Mars II. – Vzpoura
© 1999-2000
OBSAH:....................................................................................................................................................... 2
Úvod............................................................................................................................................................ 3
Prolog - Tajemná zpráva................................................................................................................................. 4
Kapitola první - Skupina................................................................................................................................. 6
Kapitola druhá - Tábor lidí............................................................................................................................. 15
Kapitola třetí - Mudrc................................................................................................................................... 19
Kapitola čtvrtá - Pevnost............................................................................................................................... 24
Kapitola pátá - Hledání................................................................................................................................. 36
Kapitola šestá - Hrad................................................................................................................................... 41
Kapitola sedmá - Cesta................................................................................................................................ 52
Kapitola osmá - Odpovědi............................................................................................................................. 70
Kapitola devátá - Prázdnozem...................................................................................................................... 73
Kapitola desátá - Věž.................................................................................................................................. 81
Kapitola jedenáctá - Trollí doupě................................................................................................................... 84
Kapitola dvanáctá - Nástrahy........................................................................................................................ 89
Kapitola třináctá - Zkáza.............................................................................................................................. 96
Dodatek.................................................................................................................................................... 102
Třída ze Střední Zemědělské a Vyšší odborné školy, kteří maturovali v roce 1998, si uspořádali setkání po deseti letech. Jako dárek dostali od ředitelství jejich bývalé školy dárek - let raketoplánem kolem Země. S radostí tuto nabídku přijmou a za týden se teleportem přenesou na startovací plochu, kde se seznámí s kapitánem lodi - Mindem. Jejich výlet se však těsně po startu změní v noční můru, když se raketoplán odchýlí od svého kursu a Mind konstatuje, že není návratu a musí se spoléhat na pomoc ze Země. Pomalu ztrácejí naději ve vysvobození a smiřují se se svým osudem. Pak Mind zjistí, že jim hrozí srážka s Marsem, ale že palivo již pravděpodobně nebude stačit na to, aby ubrzdili svoje přistání. Již podruhé se musí smiřovat se smrtí. Těsně před vstupem do gravitačního pole Marsu Mind zapíná zpětný chod a všichni společně doufají v zázrak, stojíc u oken raketoplánu. Ucítí náraz a všichni jsou v bezvědomí. Když se probudí, zjistí, že Mind je mrtev, jinak se kupodivu nikomu nic nestalo. Naleznou skafandry a vyjdou ven na půdu Marsu, kde Minda pohřbí. Když tak stojí nad jeho hrobem, uslyší podivný zvuk, ale když si uvědomí, co to je, už je pozdě a ani během již nezachrání svoji pozici. Dveře raketoplánu se neznámo jak zavřely. Jsou vydáni napospas nehostinnému povrchu Marsu a zbývající zásobě kyslíku ve skafandrech. Jejich jediná šance na život spočívá v nalezení nějaké inteligentní formy života, ale i tak je tato šance velice nereálná, přesto se vydávají na cestu. Jedna z žen uvidí jeskyni a vyběhne jí vstříc s falešnou nadějí v srdci, ale zapomenouc na sníženou gravitaci Marsu spadne a rozbije si helmu o kámen. Všichni se kolem ní shluknou s očekáváním, že je mrtvá. Její muž však po chvíli s radostí zjišťuje, že žije a strhává si z hlavy přilbu. Opět zachráněni.... Dojdou pokojně do jeskyně, kde naleznou odkazy nějaké staré civilizace. Zde také stráví svou první noc, bez vody, bez potravin, ale živí. Když se ráno probudí, zjistí, že venku se vše změnilo. Obklopuje je příroda. Po dlouhých diskusích se vydají na cestu a dojdou do podivného stromového města, kde je uvítá muž jménem Xarn, dle svého tvrzení, elf. Zavede je ke královně elfů, Moruaně, která jim vloží do hlavy několik dotěrných otázek, týkajících se tajemného Poslání a několika dalších věcí. Řekne jim první slovo mystikou zahalené magické formule a poradí jim, ať vyrazí směrem k trpaslíkům. Dá jim k dispozici tři své muže.
Po několika problémech konečně dorazí k trpaslíkům, kde jim sám král řekne druhé slovo a lehce poodkryje roušku tajemství, čímž však uvede na světlo další a další otázky. I on jim poskytne doprovod, který však záhy umírá na mostě, který je jedinou cestou k lidem. Strážním mostě. I tuto nástrahu zdárně překonají a dorazí až k lidem. Zde je však čeká nemilé překvapení v podobě nového vládce, který nic o jejich Poslání neví. Pošle je tedy na výpravu, kterou mají dokázat, že mluví pravdu a slíbí, že se porozhlédne v knihovně svého otce po nějaké poznámce o jejich problému.
Skupinka společnými silami tak tak porazí pavoučí královnu a vrátí se s lékem pro královu matku. Ten jim na oplátku sdělí část zaříkávadla, kterou mezitím zjistil. Jejich odchod je ještě zkomplikován nenávistným přístupem lidí k elfům a tak musí za pomoci neviditelnosti uprchnout.
Jejich putování má teď vést k poslednímu, čtvrtému národu, který však nikdo nezná, ale elfové doufají, že se jim podaří najít cestu. Probojují se skrz nástrahy všech čtyř živlů: země, vzduchu, vody i ohně a dojdou k Bráně pravdy. Zde stojí lidé, kteří čekají na přijetí od nejvyššího národa, ale ten na ostatní národy zanevřel po nečestném útoku, který je stál mnoho drahocenných životů. Proto kdo chce být vyslyšen, musí projít Bránou pravdy, která skrývá tři otázky a tři správné odpovědi. Jim se to podaří a přiberou k sobě ještě skupinku lidí, která se vydala na putování k tajemnému národu v mnohem větším počtu, ale většina zahynula při bojích se strážci cesty.
Úspěšně projdou i bludištěm, dungeony, které navazují na Bránu pravdy a pak konečně stojí před třemi sloupy, které se tyčí až do nebe. Těžké stoupání je přerušeno pádem kamení, které s sebou strhne celou skupinku lidských přátel. Nakonec po všech útrapách dorazí až k národu, který hledají - k drakům. Jejich vládce - Warn jim vysvětlí vše ohledně historie Marsu i jejich Poslání. Darkelfové drancují Novou Zemi ze svého stanoviště na měsíci Deimos, který je dutý. Jejich úkolem je teď vyzvednou "děti" Hradu moci pomocí magické formule a na hřbetech draků doletět k Deimosu na závěrečný souboj s darkelfy.
Získají šest artefaktů a draci je donesou až ke vstupu do měsíce. Po utkání s Tyrannosaurem, který má souvislost s minulostí nejen Marsu, ale i Země, pokračují v cestě dál. Lízy použije svůj magický artefakt - čelenku dalekozrakosti, ale je uhranut jedním z darkelfů, pomocí jeho smrtících očí. Ostatní pokračují bez něj, na doporučení elfů, že jediné, co jej může vyléčit je krev darkelfa. Jediné, co mohou elfové udělat je, že zpomalí v okolí muže čas, aby mu nehrozila smrt bezprostředně.
Následuje zdlouhavý a tvrdý souboj s nepřátelskými mágy, který však nakonec skončí vítězně pro skupinu hrdinů. Vyléčí Lízyho a jdou kupředu do hradu darkelfů, kde mají být zbytky jejich národa. Po cestě ještě potkají muže s vlky. V hradu pokračuje boj, ale tentokrát je rychle konec. Pak na náměstí vtrhnou dva muži na koních a svedou mezi sebou souboj. Vysvětlení této skutečnosti se nikdy nedočkají.
Když otevřou bránu do vlastního hradu zjistí, že jejich Posláním bylo vlastně zachránit děti všech panovníků. Warn jim osobně poděkuje. Pak se shromáždí na Atlantidě, kde předtím byli již pro artefakty. Mágové elfů je odešlou z útvaru ne nepodobnému Stonehenge v Anglii domů......
Od návratu z jejich dobrodružství uplynulo několik týdnů. Již se několikrát sešli a brzy je mělo čekat další. Jejich zápal jednoho pro druhého neznal mezí a "srazy" se konaly každý týden v pátek, kde bylo možné. Tentokrát se konalo u Duchyho doma. Hned po maturitě se odstěhoval od rodičů a nastěhoval se do domu, který koupil za peníze, jež nabyl za podivných okolností. Jeho (N)Aiwa basovala ostošest (možná, že i dokonce o 107) a otřesy občas dosahovaly až 10. stupně Richterovy stupnice.
Tak co, jakej byl minulej tejden ??? zeptal se zvědavě Tadži Toma, s níž seděl u společného stolu.
