Mars I.

 

 

Dušan Tadži Takáč

 

© 1996/1997

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH:

 

OBSAH:.......................................................................................................................................................................................................... 2

Kapitola první - Dárek.................................................................................................................................................................................. 3

Kapitola druhá - Let...................................................................................................................................................................................... 8

Kapitola třetí - Cizí svět............................................................................................................................................................................. 15

Kapitola čtvrtá - Změna.............................................................................................................................................................................. 19

Kapitola pátá - Město stromů.................................................................................................................................................................... 21

Kapitola šestá - Království hor................................................................................................................................................................. 24

Kapitola sedmá -  Vesnice......................................................................................................................................................................... 30

Kapitola osmá - Vládci Marsu.................................................................................................................................................................. 41

Kapitola devátá - Hrad moci....................................................................................................................................................................... 53

Kapitola desátá - Deimos........................................................................................................................................................................... 56

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola první - Dárek

 

Byl rok 2005. Svět se měnil a přesto tu něco zůstalo. Zůstala tu láska, avšak stále více se rozšiřovala lidská chamtivost a touha po bohatství. Technika předčila všechno snění lidí minulého století. V každém bytě se nacházela holovize, disky DVD ROM v roce 2001 vystřídaly MD-ROM, na které bylo možno zaznamenat až

2000 hodin hudby.......

 

Nákup v obchodech byl prováděn pomocí Internetu, který byl v každé domácnosti potřebný. Objednané věci dováželi roboti až do domu, bez ohledu na vzdálenost. Lidé zpohodlněli, jen seděli doma a práci s počítačem říkali zaměstnání. Ze světa zcela vymizela fyzická práce a v této funkci nahradili lidi spolehlivější stroje. Tedy až na některé země, které se bránily tomuto technickému vývoji, ačkoliv věděly, že budou muset jednou podlehnout. Dříve či později. Přepravními prostředky byly teleporty, které rozložili na jednom místě člověka na atomy, předali jeho genetické informace cílovému počítači cílové teleportační stanice, ten je přijal a "smontoval" člověka opět dohromady. Byl to bezpečný způsob cestování bez jakýchkoliv možných kolizí, bouraček a nikdo nepotřeboval řidičák a tak byl veřejností vřele přijat. Teď byly teleportační budky na každém rohu a lidé se omezovali v chození pouze na pár kroků od teleportu k místu určení. Na Zemi plně vládla technika.

 

V této době žili. Žili oni - bývalá III.B, bývalí žáci SZeŠ v Bystřici. Žili odděleně a přesto žili spolu - ono je těžké to přesně pochopit, ale časem.... Jednoho dne s objevila v Tadžiho mailovém boxu (obdoba poštovní schránky, pouze s tím rozdílem, že na počítači) zpráva. Po jejím přečtení Tadži okamžitě přivolal Lenku, aby si to také přečetla. Stálo tam:

 

Vážený pane a paní Takáčovi,

dovoluji si vás jménem organizátorky požádat, aby jste přišli na večírek, na němž bude celá III.B a u příležitosti výročí - před deseti lety jste nastoupili na naši školu - vám bude předán malý dar jako třídě a doufáme, že vás potěší. Večírek se bude konat 16.6. 05 ve velkém sále Kulturního domu. Začátek je v 16.00 hod.

 

S pozdravem ředitel školy Ing. Švenda

 

Totéž došlo také ostatním členům třídy. O několik dní později se tedy třída sešla v KD, aby oslavila svoje desetileté výročí. Pilo se, tancovalo, hrály se karty, mluvilo se o počítačových hrách (že Lízy a Tome?) a zábava byla skvělá. Pak náhle hudba utichla a ředitel školy vystoupil na pódium a promluvil:

 

Milí, bývalí, studenti. Vítám vás na našem oslavném večírku. Doufám, že se dobře bavíte a budete se bavit i nadále.

Všichni se otočili zpět ke svým zábavám v očekávání konce projevu, hlas ředitele školy je však utvrdil v tom, že to byla mylná představa.

Teď bych vám však chtěl jménem učitelského sboru a všech učitelů, jež vás tehdy učili a trápili, nabídnout a předat dar, jež věnovala škola. Vzhledem k tomu, že by jakékoliv individuální obdarovávání 1) nemělo smysl, 2) by bylo velice složité, 3) by se k této akci, kdy jste všichni spolu nehodi

lo, jsme po delším uvážení přistoupili k daru společnému. Jménem školy vám tímto předávám výlet kolem Země.

 

Jen to zašumělo.

 

Ehm, raketoplánem.

 

Všichni se na sebe nejdříve vystrašeně podívali, ale pak si uvědomili, jak nevšední zážitek to bude a navíc mohou být opět spolu. Po chvilce domluvy žáci do jednoho souhlasili. Pak se vrátili do běžného hovoru: Tadži spolu se svou ženou Lenkou Takáčovou (rozenou Stehlíkovou) se bavil se svým věčným přítelem Tomem, který si vzal za ženu Zdenku Novotnou (rozenou Slabou).

Tak co, Tadži, jak se jinak vede? Máš děti??? Já jedno, kluka...... Tadeáše.

Jóóóóó, dobrý, viď? obrátil se na Lenku, která vypadala lehce mimo, ale přikývla. Dvojčata - kluka a holku. Jmenujou se Petr a Petra......

Hej Řvode, Duchy, pojďte sem !!! vykřikl Tom na své další dva bývalé spolužáky, kteří se oddělili od svých žen a připojili se k této skupince.

Řvod si vzal Janu Rösslerovou. Kvůli tomu málem Lucie Tenglová spáchala sebevraždu. Na poslední chvíli ji od toho Jana odradila.

Duchy? Ten vytáhlý dlouhán si vzal Lenku Nunvářovou, ať už k tomu byl položen základ na rozlučáku 8.A z II. ZŠ, či na některém z pozdějších výletů.

Co Lízy s Rebanem ??? Viděli jste je?

Jo. Byli tady někde, ale Lízy má plné ruce práce s tím, aby udržel temperament Ivy na uzdě. Ta má zase plné ruce práce s vybíráním lupů a tak si spolu vystačí......

Následně se rozhlédl.

Vidíš, támhle jsou.

Všichni se ohlédli a viděli Ivu, skloněnou nad čísi hlavou, jak s pinzetou v ruce hledá mezi vlasy škůdce..

A Peťan?

Ten tančí, vidíš......., konstatoval Řvod a ukázal rukou k tanečnímu parketu, kde Petr Beran tancoval s Katkou Metelovou (teď již Beranovou).

A co jinak, co děláte? obrátil se na Tadžiho s otázkou Tom. Ále, to víš, Lenka je na mateřské a já jsem občasný spisovatel, ale jinak zprostředkovávám obchody jedné firmě. Co ty, že seš tak zvědavej, jak žiješ??

No, zrovna moc skvělý to nejni, ale pro našince občas spravuju motorky, i když v téhle době není zrovna nejlehčí najít někoho, kdo se neteleportuje. Zatracenej vynález. A jinak? zeptal se sám sebe a pohlédl na Ivu, jinak, však víš, normálka, nějaký ty příležitostný kšefty,.....

Po tom, co se Tomáš nedostal na vejšku, byly jeho největší zábavou právě motorky a tak se k nim uchýlil jako k poslednímu řešení, ačkoliv poslední dobou mu obchody moc nešly. Kdo by se také teď, v téhle době proháněl na mašinách????

Duchy !!!!!! Už jsem o tobě dlouho neslyšel, co vlastně vůbec děláš??? po chvíli mlčení zahájil opětovnou zpověď Řvod.

Já, když, já o tom nerad mluvím....... Ale dobře, že jste to vy, já........ no ehm, jak bych to........

Tak už se vymáčkni !!!

Já jsem ..... ne, já nemůžu !!!

Tadži se na něho vyčítavě podíval.

Je domácí chůva, ozvala se právě k nim přicházející jeho manželka Lenka.

Tadžimu i ostatním přelétl po tváři lehký úsměv. Opravdový smích v sobě dokázali úspěšně potlačit.

Řvode, že se tak vyptáváš na jiný, co děláš ty??? osopil se na Řvoda, který to vše způsobil uražený Duchy.

Starám se o les u nás v Pivonicích. S tvým čichem a zvukovou zásobou se ani nedivím, (Řvod je znám podivnými zvuky, jež vyluzuje v přítomnosti svých přátel a to dle své nálady, skřeky počínaje až spokojeným chrochtáním konče..) odsekl Duchy a sehl se k zemi a předstíral, že něco sbírá.

Co to děláš?? zeptal se Tadži, který tušil, wo co gou.

Sbírám nervy, však to znáš, kvůli tomu dementovi se mně rozsypaly a co když teď kousek ztratím???..... HLAVNĚ, ŽE JE POHODA !!!!!!! otočil rozhovor jiným směrem Tomáš a vzpomněl si, jak kdysi v televizi běžela reklama:

 

Stopovali jsme s Tomem. Otevřel jsem Fantu a to jsme chytli prvního stopa (velice, převelice sympatická babka), no jo, jasně, že Tom musí bejt lepší...... (ženská ve sporťáku), když já stopnu dodávku, Tom přizemní autobus..... a tak jsem stopnul vlak........., no jo, jenže Tom musí bejt zase lepší (stopnul letadlo), ALE CO, HLAVNĚ, ŽE JE POHODA!!!!!!!!

 

A Tomáš se rozpomněl, jak se s Tadžim ztotožňovali s těmi dvěma a vzpomínky jej zahřály u srdce. Opravdu se těšil na ten okružní let, protože budou jako banda zase spolu a bude to zase jako dřív. Byla to zcela normální třída. Sice z ní vyšlo dvanáct lidí ve svazku manželském (TadžixLenka, LízyxIva, ŘvodxJane, TomxZdenka, DuchyxLenka a PetrxKatka), ale přesto to byla zcela normální třída. Skvělá banda a tak to mělo být....

 

A co ostatní?????? zeptal se Tadži se zájmem.

Vím jen o pár lidech, Jana Vymětalová je sekretářka v jakési firmě "Look and go away",..... dál to již Tomáš nedořekl,protože se blížili Lízy s Ivou a za nimi v těsném závěsu utancovaný Petr Beran. Iva se smutně pousmála:

Lízy je nemocný - má v hlavě jakéhosi parazita, vědci to nazvali Bělus lupoeatus, já tomu říkám Lupožrout.

Lízy byl opravdu bledý, přesto se usmíval a neztrácel svou věčnou dobrou náladu.

Zítra s tím jde do nemocnice, kde bude proveden chirurgický zákrok a z hlavy mu budou odstraněny všechny lupy. Je to zcela neznámý druh parazita a tak vědci doufají, že umře hlady, když odstraní zdroj jeho obživy.

Takže to Lízy je asi doma, ne???? zeptal se zvědavě Tadži.

Ano, jen občas chodí na krátké procházky, které mu doktor dovolil, odpověděla na to Iva.

V té chvíli k nim dorazil Petr Beran a směle se zapojil do rozhovoru:

Tak co, jak se vede????

A co ty?? Jak žiješ? Co děláš? začal dorážet (neplést s přirážet, to by se na "veřejnosti" neslušelo (proč veřejnost v uvozovkách???, protože za veřejnost je označováno seskupení lidí, zatímco naše třída je seskupení ..... mutantů (??)) - pozn. autor) Řvod.

Já dělám jako doktor v nemocnici. Na gynekologii.

Muži se po sobě významně podívali.

Nemyslete si, že je to nějaká velká zábava, ale občas...,přiznal přes zdráhání Petr, za což sklidil žárlivý pohled Katky Beranové.

Do rozhovoru se vmísila Lenka Ducháčková:

Magda s Drahou odjeli do Afriky studovat pyramidy a nemohly z vědeckých důvodů opustit svou základnu. Dále Eva Králová a Maruška Janíčková. S těmi se nepodařilo navázat spojení v Indii, kam se krátce po maturitě přestěhovaly.

Lenko, a co vlastně děláš ty??? otočil se na Lenku Ducháčkovou s dotěrnou otázkou Řvod.

Ekonomická poradna v Bystřici, proč????

Jen tak....

Aha, to potom jo, víte, co dělá Káča??? Od té doby, co je Petrovou ženou, pracuje v nemocnici jako sestra, dodala Lenka a Peťan jen přikývl hlavou na znamení souhlasu.

A co děláš ty, Ivo? ozvala se zcela nečekaně Lenka Takáčová...

Jsem redaktorkou jednoho časopisu...

Jakýho??

Rejpal.

To znám, sou tam dobrý hlody a co tam píšeš?? ozval se Tom, který na Lízyho ve věci Ivy žárlil jako nikdo, ale Zdeňka o tom samozřejmě nevěděla. Potají Ivu stále miloval.

Píšu tam rubriku dopisy.

Ale dyť ta tam není.

No a? Platí dobře a časem se možná vypracuju vejš, no ne?

A co jinak, jak žiješ??????

Iva jen rukou naznačila, že o tom nebude mluvit před manželem, ale všichni si i bez dalšího vysvětlování domysleli, jak se to má.. Přecejen Lízy,............ no zkrátka nedělala nic, ale zahejbala mu s jinejma ........

Měla bys bejt radši profesionální řehtačka. Alespoň na Velikonoce a jinak bys měla být vystavována jako odstrašující případ toho, jak může člověk dopadnout, když bude mít přehnaný smysl pro humor..., navrhl Tadži.

Iva se zachichotala, ale pak po něm jen vrhla obviňující pohled, Tadži sklopil oči a už nic neříkal.

Třída se pomalu scházela k této skupince a tak měli možnost se dozvědět, že:

 

Alice Vítková se stala letuškou, což znamenalo, že bude brzy bez práce, jelikož letecká doprava brzy zkrachuje v důsledku teleportační vlny, která zaplavila celý svět.

 

Eva Zítková se stala přes svou nechuť k tomuto zaměstnání hlavní účetní firmy Ignore Copyright, jejíž název nevypovídá o zrovna velké solidnosti. U stejné firmy pracuje taktéž Katka Preislerová, nerozlučná kamarádka Evy. Katka pracuje jako specializovaná mzdová účetní pod dohledem Evy.

 

Lucka Tenglová se spolu s Janou Dvořákovou, již jen jako kamarádky v důsledku manželského stavu Jany s Řvodem, staly zpěvačkami a zpívají duet kdekoliv, kde se jim naskytne příležitost (při této příležitosti muži zavzpomínali na zpěvecké výstupy na bramborových brigádách, které byly k slyšení ze všech koutů pole, což vedlo k mnohému zakrývání uší).

 

Martina Šauerová vlastní obchod s oblečením a ze všech sil se snaží podnikat za vydatné pomoci Vlasty Koudelkové, kterou zaměstnává jako prodavačku.

 

Petra Pečínková je na mateřské dovolené, jinak její zaměstnání obnášelo převážně potulný prodej cigaret a alkoholu, kterýmžto neduhům nepřestali lidé holdovat ani ve 21. století.

 

Katka Pevná převzala zahradnictví po své matce. Zušlechťování Země bylo teď na jednom z prvních míst zájmu lidstva, všude byla obnovována zeleň a lidé teprve teď zjišťovali, co způsobovali svým počínáním v posledních dvaceti letech. Každý strom nejen, že dával k životu potřebný kyslík, ale taktéž vypadal lépe nežli nějaká zbouraná budova či paseka plná pařezů.

 

Markéta Koudelková byla nezaměstnaná. Během několika let přibylo na světě 500 miliónů lidí, ale práce díky automatizaci ubývalo, což vedlo k vyšší a vyšší nezaměstnanosti.

 

Markéta Pejcalová se stala průvodkyní po propasti Macocha. Přírodní krásy vábí cizince v této době ještě víc než tomu bylo před deseti lety.

 

Eva Peterová se stala profesionální tanečnicí. Několikrát se dokonce se svou skupinou BOOM objevila i v televizi.

 

Z Martiny Palečkové se po dalších studiích stala učitelka češtiny, hudební výchovy a dějepisu na základní škole v Hamrech nad Sázavou.

 

Zdeňka Slabá nastoupila na místo poslankyně do parlamentu před rokem a díky svému temperamentu se stala brzy uznávanou politickou osobností.

 

Lence Dostálové se nakonec hodily zkušenosti z praxí ve škole, jelikož se její obživou stala práce v zemědělství. Pracuje jako pomocná pracovnice v Bratrušínském zemědělském družstvu.

 

Světlana Novotná se brzo po škole oženila. Její práce se sestávala z sezení před kamerami. Byla holovizní a občas i televizní (televizi nahradila holovize, což je 3D obraz vytvářený speciálním přístrojem, přesto televize ještě v některých domácnostech přetrvala) hlasatelkou.

 

Nikdo z těchto mladých lidí by si nedokázal představit před několika lety svoji práci. Kdyby jim někdo řekl, jako co budou pracovat, nevěřili by mu. Teď se to stalo a oni o sobě opět věděli vše.

 

Večírek se rozbíhal na plné obrátky.

De se tančit !!! navrhl Tom a všichni souhlasili a do jednoho naplnili taneční parket.

Tak za dobré zábavy proběhl celý večer.

Kdy teda poletíme na ten vejlet??? zeptal se zvědavě a nedočkavě Řvod.

Ha ! To nikdo neví, ale vypadá to, že můžeme, kdy budeme chtít. Musíme se domluvit, za těchto slov se Tadži vyhoupl na pódium a do mikrofonu řekl:

 

Všichni bývalí žáci naší třídy nechť se dostaví okamžitě sem!!!

 

Během chvilky se seběhlo všech 27 lidí s tázavými pohledy.

Nakonec se po dlouhých hádkách dohodli na termínu o 7 dní později. Dali si sraz na teleportační plošině č. 24 (u jejich bývalé školy) a pak pomalu začali opouštět místo oslav. Všichni do jednoho se na ten výlet těšili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola druhá - Let

 

Týden uběhl jako nic a všichni se pomalu začali scházet.

 

Nazdar Tome, jak se na to těšíš??? zeptal se Tadži právě příchozího Toma.

Skvělý, konečně se můžu odreagovat a to ke všemu ještě s naší skvělou bandou. Co ty?

Jsem rád, že můžu bejt zase s těma lidma (při tom slově se lehce pousmál) , s kterejma sem už tolik prožil. Jo těšim se moc, odpověděl na opětovaný dotaz Tadži.

Támhle de Lízy. HEJ !! Pojď sem !! vykřikl Tomáš.

Lízy s Ivou se přiblížili. Lízy vypadal líp, ale vlasy měl jaksi krátké.

Jak dopadl ten chirurgický zákrok?? zeptal se s nepředstíraným zájmem Tadži.

Dobře, alespoň doktoři to tvrdí. Lízy se zatím cejtí líp, viď, drahoušku ??? obrátila se na manžela Iva.

Lízy se na ni podíval podivným skelným pohledem a jen přikývl a lehce se pousmál.

Ještě není zcela ve své kůži, to víte, má hlavu o něco lehčí, (o pár kilo až tun, což je docela znát, nemyslíte??) a tak si na to ještě zvyká, ale brzo bude v pořádku. Je to jen pooperační trauma, které brzo přejde...

To jsme rádi, promluvil za všechny přihlížející Duchy. Lízy, těšíš se na náš výlet???

Lízy k němu pomalu otočil svou hlavu, změřil si ho pohledem, jako by se snažil rozpomenout, kdo to je a pak promluvil:

Už toho mám DOST !! Každej mě lituje, proč se nestaráte o sebe a mě nenecháte na pokoji??? Tak se ke mně chovejte normálně, když tvrdíte, že jste moji přátelé. Neviděli jsme se šest let a za tu dobu se mnohé změnilo. Doufám, že naše přátelství přetrvá, takže si nechte svoje litování pro někoho jiného. Kdysi jste se mnou měli slitování?? NE. Tak se o to nepokoušejte teď !!! ANO ??? vztekle dokončil svůj projev a rozhlédl se po přítomných.

Zavládlo ticho, které trvalo do doby, než se sešli i ostatní.

Všichni čekali na to, až budou teleportem odesláni na základnu, z níž má jejich raketoplán startovat. Pracovník, provádějící přenosy jim pokynul, aby se postavili na nažloutlou plochu. Pro některé to byl jejich první přenos v životě a tak se necítili zrovna nejlépe. Někdo vykročil zkušenou nohou, někdo roztřeseně a se strachem v očích.

 

Uviděli kolem sebe světlo. Pár žen začalo hysterčit, ale jejich sousedi je uklidnili. Světlo intenzivnělo, až náhle pohaslo. Svět před nimi se rozmazal, rozostřil se jejich pohled a viděli již jen šmouhy. V uších jim lehce hučelo.

Pak náhle stáli někde zcela jinde, hučení již přestalo a oni viděli normálně.

 

Okamžitě si všimli obrovské budovy, která stála před nimi a která byla neklamným důkazem, že jsou někde jinde. Stále stáli na povrchu zlaté barvy. Muž, který ovládal teleport na této straně se na ně přátelsky usmál:

 

Vítám Vás na základně Voyager. Vy musíte být ta třída, která má objednaný let raketoplánem kolem země, nemám pravdu??

Ano, je to tak, duchaplně odpověděl Duchy (o jeho duchaplnosti vypovídá dostatečně i jeho přezdívka, i jméno).

Běžte do té velké budovy, tam na vás čeká vedoucí výpravy.

Když došli k té velké budově, ve dveřích se objevil vysoký rozložitý muž, na němž bylo vidět, že je očekává.

Jsem rád, že vás poznávám. Vše je připraveno, promluvil a ukázal na rampu, na níž byl přistaven raketoplán. Pomalým krokem došli k gigantickému stroji a vešli dovnitř.

 

Uvnitř válcovitého raketoplánu bylo šero. Ze všech stran na ně problikávaly obrazovky nespočtu počítačů. Nebyl tu nikdo kromě nich a velitele výpravy. Nebylo třeba lidí, protože vše řídily počítače a tak je měl na cestě doprovázet pouze muž, který se jim představil jako Mr. Gills.

Brzy vystartujeme, konstatoval Gills hlasem, který prozrazoval, že je pro něj létání vesmírem rutinou a již dávno mu zevšednělo.

A říkejte mi Mind, je to moje přezdívka. Nemám rád, když mi někdo vyká.

Přikývli na znamení souhlasu a pak jej následovali do výtahu. Po dvou skupinách je vyvezl do druhého patra. Již první pohled prozradil, že jsou to obytné prostory speciálně upravené pro pohodlí cestujících. Místnost vyplňovaly kolem dokola postavené postele, nad nimiž ve výšce jednoho metru byla po celém obvodu okna vyrobená ze speciálního materiálu.

Odtud budete moci pozorovat celý náš let.

Dále tu byl počítač ke komunikaci s velitelskou kabinou, kterou prošli při své cestě sem a v podlaze zabudované přihrádky na oblečení a zavazadla. Z místnosti vedly troje dveře, později se ukázalo, že to jsou koupelny, v jejichž přímém sousedství bylo také nezbytné WC. Čtvrté dveře byly dveře od výtahu, které nyní ležely za jejich zády.

 

Místnost měřila v průměru kolem 20 metrů, což dávalo dostatečný prostor pro ubytování 27-mi osob. Občas sice docházelo k hádkám a strkanicím, ale přesto bylo pohodlí větší než očekávali.

Postelí, jak se ukázalo bylo 31, jelikož nikdo nevěděl, že se čtyři dívky nebudou moci uvolnit z práce k uskutečnění tohoto výletu. Když byl každý na svém místě a všichni byli viditelně spokojeni, velitel promluvil:

Já vás teď opustím a vykonám vše nezbytné pro počátek našeho letu. Prostřednictvím počítače vás pak informuji o době odletu, abyste se na něj mohli připravit. Zatím nashledanou.

Otočil se, přiložil ruku na identifikační plochu a výtah byl v okamžiku zde. Vešel dovnitř, dveře se za ním zavřeli a oni osaměli.

Tadži se otočil na vedle ležícího Toma.

Tak co, jak se ti tady líbí?

Dobrý, čekal jsem, že bude hůř. Jsem zvědavej na ten let, odpověděl Tom.

To my všichni, viďte?? rozkřikl se Petr.

ANO !! ozvala se sborová odpověď.

Několik hodin se nic nedělo. Ticho bylo přerušováno občasným šepotem, výkřiky ze skupinky mužů a žen, kteří hráli karty.

Tomáš vytáhl z kapsy kalkulačku a začal slintat. Vzpomněl si na svůj počítač, který leží opuštěný sám doma. Lízy si toho všiml, došel k němu a když jeho pohled zavadil o kalkulačku neudržel se a rozběhl se na záchod, aby se o samotě ukojil.

 

Náhle se z reprobeden u počítače ozval pronikavý tón.

 

I Lízy, stále ještě v sousední místnosti vyběhl a po cestě si ještě zapínal zip u kalhot. Oči mu sršely zvědavostí, ale ostatní se nahrnuli okolo computeru, takže ať se vztekal, jak se vztekal, nic neviděl.

Tadži a Tom, kteří se dostali nejblíže, a s největší pravděpodobností také Duchy díky své výšce (195 cm), viděli, co se na monitoru počítače vypisuje za vzkaz. Ten zněl:

 

Vzkaz pro posádku:

 

Start bude asi za 5 minut. Po odpálení z rampy vlétneme na oběžnou dráhu za 2 minuty 24 sekund. Po tuto dobu se nesnažte jakkoliv přemisťovat, jelikož by to mohlo být nebezpečné při dosaženém zrychlení. Usaďte se do křesel a kdyby se rozsvítilo červené světlo umístěné nad výtahem, nasaďte přístroje, umístěné na křeslech. KONEC.

 

Tadži se prodral hloučkem vytvořeným kolem počítače a uvolnil tak místo dalším, aby si také mohli přečíst zprávu, stále svítící na monitoru. Zmateně se podíval na právě se objevivšího Toma, který jak bylo vidno také netušil. Tadži vyslovil tu otázku, která ležela oběma v hlavě a neodbytně se dobývala odpovědi:

Jaká křesla?????

V místnosti byly pouze postele a počítač. Nad výtahem svítilo zelené světlo, což znamenalo, že je vše v pořádku.

Duchy se k nim přidal a taktéž se bezmocně rozhlížel po předmětech, jež v dané místnosti nebyly k nalezení. Jednoduše tu nebyly.

Když dočetli vzkaz i ostatní, dali se do zmateného šepotu, který dával jasně najevo, že netuší, jaká křesla velitel myslel. Všichni se pomalu vraceli zpět k postelím v očekávání dalších událostí, když vtom se ozval zvuk. Něco jako tiché bzučení se rozlehlo místností a zahltilo uši všech bývalých žáků III.B.

 

Ustrašeně se rozhlédli co se to děje. Chvíli neviděli nic, až náhle se podlaha blízko počítače začala rozestupovat. Rozhostilo se zvědavé ticho a pak se bzukot ozval znovu. Z otvorů se pomalu začaly objevovat věci červené barvy. Když tento pohyb trval ještě chvíli, zjistili, že to jsou ta vytoužená a hledaná křesla.

Byla postavena ve dvou soustředných kruzích , nasměrovaných ven, k oknům. Jejich počet opět odpovídal počtu cestujících. Opěradla pro hlavu byla prodloužena o kousek výš a visela na nic nějaká věc, která vzdáleně připomínala helmu, kterou nosili kosmonauti v počátcích létání lidstva vesmírným prostorem.

 

Nedůvěřivě se usadili do měkkých sedaček. Po pravé ruce na jednom z opěradel mělo každé křeslo spínač, který spouštěl helmu dolů na hlavu sedícího. Opět se ozval ten pronikavý tón a znovu vyburcoval všechny členy výpravy. Pohledy se otočili k monitoru počítače, kde byl velký nápis:

 

PROBĺHÁ ODPOČĺTÁVÁNĺ !!!!!!

 

Pod ním za stálého přeblikávání mizela čísla. V tomto momentu zasvitlo na monitoru na chvilku 2:22, aby přenechalo místo dalším a dalším číslicím. Věděli, že už není návratu. Teď již museli letět, i kdyby si to rozmysleli. Čas neúprosně ukrajoval vteřiny do startu a oni se připli pásy, jenž byly připevněny ke křeslům. Pásy nebyly z žádného jim známého materiálu a byly velice pevné a pružné.

 

Na monitoru již na obrazovce svítila na počátku nula.

 

Uslyšeli hluk motorů, které se chystaly vyslat ten gigantický stroj na oběžnou dráhu kolem Země.

Pak ucítili cuknutí, neznámá síla je přitlačila k sedadlům, jako by se na nich uvelebil nosorožec. Drtila jim kosti, oni však bojovali statečně a během chvilky to ustalo. Když jejich pohledy zavadili o pruh tvořený okny, nevěřili svým očím, protože už nestáli na zemi, ale pohybovali se směrem nahoru a země se zmenšovala a zmenšovala. Za chvíli ztratili z dohledu základnu, jejich pohled obsáhl stát, pak kontinent a pak celý svět. Dokázali to. Byli nahoře, tam kde byl málokdo, ve světě ničeho, v místě, kde vládlo vakuum. Tomáš vzrušeně polkl, protože konečně viděl, jak to vypadá v jeho hlavě (pusto a prázdno, občas nějaký osamělý ojedinělý meteorit (=myšlenka):-).

 

Všichni obrátili pohled k Zemi. Vypadala tak bezbranně a malinkatě z té jejich výšky, a přesto to byla jejich živitelka, ta jenž byla s lidstvem od jeho prvopočátku, ať už byl jakýkoliv. Stále svítilo zelené světlo, počítač se zase přihlásil o slovo:

 

Můžete vstát. Jsme na oběžné dráze. Dám lodi správný kurz a přijdu za vámi. Hezké, že???

 

Mind

 

V místnosti však i nadále vládlo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit a všichni jen dál a dál vychutnávali ten krásný pohled plný zeleni a modři. Z výšky jim připadala Země tak malinká a bezbranná, to ona však nebyla. Byla velká, občas zlá a neústupná, jen ne bezbranná.

Mlčení přerušil až zvuk otevíraných dveří od výtahu. Stál v nich Mind a usmíval se na ně.

Start se zdařil, jak se vede??? Nikomu se neudělalo špatně ?

Rozhlédl se a když viděl, že jsou všichni v pořádku zeptal se:

Líbí??? a pokynul rukou ke kouli zářící barvami, k jejich domovu.

Chápu, i mne první pohled vyvedl z míry a dlouho jsem nedokázal odtrhnout oči od té podívané.

Odmlčel se a zadíval se na Zemi, v očích se mu zračily vzpomínky. Vzpomínky na jeho první let, na mládí. Vypadal na 35, možná čtyřicet let.

Křesla mezitím zmizely a oni se posadili na své postele. Ticho vládlo ještě několik minut, dokud Mind nenavrhl:

Co takhle se naobědvat???

Mlčky přikývli, stále ještě nemohouce odtrhnout oči od té nádhery...

 

Výtah je vyvezl ještě o jedno patro výš. Seděli okolo kruhového stolu a jedli. Nad nimi se klenulo černočerné nebe a hvězdy na něm, které pronikaly skrz průhledný materiál z nějž byl vytvořen vrchol raketoplánu.

 

Náhle sebou raketoplán cukl a nad výtahem zablikalo červené světlo, ale po chvíli přenechalo místo opětovně světlu zelenému. Za okamžik se situace opět opakovala, tentokrát však červená vydržela svítit o chvilku déle. Do třetice již červené světlo nezhasnulo a Mind se spěšně zvedl ze své židle a i ostatním pokynul, aby jej následovali.

Co se děje??? zeptal se zvědavě Tadži.

Nevím, v této fázi neměly být žádné problémy, překvapilo mne to. Podle pohybu soudím, že byl raketoplán vychýlen z původní plánované dráhy, rozpačitě odpověděl Mind.

A kam tedy letíme??? odtušil Petr.

Mind se zahleděl do nekonečných dálav vesmíru a od odpovědi jej vysvobodil pouze příjezd výtahu. Zanechal je v moři tisíců otázek v jejich patře a sám odejel do řídícího centra.

Raketoplán od té doby letěl klidně, alespoň to tak vypadalo a tak se začali všichni pomalu uklidňovat a už skoro věřili tomu, že se nic nestane. Vtom zablikal na počítači vzkaz:

Nevím co se děje. Raketoplán je neovladatelný a pomalu se vzdaluje od Země. Dle jeho dráhy lze usuzovat, že odchylka již nepůjde jakkoliv napravit a tak můžeme čekat jen na po

moc "zdola"............

Zmateně se na sebe podívali. Jejich mozky (jen u některých - těch, kteří měli větší štěstí při narození) odmítaly uvěřit tomu, co právě přečetli. To přece není možné, technika je na takové úrovni, že k poruchám dochází v jednom z desítek tisíc případů. Jednom z desítek tisíc.......

Přece to musí jít nějak opravit, zašeptala Katka Beranová.

Nikdo jí neodpověděl.

A tak letěli vesmírem rychlostí 30 km/s a pomalu se vzdalovali od naděje, od domova, od Země.

Zatraceně, jak se to mohlo stát, rozzuřil se Tom a z rudýma očima se vrhl na Lízyho, který na to nebyl připraven a poroučel se k zemi (s malým z).

NEVĺM, NEMŮŽU ZA TO !!! vykřikl Lízy, když viděl, jak se Tom rozpřahuje k úderu.

Tom se zarazil a pak se pomalu zvedl a otočil k ostatním.

Co budeme dělat??? zašeptal slabým hláskem a vrhl se Zdence do náručí. Ta se jej snažila ukonejšit (nemělo by to být náhodou naopak?? - no nic).

 

Přijel Mind.

Co se to sakra stalo?? obořil se na něj Petr.

Velitel si ho změřil klidným pohledem a pak se otočil k ostatním a spustil:

Jak již jsem napsal:

Náš raketoplán se vychýlil z dráhy letu, vysílačka nefunguje a tak můžeme doufat, že náš let ze Země monitorují a že si toho všimnou dřív, než bude pozdě.....

Jak pozdě??? zeptal se nechápavě a se strachem v hlase Tadži.

Než se vzdálíme natolik, že nám již nebude stačit palivo na zpáteční cestu.

Proboha a proč to neotočíte manuálně ???? navrhl zoufalé řešení Tom.

Nejde to. Tento raketoplán je speciální výletový a jeho let je předem naprogramován. Na oběžnou dráhou nás navádí ze Země počítače, pak už se o nás nestarají, koho by napadlo, že......, odmlčel se.

To, to přece není možné,...., to ne, to není pravda, musí o nás vědět, PROSTĚ MUSĺ, zoufale se rozkřikla Lenka Takáčová.

Mind se otočil k oknu a sledoval pomalu se vzdalující Zemi.

Jen někdo zdola nás může zachránit. Jen oni.

A co když....? napadla Ivu Zítkovou otázka, které se báli všichni.

Pak raketoplán poletí dál. Dál vesmírem, oběhne kolem Slunce a pak se opět potká se Zemí.

Jenže to bude trvat ROK !!! namítl Duchy.

Mind přikývl.

Už se jednou něco podobného stalo. Bylo to v roce 1997, ale pouze s družicí. V roce 1999 ji nakonec jeden z raketoplánu vzal do vleku když byla poblíž Země a snesl ji zpět domů.

Vzduch? toto slovo znamenalo jejich život či smrt.

Vzduchu by mělo být dostatek. Jsou to generátory, které neustále kyslík vytváří a selhat by neměly.

NO JASNĚ !!!!!!! NEMĚLY !!!! STEJNĚ JAKO TENHLE DEBILNĺ RAKETOPLÁN, TO ZNÁME, VEMTE NÁS DOLŮ !!!!!!!!!!!!!! rozkřičel se z plných hlasivek Tomáš.

Mind si jej nevšímal a stále tiše vzhlížel ke svému domovu, který se s každou vteřinou víc a více vzdaloval a stával se nedosažitelným.

Po chvíli promluvil Tadži:

Takže nám nezbývá než......

Čekat, přerušil jej Duchy a Tadži mlčky přisvědčil ve snaze smířit se s tou frustrující bezmocností.

Čekat a zemřít později .. Chcípneme, všichni chcípneme, všichni do jednoho ...huaaaueuuu ... hua..... heaa.. hu.., Tomáš nedomluvil, protože jej muži v okamžiku povalili a do huby mu nacpali první hadr, který se naskytl jejich očím. Byla to ponožka, která se ještě před chvílí nevinně povalovala po zemi.

Tomáš jen vyvaloval oči, ve snaze zbavit se té věci, která mu znesnadňovala dýchání, kterou mu mezitím Řvod převazoval jeho vlastním řemínkem. Ruce mu zkroutili dozadu a Tomáš se převaloval po zemi a kopal nohama míříc do obličejů stále jej držících mužů.

Po minutě to Tom vzdal a trochu se uklidnil. Pustili ho, načež se okamžitě zbavil odporného kusu textilu v ústech a byl na něm vidět klid. Dožadoval se vody, jíž by mohl tu "odpornou pachuť v hubě" zahnat.

Ostatní se začali opět věnovat problematice přežití. Jak bylo lehce viditelné, nemohli dělat absolutně nic pro svoji záchranu. Ze začátku sledovali vzdalující se Zemi, pak si sedli pohromadě a začali vzpomínat na svoje školní léta.

Vzpomínáte na svoje příjimačky a na první den ve škole?? zavzpomínala Jana Dvořáková.

No jasně. Bylo to strašný vidět tolik neznámejch lidí, ale když to beru z dnešního pohledu, stala se z nás skvělá banda, nemyslíte?? přidal se Tadži.

Všichni souhlasně přikyvovali a zapomněli na chvíli na hrozící smrt.

A co naše skříňky v šatně?? navrhl Tomáš, který se během těch 4 let na škole změnil k nepoznání.

To byla bomba. Skoro atomová, přisadil si Lízy, který se konečně (pro někoho bohužel) zapojil do rozhovoru. Za půl roku byla demolice kompletní a skřínky by ani jejich tvůrce nepoznal, tak kvalitní a spolehlivou "práci" jsme tenkrát odvedli, řekl Petr.

A pak oprava, sdružení rodičů na tohle téma a taky na ..... na téma OBČANKA, že Jane (přezdívka Jany Dvořákové, za svobodna Rösslerové) ??

