stál neochvějně stále na stejném místě, kde se objevil a trollí zombie padaly pod sílou jeho ran jedna za druhou. Když padly i poslední zombie, mohli se kluci konečně rozhlédnout. Vypadalo to na jasné vítězství a oni s úlevou zjistili, že všichni z jejich třídy jsou živi a zdrávi, pokud se nepočítá pár řezných ran a škrábnutí, kterých utrpěli všichni dostatek. Tedy až na Lízyho. Ten se tvářil vítezně, přesto, že k vítězství přispěl nejmenší měrou.

Přesto se válelo po zemi také několik mrtvol trpaslíků, dva elfové nepřežili vyčerpání, jež podstoupili při společném magickém souboji.

Když se kluci rozhlíželi po neznámém bojovníkovi, zjistili, že na místě, kde jej ještě před několika vteřinami viděli se bít již nebyl a ať prohledávali zraky nádvoří jak chtěli, jejich oči prostě nebyli schopni jej najít a tak se spokojili s vysvětlením, že se prostě rozplynul stejně jako stěna či mrak.

Rychle za trpaslíky !! vykřikl Řvod svíraje již opět v rukou svou sekerku.

Všichni s jeho návrhem souhlasili a tak se rozeběhli k místu, kde viděli darkelfy a po nich i trpaslíky mizet. Potkali však již jen trpaslíky. Bylo jich znatelně míň, než když opouštěli bojiště, ale vyhráli.

Z původního počtu 14 trpaslíků a 10 elfů, zbylo teď 5 trpaslíků a 8 elfů.

Smrt elfů byla všeobecně považována za tragédii, protože elfové žijí mnohem déle a přesto elfí matky mohou mít za život pouze jedno dítě, tudíž je každý elfí život velice ceněn nejen jejich národem, ale i národy ostatními.

Byli rádi, že to tak dopadlo. Neprodleně byl vyslán jeden z trpaslíků, jež byli proslavení svou výdrží, do tábora, aby dovedl dívky a pár žen, které byly zachráněny při útěku z hradu.

Kluci odpočívali, když se dívky vrátily. Okamžitě se začali vyptávat, ale to jen do okamžiku než si všimly méně viditelných zranění - pořezání. V tu chvíli se v nich probudila ta známá ženská starostlivost a kluci se na sebe jen potutelně usmáli, když viděli, jak některé z dívek spěšně odbíhají pro vodu a další podle nich pro ošetření ran nezbytné věci.

Elfové s trpaslíky jim vřele poděkovali za pomoc, jak fyzickou klukům, tak morální pro jejich ženy čekající v táboře dívkám, ačkoliv se některým již muži nevrátili. Pozvali je na hostinu, která se konala večer na oslavu znovudobytí hradu. Hrad Worxx se těšil na oslavu a znavení nedobrovolní cestovatelé ulehli alespoň nachvíli k odpočinku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

10. Rozuzlení

 

Probudili se všichni zaráz podivným hlukem ze sousední místnosti. Zmateně se rozhlédli, než si uvědomili kde to jsou a co se stalo.

Sningu. Hrozí tu nějaké nebezpečí??? reagoval Tadži okamžitě.

Stisk, stisk, stisk.

Počkejte tady, může to být nebezpečné...., obrátil se k dívkám, hoši, dem.

Opatrně se přiblížili ke dveřím a pomalu začali otevírat. Náhle se dveře rozletěly a Petr, jež je otvíral, odletěl do kouta. Kolem něj se okamžitě starostlivě seběhly Katka Metelová, Lenka Nunvářová, Světlana Novotná a Martina Palečková.

Ostatní stáli jako přimražení, protože poznali osobu, stojící ve dveřích.

Navštívil je sám SATAN.

Tak co, jak jste se pobavili v mé časoprostorové hře????

Všichni mlčeli a tak pokračoval v samolibém projevu.

Už jsem se vás jako hračky nabažil. Jo, abych nezapomněl, nic z toho, co jste prožili nebylo skutečné. Všechno to byly jen mnou vytvořené iluze. Jen iluze a nic víc, čímž netvrdím, že to, co jste na svém putování potkali a viděli neexistuje. Vše co jste viděli má pravdivý, při tomto slově se lehce poušklíbl, podklad. Ale ve vašem dobrodružství to bylo pouze iluze. Přesto vám však hrozilo nebezpečí smrti, protože, kdybyste zemřeli v iluzi a opravdu byste věřili, že jste mrtví, stalo by se to i doopravdy, takže to zase nebylo

tak nereálné. To jen pro klid duše....., při poslední větě se rozesmál nad tak povedenou narážku. Jak může mít Satan duši????