Ále, přišly mi dvě zakázky, z toho jedna je na opravu jednoskoka (toto slovo nemá žádnou souvislost s Gumídky, ani jim podobnými stvořeními a kupodivu ani se žádnými hopsavými a jumpujícími potvůrkami, jak okamžitě předpokládal Duchy a jeho chuťové buňky začaly dráždit poštěv..., ehm, pardon, žaludek...), a ta druhá na opravu babety (Lízy !! Já stejně vím, že čteš Berrety, ale ..., i když na druhou stranu můžeš vyzkoušet jízdu na Berretě, prej je to docela dobrý a abych nezapomněl, plyn = kohoutek...(v ústraní: Che, che, che, to jsem ho oblaf, to jsem ho dostal, konečně se ho zbavíme..).
To zrovna není moc..., uznal Tadži.
No, není, nervózně pronesl Tom. A co ty ??
Já pořád píšu, ale moc mi to nejde, tak radši provozuju ten, jak se to jmenuje.. Skupinovej sex ??? pokusil se s jiskřičkou v oku doplnit Tomáš. Tadži na něj vrhl pohrdavý pohled a pak pokračoval:
Přece ...., nestačil ani doříct a přiřítil se Lízy a už z dálky vykřikoval:
Kde, kde ??? Kde je grůpáč ?? Já chci taky !!!!!!! a jeho dosavadní cestu, kterou přišel bylo možno sledovat slinovitými stopami, jež za sebou zanechával.
Sakra držte huby. No přece ....
Už to mám : Bordel !!! Tak ty seš ta slavná bordelmáma z Bystřice, co ? s pohledem plným uspokojení a poznání šťouchl do Tadžiho loktem Tom.
Grrrrr...., JÁ PROVOZUJU INFORMAČNÍ SERVER !!!! rozkřikl se na ně oba Tadži.
Takže žádnej grůpáč ?? obrátil se smutně na zpáteční cestu Lízy. Chvilku se oba odmlčeli a pak se jako na rozkaz zaráz zvedli a nasměrovali své kroky k Duchymu.
Tak co ty, Duchy, domácí chůva vynáší, vynáší ??? vtíral se okamžitě Tom "Masař".
NE ! vztekle se na něj obořil Duchy. Ti spratci jsou čím dál tím drzejší a včera jsem jednoho skopal do hranaté kuličky a rodiče mi za to ještě poděkovali, prý mají skvělou sedačku. Ale pak se začali ptát po synovi a byl malér.....
Nevyhodili tě ??? dorážel dál.
Zatím naštěstí ne, ale za těch 750 kreditů měsíčně to za moc nestojí. Ale co se dá dělat...., konstatoval smutně a zahleděl se směrem k vytrínce, kde visel na hřebíčku Plášť neviditelnosti...
Náhle se celá budova začala otřásat, jako při zemětřesení a začala panika. Náhle to ustalo, ale uprostřed místnosti zářil nápis :
ZÍTRA, V 15:15, PŘED SZEŠ.
Podpis : ŽADATEL.
Sakra co to má znamenat ??? rozhořčil se Duchy, když si přečetl vzkaz a uvědomil si, že je u něj na podlaze...
To neví nikdo..., promluvil za všechny Petr.
Co myslíte, co se může dít, kdo může chtít, abychom se s ním sešli ??? Co může chtít ?? uvažoval nahlas Tadži.
To se snad dovíme zítra na daném místě, snad, navrhl Řvod. Takže tam půjdeme ??? otázala se Eva Peterová.
Co se nám může stát ?? Půjdeme, samozřejmě, že ano, odpověděl na to Řvod. Pro dnešek to tedy ukončíme a zítra o čtvrt na čtyři všichni před školou, jasné ??? rozkřikl se ze své výšky Duchy.
JASNÉ, odpověděli s úsměvem všichni. A tak se rozešli do svých domovů....
Ve tři hodiny se všichni již nedočkavě rozhlíželi a čekali co se stane. Mlčeli... Napětí převládalo a oni tušili, že to bude mít něco společného s jejich nedávným "výletem" na Mars, ale nikdo si nemohl být ničím jist... Odbilo čtvrt na čtyři a na plošině teleportu, jímž se před pár týdny vrátili domů se objevila postava. Málokdo z kolemjdoucích, pokud by se někdo takový naskytl by si všiml jedné zvláštnosti na tomto člověkovi. Všichni členové bývalé stejné třídy si však byli po jednom pohledu jistí, že před nimi stojí elf. Špičaté uši jeho původ charakterizovaly zcela jasně. Chvilka mlčení obklopila všechny účastníky, nežli se po nich postava rozhlédla a promluvila:
Mám radost, že se znovu setkáváme, v tu chvíli v něm Zdeňka poznala elfa, s kterým ...., ačkoliv to ani v této chvíli není ve veselé situaci. Na naší planetě se opět vyskytly problémy, možná dost velké na to, abych vás požádal....
O pomoc ??? vskočil mu do řeči netrpělivý Tadži.
Ano, o pomoc..., odpověděl elf s trpkým úsměvem a chtěl pokračovat, jenže tentokráte Duchy s úsměvem přistoupil a prohlásil:
Tak to se na nás můžete spolehnout. My s radostí půjdeme a pokusíme se vše dát do pořádku...., když tohle pronesl, obrátil se na ostatní, kteří jeho slova kýváním jen potvrzovali.
Ale....., snažil se opět začít elf.
My víme, že to bude nebezpečné, ale my se nebezpečí nebojíme, my jsme připraveni vše dát do pořádku..., vzkřikl vzrušeně Řvod.
NE !!! lehce zvýšil hlas návštěvník. Mým posláním je přinést kouzelné věci, samozřejmě, pokud budete ochotni je našemu národu poskytnout zpět po tom, co jste je obdrželi jako dary....
Všichni mlčeli a tak elf pokračoval....
Neberte to tak, že si myslíme, že byste nedokázali zdolat toto nebezpečí, ale prostě vám nemůžeme říkat pokaždé, kdy se na naší planetě objeví nebezpečí... My potřebujeme své vlastní hrdiny, kteří budou vždy k dispozici, budou bedlivě střežit křehký mír mezi národy a budou dohlížet na všechny nebezpečně se vyvíjející spory. Jménem všech členů našeho národa vás prosím, vraťte nám vaše kouzelné předměty, dokud ještě je čas na zastavení pohromy, která byla předpovězena.
Elf se odmlčel a napjatě pozoroval výrazy ve tvářích všech, kteří tu před ním stáli, jemu moc dobře známých povah - horlivého, nevěřícího a tajemného Lízyho, vysokého Duchyho, rozvážného Petra, bojovného Řvoda, odlišného Toma a magickými schopnostmi nadaného Tadžiho. Ženy tušili, že jejich mužští kolegové svádějí velký vnitřní souboj, jehož výsledek brzy vyjde najevo. Petr pozvedl hlavu a pomalu začal mluvit, jak se zdálo za všechny:
Vidím, že máte opravdu problémy a váš nápad, ačkoliv nás zbaví jediného hmatatelného, co nám ze souboje s Darkelfy zbylo, uznávám. Hlavní jsou přece naše vzpomínky a ty nám nikdo nevezme a proto souhlasíme a předáme vám kouzelné předměty.........
Elf jen přikývl, jako by to očekával a promluvil:
Je mi jasné, že je tady nemáte, a proto je doneste zítra na toto místo ve stejný čas, abych je mohl přepravit na naši planetu.... Souhlasíte ????
Kývání mu šlo vstříc jako odpověď.
Druhý den ve stejnou dobu opravdu všechny věci donesli: -čelenka dalekozrakosti -meč síly -náramek pána vzduchu -holy staff -boty rychlosti -plášť neviditelnosti
Ležely na teleportu a kolem nich se choulilo téměř třicet postav a čekaly, co se stane. Bylo 15.14 a za minutu se měli rozloučit s hmotnými důkazy jejich dobrodružství. Ve stejný okamžik, kdy se rozezněl zvon, se na teleportu zajiskřilo a věci byly pryč, na jejich místě se však snášel k zemi popsaný papírek.... Řvod, který stál nejblíže, se k němu okamžitě vrhl a četl:
Díky za všechno. Toto bylo naše poslední setkání. Zaručuji vám, že se artefakty dostanou do správných rukou a nebude jich zneužíváno k nesprávnému účelu. Mějte se krásně, hrdinové.......
Priast
Hospoda v elfím městě Nemiu byla rozlehlá. Množství stolů a židlí vyvažoval dostatečný počet hostů a tím i velká tržba. Všude byly vytvořeny vesele se bavící skupinky, jen v jednom rohu seděl osamocený muž.Byl vysoký, mladý, pohledný, nevypadalo to však, že by se tu ohlížel po dívkách. Zdálo se, že na ně v tento okamžik nemá ani pomyšlení. Od pohledu ušlechtilé rysy dávaly tušit, že by to mohl být elf, ale jeho divoké oči byly lidské........