No jasně !! vzpomněl si Tadži. Všechno to začalo z legrace ukradeným plyšákem, pokračovalo to penály, pak taky mou básničkou a pak přišla na řadu občanka. Po několika dnech z ní byly cáry papíru a velkej průser !!!

Vejlet v třeťáku. To bylo teprv maso. Například druhá noc, nemyslíte ? konstatoval Duchy zasněně.

Fakt, to bylo skvělý ! vykřikl Tom a pohlédl na Řvoda, který při té vzpomínce zbledl, když si představil svou v klidu spící rtěnkou pomalovanou postavu na fotce.

To bylo opravdu maso, do 3 hodin ráno vzhůru, a já v 6 vstával, to bylo...., potvrdil Tadži.

Naše intervia, co Tadži, Tome, Duchy ??? zeptal se Lízy a při té vzpomínce se museli všichni usmát, tedy všichni kromě Toma a Duchyho, jichž se intervia přímo týkala (Interview s třídním šrotem, třídním blázem a třídním pařanem).

Tak jim utíkaly minuty, jež by jinak prožívali stěží v očekávání dalších událostí. Ve vzpomínkách teď našly útěk před realitou, před pravdou a možná také před smrtí. Dočasně. Raketoplán mířil stále dál a dál od domovské planety, dál a dál od nadějí, života a radosti. Vzdálenost se prodlužovala, nořili se hloub a hloub do vesmíru. Jídla měli dostatek vzhledem k tomu, že 31 lidí spotřebuje docela dost potravin a tak, když s nimi budou šetřit, vypadalo to, že by jim mohly vystačit alespoň na měsíc, či dva. Mind byl bezradný. Nikdo nečekal takové fiasko od jejich výletu.

Tohle se již deset let nestalo, aby vesmírná loď vybočila bez vědomí pozemních stanic ze své dráhy, což vedlo k zpohodlnění těch "nahoře" a k zanedbávání funkcí. A tady to máte. Co mám dělat, co mám dělat???? naříkal si jejich velitel a když nedokázal udržet chladnou hlavu on, tak kdo potom?

Ve vesmíru byli všichni poprvé a tak se necítili zrovna nejjistěji. Strach brázdil obličeje všech mnoha vráskami, které by se jinak objevily za 20-30 let, ale teď každý den vypadal zítřek nejistě. Nevěděli, jak dlouho budou žít.

Záchrana ze Země už nepřijde, konstatoval Mind po dvou týdnech letu vesmírem. Raketoplán se vzdálil od Země natolik, že už byla těžce rozeznatelná od ostatních hvězd. Většinu dne teď všichni trávili společnými zábavami, jako je hraní karet, různých slovních her, šachů, které přinesl Mind ze své dolní kajuty se slovy, že si občas rád dá partičku.

Byli štastní, že jsou spolu, ačkoliv věděli, že je nečeká nic dobrého. Utíkaly další dny a podle slov Minda byla již jejich loď od Země vzdálena 65 miliónů kilometrů. Při pohledu z okna bylo vidět slunce o poloviční velikosti, v níž se ukazuje na Zemi, a naproti němu mohli zahlédnout rudou planetu - Mars.

Mířili ven z jejich sluneční soustavy - to bylo jisté. Slunce sice pomalu zakřivovalo jejich rovnou dráhu na eliptickou, ale ne dostatečně, aby se mohli udržet v alespoň relativní blízkosti Země. Bylo jasné, že se již na svou rodnou planetu nevrátí. Vzdálenost ubíhala pomalu, což bylo vzhledem k miliónům kilometrů zcela adekvátní a tak bylo těžké poznat, kterým směrem letí.

Raketa stále udržovala úctyhodnou rychlost 30 km/s a tak mohl jejich pocit beznaděje s každou vteřinou růst. Běžely další dny za smutné nálady, na palubě začínali pociťovat známky menšího tepelného vlivu slunce. Po dalších dvou týdnech Mind prohlásil:

Blížíme se k oběžné dráze Marsu, jsme 95 miliónů kilometrů od Země. Mars je nebezpečně blízko, a jelikož jsme v tom všichni, tak vám nechci nic zatajovat. Jestli se dostaneme do gravitačního působení této oproti Zemi poloviční planety, můžete se pomalu loučit se svými životy. )

Všem se zatajil dech, ačkoliv byli již dávno na smrt připraveni a smířeni s tím, že z raketoplánu živi nevyjdou. Ale tak brzo?? Doufali, že budou moct přežít alespoň několik měsíců, moct se jen tak radovat ze života, bez starostí o to, co bude dál, protože dál již nebude nic. Možná nic, možná posmrtný život, ale v lidském životě, tím si byli jisti, je nečeká již nic hezkého. Nic co by stálo za pomyšlení. Nebyla žádná možnost, jak se vrátit zpět do poklidného každodenního života, jež je ještě minulý měsíc naplňoval takovou radostí a uspokojením (jak koho -:)).

Co by se stalo?? zeptala se nechápavě Zdeňka Novotná.

Mars by nás přitáhl k sobě..... úplně. Raketoplán by v pádu nabral takovou rychlost, již s naší zbývající zásobou paliva nemáme šanci ubrzdit...... Rozdrtíme se o povrch Marsu, pronesl tiše Mind.

Víte to jistě ??? Mars má přece daleko menší přitažlivost než Země...., prokázal své občasné znalosti Tadži.

Jenže i tato síla stačí, když letíme již teď rychlostí 30 kilometrů za sekundu, Marsova gravitace naši rychlost ještě zvýší. A i kdyby ne, když bychom rychlostí, na niž by se nám povedlo zpomalit, což by bylo asi 1 km za vteřinu, narazili do povrchu Marsu, rozhodně bychom neměli nejmenší šanci přežít. Avšak ani přežití tohoto dopadu by nic nezměnilo na nezvratném konci našich životů ---- na Marsu je atmosféra složena převážně - asi 93 % - z kysličníku uhličitého a kyslík jako takový je obsažen v atmosféře pouze v 0.2 %....

Takže není šance??? špitla Eva Peterová.

Musíte se s tím smířit............., odpověděl na to Mind a v jeho hlase byla naprostá beznaděj.

Ale můžeme přece Mars minout !! alespoň trochu spravil náladu ostatním Duchy.

Ano, to se samozřejmě stát může a je to dost reálá naděje, která nás udrží naživu o několik týdnů či měsíců déle....

Hodiny ubíhaly a Mars se blížil zboku k lodi. Pomalu a jistě se velká masa hmoty přemisťovala nekonečným vesmírem směrem k nim.

A jak se blížil Mars, klesala nálada kdysi III.B na bod mrazu a mnohdy i pod něj. Byli nervózní, rozzlobení a ustrašení zároveň. Měli zemřít a to v nejbližších hodinách a to je uvádělo do nekončících depresí, jež úspěšně zahalovaly temným mrakem ostatní pocity. Radost ze společného výletu byla dávno tatam a zavládly myšlenky na smrt.

Já nechci umřít...., rozbrečela se náhle Iva.

Mnoho dalších dívek následovalo jejího příkladu a brzy byl pokoj plný smutných nářků a vzdechů. Tadži, Řvod, Lízy, Tom, Duchy a Petr to nemohli vydržet a museli sjet výtahem dolů za Mindem do řídícího centra. Jak sami cítili, ještě jednu minutu v tom uplakaném prostředí a spustily by se jim z koutků očí tak pečlivě utajované slzy bolesti a strachu.

Rudá planeta se již zdála být přímo na dosah a přesto byla ještě tak daleko. Mind předpokládal, že jejich šance na úspěšný průlet je 1 : 20. Nebylo to zrovna moc, ale je to

jejich poslední šance, poslední naděje.....

Letěli vesmírem a vzdálenost se stále zužovala. Za další tři hodiny minuli Marsovy měsíce Phobos a Deimos. Povrch Marsu se začal přibližovat velkou rychlostí. Mind, jež byl s nimi promluvil:

Když mi bylo 30 let, byl jsem ve výzkumném týmu NASA, a v té době probíhalo podrobné zkoumání povrchu Marsu. V regionu Cydonia, jež právě máte možnost vidět před sebou, následně ukázal rukou lehce doprava, byl objeven útvar připomínající lidskou tvář. Bylo to připsáno hře světla a stínů, ale po několika letech se náhle objevily další snímky téhož útvaru. Nikdo to nedokázal vysvětlit. V roce 2002 přistála na Marsu další sonda, pořídila fotografie toho místa, ale nezjistila nic bližšího o té tváři. Bylo sepsáno mnoho knih a publikací na toto téma. Veřejnost se o tvář začala zajímat, ale postupně byl tento zájem ututlán. Všeobecně však byl tento 3 kilometry dlouhý "výtvor" považován za jasný důkaz existence mimozemského života. Někteří vědci v této tváři objevili podobiznu Krista, která přesně odpovídala otisku, který se zachoval na známém a rozporuplném turínském plátně. V této chvíli by měla být vidět. Všichni upřeli svůj zrak směrem, jímž předtím Mind napřáhl svou ruku a skutečně..... Po chvíli pozorování začali v mnoha tvarech rozeznávat cosi, co připomínalo lidský obličej.

Zatraceně, co to je???? řekl tím objevem nesvůj Petr.

To je záhada i pro dnešní vědu. Čeká se, že to objeví první "výsadek", který má být na Mars poslán někdy kolem roku 2010 a zjistit konečnou pravdu o tomto a mnoha jemu podobných útvarech na povrchu Marsu, odpověděl mu Mind, nespouštějíc oči z přibližujícího se povrchu Marsu.

Takže, .... ale jak to proboha mohlo vzniknout, dyť je to fakt jak obličej člověka, uvědomil si teprve teď Tom. Je skoro jasné, že musel být kámen uměle opracován. Když se vezme v úvahu menší přitažlivost Marsu, není to zas tak nemožné, když vzpomeneme například na Cheopsovu pyramidu v Egyptě. Přírodní útvar, jež lidé upravili do vhodné podoby.

Ale přesto, ta neuvěřitelná přesnost a symetrie....., namítl Řvod.

Ano máš pravdu, ale na to nezná odpověď ani NASA, s jistotou řekl Mind.

 

Raketoplán se řítil rychlostí 25 km/s a blížil se do atmosféry Marsu, odkud pak bude jen otázkou několika desítek vteřin, než dopadne na povrch Marsu a roztříští se.

 

Ta tvář,....... jako by se na nás usmívala, rozeznávala

Lucka Tenglová se zmenšující se vzdáleností detaily podivného "uměleckého díla".

No jo, fakt, ale to není možné, vždyť je to kámen...., odmítl radikálně její poznatek Petr.

I některé nemožné věci se občas stanou možnými, a kdo řekl, že je to kámen. Kdo to dokázal???? začal se s Petrem dohadovat Tadži podporovaný Lízym a Řvodem.

Petr mlčel.

Věděl, že Tadži má pravdu a nikdo neví, z čeho je ta tvář vskutku vytvořena.

Vidíte ty rýhy všude po povrchu planety???? pokusil se odvést jejich pozornost na jiné téma rozhovoru Mind, nechtíc tím dopustit, aby si opětovně uvědomili, co se brzo nezvratně stane. Když všichni přikývli, pokračoval:

To jsou Sciaparelliho kanály. Byl to Ital. Soudí se, že kdysi byla na Marsu voda a tyto kanály sloužily obyvatelům Marsu, k jejímu dopravování a usměrňování. S přibývajícím časem bylo vody stále méně a méně díky menší hustotě atmosféry, která nebyla schopna si v sobě vodu udržet. Dnes jsou k vidění pouze ledové špičky na pólech a předpokládá se výskyt vody někde hluboko pod zemí. Takže teď už tam život být nemůže, chopil se pevně záchytného bodu Tom.

Vědci předpokládají, při tomto slově se ušklíbl dobře si vědom nevěrohodnosti tohoto tvrzení, že již dávno na Marsu život neexistuje a ani sondy vyslané na povrch rudé planety nebyly schopny zjistit nějaký náznak života. Jakýkoliv. Prostě nic. Mars vypadá pustý a bez jakékoliv biologické činnosti. Je tu jen mrtvá zem.

 

Raketoplán pronikl do atmosféry. Mind zatáhl za páku, která byla umístěna na stropě, takže si jí žádný z cestujících nevšiml. Následovalo lehké cuknutí a všichni cítili, jak raketoplán začíná pomalu brzdit.

Třeba jste se přepočítal a paliva bude dostatek a my v pořádku přistaneme na povrchu bez jakéhokoliv poškození. Tak bychom tam mohli přežít měsíce, nemám pravdu??? otázal se ještě v poslední naději Lízy.

Ano, je to možné. Nezbývá nám než se modlit, tyto svá slova Mind dokončil sepnutím rukou, zavřením očí a jeho rty neslyšně prosily boha o možnost opět oči otevřít. I ostatní si tiše šeptali každý pro sebe tichou modlitbu. Pak se náhle kluci uchopili za ruce, dívky následovali jejich příkladu a tak tam těsně před nárazem stáli v uzavřeném kruhu. Mind stále stál u okna se zavřenýma očima a nevnímal okolí. Čekal na smrt, stejně jako všichni.

 

Ozvala se rána a raketoplán narazil na skálu ............... ............................................................ ............................................................ ....................

 

Kapitola třetí - Cizí svět

 

První, co Tadži uslyšel po nárazu byl nářek. Slyšel naříkat své bývalé spolužáky. Nenaříkali však nad sebou, svým zraněním, ani nad ním, ale skláněli se v hloučku kolem něčeho, co z lehu nemohl vidět. Zmateně se posadil. Toho si všiml Tomáš a promluvil:

Konečně, mysleli jsme, že to nepřežiješ. Po těchto slovech pomohl Tadžimu na nohy a společně došli k truchlící skupince. Tadžiho zamrazilo, protože se ocitl nad čímsi tělem a hned se jako šílený začal rozhlížet po Lence, kterou však po chvíli hledání nalezl na druhé straně kruhu.

Kdo???? zeptal se.

Z nás nikdo nechybí. Je to Mind, odpověděl mu otočivší se Duchy.

Takže bez naděje?? odtušil Tadži. Asi ano. Pokud to kdy šlo opravit, Mind byl jediný, kdo by to mohl dokázat. Jsme tu uvěznění, uvěznění bez šance na vysvobození, řekl nevýrazným smutným hlasem Řvod.

Všichni jsou v pořádku ? znovu se zajímal Tadži a svá slova doprovodil pohledem kolem na zpřeházené postele a osobní věci.

Skoro. Pár odřenin a lehčích zranění, ale jinak je to dobrý.

Nikdo nebyl vážně zraněnej, jen Mind.......... kdyby nestál na tom místě......, smůla, odpověděl Petr.

Co budeme dělat?????? položila existenční otázku Eva Peterová.

Musíme se porozhlédnout venku po nějaké naději na přežití. Tady bychom sice přežít mohli, ale máme možnost jako první z lidí stanout na povrchu Marsu. Ještě nikdo......, navrhl Řvod jednu z možností.

Souhlasím. Jídla stejně není nekonečně a tak bysme jednou museli vylézt, tak proč to zbytečně odkládat??? souhlasil Tadži.

Ale Mind říkal, že venku nemůžeme přežít!! namítla Zdeňka.

Od toho lidi vynalezli skafandry, odsekl Petr.

Sjedem dolů do řídícího centra a tam se uvidí, kolik obleků je k dispozici. Podle toho se zařídíme. Co vy na to??? zakončil rozhovor Tom.

Jasný. Pomozte mi s tělem. Pohřbíme ho venku. První člověk, který na Marsu umřel a tak bude mít také čestný pohřeb a hrob. De se na to!!! dořekl Duchy a spolu s ostatními se odebrali k Mindovu tělu.

Sjeli o patro níž a začali se rozhlížet po skafandrech.

Možná jsou tady, navrhla Lucka a ukázala na cosi, co se velmi vzdáleně podobalo skříni.

A kde to má kliku? zeptal se inteligentně Tom.

Buď to je na heslo a nebo je vypínač někde tady...., konstatoval Petr a pokusil se rukou obsáhnout celou obrovskou místnost, plnou možných vypínačoidních adeptů.

Ehm, ehm, a jak to chcete jako najít ?? namítla Iva.

Nevím, odpověděl bez rozmýšlení za všechny Duchy, přistoupil ke "skříni" a začal hledat jakékoliv stopy po nějakém otvíracím mechanismu.

To je šílený, někde to tady přece musí bejt !! vzkřikl Lízy a vrhl se jako šílený vstříc nespočtu tlačítek a vypínačů, každé označeno nějakým nápisem.

A co jako by mělo být napsaný na tom popisku? Ha? zeptal se ho Tadži a Lízy se zarazil.

Budeme všechny zkoušet a některý to třeba bude, ne ? navrhla Lenka Ducháčková.

To jo ! A spustíme rafinovaně schovanou autodestrukci, sorry, ale nemám zájem...., odsekl vztekle Řvod.

Ale co chceš potom dělat?? položila znovu tutéž otázku Martina Palečková.

MÁM TO !!!! vzkřikl Duchy.

Co??? zeptal se nechápavě Lízy.

No přece AIDS, ty blbče, ode mě, ale nechápu, že na to přišel až teď...., vysvětlil mu to po svém Tom.

Moment, vmísil se do rozhovoru Řvod, jak od tebe, ty`s s ním...... ??????????????!!!!!!!

No já, víš, když ono, tenkrát,....., pokusil se to Tom vysvětlit.

Kdy ???!!!!!!!!!! vykřikl Řvod a v otázce byla jasně cítit výhružka, která byla míněna zcela vážně.

Naposledy dva dny před odletem...., konstatoval klidně Duchy, ale to není........

KDY ????? JAK NAPOSLEDY ????? rozkřikl se na Toma Řvod.

Počkej, ty seš nakaženej HIV ?? To znamená, že já......, uvědomil si Lízy a zároveň se Řvodem se na Toma vrhli.

Tadži s Petrem a Duchym je vší silou od sebe odtrhli a každý se snažili jednoho z nich "zkrotit". Až teď si Iva Zítková, Jana Dvořáková, Zdeňka Novotná a Lenka Ducháčková uvědomili svou pozici v tomto příběhu a nikým nekontrolované se vrhly každá na svého manžela a začaly je bez milosti škrtit se slovy:

Jak jsi to moh udělat !!! Proč jsi mi to neřek ???

Tom se právě vzpamatoval z šoku, když na něj skočili jeho kamarádi a začal lapat po vzduchu. S klidem od sebe odstrčil Zdeňku a začal vysvětlovat:

S tím virem to byl fór, vy ste ale blbý, a začal se smát, jenže to neměl dělat, protože v tu chvíli všechny škrtící manželky pustily své manžely a vrhly se na něj. Nebyly však samy, všichni ostatní muži jim vydatně pomáhali a tak se Tom pod tím náporem zhroutil na zem, čímž s sebou strhl i pár dalších.

TICHO !!!!!!!!!!!!!!!!! vykřikl z plných plic právě se zpod Lízyho vyhrabající Duchy. Když jej nikdo neposlouchal, praštil rukou do "skříně" a znova zařval. Tentokrát se otočili.

Řek sem, že to mám - vím, jak tu skříň otevřít !!!!! Zatímco vy se tady rvete, už to mohlo být...., snažil se vysvětlit Duchy situaci. Kupodivu to všem došlo na první pokus a zvedli se ze země.

A jak ??? zeptal se zvědavě nejméně potrhaný a poškrábaný Petr.

Úplně jednoduše. Sledoval jsem kabel, který byl šikovně schovanej a vede k támhletomu ovládacímu panelu. To je pokrok, ne?? odpověděl vesele Duchy.

Jo, je tady jen asi 30 tlačítek, řekl ironicky Lízy, stojící poblíž. No a ?? Když si projdeš názvy, je to jasný. Vypínač s názvem obleky je ten pravý !!!!!!! s klidem na to Duchy.

Lízy se porozhlédl a po chvíli potvrdil, že to tlačítko tam je. Nápis byl sice trochu rozmazaný, ale ještě s trochou fantazie čitelný. Tak byla rozřešena Záhada zamčených dveří. Když otevřeli skříň, ukázalo se, že je uvnitř 32 skafandrů. Tady bylo vše v pořádku, narozdíl od dohledu na Zemi, tady počítali ti, co připravovali raketoplán, se vším. Oblékli si skafandry a byli připraveni vstoupit jako první lidé na povrch Marsu. Právo vyjít jako první všichni uznali Duchymu, bez jehož objevu by byl jejich výstup minimálně o několik hodin odložen.

 

Když vyšli do té zarudlé nehostinné krajiny, nesouc v rukou Mindovo tělo, lopatu, krumpáč, necítili se zrovna nejlépe. Byl to podivný svět plný neživých pahorků. Nikdo z nich by v tento moment nevěřil, že by mohla být tato planeta obývána živými bytostmi. Muži se cítili tak nesví a tak chlapecky (proto budu dál v této povídce používat slovo kluci). V mrtvém, až zastrašujícím tichu, vykopali kluci díru dostatečně velkou a položili do ní Minda.

Jistě by si to tak přál, promluvil jako první Tadži. Nikdo teď neměl čas myslet na to, jak se na jiném povrchu cítí. Měli slzy v očích, když kluci zahrabávali Mindovo tělo, tělo člověka, který jim za těch několik týdnů přirostl k srdci. Teď se s ním měli předčasně loučit. S tím, kdo jim dal ještě možnost dál žít. Alespoň na chvilku. O pár hodin si prodloužit tu svou bídnou a teď již zcela bezvýznamnou a nikým neoceňenou existenci. Po několika minutách tichého truchlení nad hrobem promluvil Lízy:

To už by snad stačilo ! Všichni se na něj podívali vyčítavým pohledem a tak jen sklopil oči. Stáli tam dalších čtvrt hodiny, když se někteří pomalu začali odvracet od hrobu a rozhlížet se po okolní krajině.

Truchlili jsme dost, teď se musíme starat o sebe a své přežití. Taky se cítíte tak lehčí,... jako pírko ??? ukončil to Řvod nenásilně.

Ano, je to podivný pocit, to gravitace. Je daleko menší než na Zemi. Je dána již samotným objemem Marsu. Je o polovinu menší než Země. Vše je tady daleko lehčí a naše organismy na to nejsou zvyklé, vrátíme se radši do lodi...., navrhl po vysvětlujícím výkladu Tadži. Ostatní bezeslova souhlasili a pomalu se začali otáčet zpět k lodi, když vtom uslyšeli zvuk unikajícího vzduchu.

DVEŘE !!!!!!!!!!!!!!!! vykřikl rázně Petr a vrhl se spolu s ostatními kupředu, aby stihl vběhnout do raketoplánu dřív, než budou schody venku odříznuty od vnitřních prostor, od přetlakové komory. Schody bral po čtyřech, za ním v patách mu běželi Tadži, Duchy, Řvod a Tom, Lízy supěl o několik metrů dál a ženy jen zmateně přihlížely tomu boji o záchranu. Petr doběhl ke dveřím přesně v okamžik, kdy dveře zaklaply a neprůchodně se hermeticky uzavřeli.

Byli v pasti.

Dovnitř se nedostaneme, sdělil vysílačkou Petr ostatním, když prozkoumal podrobněji dveře. Bylo jasné, že jsou zase v tom.

Sakra a co teď ????????? zeptal se bezmocným hlasem Tom.

To je těžký. Jelikož, jak říká Petr, se dovnitř nedostanem, nezbejvá nám, než se pokusit někde najít záchranu - život. Je to sice nemožné, ale je to naše naděje. Jediná naděje....., mluvil k ostatním s pochybami o vlastních slovech v hlase Duchy a poslední dvě slova radši zašeptal, jako by je ani sám nechtěl slyšet.

To je fakt geniální. Na cizí planetě bez jídla, vody, s kyslíkem na několik hodin a bez jakékoliv naděje na záchranu, skepticky posoudil situaci Lízy, stále ještě udýchaný z toho běhu.

To víte, štěstí, pokusil se o úsměv Tadži. Dívky mlčely. Snažily se přesvědčit své klidnější já, že tu je ještě naděje. Naděje na život. Již podruhé byli tak blízko smrti. Poprvé to pro ně dopadlo dobře. Relativně dobře, až na Minda.........

Příště může být ten nešťastně stojící z jejich vlastních řad...., a pak přijde další a pak,.... pak jim dojde kyslík....

To přece není pravda, nemůže,...., vrhla se s pláčem Lenka Takáčová do náruče svého manžela a i ostatní páry se smutně objaly. Chvíli takhle tiše stáli, ale pak se z jejich reprobeden v helmě skafandru ozval rozhodný hlas Řvoda:

Musíme jít, máme málo vzduchu, musíme se alespoň pokusit o něco, co by mohlo vést k naší záchraně...., MUSĺME !!!

Všichni si uvědomili pravdivost těchto slov, a že pokud si chtějí udržet alespoň malilininkatou naději na záchranu, musí jít dál. A tak šli. Směr vybrali náhodně. Povrch se zdál být neměnný, stále stejná barva, stále stejné útvary, oči je začínaly tím stereotypem bolet. Všichni se rozhlíželi po známkách nějakého života, ale věděli, že ani kdyby nějaký našli, jak by si tím pomohli??? Ty bytosti by byly zvyklé žít v tomto ovzduší a prostředí, což oni nejsou. Nejsou přizpůsobení zdejším podmínkám a především ne atmosférickému obalu. Nemohou dýchat kysličník uhličitý.

Jeskyně !!!!! zvolala po několika hodinách tichého pochodu vepředu jdoucí Iva a rozběhla se kupředu. Neuběhla ani deset metrů, když její noha zavadila o nějaký výstupek na povrchu Marsu. Tělo Ivy Zítkové se vzneslo metr do výše a pak dopadlo na tvrdý povrch Marsu.

Au, ........., křach, cink, ozvalo se v jejich přijímačích. To Iva dopadla.

Když se přiblížili, mohli vidět, že se jí rozbila helma na hlavě. Iva tam bezvládně ležela. Jeden na druhého se podívali tázavými pohledy, které jasně říkaly:

Je mrtvá???

Věděli, že bez vzduchu člověk vydrží 2 minuty. Pokud se nepokusí nadechnout a tím do plic nevnikne kysličník uhličitý, což by vedlo k nezadržitelnému zadušení a smrti. Iva se nehýbala. Všichni tušili ve svém srdci smrt nablízku.

Byla tady a obcházela tělo Ivy Zítkové, aby si jediným máchnutím kosou vzala její duši pryč, k sobě do říše mrtvých.

Stáli nehybně. Byli bezmocní. Nemohli pro svou kamarádku nebo víc udělat nic než jen stát a v duchu se za ni tiše modlit, aby její duše přišla do nebe. Trvalo pět minut než se Lízy odhodlal přiblížit ke své ženě. Nikdo mu toto privilegium nemohl upřít, jelikož byl Ivin manžel. Sklonil se nad jejím tělem a z jeho úst vyšel sten. Ostatní se také pomalu začali přibližovat. Obličej Ivy však nezčernal nedostatkem vzduchu jak všichni předpokládali. Na první pohled vypadala jako živá. I na druhý. Jen jejich mozek jim jasně říkal, že v takovémto prostředí nemůže nic a nikdo z planety Země přežít víc než několik desítek vteřin. V Lízyho tváři se objevil úžas. Úžas a radost. Ostatní nechápali. Tadži s Tomem, kteří stáli blíž se usmáli a pak rozradostněně vykřikli a s tímto výkřikem si trhnutím shodili z hlavy helmu. Zbytek vesmírných ztroskotanců na ně nechápavě hleděl. Pomalým krokem se přiblížili k nim a jejich pohled se setkal s Iviným.

IVA ŽILA !!!!!!!!!!!

Ale.............................., pokusil se namítnout Petr poznámku, která napadla všechny, ale radost nad další poskytnutou šancí jej umlčela. Po chvíli již helmy všech ležely pohozené na zemi a oni radostně objímaly Ivu, která jim svým pádem pomohla získat novou naději na přežití. Jejich mozky se však stále bránily skutečnosti, že na Marsu je vzduch a žádaly racionální vysvětlení a tak začala diskuse na toto téma:

Kde se tu sakra vzal vzduch, vždyť Mind říkal, při vzpomínce na jejich kapitána se Tadži chvilku odmlčel, že je tu v převaze v atmosféře kysličník uhličitý. Kyslík má podle vědeckých výzkumů ani ne procentní podíl. Co se to tady děje, co...???

To nevím. Netuším, co mohlo vést k udržení vzduchu na této planetě. Je to záhada, odpověděl nervózním hlasem Petr. Tohle asi nevyřešíme. Můžeme bejt rádi, že jsme přežili svou naději. Mysleli jsme si, že v této době, kdy nám dojde kyslík, zemřeme. Můžeme bejt Ivě vděční, že se to tak stalo, protože, kdybychom to nezjistili udusili bysme se ve skafandrech aniž bychom se o této věci dozvěděli. Teď víme, že na Marsu je vzduch a kde je vzduch, mohou být také živé organismy, no ne?????!!!!!!!! Takže radši budem pokračovat dál. Co takhle obrátit svůj zájem na támhletu jeskyni a pokud bude obyvatelná, udělat si odpočinek, trochu se prospat.....???????????? navrhl po sáhodlouhém proslovu Řvod.

Dobrá, takže kupředu, vyjádřila se i Iva pomalu se probírajíc z utrženého šoku. K jeskyni dorazili o několik minut později. Původních sto metrů se ukázalo jako velice střízlivý odhad z nějž se postupem času a chůze vyklubala vzdálenost přesahující 500 metrů, což v krajině plné nerovností, propadlin a zase prozměnu vysokých "hor" nebylo zrovna blízko. Když došli k otvoru, jež je vítal svou neproniknutelnou temnotou, zastavili se.

Co když tam něco bude? zeptala se ustrašeně Martina Palečková.

A co jako ??? odsekl Lízy.

Já nevím, nějaká obluda.........., odvětila Martina.

V Lízyho tváři se objevil pohrdavý úšklebek a otočil se k ostatním.

Dem ??? No jasně ! přidali se kluci a z jejich tváří nebylo možno vyčíst, zdali očekávají to "něco" uvnitř a nebo si myslí, že je tam jen bezmocná temnota. Temnota se rozprostřela všude kolem a oni se museli řídit pouze intuicí, vnitřním zrakem a citem. Řvod, který měl z nich asi nejlépe rozvinutý šestý smysl, objevil po chvilce bloudění chodbou větší prostor v nějž se dosavadní chodba rozevírala.

A co teď ??? vyslovila zoufalou otázku Lenka Dostálová.

Kuřáci, zapalovače ! rozkázal bez rozmýšlení Duchy. Po chvíli se po stěnách alespoň trochu rozlilo světlo a oni měli možnost vidět místnost o průměru 10-ti metrů. Po stěnách byly rozmístěny jakési podivné malby, nezvratný důkaz existence mimozemské, ať už marsovské, či jakékoliv jiné, civilizace. Byla tu nakreslena molekula vodíku, vedle ní náš sluneční systém, jako by chtěli malíři naznačit, že vodík je základním stavebním prvkem celé sluneční soustavy.

Náš systém však byl velice pozoruhodný. Uprostřed bylo Slunce, na tom není nic podivné, pak to pokračovalo - Merkur, Venuše, Země - nad ní byl vytesán jakýsi prapodivný znak připomínající lidské srdce, na oběžné dráze Země byl Měsíc, pak tu byl Mars, kolem něj obíhající dva měsíce Phobos a Deimos, a nad Marsem byl namalován kříž. Ten asi měl označovat planetu, na níž se autor nalézá. Pak tu však bylo něco podivného - další planetou nebyl očividně Jupiter, ale jakási jiná planeta, která teď již očividně v naší sluneční soustavě neexistuje. Byla by na okraji toleranční zóny, tedy zóny, již vědci světa vymezili pro možný vznik vyšších organismů a tudíž nebylo tak nemožné, aby i na ní kdysi byl život. Je dokonce více než pravděpodobné, že vývoj obyvatel této planety dosáhl takového vývoje, za předpokladu, že tam vůbec nějaký život byl, že se navzájem zničila, od čehož není moc daleko vzdálena ani naše rodná planeta. Zanikla ne přírodní katastrofou, ale zničili ji jeji obyvatelé. Její obyvatelé, jež pro ni měli být přínosem, byli zkázou. Další planety byly v normálním pořadí: Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. To znamenalo, že již před mnoha tisíci lety, kdy očividně tyto kresby vznikly, již lidstvo znalo i poslední planetu naší sluneční soustavy, jež byla objevena až ve čtyřicátých letech 20. století. Neuvěřitelné.

 

Vedle kresby naší sluneční soustavy byl nakreslen ještě jeden planetární systém, v němž nepozoroval nikdo z přítomných nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo náš, či nějaký jiný jim známý systém. Uprostřed bylo malé "slunce" a kolem něj obíhaly v téměř kruhových drahách tři planety. Pokud malíř měl povědomí o skutečné velikosti planet a pokud kreslil v přesném měřítku, byla každá z těch tří planet čtyřikrát větší než naše Země !!!!!

Dále tu nalezli Ludolfovo číslo, mnoho prapodivných a jim neznámých vzorců a nerozluštitelných nápisů, jež byly v jakémsi neznámém jazyce.

 

To je pokladnice poznatků zdejší civilizace !!!! vzkřikl potom, co se vzpamatoval, Petr. Všechny vědomosti, které lidstvo má, a možná ještě víc,......, doplnil ho Tom.

Neskutečné, zmohl se pouze na jedno slovo Tadži. Nejsme jediní. Nejsme jedineční, nejsme sami !!!! Tento poznatek, ať už se dostane na Zemi dříve či později zcela změní celé dosavadní uvažování o vesmíru i o lidstvu, odvodil Duchy.

Dobrá, to by pro dnešek stačilo. Nevím jak vy, ale já jsem unavená jak želva, přerušila jejich debatu Iva Zítková.

Hmmmmm, zněla zadumaná odpověď ostatních.

Postupně se uložili k odpočinku. Zapalovače zhasly a temnota je opět pohltila bez jakéhokoliv ostychu. Netrvalo dlouho a všichni usnuli spánkem unavených, aby se probudili do úplně, ale úplně jiného světa................

Kapitola čtvrtá - Změna

 

Pomalu se probouzeli. Chvilku trvalo, než si uvědomili, kde jsou a co se vůbec děje. Kolem bylo šero. Tma trochu ustoupila, ale ačkoliv venku kraloval sluneční svit, uvnitř se temnota stále neústupně bila o místo.

Všichni ??? ujistil se Řvod těsně před tím, než dal povel k pochodu. Jejich oči si ještě stále nezvykly na podivně husté příšeří a tak jim z úst vyrazilo podivné heknutí, když narazili do stojících bývalých spolužáků. Vepředu se šířil šepot a překvapené hlasy vykřikovaly nesrozumitelná slova. Byla to však slova ne strachu, ale údivu. Kluci, kteří šli vzadu, protože se potřebovali poradit o dalším plánu, zmateně obrátili hlavy k východu a po chvilce se tím směrem rozeběhli. To se i ostatní nahrnuli ven a tak všichni měli možnost vidět podivnou změnu:

Celá červená krajina zmizela a na její místo nastoupila uklidňující zeleň, plná stromů, pestrobarevných květin. Harmonii narušoval pouze pohled na horizont a nad něj, kde vládla šeď ničeho. Jen slunce se svými zesláblými paprsky opíralo do listů a půdy, která tu ještě včera nebyla.

Je to sen ??????? zeptal se Tom.

Ne, nemůže, vidíme to všichni, namítla Jana Vymětalová.

Kolektivní halucinace ????? navrhl Lízy.

Petr pokročil k nejbližší rostlině, dotkl se jí, ta se pod náporem jeho ruky ohnula a Petr jen zakroutil hlavou v nesouhlasu s Lízyho návrhem.

Tak co potom ??? Přece to nemůže být realita !!!! Přece nemůže během jedné noci na planetě vyrůst takové množství zeleně, to je přece NEMOŽNÉ !!!!!! rozkřikl se vzrušene Řvod.

Ano, nemožné to je......., s rozmyslem odpovídal Tom, ale u nás na Zemi ! dokončil.

Takže ty myslíš, že to tady normálně vyrostlo ze země ??? Z té rudé, nehostinné, suché země ??? A jinak dobrý, jo? začal se hádat Lízy.

Co ty víš, inteligente ! vykřikl odpověď vztekle Tomáš.

Právě, že vím tolik co ty. Tolik, ani o zrnko víc a to mě nutí ti odporovat. Není možné, aby se něco takového stalo. Není to reálně představitelné..., namítl Lízy.

A co mimozemského reálně představitelné je ????????!!!! odvrátil jeho slovní útok Tomáš. Lízy zmlkl.

Buďte už ticho. Stejně nepřijdeme na to, co to opravdu způsobilo, snažil se je uklidnit Řvod.

Byl klid. Nikdo nemluvil a všichni se snažili přijít na další postup. Vyvstala otázka: Co teď ???? Večer si určili směr dalšího pochodu dle jedné vysoké hory na horizontu, která však teď ani z Duchyho výšky nebyla vidět a nikdo nechtěl riskovat lezení na jeden z gigantických stromů, jimž by se výškou mohly rovnat pouze australské eukalypty. Kdoví, jaké nebezpečí mohlo číhat v těch výškách či dokonce na samém kmeni toho podivného stromu.

To je samozřejmé - všechno tady bude větší vzhledem k menší přitažlivosti Marsu, odvodil logicky Duchy.

Všechno ??? zeptala se roztřeseným hlasem Světlana.

Všechno, odpověděl Duchy a jeho obličej ovládlo překvapení nad tím, co by toto prohlášení znamenalo a výraz se rychle změnil v nepohyblivý, do sebe uzavřený výraz, jenž naznačoval, že Duchy zápasí se svým zbabělejším já.

Musíme někam jít, nemůžeme tu jen tak stát a čekat až si pro nás něco přijde, probral všechny rozhodný hlas Petra. Očima si přeměřil všechny své spolužáky a v nejedné tváři zachytil po svém výroku ucuknutí obličejových svalů ve strachu z nadcházejících událostí.

Petr má pravdu, musíme dál, podpořil Petra Tadži.

Ale kudy ??? zeptal se opět Tom.

Hodíme si korunou, navrhl Lízy svou typickou hlášku. Všichni se na něj podívali, jako na vraha, změřili si ho pohledy, které jasně říkaly:

Jak si můžeš v téhle situaci dělat srandu z tak důležitých věcí ??????

