Mars II. – Vzpoura

Dušan Tadži Takáč

© 1999-2000

OBSAH:

OBSAH:....................................................................................................................................................... 2

Úvod............................................................................................................................................................ 3

Prolog - Tajemná zpráva................................................................................................................................. 4

Kapitola první - Skupina................................................................................................................................. 6

Kapitola druhá - Tábor lidí............................................................................................................................. 15

Kapitola třetí - Mudrc................................................................................................................................... 19

Kapitola čtvrtá - Pevnost............................................................................................................................... 24

Kapitola pátá - Hledání................................................................................................................................. 36

Kapitola šestá - Hrad................................................................................................................................... 41

Kapitola sedmá - Cesta................................................................................................................................ 52

Kapitola osmá - Odpovědi............................................................................................................................. 70

Kapitola devátá - Prázdnozem...................................................................................................................... 73

Kapitola desátá - Věž.................................................................................................................................. 81

Kapitola jedenáctá - Trollí doupě................................................................................................................... 84

Kapitola dvanáctá - Nástrahy........................................................................................................................ 89

Kapitola třináctá - Zkáza.............................................................................................................................. 96

Dodatek.................................................................................................................................................... 102

Úvod

Třída ze Střední Zemědělské a Vyšší odborné školy, kteří maturovali v roce 1998, si uspořádali setkání po deseti letech. Jako dárek dostali od ředitelství jejich bývalé školy dárek - let raketoplánem kolem Země. S radostí tuto nabídku přijmou a za týden se teleportem přenesou na startovací plochu, kde se seznámí s kapitánem lodi - Mindem. Jejich výlet se však těsně po startu změní v noční můru, když se raketoplán odchýlí od svého kursu a Mind konstatuje, že není návratu a musí se spoléhat na pomoc ze Země. Pomalu ztrácejí naději ve vysvobození a smiřují se se svým osudem. Pak Mind zjistí, že jim hrozí srážka s Marsem, ale že palivo již pravděpodobně nebude stačit na to, aby ubrzdili svoje přistání. Již podruhé se musí smiřovat se smrtí. Těsně před vstupem do gravitačního pole Marsu Mind zapíná zpětný chod a všichni společně doufají v zázrak, stojíc u oken raketoplánu. Ucítí náraz a všichni jsou v bezvědomí. Když se probudí, zjistí, že Mind je mrtev, jinak se kupodivu nikomu nic nestalo. Naleznou skafandry a vyjdou ven na půdu Marsu, kde Minda pohřbí. Když tak stojí nad jeho hrobem, uslyší podivný zvuk, ale když si uvědomí, co to je, už je pozdě a ani během již nezachrání svoji pozici. Dveře raketoplánu se neznámo jak zavřely. Jsou vydáni napospas nehostinnému povrchu Marsu a zbývající zásobě kyslíku ve skafandrech. Jejich jediná šance na život spočívá v nalezení nějaké inteligentní formy života, ale i tak je tato šance velice nereálná, přesto se vydávají na cestu. Jedna z žen uvidí jeskyni a vyběhne jí vstříc s falešnou nadějí v srdci, ale zapomenouc na sníženou gravitaci Marsu spadne a rozbije si helmu o kámen. Všichni se kolem ní shluknou s očekáváním, že je mrtvá. Její muž však po chvíli s radostí zjišťuje, že žije a strhává si z hlavy přilbu. Opět zachráněni.... Dojdou pokojně do jeskyně, kde naleznou odkazy nějaké staré civilizace. Zde také stráví svou první noc, bez vody, bez potravin, ale živí. Když se ráno probudí, zjistí, že venku se vše změnilo. Obklopuje je příroda. Po dlouhých diskusích se vydají na cestu a dojdou do podivného stromového města, kde je uvítá muž jménem Xarn, dle svého tvrzení, elf. Zavede je ke královně elfů, Moruaně, která jim vloží do hlavy několik dotěrných otázek, týkajících se tajemného Poslání a několika dalších věcí. Řekne jim první slovo mystikou zahalené magické formule a poradí jim, ať vyrazí směrem k trpaslíkům. Dá jim k dispozici tři své muže.