Muž měl na sobě zelený kabát, který byl jakoby sestaven z neuspořádaných kousků obrazů, pohledu do jeho očí zabraňovala přes hlavu přetažená kápě a na nohou měl navlečeny hnědé kalhoty. Bylo vidět, že je to muž, který již zažil mnoho nebezpečí. Veselý ruch v hospodě přerušil náhlý příchod dvou mužů, kteří byli ostatním návštěvníkům hned po svém příchodu divní a přilákali pozornost všech přítomných očí. Jejich oblečení se sestávalo z obleků zlatých barev, na nichž na pravé straně byl kruh, který obsahoval strom a nad ním auru. Z tohoto pohledu se podezření elfů a lidí v hospodě ukázalo správným - měli před sebou nejbližší příbuzné královské rodiny elfů.
Ti se jen s klidem rozhlédli a pozorně prohlíželi všechny osoby, sedící u stolů. Pohled se zastavil až na cizinci v zadním koutu, oba se na sebe otočili a významně na sebe kývli hlavami - To je ten, kterého hledali !!!
***
Když se její modré oči otevřely, bylo již pozdní ráno a oknem k ní doléhaly zvuky tržiště. Chvilku trvalo, než si uvědomila co se stalo.... Ach ano, už si vzpomínala:
Minulé ráno byla ještě u svého otce, kterému pomáhala. Její otec byl druid a staral se o Hurínský les, kde jejich rodina bydlela. A pak ....... pak přišli oni - trollové. Matku a bratra zabili na místě a před jejíma očima si je pak upekli na ohni. K čemu jí byla snaha, křik, pláč, výhružky, k čemu jí byla její krása.......
Pod dlouhými plavými vlasy se znovu roztřásla hlava pláčem při vzpomínce na tu hrůzu. Z očí opět kanuly slzy.....
Musí to vydržet, musí být silná. MUSÍ !!! A tak vzpomínala dál:
Její otec se vrátil o chvilku později a když našel jen opuštěnou chalupu, začal hledat svou rodinu, ale jen do chvíle, nežli se na něj vyřítilo deset obrovských trollů a ze zálohy jej bez nejmenších problémů přemohli. Přesto, že její otec byl nejsilnější muž, jakého kdy viděla, způsobil pouze malé škrábnutí dvěma trollům, ještě než mu vzali jeho dýku. Pak jej hory masa téměř ušlapaly a tak, když se konečně prach usadil mohla svázaná dívka vidět pouze zakrvavenou postavu, v níž by svého otce málem nepoznala. Ten však, když zjistil, co udělali s jeho manželkou a synem se nečekaně vzchopil a kulhavě doběhl k dívce. Nežli se trollové znovu vzpamatovali, rozvázal jí pouta a ještě stačil zakřičet:
BĚŽ !!!!!!!!!
Pak se na něj vrhli všichni trollové kromě dvou, kteří se ihned vydali pronásledovat nebohou uprchlici. Běžela seč jí síly stačily, ale zdálo se, že to je marný boj. Po několika minutách ji trollové začali dohánět a jí docházely síly. Zdálo se, že trollové letí a téměř se nedotýkají země. Při pohledu na jejich na pohled nemotorná těla by člověk neřekl, jakou dokážou vyvinout rychlost. Dívka se zmateně ohlédla a viděla, že trollové jsou již několik metrů za ní. Jak se však ohlížela, její nohy se zadrhly o nejbližší na zemi ležící větev a nebohá dívka byla vydána na pospas oboum trollům.
***
Muž se jen ledabyle ohlédl po příchozích a když spatřil, že se dívají jeho směrem, přeběhl mu mráz po zádech.
Už ho zase z něčeho chtějí obvinit ??? Jakmile mu na mysli vytanula tahle myšlenka, pomalým pohybem vstal, nenápadně po očku sleduje oba cizince, kteří se už dali do pohybu jeho směrem. Muž změřil vzdálenost mezi sebou, muži a dveřmi. Bylo jasné, že na útěk dveřmi je již pozdě a tak se jediným rozhodným skokem vrhnul do okna. Sklo zařinčelo a uprchlík vypadl ven na trávník. Na svalu pravé ruky cítil několik potůčků krve.
V okamžiku, kdy se vztyčil do své obří výšky a rozhlížel se, vyrazili ze dveří hospody muži, ale na tvářích neměli ten rozhodný výraz královniných vyslanců. V očích se jim zračilo překvapení a strach. Oba elfové se zastavili, když uviděli objekt svého zájmu stát několik metrů od sebe. Jejich pohled sklouzl na mužovu ruku, držící se pevně rukojeti meče a následně na jeho sevřené rty, které jasně značily, že se nehodlá vzdát bez boje. Elfové se dali do pohybu k němu, ale k mužovu překvapení drželi ruce sepjaté nad hlavou na znamení, že přicházejí v míru a nechtějí mu ublížit. Bouře nevěřícna v mužově duši doznala vrcholu. Nebyl si jist, na čem je: je to jen lest a nebo opravdu muži přicházejí v míru a mají nějakou důležitou zprávu ????
Možná by mohli mít zprávu o jeho rodičích..... !!!!
Při tom pomyšlení se mu až zastavil dech. On o nich věděl jen málo. Elfové ho našli, když mu byly 2 roky poblíž svých lovišť v lese. Od doby, kdy dospěl pátrá po svých rodičích, ale stále měl jen vzpomínky na ten první rok života, které byly velice nejasné.
Věděl, že jej vychovával muž, asi jeho otec. Na matku si nevzpomínal. Otcův obličej si pamatoval jen málo, ale byl si jist, že byl lidského původu, takže matka musela být elfka !!! Jediné, co si pamatoval bylo několik vět, které jeho otec vyslovil.
Ty věty, ačkoliv to byly jen slova, jej svou přítomností vždy při té bolavé vzpomínce, zahřály na duši. Při jedné návštěvě elfího hradu, když mu byl přidělen pás muže, se královna jen slůvkem zmínila o tom, že jednou určitě nalezne klíč...... Třeba nadešel čas........
Ještě jednou pohlédl do tváří mužů, kteří se blížili velmi pomalým a nejistým krokem a očima viseli na jeho meči, jehož rukojeť stále pevně svíral. Pak se zastavili a vrhli upřený pohled na něj a on jejich pohled opětoval. Ta upřímnost, která jej praštila do očí, ta jej přesvědčila, že mír nepředstírají. Už si byl jist, že ho nechtějí zase zavřít.
Tentokrát to bylo jiné......
Elfové došli až na krok od něj a zastavili se. Pomalým pohybem spustili ruce a ten napravo začal mluvit:
Jsme tu z královnina příkazu. Nepřišli jsme Vás zatknout. Jejich Veličenstvo královna Moruana vás chce vidět, je to ve velice důležité záležitosti....
Muž se tak tak udržel, ale zachoval způsoby a pouze přikývl a bez otázek následoval královské příbuzné, jen tak ledabyle setřel krev, která mu již mezitím na rameni zaschnula a vytvořila útvary podobné korytům řek.
Jejich cesta byla dlouhá. K Enturiu, jak se elfí Město stromů jmenovalo to byl z Hargu pěkný kousek cesty.
Procházeli lesem. Zeleň panovala všude kolem a jak bylo vidno, nebyli v lese jedinými živými tvory, ale zvířata elfy respektovaly a proto od nich nehrozilo žádné nebezpečí.
Po dni cesty se utábořili ve vesnici, která se jmenovala Muin. Její obyvatelé nebyli zrovna vstřícní k elfům. Byla to trpasličí vesnice, protože po cestě do Enturia museli překřížit malý výběžek, který činila trpasličí provincie, ležící v členitém terénu elfího státu.
Ubytovali se v hospodě. Elfí potomci povečeřeli v klidu a bez mluvení a tak se muž nedozvěděl opět nic. Stále mu probíhalo hlavou, co se to tu děje, co po něm královna může chtít. Prostě nedokázal pochopit, jak on, obyčejný nalezenec může být Moruaně prospěšný. V tomto hloubání strávil celou večeři. Po ní se všichni tři zvedli a vydali se do pokojů, kde zanedlouho tvrdě usnuli zaslouženým spánkem.
***
Trollové se během několika vteřin ocitli nad jejím mladým a třesoucím se tělem a spokojeně - pokud se na jejich tváři vůbec nějaký výraz dal vyčíst - se na sebe podívali. Jejich obrovské ruce uchopily jemnou dívku a zatřásly s ní za podivného huhlání. Ona věděla, že je to trollí řeč, ale nerozuměla jí, protože žila v kraji, kde se trollové vyskytovali pouze velmi vzácně. Ti se drželi spíše v chladnějších oblastech.
Pak se ale stalo něco neočekávaného. Zpoza několika stromů se ozval výkřik. Trollové se zmateně otočili, dívku pustili na zem a bez dalšího zájmu o ni svoji veškerou pozornost nasměrovali směrem ke stromům. Vedle nich se na chvilku objevila postava v červeném plášti, která však v ten samý okamžik, kdy se objevila opět zmizela. Trollové navýsost rozzuření tímto vystoupením se vrhli směrem k domnělému muži. Když se ocitnuli na úrovni řady stromů, náhle jeden z trollů cosi překvapeně zahuhlal a svalil se k zemi, kde zůstal bez hnutí ležet. Druhý, vida co se stalo s jeho kolegou jakoby zkameněl a jen se rozhlížel, kdo to způsobil, ale za stromy nikdo nebyl.