Tak kudy půjdeme ???? zeptal se znovu Tom.

Odhadněte někdo směr. Co třeba ty, Řvode, ty na to máš určitě nos, navrhl Tadži řešení.

Já bych šel tam, konstatoval Řvod a ukázal rukou směrem k lesu.

Dobře, svěříme se do tvých rukou, tak běž první,...., souhlasili ostatní. A tak šli. Jak se dostávali hloub do lesa, potkávali také zvířata, jako broučky a mouchy, na které když pohlédl Tomáš, tak musel vší silou překonávat svoje nechutné choutky, aby je dokázal před svou ženou nadále utajit. Všechno bylo stejné jako na Zemi, což jim bylo velice divné.

Zatraceně, je blbost, aby tady byly stejný zvířata a všechno, jako u nás doma, namítl Lízy.

To není zrovna moc pravděpodobný, že by se tady vyvinul stejnej život, že ??? začal uvažovat (!!!) Tomáš.

No, ani moc ne..., potvrdil Duchy.

Takže to znamená...., rozvíjel dál tuto myšlenku Tadži, dvě možnosti. Buďto se nějak naši předchůdci dostali na tuto planetu a nebo jsme opravdu pokusní králíci. Tím myslím, že někdy před pár tisíciletími, možná i dál, nás někdo vysadil na planetě Zemi jako pokus a nebo doklonoval u nás se vyvíjející život dle svých představ.........

První možnost jaksi nepřipadá v úvahu. To znamená, že zbývá to, že jsme potomci mimozemšťanů ??? odvodil Řvod.

Asi, odpověděl mu Tadži. Jak asi ??? Nic není jistý, ale s největší pravděpodobností se to dozvíme, protože pokud tu je stejná zvířena, musí tu být i nám příbuzní lidé, zakončil Tadži nadějně svoje úvahy.

Takže máme naději na přežití ?? otázala se svého muže Lenka Takáčová s nadějí v očích.

Možná, nic neslibuju, je to jen spekulace, mírnil její nadšení Tadži.

Dobře, ale naděje tu je ???

Tadži jen mlčky přikývl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola pátá - Město stromů

 

Pokračovali dál v chůzi. Les byl hustý a zpomaloval jejich chůzi na pokraj únosné míry. Beze zbraní se necítili kluci zrovna nejlépe. Dřevěné klacky, které svíraly obouruč jim na jistotě zrovna moc nepřidávaly. Hodiny ubíhaly a krajina se neměnila. Občas jim přes cestu přeběhla srna, či ji zkřížil kanec, ale vůbec se jich nebál, jako by člověka neznal a nebyl ani agresivní.

Všechno je tady divné, zareagoval na to Řvod, který předtím zareagoval na objevení kance zaujmutím bojového postoje a očekávaje útok se ani nepohnul. Když kanec pokojně odběhl, netajil se nevolí a znechucením, jelikož se těšil na nadcházející boj a na maso.

Hmmmm, odvětil Tadži, který byl však v této chvíli myšlenkami úplně někde jinde. Uvažoval o možnostech, které teď měli. Když má pravdu a někde tu jsou lidé, dříve či později je najdou, ale kdo jim zaručí, že se ti lidé budou chovat přátelsky, pokud to vůbec budou lidé..... ???

Pokud to byl opravdu genetický experiment, mohlo se také stát, že ta vyspělá civilizace, za předpokladu, že se něco takového vůbec stalo, sem nasadila zcela jiný "druh" či zcela jinak naklonovaného člověka, což mohlo mít tragické následky. Nejen pro život na této planetě, ale především pro nás......................

Takto a podobně mu běhaly v hlavě myšlenky a hádaly se o pozici na výsluní jeho vědomí. Snaha o pochopení a vyřešení této záhady byla z jeho strany veliká, ale možností bylo příliš. Jeho mysl byla naditá různými možnými teoriemi a všechny byly stejně šílené a přesto také stejně pravděpodobné. Neměl odpověď na nic. Žádné řešení, jen zmatek v hlavě. Nebyl sám, kdo přemýšlel o tom, co je čeká nadále a jak se tato jejich zpočátku beznadějná situace nakonec vyvine. I Petr a Duchy se zabývali tou samou existenční myšlenkou. Holky vypadaly klidně.

Jejich cesta nadále probíhala v klidu a za mlčení. Občas vyplašili nějakého ptáka či malé zvíře, ale vypadalo to, že opravdu jako by neznaly nepřátelství a nebezpečnost lidí, chovali se v jejich přítomnosti sice trochu neklidně, ale rozhodně překotně neprchali, jak se to dělo na Zemi.

Něco viselo ve vzduchu.

Tadži několikrát zaznamenal na okraji zorného pole pohyb, ale přičítal to zvěři a nebo unavenosti očí. Když to však o několik minut později konzultoval s Tomem a zjistil, že má i on podivné pocity a vidí pohyby po stranách cesty, dal signál k zastavení.

Co se....., chtěla se zeptat Lenka Takáčová, ale Tadži jí rychle přiložil na ústa ruku a tak ji umlčel. Pak naznačil rukou, aby šli všichni blíž a zašeptal:

Asi nás někdo sleduje.

Nikdo se neodvážil promluvit.

Chovejte se jako by nic, ale buďte připravení na cokoliv. Jdeme....

Tadži zvýšil hlas:

Dobře, tak když nejste unavení, tak půjdeme ještě kousek cesty a pak zastavíme, doufaje, že neodhalili skrytí pozorovatelé jejich úmysly.

Šli tedy pomalu dál, ale veškerý, ať už zdánlivý nebo ne, klid dívek byl rázem pryč a všechny oči zmateně a ustrašeně těkaly po keřích, stromech a skalkách ve snaze zahlédnout ty tajemné bytosti, které je sledují.

V očekávání strávili další hodinu chůze. Nic se nedělo a přesto jejich uši občas zaznamenaly šramot po stranách jejich cesty.

Les začal řídnout a oni se trochu uklidnili v očekávání brzkého vysvobození z lesního zajetí. Již nikdo neuvažoval nad tím, jak se tu vůbec ten les octl, kdo je to sleduje a jak to, že je tady vzduch, ale jejich myšlenky a přání se upíraly jen a pouze k vidině konce lesa.

Přání se po několika následujících minutách vyplnily. Ne však doslova.

Když prošli okolo poslední řady stromů a otevřel se jim výhled na před nimi se rozprostírající mýtinu, zůstali užasle stát.

Jejich pohledy neobsáhly mýtinu, ať už do šířky, či dálky. Les, jako by byl v jednom místě úsečkovitě useklý a dál nic. Avšak jedno přece viděli. Asi padesát metrů před nimi ze země vyrůstaly stromy, které očividně nepatřily k lesu, který měli za zády.

Výška daleko přesahovala výšku desetipatrového domu. Bylo to takové množství stromů, že se slovem les by tu někdo, kdo by chtěl toto místo popsat neuspěl. Stromy byly doslova namačkány na sobě, přičemž jejich kmeny se skoro dotýkali a jejich větve se navzájem proplétaly. Tento útvar svou rozsáhlostí daleko přesahoval jejich zorná pole. Popošli kousek dál na mýtinu pokrytou jemnou trávou malého vzrůstu, která změkčovala chůzi a srdce v tu chvíli cítili někde na místě jazyku. Nevěděli, co si o tomto místě mají myslet, jak bylo stvořeno, kdo jej stvořil a kdo jej obývá, protože již dávno vyloučili možnost, že by to byl pouhý přírodní útvar. Až teď uviděli schody, které se stáčely po kmeni stromu, jež byl k nim nejblíže. Po nich sestupovala vysoká postava. Zarazili se a zůstali stát očekávajíc cokoliv. Nemohli vědět, jak se k nim bude ta bytost chovat, co mají dělat, nevěděli nic. Jen tupě civěli a čekali, jak se situace vyvine a neměli odvahu něco podniknout. Postava pomalým, klidným krokem směřovala k nim.

Nemá zbraň - to je dobré znamení...., pošeptal Petr vedle stojícímu Tadžimu, který sebou při těch slovech až cukl. Tak byl soustředěný na tu postavu. Když se přiblížila dostatečně blízko, aby mohli rozeznat detaily, poznali, že je dost podobná lidem. Postava se zastavila pět metrů od nich, ale v jejích očích se zračilo pochopení a klid, jako by je už dávno očekávala.

Vítám vás jménem elfů na Marsu. Konečně jste tady..., promluvil muž.

Vy jste nás očekávali ?? přerušil jej zvědavou otázkou Tom. Muž si jej změřil pohledem, ale pak pokračoval, jako by tu otázku ani neslyšel.

Jmenuji se Xarn a mým úkolem je vás dovést k naší královně Moruaně. Následujte mě. Pak se otočil a beze spěchu šel nazpět jist si tím, že půjdou za ním. Do ničeho je nenutil a to se jim líbilo.

Šli. Nic jiného jim nezbývalo. Byla to jejich šance na život. I když tady, ale byl by to život.... Když došli ke stromu, Xarn začal bez okolků stoupat po schodech nahoru a ostatní jej museli chtě nechtě následovat. Bylo to v jejich zájmu. S přibývající výškou se jim nechtělo věřit, že něco takového mohlo být vybudováno lidmi nebo jim příbuznými elfy. Něco takového pro ně bylo naprosto nemožné a nepředstavitelné. Když jen pomyslí na to, kolik práce musely dát jen samotné schody....

Vystoupali do výšky dvaceti až třiceti metrů, když se Xarn zastavil, protože věděl, že tenhle pohled budou muset velice dobře vstřebat. Před nimi se rozprostírala široká plošina vytvořená z větevních propletenců. Z některých větví rašily barevné květy, což bylo u stomů podivné, ale přece nebyli na Zemi, takže... Listí celou tuto podlahu měkce vystýlalo a tak celá plocha působila velice celistvým dojmem. Kdyby nevěděli, že jsou několik desítek metrů nad zemí, řekli by, že je to normální listím zapadná země. Dohromady to tvořilo nádherný celek, který zapůsobil i na realistického Lízyho tak, že začal s otevřenou hubou stát a jen nechápavě mrkal očima, snažíc se přesvědčit, že se mu to nezdá. Přesto však byla ta plošina vysoko v korunách stromů.

Přes tohle nepůjdu !!! namítla Zdeňka Novotná a několik dalších dívek ji podpořilo.

Nemusíte se ničeho bát, větve jsou dostatečně pevné a silné, aby unesly slona, snažil se je uklidnit Xarn. Dívky na něj vrhly nedůvěřivé pohledy. Nechtělo se jim riskovat přechodem tohoto podle nich podivného mostu. Jejich manželé a spolužáci se je snažili uklidnit:

Vždyť přes to chodí, není přece možné, aby se to zrovna s námi utrhlo.....

Sice stále ještě dívky nedůvěřivě přešlapovaly, ale v jejich obličejích se výraz zarputilého nesouhlasu začínal pomalu ale jistě měnit na odevzdaný výraz a tak po další minutě mohli pokračovat. Větve, které měli pod nohama občas zavrzaly, což mnohokrát vedlo ke zděšeným pohledům či výkřikům. Elfové se na ně ze svých domů, vybudovaných v kmenech stromů, které byly duté, překvapeně dívali. Nedokázali pochopit, jak se někdo může bát, že jej stromy - lidští přátelé - nechají spadnout dolů. Tyto zákony shody mezi lidmi (resp. elfy) a stromy však platily tady a ne na Zemi a tak nedůvěra přetrvávala celou dobu, po niž kráčeli po větvovém přechodu. Když dorazili na druhou stranu, Xarn prohodil pár slov se strážemi stojícími před největším stromem, jaký kdy tito mladí lidé viděli. Svou výškou daleko přesahoval okolní a jeho průměr nebyl menší než dvacet pět metrů, spíše víc a to ve výšce třicet metrů !!!!!

V kůře, která tvořila obal vnitřních volných prostor byly vyřezány schody. Xarn vystoupil na první z nich, otočil se k nim a pokynul jim rukou, aby ho následovali. Bez okolků se vydali za ním. Xarn se otočil a pokračoval v chůzi do tajemné místnosti uvnitř stromu. Když vystoupali po dvaceti schodech, jejich zrakům se naskytl další z neskutečných pohledů. Stromová kůra byla zevnitř pokryta plazivými rostlinami, které byly v plném květu a tvořily pro obyvatele Země nepoznanou harmonii s přírodou. Na podlaze k jejich nohám dosahoval pestrobarevný koberec - jediná umělá věc v tomto sále. Pokud zraky sledovali koberec dál, končil u několika dalších schodů, jež vedly do otvoru zakrytého visícími popínavými rostlinami.

Počkejte tady, poručil jim Xarn a zrychleným krokem došel k závěsu, odhrnul jej a rozpačitě vstoupil. Zatímco Xarn zmizel, ostatní se rozhlíželi po sále, který je přitahoval nezaměnitelným kouzlem přírody. Po krajích vchodů stály elfí stráže a nezůčastněným pohledem si prohlíželi návštěvníky. Byli jen lehce oblečeni a tak bylo možno vidět svalnaté postavy. Až na masivní luk na zádech byli beze zbraní, což značilo, že rozhodně elfové nemívají příliš nepřátelských návštěv.

Celý prostor byl lehce obsáhnutelný pohledem a bylo tu světlo, ačkoliv se jim nepodařilo zjistit žádné žárovky, či primitivnější zdroje světla. Světlo jako by vyzařovalo odevšad a přitom odnikud je obklopovalo ze všech stran. Žádná okna, jen vstupní otvor a ten, jímž před chvílí prošel Xarn. To světlo bylo podivně nažloutlé, ale jejich uvažování přerušil návrat Xarna.

Pojďte, královna vás očekává.

Jeden na druhého se podívali, nechápavě zakroutili hlavami a vykročili. Proč s nimi chce mluvit královna elfů, provinili se něčím na území elfů ?? Jsou vinni nějakým zločinem ?? Ale to by se k nim Xarn přece nechoval tak přátelsky, nedal by jim na výběr, zdali chtějí jít s ním do města stromů, nebo ne. Tak co pak vede elfy k tomu činu ?? S těmito myšlenkami došli až k rostlinám zakrývajícím další místnost. Xarn ji poodhrnul a pokynul jim, aby šli dál. Jejich oči spatřili menší místnost, než byla předchozí. Po pravé ruce příchozích byl stůl obklopený velkým počtem židlí, nalevo malá přírodní skalka sestavená z mnoha kamenů a rostlin, z nichž byly vytvořeny navzájem ladící tvary a kombinace. Přesně naproti nim byl postaven velký pařez, v němž bylo vytesáno místo na sezení a tvořil tak jakési přírodní křeslo. Z opěradla vybíhaly dva výběžky, které byly zakončeny o metr výše povedenými ryteckými vzory znázorňujícími čtyři živly - voda, země, oheň a vzduch, z nichž byly země a voda nejvýše, protože s nimi žili elfové v největším souladu. V křesle seděla žena. Její mladé rysy byly sevřeny v pevný výraz. Stříbřité vlasy jí splývaly až po vypjatou hruď a přesto, jak správně odtušili příchozí, že to byla královna, byla oděna v zcela prostý oděv, což značilo, že se nad své lidi nijak nepovyšuje. Každý z lidského rodu by jí odhadl maximálně 25 let. Její zářící zelené oči si prohlédly jednoho po druhém a pak se zastavili na k ní nejblíže stojícím Řvodovi, jemuž to očividně polichotilo.

Vítejte Poutníci, jsem královna Moruana a chci vám pomoci v naplnění vašeho poslání...., začala žena.

Jakého poslání ?? odhodlal se Řvod.

Mým úkolem je říct vám první slovo z magické formule..., pokračovala Moruana. Zdeňka Novotná se při tom slově uchichtla, ale ledový pohled královny ji ihned umlčel.

Magické formule, která je klíčem k hradu Moci. Mohu vám říct jenom tolik. Ostatní se dovíte až později. Teď dobře poslouchejte - to slovo je "Non".

Ale my.............., pokusil se namítnout Tadži.

Ne, víc nemohu říct. Nejsem k tomu oprávněna, dala jsem slib radě Spásy a je mou povinností svoje slovo dodržet, razantně odmítla jakékoliv otázky týkající se poslání, hradu Moci a jejich záhadných dobrodružství královna.

Splnila jsem svou část úkolu, teď vás mám poslat za Warnem, panovníkem trpaslíků do jejich hory, jmenující se Raven. Jediná pomoc, kterou vám mohu poskytnout je, že vám s sebou poskytnu doprovod. 3 elfy, které mohu postrádat a kteří vás rádi dovedou do hradu mého souseda, a jak se tak na vás dívám, nemáte zbraně. To je to poslední co pro vás můžu udělat, rozhodně dokončila Moruana. Toť vše, teď můžete jít ! Xarne ! ukončila jednoduše jejich z většiny jednostranný rozhovor.

Hloubali nad tím co právě slyšeli a v tichosti oddaně následovali Xarna. Nehodlali se vzpírat, mysleli si o královně, že je blázen, ale neodporovali. Vyšli z královského sálu a stanuli opět na prostranství z větví. Před nimi ležela hromada zbraní. Byly to meče a dýky, jeden jako druhý. Bylo tu šest mečů - pro šest mužů - a dvacet jedna dýk pro jejich bývalé spolužačky. Mlčky tento dar přijali. Ani trochu netušili co si o tom všem mají myslet.

Jaké poslání, proč zrovna oni, cizinci v této zemi, proč je královna nazvala "Poutníky", proč ????

Jak je mohli očekávat ??

Byli to snad jejich zvědi, co je sledovali v lese ???

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola šestá - Království hor

 

Xarn se s nimi rozloučil a místo něj se k nim připojili tři světlovlasí modroocí elfové. Od první chvíle, co je Zdeňka uviděla, se nezajímala o svého manžela. Byli vyzbrojeni luky a meči, které byly dlouhé kolem jednoho metru, což ve všech vzbuzovalo úctu k té síle, kterou ti muži museli mít.

Sešli po točitých schodech na pevnou zem a vydali se na opačnou stranu, než odkud přišli. Elfové je vedli. Všichni se naposledy podívali na tu harmonii, kterou vytvářel ten velký shluk, to uskupení stromů.

Pak už se věnovali další cestě.

Co se bude dít teď ???? My opravdu jdeme za trpaslíky ?? zeptal se posměšně Řvod.

Elfové jej však přehlíželi a tak se mohl pustit maximálně do rozhovoru se svými přáteli.

Proč bychom to měli dělat, vždyť ani nevíme o co jde..., snažil se Lízy odradit ostatní od dalšího pokračování v pouti za záhadným cílem..... posláním ????

Já nevím, ale něco mi říká, že bysme měli jít s nimi. Tohle celé přece musí mít nějaké řešení a snad se ho u trpaslíků, nebo kam to jdeme dozvíme, odporoval Lízymu Tadži.

Vždyť to může být past, nesouhlasil s Tadžim Lízy, ale sotva to vyslovil, elfové vepředu se zastavili.

Tak vy si myslíte, že to je PAST !!! rozesmál se ten nejvyšší, který vysokého Duchyho přesahoval o celou jednu hlavu. Kdybychom vás chtěli zabít, mohli jsme to udělat už dávno, myslíte si, že bychom se v takovém případě odvážili vás pustit a jít s vámi jen tři ??? pokračoval dál v řeči.

V Lízyho očích se objevil náznak pochopení:

Dobře, ale proč nám tedy neřeknete víc ??? My nemůžeme, všichni elfové jsou zavázáni slibem s ostatními rasami, že nic neřekneme, protože by to mohlo všechno pokazit, snažil se vysvětlit prostřední z elfů.

Brzy se dozvíte víc, až dojdeme k Warnovi..., slíbil jim. Pak se dali znovu do pohybu. Lízy s Tomem si šeptali:

Proč bychom jim měli věřit ??? Jaká je záruka toho, že mluví pravdu ??? snažil se Lízy vzbudit v Tomovi podezření.

Já tuším, že jim můžeme věřit, odmítl ho Tomáš.

Dobrá, ale pak neškemrej !! osopil se na něj Lízy a vybočil z trasy všech ostatních a vběhl do houští, kde zmizel Tomovi z dohledu.

STŮJ !!!!! vykřikli zároveň Tomáš a vzrušenému rozhovoru přihlížející Tadži. Všichni se překvapeně otočili se zvídavostí v očích.

Co se tady děje ?? přispěchal k nim jeden z elfů.

Jeden z našich vám nevěří a chce jít dál na vlastní pěst, popravdě popsal Tadži zkráceně situaci.

Ale to je sebevražda. V tomto lese je nespočet nebezpečí a tato cesta je jediné relativně bezpečné místo... Musíme ho dostihnout co nejdřív, jestli jej nechcete najít jako klubíčko střev a krve, zareagoval na to vzrušeně elf.

Rychle za ním !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! vzkřikla vepředu jdoucí

Iva, v níž se okamžitě probudil cit, který vedl k jejímu sňatku s pohřešovaným. Již v této chvíli však uplynulo od chvíle, kdy Lízy zmizel již několik minut a tak tušili, že jakékoliv hledání nebude úspěšné. Udělali rojnici na rozestup pouhé dva metry na radu elfů, aby si mohli v případě napadení vypomáhat. Nikdo nevěděl co na ně v nejbližší chvíli vyskočí, ale chtěli najít Lízyho a tak bez zaváhání pokračovali dál pomalým krokem. Ušli asi sto metrů, když se zepředu ozval zděšený výkřik.

To je Lízy, rychle !!!!!!!!! zakřičela Iva a vrhla se

bezmyšlenkovitě kupředu na pomoc svému manželi. Všichni se ihned rozběhli za ní směrem odkud vyšel výkřik. Po několika desítkách vteřin došli na trošku volnější prostranství, které mohli obsáhnout celé jediným pohledem. Přesně uprostřed stál přikrčený Lízy a nad ním se tyčil gigantický medvěd, který Lízyho převyšoval minimálně o čtyři hlavy a to byl nad ním skrčený. Okamžitě se rozhlédli po Ivě, ale ta stála jen kousek od nich a vypadalo to, že jí ztuhly nohy při pohledu na něco tak obrovského. Medvěd se po nich ohlédl, ale pak se otočil zpět ke své oběti........

Lízy se vůbec nehýbal, jen ruce si držel nad hlavou a bezmocně se třásl strachem ze smrti, která jej s největší pravděpodobností čekala. Elfové rozhodně vystoupili z řady, vztáhli ruce před sebe a pak je začali pomalu zvedat na hlavu. Když ruce dosáhly úhlu devadesáti stupňů vůči zemi, spojili je.

An rok nem, neslo se planinou a ruce elfů již mířily směrem k Lízymu, kam se teď také obrátily všechny pohledy, které ještě před chvílí sledovaly své ochránce - elfy. Z nebe vyšlehl velký blesk a řítil se dolů přímo na Lízyho, ale celé to bylo jaksi zpomaleně. Než blesk dorazil na místo určení, uběhlo pár vteřin. Blesk však narazil do Lízyho !!! Oslepil je ostrý záblesk, který vyšel z toho místa. Když jejich oči prohlédly po tom nečekaném světle, uviděly tu samou situaci jež byla před tím, jen kolem Lízyho se vytvořil jakýsi modrý průhledný půlkruh, který jej přikrýval. Medvěd vyrazil vzteklý výkřik a skočil po Lízym. Všichni ustrašeně vykřikli, ale medvěd narazil do toho modrého nic, které obklopovalo Lízyho. Trochu se uklidnili, zatímco medvěd tvrdošíjně bušil prackami do neprostupné stěny, jež mu bránila v cestě k obědu. Elfové však jak se zdálo ještě neskončili - nebezpečí stále nebylo zažehnáno.

Ver na tar, řekli klidným hlasem, ale všem to připadalo, jako by ta slova zašeptali. Od těl tří elfů se odlepila modrá pulsující koule a nabrala směr přímo na medvěda, který na to však nebral ohled a dál se zaobíral snahou, odstranit to magické pole. Jakmile koule dorazila ke středu paloučku, nevybuchla, jak očekávali všichni přihlížející, ale začala se pomalu rozpínat. Pomalu narůstal její objem a brzy pohltila medvěda do svého tajemného vnitřku.

Rkan. Po tomto slově se koule začala opět zmenšovat, jenže řičícího medvěda táhla s sebou zpět ve svém vnitřku. Zmenšovala se, zmenšovala, až spolu s medvědem zmizela.

Na kor men, vyřkli poslední magickou formuli elfové a ochranný plášť obklopující doteď Lízyho beze stopy zmizel.

Co se s tím medvědem stalo ??? zeptal se zvědavě Tadži.

My živé tvory lesa nezabíjíme, žijeme s nimi v souladu a tichém společenství. Medvěd byl pouze přesunut na opačné místo tohoto lesa, aby nám již nemohl škodit, odpověděl bez zaváhání nejvyšší z elfů. Lízy se pomalu rozpačitě zvedal ze země. Jeho pohled směřoval k ostatním, ale jak se zdálo, elfy ignoroval.

Vrátíme se na cestu, navrhla Lenka Takáčová. Otočili se a Lízy se nevrle, bručíc si průpovídky, připojil. Přistoupil k němu Tomáš a promluvil:

Teď už jim věříš, co ???

Proč bych měl ?? Tím vznikla pouze další otázka: Proč potřebují nás, když umí to, co právě předvedli ?? Proč ?? Vždyť neumíme nic a oni......, již klidně odporoval Lízy.

Snad se to dozvíme později...., namítl Tom.

A nebo chcípnem ! nesouhlasně ukončil rozhovor Lízy. Došli na cestu. Když šli asi deset minut, elfové se zastavili a otočili se k bývalé III.B:

Právě jsme vešli na území trpaslíků.

Pak se otočili a beze slova pokračovali dál směrem za jejich cílem, který znali jen oni. Chůze pokračovala bez jakékoliv příhody. Čas ubíhal a začalo se stmívat. Všichni byli unavení namáhavým dnem, přesto však zvuk, který se ozval z křoví na straně cesty vyburcoval jejich reflexy na maximum. Šero trochu přikrývalo postavu, která se vynořila z lesa, přesto mohli vidět, že je na jejich poměry, nemluvě o elfích, dost malá. Duchymu sahala velice málo nad pas, což značilo výšku kolem 1 metru.

Ach, konečně jsem někoho našel, rychle pojďte se mnou, potřebujeme pomoc !!!!!! vykřikl trpaslík a zmizel zpět ve křoví. Elfové jej mlčky rychle následovali. Aby ostatní stíhali jejich krok, museli málem běžet. Brzy došli k jeskyni, která je uvítala temným chřtánem. Uvnitř se však v menší místnosti vytvořené desítkami tisíc let rozlévalo světlo. Bylo tu několik dalších trpaslíků sklánějících se nad dalšími dvěma.

Byli jsme za doktorem s ním, promluvil ten, co je dovedl a ukázal na jednoho z ležících trpaslíků, - má šedý zákal a doktor, ukázal na druhého ležícího, prohlásil, že bude muset operovat. Pacientovo přání však bylo, aby byl operován doma. Bylo mu tedy vyhověno a naše výprava se vydala na zpáteční cestu. Před několika dny jsme byli napadeni skupinkou gepardů. Tady doktorovi ukousli ruku a pak nás zahnali sem do jeskyně. Pak se tu gepardům zalíbilo a zůstali u vchodu této jeskyně - dál se báli, protože jsme ihned zapálili ohně. Až dnes asi před hodinou odešli a já se vydal pro pomoc. Šedý zákal se zhoršil natolik, že to vypadá, že náš druh oslepne. Doktor operovat bez ruky nemůže a tak jste vy naše jediná naděje....

Proč to neuděláte sami ??? zeptal se otrle Lízy. Rádi bychom, ale zavázali jsme se sobě navzájem při zkoušce dospělosti, že žádnému ze svých druhů nezpůsobíme bolest a pokud tak učiníme, budeme bez milosti podrobeni přesně stejným mukám, jež jsme mu způsobili, odpověděl trpaslík sklesle.

Je to opravdu nutné ?? zeptal se Tom.

Ano, je v nebezpečí oslepnutí na jedno oko. A je to těžký zákrok ?? dotázal se zvědavě Řvod.

Ne a já sám vám budu radit a povedu vaši ruku jako by byla moje, odpověděl bez váhání doktor.

Dobrá, tak potom to tedy zkusím, rozhodl se Řvod po chvilce váhání.

Co se stane když to nedokážu a on oslepne ??

Dokážeš to !!!! ozvalo se z úst nejen doktora, ale všech.

A když přecejen ne ??

Když ne, nebudeme vám to vyčítat, protože bez vašeho zákroku by přišel o oko jistě, takhle má alespoň naději. Jde se na to !!! rozhodně vyřkl Řvod. Po těchto slovech poklekl k postiženému a ohlédl se po doktorovi. Můj kufřík, poručil si lékař. Tady je..., podal mu jej trpaslík, jež je sem dovedl.

Ne, dejte jej jemu, namítl doktor a ukázal na Řvoda.

Uvnitř je bronzová jehla a čočka.

Ano, je to tady. Teprve teď se Řvod podíval na nemocného, který se na něj díval okem, kterým viděl. Druhé sice měl otevřené, ale v místě, kde je čočka, měl v oku šedou skvrnku. Celá tvář byla červená a prostor kolem oka napuchlý. Pacient se na něj díval pohledem naděje.

Začneme, prohlásil, když byl připraven.

Když myslíš. Všechny slabší povahy ať poodstoupí a nebo zavřou oči a zacpou si uši. Operace bude velice bolestivá a nebude to příjemný pohled.

Některé z dívek odešly, jiné se otočily a ruce si přiložily na uši. Jen pár zůstalo. Doktor se otočil ke svým druhům, pravděpodobně asistentům:

Chytněte ho ! Pevně ! Pak svůj pohled obrátil zpět na napjatého Řvoda.

Vem bronzovou jehlu a zapíchni ji do čočky zraněného oka.

Ale...., pokusil se vzepřít Řvod. Nemluv a dělej. Chceš ho zachránit nebo ne ???

Dobře, rezignoval Řvod a s bojácným pohledem přistoupil k místu, kde ležel zraněný. Poklekl a znovu si jej prohlédl. V ruce držel deseticentimetrovou bronzovou jehlu, ale při pomyšlení na to, co měl provést se mu třásly obě ruce.

Uklidni se. Je to jednoduché, jen zapíchneš hrot do čočky oka, ani ne mělko, ani ne hluboko, zazněl uklidňující hlas doktora. Řvod bojoval sám se sebou, svým strachem a svým žaludkem. Zažil už leccos, ale toto ??? Jeho ruka se začala pomalu zvedat a pacient na něj úpěnlivě upíral své zdravé oko. I v jeho očích se zračil velký strach, ale byla tam i špetka naděje. Naklonil se půl metru nad hlavu nemocného a třesoucí rukou namířil jehlu přesně proti čočce oka.

Pak BODL.....

Jeskyní se ozval obrovský bolestivý řev, jak jehla pronikla do oční tkáně bez jakéhokoliv umrtvení. Většina zbylých přihlížejících se buďto rychle otočila a nebo s rukou na ústech odběhla pryč. Zvraceli. Řvod, který se již trochu vzpamatoval se zvědavě ohlédl po doktorovi.

Teď chytni konec jehly a čočkou POMALU otáčej směrem dolů dokud se čočka neobjeví mimo skvrnku, kterou způsobuje šedý zákal.......

Bez jediného slova to za doprovodu jediného táhlého bolestného výkřiku provedl.

Teď rychlým škubnutím vytáhni jehlu.

Křik náhle ustal. Oko zůstalo v poloze, do níž bylo otočeno.

V mé aktovce jsou také brýle. Vyndej je a nasaď je pacientovi....

Po chvíli hledání Řvod vylovil z tašky brýle s pozlacenou obroučkou a jediným pohybem je nasadil ležícímu trpaslíkovi. Než stačil cokoliv říct, ozval se výkřik.

JÁ VIDĺM !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Doktor se pousmál:

Já věděl, že to dokážeš....

Díky, čím se ti můžu odvděčit ??? zeptal se teď již s úsměvem na tváři i po prodělané bolesti pacient.

To nic nebylo. Rád jsem pomohl, skromně odpověděl Řvod. D

obrá, ale kdykoliv budeš něco potřebovat spoléhej na mou pomoc. Stačí vyslovit "SOKO" a já se objevím, rozhodl za něj trpaslík. Po těchto slovech se několik vrátivších dívek usmálo a pohledy se jim naplnily skepsí vůči trpaslíkovým slovům.

Ne, nejsem kouzelník. Znám jen pár triků, ale i ty stačí k tomu, abych dokázal to, co říkám. Všechno je to věcí magie, nadání a cviku. Magie a mana jsou prazákladem všeho, doplnil svá slova s úsměvem stále ještě ležící trpaslík.

Jak se jmenuješ ?? osmělil se Řvod. Já ?? Říkej mi prostě Mup. Moje pravé jméno nezná nikdo, kromě mě samotného a toto jméno je chráněno magickou formulí, takže každý kdo jej vysloví na místě zemře, představil se trpaslík.

Dobře, Mupe, rád jsem ti pomohl a jsem ti vděčný za tvou odměnu. Doufám, že ji budu mít příležitost někdy využít..., ukončil to Řvod.

Venku je tma, budeme muset přespat tady, přišla se zprávou Jana Dvořáková.

Pro vás je tu místo vždycky, rozhodl okamžitě trpaslík, jenž je sem přivedl. Dobře, zůstaneme, souhlasili i ostatní.

 

V půlce noci se Tadži probudil a kousek od sebe uslyšel jakýsi neidentifikovatelný pohyb. Zprvu chtěl vzbudit ostatní, ale pak si jeho oči přivykly nezvykle husté tmě a on rozeznal ženskou postavu a když se trochu rozhlédl, zahlédl také prázdné místo vedle Toma.

Tak Zdeňka ?? pomyslel si. Stín se pohyboval směrem k venkovnímu otvoru, kde spali elfové a Tadžimu bylo hned všechno jasné. Lehce se pousmál, potřásl hlavou, otočil se na druhý bok a zavřel oči, aby se znovu ponořil do snové říše. Jinak noc proběhla bez jakéhokoliv rozruchu a dobrodružství.

 

Tomem kdosi zatřásl. Byl to Řvod. Zdeňka již ležela zpět přitulená k němu z levé strany a Tom se opatrně vymanil z jejího sevření.

Vítám tě mezi živými, spals jako zabitej, všichni kluci už jsou vzhůru, promluvil k němu Tadži, který stál kousek za Řvodem a pohledem sledoval svou klidně oddychující manželku. S láskyplným úsměvem, který vrhl na schoulenou postavu Lenky se otočil a směřoval k východu. Tomáš se Řvodem ho bez zaváhání následovali.

Kde jsou elfové ?? zeptal se zvědavě Tom. Začínal je mít docela rád, a tak se Tadži rozhodl mu o nočním výletu jeho ženy neříkat. Stejně se elfové dříve nebo později od jejich skupinky odpojí a bude tu zase ta rodinná idylka mezi Tomášem a Zdeňkou, která panovala předtím. Alespoň doufal....

Ále, šli se poohlídnout po něčem na žrádlo..., odpověděl Řvod.

Žes nešel s nima..., namítl Tom.

Právě, že oni nešli pro nějaké maso, protože nechtějí nic v tomto lese zabít či jen poškodit a tak šli najít nějaké rostliny, které by nám pro náš účel měli zatím postačit, rozmrzele rozhodil rukama Řvod a porozhlédl se, zdali se jejich spojenci již nevrací, ale les byl tichý, jako vždy.

Eště, že Lízy spí. Určitě by v tom viděl zas nějakej záměr, kterej elfové sledují a mohl by si dokonce myslet, že nás chtějí přepadnout..., zhodnotil situaci Tadži. Všude bylo ticho a Tomovi najednou kdosi poklepal na rameno. Stál tváří k jeskyni a ostatní, kteří byli vzhůru se dívali taktéž dovnitř, protože právě někdo přicházel zevnitř. Tom sebou cukl a prudce se otočil, ruku již rozmachujíc k úderu. Byli to elfové. Dokázali se přiblížit neuvěřitelně tiše, tak že je nikdo neslyšel. Řvod uznale pokýval hlavou. V ruce drželi každý několik podivných rostlin, trochu připomínající brambory.

Hodíme to do ohně a během několika minut budeme mít o snídani postaráno...., konstatoval jeden z elfů. Jen tiše naslouchali a doufali, že to bude k jídlu.

 

Tom si poklepal na břicho a konstatoval:

To bylo žrádýlko...., takový už jsem dlouho neměl. Ostatní netušili zdali myslel v porovnání se stravou, již měli v posledních několika měsících na vesmírné lodi či se stravou, kterou mu doma poskytovala Zdeňka.... -:).

Dobře, tak sme se nažrali a teď můžeme pokračovat, co myslíte ????? navrhl Petr.

No jasně, jdem dál !!!!!! vykřikli odhodlaně všichni.

A tak šli..........

 

Den ubíhal a slunce během chvilky stálo nad jejich hlavami.

Je to ještě daleko ?? zeptala se znaveně Světlana Novotná (kupodivu si ještě ani nezlomila nohu - pozn. autor -:)).

Do západu jsme tam, pokud nás něco nezdrží..., řekl nejistě elf. Na Evě Zítkové bylo vidět nespokojení s tímto výrokem, zvlášť se slovy "pokud nás něco nezdrží", která jí zněla příliš neurčitě.

STÁT !!! poručil náhle jeden z vepředu jdoucích elfů. Rukou naznačil, aby ani nedutali a pak tiše zmizel v křoví. Po chvíli začali být některá děvčata a Lízy nervózní.