Po několika problémech konečně dorazí k trpaslíkům, kde jim sám král řekne druhé slovo a lehce poodkryje roušku tajemství, čímž však uvede na světlo další a další otázky. I on jim poskytne doprovod, který však záhy umírá na mostě, který je jedinou cestou k lidem. Strážním mostě. I tuto nástrahu zdárně překonají a dorazí až k lidem. Zde je však čeká nemilé překvapení v podobě nového vládce, který nic o jejich Poslání neví. Pošle je tedy na výpravu, kterou mají dokázat, že mluví pravdu a slíbí, že se porozhlédne v knihovně svého otce po nějaké poznámce o jejich problému.

Skupinka společnými silami tak tak porazí pavoučí královnu a vrátí se s lékem pro královu matku. Ten jim na oplátku sdělí část zaříkávadla, kterou mezitím zjistil. Jejich odchod je ještě zkomplikován nenávistným přístupem lidí k elfům a tak musí za pomoci neviditelnosti uprchnout.

Jejich putování má teď vést k poslednímu, čtvrtému národu, který však nikdo nezná, ale elfové doufají, že se jim podaří najít cestu. Probojují se skrz nástrahy všech čtyř živlů: země, vzduchu, vody i ohně a dojdou k Bráně pravdy. Zde stojí lidé, kteří čekají na přijetí od nejvyššího národa, ale ten na ostatní národy zanevřel po nečestném útoku, který je stál mnoho drahocenných životů. Proto kdo chce být vyslyšen, musí projít Bránou pravdy, která skrývá tři otázky a tři správné odpovědi. Jim se to podaří a přiberou k sobě ještě skupinku lidí, která se vydala na putování k tajemnému národu v mnohem větším počtu, ale většina zahynula při bojích se strážci cesty.

Úspěšně projdou i bludištěm, dungeony, které navazují na Bránu pravdy a pak konečně stojí před třemi sloupy, které se tyčí až do nebe. Těžké stoupání je přerušeno pádem kamení, které s sebou strhne celou skupinku lidských přátel. Nakonec po všech útrapách dorazí až k národu, který hledají - k drakům. Jejich vládce - Warn jim vysvětlí vše ohledně historie Marsu i jejich Poslání. Darkelfové drancují Novou Zemi ze svého stanoviště na měsíci Deimos, který je dutý. Jejich úkolem je teď vyzvednou "děti" Hradu moci pomocí magické formule a na hřbetech draků doletět k Deimosu na závěrečný souboj s darkelfy.

Získají šest artefaktů a draci je donesou až ke vstupu do měsíce. Po utkání s Tyrannosaurem, který má souvislost s minulostí nejen Marsu, ale i Země, pokračují v cestě dál. Lízy použije svůj magický artefakt - čelenku dalekozrakosti, ale je uhranut jedním z darkelfů, pomocí jeho smrtících očí. Ostatní pokračují bez něj, na doporučení elfů, že jediné, co jej může vyléčit je krev darkelfa. Jediné, co mohou elfové udělat je, že zpomalí v okolí muže čas, aby mu nehrozila smrt bezprostředně.

Následuje zdlouhavý a tvrdý souboj s nepřátelskými mágy, který však nakonec skončí vítězně pro skupinu hrdinů. Vyléčí Lízyho a jdou kupředu do hradu darkelfů, kde mají být zbytky jejich národa. Po cestě ještě potkají muže s vlky. V hradu pokračuje boj, ale tentokrát je rychle konec. Pak na náměstí vtrhnou dva muži na koních a svedou mezi sebou souboj. Vysvětlení této skutečnosti se nikdy nedočkají.

Když otevřou bránu do vlastního hradu zjistí, že jejich Posláním bylo vlastně zachránit děti všech panovníků. Warn jim osobně poděkuje. Pak se shromáždí na Atlantidě, kde předtím byli již pro artefakty. Mágové elfů je odešlou z útvaru ne nepodobnému Stonehenge v Anglii domů......