Troll stále zíral na místo, kde měl podle nich stát ten muž, který se je opovážil rušit. Obr zaostřil na pohyb, který zahlédl asi 5 metrů od sebe. Bylo to několik teček, které se pomalu plynule točily dokola kolem pomyslného slunce. Po chvilce však těch teček začalo přibývat. Kolem se začala tvořit zvláštní modrá záře a ty tečky se začaly vsakovat jedna do druhé, dokud nevytvořily nedělitelný celek - na tom místě najednou stála postava muže. Trollův malý mozeček stále nemohl pochopit, co se to tu vlastně stalo, a než se stačil jakkoliv vzpamatovat, koukal zblízka na ostří pečlivě nabroušeného obouručného meče. Pochopil, že prohrál a nežli mu stačil muž zabránit, vbodl si do hlavy svou dýku a mrtev se svalil vedle svého druha.
Dívka, která viděla pouze úryvky a kousky tohoto divadla poznala v tom tichu opětné nebezpečí, rychle vstala a dala se do běhu. Chvilku se jí to dařilo, ale pak cítila, jak to jde stále tíž a tíž, až nemohla téměř ani pohnout nohou.
Když se otočila, viděla, jak k ní přichází muž. Byl středně vysoký, světle tmavé vlasy, červený plášť po kolena pokreslený různými tajemnými symboly, v pravé ruce se mu kýval meč, v levé pevně svíral jakýsi předmět tvaru hvězdy a na prsou viděla jakýsi odznak v tvaru blesku, který vychází z neznáma a směřuje přímo do lidského srdce. Šedé kalhoty a vykládaná dýka u opasku už jen dotvářela osobnost zelenookého cizince.
Otočila se a chtěla opět utíkat. Z toho muže vyzařovalo jakési podivné tajemno a klid, které dívku uváděly v šílenství. Na druhou stranu jeho pohled působil uklidňujícím důvěryhodným dojmem. Nevěděla, jak by se rozhodla, kdyby mohla, ale teď neměla na výběr, byla vydána na pospas tomu cizinci.
***
Když se probudili, zrovna svítalo. Slunce se objevovalo na horizontu a zbarvovalo mraky do krvavě rudé barvy, jako předzvěst jasného a teplého dne. První paprsky pronikly i do pokoje, v němž ještě před chvílí spali tři muži. Než se světelný kužel rozehrál do obvyklých barev, místnost již zela prázdnotou a jen ticho hrálo svou jemnou symfonii.
Cesta ubíhala rychle. Bylo odpoledne a mezi stromy již mohli zahlédnout první stromy Enturia, které ležela na obrovské planině. Jak již muž věděl, v elfím hlavním městě žije přes 100 000 elfů v klidném a tichém souladu. Konečně dorazili do svého cíle. Elfí průvodci se k němu otočili a pronesli:
Počkejte tady. Půjdeme říct královně, že jsme vás nalezli.
Pak už jen sledoval vzdalující se postavy, dokud nezmizely úplně v masách stromů, které byly všude. Jeho myšlenky stále zabíhaly k nejistotě. Nejistotě o budoucnosti - jeho. Několik minut stál s těmito myšlenkami před královskou síní, nežli se konečně znovu objevil, tentokrát již jen jeden z jeho bývalých průvodců a pokynul mu, že může vstoupit.
Uvnitř již jednou byl a tak jej nepřekvapilo podivné královské křeslo, na němž si Moruana hověla. Jakmile jej však královna spatřila, neklidně se zvedla a vykročila k němu, čímž porušovala všechny etické předpisy, jež byly ustanoveny pro vítání návštěv. Zdálo se ale, že nikomu to nevadí a tak se muž opět uklidnil. Pomalými kroky se Moruana přiblížila k němu až na vzdálenost metru a upřeně se na něj zahleděla. Její pohled byl překvapený a zvědavý - po chvilce klidu její ruka spočinula na jeho rameni, což jej překvapilo ještě víc, než to, že královna sestoupila ze svého trůnu, a Moruana začala mluvit:
Vítám Vás, Cordaine Lynchi, konečně jste tady, už jsme nemohli déle čekat.
Uvedla svou další řeč, rozhlédla se až příliš neklidně po davu kolem, který jen pochvalným mručením potvrzoval slova své vládkyně.
Vyskytly se problémy. Ne s naší rasou, ale přesto je důležité, aby to bylo zařízeno co nejdříve. Na včerejšek byla svolána Rada moci. Tuto radu tvoří, jak ví pouze málokdo, pět nejvýznamnějších osob z každé rasy, tedy celkem 20. Členové lidské části rady se však nedostavili a nikdo neví, co se s nimi stalo. Svoje vojáky nebo posly tím směrem nemůžeme vyslat, jelikož se tu lesy hemží trolly a my musíme být připraveni na obranu Enturia. Proto bylo rozhodnuto, že se najde vhodná náhrada, odmlčela se a zadívala se na Cordaina.
A to mám být jako já ???? zeptal se bez ostychu Lynch.
Ano. Vím, že máš odvahu, umíš dobře zacházet se zbraněmi a máš dostatek sebedůvěry na to, abys tento úkol splnil. Přijímáš tedy ?? otázala se královna a uhnula před nejistým pohledem Cordaina.
Nic o tom nevím, ale když si to Vaše výsost přeje...., odpověděl pokorně a poklekl na jedno koleno.
Dobrá tedy. Cordaine Lynchi, tímto Vás prohlašuji za oficiálního posla s důležitým úkolem - najít lidi a zjistit, co se stalo. A nežli se vydáš na dlouhou cestu k území lidí, běž k místu známému jako Ohnivý pařez a počkej tam na další instrukce, jež dostaneš od muže se znakem orla ve tváři. Pak k němu popošla ještě blíže, naklonila se k němu a cosi mu pošeptala do ucha a on jen přikývl hlavou....
Tuto informaci mohl znát jen on.........
Hodně štěstí......, dokončila Moruana a otočila se, jako by chtěla mít celou tuto záležitost rychle za sebou. Cordain chtěl položit královně ještě pár otázek, ale včas se zastavil, vida, že Moruana udělala, co musela a teď jej sleduje opět ze svého oficiálně stanoveného místa na trůnu. Ještě jednou se poklonil a hrdě odkráčel ven z místnosti.
***
Tak krásnou dívku ještě nikdy neviděl. Ani netušil, proč ji ti trollové pronásledovali, jestli měli nějaký důvod, ale zkušenosti mu říkali, že trollové dělají co se jim zlíbí a málokdy se jejich činy podřizují pravidlům spravedlnosti. I tyto poznatky jej vedly k rozhodnutí, že té dívce pomůže, využitím toho mála, co znal z magie.
Byl lehce vyčerpán. Vystoupil zpoza stromů a viděl, jak ta dívka utíká. Možná se ho bála. Možná si myslela, že ti trollové zvítězili. Možná........
Nesmím ji ztratit. Musím ji vidět zblízka..., blesklo mu hlavou a v tu samou chvilku vyslovil magickou formuli - potichu, aby ji slyšel pouze on: Oh nor za.
Viděl, jak dívka zpomaluje, až jí její nohy díky kouzlu nedovolily již ni jeden krůček. Pak se začal pomalu a opatrně přibližovat. Dívka otočila hlavu a vzdorným pohledem si jej prohlížela. Na desetinu vteřiny se jejich oči setkaly a on pocítil bodnutí u srdce. Z těch očí se mu zamotala hlava a musel sebrat všechny své zbývající síly, aby se nemusel zastavit.
Došel až k ní. Stála před ním, oblečená jen v bílé blůzce, která ještě zdůrazňovala její vypjatou hruď a v roztrhané červené sukýnce, která vcelku nesahala dál než po kolena, takže teď sotva zakrývala to, co bylo její úkolem zakrývat před nenasytnými pohledy mužů. Světle hnědé vlasy jí vlály ve větru a modré oči těkaly na něj a k lesu a zase na něj. Tváře byly červené vynaloženou námahou a jemu trvalo dost dlouho, než se přinutil promluvit:
Kdo jsi ???? To bylo jediné na co se zmohl.
Když si uvědomil, jak neslušně začal rozhovor, zčervenal a čekal na reakci. Dívka však očividně tuto otázku přešla a sama začala konverzaci z opačného konce, stále ještě ustrašeným hlasem:
To vy jste zneškodnil ty trolly ??? Proč ??? Jak ?? A kdo..
Muž pokynem zastavil příval slov, jež se náhle hrnuly z dívčiných krvavě vznešených rtů a bez dalších okolků se jal objasňovat situaci:
Jmenuji se Myen Enigma a jsem bojový mág. Jsem na cestě k Ohnivému pařezu, kde mi má být dán nějaký úkol, který je prý v zájmu všech národů. Když jsem šel kolem, uslyšel jsem dupot trollů, který po chvilce utichl. Moje zvědavá povaha mi nedala a přišel jsem blíž. Jakmile jsem uviděl dva trolly sklánějící se nad bezmocnou dívkou, musel jsem jednat..... A teď jsem tady...........