Na Zdeňce byl vidět strach. Otázka byla z čeho - jestli ze strachu o život vlastní či "jejího oblíbeného" elfa. Po chvilce se vrátili a s úsměvem na tváři pokynuli ostatním, aby je co nejtišeji následovali. Uposlechli jejich rady a po několika krocích se jim naskytnul neskutečný pohled. Ačkoliv si mysleli, že je už nic nedokáže překvapit, tohle jim přímo vyrazilo dech... Přikrčení za posledními řadami stromů se dívali ven z lesa a jejich oči sledovaly cosi bílého na mýtince. Na mýtince několik metrů od nich, se pásli sněhově bílí jednorožci. Jejich bělostná zář daleko přesahovala jakékoliv lidské představy o bílé barvě, roh, čnící jim mezi očima s lehce hnědým zabarvením byl neklamným znamením toho, že to jsou opravdu jednorožci. V klidu se procházeli po mýtině a spásali zeleň. Elfové jim naznačili, aby zůstali na místech a sami začali pomalu vystupovat z křoví. Jejich kroky však nebylo vůbec slyšet. Přesto se však jednorožci po chvíli roztřásli a bylo na nich vidět znepokojení, ale dál se pásli. Až po chvíli vyřkl jeden z elfů jednu jedinou slabiku:

Ka. Jednorožci se jako na povel otočili směrem k němu a zůstali nehybně stát. Neutíkali, jak všichni čekali, jen tam tak stáli a hleděli elfům do očí.

An ka. Bělostní vzdálení příbuzní koní se začali pohybovat směrem k elfům a za chvíli byli na dosah od postav, které se tyčily téměř dva metry do výšky.

En-da-re. Zvířata se pokojně uvelebily u nohou elfů a ti ukázali ostatním, aby přišli blíž. Jednorožci nedůvěřivě sledovali blížící se skupinku lidí a chřípí se jim chvělo. Bylo jasné, že nikomu kromě elfů nevěří. Ti se je snažili uklidňovat stálým opakováním té slabiky "Ka". Bez problémů se dostali až k zvířatům a chvíli se na ně mohli dívat z blízka. Byly vznešené a byla to nejkrášnější zvířata, jaké kdy v životě viděli.

Qi non. Na tento příkaz, který ale vůbec dle přízvuku a způsobu vyslovení jako příkaz nezněl se jednorožci odebrali rychlým během zpět do svého domova - lesa. Pokračovali v cestě dál, každý přemýšlel o něčem jiném, nikdo toho druhého nerušil v jeho myšlenkách a cesta ubíhala a ani se nenadáli a začalo se stmívat. Jako by mávl kouzelným proutkem, náhle les končil a před nimi se rozprostírala velká hora, v níž byl vybudován velký otvor. Pochopili, že tohle je Raven - Hrad trpaslíků.

 

Stráže je uvítali velice přátelsky a bez jakýchkoliv okolků je zavedli ke svému králi. Skalnatý povrch byl uvnitř lemován zlatem či stříbrem a to především královské komnaty. V přijímacím sále už je očekával vousy zarostlý trpaslík. Nikdo by neodhadoval, že tato usmívající se postavička měřící sotva metr dvacet bude král trpaslíků Warn.

Tak jste konečně dorazili ? Jsem Warn, jehož hledáte. Jménem všech trpaslíků vám přeji hodně zdaru při plnění Poslání, začal Warn.

Řeknete nám něco víc ??? začal opět naléhat zvědavý Lízy.

Ano, řeknu vám, co vím a co můžu, ale teď pojďte se mnou, vy tady zůstanete, a ukázal na elfy. Otočil se na podpatku a rozhodně vykročil do temné chodby a oni, jestli se chtěli dovědět něco víc, museli jej následovat. Náhle je obklopila neproniknutelná temnota v chodbě, jejíž existenci spíše tušili než viděli. Po hodné chvíli se náhle průvod zastavil, což doprovodilo několik nárazů a sprostých slov. Prostorem zaplápolal svit louče a jejich oči konečně opět nabyly významu. Pak již pomalu sestupovali po točitých schodech do podzemí hradu Raven.

Byli moc zvědaví na informace, jež jim Warn sdělí. Na schody navazovala další úzká chodba, která však po několika desítkách metrů končila a rozšiřovala se v zlatem zářící místnost, obklopenou kolem dokola obrazy a sochami. Prostor byl velice rozlehlý a uprostřed stál kulatý stůl, k němuž právě Warn směřoval. Pak se otočil k ohromeným hostům a promluvil:

Toto je Síň předků a moje pracovní komnata. Přistupte blíž, něco vám chci ukázat. Jejich nohy je donesly ke stolu a pak zkameněly úžasem nad tím, co na tom stole leží. Byla to mapa. Ale jaká mapa !! Ačkoliv nedokázali číst v cizích znacích a cizím starodávném písmu, přesto poznali jedno: Toto byla mapa ZEMĚ !!!!

Jak.... , proč....., kde ????? snažil se ze sebe něco vypravit překvapený Řvod.

Nevím a i kdybych věděl nemohu vám tyto informace poskytnout, odpověděl rozhodně král trpaslíků.

Dobrá, proč jsme tedy tady??? namítl nedůvěřivý Lízy.

Mám vám říct druhé slovo. Druhé slovo zní "An", odpověděl.

Dobrá, tedy "Non an ..." ?? zeptal se Tadži.

Ano, ale magická formule má čtyři části a vy musíte obejít všechny národy, aby předáním části věty vložili svou naději do vašich rukou, trochu poodhalil roušku tajemství král.

Ce je tedy to Poslání ????? zvědavým hlasem dotíral Petr.

Poslání je Pouť naděje. Je to sjednocení národů proti jednomu společnému nepříteli..., kupodivu odpověděl Warn.

Kdo je tím nepřítelem? okamžitě opáčil Lízy.

Toto vám nemohu říci. Dovíte se to později..., odmítl odpověď na jeho otázku Warn, ale pak pokračoval, jako by chtěl svést řeč na jinou kolej:

Jak se dívám, máte pouze meče. Moji bojovníci vám poskytnou další vybavení - sekery. Sice menší, ale občas užitečné pro boj zblízka. K vaší skupině se připojí tři mí bojovníci, aby v případě nebezpečí pomohli a podpořili vaši skupinku. Samozřejmě, že se můžete vyspat tady a vyrazit až ráno, další vaše zastávka bude u lidí. A teď se vraťme........

Tímto zakončením nedal návštěvníkům žádný prostor k otázkám. Vrátili se stejnou cestou, jíž přišli a tak je po několika desítkách minut opět uvítalo sluneční světlo. Skutečně dostali každý, kromě elfů, kteří tyto zbraně radikálně odmítli, sekerky s topůrkem dlouhým jako loket ruky, avšak z pevného materiálu. S klidem si je zastrčili za opasek a přivítali nové členy skupiny. Byli jimi tři trpaslíci s drátěnou košilí na hrudi, sekerami u pasu a odhodlaným výrazem ve tváři. S úsměvem si podali ruce se všemi svými novými společníky a pak se beze slova uložili ke spánku. Pozemšťané následovali s odevzdaným výrazem jejich příkladu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola sedmá -  Vesnice

 

Vzbudili se do jasného a rozezpívaného rána. Bez jakýchkoliv okolků se vydali na cestu za svým Posláním, o kterém skoro nic nevěděli. Vydali se k lidem. Vepředu šla šestice "marťanů" a pak šli ostatní. Skalnatý povrch se dlouho neměnil, což znamenalo daleko větší námahu pro všechny. Pak se cesta začala lehce svažovat. Skály je obklopovaly ze všech stran. Nepříjemný stísněný pocit skončil s výstupem na prostranství, ale povrch po kterém kráčeli byl stále ještě skalnatý. Uviděli před sebou velice širokou propast. Přes propast vedl zchátralý most, natažený z jedné strany na druhou, jak bylo vidno, již před velice dlouhým časem. Druhá strana byla o pěkných pár desítek metrů dál a bývalí žáci SZeŠ smutně zavrtěli hlavou a otočili se k návratu. Tohle nebylo nic pro ně.

Stát. Toto je hranice mezi trpasličí a lidskou zemí. Tuto propast a také tento Hraniční most postavili kdysi trpaslíci za války proti lidskému národu. Je to jediná cesta k lidem a jediná šance, jak může poslání dál pokračovat a dodávat naději všem obyvatelům tohoto světa. Musíme jej přejít, MUSĺME POKRAČOVAT !!!! vzkřikl jeden z trpaslíků.

Překvapeně se otočili a zadívali se nevěřícně na něj.

Jak máme tohle přejít ??? zeptala se za všechny Lenka Takáčová.

Tento most je obdařen vlastním myšlením a byl stvořen za pomoci magie, pronesl trpaslík a rukou ukázal na ceduli, stojící nedaleko. Přistoupili k ní blíže, aby mohli přečíst nápis:

Odpověď je nadějí, pravda životem a lež smrtí....

Tázavý pohled upřeli opět na trpaslíka ten začal vysvětlovat:

Hraniční most byl postaven k tomu, aby strážil průchod mezi dvěma zeměmi a sám o sobě by to nedokázal. Proto jej přejdete jen ve skupince pěti lidí a to v případě, že správně odpovíte na otázku, jež vám bude položena asi v polovině cesty.

A když odpovíme špatně ??? zeptala se vylekaně Iva Zítková.

Most na chvíli zmizí, vy ztratíte cokoliv pevného pod nohama a .........., naznačil rukou pád do propasti.

Tohle po mně nemůžete chtít !!!!!!!! vzepřel se okamžitě Lízy a jeho pohled nabyl na nervozitě.

Musíme jít ! namítl Tadži.

A to jako proč ?? zuřil Lízy ačkoliv věděl, že nemá šanci a že je proti většině.

Je to naše jediná naděje...

Jak chcípnout ! přerušil ho opět Lízy. Tadži se odmlčel.

Dokážeme to !! Já jdu, rozhodl se Duchy a jeho názor podpořila i jeho žena Lenka Ducháčková a ostatní manželské páry, kromě Lízyho. I jeho žena Iva pochopila vážnost a důležitost této situace a rozhodla se pokračovat a tak brzy stál Lízy proti všem.

Dobrá tedy, půjdu taky........, nic jiného mu nezbývalo.

Rozdělte se do skupinek po pěti, promluvil trpaslík, který do této chvíle jen tiše přihlížel probíhající hádce. První šli Duchy, Lenka Ducháčková, Marina Šauerová, Vlasta Koudelková a Petra Pečínková. Most se pod jejich nohama houpal, už byli skoro v polovině, když celým údolím zahřměl hlas:

STŮJTE !! Nejdříve odpovězte na tuto otázku: Co je to MIGRÉNA ???? Všichni na pevnině ztichli a napjatě očekávali odpověď Duchyho skupinky. Ta se mezitím shromáždila kolem jediného kluka ve svém středu a tiše se radila. Náhle se Duchy vztyčil do své obvyklé výšky a pronesl:

Migréna je nouzová antikoncepce pro ženy.

Nic se nestalo a od středu mostu dolehl ke kraji propasti jásot. Dokázali to. Druhá skupina měla složení: Petr Beran, Katka Beranová, Světlana Novotná, Martina Palečková a Eva Peterová. Hlas je zastavil a položil jim otázku znějící:

Jak poznáte, že vaše dítě je nemanželského původu ??? Toto razení bylo zdlouhavější. Na okraji propasti se již přátelé těch, co byli uvězněni uprostřed začali neklidně vrtět, ale stále věřili tomu, že i oni zrádnou propast překonají. Pak náhle, bez jakéhokoliv ohlášení se ozvala odpověď:

Píchnete do něj a z cizího krev neteče !!!!!!

Rozhodný hlas Petra nesla ozvěna do nejzazších koutů prohlubně a náhle se všude kolem rozhostilo ticho. Odpověď byla správná ! Než stihl Petr se svou skupinou dorazit na druhou stranu, zeptal se Tadži zvědavě trpaslíka:

Odkud bere propast ty otázky ???? Z moudrosti celého světa, z moudrosti vesmíru, Moudrosti universa...., odpověděl mu rozechvělým hlasem trpaslík, protože i jej čekala ta cesta přes...

Teď třeba my, přihlásili se trpaslíci. Oni byli jako skupina třech, protože přebývali.

Ale kdyby se nám to nepovedlo, pokračujte bez nás. Cesta vede kolem jehlanů a pak už je to jen kousek, v takovém malém údolí.

Pak se otočili a rozhodně vykročili směrem k mostu, ten se zakýval, když na něj vstoupili. Pokračovali a brzy dosáhli středu. Hlas se neopomněl zeptat ani tentokrát:

Co je to gravidita ??

Je to těhotenství ! vykřikl vítězoslavně jeden z trpaslíků a ani ho nenapadlo, že by to mohla být špatná odpověď a že by v tom mohl být nějaký háček. Okolí se otřáslo smíchem. Jako by někdo stiskl vypínač, most náhle zmizel a trpaslíci se za srdcervoucího křiku řítili do úctyhodné hloubky. Ještě teď byla slyšet ozvěna toho burácivého smíchu. Pak hlas již klidnějším přízvukem dokončil:

ŠPATNĚ !! Gravidita je speciální druh infekce přenášený ptáky. Bylo to legrační a všichni by se bývali smáli, kdyby v tom okamžiku nepřišli o nové členy výpravy a o průvodce v jedněch osobách. Skupina, jež měla vkročit na most tentokrát se po sobě nerozhodně podívala. Byli to Řvod, Jana Dvořáková, Markéta Koudelková, Markéta Pejcalová a Lenka Dostálová. Byl na nich vidět strach. Nechtělo se jim po tom, co teď viděli, protože v žádném případě nechtěli teď, když měli naději na další život zemřít právě teď a právě tady.

Řvode, věříme ti ! řekli dívky, když vkračovali na most. Most měl i pro ně otázku:

Co je to ? Je to v rohu a je to modré ?? Řvod se pousmál, jako by tušil odpověď a pak se naklonil k ostatním a cosi jim pošeptal. I oni se lehce pousmáli i přes situaci v níž se nalézali.

Dítě hrající si s igelitovým pytlíkem ! s klidem vyřkl Řvod a ticho nebylo přerušeno ničím, jen hlasité oddechnutí dolehlo k uším napjatých kamarádů.

Běž ty, Tadži, my tu ještě počkáme, řekl Tom a v jeho očích i hlase bylo možno nalézt stopy pochybností a nejistoty. Dobrá, nervózním hlasem mu odpověděl Tadži. Vykročil vstříc otázce a spolu s ním i jeho žena Lenka, Lucie Tenglová, Katka Pevná a Alice Vítková.

Most se jim pohupoval pod nohama a když se Tadži podíval dolů, musel se na chvíli zastavit, protože se jej zmocnila neodbytná závrať. Konečně se přiblížil střed a hlas mostu se opět nerušeně a přísně rozezněl:

Která buňka v ženském těle je nechytřejší ??

Mezi dívkami zavládl zmatek, avšak Tadži s jistotou v hlase odvětil:

Spermie....

Stále stáli nohama pevně na mostu a tak si mohli být jisti, že i tato odpověď byla správná.

Dorazili na druhou stranu propasti a vyzvali další skupinku, aby nastoupila tu cestu štěstěny, náhody a inteligence (tak to už pár lidí nemělo projít, co ?? - pozn. autor -:)).

Ani tentokrát se Tomáš neodvážil vstoupit na most a vyzval poslední skupinku nepočítaje v to jeho, aby šla. Vedl ji věčný skeptik Lízy, dalšími členy byly Iva Zítková, Eva Zítková, Katka Preisslerová a Jana Vymětalová. Teď však maximálně soustředěný na hádanku, již mu most položí. Ačkoliv byl ještě před chvíli proti, teď odhodlaně stanul pevnému hlasu mostu:

Kdy má žena mozek ????? Vž.........žžž, chtěla odpovědět jeho hubatá žena Iva, ale Lízy ji včas umlčel. Vždycky určitě nebyla správná odpověď, ačkoliv si to všechny zástupkyně něžného (jak kdy -:)) pohlaví myslely. Byl v tom háček, ale Lízy se přesto pokusil:

Když má mít dítě - syna.

Dívky se po něm málem vrhly, ale když si uvědomily, že je to správná odpověď, uklidnily se a dokončily cestu.

Na přechod čekal již jen Tomáš se svou ženou Zdeňkou a elfy. Tom se tvářil odhodlaně a jeho pohled značil, že ho hned tak něco z míry nevyvede. Byl napjatý na nejvyšší míru, ale pevně rozhodnutý zvítězit nad smrtichtivým mostem. A tak předstíraně klidným krokem vkročil na vratký most. Vedle malých lidí vypadali elfové za chůze po mostě obrovsky. Střed mostu na sebe nenechal dlouho čekat a následný hlas taktéž.

Proč má pes ocas ?????????

Tom znejistěl. Elfové mlčeli a Zdeňka se tvářila odevzdaně.

Jako by pátral kdesi hluboko ve své paměti po náznaku odpovědi na hádanku. Na druhé straně kluci cosi křičeli, ale k napjatému Tomášovi a jeho druhům to nedolehlo především proto, že hluk jeho srdce daleko převyšoval hluk, jež dokázaly způsobit několik desítek metrů vzdálené hlasivky.

Pak se rozhodl:

Když vytáhne jazyk, aby se nepřeklopil, řekl ne moc jistě a pak se podíval směrem dolů v očekávání pádu, ale nestalo se nic. Byl klid.

Když Tom dorazil na druhou stranu, pot z něj jen lil.

Člověče, nebýt tenkrát našich počítačů a textových souborů, který jsme si navzájem kopírovali, asi bysme všichni leželi tam dole, rozveseleně pronesl Duchy a ukázal rukou na dno propasti o několik stovek metrů níž.

Všichni se unaveně svalily na skalnatou zem a půl hodinky odpočívali. Pak po všeobecné dohodě pokračovali ve své pouti dál, když před odchodem provedli alespoň symbolický pohřeb trpaslíkům.

 

Skalnatá krajina brzy skončila a nahradila ji zeleň a kvetoucí kytky. Cesta teď ubíhala mnohem rychleji, když nemuseli překonávat výstupky a prohlubně, kterých bylo na skalnatém povrchu bezpočet. Po delší době se před nimi začal objevovat jakýsi jehlanovitý tvar. Pomalu se vynořoval zpoza obzoru, až dosáhl plné velikosti. Tato stavby jim velice připomínala pyramidy, jež byly rozestavěny všude po jejich domovském světě. Měly obdobný tvar, přibližně stejnou velikost a taktéž jako jejich kopie nebo předlohy na Zemi byly sestaveny z kamenných kvádrů.

S tím, jak se přibližovali k těm stavbám, jako by hustota zeleně rostla a po chvíli se začali objevovat i ojedinělé stromy. Tráva tu dosahovala výšky trochu přerostlejšího člověka a tak jen Duchy a elfové viděli přes ni do dálky. Ostatní mohli obdivovat pouze vyšší partie nejbližší stavby.

Na co to tu je ???? zeptala se zvědavě Jana Vymětalová, když stanuli pod hranou jedné z pyramid. Byla mnohem větší, než jim připadala z dálky a sahala do výšky několika desítek metrů.

To je ..., načal elf a pak se podíval na své společníky, kteří jen mlčky pokývli hlavou.

Je to zásobnice many. Odsud čerpáme sílu na svá kouzla. Mana je však důležitá taktéž pro přírodu, z ní čerpají rostliny svou sílu k růstu. Proto je tu tolik rostlin, vysvětloval.

A neuškodí to přírodě, když tvrdíte, že ji potřebuje ?? vyvodil logický závěr Tom.

Ne, nemůže, protože ji odebíráme jen v malých částech a to vždy před setměním a tak se do opětného rozbřesku stačí většina opět obnovit. Jen velká kouzla poškozují přírodu tím, že jí ubírají manu v takovém množství, jež již nikdy nedokáže zpět nashromáždit. Taková kouzla se však v těchto dobách již tady neprovádí a tak příroda vzkvétá na základě dostatečného množství této životodárné energie, odpověděl na všechny otázky, jež by je mohly kolem této záhadné stavby zajímat elf.

Začíná se stmívat. Utáboříme se tady, nehrozí tu nebezpečí napadení zvěří, která se zdržuje v lesích, ačkoliv některý osamocený exemplář občas zabloudí i do této oblasti, konstatoval nejmenší z elfů.

Hlavní elf jen přikývl na souhlas. Vzduch rozřízl podivný skřípavý vysoký tón, který donutil některé choulostivější k zacpání uší. Všichni bez rozdílu však vzhlédli směrem, odkud tento zvuk vyšel. Bylo to od pyramidy. Její hrot se začal rozevírat za neustálého skřípění. Když už byl dostatečně veliký, zastavil se ten podivný mechanismus a z nitra zazářilo modré světlo. Kužel, který vytvořilo sahalo vysoko do oblak, které tu však neměly co dělat.

Toto je Mars a ten nemá atmosféru !!! Kužel světla dosáhl patřičné výše, jeho konec zakryly mraky. V pravidelných rozestupech od sebe se pak na jeho kruhovitém povrchu vytvořily tmavější odstíny modré a lehce povystoupily. Tím dokonale zdůraznily celou scenérii. Útvar začal pomalu rotovat a s přibývajícím časem nabíral na otáčkách. Po necelé minutě jejich uši zachytily svistot, který zařízení vydávalo. Vzduch jaksi ztěžkl, jako by se v něm vznášelo něco navíc. A opravdu. V nejbližším okolí rotujícího kuželu se vzduch zabarvil do červena a z této červené barvy se vytvořily kulovité shluky. Svistot zvyšoval na hlasitosti a síla větru vanoucího ze všech směrů k pyramidě dosahovala vysokých rychlostí. Červené mráčky many se pomalu začaly přibližovat ke kuželu. Ten je postupně jeden po druhém pohlcoval a s počtem pohlcených shluků se měnila i jeho barva. Z světle modré se postupně stala krvavě rudá. V té chvíli náhle vítr ustal, jako by ho někdo vypnul. V jednom okamžiku jim vlasy vlály a v druhém již splývaly volně kolem ramen. Bez jakéhokoliv přechodu bylo náhle ticho. Kužel se však stále tyčil volně nad krajinou. Červená barva klesala dolů a kužel, jenž neprojevil jakýkoliv náznak pohybu nabýval opět své modré barvy. Červené zabarvení spolehlivě pohltila pyramida a kužel se konečně dal do pohybu. Začal pomalu klesat zpět do stavby, která jej nakonec spolkla celý. Opět se ozval skřípot a jediný viditelný otvor do pyramidy se neprodyšně uzavřel. Všichni sklopily oči, protože je bolely od té fascinující podívané a s tichým mumláním se uložily ke spánku. Každý měl stále před očima událost, jež je všechny ohromila, jako již mnoho věcí na tomto světě. A tak měli dlouho o čem přemýšlet, což jim dokonale zajistilo hluboký spánek....

 

Chvilku trvalo než si Duchy uvědomil, že je ráno. Pak zamžoural očima a uviděl, že někteří z jeho přátel jsou již vzhůru, zatímco zbytek ještě zařezává.

Tak co, jak ses vychrápal ??? přivítal ho Tadži.

Ale, šlo to. Ta zem nebyla nakonec tak tvrdá, jak se zdála a jinak je tady v noci teplo, takže jo, a ty ?? zamyslel se Duchy.

Bez problémů, stručně vystihl Tadži.

Ááááááá, Tom se nám probouzí, potichu promluvil Řvod a ukázal rukou na Tomáše, který se ještě choulil v objetí své ženy, ale jedna ruka jako by odháněla nějaký obtěžující hmyz. Pak Tomáš otevřel oči.

Debilní masařka, vzbudila mě, to bylo první co řekl a pak teprve otevřel oči a zjistil, že se na něj všichni, co jsou vzhůru dívají. Jen se nevinně pousmál a na změřil si Tadžiho pohledem a vyslal k němu svou tradiční hlášku:

NEPRUĎ !!!!!!

A tak se to všechno zase probouzelo k životu. Netrvalo dlouho a všichni byli vzhůru, ačkoliv se někteří z nich cítili jako po pěkné opici nebo jakémkoliv jiném zvířátku - třeba pavoučkovi.

To by mě zajímalo, jak je to ještě daleko. Trpaslík říkal, promluvil Petr, když se dali do pohybu, ale při vzpomínce na tragicky zahynulé spolubojovníky se na chvíli odmlčel, že za "jehlanem" je to už jen kousek. V nějakým údolí. No, uvidíme......

A viděli. Po chvíli se začala cesta svažovat a rostliny zmenšovaly svou výšku, takže po chvíli mohli zahlédnout první střechy lidských obydlí. Poprvé za svou cestu se na návštěvě v některém z obývaných královských měst necítili nejistě a nedivili se věcem na každém kroku. Tady jim připadalo vše známé a přirozené, ačkoliv chatrče byly postaveny ze dřeva a střechu tvořily z části sláměné došky a z části větve. Chaloupky byly postaveny v několika soustředných kruzích kolem jediné vyšší stavby, jež se tyčila vysoko nad střechy ostatních. Hned jim došlo, že to bude hlavní stan. Přímo stan královský. Nikdo je nepřišel uvítat. Také toto byl rozdíl oproti dvěma minulým návštěvám a tak jim nezbývalo, než se pozvat sami. Ale jedno jim to přece připomínalo -) tradiční lidskou povahu, jež je většinou sobecká a nevšímavá.

Pomalým krokem se blížili ke středovému stanu. Všude bylo ticho a mrtvo, jako by tu nikdo nebyl. Jako by celá vesnice pozbyla života. Cítili přítomnost lidí a jejich oči na svých tělech, jak si je s bázní prohlíží, ale nikoho neviděli a to je zneklidňovalo. Stanuli před královským stanem a rozmýšleli se, co dál. Viděli, že elfové zůstali stát opodál. Nevěděli proč a nechtěli se jich přímo ptát, protože jako příslušníkům taktéž lidského rodu by jim to jistojistě neřekli. Možná proto, že lidmi pohrdají, možná z bázně, čemuž však nikdo z přítomných nevěřil, nebo to mohli mít výslovně zakázáno. Lízy drze poodhrnul plachtu, splývající dolů přes otvor nahrazující dveře a pokreslený různými ornamenty zvířat. Po chvíli hlavu vytáhl zpět z temného prostředí a on konstatoval:

Je tam malá místnost a dál není nic vidět. Půjdeme dál, a aniž by se ptal na názor ostatních, vešel bez ostychu dovnitř. Váhavě jej následovali ostatní kluci a za nimi i holky. Elfové se viditelně od tohoto setkání distancovali a nechtěli s tím mít nic společného. Lízy měl pravdu. Malá místnost, která sotva pojmula 27 lidí vedla do další, viditelně větší místnosti, která však nebyla vidět skoro vůbec a tak nemohli odhadnout, zdali tam někdo je, nebo ne. Až náhle se ozval hlas:

Haló, je tam někdo ????????

Nevěděli, zdali mají odpovědět, ale Řvod vyřešil toto dilema za ně:

Ano, tady je výprava za Posláním. Tak se ukažte ! přikázal hlas, na kterém bylo poznat, že je zvyklý rozkazovat. Vstoupili do sousední místnosti a jejich oči spatřily mladíka, který byl s největší pravděpodobností mladší než oni sami. Některé svobodné, ale i vdané - především Zdeňka a Iva - začaly po mladíkovi házet významné pohledy, avšak ten je nebral v potaz. Viditelně byl zvyklý takovémuto náporu odolávat denně.

Jaké poslání ????? zeptal se po hodné chvíli, po niž si je zvědavě prohlížel a měřil od hlavy k patě jednoho po druhém.

To byste měl vědět vy !!! My o tom víme zatraceně málo a nikdo nám nechce víc říct ! utrhl se na něj Lízy. Proč já ? Co s tím mám společného já ? otázal se s nepředstíraným úžasem a zvědavostí vůdce lidí.

Nás k vám poslali pro třetí slovo magické formule, odpověděl stále ještě klidný Tadži.

Jaké slovo ? Jaká magická formule ? zmatený výraz mladého krále nabyl maximální výše.

Jak je možné, že to nevíte ? Není přece možné, aby jste nevěděl o něčem, co prý schválili všechny čtyři národy ! začal Duchy již pomalu opouštět klidný tón hlasu.

Ach ano, rozesmál se král. Teď už mi je všechno jasné ! Můj otec zemřel před třemi týdny a já po něm přebral jeho vládcovské povinnosti a pokud to je tak tajné, jak říkáte, nemohl jsem se o tom dozvědět. Ale jak vám mám věřit ???

Poslali nás elfové a trpaslíci a máme jít ještě k vám a pak k dalšímu národu, o kterém nic nevíme. Musíte nám věřit !! snažil se přesvědčit krále Petr.

Promiňte, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Blood Hunter, pro přátele Hunty, král lidí, snažil se uklidnit rozhovor král.

Dobrá. Věříte nám ?? nedal se Petr.

Ne, ale vím, jak ověřit, zdali nejste podvodníci a zdali opravdu máte čisté úmysly. Podvodníci by pro mě nenasadili životy. Vy splníte můj úkol a já se zatím poohlédnu po svitku, který by obsahoval informace o tom, jak vy říkáte Poslání, navrhl Blood a vypadalo, že má opravdu čisté úmysly.

Dobrá, pokud to musí být ! Co máme udělat ?? přijal bez jakýchkoli okolků Řvod.

Moje matka je již od smrti mého otce těžce nemocná a je jen jediný lék, který ji může zachránit. Kousek odtud žije v pavoučím městě pavoučí královna a jedině jed z jejích kusadel může zachránit moji matku před pomalou a bolestivou smrtí. Moji nejlepší muži, které jsem tam poslal se nevrátili a matčin stav se stále rapidně zhoršuje. Můj úkol tedy zní : Získejte tento jed a já vám oplátkou slibuji, že udělám vše proto, abyste mohli ve své pouti pokračovat, vysvětlil trpělivě Blood Hunter.

Souhlasíme. My získáme ten jed a vy nám za to řeknete čtvrté slovo..., zakončil Tadži. A ještě něco, naše ženy by mohly zůstat tady, nemyslíte ? Je zbytečné vystavovat všechny nebezpečí smrti.

NE ! Musíte jít všichni. Pošlu s vámi jednoho ze svých mužů, aby vás k Pavoučímu městu dovedl. Dál s vámi nepůjde a vše bude jen na vás. Jasné ??? radikálně vyřkl Blood s výrazem v obličeji, který říkal, že jeho ústupků už bylo dost.

Ale...., pokusil se ještě namítnout Tom.

Už jsem řekl. Půjdou s vámi. Stejně tu nemáme dostatek místa pro ubytování takového množství návštěvníků, takže je rozhodnuto. Teď běžte a bez jedu se nevracejte !!! neústupně stál na svém Blood Hunter.

Otočili se a kráčeli zpět se sklopenými hlavami. Před hlavním stanem to všechno vysvětlili elfům a ti jen pokývali hlavami, jako by něco takového tušili.

 

Z jedné chaloupky vystoupil člověk a připojil se mlčky k jejich skupině. Nabral směr po cestě, po níž přišli do vesnice. Chvilku šli po cestě, když náhle zahnuli do houští, kde orientace dělala lidem nezvyklým na takovéto podmínky problémy, narozdíl od elfů, kteří se v takovémto prostředí cítili jako doma.

Prodírali se houštinami dokud je neobklopil řídký lesní porost. Vyhýbat se ještě stromům, to už bylo pro cestovatele ze Země příliš a tak se ozvalo občasné zadunění a následné zaklení jak někdo přímo hlavou narazil do stromu. Takto putovali alespoň půl hodiny a každý utržil nejméně dva pořádné exempláře boulí.

Běžte přímo rovně. Kousek odtud začíná Pavoučí město, dál už nepůjdu ! to bylo první a také poslední co tento jejich průvodce řekl a následně zmizel v houští. Bylo vidět, že se v tomto prostoru nepohybuje s takovou precizností jako elfové, ale přesto jeho kroky téměř nebyly slyšet, ačkoliv byla celá povrch země pokryt vrstvou napadaného listí. Elfové se postavili dopředu, jelikož byli jediní, kteří svou výškou přesahovali výšku trávy a mohli se tedy dobře orientovat a navigovat své spolupoutníky.

Po několika metrech končil les a začínal lehký svah dolů. Za ním byla vidět pouze šedá barva, která sahala až po obzor. Nikdo netušil co to je, ale věděli, že to nebude nic příjemného. Pustili se pomalu po svahu dolů, ačkoliv jejich nohy nechtěly jít dál, oni je silou vůle nutili. Pomalu se blížili k šedému pásu a pomalu začínali rozeznávat co tuto šeď tvoří. Byl to nespočet - miliardy a miliardy pavučin. Většina holek zapištěla. Kluci nejdřív nechápali, avšak když se podívali pod nohy, uviděli jak se po ní všemi směry plazí malí tvorečkové, které lidstvo pojmenovalo pavouky. Tadži s Duchym se otřásli. Především Tadži nesnášel větší pavouky a teď jich tu měl pod sebou desítky, avšak nakonec překonal tuto arachnofobii a pokračoval spolu s ostatními dál, ačkoliv na něm chvilkami bylo znát, že se ze všech sil přemáhá, aby se neobrátil na útěk.

Šli dál a za chvíli je obklopovala již jen šeď a na nohách cítili občasné zašimrání heboučkých nožek malých zvířátek. Podvědomě vytáhli meče a i elfové znatelně znervózněli. Z jedné z pavučin viselo na slabé nitce něco podlouhlého tvaru. Zvědavý Lízy pavoučí vlákýnko přesekl a kokon dopadl na zem. Aby bylo dílo dokonáno, Lízy seknul do tohoto podivného tvaru. Z otevřené díry se na členy výpravy vyvalil hnilobný puch a pak uviděli, jak se na ně z díry dívá lidská lebka napolo obalená hnijícím masem. Oko bylo na svém místě pouze jedno, druhé již dávno opustilo své pravé místo a leželo napravo od lebky s čočkou nasměrovanou přímo na ně. Myšlenky všech zamířily ke slovům Blood Huntera, když mluvil od svých lidech, které sem poslal pro jed pavoučí královny. Není divu, že nedorazili zpět, protože nedorazili ani tam. Ze všech stran zaznělo podivné štěbetání, které hraničilo s pískotem.

Zvedli hlavy od nechutné podívané a začali se zmateně rozhlížet, avšak jejich oči nic neviděly. Alespoň zatím. Pískot náhle utichl a na ně se vyřítily ze dvou směrů hordy pavouků. V tom hluku málem ani nebyly slyšet hlasy elfů, když vykřikly:

An ex por !!!!!

Pavouci ztuhli na místě.

Co se stalo ?? zeptala se vyděšeně Katka Beranová.

Paralyzovali jsme je. Teď se můžeme v klidu připravit, odpověděl ochotně jeden z elfů.

Vy, ukázal na kluky, se postavte proti jednomu z těch proudů, my se postaráme o druhý. Jasné ?? Ženy nechte uvnitř, ale ať jsou připraveny, kdyby se k nim některý z nich dostal.

Teprve teď si Tadži mohl prohlédnout pavouky, když jim stanul tváří v tvář a oni se ani nepohnuli. Byli větší než jeho dlaň. Byli to největší pavouci jaké kdy viděl a byly jich stovky !!!!

Připravte se, kouzlo za chvíli pomine !! varoval je ještě jednou elf a kluci se ještě pevněji semkli k sobě.

Bylo jich šest proti asi stonásobné přesile. V rukou meče vyčkávali. Pavouci se dali do pohybu a nezadržitelně se řítili na ně. Zpoza svých zad mohli kluci slyšet dvě slova:

Flam hur !

Nemohli sice vidět, co se děje, ale teplo v zádech je utvrdilo v tom, že elfové si s nájezdem na své straně poradí.

 

Zato dívky mohly celé divadlo pozorovat velice dobře. Nejdříve po vyslovení slov zavanul lehký jarní větřík. Ten se však brzy proměnil ve vír, který však jejich místa dosahoval již jen jako vánek, což určitě nebylo v souladu s přírodními zákony. Vítr však měnil barvu z průhledné se pomalu zabarvoval do oranžové a pavoučí vlna se zastavila několik metrů od elfů. I pavouci vyčkávali, co se stane.

Oranžový odstín nabral na temnosti a ze středu točícího se víru občas vystříkla kapka, jako by vzduch před pavouky zkapalněl. Když jedna z letících kapek dosáhla až k nohám dívek, dopadla a zasyčela. To nebyl normální vír, to byl plamenný vír.

To nebyl normální vítr, to byl OHNIVÝ VĺTR !

Vír se pomalu začal rozevírat a stala se z něj nepřerušená zeď z jedné strany cesty na druhou. V tento okamžik elfové předpažili a pokročili kupředu. Vír, jako by jej tlačili před sebou postupoval směrem na pavouky. Elfové se zastavili a plamenná stěna postupovala dál směrem k pavoukům. Ti se však nehnuli a tak z nich po průchodu stěny zbývala pouze ohořelá torza. Nájezd z jedné strany byl odražen.

 

V té době již kluci s pavouky sváděli lítý boj tělo na tělo, či chcete-li tělo na tykadlo. Pavouci se snažili dostat až ke klukům, kteří kolem sebe zuřivě mávali meči. Pavoučí těla odletovala do všech světových stran. Tadži si teď mohl vybít veškerý svůj vztek a strach z pavouků v několika okamžicích. Pavoučí vlna neustávala a zezadu se opět ozvala slova elfů:

Dar en por !!

Klukům meče náhle pohltily plameny. Ti sice trošku ucukli, ale náhle si uvědomili, že ten oheň je nepálí a tak kolem sebe sekali dál a plamennými meči rozsévali dvojnásobně rychle smrt, protože žár, který jim nic nedělal, škvařil i pavouky, které nezasáhli. A tak po chvíli byl nájezd zažehnán a všichni si s chutí vydechli. Petr, ačkoliv kolem sebe sekal co mohl přesto nedokázal zabránit jednomu pavoukovi, aby se dostal až k němu a kousl jej do nohy. Teď si lehl unaveně na zem mezi mrtvá pavoučí těla a ačkoliv to nebylo v jeho povaze naříkal. Ten jed byl smrtelný, což potvrdili i zdejší zvířeny znalí elfové.

Musíte mu pomoct !!! Prosím !!!!!! vrhla se Katka Beranová elfům k nohám a prosila o pomoc pro svého muže.

Uděláme, co bude v našich silách. Pokusíme se, ustupte, odpověděl odhodlaně elf.

Všichni ustoupili na vzdálenost pěti metrů od Petra Berana, který bezmocně ležel na zemi. Na jeho noze bylo možno zahlédnout dvě jamky po kousnutí. Dvě malé tečky, které mohou způsobit smrt. Elfové opsali několik kružnic kolem Petrova těla na několika místech, pak otočili ruce dlaněmi dolů.

An nox.