Takže, jak jsem řekl. Už vás mám dost. Je vás škoda, vedli jste si opravdu dobře, ale slíbil jsem pomstu za vaši opovážlivost s jakou jste zničili plán mého předchůdce, vlastně následníka, s tím časem jsou pořád problémy. A sliby se musí plnit, nebo ne??? opět ten šílený chechot.

Co nejvíc všechny udivilo bylo, že Satan vypadal jako normální člověk. Tedy, pokud je opět neklamal nějakou iluzí. Jak mu mohli vůbec něco věřit??

Je to přece Pán lží. Jemu se nedá věřit nikdy nic. Vše může být pravda, ale všechno také může být lež a iluze. Takže proč by mu měli věřit, že to co zažili byla iluze ?? Co když opravdu viděli část podzemní říše, pekla, jak si jej lidé nazvali ???

Takže sbohem, pronesl a studenti pochopili, že je to jejich konec. Namířil na ně ruku a vtom vzduch jako by zhmotněl. Před nimi se objevila další postava a Satan zděšeně uskočil.

Co tu děláš??? Neznáš naši dohodu?? obořil se na neznámého Satan.

Ano. Dohodu znám, ale už jsem se na tu špatnost nemohl dívat. Zabít 31 nevinných mladých lidí? Ne, to ti nedovolím, pronesla s ledovým klidem záhadná postava.

Pak se otočila k žákům III.B a promluvila:

Dovolte mi, abych se představil :

Jsem Bůh.

Udělal patřičnou mezeru trvající několik desítek vteřin, aby si všichni mohli uvědomit dosah jeho slov.

Přišel jsem, protože jsem sledoval celou vaši pouť. Již dlouho, velmi dlouho trpím Satanovy špatnosti a je čas tomu udělat přítrž. Poznal jsem, že máte dobré srdce a nejste ani z procenta tak špatní, jaké z vás Satan udělal před radou Smrti.

Satan pouze mlčel a přihlížel proslovu svého odvěkého nepřítele. Oba byli nesmrtelní, ale mohli zasahovat do životů a osudů lidí a Satan to s oblibou dělal, aby z lidí udělal špatné, či ještě špatnější.

Ale.........., pokusil se přesto Satan něco namítnout.

Dělal jsem ti tolik ústupků při tvém počínání, zavzpomínal si Bůh, teď nastal čas splácet dluhy a já si právě vybírám první z nich. Z mnoha.

Satan se zdál velice rozzuřen.

Ne !!!!!!!!! Já jsem SATAN a žádný dobrý a laskavý Bůh mi nebude dělat kázání. Jsem tu od toho, abych se staral o špatnosti. O zlo, lži a jejich původce.

Ano, správně, ale ne od toho, abys dělal z nevinných lidí to, co jsi právě vyjmenoval. Nelidské, sobecké a špatné zrůdy, jichž jsi příkladem. Stojí za mnou rada Smrti a buď rád, že nechci odškodnění za nespočet životů, které jsi již svým nelidským jednáním odsoudil k věčnému utrpení u tebe dole

hluboko pod zemí........., rozkřikl se Bůh a z jeho hlasu čišela síla, ale byl tam cítit i nádech zlosti.

A vy, otočil se ke kompletní III.B, běžte domů. Běžte a nebojte se, už se nebude dít nic bez mého vědomí a již nedopustím žádné bezpráví.

Satan mlčel viditelně smířen se svým osudem, ať už to způsobila autorita Boha či strach z tajemné rady Smrti.

Ale jak.....???? otázal se Petr.

Bůh jen jakoby mávl rukou a vše se rozplynulo. Opět je pohltila temnota. Oni šli tunelem za světlem, které viděli v dálce. Šli vstříc pokojnému životu. Vkročili do světelného kotouče, který se na konci tunelu rozprostíral a ocitli se na lodi. Čas stál. Stáli na zádi a když se rozhlédli, na přídi uviděli lidi.

Poznali v nich....................... sebe....

Náhle se cosi počalo dít. Čas se rozběhl. Vzpomněli si na bouřku, kterou zažili chvíli před tím, než je vír uvrhl do chřtánu pekelného, či do Satanových iluzí. Teď již to bylo jedno.