Odmlčel se a dívka již klidnějším hlasem s lehkým přízvukem vděčnosti začala popisovat svoji situaci.
Bála jsem se a tak jsem začala utíkat, ale něco mně v tom zabránilo... To jste byl vy ???? Děkuji vám, zachránil jste mi život.............
Její hlas, který byl už předtím jemný, že kdyby se do něj opřel lehký vánek, Myen by se bál, aby se nezlomil, se stal tišším:
Škoda, že jste to samé nemohl udělat s mými rodiči a bratrem............, přemáhala pláč, ale já je pomstím !!! Přísahám, že je pomstím !!
Její ušlechtilá elfí tvář se stáhla grimasou bolesti a rozhodnosti a z jejich očí se staly bouřkové mraky....
Kamže jste říkal, že to jdete ??? zeptala se a snažila se chytit té myšlenky, která jí právě proběhla hlavou.
K Ohnivému pařezu, proč, znáte cestu ??? překvapeně se zeptal Myen.
Ano, mohu vás tam dovést... Tady, a mávla rukou za sebe směrem, kde ještě před hodinou stál její domov, už nemám co pohledávat. Musím odtud pryč, zkusit zapomenout.
Před vzpomínkami neutečete, ale když myslíte,.......???? Jak se vlastně jmenujete ??? zeptal se zmateně.
Sheana........., pronesla.
Sheana, rozeznělo se to jméno v Myenově mysli a rezonovalo tam do gigantických ozvěn, kterým se ani svými magickými schopnostmi nedokázal bránit.
Ale musíme ihned vyrazit, abysme dorazili do soumraku do Sirenu, jak již jsem řekl - je to velice důležité, takže jestli proti tomu nic nemáte......., domluvil a rukou naznačil směr chůze. Sheana pouze přikývla a vydala se po jeho boku na cestu.
***
Vzpomínala na to, jak se vedle toho mága cítila klidně, vyrovnaně a bezpečně. Všechny její problémy, jako by neexistovaly - možná, že to bylo nějakým kouzlem, které použil, aby ji uklidnil a aby ji netrápila bolest. Kéž by to přetrvalo navždycky......
Pak dorazili do města a ubytovali se v jediné hospodě, která v Sirenu byla - U křivého háku.
Teď bylo ráno, ale ona měla všechny vzpomínky na včerejšek ještě v čerstvé paměti a ty vzpomínky pálily, jak se chtěly probít na světlo její pozornosti. Ale ona se snažila, seč jí síly stačily již na to nemyslet, protože pokaždé, když se jí to znovu vybavilo, bylo to, jako by to celé prožívala znova. Pomalu se zvedla z postele a rozhlédla se po pokoji, který si včera nestihla ani pořádně prohlédnout, jak byla unavená. V malé místnůstce stála pouze postel a po její pravé straně bylo na zdi pověšené zrcadlo, před nímž stál malý stoleček a židle. Její pozornost upoutaly šaty, které byly přes tu židli přehozeny a pak si uvědomila, že její šaty zmizely. Na stolku ležel lístek:
Myslel jsem si, že by se vám to mohlo hodit...
Myen
Již poněkolikáté pocítila vděčnost k tomuto člověku. Nic pro něj neudělala, a on se o ni takhle staral - nejdříve jí zachránil život, pak ji vzal s sebou, protože neměla kam jít a teď..... teď jí dokonce i koupil nové šaty.
To přece nemohlo být jen tak....... ???
Ale po chvilce neplodného uvažování to vzdala, zavrtěla nechápavě hlavou, navlékla na sebe hezkou modrou halenku a hnědé kalhoty. U těch kalhot se na chvilku zastavila a uvažovala zdali si ji Myen s někým nespletl, ale pak uznala, že na takovou cestu, jaká je čeká se sukně nehodí a nakonec tedy musela uznat, že Myen má opět pravdu.
Setkali se u stolu při snídani. Ani jeden z nich nepromluvil, ale Sheana na sobě cítila celou dobu snídaně Myenův laskavý pohled, ale oči nezvedla, protože na sobě nechtěla dát poznat druidské schopnosti. Po snídani si vzali věci a připravili se na cestu.
Jak je to odsud daleko ??? otázal se Myen, pevně se dívajíc Sheaně do jejích očí, které mu to ráno připomínaly mořský záliv, přestože moře nikdy na vlastní oči neviděl a znal je jen z vyprávění.
Asi půl dne cesty, odpověděla bez rozmýšlení Sheana a s nenápadným úsměvem uhnula očima před Myenovým pohledem. Po chvilce již právě vycházející host hospody U křivého háku mohl pouze v dálce zahlédnout siluety dvou poutníků....
***
Les tiše šuměl a bylo slyšet pouze občasné zapraskání větviček, které značilo přítomnost živé bytosti v okolí. Vyčkával.....
Za okamžik se na malém paloučku před ním objevil srnec. Mužík schovávající se v blízkém křoví se lehce usmál - konečně má kořist !!! Srnec větřil, ale vítr foukal z jeho strany, takže nemohl ani tušit přítomnost lovce. Po chvilkovém váhání se opět sklonil a dal se do poklidné pastvy, na což čekal jeho vrah. Vzduchem zasvištěla sekyrka a srnec, nežli stačil jakkoliv zareagovat ležel na zemi s rozpolcenou lebkou. Lehce přikrčená postava se vynořila z křoví a případnému kolemjdoucímu by vytanul před očima tento obraz:
Lovcem byl trpaslík, měřící asi 135 centimetrů s pevnýma jiskrnýma očima, s tmavými dlouhými vlasy svázanými do úhledného culíku, u opasku se mu houpala pouze malá stříbrná dýka. Jeho oblečení bylo celé hnědé, s mnoha třásněmi a několika malými dírkami, které utržil při soubojích. Trpaslík kráčel dál a konečně dospěl k srnci, který byl na pohled málem větší než jeho malá postavička. Jedním pohybem vytrhl sekeru z hlavy srnce a zastrčil ji za opasek vedle dýky. Pak se obezřetně rozhlédl a jal se srnce stahovat z kůže a porcovat. Když byl s prací hotov, zamnul si zakrvavené ruce a batoh plný masa si hodil na záda. Kostru a vnitřnosti nechal na pospas mrchožroutům a šel dál svou cestou. Po chvíli došel na cestu, po níž pokračoval dál. Netrvalo dlouho a došel na rozcestí, kde na prostředním stromě visela tabulka:
Rozcestí u Ohnivého pařezu. Trpaslík jen zakroutil hlavou a chtěl pokračovat v chůzi dál, když vtom mu zastoupil cestu muž. Byl vysoký a u pasu se mu houpal meč. Byl to elf. Trpaslík bez jediného zaváhání tasil svou sekeru a byl připraven se bránit.
***
Země v lese se otřásala lehkými záchvěvy. Zvířata zalézali ustrašeně do svých domovů v obavách o svůj život. Za chvilku se objevil na dohled zdroj těchto vibrací - obr. Když stvoření přišlo blíž, šlo rozeznat, že je trollího původu, trollí žena. Její tělo kamenné barvy bylo zakryto jen na těch nejdůležitějších místech cáry látky. Přesto, že to byla žena, na těle jí hrály svaly, které by mohl závidět lecjaký trollí bojovník. Na krku se jí houpal symbol slunce, což znamenalo, že je to vyděděnec trollí společnosti. Nahlédněme trochu do její paměti, abychom se o ní dozvěděli něco víc:
Když jí bylo osm, její druhové a družky u ní objevili zvláštní schopnost - učila se rychleji než ostatní, byla mnohem bystřejší, rychlejší a vyvinutější na svůj věk a měla mnohem větší smysl pro city... Všichni jí začali pohrdat, až jednou slovní narážky přerostly v roztržku, jejímž hlavním iniciátorem byl náčelníkův syn. Trollice se musela bránit těm několika vrstevníkům, pokud chtěla přežít.
Potom, co ji těch 7 trýznitelů obklopilo, a začalo na ni dorážet, držela se zpátky, ale pak Gwayr, náčelníkův syn, vykřikl:
Ty zbabělá babo !! Naše statečná Deeana Ville se bojí ??!!! To se ani neumíš bránit ?? Co si o sobě myslíš, že jsi něco víc ?? Tvá matka taky nestála za nic, stejně jako ty !!!!!