Po vyslovení těchto slov jim z rukou počalo vyzařovat podivné růžové světlo, které se nejdříve hromadilo kolem jejich dlaní a pak pomalu začalo klesat k Petrovu tělu k místům, kde před chvílí elfové opsali kružnice. Když bylo kolem zraněného rozmístěno rovnoměrně pět kružnic růžového světla, začalo se rozšiřovat i do vnějších prostor mezi kruhy. Nakonec Petra růžové světlo celého pohltilo. Pak začalo světlo měnit barvu a nejdříve zezelenalo, pak zežloutlo a nakonec zmodralo. Pak se začaly mraky obklopující bezvládné tělo pomalu rozplývat. Po chvíli již mohli vidět Petrův obličej a ten se na ně usmál. Na noze byly vidět jen malinkaté tečky, jako pozůstatky toho kousnutí, ale vypadalo, že léčení bylo úspěšné a Petr bude v pořádku.

Podařilo se. Teď si dáme chvilku odpočinek, aby se mohl váš přítel zotavit a pak budeme pokračovat v cestě za pavoučí královnou......, navrhl elf a radikálně odmítl Petrův argument, že je mu dobře a že mohou okamžitě pokračovat.

Po půlhodinovém odpočinku se Petrovi podařilo přesvědčit jeho ženu Katku, že je v pořádku a mohou pokračovat dál v pouti za lékem. Šedá stereotypní krajina dál ubíhala a pavouci se jim pod nohama nepřestávali motat, ačkoliv jejich velikost byla něco mezi jedním až třemi centimetry.

Až pak náhle v dáli zahlédli podivnou čerň, která v okolní jediné barvě vynikala a přímo bila do očí. Neomylně zamířili přímo k ní a ani na chvíli nezapochybovali o tom, že by to mohlo být něco jiného než sídlo královny pavouků. Přišli blíže a jejich oči zaregistrovaly v černi i na tu vzdálenost malé šedé čárky, které ústily do jakéhosi kola uprostřed. Když došli blíže, rozeznali v čárkách cesty přes propast. Cest bylo celkem osm.

To bude ono ! konstatoval Lízy to, co si ostatní mysleli také.

Myslíte, že je bezpečné jít přes tu propast ??? zeptal se chytře Tomáš elfů.

Ti jen zakroutili hlavou na znamení bezradnosti. Po dlouhém rozhodování se odvážili zkusit jít danou cestou a přejít propast normálním způsobem. Nic se nestalo a tak se všichni shromáždili na obrovském kruhovém prostoru, který propast ohraničovala. Nikde se nic nehýbalo, jen lehoučké závany větru občas pohodily nějakým tím vlákýnkem.

Najednou se opět ozval ten důvěrně známý pískot, jenže tentokrát shora a nebyl roztrhaný do několika stovek hlásků, ale byl to jeden táhlý tón. Seshora se cosi velkou rychlostí spustilo na plošinu. Byla to pavoučí královna. Alespoň tak vypadala. Svou výškou přesahovala Duchyho dvojnásobnou výšku, což vedlo k domněnkám o výšce cca. 4 metry. Osm silných, chlupatých noh se ani nepohnulo a pavoučí velké oči sledovaly každý jejich pohyb. Vepředu visely z tlamy dvě velká kusadla, lehce pokrytá něčím zeleným. Asi jed. Zvíře znovu zapištělo a vztekle pohodilo čímsi, co vzdáleně připomínalo hlavu.

Sakra a co teď ???? zeptal se zvědavě a vztekle Lízy.

Moment, něco zkusíme, navrhli elfové. Pavoučí královna už začínala být neklidná a tak hrozilo, že se na ně každou chvílí vrhne.

Por flam !

Oči elfům zasvítily a vyzařovalo z nich podivné žluté světlo. Na chvíli přivřeli víčka a pak se naráz otevřeli. Vyvalila se velká vlna této energie. Ta letěla přímo směrem k jejich rukám, které ji zdárně zastavily a vypadalo to, jako by se zhmotnila v jakousi žlutou kouli. Elfové pak všechny tři koule vyhodili do vzduchu, kde se srazili a vytvořily jediný celek o průměru jeden metr. Pak neočekávaně celý tento útvar vyrazil kupředu přímo na pavoučí královnu a tam se rozprskl v mohutných plamenech. Pavoučice však stála, jako by se nic nestalo.

Zatraceně !!!!! bylo to první drsnější slovo, které od elfů uslyšeli, je imunní proti kouzlům, je to špatné, bude se muset bojovat. Zaměstnejte ji na chvíli.

Poslední věta byla směřována klukům a ti tiše a pokorně přikývli. Hodlali si zachránit životy, a tohle vypadalo kromě útěku jako jediná možná šance. Beze slova vytáhli zpoza opasků meč, Řvod a Tadži do druhé ruky uchopili ještě malé sekerky a rozestoupili se do strany tak, aby byli od sebe vzdáleni něco kolem pěti metrů. Pavoučici viditelně fireball rozzuřil a tak se pomalu začala posouvat vstříc svým soupeřům.

Lízy při přesouvání na své stanovené místo musel projít kolem hlavy královny. Ta na svou odpověď na takovouto troufalost nedala dlouho čekat a lehké syknutí, které Lízy zaslechl doprovázelo let podivně vyhlížející zelené kapaliny. Díky své přílišné blízkosti k hlavě neměl šanci uhnout a tak jej tato přesně mířená "střela" zasáhla. Zdálo se však, že mu nic neudělala a tak rychle doběhl na své místo a tvářil se jako by se nic nedělo. Petr a Řvod šli uprostřed přímo proti pavoučici, po pravé straně byl Tomáš a za ním Lízy, po levé ruce byl Tadži a za ním zcela nalevo Duchy. Když byla pavoučice již v dosahu, Řvod podnikl výpad a lehce škrábl královnu do nohy. V ten samý okamžik vyskočil na druhé straně do útoku Duchy a ťal do živého. Jedna z osmi nohou pavoučice visela na kousku masa.

Petr taktak uhnul před letícím jedem, jež po něm vyslala jejich sokyně a pak uchopil sekeru dosud zasunutou za pasem a švihl s ní vší silou směrem ke královně. Sekera se zasekla do břišní krajiny a vystříkla krev. Řev vyplnil doteď tichý boj. Sekera vypadla z rány a shora na ni kapala krev. Tadži sekl po další noze zvířete a v ten samý okamžik křikl na Petra :

Vem si tu sekeru.

Petr využil chvilkové nepozornosti nepřítele, který se zabýval útokem Tadžiho a zvedl zbraň ze země. Královna však odrazila výpad Tadžiho takovou silou, že jeho tělo odlétlo o několik metrů dál a Řvod k němu přiskočil v poslední chvíli, když už se Tadži pomalu převaloval přes okraj plošiny a následoval by pád do velké hloubky a neznámých prostor. Tadži jen pohledem poděkoval Řvodovi a rychle přehlédl situaci bitvy: Lízy se přesunul do zadních partií pavoučice a systematicky se snažil odsekat její nohu. Královna sice bolest zezadu registrovala, ale vzhledem k nebezpečí vepředu neměla možnost starat se o jednoho obtěžovatele navíc. Tomáš s Duchym právě usekli druhou nohu a nebezpečí na chvíli pominulo, protože pavoučice se snažila opět nabrat rovnováhu. Petr opět uskočil před dalším dobře mířeným proudem jedu.

Až teď si Tadži všiml elfů, kteří stáli opodál a natahovali luky k ráně. Neměli moc času na rozmýšlenou, protože minulé události utíkaly světelnou rychlostí a od vypuštění fireballu mohlo zatím uběhnout maximálně patnáct vteřin. Pak zasvištěly tři šípy vzduchem a zabodly se nekompromisně do jednoho z očí pavouka. Ten zařval bolestí a rovnováhu, kterou už pomalu začal získávat tímto činem opět ztratil a moc nechybělo, aby se bezmocně svalil k zemi. K vzpamatování jí však stačilo jen několik desetin vteřiny a tentokrát se rychle s neuvěřitelnou jistotou postavila na svých zbývajících šest nohou. Tadži se Řvodem dosáhli zpět svých postavení a všichni zaráz zaútočili. Zezadu uslyšeli opět zasvištění a pavoučice byla oslepena. V tu samou chvíli Lízy přesekl poslední kousek masa na němž držela zadní noha a pavouk nabýval na bezmocnosti. Každý z kluků kromě Lízyho, který byl příliš daleko, přiskočil k jedné noze a sekl. Bolest z pěti stran královnu přiváděla v šílenství.

Další a další rány dopadaly na její zubožené nohy a když se podařilo odseknout další dvě nohy, neudržela na třech nohách rovný postoj a skácela se s ohromnou ránou na zem. Duchy, Tom, Tadži a Řvod rychle přiskočili a každý ze své strany vrazili meč až po rukojeť do těla té obludy. Z tlamy se ozvalo již pouze bezmocné zachroptění. Královna byla mrtvá. Oddechli si, ale pískot, který vzápětí uslyšeli jim jasně napověděl, že ještě není konec......

Všemi osmi přístupy, které tu byly k dispozici na ně vtrhly stovky pavouků. Ve stejný okamžik vzduchem zazněly rázná slova vyslovená elfy:

Ort grav !

Každý z elfů pak namířil po jedné ruce do každého směru a kluci odtušili, že oni se mají postarat o zbývající dva přístupy, přes které se na ně hnaly pavouci přesahující daleko svou velikostí velikost lidské dlaně. Vrhli se směrem k těm dvou mostům klenoucím se přes propast, zatímco z oblohy sjelo nezávisle na sobě šest blesků, které však narozdíl ode všech normálních blesků trvaly více než pět vteřin. Po této době konečně dosáhly země a ozval se skoro elektrický zvuk a blesky, které stále nezhasly, se začaly komíhat a v malých kružnicích lehce rozšířily svou působnost. Napětí o výši několika desítek tisíc voltů dělalo z pavouků jen prach a popel a postupně z šesti směrů nájezdu přežilo kdoví jestli stovka pavouků, kteří se okamžitě vrhly na dívky, které byly nejbližší a pravděpodobně nedosažitelnější obětí.

Ty se však nedaly. Dýky a sekerky, které jim dosud visely za pasem se v rukou některých jen míhaly a zkrvavená pavoučí těla padaly zpět na zem. Více než dvacet dívek během chvilky ubilo tu zbylou stovku zvířátek a věnovaly se opět sledování svých ochránců. Ti ve dvou skupinkách po třech stáli u mostů a pavouci zoufale podnikali další a další nájezdy na zdánlivě neprostupnou linii. Most nebyl širší než tři metry a tak kluci pavouky, kteří se dostali přes ostří jejich mečů bezmilosrdně posílali do tajemných hlubin. Řady však jako by nehodlaly skončit.

Ustupte !!!!!!!!!!!!!!! vykřikli elfové.

Kluci bezprostředně uposlechli, protože věděli, co elfové dokáží.

Ra men sar !!

Z hlubin se vyřítily masy vody a bez milosti spláchly všechny pavouky na povrchu mostů tam do temnoty. Pavoučí nával na chvíli ustal, protože ti se zalekli vody. Pak se ale pustili do další steče a když už se zdálo, že se přes most dostanou, elfové zvedli ruce, načež se opakovala situace z předchozích vteřin. Stovky kubíků vody se opět valily od nikud a padaly i s pavoučími těly zpět. V dohledu se objevil konec pavoučí řady a bylo jasné, že je vyhráno. Beze strachu se vrhla na most další vlna pavouků. Povodeň se ještě celkově čtyřikrát převalila přes most, dokud nebyl prostor za propastí zcela odpavoukován.

Uffffffffff, vydechli si konečně kluci a svalili se vedle mrtvé pavoučí královny.

Dáme odpočinek a padáme odtud, kdoví, kolik těch bestií se tu ještě schovává. Doufám, že neměla manžela, vyslovil své domněnky Tadži a při poslední větě ukázal na královnu a pak se vesele zašklebil.

 

Po hodince, kterou leželi všichni bezmocně na zemi a snažili se uklidnit svoje srdce, která dosahovala s přehledem 240ti tepů, se přinutili Řvod s Tomášem navzájem se zvednout a ostatním nezbývalo než následovat jejich příkladu.

Ten jed !!!!!!! vzpomněla si náhle Iva. Lízy je ti něco ??

V žáru bitvy všichni zcela zapomněli na zásah, jenž Lízy dostal na počátku zápasu.

Nic, jsem v pořádku. Jen mi to trochu škráblo hlavu, bude to v pohodě, odpověděl klidně Lízy a při těch slovech si sáhl na hlavu přibližně na místo o něž se mu kapalina otřela. Když však ruku oddělával, v jeho očích se objevilo překvapení. Ostatní zatím neviděli důvod, proč se Lízy tak divil. Ruka pomalu stoupala a během chvilky se dostala do obrazu jejich vnímání. Držel v ní hrst vlasů. I v jejich očích za zářilo překvapení a zvědavost.

Lízy plešatěl ????!!!!!

Lízy, proboha, co se to děje ????????!!!! vykřikla Iva a vrhla se na kolena ke svému muži.

Já, já, ............. nevím, odpověděl překvapený Lízy.

Miláčku, co se ti to stalo ?? Dělejte někdo něco !! rozkřikla se Iva a vyčítavě se podívala na elfy, avšak ti jen pokrčily rameny. Nevěděli, co by mohli pro jednoho ze souputníků udělat, něvěděli si s tím rady, protože se s tím ještě nikdy nesetkali.

Jakto, že jste mohli tady zabíjet zvířata, tady je přece taky les..., snažil se zavést rozhovor Tadži na jinou kolej, zatímco Iva bědovala u Lízyho a snažila se ho alespoň trochu utěšit.

Toto není náš les. Toto je Ssvanský les a ten není pod naší přísahou a navíc, ta zvířata musela zemřít. Už příliš dlouho terorizovala okolí svého bydliště, odpověděl ledovým hlasem prostřední elf.

A co můj manžel ??? zvýšila hlas Iva.

Třeba je to jen dočasné, podal trochu uklidňující návrh Petr, ačkoliv tomu sám nevěřil. Lízyho nedůvěra v elfy teď už přerůstala v nenávist.

Petrovi pomohli a mně ne !!!!! Zatracený lesní lidi, zatracená planeta, zatraceně !!!! sobecky si myslel Lízy a jeho pohled přímo provrtával elfy skrz naskrz, ale když jeho pohled zabloudil na některého z jeho kamarádů, nezeslabil se, na to byl příliš vyveden z míry.

Mysli si co chceš, ale hlavně nás do těch svejch psychotickejch úvah netahej !! řekl Petr, když se chvilku předtím jeho pohled setkal s Lízyho. Iva chtěla svého manžela konejšivě pohladit po vlasech, avšak jakmile to udělala, k zemi se již snášela další vrstva vlasů. Rychle ucukla, jako by i pouhý vánek, či přítomnost její ruky mohla způsobit další pád vlasů. Lízyho vztek pomalu dobýval vrcholu, ale narozdíl od tušení ostatních, že se vrhne na elfy, začal si zbývající vlasy z hlavy rvát sám jako o závod. Iva se mu sice snažila v této činnosti zabránit, ale veškerá síla i prosby se zdály zbytečné. Lízyho ruce škubaly další a další trsy vlasů, až najednou nebylo co škubat. Nebýt této smutnější situace, byl by pohled na Lízyho dokonale směšný, teď však všichni chladně přihlíželi a čekali, co se bude dít dál.

Tak a je to !!!!!!!!!!!! rozkřikl se Lízy. Máte radost ?? Nebo mám ještě skočit do té propasti ???

Po těchto slovech sklonil hlavu na rameno Ivy Zítkové a dal se do breku. Nikdo se ani nepohl. Elfové navenek vypadali, jako by se jich to vůbec netýkalo, ačkoliv museli jistě vědět, že jsou hlavní příčinou této scény. Hodnou chvíli trvalo, než se Lízy uklidnil a pohodlně se usadil vedle svých přátel. Byl smířený s osudem.

Tak co, odráží se mi od plešky alespoň slunce ?? zažertoval dokonce a teprve tohle přesvědčilo ostatní, že se opravdu z té největší deprese vymanil.

Teď konečně nabereme ten jed ! navrhl Řvod, který posledních dost minut jen nečinně přihlížel. Během chvilky měly jed-lék nabraný v nádobce, již elfové bez problémů vytvořili z několika listů osamělých stromů, které stály nedaleko a tak se mohli pustit na zpáteční cestu. Cesta nazpět proběhla bez jakýchkoliv událostí a těsně před západem slunce rozhrnuli závěs, zakrývající vchod do stanu náčelníka lidí.

 

Máte lék ??? zeptal se zvědavě Blood Hunter.

Ano máme, odpověděl Řvod a zvedl nádobku z listí, kterou převzal od elfů. Ti zůstali, ostatně jako i minule, před obydlím, ať už to bylo z jakýchkoliv důvodů.

A vy ? Máte pro nás třetí slovo ???

Mezitím, co jste byli pryč jsem pátral v knihovně svého otce a objevil jsem zprávu o tomto Poslaní - Pouti naděje. Měli jste pravdu, uzavřeli jsme smlouvu z národy "druhého světa", a mou povinností je vám říci i třetí slovo magické formule, která vám pomůže otevřít Hrad moci.

To slovo zní ?? navrhl Tadži.

Nejdříve ten lék ! Matce je čímdál tím hůř. Jak jste to vůbec dokázali ??? zeptal se udiveně.

Usmáli se.

Berte to prostě tak, že jsme měli štěstí. Tady je ten jed-lék, promluvil Řvod a natáhl ruku ke králi, který s úctou uchopil nádobku do dlaně a jemně a pomalu ji položil na sametový polštářek, jenž visel kousek od trůnu. Dobrá, třetí slovo zní: Rvek. To je vše, co pro vás mohu udělat. Takže......, nestačil dokončit vůdce, protože se zvenčí ozval podivný pokřik. Poprvé se obejvili ve stanu lidé. Byli čtyři, avšak s sebou za ruce táhli všechny tři elfy.

Elfové !!!!!!! řvali už z dálky.

Zvenku se v té chvíli už ozývali hlasy jako:

Chystejte dřevo na hranici !!!

Elfové jsou zrádci !!!!!

Pryč s elfy !!!

Upalte je !!!!

Už žádní elfové, už žádná kouzla !!!!

Připravte hranici !

Hluk brzy dosáhl skoro nesnesitelné míry. Vládce vstal a vyšel ze dveří stanu, když náhle vše utichlo.

A sakra, budou problémy !!! naklonil se Tadži k Tomovi, který jen mlčky, avšak se zadostiučiněním přikývl na souhlas.

Pořádný, odvětil mu Petr, který stál na druhé straně a zaslechl Tadžiho poznámku. Přesunuli se k hlavním dveřím a přehlédli shromáždění. Kolem stálo na pět set lidí lačnících po smrti elfů.

Občané. Tito elfové k nám nepřišli s žádnými úmysly, jen prochází a proto bychom je měli nechat jít !!! ozval se silný hlas krále, který však byl po prvním výroku umlčen vlnou nevole.

Do ohně s těmi bestiemi !!!!!! zaslechli kdesi daleko

v bezpečí davu hlas, který se šířil davem jako nákaza a za chvíli lidé opět řvali po krvi. Bývalí žáci SZeŠ, ačkoliv tuto situaci nechápali, věděli, že je to vážné a že by tím mohlo skončit jejich putování. Bez elfů by se o moc dál nepohnuli, to bylo jasné.

NE ! zakřičel do rozvášněného shluku král. Nesmíme je zabít, jsou to vyslanci míru a naděje pro celou naši planetu. Jejich zabitím zabijeme i tu naději a tím i sebe !!!! Smrt těchto tří stejně nic nezmění na jejich prozatimní nadvládě na Zemi !!!!!!

Tak oni tedy tuto planetu nazývají Zemí ??? pronesl tázavě Tom k nejblíže stojícímu Tadžimu.

Vypadá to tak. Je to divné, odpověděl mu bez zaváhání jeho soused.

Lidská povaha se tedy znovu prokazuje. Oni závidí elfům jejich nadvládu nad celou planetou a proto je nenávidí !! To přece není důvod k zabíjení ! Už se nedivím trpaslíkům, že mají na cestě do své říše vystavěný ten most, uvažoval nahlas směrem k Petrovi Duchy, ale slyšeli to i ostatní. Dav jen šuměl, zdálo se, že přemýšlí o slovech svého vůdce.

Dobrá tedy, pustíme dva a jednoho si necháme ! snížil požadavky davu kdosi vepředu a na jeho návrh se zezadu ozvalo bouřlivé ANO !!!!!

Král se ohlédl a pokrčil rameny. Pak promluvil:

Ještě se pokusím, ale vypadá, že to je konečné stanovisko, které již snížit nedokážu....

Otočil se zpět k lidem a zvýšil hlas:

Tito elfové nám nic neudělali. Jejich úkol je nesnadný a času moc nezbývá, proto je pusťme všechny !!!

Ve dvou to zvládnou a mají s sebou přece je !! vykřikl opět odpůrce z první řady a ukázal na třídní kolektiv.

Tady jsem bezmocný, pokrčil rameny Blood Hunter k vepředu stojícím klukům. Elfové stáli za jejich zády svobodně a stráž, která je přivedla se již před hodnou chvílí vrhla mezi příznivce upalování. Elfové se porozhlédli po situaci a jejich vůdce promluvil:

Máme od vás povolení k odchodu všichni ??? Ano, odpověděl Blood překvapeně.

Dobře, tak to nechte na nás, my se o všechno postaráme..., konstatoval klidně elf, jako by se jednalo o nějakou nepodstatnou a jednoduchou věc. Pak elf promluvil ještě jednou:

Vas sanct lor !!

Rukou obsáhl celou skupinu, jako by ji chtěl uchopit do náruče. Dokola se vytvořily jakési hvězdičky a stále rychleji a rychleji obíhaly kolem, pak se začaly pomalu posouvat dolů a když dosáhly země opět nahoru. Takhle se to opakovalo několik minut, když se náhle ztratily. Král, který celý průběh sledoval překvapeně zamrkal, promnul si oči.

Něco tu nesedělo - před ním náhle nestál nikdo. Ruka, kterou natáhl dopředu však zavadila o cosi tvrdého ??

Proč na mě saháte ?? ozval se ukřivděný Tomův hlas.

Bylo jasné, že si nikdo z nich neuvědomil, a ani nemohl, co se stalo a jaký účinek vlastně to kouzlo mělo.

Vy tu jste ???? Já vás nevidím !! řekl třesoucím se hlasem Blood Hunter.

My jsme neviditelní ?? zeptali se Duchy a Tadži zároveň.

Ano, ozval se kdesi zezadu hlas jednoho z elfů, teď můžeme jít, ani si nás nevšimnou, pokud bude král tak laskav a zaměstná je nějakým projevem....

To pro vás rád udělám. Hodně štěstí !! odpověděl stále ještě překvapený král a pak se otočil k lidu.

Souhlasí s vašimi podmínkami. Jeden z elfů bude upálen zítra odpoledne a....., lekl se, protože se mu cosi otřelo o záda a chvilku trvalo, než si uvědomil, kdo to je, ostatní propustíme, aby mohli splnit svoje Poslání, řečené Pouť naděje. Můžeme tedy jen doufat, ...., podruhé přerušil svou řeč, protože mu kdosi, pravděpodobně elf položil ruku na rameno a do ucha zašeptal:

Sbohem !!!

Krále to stálo mnoho přemáhání, aby to na sobě nedal znát, avšak nakonec se překonal a pokračoval klidným hlasem dál:

že se jim tato pouť zdaří a náš národ bude moci dál v klidu žít, bez jakýchkoliv.....

To už však oni neslyšeli, protože co nejrychleji utíkali z tohoto místa. Celí udýchaní po deseti minutách rychlého běhu přešli do chůze, na niž jim síly vydržely ještě něco málo přes půl hodiny. V té době jejich oči sotva viděly na cestu, jaká již byla tma.

Neviditelnost pomine zítra ráno, tvrdili elfové a mezitím našli velký strom, pod který se všichni zchvácení k smrti uložili ke spánku. Bývalí studenti neměli ani tušení, kam teď jdou a jen doufali, že to ví elfové...............

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola osmá - Vládci Marsu

 

Jejich strach a zvědavost jim viditelně nedaly spát a tak byli velice brzy vzhůru.... Jak jim elfové řekli, všichni věděli o existenci čtvrtého království, ale jen vládci měli právo vědět, kdo tento nadřazený, nejvyšší národ je.

Království je nejspíš na východě, promluvil jeden z elfů a dal pokyn k započetí pouti k poslednímu ze čtyř národů. Všichni byli velice zvědaví a zároveň se báli okamžiku, kdy vejdou do Hradu moci a báli se také toho, co tam najdou...

Později se dostali na jakousi málo užívanou cestu, která jim mohla i nemusela být vodítkem pro další pouť. Přesto ji sledovali, protože elfové tvrdili, že pokud jdou správně budou tu hraniční stromy. A opravdu, po hodinové rychlé chůzi uviděli řadu stromů rovnoměrně od sebe vzdálených, na nichž byly z obou stran vytesány nějaké značky. Elfové při zběžné prohlídce těch znaků na chvilku zbledli, ale neříkali nic a ostatní se jich nechtěli na důvod jejich slabosti ptát. Byli si tedy jisti, že jdou dobře a tak mohli s klidem pokračovat dál. Cesta byla mnohokrát přerušena různými porosty a tak elfům chvilku trvalo, než našli navazující článek cesty, aby mohli jít dále. U cesty stál kámen. Elfové se u něj zastavili a se zájmem četli sdělení, jež na něm stálo.

Co je tam napsané ???? zeptala se Eva Peterová.

Stojí tam přesně : "Toto je Země, první živel." Nevíme, co to znamená, ale snad se to dozvíme......, přeložil elf.

Neušli ani sto metrů, když stanuli na menší planince a přibližně uprostřed mohli zaznamenat asi sedmdesát centimetrů širokou díru vedoucí do hlubin Marsu.

A sakra, budou problémy, odvodil Tadži po diskusi se Řvodem. A opravdu, za doprovodu sykotu ze země vyskočil gigantický had. Jeho délka přesahovala délky jakýchkoliv podobných pozemských stvoření, široký byl tak akorát, aby se vešel do toho otvoru. Hlava měla podivný tvar, byla taková širší a na čele měla podivný hruškovitý výběžek.

Bylo jasné, že toto není obyčejný had. Než se zástupci lidského rodu vůbec stihli vzpamatovat z toho šoku, elfové opět zasáhli:

On rom sa kar !! vyřkli s neobvyklým napětím ve tváři elfové. Bylo jasné, že to není jednoduché kouzlo, což se vzápětí skutečně potvrdilo. Elfové poklekli a své dlaně přiložili lehce na zem, která se pod náporem těchto sil začala otřásat.

Připadali si, jako by měli být tím mohutným zemětřesením roztrháni na malilinkaté kousíčky. Na třech místech kolem hada se vytvořily nejdříve pukliny, které však jako by žily, svou velikost stále měnily, chvilku byly menší, chvilku větší. Když se elfové postavili do své normální výšky, se otvory jakoby zavřeli a výška země v těch místech se začala zvedat. Když už byly vypoukliny vysoké po úroveň pasu, odpojily se od země a zformovalo se z nich jakási hliněná stvoření se šesti rukama. Ty se bez rozmýšlení vrhly na hada, který doteď stál nehybně na jednom místě. Jedno z těch stvoření odhodil beze zájmu ocasem, do druhého se zakousl svou ozubenou tlamou, a pouze třetí uniklo jeho pozornosti a teď všemi šesti rukama bušilo do jeho hladké kůže, která pokrývala celé tělo. Had si uvědomil bolest, vztekle mrštil tím, kterého dosud držel v tlamě a drtil jeho bezkostnaté tělo mohutný tlakem, daleko od sebe, až narazil na jeden z okrajových stromů u lesa. Pak se s nečekanou rychlostí otočil a přímým útokem hlavou vrazil do třetí hliněné bytosti. To už se vzpamatoval ten první a tentokrát s rozmyslem a pomalu se přibližoval k hadovi. Když se ten pokusil o výpad, úder dvou pravých rukou jej ujistil, že to nebude tak snadné, jak si myslel. Hadovy oči se pevně upřely na stvoření, které se k němu blížilo klidným a soustředěným krokem. Bylo až neskutečné, jak lidsky se může chovat uměle stvořená bytost. Pak náhle skočila a vrhla se přímo hadovi na krk. Jedním párem rukou se držela, druhým hada bila přes tlamu a třetí pár se snažil o přesné zásahy do oblasti těsně za hlavou. Had se zdál jako omráčen, dokonce začal z jednoho místa krvácet. Při snaze shodit ze sebe dotěrnou bytost přišel had o jedno oko a jeho schopnosti, ne však zuřivost a snaha, se zmenšily na polovinu. Bylo vidět, že dvě ostatní hliněné bytosti se již nezvednou, a osamocená třetí již na hadovi také dlouho nevydrží. Tyto domněnky se vzápětí potvrdily. Had využil chvilkové nepozornosti svého nepřítele a shodil jej těsně před sebe na zem, kde jej bez milosti rozválcoval svým tělem.

Stvoření si vzala zpět země, vsála je do sebe a tak tu stáli opět sami proti této nestvůře a nohy se jim třásly strachem. Hlava se pomalu otáčela jejich směrem, až se jejich oči setkaly. Nestvůra si je se zájmem prohlížela. Bylo jasné, že zaútočí. Kluci již chvilku těžkali v rukou meče, dívky se stáhly o kousek dozadu, avšak i přesto byly všechny připraveny do bitvy zasáhnout s vytasenými dýkami.

Elfí šípy nebyly proti té silné kůži účinné, takže mohli po svém přispění do boje teď jen držet palce a mlčky přihlížet, protože jiné zbraně neměli. Had se vrhl na kluky, kteří hbitě uskočili ve skupinkách po třech na každou stranu a podařilo se jim nepřítele zmást. První seknutí, které učinil ze všech sil Řvod proniklo silnou kůží a zvíře zařvalo bolestí. Tadži z druhé strany zapíchl svůj meč do zvířete až do držadlo. Chladivý dotek kovu ve vnitřnostech uvedl hada v agónii a začal okolo sebe v bezhlavém berserku švihat ocasem, na což doplatil Tom, který stál nejblíže a po ráně silným koncem ocasu zůstal ležet omráčený na zemi. To rozzuřilo ostatní kluky na nejvyšší míru, protože jejich kamarád byl zasažen a tak se chtěli ze všech sil pomstít. Začali jako zběsilí sekat do zvířete z obou stran, ale to už viditelně bolest nevnímalo. Petr se odvážil kousek blíž k hlavě zástupce živlu země a na jeho pokus odpověděl had výpadem před nímž Petr stihl uhnout jen o chloupek skokem. Tu chvilku co ležel na zemi měl had možnost něco udělat, ale to by nesměl z druhé strany přiskočit Řvod a Tadži a zatímco se zvíře věnovalo Petrovu omráčenému tělu, několikrát ho švihli do hlavy ostřím meče. Had začal pomalu otáčet hlavu, ale nestihl to, protože jedna z posledních ran hrdinné dvojice ji zcela odpojila od těla a nestvůra byla poražena. Zkrvavení kluci se usmáli, ale pak si vzpomněli na Tomáše, který se stále nehýbal. Když k němu došli, právě otevíral oči. Na jeho tváři byla vidět stopa po bolesti, ale vypadalo to, že bude v pořádku.

Měl jsem štěstí, že mě ten ocas jenom lízl a to přes břicho, takže to nebylo tak strašné, promluvil a po jeho slovech si všichni jaksepatří oddechli. Petr se už také začal pomalu zvedat ze země a zdálo se, že ani on neutrpěl žádné vážné zranění. Když se všichni věnovali těmto dvěma, něco jim zařvalo za zády. Kluci instinktivně sáhli po zbraních a připraveni k dalšímu souboji se bleskově otočili. Jejich oči však stačili zahlédnout jen koneček ocasu hada, jak mizel v hlubinách svého domova - díry v zemi, živlu, jehož byl zástupcem. Nebyli si jisti tím, co se teď odehrálo za jejich zády, ale jistě věděli, že to nebylo v pořádku, protože had byl málem rozsekaný a bez hlavy, tak jak mohl dál žít ???

Dobrá, chvilku si odpočineme a pak půjdeme dál. Doufejme, že na nás již nic takového nečeká, konstatovala Lenka Takáčová a všichni s ní s radostí souhlasili. Jak řekli tak udělali. Odpočinek, doplněný o pozření úlovku elfů a Řvoda, trval asi hodinku.

Tak jdeme dál. Už by to nemělo být daleko, řekl nejvyšší z elfů a na znamení toho, že to myslí vážně se zvedl ze země. Ostatní následovali jeho příkladu a tak po chvilce byli opět na cestě. Neušli ani kilometr, když byl po straně objeven další kámen, jako předzvěst něčeho špatného. Byl opět pokryt na pohled stejnými symboly, jaké byly objeveny o kousek dříve, avšak elfové z nich vyčetli něco jiného:

Toto je vzduch, druhý živel.

Zatraceně, už ne ! Teď ne ! zanaříkal Lízy, tušíc, že je velmi brzy čeká další boj. Před nimi stála další podobná volná planina a uprostřed se neohroženě tyčil jeden jediný strom. Jeho husté větve nedovolovaly prohlédnout, co je uvnitř, ale všichni si byli jisti, že to není nic pěkného. Za obrovského řevu se z výšek stromu sneslo cosi obrovského a dosedlo to na jednu z nižších větví, kterou měli dobře na očích.

Byl to pták, ale jaký !! Rozpětí jeho křídel nebylo menší než deset metrů, jeho zobák byl na délku větší než lidská ruka a ty oči !!!!!

Rudé oči s modrozeleným středem je sledovaly bez náznaku zájmu, ačkoliv všichni věděli, že toto je zástupce živlu vzduchu, stejně jako předtím to byl zástupce země. I proti němu budou muset bojovat, i s ním budou muset vyhrát, chtějí-li pokračovat ve své pouti. Pták se nečekaně odrazil z větve a vrhl se střemhlav na rušitele svého klidu. Jeho zobák cvakl naprázdno a vzduchem zasvištěl meč, který držel v rukou Tom, a jeho čepel připravila ptáka o nohu. Bylo jisté, že na větev již nedosedne, což jim však nedávalo žádnou výhodu.

Další nálet lehce škrábl na rameni Lucku Teglovou a dívky se daly pomalu na ústup, avšak brzy se ukázalo, že tohleto dělat neměly. Vzdušné stvoření totiž zareagovalo na ústup větší skupinky a jeho další útok směřoval právě tam. Tentokrát naštěstí minul. V dívčích řadách zavládla panika -> jedny chtěly utéct do lesa, druhé se chtěly vrátit ke klukům. Nakonec zvítězil návrh návratu zpět blíže ke stromu, blíže k nebezpečí, ale také blíže k ochraně před společným nepřítelem. Ten jim na chvilku zmizel z očí, aby se za chvíli znovu objevil a opět zaútočil. V okamžiku, kdy byl nejníže nad shromážděným davem a snažil si pro sebe ukořistit alespoň nějaký úlovek svým obrovským zobákem, zvedlo se proti němu šest mečů a čtyři zasáhli svůj cíl. Dívky zkropily kapky krve, což u některých vedlo k psychckému zhroucení.

Bylo vidno, že pták znejistěl a jeho útoky již nebyly tak odvážné, což rozhodně usnadnilo další boj.

Dobrá, teď zase my, přihlásili se o slovo elfové když kluci odrazili další nálet zástupce vzdušného živlu.

Le en dal sek !!

V tu chvíli jim vzduch připadal jakýsi jiný. Od místa, kde stáli elfové se zvedlo několik obláčků dýmu, které stoupaly k místu, kde se pohyboval stín jejich nepřítele. Čím výše mráčky stoupaly, tím větší se zdály těm stojícím na pevné zemi.

Zasáhla je vlna zimy.

Pták kroužící nahoře, jako by se zalekl těch mráčků, začal stoupat výš a výš, ale pak náhle se otočil směrem dolů a přímo šílenou rychlostí se řítil proti mrakům a proti zemi. Když však doletěl až k mrakům, zdálo se nejdříve, jako by do nich narazil, ale pak spodem cosi vylétlo a letělo to stále dolů. To cosi však už nemělo tvar ptačích křídel. Byla to trochu nepovedená krychle ledu, které jak známo neumějí létat a tak se po dlouhých vteřinách led roztříštil o zemský povrch a s ním se na kousky rozštěpilo také tělo jejich soupeře.

Tak, je to, konstatoval Petr a otočil se na Janu:

Jak se vede Lucce ???

Je to dobrý, naštěstí to bylo jenom škrábnutí, nejspíš po tom zůstane na rameni malá jizva, ale žádné nebezpečí nehrozí, odpověděla s úměvem Jana a její tvář vyzařovala klid narozdíl od okamžiku, kdy byla Lucka zasažena zákeřným zobákem.

Tak jo..., chtěl něco navrhnout Řvod, ale byl přerušený Duchyho výkřikem, který upozorňoval na ptáka, který, neznámo jak, se opět "složil" dohromady. Z jeho chování však vyzařoval klid, žádná nervozita, a nezájem o ně potvrdil svým vzlétnutím zpět do koruny stromu, kde se rozhodl raději čekat na další potencionální oběť, než znovu pokoušet štěstí s touto silnou skupinkou.

Blíží se noc a jistě jsme všichni unavení. Na další cestu se vydáme až zítra ráno, co říkáte ??? dokončil konečně Řvod svou myšlenku.

No jasně, souhlasíme !! potvrdili jeho slova ostatní a tak zalehli k odpočinku.

 

Probudili se brzy. Chtěli být připraveni na cokoliv, co by je na další cestě mohlo čekat. Po krátké snídani zbytků ze včerejška se zvedli na pokračování své pouti. Pouti naděje. Opět neuběhlo moc kroků a stanuli již před třetím z kamenů.

Elfové nápisy přečetli jako:

Toto je voda, třetí živel.

Tentokrát tušili, že je čeká další souboj a opatrně vstoupili na prostranství, které však tentokrát bylo dvakrát tak dlouhé a do šířky se táhlo do nedohledna, protože přes ně celé sahala řeka, jejíž hloubku se neodvážili odhadnout. Světlo se již po několika metrech ztrácelo v hlubinách. Nechtěli ani pomyslet na to, co by mohlo v tomto toku žít....