Tadži se naklonil přes zábradlí lodi. Vlny podivně vyskakovaly z moře a vlévaly se do něj v obráceném směru. Něco bylo špatně. Když tak chvíli stál, skloněn nad hladinou moře,

náhle mu do oka spadla kapka deště.....

Počkat !!!!!!! pomyslel si, protože hlavu měl skloněnou dolů a tudíž mu nemohlo do obličeje pršet.

Sningu?????

Nic. Podíval se na ruku a viděl, že Sning byl pryč. Zmizel, stejně jako zmizel hrad Worxx, stejně jako jejich zbraně.

Řvode, máš tu kůži???? Kůži krtka, pamatuješ???? otočil se na svého přítele.

Ano, tady, proč???? zvedl Řvod v ruce malou kožešinu, již z krtka stáhl.

Je to to jediné, co nám zbylo z našich zážitků....... Nezdá se vám, že je tu něco špatně???? zeptal se všech Tadži a pohledem zabrousil na oblohu, kde marně proti větru bojoval racek.

Vypadalo to, že máve křídly, snaží se letět a plachtil vzduchem. Problém byl v tom, že pozpátku.

Všechno je obráceně....., všechno...., promluvil Tadži tiše.

Až teď si i ostatní začali všímat abnormalit ve svém okolí.

Čas se rozběhl, ale opačným směrem...., dokončil za Tadžiho Lízy.

Ano, nezbývá nám, než čekat, potvrdili jejich slova i Duchy s Petrem.

Viděli opět ty události jež se staly předtím a do mozku se jim pomalu začala vkrádat nejistota, zda je vůbec tohle pravda a jestli tamto, co tu sledují nebyla také předtím, ale i teď iluze.

Čas náhle běžel rychle. Viděli znovu pozpátku svůj boj proti vodnímu víru, který zavinil, že jim přestal běžet motor, což vedlo k vyvození všech následných událostí. Petrovo vytažení Tadžiho z vody vypadalo taktéž komicky, jelikož i tato scéna byla pozpátku, jim však do smíchu nebylo, neboť věděli, že se to opravdu stalo a to nedávno. Chobotnice pokojně zmizela pod vodou, pak ten osudný náraz do dna lodi a pak se rozhostil klid.

Všichni jejich dvojníci, ať stáli kdekoliv náhle zmizeli. Když se Tadži podíval na ptáky, kteří plachtili nad jachtou, letěli dopředu. Srdce mu zaplesalo radostí.

Všichni se rozkřičeli radostí, když vtom uslyšeli z přídě udivený hlas:

Co se to tam děje????

Když tam opatrně došli, spatřili kormidelníka, jak bezpečně vede loď směrem na Anglii. Sešli dolů do kajuty a tam se ještě dlouho radovali, až pak náhle uslyšeli výkřik z paluby:

ZEMĚ !!!!!!!!! ZEMĚ NA OBZORU !!!!!

Všichni jako na povel vyběhli na palubu a v dálce uviděli vzdálené pobřeží Anglie.

Do hodiny jsme v přístavu, prozradil jim zkušeně kormidelník.

A opravdu neuplynula ani hodina a do přístavu vplouvala jachta a na její palubě 31 pasažérů.

Na molu na ně čekala menší postava. Z dálky nešlo sice rozeznat, kdo to je, ale všichni v postavě ihned poznali jejich třídní učitelku. Když vystoupili na břeh, pronesla:

No vidíte a bez zpoždění. A pak, že jste nespolehlivá třída, ale když vám něco člověk svěří je vidět, že jste schopni to splnit bez jakéhokoliv průšvihu......

Studenti se po sobě vesele podívali a s klidem přijali pochvalu. Byli rádi, že to tak dopadlo a s veselou náladou se pustili do prohlídky Anglie.

Po tomto dobrodružství jim zbyla pouze kůže krtka, která je dodnes talismanem celé třídy a visí na nástěnce, ačkoliv třídní učitelka zaboha nemůže pochopit, proč žáci lpějí zrovna na tom kusu kožešiny.

Zbyly jim také vzpomínky. Vzpomínky, které se probouzí vždy, když se tato třída znovu sejde, a povídá si o školních létech. Všichni jsou si vědomi, že jejich příběh jim nikdo neuvěří, ale jim to nevadí. Žijí s vědomím, že mají dobré

kamarády a se vzpomínkami, které jim nikdo nevezme.....