Nebýt té zmínky o matce, možná by se byla udržela, ale tato poznámka v ní vzbudila velký vztek a nenávist, kterou už dlouho přechovávala v sobě vůči těmto trápičům. Byla o hlavu větší, ale proti 7-mi násilníkům neměla příliš šancí. Přesto pocítila chuť vybít ze sebe všechen vztek, který si již několik let udržovala v tom nejzazším koutě svojí duše... Její první rány byly nesmělé, další však postupně získávaly na prudkosti, razanci a odvaze, až nakonec nekompromisně rozdávala kolem sebe dělovky, jakých byl s problémy schopen 18-ti letý troll. Nechtěla nikomu ublížit, jen se chtěla probít ven z toho kroužku, na svobodu, k otci a ostatním, kteří se shromáždili kolem, ale kupodivu nezasahovali. Chtělo se jí brečet, že ji otec nechal na pospas těmto malým supům, ale bila kolem sebe dál a dál, až náhle jednou její sevřená pěst narazila tvrdě na Gwayrovu lebku, v ten samý okamžik se ozvalo prasknutí a náčelníkův syn se zhroutil k zemi.
***
Trpaslík upíral pevně svůj zrak na nečekaného útočníka. Elf však nevyzařoval žádné známky agresivity a trpaslík na chvilku zapochyboval o tom, že na něj chce zaútočit a s jasnou myslí se mu opět podíval do očí. Pak elf, místo útoku konečně promluvil:
Jmenuješ se Sallin Zendor ???? Trpaslík zůstal stát jako zmražený - odkud zná jeho jméno ?? Ale pak se rozhodl, že s tím cizincem bude hrát jeho hru..
Ano, to jsem já, proč se ptáš a kdo jsi ???? zeptal se nezastíraje svou zvědavost.
Jsem Cordain Lynch a jsem posel královny Moruany. Mým úkolem je splnit životně důležité poslání..., promluvil muž.
A co s tím mám společného já ? otázal se Sallin.
Než jsem odešel, královna mi sdělila, že tudy brzy půjdeš a že ti mám od ní vyřídit vzkaz. Máš tu se mnou zůstat a počkat na muže se znakem orla ve tváři..., ochotně mu dál vysvětloval Cordain, jak tvrdil, že se jmenuje.
A jak mi chceš dokázat, že mluvíš pravdu a že nejsi jen prachobyčejný zloděj, který mě nechce zatáhnout do pasti ?? změnil trpaslík přátelský tón na nedůvěřivý.
Nemohu ti to nijak dokázat, ale věřím, že nevypadám tak nedůvěryhodně, abych byl považován za zloděje...., znejistěl Cordain.
No právě !! chytil se stébla Sallin.
Dobrá tedy. Když chceš, vezmi si moje zbraně, pokusil se jinak Cordain a při těch slovech podal trpaslíkovi svůj meč i dýku a Sallin konečně přikývl, dvě postavy zmizely v křoví a na Rozcestí u Ohnivého pařezu se opět rozhostilo ticho a klid.
***
Boj utichl a čumilové se seběhli, aby se podívali, co se stalo s nástupcem jejich velitele. Brzy však poznali, že Gwayr je mrtev.
Vztek si začali vybíjet na Deeaně, ale propukaly i hádky mezi nimi, kdy se mísily dobré názory na náčelníka se špatnými a hrozilo vypuknutí velké bitky. Pak vše jako na povel ztichlo, protože přišel Qrut, náčelník trollího rodu.
Očima přehlédl všechny přítomné, jen chvilkový pohled věnoval svému mrtvému synovi a nedal na sobě znát žádný cit - to byl zákon trollů. Ona byla dítě a tak mohla ještě plakat, ale jako dospělá bojovnice byl ji za pláč čekala ukrutná smrt. Znovu se rozhlédl po shromážděných a jeho pevný hlas se rozlehl údolím:
Co se tady stalo ???
Jeden z iniciátorů toho všeho vykřikl:
Tady Deeana vyhrožovala Gwayrovi, urážela jeho i vás, a on chtěl bránit svoje jméno. Snažili jsme se je od sebe odtrhnout, ale bylo již příliš pozdě, pak jej Deeana srazila na zem a on zůstal bez hnutí ležet.
Náčelník pozvedl obočí, upřeně se zadíval na Deeanu a tvrdým nekompromisním hlasem, před nímž se nedalo lhát se zeptal:
Je to pravda ??? Deeaně se rozklepalo celé tělo. Slzy jí vstoupily do očí a ona se pokusila promluvit:
Já............, já......, to on, ukázala na Gwayrovo tělo, urazil moji matku !!!!!!
Při posledních slovech již stála zase vzpřímeně.
To že by můj syn udělal ??? rozkřikl se Qrut a pichlavý zrak zabořil hluboko do nitra Deeany, jako by chtěl sám najít odpověď na svou otázku. Lžeš !!!!!!!!
Deeana jen zklesle sklopila hlavu. Neodvažovala se odporovat svému náčelníkovi a jen lehce zavadila pohledem o otce, který stál o kousek dál a právě se hlásil o slovo:
Jestli to udělala, zaslouží si potrestání. Musí zemřít !!!
Toto že řekl její vlastní otec ???? Její city se v ní vzbouřily a ona se vrhla na mohutné mužovo tělo. Ten ji však pohybem odhodil, jako obtížný hmyz a dodal:
Vidíte, co dokáže - i na vlastního otce útočí !! Je hanbou a nebezpečím naší vesnice.
SMRT !!!
Náčelník obrátil svůj pohled z Deeany na jejího otce, krátce se zamyslel, pak zakýval hlavou a s konečnou platností vynesl rozsudek:
Je vinna. Zabila mého syna, ale nejsem vrah dětí svých vlastních poddaných. Její trest zní takto :
Bude vyhnána z našeho rodu se známkou hanby, kterou, když sundá z krku, tak zemře !!!!! Tak zní má vůle.......
Trollí zkušený válečník se otočil a odešel do svého chatrného stanu, který tu byl pouze jeden, určen speciálně pro něj a jeho rodinu. Poddaní spali, jak jen to bylo možné... - na skále, na trávě, na stromě a nebo v nejhorším případě nespali vůbec... Deeaně opět vstoupily do očí slzy. Přesto, že tady téměř všechny nenáviděla, byl to její domov a teď se s ním musela rozloučit. Byla vyhnána z domova vlastním otcem za něco, co nebylo způsobeno její vinou !!!
***
Ozval se štěkot. Okamžitě poznal, že je to jeho věrný přítel Flash. Tichý dusot nohou jej ujišťoval, že se pes blíží a brzy se k němu připojí. A než by napočítal pět, už tu byl... Hasquit, nádherný metr vysoký pes, bílošedého kožichu a inteligentních očí. Jeho pán se zaradoval, protože Flash mu svým šťastným kňučením dával najevo, že našel to, co hledali oba - nocleh. Vydali se na cestu - pes kráčel několik metrů před svým pánem a občas se ohlédl, aby se ujistil, že jde člověk za ním.
On byl střední postavy, ani štíhlý, ani tlustý, prostě normální člověk. Ovšem o jeho lidském původu se dalo úspěšně pochybovat - tyto pochyby byly zcela na místě - jeho oči, z nichž vyzařovala laskavost, jemnost a ušlechtilost nepatřily člověku, což jasně značilo, že pokud není čistým elfem, je jeden z jeho rodičů z tohoto rodu. Temné oči, v kterých se také zračilo odhodlání, odvaha a pevný charakter, se rozhlížely po jakémkoliv nebezpečí. Na sobě měl hnědou kazajku, krátkého střihu a nohy mu pokrývaly kalhoty, které původně byly asi temně zelené, teď se však svou barvou spíš přibližovaly k hnědé míšené s zelenou barvou travního porostu.
Na hlavě mu pevně seděl klobouk, který stínil vysoké čelo a dodával muži zkušeného a výrazného vzhledu. Kráčel za Flashem připraven na jakékoliv přivítání, od příjemného a laskavého, po nepřátelské. Nebyli všude vítáni,
jak on moc dobře věděl..........
O chvíli později uzřel mýtinu a na ní dřevěný dům. Z komína se kouřilo, což svědčilo o tom, že zde někdo bydlí a že je doma. Když se přiblížili o kousek blíž a vyšli z lesa, byli od domu jen pouhých 10 či 15 metrů, lehce se pootevřelo okno a z vytvořené škvíry vylétl šíp, který jen tak tak minul oba poutníky. Ozval se hlas:
Stůjte !!!!!!!!
***
Její jediný přítel - orel obrovský, kterému se vždycky svěřovala, a kterého si pojmenovala Xim, ten jediný ji doprovázel, když opouštěla své příbuzné. Její němý přítel, jak se zdálo, chce zůstat s ní a ona mu nebránila, alespoň bude mít společnost... Na její tváři se poprvé od té události objevil alespoň na chvilku úsměv.... Kráčela s orlem, který jí kroužil nad hlavou, v tiché společnosti jeden druhého. Deeana postupovala a zvuk jejích kroků se rozléhal daleko lesem. Nevěděla kam jde, co se s ní dál bude dít, věděla jen, že musí co nejdál od své rodné vesnice, pokusit se zapomenout.
Ubíhaly týdny, Deeana spávala pod širým nebem, Xim sedával kousek od ní na stromě a tiše hlídal.