To není možný, kolik toho ještě bude, zanadával si Lízy právě v okamžik, kdy se hladina zavlnila a za vody se vynořila první ploutev.

Tohle vypadá na pěknej průser, potvrdil s kýváním hlavy Petr, sledujíc k nim se pohybující ploutev. Z vody se pomalu začalo vynořovat i tělo a už teď to nevypadalo na žádného mrňouska. Jen ploutev byla vyšší než Duchy a tak opět pocítili strach, jen Lízy si byl jist svým bezpečím na suchu a jeho holá hlava zářila do dálky.

Tělo mělo tmavě šedou barvu a kolos se pomalu vynořoval. Od té "menší" ploutve se mu táhla hřbetní ploutev dle zatím viditelné části minimálně čtyři metry dozadu. Stvoření vynořilo hlavu a přihlížející hrůzou ucukli. Hlava totiž byla žraločí, ale jaký by to musel být žralok, aby mu takováto hlava padla k tělu !!

Oko mělo v průměru šířku lidského lokte, celá hlava pak byla vynořená z vody do výšky dobrých dvou a půl metru, přičemž bylo jasné, že to zdaleka není velikost celková. Ryba se dostávala k nim a již byla od nich ve vzdálenosti kolem třiceti metrů. Před sebou valila tuny vody, které zaplavovaly nejbližší břeh, jako vlnobití na otevřeném rozbouřeném moři. Pouhý kousek od nich, kdy její mírně potopená hlava byla od břehu ne více než deset metrů, se náhle zvíře zastavilo a vypadalo, jako by se teprve rozmýšlelo, pak se však ukázalo, že zastávka zdaleka nesloužila k promyšlení. Voda nejdříve vystříkla a pak se do všech stran od ryby valily obrovské vlny. Hned měli pochopit, co se to děje, co ty vlny způsobuje. Hlava se pojednou začala zvedat nad hladinu a jejich domněnka o větší velikosti se potvrdila. Po hlavě i hladké rybí tělo, pak se však vynořilo něco, co by všichni

čekali nejméně.

To stvoření mělo lidské ruce !!!!!!!!!!

Byly několikanásobně větší než ruce obyčejného člověka, ale přesto měly dlaň a pět prstů. Každý ten prst však dosahoval pomalu poloviční délky ruky těch, kteří přihlíželi na břehu. Jelikož se ryba vynořovala i nadále, po chvíli mohli vidět, že "to" má i nohy jako lidé, avšak uprostřed visel volně zpět do vody rybí ocas, nejspíš pro usnadnění plavání. Pod párem rukou měl ten rybočlověk také rybí ploutve, které normálně regulují hloubku, v níž ryba plave a vypadalo to, že k podobnému účelu slouží i tady. Byla to sice z větší části ryba, ale přesto to vlastnilo jakési lidské rysy, ačkoliv značně gigantizované. Pak se vynořování zastavilo a stvoření pomalými kroky začalo kráčet hrdinům vstříc.

Teprve teď pocítili opravdový strach, protože teď stáli tváří v tvář opravdovému soupeři, i když ti předchozí nebyli z nejjednodušších, bylo vidět, že rozlousknout tento oříšek bude fuška. Elfům chvilku trvalo, než se vzpamatovali, protože, jak bylo vidno, ani oni ještě nikdy nic podobného neviděli a tak i je zachvátila posvátná hrůza z polozvířete, jemuž mají čelit.

Indar nam sat.

Voda kolem polozvířete se začala vířit, což rybu polekalo a zastavila svou chůzi. Voda vydávala podivné bublavé zvuky, pak náhle, jako by o kousek poklesla hladina celé řeky vystoupil na povrch malý kruh kolem stvoření. Kruh jako by narůstal na výšce a opravdu, voda pomalu stoupala do výšky a tvořila tak kolem zvířete vodní válec, což by pro něj v normálním případě nepředstavovalo problém, avšak bylo vidno, že voda je neznámojak tak pevná, že jí nemůže projít.

A tak zvíře, stojíc již jen po kotníky ve vodě bezmocně máchalo rukama, které však narážely na tvrdý odpor vodní zdi. Díky průhlednosti vody mohli všechno sledovat i zástupci lidského pokolení. Ačkoliv se tak zdálo, nebyl ještě konec kouzla. Nejdříve kruh pomalu začínal zvětšovat svůj průměr a zvíře na to reagovalo radostným zachroptěním a drželo se jen kousek od okraje zdi a tiše se těšilo, až kruh dosáhne břehu a nepřátel. Avšak najednou, tak náhle, jak se začal průměr zvětšovat, se teď nárůst zastavil a vzápětí se kruh kolem zvířete začal opět zmenšovat. Syčení naznačovalo, že není něco v pořádku, nebo, že se něco děje. Když ryba chtěla odpovědět na tuto nežádoucí změnu zabušením na vodní val, vyloudila jakýsi podivný vysoký tón.

Všichni pochopili, že to měl být výkřik bolesti. Voda ve svém pevném stavu díky magii dosáhla velmi vysoké teploty a teď "zatápěla" rybě uvnitř velkou teplotou, jež se šířila i do menší vzdálenosti od zdi, čehož si však zvíře očividně všimlo až teď. Kruh se pomalu uzavíral a stvoření se klepalo strachy. Ani jeho pět až deset metrů výšky mu nemohlo pomoci v boji proti spalujícímu žáru, kterým muselo jeho tělo bezpodmínečně velice brzy projít a tak se také stalo. Teplota seškvařila vnitřní vzezření ryby a navíc ji, díky absenci víček zbavila zraku. Když kouzlo vodního valu zmizelo, zvíře se zhroutilo na hladinu a voda tímto nárazem vylétla až do výšky několikapatrového domu.

Pak se však náhle s dosud nepoznanou silou a vůlí vrhlo směrem, kde tušilo ty, kteří mu způsobili tu strašnou bolest. Celá skupinka včas uskočila před vzteklou stvůrou a ta ve vysoké rychlosti narazila do stromu, který nevydržel ten nápor a zřítil se. Náraz však zanechal následky i na zvířeti, které zůstalo na chvíli omráčeně stát.

Kluci se rozhodli zariskovat, využít slepoty nepřítele, a přiskočili k nohám do nichž začali vší silou sekat. Nová bolest rybu probrala z chvilkové nevšímavosti ke všemu kolem a s novou silou se začala jako šílená ohánět po neviděných útočnících. Nezasáhla však cíl, protože kluci, jakmile viděli, že se probírá se stáhli do bezpečné vzdálenosti. Po chvíli se ryba opět uklidnila a nový útok svých nepřátel přijímala alespoň ze začátku s klidem. Zářezy nabývaly na hloubce a váha zvířete také dělala své a tak po minutce neúnavného mávání meči se kluci otočili a co nejrychleji mizeli z dosahu. Následně elfové vystřelili pár šípů, které pronikly do citlivých oblastí ryby, jejíž malý mozeček v obrovské hlavě přikázal tělu otočku. Tuto činnost však nedokončila, protože zbývající opory svou nosnou funkci přestali plnit. Bylo nad jejich síly udržet ve vzpřímené poloze několik tun. Tvrdý dopad na zem připomínal zemětřesení. Šest mečů v krajině lebeční zajistilo jistou smrt.

Bylo po nebezpečí, avšak po šíleném boji. Už se ani nedivili, když se zvíře po chvíli zvedlo a v klidu odkráčelo zpět do vodních hlubin a doufalo v úspěšnější lov příště. Bojovníci si oddychli a teprve teď začali přemýšlet o tom, jak se dostat na druhou stranu vzdálenou pouhých sto metrů. Dva lidé - Tadži a Katka Pevná - a všichni elfové neuměli plavat a proto byla snaha vymyslet nějaký jiný způsob, jak se dostat dál.

Mohli bychom to přeletět, navrhl vrchní elf. Lidští potomci se tomu nejdříve smáli, později to však začali brát vážně a nakonec souhlasili. Elfové se postavili do polohy těsně vedle sebe a požádali ostatní, aby se zařadili za ně do řad. Pak vyřkli slova:

Vox hur por !

Náhle se cítili jacísi lehčí, ale to dělalo jejich přesvědčení, nikoli však zatím kouzlo. Ze země se zvedla lehká mlha, pronikla mezi všechny a vepředu u elfů, jako by vytvořila jenom dva provázky. Elfové uchopili jeden z nich, a vypadalo to, že v jejich rukou se mlha zhmotňuje. Následkem toho zatáhnutí bylo, že se náhle vznášeli kus nad zemí, pak pluli pomalu přes klidnou řeku a na druhém břehu klidným dopadem přistáli.

 

Jejich cesta pokračovala po opětovném malém odpočinku a už se vůbec nedivili, když do čtvrtice našli v zemi zabudovaný kámen, na němž tentokrát stálo:

Toto je oheň, poslední, čtvrtý živel.

Při slově poslední si vydechli, ale pak si uvědomili, že proti sobě budou mít nějakou ohnivou bytost. Tak daleko však jejich představivost nesahala a tak se nechali překvapit. Po několika krocích vepředu jdoucí kluci uskočili zpět.

Sakra, tam pálí zem !! překvapeně vykřikl Duchy.

A jak !! potvrdili jeho slova ostatní.

Jejich pohledy v očekávání směřovaly k planince, na níž náhle ze země začaly vystupovat plamínky, z nichž se tvořily větší a větší plameny, až dosáhly lidské výšky. Vytvořily kruh a všechny začaly směřovat do středu pomyslného kruhu. Tam vybuchly v plamenný ohňostroj z nějž se vynořil zcela nečekaně pes po jehož celém těle běhaly plamínky. I toto zvíře bylo však mírně řečeno přerostlé. Jeho hřbet dosahoval výšky člověka a hlava převyšovala i necelé dva metry Duchyho. Když zvedal své ohnivé tlapy, vylétával z nich oheň. On tedy oheň nechrlil, ale jeho nohy byly přírodním plamenometem, který byl daleko nebezpečnější. Pomalým a rozvážným krokem kráčel k místu jejich stanoviště a dívky zakřičely na elfy bez jakékoliv vděčnosti za předchozí skutky:

Proboha udělejte něco !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

A elfové udělali:

Sanct flam.

Kolem každého z nich se pomalu začalo objevovat modré pole, které z jasně modré barvy začalo měnit na méně výraznou, jako by energii v tom modrém obalu pohlcovalo tělo.

Pak to zmizelo úplně a Tadži se udiveně zeptal:

Co se stalo ?? Teď jsme odolní proti ohni a v klidu se jej můžeme zbavit, řekl elf s klidnou tváří.

Pes se vrhl na nejbližšího Toma, který dostal hned několik plamenných zásahů, avšak očividně se mu nic nestalo. Ťal tedy mečem po nepřipraveném útočníkovi a ten zakňučel bolestí. Byl obklopen šesticí, která na něj s dech beroucí pravi delností dorážela a jejich meče občas nalézali cíl. Zvíře náhle zcela nečekaně skočilo po Duchym, který na rychlý výpad nedokázal zareagovat. Jednou tlapou si jej pes přidržoval při zemi. Plamen vyzařující mu z nohy se marně pokoušel jakkoliv Duchymu ublížit.

Plamenná stvůra už už otevírala svou horkou tlamu, aby se poprvé zakousla do lidského masa, když zasáhl Tadži a vší silou sekl do nohy. Pes bolestí ucukl, avšak v pohybu hlavy pokračoval a Duchy se zachránil jen kotoulem na stranu. Rozevřené čelisti narazily na tvrdou zem, zaklaply, ale než se pes stačil znovu zvednout ze zranitelné polohy, Duchy ještě ležíc z otočky mrštil vší svou silou sekeru proti lebce zvířete a to se po zásahu a proniknutí čepele hluboko do hlavy beze zvuku zhroutilo na zem, kde jej začal jeho všespalující žár pohlcovat. Po chvíli zůstala na zemi jen hromádka popela a Duchyho sekera, kterou si hrdinně zastrčil zpět za opasek. Oddechli si. Boj byl za nimi.

Měli za sebou všechny čtyři živly a jenom Bůh a tvůrci té cesty věděli, co na ně teď čeká....

 

Odpočinek se tentokrát protáhl až do večerních hodin, protože nic jim nemohlo zkazit radost z toho, že prošli úspěšně zkouškou síly v souboji se zástupci čtyř živlů - země, vzduchu, vody a ohně. Jejich veselí neznalo hranic, až elfové navrhli, že by si mohli jít odpočinout, protože je čeká zítra ráno další cesta a tak ulehli ke spánku, který tento krát mohl být bez nočních můr.

Snad.....

 

Krok za krokem postupovali lesem, který se jim zdál nekonečný. Ptáci zpívali každý svou melodii a nic nenaznačovalo tomu, že by se v brzké době mělo stát či odehrát něco obzvlášť zajímavého. Pak se náhle začala doposud skoro neviditelná cesta rozšiřovat a oni tušili, že se někam blíží.

Ale kam??? Na cestu se napojily další dvě vedoucí ze sousedních světových stran a nakonec vyústila do jakéhosi podivného místa. Poprvé po několika dnech spatřili kromě sebe nějakou živou duši. Byli to lidé. Zjevně zničení a polomrtví nástrahami, které potkali je.

Co se tu děje ??? zeptal se Petr, když došli ke skupince čítající všehovšudy šest lidí.

Lidé tu stojí v naději, že se jim podaří projít Branou nejvyšších a dostanou se k Nejvyššímu národu, kde chtějí všichni o něco prosit, vysvětloval jeden ze skupinky.

A vy ??? vyslovil doplňující otázku Řvod.

My ? My jdeme také k Nejvyššímu národu, kde bychom chtěli poprosit o vyslyšení, odhalil jim cíl skupinky neznámý.

Vypadáte zničeně, nadhodil Duchy.

Muž zvedl hlavu, aby viděl vysokému Duchymu do tváře a odpověděl:

Ano, cesta sem není jednoduchá. Nás na cestě potkaly mnohé útrapy. Na začátku putování nás bylo něco málo přes sedmdesát a teď ?? smutně dokončil a rukou poukázal na ostatní tvořící tuto skupinku.

Pochopili, že měli až neuvěřitelné štěstí, když na všech nástrahách se zabili vlastně jen trpaslíci...

Kdo jsou členy toho "Nejvyššího národa" ??? otázal se zvědavě Tadži.

To nevíme, slyšeli jsme o nich pouze z pověstí, dle kterých se pak začali na toto místo vydávat skupinky různých národů a prosili o vyslyšení. Tajemný národ všechny s radostí přijímal a pomáhal jim v jejich problémech. Jednou však členové naší rasy vešli do hradu pod záminkou, že potřebují jejich pomoc. Pak zevnitř hrad napadli a při pokusu o dobytí hradu, který nikdo neviděl, zabili mnoho jeho obyvatel, než byli konečně přemoženi. Od té doby Nejvyšší národ, jak mu všichni říkáme, k sobě nepřipouští žádné prosebníky. Ti dávní zrádci prý udělali obrovskou škodu na životech, které si ten národ cení daleko víc než jakýkoliv z národů našich, včetně elfů, nasměroval svůj pohled na průvodce a pomocníky skupiny. Připouští k sobě pouze ty, kteří projdou překážkami, které nastražili na všechny přístupové cesty k Bráně pravdy. Avšak ti, kteří těmi zkouškami chtějí projít mají jisté jedno - pokud se jim nepodaří branou projít, již se nevrátí a pokud by se teď rozhodli vrátit, zamezují jim v tom četné nástrahy čekající i na zpáteční cestě, popsal jim ochotně pověst člověk.

Teprve teď si všimli, jak všichni, kteří čekají na svou šanci u Brány pravdy jsou unavení, špinaví, zakrvácení a z obličejů jim vyzařují tupé výrazy, jimiž sledují svůj jediný cíl - to co je tam, za Branou.

Co se v té bráně odehrává ?? pokračoval v dotazování Petr.

To nikdo neví, protože se ještě nikdo dosud nevrátil, ale povídá se ledacos, pokrčil rameny.

Proč se tedy tehle vstup jmenuje Brána pravdy??? nechápavě nadhodil Řvod.

Říká se, že uvnitř je příchozí postaven před tři otázky, na které jsou pouze jediné, správné odpovědi. Tyto odpovědi se nazývají pravdou a proto je toto Brána pravdy, prozradil jim jejich nový přítel.

A co se stane těm, kteří neuhodnou ??? třesoucím se hlasem se zeptala Katka Beranová.

Právě je jedna skupinka uvnitř, pokud neprojdou, brzy uvi..., nedokončil, protože se ozvalo zahřmění a snad ještě ve stejném okamžiku se z otevřené brány vyvalil dým.

Venku panovalo hrobové ticho. Před nimi již byla pouze skupinka lidí, s jejímž zástupcem právě rozmlouvali. Nechcete se přidat k nám ??? navrhl Tomáš a snažil se tvářit neutrálně.

Slyšeli jste otázku. Kdo je pro ??? otočil se k ostatním členům výpravy jejich informátor.

Já, ozval se nesmělý hlásek a po něm další a další a tak bylo hromadně schváleno spojení těch dvou skupinek.

Jmenuji se Twister, představil se vůdce lidské skupinky. Navzájem se představili a pomalu si dodávali odvahu pro vstup do Brány pravdy. Po chvíli vykročili a brzy je obklopilo šero. Vypadalo to, že nemají co ztratit. Jejich svět byl desítky miliónů kilometrů daleko a adaptace na prostředí na tomto světě se jim příliš nezamlouvala, ačkoliv se jim zde docela líbilo, ale bez počítačů -:), a ostatních technických vymožeností to pro některé nebylo ono. Po několika dalších krocích rozeznali na stěně tři kamenné kruhy s držadly pro ruce a vyrytými nápisy. Nad nimi byl nápis, jejž přeložili elfové jako:

Hledej pravdu !!!!!!!!!!!!!!

Co je ve vesmíru nejvzácnější a nejdůlešitější ??? Přišli blíž a rozeznali, že na každém kamenném kruhu jsou čtyři možnosti.

Dobrá, vezmeme to zleva doprava, navrhl Duchy.

Tady stojí: peníze, legrace, já, pochopení, četl jeden z elfů a ostatní se snažili přemýšlet.

Já bych řekl, že "já", navrhl s vážnou tváří Lízy a vypadal, že to myslí smrtelně vážně.

To asi ne !!!!! rozkřikl se na něj rozzuřeně Tadži.

I na něj působila napjatá atmosféra tohoto ponurého místa.

Tak co potom ??? pokrčil bezradně rameny Lízy a rozhlédl se.

Musí to být "pochopení". Peníze a já to nejsou určitě a legrace taky nevypadá jako nejdůležitější věc vesmíru, zbývá tedy pochopení...., předvedl logické vývody Řvod a Tadži jeho názoru vydatně přizvukoval a tvářil se souhlasně.

Dobrá tedy, nastavte kruh na kolonku pochopení !!!!! přikázal bez znatelného napětí ve tváři Petr, ačkoliv se pro klidný hlas musel silně přemáhat.

Dále jsou tu: inteligence, ochota, přátelství, vítězství, rozluštil elf další položky na druhém kole.

Tak tentokrát to bude přátelství ! s rozhodností vykřikl Duchy.

Ačkoliv všichni souhlasili, Lízy, snad z principu zachování odporu, jako jediný odporoval a tvrdil, že je to inteligence, avšak se svými argumenty, které stejně nikdo neposlouchal moc neuspěl a tak bylo stanoveno jako správná odpověď přátelství.

A co poslední kolo ??? Vybírejte: naděje, láska, štěstí, odvaha, četl bez zaváhání elf.

Nebýt té lásky, řekla bych štěstí, ale takhle je to samozřejmě láska, ozvala se nečekaně Lenka Takáčová.

Všichni jí s úsměvem dávali za pravdu, jako by si vůbec neuvědomovali, že jsou teď málem na pokraji smrti. I toto kolo bylo otočeno do stanovené pozice a naděje náhle ovládla duše všech přítomných. Za chvíli se mělo rozhodnout a oni si toho byli vědomi. Nezbývalo tedy, než zatáhnout za páku po straně. Přistoupil elf a jeho ruka pomalu pohnula s pákou.

Ta se dostala do spodní polohy a pak se úprkem opět vrátila do své základní, ale mechanismus byl spuštěn.

Cosi klaplo a všechno kolem ztichlo, jen kola roztočená jakousi neznámou silou se zastavila na úplně jiných odpovědích. Tiše tam takhle minutu stáli než si uvědomili, že to dokázali.Našli správné odpovědi a jako první prošli Bránou pravdy. Jejich lidští společníci z Marsu jim děkovali za jejich, jak říkali odvahu, pohotovost a chytrost.

Ale co se stalo ?? Jak máme jít dál ?? zeptal se zvědavě Lízy a bezmocně se rozhlédl po přátelích.

Tady jsou dveře, vykřikl zpoza rohu Řvod, který se vydal na průzkumy tajemného prostoru uvnitř brány.

Hned jsme u tebe, kam to vede ??? Jdou otevřít ??? zahrnula ho otázkami Iva.

Než došli, dveře zavrzali a ozval se Řvodův hlas:

Nevidím tam. Je tam dokonalá tma, ale je to asi cesta dál. Nejspíš.

Dobrá, tak půjdeme, co ná zbývá ! navrhl Petr.

Vešli do chodby široké tak akorát pro tři osoby vedle sebe.

Sakra nic nevidím !!

Au, to byla moje noha.

Co do mě kopeš ???

Netlačte se, kruci !!

Nech si to až na doma, jo ????

Takové a podobné výkřiky se rozlehly chodbou, když za nimi zaklaply dveře a oni se chtěli vydat na další cestu. Ukázalo se, že takhle to bude nemožné.

In lor.

Pronesli prostě elfové a najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, bylo tu světlo. Začali se zmateně rozhlížet, protože nečekali tak razantní změnu. První pohled odhalil jisté nesrovnalosti v uspořádání osob - Lízy objímal Tomáše, kterého nejspíš poznal dle pachu a podmíněným reflexem na tmu nastala pobídka k ....., Duchy pololežel na zemi a

nad ním se tyčil "obr" Tadži, Lucka měla hlavu pod tričkem Jany, ať už strachem ze tmy nebo z jiného důvodu, Petr se držel za nohu a úlekem ze světla se svalil na svou ženu, která vyvolala řetězovou reakci a tak se polovina bývalých spolužáků válela na zemi v prachu.

KLID !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! vykřikl Tadži, když nastaly rozrušené debaty, kdo za co nese vinu a podobně.

Teď máme na práci důležitější věci, než se hádat.....

Chvilku to trvalo, ale celé uskupení se opravdu uspořádalo a zmlklo vědomo si toho, že má Tadži pravdu a vyrazilo kupředu.

 

Bloudili dlouho.

Cesta sice vedla stále jen jedna bez jakékoliv odbočky, ale i tak to byl deprimující pocit. Až náhle narazili na konec chodby.

Co se děje ??? zeptali se ti vzadu, kteří neměli přehled o situaci.

Konec chodby a jsme v hajzlu !! zanadával si Lízy a k Tomovi spustil svoje tradiční pesimistické řečičky.

Sakra a co teď, fakt, tohle nevypadá dobře, ale musí to být ono, žádná jiná cesta tam nebyla !!! uvažoval nahlas Petr.

Hele, nějakej provaz, konstatoval Řvod.

Jóó, leda tak na voběšení, odsekl Tadži.

A proč teda visí na zdi ??? Poslouchejte mě zatraceně, ten provaz vychází ze zdi. Slyšíte ???!!!!! zařval Řvod a všichni mu teprve teď věnovali pozornost.

Tadži s Duchym si náhle uvědomili, co by to mohlo znamenat.

Vzpomněli si na svoje mládí, když jim bylo šestnáct, sedmnáct let a pařili dungeony, které se odehrávaly právě v takovýchto prostředích - chodbách a jim podobných prostorách. Tam také byly provazy a znamenaly dvě věci - buďto otevíraly dveře a posunuli tím hráče o kus dál a nebo znamenaly past a smrt.

Všichni poodstupte, konstatoval Tadži a hrdinně se postavil k provazu, uchopil jej a ohlédl se na ustupující druhy.

Pak zatáhl.

Nejdříve se ozval zvuk bortícího se kamení a Tadži jen zavřel odevzdaně oči, avšak pak se přesně za jeho zády začala zvedat skála. Ukázal se otvor a oni se zaradovali.

Zastavíme se a najíme se, navrhl Lízy.

No jo, ale čeho ??? namítl racionálně uvažující Petr.

To nechte na nás !! shodli se elfové a postavili se do řady, načež následovaly magické slabiky:

In mani ylem !

Ve vzduchu se objevila jakási malinká černá pohybující se tečka, která se pomalu zvětšovala až zvětšila svou velikost do výšky člověka. V černé barvě zlatě a stříbrně světélkovaly podivné body a ta "díra" připomínala vchod či otvor do neznáma. Pak se objevila ruka a v ruce držela celého kance. Podala jim taktéž dříví na oheň a nůž. Pak celé divadlo zmizelo a oni se mohli pustit do opíkání a následné konzumace.

Tak, pronesl Tom a významně si poklepal na nacpané břicho, to bychom měli. Tahle cesta se mi pomalu začíná i líbit, tedy až na to každodenní nasazování života.

 

Vydali se tedy na další pouť nekonečným labyrintem chodeb, respektive jedné chodby, ale neskutečně dlouhé.

Ten Nejvyšší národ se opravdu musí bát nevítané návštěvy, když ani teď nedá pokoj, nadhodil Duchy.

Vepředu šly chvilku dívky a kluci se ani nenadáli a zepředu se ozval ustrašený výkřik a jelikož zněl opravdu srdceryvně, došlo jim, že by neměli tuhle věc příliš zlehčovat a tak rychle ukončili diskusi a vrhli se dopředu, což zároveň udělali také jejich lidští společníci a elfové.

Dívky stály ustrašeně před hromádkou lidských kostí. Byly opravdu prokazatelně lidské, to bylo jasné již podle lebky, která ležela nedaleko největší kosti, čouhající z hromady. Všech šest vdaných se nechalo utěšit od svých přítomných manželů, ostatní se utěšovaly navzájem. Kluci nemohli, protože by vzbuzovali nezdravou žárlivost svých žen, což by nemuselo dobře dopadnout. Po delší výměně uklidňujících frází se dali opět do pohybu, tentokrát však již opět šli kluci na čele.

 

Skupinka se zastavila. Kluci zaslechli zepředu nějaké podivné bzučení. Po minutě pozorného naslouchání došli k závěru, že se nejedná o živou bytost, jelikož to bzučí stále stejným tónem bez přestávky.

Když přišli za další roh, jaké bylo jejich překvapení, když před nimi leželo několik dír o nedohledné hloubce a šířce vždy něco kolem dvou metrů, mezi nimi však byl pouze deset centimetrů silný výběžek, na který se skokem nebylo možné trefit. Asi deset metrů od nich byla ta bzučící věc, sahající od podlahy až ke stropu. Byla našedlé průhledné barvy a občas jí proběhly zelené, modré či žluté blesky oběma směry.

Elfové jim prozradili, že tohle je magický teleport.

Ale na co tu je ??? snažil se dozvědět odpověď na nezodpověditelnou otázku Tom. Tadži opět společně s Duchym zavzpomínali a vydedukovali jedinou možnost, na niž může teleport sloužit.

Místo, kam "vede" je plošinka, která neznámým způsobem zprůchodní tuto část chodby a my budeme moci volně projít, vysvětloval ostatním trpělivě Tadži.

Sežeňte nějaký trochu větší kámen a ty, Řvode, hoď ho do teleportu, uvidíme, co to udělá...., začal poroučet Duchy.

Tady se nějakej takovej povaluje ! zavolala na ně z pozorně naslouchajících, avšak nic nevidících zadních řad Vlasta Koudelková.

Tak ho sem sakra podejte !!! nechápavě ji okřikl Tadži.

Jo, už se na tom pracuje, tady..., ozval se opět hlas ze zadních řad, který tentokrát patřil Janě Vymětalové.

Řvod dostal o pár chvil později do ruky kámen, kterým bez dlouhého přemýšlení mrštil směrem k teleportu. Kámen v něm zmizel, odshora dolů přejel tmavě modrý pruh, který se dole odrazil a vrátil se nahoru. Po chvilce se ozval velký hluk. Bylo jasné, že se cosi děje, ale nikdo nevěděl, co to je. Všichni stáli otočeni k dírám, které však neměnily ani tvar ani velikost a rozhodně nevypadaly, že by hodlaly někam zmizet. Až když už si mysleli, že tento nápad zklamal a že se budou muset vrátit, uviděli za svými zády otevřené dveře, které tam předtím nebyly.

Tady to je !!! Povedlo se to !! radostně zakřičela dopředu Eva Peterová a vrhla se dovnitř.

Následovali ji všichni ostatní, dokud nebyli v nové chodbě všichni pohromadě. Bylo jistě, že cesta někam vede, ale kam, to zůstávalo záhadou a mnozí začínali pochybovat o tom, že vede k Nevyššímu národu, jiní nevěřili již ani v jeho existenci...

Pak ti vepředu objevili schody. Výstup trval několik minut, jaká však byla jejich radost, když se tento výstup ukázal jako smysluplný a úspěšný a před nimi vyvstal obraz zapadajícího slunce. V nevelké vzdálenosti od nich se tyčily do nebe jakési tři velké skalní útvary. Ty boční svou výškou nedosahovaly výšky prostředního, všechny byly však nepřírodně úzké a vysoké, takže začínali tušit, že nalezli tajemný Nejvyšší národ. Teď však zalehli bez jakéhokoliv zájmu o masívy stojící před nimi, k smrti unaveni dlouhým blouděním.

 

Uvítalo je romanticky modré ráno, které jim poprvé na této planetě dělalo radost, protože věděli, že jejich úmorné putování je u konce. Byli u posledního čtvrtého národa Marsu, jehož král jim měl poskytnout poslední slovo do magické kombinace.

Bez dlouhého rozmýšlení vykročili k nejvyšší hoře, která, jak odtušili, byla hlavním sídlem těch tajemných tvorů, jejichž totožnost stále ještě neznali. Na skále byly, podobně jako v Městě stromů, vytesány kolem dokola schody, vedoucí vysoko nad jejich hlavy.

Započali vystupování - první šli elfové, druzí kluci, pak holky a řadu uzavírali jejich noví spojenci, kteří stále s radostí děkovali prozřetelnosti za to, že se rozhodli jít s touto skupinkou, jež je dovedla až k cíli.

Stoupali pomalu. Chůze po schodech byla velice namáhavá a tak Lízy již pomalu vydával sípavé zvuky a někteří další se tak tak klátili k tajemnému a mýty opředenému národu.

Po hodině nepřetržité chůze byli dle jejich odhadu v jedné třetině výšky. Ozval se zvuk drolení kamení a pak se s obrovským hlukem řítily shora několikatunové balvany. Elfové nic neviděli, protože byli za zatáčkou a tak nemohli zasáhnout, kluci byli dále tlačeni panikařícími holkami a ti, kteří se k nim přidali u brány pravdy se nerozhodně zastavili. Byli na půl cesty tam i zpátky.

Ta chvilka, kterou se rozmýšleli, než se vrhli za svými průvodci byla však osudnou. Kamení se během těch pár vteřin, které uběhly od počátku této tragédie, dostalo na jejich úroveň a někteří z lidí radši skočili dolů, než by čekali na rozmačkání některým z těch strašlivých balvanů. Za srdcervoucích výkřiků se řítili dolů z výšky přesahující dvě stě metrů. Ti, kteří zůstali stát byli ve většině případů mrtví a ti co mrtví nebyli by si to v jejich situaci jistě přáli, protože skončili s utrženými končetinami, otevřenými tepenními krváceními a podobně. Na pomoc se jim nemohl nikdo vrhnout, protože schody byly v místě dopadu kamenů přerušeny na vzdálenost dost velkou na to, aby "bezpečně" oddělovala dva hloučky. Přesto viděli na protější zdi krvavé šmouhy a dívky zavíraly oči při pohledu na trpící lidi vrhající se bez váhání dolů ze skály všemi prostředky, které měli.

Za chvíli na římse nezůstal nikdo a jen ticho, které panovalo jim váhavě připomínalo událost, jež se tu před minutou odehrála.

Tato tragédie zkazila jejich radost z úspěšného dokončení jejich Poslání. Drželi pět minut ticha za zesnulé a až potom pokračovali ve výstupu, který se již obešel bez dalších problémů. Po dvou hodinách namáhavého stoupání po schodech před sebou spatřili otvor ve skále, který jasně napovídal o tom, že dosáhli svého cíle. U brány na stráži nestál nikdo.

Zřejmě nepředpokládali návštěvu v tomto skvěle střeženém sídle nebo už dávno o putovnících věděli. Vešli dovnitř a prohlíželi si podivné červené malby po stěnách, které vypadaly velice starobyle. Ostatně červená tu zdobila vše. Nejspíš kouzlem se tu stále udržovalo světlo, takže ani nepoznali, že se přesunuli z vnějšího světa do prostoru odklopeného ze všech stran skalami. Šířka a výška chodby je daleko převyšovala a strop se nad nimi tyčil v ne méně než deseti metrech. Připadali si jak mravenec chycený v lidském obydlí a procházející se některým z jeho pohledu obrovským lidským interiérem.

Konečně byli u cíle. Kroky se tiše rozléhaly po celém dutém prostoru skály, což zrovna nepříspívalo k jejich většímu klidu. Pak náhle stanuli před rozšiřujícím se prostorem v němž otvor, kterým přišli při zpětném pohledu zcela zanikal. Bylo až neskutečné, jak něco tak velkolepého mohlo kdy vzniknout.

Stále se nic nedělo a srdce jim bila již tak hlasitě, že jejich hlas mohli slyšet i nejbližší sousedé. Jejich uši zaznamenaly zvuk, jako by plachtou prudce škubal ve vzduchu.

Než oči objevily, že se k nim cosi snáší zhůry, přistálo to před nimi a oni si byli hned jistí, že před sebou mají zástupce Nejvyššího národu a to draka !!!

Vítám vás v naší skalní pevnosti zvané Tower. Víme o vašem Poslání a jsme oprávněni vám říct všechno, ale teď už vás zavedu k našemu králi Wrestovi IV.

Beze slova jej následovali a tak se brzy ocitli téměř neviditelným průchodem v sousední místnosti, která sice svou velikostí nedosahovala haly, ale přesto byla její velikost opravdu úctyhodná. Drak, který je vedl zmizel ve výškách

jeskyně a oni stanuli před královským trůnem.....

Teprve teď si mohli v klidu prohlédnout draka, který seděl na trůnu a bez mrknutí oka je pozoroval. Byl obrovské postavy - na výšku i v sedě o tři metry převyšoval Duchyho, jedno jeho křídlo bylo na dvojnásobné rozpětí lidských rukou a vynikaly na nich silné svaly. Jeho zlatá kůže byla tvořena spoustou výběžků a jeho ramena byly pokryty bodci jež by bylo možno přirovnat jedině ke sloním klům. Kolem krku mu visel náhrdelník z nějakých obřích zubů a zápěstí mu obepínal náramek tvořený kostěnými úlomky, což mu dodávalo nemilosrdného vzhledu. Byl usazen na trůnu vystavěném z velkých kamenných kvádrů.

Tak jste konečně dorazili. Jsem král draků Wrest IV. a tímto vás vítám v Tower, v němž jste od teď čestnými hosty. Doufám, že nezklamete naše očekávání, zvučným hlasem se představil král.

Konečně bychom se chtěli dozvědět celou pravdu ! vyhrkl ze sebe rychle Lízy.

Velmi rád. Všechno vám vysvětlím, ale nejdřív se usaďte, je to dlouhý příběh...., navrhl a ukázal na dřevěný stůl obestavěný kamennými kvádry, sloužícími jako židle.

Rádi se posadili a po dlouhé době se cítili opravdu pohodlně a v bezpečí. Mezitím Řvod nadhodil:

Šli s námi nahoru ještě zástupci lidí, ale jakýsi kamenopád je svrhl zpět z obrovské výšky a nahoru se nedostal žádný..

Lidé ???!!!!!!!!!!!! Jak se proboha dostali přes Bránu pravdy a Labyrint koster ???? šokovaně a nechápavě povyskočil na trůnu král draků a z jeho očí zářila nenávist, kterou jistě ještě k lidem cítil. Zášť přetrvávala již velmi dlouho, ale citelná ztráta, již tenkrát lidé způsobili drakům nešla zapomenout....

Lidé nejsou našimi přáteli. Alespoň ti z naší planety ne. Zákeřně a bez jakéhokoliv vyhlášení války či alespoň varování vyvraždili mnoho z nás. Tenkrát...., chtěl si zavzpomínat Wrest IV., ale Petr ho přerušil:

Ano, to už jsme slyšeli právě od těch, co sem šli. Všechno nám po pravdě pověděli a myslím si, že k vám šli s čistými a přátelskými úmysly zažádat o pomoc. Všemi nástrahami od Brány pravdy prošli spolu s námi, až ty kameny je zabily. Nevěřím tomu, že by nám lhali.....

Dobrá, proč se tedy vydali na tu obtížnou pouť ??? dotázal se se zvědavým výrazem král.

Nevím, neprozradili nám svůj záměr, ale bylo to jistě něco důležitého jinak by to již dávno před tím vzdali. Přece by jim jinak nestálo za to vysílat více než sedmdesát svých soukmenovců na jistou smrt. Na konci jich totiž zbylo pouze šest, ale ani v tomto počtu nechtěli vzdát svoji pouť a pokusili se i tak splnit své poslání a dojít k vám pro radu a pomoc. Nechci vám do toho mluvit, ale mohli byste se s ni mi zkusit usmířit, možná se změnili....., mluvil dál Petr, ale při jeho posledních slovech mu na mysli vytanuly jejich problémy s lidmi a rychle dodal, ale je také možné, že je jejich přístup stejný nebo možná ještě horší. Krále mají dobrého, ale co zmůže jeden člověk, ač s velkou mocí proti síle davu ????? Nechám tedy rozhodnutí raději na vás, proto že by vás to mohlo stát mnoho ztrát na životech. Naše sliby, jež jsme si dali hovoří jasně - nebudeme se plést do záležitostí ostatních národů, pokud se jakýmikoliv prostředky nedostanou přes nástrahy námi postavené. Pak budeme ochotni je vyslechnout. Jednou se jim to jistě podaří a pak možná budou obnoveny vztahy mezi námi a okolním světem, ale zatím si nemohu dovolit ani ze své funkce rušit zákony, které stanovilo shromáždění před několika roky...., zakroutil hlavou s všeříkajícím smutným výrazem král draků.