***
Muž i pes se zastavili a čekali, co se bude dít dál. Okno se zase zavřelo a z domu vystoupil mladík. Dle mužova odhadu mu nebylo více než 16 let, ale pevný výraz v obličeji jej ujišťoval, že mladík za sebou nemá zrovna jednoduchý životní příběh....
Kdo jste ?? zeptal se ostrým hlasem.
Jsem pouhý pocestný. Jmenuji se Dayel Groom a toto je můj pes Flash, ukázal vedle sebe na věrného hasquita.
Mladík lehce oba poutníky přejel pohledem a pak přikývl, že se mu to nezdá divné a že jim věří.
Hledáme pro dnešek nocleh..., pronesl Dayel a ukázal na zapadající slunce jako na znamení toho, že už by se mělo jít brzo spát.
Můžete tedy přespat u mě, žiju tady sám od svých 13ti let a jsem rád, když mám občas společnost..... Jmenuji se Dick, mírným hlasem, který se ani trochu nepodobal tomu, co je okřikl jim nabídl nocleh mladík.
Děkujeme mockrát. Flash se vyspí v kůlně, jemu to stačí, viď? otočil se Dayel na psa a ten štěkl na souhlas, ačkoliv to štěknutí neznělo příliš přesvědčivě a nadšeně. Pak následoval Dicka dovnitř domu. Uvnitř bylo teplo a útulno, což si Dayel okamžitě pochválil a Dick jen pokrčil rameny :
Dělám co můžu.... A co vy ?? Co je vaším zaměstnáním ??
Jsem hraničář. To jste ostatně mohl vytušit již z mého psa. Teď momentálně nemám žádné poslání, ale cítím, že se blíží něco velkého a můj pes také něco větří...., odpověděl bez zaváhání Dayel Groom. Ještě dlouho si o sobě povídali, pak zalehli a oba usnuli.
***
Když se Deeana Ville probudila, aniž otevřela oči, cítila přítomnost někoho cizího. Vyskočila na nohy připravena zaútočit, ať už to byl kdokoliv. Uviděla tygra. On se jí však nebál, jen bez pohnutí seděl kousek dál od ní a upřeně se na ni díval, jako by čekal, až se uklidní. Jak by jí chtěl něco sdělit !!!!
Deeana, která měla od narození cit pro zvířata a dokázala se s nimi s menšími problémy dorozumět prostřednictvím různých znaků neklidu a posunků, kterými se zvířata vyznačovala a z nichž dokázala vyčíst, co si které zvíře myslí a co jí chce případně říct...
Mám jít za tebou...., neptala se. Pouze to konstatovala, zvedla se, zapískala na Xima a vydala se za tygrem. Po chvíli cesty našla na pařezu trollí znak pro oheň. Tygr si k němu stoupl a když si byl jist, že si Deeana ten znak přečetla, stejně tiše, jako se objevil i zmizel. Deeana tedy pokračovala dál v cestě a přemýšlela, co jí měl tygr prostřednictvím toho znaku vyřídit. Potkala několik pocestných, z nichž ale většina před ní utekla. Až konečně, jeden statný muž, který se jí později představil jako Paul, se nezalekl a tak se ho po krátkém vzájemném představení Deeana zeptala:
Neznáte tady někde nějaké místo, které by se jmenovalo Ohnivý pařez ????
Počkejte... Ohnivý pařez, říkáte ?? Ano, o takovém místě jsem slyšel, prý tam není příliš bezpečno. Určitě tam chcete jít ??? varoval ji Paul.
Ano, odpověděla Deeana, rozveselená skutečností, že opravdu takové místo poblíž existuje.
Kde to je??
Běžte stále na jih a brzy na něj narazíte. Je to na rozcestí, které má tvar Y, nemůžete to minout...., popsal jí stručně to místo Paul. Krátké rozloučení a poděkování a Deeana se vydala nic netušíc vstříc velkému dobrodružství......
***
Dayel se ráno probudil brzy a první, na co jeho zrak padl, byl holub, který seděl na okně. Hraničář se pohl, ale pták seděl a ani se nepohnul. Když přišel blíž, poznal, že je to poštovní holub, který má na noze uvázané psaní. Bez váhání probudil Dicka, ale ten odmítl jakékoliv takovéto psaní převzít:
Pro mě to nemůže být, já už nikoho nemám, není kdo by mně mohl psát. To může být jedině pro vás. A tak zmatený Dayel Groom sňal holubovi z nohy psaní a rozevřel. Jeho oči přečetly následující text:
Dayele Groome,
jménem rady Moci tě žádám, abyses neprodleně dostavil na rozcestí jménem „U ohnivého pařezu“, kde se dozvíš další podrobnosti. Musíš nám věřit, je to v zájmu celé naší planety.... Jsi jeden z mála, kdo byl pro tento úkol vybrán. Spěchej..
Moruana, Moruana, kde to jméno jenom slyšel ??? A pak si vzpomněl - To je přece královna elfů...... Královna elfů žádá mě, bezvýznamného hraničáře o pomoc ?? Co se to musí dít, že nepošle na tento úkol své elfy, ale chce po někom, koho téměř nezná, aby tu práci vykonal za její služebníky ????? Je tak nebezpečná, je to podvod a nebo k tomu má své důvody ?
Dayel přemýšlel a nemohl přijít na řešení. Ale byl čestným mužem a pokud ho královna o něco žádala, bylo jisté, že to provede, jen potřeboval vědět, do čeho jde.... Jen slůvko "spěchej" ho donutilo ihned vyrazit. Věděl, kde to je, už tam jednou byl, moc dobře si to pamatoval, tehdy mu bylo 18 a byl tam na svém prvním poslání. Nemělo být tohle prozměnu jeho posledním posláním ????
***
Rozcestí u Ohnivého pařezu
Teď už tu byli všichni : - Cordain Lynch - Sheana - Myen Enigma - Sallin Zendor - Deeana Ville a její ptačí přítel Xim - Dayel Groom a jeho věrný pes Flash
Celá šestice tu stála seřazená. Konečně Cordain Lynch promluvil:
Dostal jsem pokyny od elfí královny Moruany. Celkový počet naší skupiny, který dosáhl šesti se shoduje. Jsou tu: Sheana, Myen Enigma, Sallin Zendor, Deeana Ville a Dayel Groom ?
Všichni jmenovaní postupně vystoupili a představili se ostatním.
Dobrá tedy. Jsme všichni, začal Cordain.
Ale.... vždyť já ji vzal s sebou jen náhodou, namítl Myen Enigma a ukázal na krásnou Sheanu. Ona s námi nemůže jít, je příliš mladá na nebezpečí....
Jak mi byly příkazy zadány, tak je vyřizuji. Sheana byla na seznamu, který mi královna řekla a proto patří do naší skupiny tak, jako každý z nás, tvrdě se na Myena obořil Cordain. Teď zpět k tomu, co jsem chtěl říci: Královna mi řekla, že zde se má naše skupina, až bude kompletní, sejít s mužem se znakem orla ve tváři. Ten nám má podat další instrukce. To prozatím stačí, teď musíme počkat na toho muže......
Sotva to Cordain dořekl, vedle nich se jakoby na jednom místě zhmotnila veškerá temnota a z ní vystoupila elfí postava. Byl to muž s delšími vlasy, pevnými rysy a především, na obou jeho tvářích se vyjímal znak orla....
Všude kolem zavládlo ticho...............
Elf se vážně rozhlédl a pak konečně promluvil na napjaté posluchače:
Jmenuji se Priast a jsem mluvčím rady Moci. Mým úkolem je, vás seznámit se situací, která teď panuje na naší planetě.. Takže teď dobře poslouchejte:
Na jihu se vzbouřily národy menšiny. Útočí na pozice elfů a trpaslíků a co je nejdůležitější v této situaci - lidé...... 3. národ světa se nehlásí a nikdo neví, co se tam děje. Vy, jako nejlepší z těch, kteří stojí mimo národy, jste byli vybráni, abyste zjistili, co se děje a případně se pokusili odvrátit možné hrozící nebezpečí....
Priast se odmlčel a čekal na reakci skupiny. Ta však stála jako zmražená a její členové se snažili vstřebat co nejrychleji všechny ty informace, které na ně muž s orlem ve tváři vychrlil.... První, kdo se probral byl Dayel Groom:
Dobrá, tedy.... My máme jít do tábora lidí a pokusit se zjistit, co se stalo, že se neozývají, proč o sobě nedávají vědět ????
Ano, souhlasíte a slibujete radě Moci, že tento slib dodržíte ??? obrátil se od Dayela Priast na celou skupinu a pomalu je všechny přejížděl pohledem.
Slibujeme ! pronesli všichni a Priast spokojeně přikývl.
Dobrá tedy..... Když jste podali tento slib, teď vám mohu předat majetek všech čtyř národů, který by vám mohl v mnohých problémech pomoci. Jsou to magické předměty, které ležely mnoho let v Hradu moci, nežli je vyzvedli naši zachránci, kteří vybojovali naši bitvu s darkelfy. Jsou to: meč síly Borum, náramek pána vzduch, holy staff, plášť neviditelnosti, čelenka dalekozrakosti a boty rychlosti. Tedy šest artefaktů. Rozdělte si to dle uvážení. To je vše co jsem vám chtěl říct........
Ale....., pokusil se namítnout Sallin, ale Priast jej pohybem ruky umlčel.
Běžte tedy, hodně štěstí !!!!!!! pronesl ještě elf a rozplynul se v mlze, která se ještě chvilku vznášela nad tím místem, dokud nezmizela úplně.
Stáli tam a shlíželi na hromadu věcí ,které ležely na zemi před nimi. Mocné artefakty, které byly stvořeny kdysi dávno pro ochranu Nové Země, rodinou Mey a které teď čekaly na to, až se jich dotknou ruce jejich nových majitelů. Po chvilce dohadování o to, kdo si co vezme se rozhodlo takto: Myen Enigma - Holy Staff Sheana - Plášť neviditelnosti Dayel Groom - Meč síly Cordain Lynch - Náramek pána vzduchu Sallin Zendor - Boty rychlosti Deeana Ville - Čelenka dalekozrakosti
Ale stejně se jako skupina dohodli, že tyto magické artefakty budou používat pouze v krajním případě, kdy už nebude vyhnutí a doufali, že je nebudou muset použít vůbec. Po krátké přestávce, kdy si každý prohlížel a zkoušel svůj nástroj zkázy se usnesli na tom, že vyrazí na cestu.
Cesta jim ubíhala rychle. Vzájemně se lépe a lépe poznávali, vyprávěli si své životní příběhy, to jak se sem dostali. Tajemstvím opředený Myen Enigma ostatním tvrdil:
Já jsem se o tomto úkolu dozvěděl z hvězd. Ty mi pověděly, že není něco v pořádku a že budu na tom místě třeba. A tak jsem tady...
Sice to znělo trochu vychloubačně, ale když se ohlédli na své životní příběhy, proč by to nemohla být pravda ?? Vždyť Myen byl bojový mág a ti umí občas nemožné a nečekané věci.... Postupovali bez jakýchkoliv událostí vzhůru k táboru lidí. Už byli na cestě 3 týdny v jejichž průběhu mnohokrát narazili na obyvatele krajiny. Dle některých známek už překročili hranici mezi Elvanií, zemí elfů a Bambií, zemí lidí. Kráčeli ještě pár hodin, když náhle se Cordain Lynch otočil k ostatním a promluvil:
Když mi byly 2 roky, žil jsem tady poblíž. Už jsme blízko hlavního tábora lidí. Je to odtud méně než hodinu dětské chůze, takže bysme tam za půl hodinky měly být.... Pak se otočil a kráčel v čele skupinky dál. V myšlenkách mu však probíhaly vzpomínky:
Tady.....tady si s ním jako s dítětem otec hrával. Bylo to tak dávno a byl tak malý a přesto byly ty vzpomínky tak jasné, tak bolestivé........ Co se tenkrát stalo ??? procházelo mu hlavou a neodvažoval se ani domyslet, co se stalo s jeho otcem........ Z jeho dětství mu kromě několika vzpomínek zůstalo pouze jeho jméno, které elfové nalezli vyryté v koženém přívěsku.
Za těchto myšlenek jeho oči stále pozorovaly cestu a okolí a tak mu neunikl ani pohyb v nedalekém křoví..... Beze slova se vrhl tím směrem s nožem už v ruce. Po chvilce se však s úsměvem vynořil a v ruce držel malé koťátko. Bylo bílo-černé, roztomilé a ustrašeně koukalo na svého nálezce i na jeho společníky. Všichni se začali srdečně smát, jak je mohlo takové malé koťátko vystrašit a tak si nevšimli dvou párů očí, které je z povzdálí pozorovaly a po chvilce zmizely v temnotě a šumu lesa..........
Cordain chovajíc v náručí koťátko postupoval dál a po chvilce se konečně ocitli na tom očekávaném prostranství, které zaplňovaly malé domky, proutěné i dřevěné a napravo stála jedna kamenná stavba, která upoutala návštěvníky nejen materiálem, z něhož byla postavena, ale především svým vzhledem.
Než se však mohli pustit do podrobnějšího zkoumání této budovy, museli se nejdříve podívat po známkách života v táboře lidí.
Všude však bylo mrtvé ticho. Cordain jemně položil koťátko na zem a postoupil kousek kupředu.... Teprve teď si všiml nedaleko ležících dvou nehybných těl a s výkřikem se vrhl tím směrem. Jeho společníci jej beze slova následovali. Když Cordain dorazil na dané místo, uviděl jedno tělo vysokého vzrůstu a jedno, bez diskuse na první pohled trpasličí. Po lepším prozkoumaní zjistili, že druhá osoba je elf.
Jaké národnosti byly průzkumné stráže, které sem byly vyslány ??? zeptala se Deeana.
Myslím, že elfského......., ty myslíš,....., že on, ukázal na elfa, že je tím průzkumníkem ?? Deeana Ville jen tiše a zamyšleně přikývla.
Dobrá, ale kdo je zabil ?? A co tu dělá ten trpaslík ?? namítl Myen.
A co tahle stavba ?? Co je to vůbec zač ?? rozhlížeje se položila otázku Sheana.
Nevím, ale vůbec se sem nehodí.... Je tu jaksi navíc... Půjdeme se podívat dovnitř, odpověděl Myen. A tak se zvedli od mrtvých a otočili se směrem k domu, před nímž stáli. Cihlové zdi byly postaveny do čtverce, na němž byla postavena střecha do tvaru obráceného "V". Okna nebyla z obvyklého skla, ale byla nabarvena do červena, krvava. Vešli dovnitř a obklopilo je temné, červeně zářící prostředí, které v nich nevzbuzovalo zrovna nejpříjemnější pocity a myšlenky.. Když se rozhlédli, viděli pouze volné prostranství a na konci byl vidět jakýsi stůl, který se třpytil i na tu velkou vzdálenost, na niž od něj byli. Pomalu a nejistě se pohybovali tajemným prostředím a konečně dorazili ke svému cíli - stolu. Jediným pohledem z této vzdálenosti zjistili, že je ze zlata. Na jeho povrchu bylo vyryto několik znaků, které nikdo z přítomných nikdy v životě neviděl. Sallin zvedl hlavu a podíval se před sebe a to, co uviděl mu vyrazilo dech......... a jen mlčky postrčil vedle stojícího Cordaina a ukázal rukou před sebe. Ten na tu podivnost upozornil i ostatní a tak všichni hleděli na.....:
Na zdi tam visel prapor, na němž byl tajemný kruhový symbol, který obsahoval další čtverec, dotýkající se kruhu pouze svými vrcholy. V tomto obrazci byla vyobrazena kapka krve. Vše bylo v červené na černém pozadí, ale to nebylo to nejhrůznější, co tato zeď obsahovala... Dalo se říct, že to bylo to jediné, nad čím se dalo zamyslet. Ten zbytek, který visel na zdi byla torza lidských těl, respektive elfích a trpasličích těl, nabodených na kopí. Všem tělům chyběla hlava a jedna končetina.
Členové skupiny se na sebe jen tiše podívali, stále ještě nevěříc svým očím, jen Sheana se odvrátila, protože jí tento pohled připomenul tragédii, která se stala nedávno celé její rodině.
Co....co to je ??? roztřeseným hlasem se otázal Myen.
Já nevím, ale raději půjdeme ven, nevzbuzuje to ve mně příliš dobré pocity, navrhl Sallin Zendor a ostatní velmi rádi souhlasili.
Když se ocitli na čerstvém vzduchu, pohled Deeany padl na mrtvá těla a ona si všimla něčeho, co jim všem předtím uniklo: Všechna ta těla měla vypáleno do kůže na několika místech to znamení krve, které viděli uvnitř na praporci. Situace se stávala vážnou a vyvstávalo množství otázek....
Co se to tu proboha stalo ?? zahájil diskusi rozhodně Dayel.
Něco strašného. Vypadá to jako obětování, mluvil Myen a přitom lehce přivíral oči, jako by mu do očí svítilo slunce, přitom však byla obloha zatáhlá a bylo šero, ....ano, je to obětování ......... silnému, velmi silnému bohu......a zcela jistě to má nějakou souvislost se zmizením lidí....!!!
Ano!!! Jakto, že mezi obětovanými není ani jeden příslušník rodu lidí ??? vyslovila Sheana otázku, která vrtala hlavou všem jejím druhům.
To je právě ta největší záhada, pronesl teď již nejistým hlasem Myen a podíval se na Dayela, jestli nemá nějaký názor, ten však pouze pokrčil hlavou na znamení bezradnosti.
Postupně se takhle obrátil na všechny, ale nikdo si nevěděl rady s odpovědí na tuto otázku. Zdálo se, že mág Myen je v koncích se svým uměním.