Místnost opanovalo ticho, které jasně naznačovalo to, že již nemá nikdo žádný dotaz k danému tématu a tak Tadži pokynul Wrestovi, že jsou připraveni naslouchat všemu, co bude vyprávět.

Jak jste již zjistili, jsou tu čtyři hlavní národy - elfové, trpaslíci, lidé a my. Před desítkami miliónů let jsme žili na planetě, z které pocházíte. Tenkrát to byl krásný věk plný radosti a míru, až do doby, než se z elfího společenství nevyčlenila skupina, která byla později uvržena do vyhnanství. Pro používání černé magie byli nazváni prostě temní elfové - darkelfové, na chvilku se odmlčel, jako by chytal dech a pak odhodlaně pokračoval s jistotou ve tváři, jako by ty okamžiky sám zažil:

Tato skupina chtěla válku a později si dala za cíl nějak rozvrátit mír lásku v našich národech. Jejich pokusy však byly neúspěšné a tak se stáhli na omezené území, kde podnikali pokusy s magií. Při jednom z těchto pokusů se jim podařilo vytvořit gigantického tvora, který byl neskutečně dravý a pojmenovali jej Tyrannosaurus.

Pak vytvářeli další a další jemu podobné tvory a celá tato skupina zvířat byla nazvána dinosaury. Těch byl stále větší a větší počet a darkelfové se radovali, že konečně objevili zbraň, jak rozvrátit tu podle nich nesprávnou soudržnost národů. Čím víc však dinosaurů bylo, tím byli odvážnější a odvážnější, až jednoho dne zaútočili na strážící darkelfy a hordy se jich vyvalily ven. Vymkli se kontrole a darkelfové začínali být nepokojní, protože je ohrožovala jejich vlastní zbraň, která se obrátila proti nim.

Dinosauři vypadali neporazitelní. Ve skupinkách napadali osamělé tuláky, obchodníky a později se osmělili a začali útočit i na města. Jejich sebevědomí stoupalo ze dne na den a stejně přibýval také jejich počet.

Desítky Tyrannosaurů, Pterodaktylů a jim podobných tvorů válcovali, co si umanuli. Rozšiřovali území své působnosti a tak poprvé pocítil sílu nájezdů někdo jiný, než jejich tvůrci. Nejbližší sousedé, lidé, sice z doslechu slyšeli o nebezpečných tvorech, kteří řádí v panství darkelfů, ale jen nad tím mávli rukou a pokojně si dál užívali života. Až pak jednou pocítili sílu nestvůr na vlastní kůži, krev a maso. Teprve teď poznali strach a jejich mírumilovné společenství se začínalo hroutit, což zatím potvrzovalo plány darkelfů. Mezitím zpráva dorazila k ostatním národům - tedy trpaslíkům, elfům a nám, drakům. Vytvořili Sdružení pro záchranu světa a vydali se na tažení proti dinosaurům, kteří masakrovali se stále se zvyšující drzostí půlku severní polokoule. V té chvíli od útěku prvních exemplářů utekly tři roky, což byl dostatečný čas k přizpůsobení se novým podmínkám na svobodě a možnému posílení nově narozenými dinosaury.

Veškeré snahy o jejich zastavení byly marné a tak se národy stáhly do obranné ulity. Dinosauři odolávali jakémukoliv nátlaku a Země vyčerpávala svou manu novými a novými pokusy elfských mágů o účinné obranné kouzlo. Lidé a dokonce i darkelfové uprchli k ostatním třem národům a temní elfové slíbili spolupráci při likvidaci těchto nepohodlných tvorů. Po dlouhých debatách dospěli k názoru, že boj by mohl mít příliš závažné důsledky na to, aby něco podobného podnikali a proto se rozhodli pro věc, která byla zatím jen ve snách mágů a v jejich fantazii, ale nezdála ze zcela neproveditelná.

Šlo o teleportaci ze Země na nejbližší planetu - tedy Mars. Mars byl sice nehostinnou krajinou, ale magie měla obrovskou sílu, takže nic nebránilo provedení tohoto pokusu. Po týdnech příprav došlo k prvnímu pokusnému odeslání, které se zdařilo a tak nezbývalo, než aby všichni mágové celé Země spojili svoje síly pro ten samý záměr.

Opravdu se to podařilo a Země byla opuštěna všemi národy až na dinosauří rodiny. Adaptace chvilku trvala a magie vyzařovala odevšad. Mars se proměnil z rudé, mrtvé planety na druhou Zemi a jeho květena díky menší přitažlivosti svou velikostí přesahovala zemskou. Na počátku, při osídlování na Marsu byla nalezena podivná tvář, která byla jistě umělým dílem a musela tu stát již celá tisíciletí. Byl to nepochybný a nevyvratitelný důkaz, že jsme tenkrát nebyli prvními, kdo tuto planetu obýval, ačkoliv to bylo před dávnými věky, přesto bylo vidět, že tu někdo kdysi přebýval. Mágové po dalším jednání schválili i druhý krok, jímž bylo vyslání magického obrovského fireballu na zemský povrch, aby zničil dinosauří populaci a umožnil vývin nové životní formy. Bylo jisté, že se zpět nebudeme moci vrátit, protože bude tímto výbuchem vyčerpána veškerá mana obsažená ve vnitřku Země. Jak řekli tak také udělali a Země byla na několik dní znovu, jako při počátku světa jedním plamenným kotoučem..., mluvil nepřetržitě dračí král.

Tím chcete říci, že jste dinosaury vyhladili z povrchu zemského ????? zeptal se zvědavě Tadži.

Ano, asi tak..., odpověděl s klidem Wrest.

Vědci na Zemi předpokládají, že jejich vyhlazení způsobil meteorit. Takže to není pravda ??? uvedl pozemské názory na situaci na pravou míru Duchy.

Ne. Naší magií byl zastaven tento ničivý rozvoj, zakončil odpovídání král a pustil se nepřerušován do dalšího pokračování příběhu:

Takže ze Země byly vyhlazeny jakékoliv zbytky dinosauřího života. Všechny stavby přetrvaly a proto například můžete obdivovat ty kuželovité stavby, kterým říkáme Manabáze, jak vy jim říkáte ... ??

Pyramidy ?? ozvala se nesměle Iva.

Ach ano ! Pyramidy ! To je ono. Takže to jsou památky na období, kdy jsme ještě žili na Zemi...., opět byl přerušen zvědavým dotazem Řvoda:

Vědci je odhadují jen na stáří kolem 3000 let, což v poměru k 65 miliónům let je menší rozdíl.

Ano. Přesto jsou z naší doby. Mana, která se postupně na Zemi jistě časem obnovila alespoň z části udržuje tuto stavbu zcela neporušenou a odolnou proti času. Dám vám jednu radu: Nevěřte ničemu než skutečnosti a pravdě. Takže, kde jsem to skončil... áá, ne všichni se dozvěděli o přesunu na Mars a tak někteří z darkelfů zůstali "viset" na Zemi. Byla to například vám dobře známá civilizace Mayů.., vypadalo to, že tentokrát se řine jedna otázka za druhou.

Jak mohli přežít katastrofu, která vyhladila dinosaury ??? otázal se všetečný Lízy.

Použili magický štít, který je uchránil před nesnesitelným žárem a pak, když už mana na Zemi vymizela ji nepotřebovali. Zkrátka to dokázali přežít, odpověděl s výrazem "to je přece jasné" dračí král.

Ale jak to, že jsme neviděli, když jsme přilétali na povrchu planety nic, než pouště ?? namítl opět Tadži. Magické krytí celé planety, které ji zachovává navenek v přesně takovém stavu, v němž se nacházela při našem příchodu. I ta tvář, zkrátka všecko.....

A jak jsme se sem zatraceně vůbec dostali ??? Jak nás mohli elfové čekat a hned nás předurčit pro Poslání ?? Co to je vůbec to Poslání ? vychrlil ze sebe další záhady Petr.

Celé to byla práce mágů, kteří vybrali vhodné "objekty" na zemském povrchu a pak zařídili to, aby se dostali až sem. Byli jste vybráni vy. Na oběžné dráze byl váš raketoplán zachycen magnetickým paprskem vyslaným z naší planety a celou dobu byla vaše kosmická loď naváděna naším směrem... Poslání je, jak již jistě vítě Pouť naděje. Jelikož jste šli klidnější stranou, nepozorovali jste ruiny měst a další smutné pohledy, jež by se vám jinak naskytly. Darkelfové pár let po tom, co pomohli ostatním v cestě na Mars, se opět odtrhli. Jak víte, vytvořili jsme si totožný povrch jako na Zemi. Přesně stejné kontinenty, ostrovy, hory a moře. Darkelfové se usídlili zcela nečekaně na měsíci jménem Deimos, který se ukázal jako dutý a vhodný pro život ještě před odtrhnutím temných elfů. Ti se pak tedy přestěhovali do tohoto vesmírného tělesa, odkud mnohdy podnikají výpady proti místům především na Odvrácené straně, tedy přesně na opačné straně, než jíž jste procházeli při své pouti vy. Vaším posláním tedy je pozvednout sílu Hradu moci, jeho děti, jež nikdo nikdy neviděl, protože dovnitř hradu se může dostat pouze osoba magií nedotčená nebo osoba přímo v doprovodu někoho, kdo tuto podmínku splňuje, což není nikdo z nás, jelikož naši předkové se díky magii dostali na tuto planetu a vždycky budeme mít alespoň trošičku magie v krvi.

Takže jediní vy můžete zachránit naši planetu a my ve vás vkládáme všechny naše naděje. Rada Spásy vás zvolila jako nejvhodnější pro tento úkol a proto doufáme, že vzhledem k tomu, co jste již absolvovali přijmete i ten zbytek naší žádosti a vydáte se s všemocnou zbraní z Hradu moci proti darkelfům na Deimos....., na chvilku se odmlčel Wrest IV.

A čtvrté slovo formule ???? zeptal se zvědavě Duchy.

Ano, to zní "port". Tedy celé to zní "Non an rvek port", což je jediný klíč k Hradu moci. Moji druzi vás doprovodí až k hradu, pak to však všechno bude jen na vás. Pokud úspěšně získáte "děti" Hradu moci, dopraví vás moji poddaní na měsíc, jež obývají darkelfové a pak to vše bude záležet pouze na vás................, s úsměvem, ale i napětím ve tváři konstatoval král draků.

Rádi vám pomůžeme, vyhrkl rychle Tadži, protože zpozoroval, že Lízy už má tendenci odporovat celé další výpravě.

To jsem rád, naše naděje tedy stále žije. Teď si odpočiňte a zítra ráno vás budou čekat moji draci před vaším pokojem, odkud se vydáte přímo na cestu. Já se tedy s vámi loučím a přeji vám hodně štěstí při zbytku Poslání......, řekl drak, povstal a jeho postava se tyčila vysoko nad jejich hlavy.

S každým z nich si podal ruku a vyměnil několik povzbudivých slov. Jeho drsná půlmetrová dlaň daleko přesahovala rozměry jejich dlaní, což byl především u dívek velký problém při tomto loučení. Pouze Lízy se stranil jakéhokoliv kontaktu s dračím králem - možná, že stále ještě nevěřil, že v tom není žádný postranní záměr, možná se mu prostě nelíbilo dobro, jež konali....

 

 

 

 

 

 

Kapitola devátá - Hrad moci

 

Noc byla chladná tak akorát na teplotu, kterou potřebovali k důkladné regeneraci svých organismů a k načerpání nových sil na další cestu.

Vyspali se tedy  velice dobře.

Brzy byli všichni na nohou a připraveni pro další pokračování jejich pouti. Netrpělivě stáli a čekali na své průvodce, jež jim určil král draků Wrest IV. Nad hlavami se jim ozvalo plácání křídel a když zvedli hlavy, mohli vidět, jak se poblíž snáší skupinka pěti draků tvořící obrazec ve tvaru písmene V. Jakmile přistáli, nejbližší drak, nejspíš vůdce, promluvil:

Nás určil král, abychom vás doprovodili k Hradu moci. Jmenuji se Artix a velím této skupině. Nastupte si po šesti na každého z nás......

Holky se po sobě překvapeně podívali a pak odmítavě zavrtěly hlavou. Nelíbil se jim tento z jejich pohledu sebevražedný nápad, ačkoliv drakům věřily, ne však natolik, aby jim svěřily své životy. Kluci mlčky přistoupili na naskočili každý na jednoho z draků, aby mohli kontrolovat a ochraňovat dívky, což bylo jejich hlavním záměrem, ačkoliv Lízy toto přesvědčení svými občasnými činy tvrdošíjně vyvracel. Jejich objekty na ochraňování však stále nerozhodně stály na stejném místě, bez jakéhokoliv pohybu.

Pojďte, čeho se bojíte ??? obořil se na ně Lízy a potvrdil všeobecné mínění o tom, že mu na nich příliš nezáleží. Zmrazující pohledy, jež mu dívky věnovaly jej umlčely a tak se radši díval někam jinam. Ostatní kluci sestoupili zpět z draků a začali domlouvat svým ženám, které se po krátké domluvě vydaly s nimi a vyškrábaly se na hřbet draků před své manžely. Dívky stojící dosud bojácně v pozadí se viditelně nechtěly nechat zahanbit ostatními a vydaly se na cestu k drakům a kluci jim pomohli nahoru.

Připraveni ??? zeptal se Artix.

Jasně, nadšeně vykřikl Tomáš. Na tento souhlas draci čekali. Jejich mohutná křídla se dala do pohybu a pevná země pod nimi se vzdalovala, ačkoliv je kolem dokola stále obklopovala skála. Nad nimi se objevil otvor, kterým brzy vylétli do volného prostoru.

Krajina pod nimi rychle ubíhala a draci plachtili přes svou váhu s neskutečnou lehkostí a elegancí. Letěli přes lesy, řeky, mýtiny a kopce, na obzoru zahlédli stopy po elfím Městě stromů, uviděli i jeskyni, kde vše začalo a pak se krajina pomalu začala měnit, až přešla v moře. Mořská hladina byla klidná, jen ji sem tam občas zbrázdila nějaká vlna. Ve vzduchu již nebyli sami - racci kroužili kolem a sledovali nečekané hosty. Na horizontu se objevila zelená barva naznačující zemi a možná i konec jejich putování. A skutečně. Byl to obrovský ostrov, který nedokázali ani z této výšky přehlédnout celý a přesto si byli jisti, že na Zemi žádný takovýto velký ostrov tohoto tvaru neexistuje..

Co to je za ostrov ??????? zeptal se zvědavě Řvod.

To je Atlantida, konstatoval prostě drak, který jej nesl. Řvodovi i ostatním, kteří to slyšeli se zamotala hlava. Pro ně byl tento pojem spíše pohádkou než realitou běžného života. Pomalými spirálovitými pohyby se dostávali stále níž a níž a brzy mohli rozeznat přírodu a bylo opravdu na co se dívat.

Ačkoliv jinde na Druhé Zemi bylo také krásně a oproti jejich domovu se to nedalo srovnávat, přesto jim scenérie Atlantidy vyrazila dech. Zeleň se mísila s červenou, žlutou a modrou barvou květeny, která se rozmáhala snad všude. Když se dostali ještě níž, mohli rozeznat i spoustu umělých útvarů na povrchu ostrova, překrásně zdobené fontány, aquadukty, i skály se zdály vytvářet různé fascinující útvary a občasná jezírka dotvářela idylu ráje. Přistáli poblíž stavby, jež svým vzezřením připomínala Stonehenge v Anglii, ale byla úplnější a uvnitř ve středu se nacházel nově vypadající oltář. Draci vidíc v očích svých "jezdců" otázku vysvětlili:

Zde se shromažďuje Rada Spásy, kdysi se tu konaly i schůze Sdružení pro záchranu světa, které přetrvalo mnoho století po našem přesunu z vaší planety. Odtud je taktéž přístupná veškerá mana shromážděná všude po celém světě, protože toto místo je, jak sami uznáte právoplatně, považováno za centrum Druhé Země.....

Sesedli a vydali se směrem, jenž jim draci ukázali.

Cesta se začala svažovat. Zrychlili chůzi a brzy se dostali na zlomový bod, kde cesta začala opět stoupat a pak náhle z ničeho nic se před jejich očima objevil velký temný hrad. Nechápali, jak mohli takovou stavbu předtím přehlédnout, ale pak si uvědomili přítomnost magie, kterou jim připomínali stále s nimi chodící a kde je možno pomáhající elfové. Nikdo nepochyboval o tom, že je to Hrad moci. Došli k bráně, která se sama s nervydrásajícím zvukem otevřela a útroby hradu je vítaly. Sotva však udělali několik kroků od brány ozval se kovový zvuk a za jejich zády zapadla železná mříž. Všichni se automaticky se strachem v očích otočili. Nechápavě hleděli na zahrazenou cestu zpět, nežli se však stačili otočit zpět, aby se vydali hledat děti Hradu moci, sípavý zvuk přicházející ze strany je vylekal natolik, že se přitiskli až na chladnou mříž, vyčkávajíc další události. Zpoza rohu zaplálo světlo louče a v jeho záři mohli pozorovat stvoření, které k nim směřovalo. Nevypadalo nejmírumilovněji - býčí hlava byla nasazena na obří svalnaté tělo, nohy byly zakončeny kopyty a ruce přecházely v železné háky.

Co tu chcete ??? ozval se hlas, který zatřásl celým zámkem a návštěvníci se otřásli hrůzou před tímto stvořením, které si s nimi teď mohlo dělat co chtělo.

Nás vyslaly čtyři národy, abychom odsud vyzvedli děti tohoto hradu, nesměle se ozval Petr.

To by mohl říct každý, hřměl znovu nekompromisně hlas.

Ale nás opra...., pokusil se jej přesvědčit Tadži.

Pokud ano, řekněte mi magickou formuli, která vás oprávňuje k svodobnému vstoupení i opuštění hradu bez mého zasahování, s úšklebkem na té strašné tváři sotva rozeznatelným řekla obluda.

To heslo je: Non an rvek port, zalovil v paměti Duchy.

Stvůra se náhle před jejich zraky rozplynula a oni pochopili, že jsou vpuštěni dále do Hradu moci. Procházeli ztichlými studenými chodbami, které se točily stále dokola směrem ke středu, a nepřetržitě se zužovaly. Zatímco u vchodu by mohlo jít vedle sebe v klidu deset lidí, teď byl průchod i pro polovinu příliš úzký. Došli do středu, který byl tvořen toliko jednou kulatou místností uprostřed s červenou truhlí, která byla opět na magickou formuli uzamčena.

Za okamžik po tom, co nastavili na otočný zámek kombinaci Non an rvek port, se víko truhly rozskočilo a před nimi se objevil zlatem zářící vnitřek. Stranou byl položen pergamen, který vzal do ruky jeden z elfů a se zájmem jej pročítal.

Co se tam píše ??? zvědavě se zeptala Zdeňka Novotná.

Je to seznam věcí obsažených v truhli, promluvil stále ještě čtouc elf.

Truhla obsahuje šest kouzelných artefaktů - čelenku dalekozrakosti (Dalekoočko), která umožňuje vidět všechno, co chce její nositel vidět bez ohledu na vzdálenost, která je mezi ním a tou věcí nebo místem, dále je to meč síly, který svému nositeli dá největší sílu na světě. Dalším předmětem je náramek pána vzduchu, který umožňuje svému majiteli létat, holy staff, neboli svatá hůl, která umožňuje vytvářet kouzla jinak nemožná a disponuje nevyčerpatelným zdrojem many, nad touto větou se trošku pozastavil a zasnil se, představujíc si, že něco takového vlastní, pátým artefaktem jsou boty rychlosti zrychlující chůzi či běh vlastníka na neskutečné rychlosti.

A co poslední artefakt ??? zeptal se Petr, který mezi minulými stále nenašel ten pravý pro sebe.

Plášť poskytující neviditelnost je šestým předmětem v truhlici...., odpověděl s klidem elf a otočil se zpět k truhle a začal pomalu vyndávat jeden artefakt za druhým a když tuto činnost dokonal, pohlédl na vykonavatele poslání a zeptal se:

Kdo si vezme kterou věc ???

Tázavě na sebe pohlédli a pak Iva vypadajíc v tu chvíli nadmíru rozhodně navrhla asi za všechny členky něžného pohlaví.

Je šest předmětů, šest kluků, ať si to vezmou oni !!

Všeobecný souhlas ztvrdil tuto dohodu a tak:

Duchy dostal plášt neviditelnosti.

Řvod dostal bez jakéhokoliv rozhodování Meč síly.

O holy staff se zvedl velký boj mezi Tadžim a Lízym, z něhož nakonec s několika šrámy vyvázl úspěšněji Tadži, zatímco Lízy bezmocně omráčen ležel na zemi a z několika ran mu tryskala krev.

Petr po dlouhých hádkách dostal na starost boty rychlosti.

Tomáš bez diskusí vyfasoval náramek pána vzduchu.

Na Lízyho zbyl Dalekoočko - čelenka dalekozrakosti, což se u něj především ze začátku setkalo se silnou nevolí. Pak docházelo k zajímavým situacím při následném zkoušení právě získaného majetku...

Řvod mával jako vzteklý mečem a když zjistil, že je v tu chvíli opravdu skoro ničím neomezeným silákem, začal se naparovat a vytahovat a především radovat ze své síly. Když mu došel na chvilku dech, začal si prohlížet svůj artefakt.

Byl uměleckým dílem - čepel byla z jedné strany lehce zoubkovaná, z druhé až nemístně ostrá, poblíž rukojeti byl nakreslený na čepeli zelený drak, následně se meč rozděloval na tři kovové části. Ty se po krátkém oblouku opět spojovaly a i na těch bočních byly nějaké kresby, přičemž prostřední část obsahovala jakýsi podivný nápis, který byl nesrozumitelný i pro elfy. Rukojeť začínala zvláštně pojatá zarážka a červená rukojeť dodávala meči kouzelného vzezření...

Řvodovi jen nechápavě mrkaly oči...

Duchy zmizel. Až po chvilce ostatním došlo, že zkouší plášť neviditelnosti, ale i přesto se Lenka Ducháčková až lekla, když jí kdosi/cosi poklepal(o) na rameno. Cukla sebou, protože v jejím okolí nikdo nestál, pak se ale se smíchem objevil Duchy a tím vše vysvětlil. Petr se proháněl tam a zpět a bylo těžké jej i zahlédnout, takové rychlosti dosahoval. Tomáš mával křídly kdesi nad jejich hlavami a o jeho přítomnosti dával vědět pouze "antizpěv":

Já si létám, já se vznáším......

Lízy neměl možnost v této malé místnosti vyzkoušet svůj speciální předmět a tak uraženě seděl na kameni na boku a zkroušeně se díval do země, na což se jeho žena nemohla dívat a začala ho utěšovat.

Tadži si se zájmem prohlížel svůj majetek. V rukou držel umělecky opracovanou magickou dřevěnou hůl. Rukojeť byla tvořena jemnými zářezy a zakončena pečlivě vyřezanou lebkou, která hůl zdobila a nejspíš měla i svůj symbolický význam, který však oni neznali. Od rukojeti směrem k zemi se hůl kroutila jako had a byla doslova obalena různými úryvky, slovy, ale i desítkami kreseb. Nebyl to artefakt z nejlehčích a Tadži na potěžkání odhadl jeho váhu na sedm, osm kilo. Výškou mu dosahovala až po krk a v dlani ji sotva udržel, jak byla silná a přesto byla celá pokrytá všemožnými kresbami a slabikami.

 

Když si dostatečně vyzkoušeli a prohlédli svoje nové "náčiní", jejich myšlenky se obrátily zpět k Poslání.

Wrest říkal, že nás teď dopraví draci na Deimos ??? snažil si osvěžit paměť Řvod.

Jo, přesně tak...., přitakal vševědoucně Petr.

Takže na co čekáme, ať je to za námi, vykřikl právě přistávající Tomáš.

No jasně, de se na to !!!!!!!!!!!!! rozkřikli se i ostatní a ve skupině zavládla sebedůvěra a dobrá nálada.

Když se vymotali ze spirálovité chodby, draci na ně již čekali u východu z hradu, aby si nasedli a tak také udělali.

 

Již podruhé měli možnost pozorovat Mars z výšky, tentokrát se jim však jevil zcela jinak, protože viděli všechna moře a země a museli uznat, že je to opravdu dokonalá kopie zemského povrchu, který tak důvěrně znali... Letěli k měsíci, který se pomalu zvětšoval. Jeho velikost zdaleka nedosahovala velikosti zemského měsíce, průměr byl kolem 20-ti kilometrů, což znamenalo, že se jedná o opravdu malého nebeského putovníka.

Jakto, že tady můžeme dýchat ??? nechápavě se zeptala Zdeňka Novotná.

To je kruh vzduchu, který je magicky udržován v našem okolí, odpověděl zasvěceně jeden z draků.

A letěli dál a měsíc se blížil - ze sotva viditelné tečky se rozrostl na velikost basketbalového míče. Po delší době se konečně blížili k povrchu tohoto tajemného objektu. Když stanuli na povrchu, draci promluvili:

Tady někde byl otvor, který darkelfové používají pro nutné výstupy na povrch svého obydlí.

Tady je něco, ukázala na zem inteligentně se tvářící Martina Palečková.

To by mohlo být ono, konstatoval při pohledu na jakýsi poklop Tadži a ustoupil, aby se mohli jejich hlavní průvodci podívat a informovat je o stavu věcí.

Ano, je to ono, teď vás opustíme, protože tady začíná poslední část poslání, do které vám nikdo, krom vašich společníků, hlavou pokynul k elfům, nemá právo zasahovat. Hodně štěstí, vkládáme ve vás své naděje....

Draci zamávali křídly a vznesli se k oblakům. Ještě chvilku tam tak stáli, ale pak se vzpamatovali a jali se sestupovat do neznámého prostředí..

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola desátá - Deimos

 

Otvor vedl přímo na krátké schodiště, které volně přecházelo v hliněnou cestu a bylo nad slunce jasné, že toto místo určitě není hlídáno, protože nikdo z temných elfů nepředpokládá invazi a pokus o zastavení jejich podlé činnosti. Mohli tedy v klidu pokračovat, dokud jim cestu nepřehradila ohrada, na níž bylo cosi napsáno tajemným písmem.

Co tam stojí ??? dotázala se Eva Peterová.

To nevím, je to v kladštině, která byla používána velice, velice dávno a naše národy ji již velmi dlouho neznají..., bezmocně se tváříc konstatoval elf. Beze slov ji tedy přeskočili a jejich kroky dál směřovaly k vytouženému cíli cesty - boji s darkelfy, jehož se však také dost obávali. Nemohli vědět, jak to dopadne a z toho, co slyšeli vyplývalo, že nejsou nejslabšími....

Země se zachvěla.

Sakra, co se děje ??? zařval Řvod a zmateně se rozhlížel. Elfové jen nervózně pokrčili rameny.

TAM !!! vykřikla Lenka Takáčová a její ruka ukazovala na lesnatý porost napravo od nich, nad nímž se teď tyčilo cosi, co jim bylo velice povědomé.

Tyrannosaurus !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! vykřikli zároveň někteří členové skupinky, zatímco se stvůra probíjela stromy a odhazovala je jako třísky do stran.

Její, ne zrovna inteligencí oplývající očka, zaměřila jakési malé postavy, pohybující se poblíž.

V tu chvíli Rex cítil jediné slovo:

KOŘIST !!!

Rychlost se ztrojnásobila a ani se nenadáli a stáli tváří v tvář stvoření, jež vymřelo před 65 milióny let..., tedy na Zemi. Jak bylo vidno, ani teď darkelfové nedodrželi úmluvu a několik exemplářů dinosaurů si vzali s sebou na Mars. Elfí ruce vystřelily a zvíře odletělo o několik set metrů dál, kde s mohutným zaduněním přistálo na zemi. Zatímco se probíralo ze šoku, mohli kluci sešikovat obranné řady - Duchy nenápadně nasadil plášť, když těsně před tím tasil z pochvy meč, Tadži držel kouzelnou hůlku v ruce a byl připraven čelit nájezdu dinosaura, Řvod s klidem ve tváři pozvedl svou obrovskou zbraň a vyzývavě se podíval na zástupce rodu vládnoucího na Zemi před desítkami miliónů let, Petr se kolem nich jen mihl a Rex zařval bolestí, jak ostrá čepel pronikla jeho tvrdou kůží. Tomáš se vznášel v bezpečné výšce a čekal na správný okamžik. Jen Lízy se krčil ukryt v hloučku spolužaček a ani nevystrkoval hlavu, což mu nikdo neměl za zlé, jelikož byli všichni na ty jeho projevy zvyklí, jen elfy zmátla tato nečekaná zbabělost.

Tyrannosaurus vztekle zavrčel, pohodil svou obrovskou hlavou s hrůzu nahánějícími čelistmi a postavil se zpět na své dvě silné nohy.... Duchy se náhle zjevil za zády Rexe - jen se jim na chvilku ukázal, pak opět zmizel, čehož si zvíře nevšimlo, jelikož jeho veškerá pozornost byla soustředěna na skupinku, která mu před chvíli způsobila bolest. Toho Duchy využil, a ačkoliv to neviděli, podle reakce dinosaura odhadli, že seknul Tyrannosaura ze všech sil do nohy a zvíře zařvalo bolestí..

Ať se však otáčelo, jak chtělo, zrádného útočníka nemohlo objevit. Této chvilkové nepozornosti využil Tadži a hůlku, kterou držel v pravé ruce, namířil před sebe a ukázal na symbol ohně, načež zazněly otřesy půdy. Rex stojíc do té chvíle na jedné noze a druhou krvácející držíc ve vzduchu se pod náporem těchto nárazů svalil se zaduněním na zem. Zvuk jako by trhal napříč na dvě části papír obklopil celou stojící skupinku. Až teď si všimli, že se země pohnula a kolem Rexe se vytváří pomalým pohybem propast. Zvíře leželo na válci ze země o průměru o málo větší, než jeho délka těla, zatímco šířka propasti již dosáhla dobrých patnácti metrů, což byla i pro tak obrovské zvíře nepřekonatelná vzdálenost.

Nárust otvoru se náhle zastavil a jako by otvor vedl přímo do chřtánu pekla z něj vyšlehly vysoko do výšky plameny, jejichž mocné praskání doprovázel bolestivý skřek dinosaura, který se uvnitř opékal zaživa. I jeho malý mozeček mu poradil, že má pouze jedinou naději - skočit. A tak také udělal. Rozběh nebyl v jeho podmínkách možný a tak se jen slepě vrhl ve snaze přeskočit plamennou propast. Jeho tělo pouze škrtlo o protější okraj a zřítilo se do centra všezžíravých plamenů.

Uf, setřel si pot z čela Petr, který doběhl k nim.

Proboha Duchy !!! uvědomil si Tadži až teď. Stál přece kousek za zvířetem chvilku předtím než.......... Ruce se mu začaly chvět a on jen tiše doufal, že ho neuvrhl taktéž v nenasytný oheň.

Děje se něco ??? zeptal se známý hlas za jeho zády...

Duchy! Tadžimu se rozjasnila zachmuřená tvář a s úměvem se obrátil na svého přítele:

Ále nic...., jen sem myslel, žes chcíp......

Rychle pryč odsud, než si nás vyhledá další bestie... !! navrhla Eva Zítková.

Souhlas, potvrdil její slova Řvod a kýváním i další členové. Bez dlouhého rozmýšlení vyrazili na další cestu a tušili, že to brzy celé skončí..

Ale jak ??????

To byla otázka, která jim všem vrtala hlavou a napínala jejich nervy k prasknutí. Nejistota je uváděla v šílenství. Nevěděli, co se stane až potkají darkelfy. Zvuk rychlých kroků tlumil zelený porost, který tu byl všude. Jejich nohy se setkávaly s měkkým a jemným povrchem a ten jim poskytoval potřebné uvolnění při dlouhé chůzi. Narazili na druhou stranu ohrady.

Tak proto tady je ta vysoká ohrada !! Má bránit v úniku zbylým dinosaurům,.....ale..., Tomův pohled spočinul na nízké malé ohrádce, jak tohle může zastavit takové monstrum ????

Magie. Tato ohrada je tu jen pro vytyčení území obsazeného dinosaury, aby do ní nelezl nikdo nepovolaný. Je zabezpečena takovým kouzlem, které působí pouze na dinosaury, nás pustilo beze všeho dál, po chvilce rozmýšlení odpověděl elf.

To jsme měli asi zatracené štěstí, co ??? otočila se s úšklebkem zpět k vnitřku ohrady, kterou za rozhovoru přelezli, Alice Vítková.

 To teda jo, potkat jich víc, nevím, nevím, co by jsme předvedli za zázraky...., taktéž se pousmál Lízy, aniž by na něm bylo poznat, že do minulého boje nezasáhl.

Lízy, ať seš k něčemu užitečnej, podívej se, co nás čeká tam v dáli..., navrhl mu mrzutě Petr a ukázal na horizont, kam směrovali. Lízy mlčky bez jakýchkoliv námitek nasadil na hlavu svoje Dalekoočko a chvilku si přivykal novému způsobu vidění.

Pak začal rozvláčným a pomalým způsobem popisovat, co vidí:

Za touto rovinou, kousek za horizontem je prudký kopec, který budeme muset vyjít. Ústí na rozlehlou planinu již nelze přehlédnout jedním pohledem. Uprostřed stojí stráž. Poblíž je stavba. Již jsme ji tu jednou viděli. Svým vzhledem dost připomíná Stonehenge v Anglii, tuším, že byla na Atlantidě. V dáli jsou vidět bílé hory, na okraji kopce stojí sfinga. Nevím jak, ale asi o nás vědí, nebo alespoň tuší. Kousek dál je tábor. Je tam víc než sto darkelfů, asi rodoví kouzelníci, kteří vyčkávají na signál strážců. Nemají žádné zbraně, jsou odění do černých hávů od hlavy až k patě. Jejich hlavu přikrývá kapuce, ale vidím jim do očí, ach bože, ty oči !!!! poslední slova vykřikl a pak se náhle svalil na zem.

Lízy !!! Probuď se !! Lízy !! rozkřikla se Iva a vrhla se k manželovi. Ten se však nehýbal, jen lehký sípavý dech dával vědět, že je naživu. Chvilku trvalo než přišel k sobě. Jeho pohled kmital ustrašeně z jednoho na druhého, ruce se mu chvěly a srdce prudce bušilo...

Co jsi viděl ??? zeptal se zvědavě Tadži.

Ty oči !! to bylo jediné, co ze sebe Lízy roztřeseným hlasem dokázal vypravit.

Co mají s očima ??? Lízy ! Odpověz !! naléhal stále Tadži.

Lízy však mlčel a díval se do dálky, dech se změnil v přerývaný.

Sakra, co se to s ním děje ???? obrátil se nervózně Duchy na elfy, kteří přistoupili blíž a prohlíželi si ležícího Lízyho.

Pověsti vyprávěly o očích, které vraždí. Očích ledových jak smrt a přitom horkých jako slunce. Očích, do nichž se nevydrží dívat žádný smrtelník. Jediný lék je vypít krev vlastníka toho pohledu, nejistě vyprávěl elf.

Takže on umírá ???! křikla Iva.

Ano, špitl elf.

Nedokázal se jí podívat zpříma do očí.

Jak....., jak dlouho.... ???? zeptal se Tadži.

Nevím. Hodinu, možná den, snad dva....., koktal elf, jehož klidné vystupování bylo tatam.

Co o tom ještě víte ? snažil se zjistit co nejvíc Řvod.

Smrt je pomalá a bolestivá. Nejdřív....., chtěl spustit elf, ale byl přerušen výkřikem bolesti.

MOJE OČI !!!! ACH MOJE OČI !!!!!!! PROBOHA, CO SE TO SE MNOU DĚJE ???? NEVIDĺM !!! JÁ NEVIDĺM !! ozval se Lízyho ustrašený hlas.

Výkřik jim rval nejen ušní bubínky, ale také srdce.

Byl tak bolestný a plný zoufalství a oni mu nemohli pomoci...

Nešlo to.........

První příznak ?? odtušil Tadži.

Elf přikývl.

Vyvázl z toho již někdo bez léku ?? s nadějí v hlase se ozvala Iva Zítková.

Ne, ale můžeme se pokusit ten proces trochu zpomalit..., navrhl další z elfů.

Dobrá, rychle !!! souhlasili všichni, protože, ačkoliv je Lízy občas dost štval, nechtěli jeho smrt.

Ert san wor.

Kolem Lízyho se začal vytvářet opar.

Stále se zhušťoval a zhušťoval, točil se dokola v podivném víru až pak se náhle zastavil. Vypadalo to, jako by vzduch poblíž Lízyho zamrzl. Když se Petr pokusil k svému příteli natáhnout ruku, prošla tou hranicí, za níž vzduch připomínal mlhu, ale jako by ztěžkla na trojnásobnou hmotnost. Jakýkoliv pohyb uvnitř však trval taktéž třikrát déle.

Vy jste uvnitř zpomalili čas ??? zeptal se zvědavě.

Ano, je to to jediné, co můžeme dělat...., odpověděl elf.

Musíme jít dál. Je to naše jediná šance jak splnit Poslání a zároveň tak zachránit Lízymu život. Musíme to dokázat !!! rozhodl razantně Tadži.

A co Lízy ??? zeptala se stále u manžela klečící Iva.

Nezbývá než ho nechat tady. Kdo by jej chtěl nést, jeho tělo by se pohybovalo třikrát pomaleji, což si nemůžeme v této situaci dovolit...., navrhl Tom, ale jeho tvář prozrazovala, že to navrhuje nerad, protože přecejen šlo o jeho přítele.

 

A tak šli. Lízyho zanechali o samotě vzadu.

Věděli, že tady ho nikdo nenajde, navíc jej přemístili do místa, kde byla vyšší tráva a tak byl vidět pouze kousek mlhového útvaru, jinak nic. Občas se ještě ohlédli, ale za chvíli jej ztratili z dohledu. Pochodovali dál a po chvíli opravdu narazili na prudké stoupání, které je po namáhavém výstupu přivedlo na velkou planinu. Stráže byly vidět pouze jako malé čárky, ale ty čárky se náhle daly do pohybu a začaly se vzdalovat. Na místě zůstala pouze jedna. Byl to jasný důkaz, že je zpozorovali, šli informovat svoje pány a jeden zůstal na stráži, aby je i nadále hlídal a sledoval jejich počínání. Přesto se dali nadále do pohybu a směřovali přímo k strážci, jehož postava se stávala zřetelnější a zřetelnější, avšak vzadu, kus za ním začaly jakoby ze země vystupovat další body, které jasně ukazovaly na skutečnost, že už se přibližují nepřátelé....

Obě skupinky pomalu postupovaly směrem k sobě a ve skupince příchozích zavládl strach a nejistota.

Na sto padesát metrů od sebe se zastavili a z řad darkelfů vystoupil jeden zástupce, pravděpodobně jejich velitel a vyštěkl směrem k příchozím otázku:

Co tu chcete ????

Spravedlnost, odpověděl bez rozmýšlení Petr.

Jsou vaše záměry přátelské ??? zeptal se stále stejným tónem velitel darkelfů.

To záleží na vás. Jsme vyslanci národů Marsu a je naší úkolem zabránit dalšímu nesmyslnému a zbytečnému vyvražďování obyvatelů planety. Musíme to ukončit a je jen na vás, jakým způsobem. Navrhujeme vám, aby jste se dobrovolně vzdali a zajišťujeme vám řádné prošetření a šanci na další život ve společnosti ostatních čtyř národů...., navrhl odvážně Tadži.

Darkelf se rozesmál.

Vy nám chcete navrhovat podmínky ??? VY ??? Vašich třicet ubohých bojovníků proti našim sto třiceti bojovým mágům nemáte nejmenší šanci !!!! rozkřikl se.

Až do této chvíle držel hlavu sklopenou, takže mu nebylo vidět do tváře, jak ji však teď pomalu zvedal, tak tak, že Řvod stihl ještě připomenout:

Nedívejte se mu do očí !!! Víte, co to udělalo s Lízym !

Na tvář dopadal stín z kapuce, která mu přikrývala celou hlavu a přecházela v temný oblek, který byl však narozdíl od ostatních pokreslen několika velkými symboly. Možná rodový znak. Jeho oči si hledaly oběť, avšak všichni se jeho pohledu umě vyhýbali a tak se po minutovém tichu prudce otočil ke svým mužům a vyřkl:

BOJUJTE !!

Bylo vidět, že na tento příkaz jeho muži čekali, protože jen zašustěly rukávy hávů a uprostřed vzdálenosti, jež je dělila se objevila armáda mravenců.

Ale jakých !!

Ve výšce se mohli rovnat kterémukoliv člověku a byli dlouzí jako středně veliké auto. Jejich počet stále narůstal, až se zastavil asi na dvaceti zrůdách. Tadži zareagoval rychle. Pohledem přelétl hůlku a jeho zrak spočinul na symbolu žížale podobného červa. Lehce se znaku dotkl ukazovákem a země kus od jeho nohou vylétla několik metrů do výšky. Mravenci, kteří už byli v pohybu směrem k jejich skupince se zastavili a vyčkávali.

Když se prach trochu usadil, objevila se hadu podobná hlava, ošklivě rozevřené čelisti dávaly vědět o síle zvířete. Silná kůže pokrývající celou hlavu a tělo byla mezi očima přerušena malým červeným hřebínkem. Kroužkovité tělo mizelo v otvoru metr za koncem hlavy. Skládalo se z malých kruhových článků pevně na sebe navazujících a vytvářejících jednolitý, pevný celek. Mravenci o krok ustoupili, nežli si dodali odvahy a znovu se vyřítili směrem k hadem chráněné skupince. Ten rychle opět zmizel v díře, jako by se lekl toho nájezdu, ale hlína začala odletovat poblíž řady mravenců, kteří se však nehodlali zastavit, na což doplatilo hned několik z nich: Tlama vynořivší se ze země pohltila půlku prvního osminohého stvoření, silné čelisti cvakly a ze zbylé části se na tvrdou zem vyřinula zelená tekutina. Po kousnutí hodil had hlavou na stranu, čímž odmrštil do velké vzdálenosti tři nejbližší mravence.

Když se podívali tím směrem, přerostlý hmyz stále ležel na zemi a nejevil známky života. To však had opět zaútočil a to zákeřně zezadu ocasem, čímž nametl mravence na hromadu. Jeho dlouhé, hladké tělo rychle vyskočilo z otvoru a vrhlo se do kupy tvořené živými organismy. Krev odstřikovala daleko.

Po nepřehledné bitvě, z níž nevyšel ani jeden z mravenců lépe nežli mrtvý, se had smutně rozhlédl a s vědomím, že jeho úkol zde skončil se vrátil do díry. Ta se zacelila a země byla opět neporušena. I těla mravenců již nebyla na svých místech.

Bojištěm zavládlo ticho.

Tadži se odhodlal k útoku a jeho prst ukázal na symbol znázorňující lva. Dotkl se ho celkem desetkrát a také tolik gigantických lvů se před ním objevilo. Temní elfové se tiše domlouvali o protikouzle, zatímco se dravci řítili přes těch více než sto metrů na nepřátele.

Náhle se darkelfští kouzelníci otočili a zamumlali nesrozumitelná slova. Kousek před lvy se objevila ledová stěna. Zvířata narazila do nečekané překážky a zůstala překvapeně stát. Pak náhle zapraštěl led a zpoza něj se vynořil obr. Udělal dva kroky a zašlápl dva lvy. V rukou držel velkou palici, která zlatě zářila. Ohnal se po dvou skupinkách lvů, které se smrtí jejich druhů uprostřed, utvořily a pouhými dvěma ranami zabil všechny útočící zvířata.... Lvi pokojně zmizeli, avšak obr pomalu otočil hlavu směrem k rozrušené skupince.

Tadži byl zmaten a vypadalo to, že není schopen pohybu a tak jediný, kdo mohl zasáhnout byli elfové, protože magické bytosti byly vůči jakýmkoliv normálním zbraním imunní dokud byli ke svým stvořitelům blíže, než k cíli a se speciální magickou zbraní, kterou vlastnil jen Řvod by to bylo příliš riskantní.

Čekat taktéž nemohli, protože obr mohl udělat cokoliv a tak vyčkávat než se šestimetrový člověk přiblíží na méně než poloviční vzdálenost, aby byl zranitelný, by bylo šílenství. Elfové tedy přiložili každý jednu ruku na šíp a vyslovili:

Omn tre wan jhro.

Šíp chvilku měnil barvy, pak se vrátil do své původní podoby, ale jeho dotek pálil a zároveň mrazil a hrot pulsoval životem i smrtí. Velitel elfů přiložil šíp na tětivu, namířil na obra, lehce napnul tětivu a vystřelil. Střela letěla jenom chvíli, ačkoliv to vypadalo jako věčnost. Pak se dotkla obrova těla a zdálo se, že se zlomí, náhle se však vnořila do magické bytosti, která ustala v jakémkoliv pohybu.

Najednou po celém obrově těle vyrazily malé plamínky, kterých byly stovky, možná tisíce a které pomalu zžíraly jeho kůži a způsobovaly mu nesnesitelnou bolest. Obr vzplanul jedním plamenem, který několikrát zabafal a náhle nebylo ani stopy ani po obrovi, ani po plamenech. Darkelfové se však viditelně nehodlali vzdát a bylo na nich vidět, že dosud předvedli jen malou část své síly. Vzduch náhle zhoustl a ozval se nesnesitelný bzukot, jenž ohlašoval další nebezpečí. Ruce temných elfů byly ještě stále obrácené ve vzduchu, když nad jejich hlavami zakroužili první včely o délce lidské paže. Tadži věnoval elfům pokrčení ramen, ale ti se bez rozmýšlení seřadili do kruhu, spojili uvnitř ruce a vyslovili další z řady mnoha zaklínadel:

Rta gar weh.

Začal padat déšť.

Pršelo.

Zdálo se, že to nepředstavuje pro včely žádné nebezpečí. Ty si útočně bzučely ve vzduchu a formovaly se na první útok. Něco podivného se však stalo skutkem a déšť začal padat také zespodu nahoru, kde se vždy srazil s padající kapkou. Déšť byl stále prudší a prudší, ale jako by to také nestačilo, setmělo se. Z okamžiku na okamžik déšť přestal, avšak všichni stále slyšely zvuk padajících a o zem se tříštících kapek, ale na ně žádný déšť nedopadal.

Zvedli hlavy a jejich zrak, který byl již trochu přivyklý tmě odhalil ve výšce asi deseti metrů, tedy v místě, kde se ještě před chvíli zdržovaly včely, šplouchající vodu, která tam stála a odporovala tím všem učencům a vědám, všem lidským zákonům.

Oni se však již naučili chápat magii jako umění měnit vše, co měnit lze a měnit lze všechno, takže jejich reakcí nebylo překvapení, ale nadšení. Elfové rozpojili ruce. Rozednilo se a voda, která jim visela doteď nad hlavami nespadla dolů, jak očekávali, ale se sykotem se začala vypařovat zpět do mraků. Když se utišil i tento zvuk, s tichým zaduněním na zem dopadly bezvládná, ale ne mrtvá těla včel, kterým zvlhly křídla, což mělo za následek, že se nemohly udržet ve vzduchu.

První reakcí bylo uskočení pryč, ale když si všichni uvědomili svou šanci, vrhli se na ležící tvory a několika ranami je usmrtili. I toto nebezpečí bylo zažehnáno a Tadži se mohl opět soustředit na svou hůl. Ukazováček se jemně dotkl vyobrazení stromu s rukama. Darkelfové celý výjev pozorovali s rozšířenými zornicemi. Nečekali, že budou mít jejich soupeři takovou sílu a odvahu, ale ve tváři se jim nezračil strach, ale spíše údiv. Lehké šustění se počalo ozývat ze všech světových stran a mezi skupinkou obránců začaly nečekaně rašit stromy a pomalu rostly do obvyklé výšky.

Když dosáhly deseti metrů, jejich růst se zastavil a znehybněly. V klidu však zůstaly jen na chvilku a dokonale se tím podařilo Tadžimu využít moment překvapení, když se náhle od kmenu odlepily dvě nenápadné ruce a uchopily každý svou oběť, která byla nejblíže.

V ten samý moment Řvod dal povel, který s radostí opakovali všichni ostatní:

NA NĚ !!!!!!!!!!!!!

Třicet postav se rozeběhlo směrem ke skupince vlnících se stromů a zastavila se kousek před místem, kde darkelfové bojovali o život. Mnohým se podařilo uprchnout a teď zpoza malého lesíka povzbuzovali své druhy. Když jich byl dostatečný počet, mohli se jim odvážit pomoci.

Pozvedli ruce a země pod stromy se začala otřásat, načež se stala naprosto nečekaná věc - ze země se odlepil jeden a krátce po něm ještě dalších devět postav se sekyrami v rukou, které se pustily do rychlého kácení stromů. Po chvíli na louce zbyly pouze pařezy, které po chvilce také zmizely, stejně jako se dřevorubci vrátili zpět do země, jež je zplodila. Jeden pohled odhalil, že darkelfů znatelně ubylo a roztrhaná těla jejich druhů bylo možno vidět po celém prostoru, kde se ještě před chvíli rozprostíral les.

Z počtu přesahujícího stovku jich teď zbylo sotva padesát, což už vypadalo na spravedlivější souboj. Skupinka, která se zastavila před chvílí a sledovala boj darkelfů o život se teď znovu rozeběhla a tak se po chvíli střetli. Řvodova sekera byla ihned pokrytá krvavou vrstvou. Darkelfové začali ustupovat, když viděli, jakou výraznou převahu mají vyslanci planety.

Udělali to chytře - rozdělili se do několika skupin a tak přinutili i své soupeře, aby se rozdělili a tak to nakonec vypadalo asi tak, že v každé skupince byl jeden kluk a čtyři holky, jedna skupina disponovala pěti zástupkyněmi něžného pohlaví. Samostatnou skupinku vytvořili elfové. Všichni členové se tedy museli potýkat s nějakým nebezpečím, jen elfové přihlíželi a tiše doufali v sílu, rychlost a odvahu svých nových přátel. Do tohohle mohli zasahovat jen v nejkrajnějších případech. Poslání nebylo jejich úkolem, ale úkolem lidí....

Svorně stáli každý proti asi osmi darkelfům, což při počtu pěti skupinek dávalo počet čtyřiceti temných elfů, kteří zůstali po tom nájezdu na živu.

 

Tadži podporován hlasivkami své ženy a několika dalších dívek se odhodlaně postavil osudu. Darkelfové v úctě ustoupili, protože si dobře všimli, že i on úspěšně přispíval do magického souboje, jenž byl sváděn ještě před chvílí.

Pak se ale náhle rozhodli a vrhli všechnu svou naději do posledního kouzla.

Z myšlenek upředli postavu, která převyšovala muže o metr. V ruce držela kyj, který důkladně naháněl strach, na prsou jí cinkaly železné plátky a u pasu štěrchala úctyhodná sbírka lebek. Na kouzelnou hůlku to bylo příliš blízko a příliš rychlé, než aby se mohl Tadži rozhodnout a tak bez váhání tasil z pochvy meč. Byl připraven čelit monstru, které se mu postavilo, v zádech Stonehenge, pevně se opřel o skálu, která byla poblíž a zadíval se na monstrum, které se chystalo si z něj udělat svou další trofej.

Darkelfové škodolibě přihlíželi a očekávali svoje vítězství. Za zády slyšel zvuky bitvy, jak se i ostatní snaží přežít. Švihl mečem ve výšce nohou a zasáhl koleno. V duchu toto stvoření identifikoval jako trolla, ale nebyl si zcela jist. Pramínek krve začal stékat po chlupaté, silné noze nepřítele, kterého tento Tadžiho úspěšný zásah ještě více rozzuřil.

Ne nadarmo se říká, že zlost je špatný rádce a troll se bezhlavě vrhl na Tadžiho malou postavu. Ten však hbitě uskočil a ještě ve skoku sekl znovu, tentokrát znatelně výš a především znatelně hlouběji. Meč se zasekl v ráně, takže Tadži musel vynaložit dost síly na to, aby jej odsud včas vyprostil. Troll se instinktivně chytil za poraněné místo, čehož muž využil a ťal do ruky, která po přesném zásahu zaduněla o zem. Polozvíře se ohnalo kyjem a zasáhlo Tadžiho do ramene. Štiplavá bolest mu projela celým tělem. Silou toho úderu odlétl několik metrů a cítil, že levou rukou již nebude moci pohybovat. Alespoň prozatím.

 

*

 

Petr vyčkával. Jeho nepřátelé nevypadali na to, že by se zmohli na odpor. Se svěšeným mečem sledoval, co udělají. Místo toho, aby se vzdali, se pokusili i oni o zoufalý krok. Kouzlo přivolalo zvíře, které Petrovi vzdáleně připomínalo Minotaura. V tlapě drželo hůl, zakončenou koulí, jež byla pokrytá mnohými bodci.... Petr mrkl na své chráněnkyně, pak na nepřítele a jeho nohy nabraly rychlost.

V tu chvíli v duchu děkoval všem národům za to, že on mohl nosit boty rychlosti, které mu umožňovaly být tím nejrychlejším člověkem na světě. Minotaurus nestačil ani zaznamenat nějaký pohyb a už ucítil zaštípání na noze. Vztekle se ohnal po tušeném nepříteli do prázdného vzduchu, ale přesto ucítil na tlapě tlak. Petr nečekal náraz. Jeho tělo letělo bezvládně vzduchem a po chvíli narazilo na tvrdou zem. Z několika ran mu stékaly pramínky krve. Darkelfové neskrývali svou radost.

Vypadalo to, že mají vyhráno....

 

*

 

Zatímco Tadži ležel na zemi, troll se pomalu přibližoval a vychutnával okamžiky vítězství. Když už se ohýbal pro svou večeři, muž se vší svou silou zvedl, vyskočil a celý meč až po rukojeť zabodl do trollovy hrudi. Skoro až člověčí pohled ulpěl na Tadžim a pak se temnými elfy vyvolaný nepřítel zhroutil mrtev na zem. Meč zacinkal o kámen - troll zmizel. Když se Tadži podíval směrem k místu, kde ještě před chvílí stáli darkelfové, viděl jen bezvládná těla na zemi.

Oddechl si a jeho tělo se s úsměvem zhroutilo na trávník poblíž ani nedutající skupinky v níž byla jeho žena....

 

*

 

Petrovo bezvědomí trvalo pouhou chvíli. Ucítil a posléze také uslyšel dunění.... Minotaurus se pomalým a rozvážným krokem přibližoval k jeho nehybnému tělu. Na zádech ho cosi tlačilo. Byla to sekera, kterou dostali u trpaslíků. Když vycítil, že se stvůra přiblížila na dostatečnou vzdálenost, rychle se otočil, rukou chytil topůrko sekery a vší silou, která mu ještě zbývala ji mrštil po minotaurovi. Rána byla přesná a zvířeti rozsekla lebku.

Zastavilo se, tělo ještě chvilku samovolně drželo rovnováhu, ale pak se začalo pomalu poroučet k zemi a přímo na

Petra......

 

*

 

Duchy slyšel ustrašené výkřiky z místa, kde bojoval Petr, ale měl zatím plné ruce práce se svými problémy, které mu před chvílí vykouzlili pilní darkelfové. Pronásledoval je pěkný kus a nakonec je dohonil až u sfingy. Tady se temní elfové zastavili a vykouzlili proti němu tři ještěrky. Muž se musel soustředit. Nasadil plášť a několika ranami rozsekal prvního z nepřátel. Ten se však ze země nevypařil tak, jak to bylo již předtím, ale místo něj se na tom místě objevili dva noví.

A je to v prdeli !!! pomyslel si optimisticky Duchy.

 

*

 

Petra zcela zakryl stín minotaura. Ten se stále se zvyšující rychlostí padal přímo na něj a mladý muž absolutně neschopen se byť o centimetr pohnout jen tiše přihlížel a čekal, kdy jej to obrovské tělo rozmáčkne... Zavřel oči. Čekal náraz, ale ono nic. Jen závan větru pocítil na tváři. Když se strachem otevřel oči, viděl pouze umělou oblohu nad sebou.

Žádný minotaurus, žádná smrt.

S námahou zdvihl hlavu a viděl, jak jeho skupinka obkličuje darkelfy, kteří smírně drží ruce nad hlavami....

 

*

 

Co teď ??? Ta bestie !! uklidňoval se těmito myšlenkami Duchy a snažil se rychle něco vymyslet než bude pozdě. On byl sice neviditelný, ale jeho skupinka, která mezitím na místo taktéž dorazila ne.

Ta sfinga !! napadla ho myšlenka.

Napolo člověk, napolo ještěrka.

Teď již čtyři tyto bestie úspěšně obtěžovaly jeho chráněnkyně. Vztekle shodil plášť z ramenou a vykřikl. Veškerá pozornost stvoření se obrátila na něj.

Musím ho ještě zkusit nějak zabít...., rozhodl se pro pokus.

Bylo to buď a nebo....

 

*

 

Tomáš doufal, že jeho létání mu pomůže při pronásledování skupinky darkelfů, kteří mu zatím úspěšně unikali. Ztratili se mu z dohledu. Chvilku pátral očima, až náhle o jejich postavy zavadily jeho oči. Stáli ve skupince, ruce napřažené směrem k němu. Za svistotu se přihnal drak a Tomáš tak tak, že uhnul před prvním závanem horkého vzduchu.

Nebyl tak přivyklý boji ve vzduchu a tak se začal obávat o svoje další žití...

 

*

 

Vyběhl po schodech nahoru ke sfinze, čímž získal ještě větší výškovou převahu.

Vyčkával. První z člověkoještěrek se brzy dle očekávání přiblížila. Když byla na dosah, sekl ze všech sil mečem a hlava se odkutálela z několika schodů až k úpatí sfingy. Dle očekávání se však na tom samém místě objevily dvě nové ještěrky.

Duchy se začal rozhlížet...

Na co mohla sloužit ta sfinga ?? Přece tu musí být nějaké řešení !! Musí být nějaká možnost, jak je zabít!

 

*

 

Tom opět ucítil horko v zádech a v posledním okamžiku uhnul před plamenem, který se kolem něj přehnal. Nahmatal za opaskem dýku a na chvilku se zastavil ve vzduchu. Otočil se směrem k drakovi a švihem hodil. Drak nečekal protiútok a tak jej letící dýka překvapila tak dokonale, že se nepokusil o žádný úhybný manévr. Nůž se zabodl do jednoho z jeho očí.

Zařval a vychrlil gigantický plamen doprovázený černým kouřem a ďábelským řevem. Druhé oko se rychle zavřelo v očekávání dalšího útoku a tak drak naslepo začal mávat končetinami, poletoval sem a tam a neštěstí tomu chtělo, aby se přiblížil na dosah k Tomovi, který se ještě stále radoval ze svého úspěšného zásahu.

Nežli se mladý muž stačil vzpamatovat, zasáhlo jej jedno ze silných křídel. Pod jeho úderem mu sklouzl z ruky náramek.

Byl to náramek pána vzduchu, artefakt, který mu dával tu volnost v druhém živlu planet. Když si to uvědomil, už se řítil šílenou rychlostí dolů na skály a v duchu se loučil se životem.....

 

*

 

Můj bože, otvor !!! všiml si Duchy díry, která byla kousek pod očima sfingy a která tam jistě nebyl samoúčelně.

Slunce právě dosahovalo poledního postavení a ačkoliv si byl vědom toho, že to není pravé slunce, přesto jej to fascinovalo.

Jedna z člověkoještěrek se znovu přibližovala a když byla kousek od něj, Duchy jen zkusmo vložil do díry kousek čepele dýky.

Kamenné oči sfingy se začaly otevírat a Duchy zmateně vzhlédl....

 

*

 

Tomův pád náhle zpomalil a na zem dosedl s překvapivou lehkostí.

Když se rozhlédl, jeho pohled se zastavil na elfech, kteří se dívali jeho směrem a jejich ruce právě poklesly. Pak však rychle opět ukázaly za něj, kamsi do výšky.

Tomovi došlo, co se mu snaží naznačit a aniž by se snažil zjistit další podrobnosti, uskočil. Zemi kolem zalilo horko a ohnivý dech draka se ničivě přehnal místem, na němž Tom ještě před chvílí vydechoval po tom nervy drásajícím pádu..

Velký drak zastavil svůj let, otočil se a Tom si ho teprve teď mohl zběžně prohlédnout. Nebyl podobný těm, kteří je sem donesli. Jeho výšku odhadl na 7 metrů a rozpětí křídel na dobrých dvanáct, možná i víc. Uhrančivé oči jej s klidem pozorovaly a jejich pohled doprovázelo plácání křídel ve vzduchu.

Drak se opět mohutně nadechl. Tomáš uchopil u opasku zavěšenou dýku a vrhl ji na draka, který ji však vztekle odkopl, aniž by mu nějak ublížila. Plamenný výbuch se rozzářil kousek od něj. Vypadalo to, jako by ho drak nechtěl zabít.......

Bylo nad slunce jasné, že minul úmyslně.

Tom se mu znovu zadíval do očí, ve snaze zjistit záměry zvířete a po chvilce uviděl v odrazu jedné z panenky jasnou odpověď : HLAD.

 

*

 

Víčka se pomalu zvedaly, až dosáhly otevřené polohy. Cosi zazářilo a ještěrka se svalila k zemi.

Duchy vyškubl meč z díry a překvapení se zračilo na jeho tváři. Rychle se však vzpamatoval a vítězně zamával mečem, doprovázeje tuto činnost radostným křikem. Další z čtveřice dole obcházejících polozvířat se jala pomalu stoupat nahoru.

Byla již obezřetnější, ale Duchyho meč opět vjel do rány ve sfinze a světelný paprsek jej oslnil podruhé. Blížil se třetí nepřítel. Zasunul meč znovu do díry, víčka se opět jaly zvedat a když dosáhly nejvyššího postavení, nestalo se nic.......

 

*

 

Tomovi bylo jasné, že jej drak nechce spálit svým dechem, ale že jej chce zabít tak, aby si jej mohl dát k neexistující večeři, protože bez ohledu na to, zda zvítězí nebo ne, stejně zmizí, protože je pouze výplodem jednoho z mnoha tisíců kouzel.

Jenže když Tom stál na zemi, drak musel taktéž přistát, jestliže chtěl dostat jeho tělo.

A tak se také stalo.

Drak ještě chvilku zmateně křižoval oblohu a čekal, zdali se jeho soupeř znovu nevznese, ale když se nic nedělo, jal se pomalu sestupovat, až nakonec dosedl silnýma nohama na zelenou louku. Nežli se drak stačil nadechnout k dalšímu odstrašujícímu ohnivému výdechu, Tomáš přiskočil.

Drak viditelně neočekával tak brzy žádný odpor a tímpádem nebyl schopen se nijak bránit a jen zaskočen sledoval jak se ostří meče noří do jeho hrudi a jak z ní vytéká červená tekutina. Pak ucítil tu bolest a převalil se na bok, aby se pokusil smrti čelit. Chvilku se mu to dařilo, ale pak náhle jeho srdce umlklo navždy a jeho tělo se vypařilo.... Tom děkoval štěstí. Do náručí se mu nahrnula jeho žena a spolu s ní i další tři dívky, které mu možná děkovaly za

záchranu života.....

 

*

 

Duchy překvapeně zvedl hlavu, ale pak světlo trošku zablikalo a jeho síla přecejen usmrtila ještěrku...

Co je zas tohle ?? pomyslel si Duchy, protože světlo již nepřicházelo do sfinžiných očí.

Zvedl hlavu a pochopil. Slunce se pomalu dostalo za polední hranici a již nestálo kolmo k tomuto místu.

Bylo tedy jasné, že poslední ještěrku nebude moci zabít....

 

*

 

Řvod se již krátkou chvíli potýkal s výtvorem darkelfů. V jeho případě to bylo něco, co připomínalo hada, vztyčeného na ocase, z ještěrčím tělem a dračí hlavou.

Oheň to chrlit opravdu umělo, o čemž svědčily již několikeré lehké popáleniny na rukou i na nohou. Hadí drak se pomalu a rozvážně otočil zpět na něj a zadíval se na něj svýma moudrýma očkama. Řvod pevně svíral svůj Meč síly a čekal, co jeho nepřítel udělá.

Výpad byl nečekaný.

Drak se vrhl kupředu a s úspěchem vrazil do Řvoda, kterému v ten okamžik vypadl z ruky nástroj pomsty - jeho magický artefakt. Když vzhlédl, ucítil na tváři horký polibek dechu svého soupeře.....

 

*

 

Zvíře začalo pomalu kráčet vstříc Duchymu.

Z výrazu jeho tváře se nedalo vyčíst nic, co by mohl Duchy využít. Zvíře pomalu kráčelo na lidských nohách po schodech a tři schody pod čekajícím dlouhánem se zvíře zastavilo.

To, co se pak stalo, Duchymu zcela vyrazilo dech: Muž hleděl do ještěrčí tváře, která se však náhle změnila. Zvíře zvedlo ruce nad hlavu, jako při rozmachu a Duchy si připravil meč, aby se mohl krýt. Ještěrkočlověk však dokončil tento pohyb a položil svůj meč i svou dýku k nohám vysokého člověka.

Duchy zmateně pohlédl do očí poraženého, který mu z očí po několika dlouhých vteřinách zmizel navždy.

Dívky, které stály za Duchym se mu štastně vrhly kolem krku a jejich pozornost se upřela na souboj, který probíhal dole mezi Řvodem a čímsi co připomínalo hada, draka a ještěrku..

 

*

 

Řvod se snažil rychle něco vymyslet a pak si uvědomil, že má ještě naději....

SOKO !!! vykřikl ze všech sil a Mup, tak jak mu to slíbil se objevil před ním.

Hadodrak se překvapeně otočil, protože jej něco seklo do nohy. Sekera se zaryla do paty zvířete, a zatímco si drak zvědavě prohlížel trpaslíka, Řvod se bleskově natáhl pro svůj meč a pocítil sílu, která mu pronikala celým tělem...

Zvedl se na nohy a švihl mečem. Hadodrak zařval, ale než se stačil otočit, druhá rána přeťala zcela jeho levou nohu a on se zřítil na zem, kde mu Řvod vítězně zarazil do srdce meč a zvedl ruce nad hlavu.

 

Radost byla nesmírná, ale pak si uvědomili:

Lízy !!! On potřebuje naši pomoc...

A tak nabrali trochu darkelfské krve a vydali se zpět k místu, kde zanechali Lízyho tělo. Nalezli jej tam, kde jej zanechali.

Row nas tre.

Opar, který předtím pohlcoval Lízyho se teď pomalu vsakoval do země, až se opět ozval sípavý dech a naříkání.

Tělo bezvládně leželo a vypadalo to, že brzy nastane jeho poslední minutka. Iva se k manželovi sklonila a jemně řekla:

Lízy...... Slyšíš mě ??? Vypij to, miláčku, pomůže ti to, pij.. a nabídla mu krev temného elfa.

Lízy pil.

Chvilku to trvalo, ale začala se mu do tváří vracet barva a elfové prohlásili, že je z nejhoršího venku.

Chvilku si odpočineme a půjdeme najít Heretic, velký hrad darkelfů, který by měl být bráněný pouze slabě. Temní elfové většinu své síly poslali proti nám ve víře, že se nám nepodaří je porazit...., navrhl elf.

 

Uběhly dvě hodiny a skupinka se dala do pohybu. Kráčeli přes planinu plnou mrtvých těl, teprve teď si mohli prohlédnout prostranství na němž se na levé straně vypínal Stonehenge a pravou stranu okupovala Sfinga....

Na co sloužila ta kamenná socha ??? zeptal se s neskrývanou zvědavostí Duchy a ukázal na sfingu.

Byl to nástroj popravy. Soud zasedal uprostřed kamenného kruhu vždy dopoledne. Odsouzený se přivázal tam k tomu kameni, a ukázal na kámen, u nějž bojoval o život Tadži, a přesně v poledne kat vsunul svůj popravčí meč do škvíry, již Sfinga obsahuje. Slunce, které v tu chvíli stojí přesně nad sochou svým žárem rozpálí vnitřek sochy a z ní pak přes její teď zavřené oči, vystřelí horký paprsek, který svou teplotou během vteřiny spálí popravovaného na popel.... Vidíte ty černé skvrny na popravčím kameni ??? Říká se, že už zažil více poprav, než dovedeme spočítat. Kdoví, jestli jej barbarští darkelfové nepoužívali dodnes ???....., vyprávěl velitel elfů se zaujetím a s v hlase rozlišitelnou bolestí.

 

Brzy došli na konec mýtiny a cesta se znovu začala svažovat.

K první hoře došli o hodinu později. Znatelně se ochladilo.

Když ji obešli, jejich oči oslnil bílý svit. Krajina byla celá zasněžená a odraz slunečního svitu nutil všechny mhouřit oči. Ozvalo se nečekané zaštěkání a po málem neviditelné cestě se na ně vyřítil nějaký muž s odhodlaným výrazem ve tváři. Na provazech vedl tři bílé vlky, kteří vypadali hladově a nebezpečně. Elfové sáhli po lucích, ale Tadži zareagoval rychleji a pomocí své hůlky vyvolal sněžného muže, který je převyšoval více než o metr. Měl sice holé ruce, ale pozornost vlků, která byla doteď pevně upřená na překvapenou skupinku, dokázala téměř dvojnásobná postava bez problémů strhnout na sebe.

Sníh zapraskal, jak obr vykročil a vlci se vrhli po jeho nohách. Bílá srst, kterou byl obrovský muž obrostlý se zabarvila jeho vlastní krví, ale ozvalo se také první zakňučení, jak první z trojice vlků narazil po silné ráně na skálu a bez života se svezl zpět do sněhu. Tak dopadl i druhý vlk a třetí se pomalu začal s vrčením stahovat k svému pánovi. Daleko však nedošel, protože jej zarazila do sněhu mohutná tlapa sněžného muže, který se ihned po tomto činu rozplynul jako dým. Muž, který přivedl vlky ještě nechápavě přihlížel. Nedokázal pochopit, že něco mohlo zabít jeho miláčky. Pak se jako zběsilý vrhl směrem ke skupince, ale tam se mu nekompromisně nabídly pouze čepele mečů. Kožešinovým oblekem zahalený muž však pokračoval v běhu a tak mu tělem proniklo několik mečů ostrých jako břitva, což rychle ukončilo jeho život.

 

Beze slova pokračovali dál. Prošli průsmykem mezi dvěma horami a stanuli tváří v tvář zasněženému bílému hradu, v jehož popředí se na ně šklebil sklopený padací most. Tušili, že to bude léčka a i přesto bez delšího rozmýšlení vstoupili dovnitř. Most se jako by sám od sebe začal zvedat a hluk řetězu je na chvíli ohlušoval. Pak se ozvalo zaklapnutí a oni byli uzavřeni na docela velkém nádvoří... Z postranních vchodů se vyřítilo několik bojovníků. Elfové společně vykřikli:

Zan ra var.

Od skupinky se v kruhovém útvaru začaly roztahovat kruhovité útvary, které praskaly a vypadaly jako nabité elektřinou. Stejnoměrně se rozvíjeli po kružnici a jakmile dosáhly některého z cílů, vybuchly v ohromném reji jisker a blikání. Bojovníci jeden za druhým padali, až bylo náhle nádvoří opět prázdné. Jen dřevěné stěny nevydržely nápor kouzla a zřítily se. Bylo to poblíž padacího mostu, ale jinak se nedělo nic. Kamenné zdi, které obepínaly celé nádvoří držely pevně a všude panovalo ticho. Pak náhle se ozvalo dunění kopyt a na bílém koni se z útrob hradu přiřítil bojovník...

Zprvu nebylo vidět zbraň, ale když se k nim otočil kůň svou levou stranou, mohli zahlédnout záblesk čepele dlouhého meče připevněného k sedlu. Tadži zpanikařil a nebyl si jist, co by měl udělat a tak toto rozhodnutí nakonec zůstalo na elfech. Padací most se rozlétl na třísky a jeho kusy, které vylétly ven vzplanuly, zatímco ty, které vlétly dovnitř pouze dutě dopadly na zem. Přes příkop, jehož jedinou šancí pro lidi byl přechod po mostu, se přenesl černý vraník a v jeho sedle seděl tmavě oděný tajemný muž, držící v ruce planoucí meč. Útočníkův šílený smích se rozlehl po nádvoří, avšak černý kůň stál pevně na místě, kam dopadl.

Bílý jezdec pobídl koně do útoku. Černý jezdec nedal najevo ani mrknutím oka, že by se něco dělo a v jeho ledově klidné tváři by člověk marně hledal stopy po napětí nebo dokonce strachu. Pak náhle pobídl svého koně kupředu a meče se srazily. Zásahy byly úspěšné na obou stranách, což vyhodilo oba jezdce ze sedel. Bílý kůň zmateně odběhl pryč, černý však přiběhl zpět ke svému pánovi a kryl mu svým tělem záda, než se zvedl. Pak vraník poslušně odběhl kousek dál a zůstal stát. Bíle oděný jezdec podnikl výpad, který však jeho soupeř hbitě odvrátil a z rychlé otočky švihl mečem.

Zasáhl a bílý rukáv se zbarvil dokrvava.

Muž se chytil za ruku a bolestivá grimasa naznačovala, že to byl ze strany černooděnce dobrý zásah. Přehodil si tedy meč do levé ruky a pokusil se bojovat dál. Po chvilce, kdy jeden druhému úspěšně vykrývali rány, bílý muž švihl těsně nad výškou pasu. Černý jezdec sice uskočil, ale už bylo pozdě. Ruka, která sáhla na břicho, ucítila slizký dotek střev, které se tlačily ven. S levou rukou stále u břicha se pomalu přišoural znovu ke svému soupeři, který si mezitím snažil odpočinout.

Jejich boj trval dalších pět minut, kdy se vždy jeden zmohl na útok druhý odrazil, pak oba půl minuty znovu sbíraly síly a situace se opakovala. Nakonec se černý jezdec v konečném zoufalství trošku vzdálil od svého bílého soupeře, potom se zcela nečekaně rozběhl směrem k nepříteli a nezastavil se ani když viděl napřaženou čepel meče, který mu v ten samý okamžik projel tělem. Ještě než však dopadl, jeho meč našel svůj cíl a hladce se zaryl do hlubin těla bílého bojovníka. V pádu meč pustil a ten tak zůstal viset v ráně, působíc bílému jezdci mnohokrát větší bolest než samotná rána.

Po chvíli se i on zhroutil na zem a tak tam oba leželi v kaluži krve, která se stále zvětšovala. Již se nehýbali a přesto ostatní tiše stáli a jen přihlíželi.

Uplynulo pět minut a na nádvoří pořád panoval klid a mír po boji.

Dalších pět minut a stále nic.

Pomalým krokem se vydali směrem, odkud přijel bílý jezdec. Brzy prošli druhou branou a vstoupili na menší nádvoří, na jehož konci byly vidět dveře do paláce. Došli tedy k nim a otevřeli je. Sotva dozněl vrzavý zvuk, ozval se výkřik. Všichni rychle sáhli po zbraních, ale pak si uvědomili, že to byl výkřik radostný a do mužům se do rukou vrhlo několik dívek, což se u jejich žen setkalo s viditelnou nevolí...

Kdo jste ?? zeptala se odměřeně Lenka Takáčová.

Já jsem dcera lidského krále Grega, odvětila první dívka, a toto je moje sestra a ukázala na ženu, která objímala bez náznaku studu Řvoda.

Já jsem dcera elfské královny Moruany, otočila se k Lence další z dívek.

Já jsem dcera Warna, krále trpaslíků, ozval se přibližující se hlas, a toto je syn krále Wresta IV.

Co tu děláte ??? zeptal se zvědavě Duchy, který nebyl zaneprázdněný objímáním některé z mladinkých dívek, a radši na sobě nedal znát, zdali je tomu rád, nebo má vztek.