Prolog - Tajemná zpráva

Od návratu z jejich dobrodružství uplynulo několik týdnů. Již se několikrát sešli a brzy je mělo čekat další. Jejich zápal jednoho pro druhého neznal mezí a "srazy" se konaly každý týden v pátek, kde bylo možné. Tentokrát se konalo u Duchyho doma. Hned po maturitě se odstěhoval od rodičů a nastěhoval se do domu, který koupil za peníze, jež nabyl za podivných okolností. Jeho (N)Aiwa basovala ostošest (možná, že i dokonce o 107) a otřesy občas dosahovaly až 10. stupně Richterovy stupnice.

Tak co, jakej byl minulej tejden ??? zeptal se zvědavě Tadži Toma, s níž seděl u společného stolu.                

Ále, přišly mi dvě zakázky, z toho jedna je na opravu jednoskoka (toto slovo nemá žádnou souvislost s Gumídky, ani jim podobnými stvořeními a kupodivu ani se žádnými hopsavými a jumpujícími potvůrkami, jak okamžitě předpokládal Duchy a jeho chuťové buňky začaly dráždit poštěv..., ehm, pardon, žaludek...), a ta druhá na opravu babety (Lízy !! Já stejně vím, že čteš Berrety, ale ..., i když na druhou stranu můžeš vyzkoušet jízdu na Berretě, prej je to docela dobrý a abych nezapomněl, plyn = kohoutek...(v ústraní: Che, che, che, to jsem ho oblaf, to jsem ho dostal, konečně se ho zbavíme..).

To zrovna není moc..., uznal Tadži.

No, není, nervózně pronesl Tom. A co ty ??

Já pořád píšu, ale moc mi to nejde, tak radši provozuju ten, jak se to jmenuje.. Skupinovej sex ??? pokusil se s jiskřičkou v oku doplnit Tomáš. Tadži na něj vrhl pohrdavý pohled a pak pokračoval:

Přece ...., nestačil ani doříct a přiřítil se Lízy a už z dálky vykřikoval:

Kde, kde ??? Kde je grůpáč ?? Já chci taky !!!!!!! a jeho dosavadní cestu, kterou přišel bylo možno sledovat slinovitými stopami, jež za sebou zanechával.

Sakra držte huby. No přece ....

Už to mám : Bordel !!! Tak ty seš ta slavná bordelmáma z Bystřice, co ? s pohledem plným uspokojení a poznání šťouchl do Tadžiho loktem Tom.

Grrrrr...., JÁ PROVOZUJU INFORMAČNÍ SERVER !!!! rozkřikl se na ně oba Tadži.

Takže žádnej grůpáč ?? obrátil se smutně na zpáteční cestu Lízy. Chvilku se oba odmlčeli a pak se jako na rozkaz zaráz zvedli a nasměrovali své kroky k Duchymu.

Tak co ty, Duchy, domácí chůva vynáší, vynáší ??? vtíral se okamžitě Tom "Masař".

NE ! vztekle se na něj obořil Duchy. Ti spratci jsou čím dál tím drzejší a včera jsem jednoho skopal do hranaté kuličky a rodiče mi za to ještě poděkovali, prý mají skvělou sedačku. Ale pak se začali ptát po synovi a byl malér.....

Nevyhodili tě ??? dorážel dál.

Zatím naštěstí ne, ale za těch 750 kreditů měsíčně to za moc nestojí. Ale co se dá dělat...., konstatoval smutně a zahleděl se směrem k vytrínce, kde visel na hřebíčku Plášť neviditelnosti...

Náhle se celá budova začala otřásat, jako při zemětřesení a začala panika. Náhle to ustalo, ale uprostřed místnosti zářil nápis :

ZÍTRA, V 15:15, PŘED SZEŠ.

Podpis : ŽADATEL.

Sakra co to má znamenat ??? rozhořčil se Duchy, když si přečetl vzkaz a uvědomil si, že je u něj na podlaze...

To neví nikdo..., promluvil za všechny Petr.

Co myslíte, co se může dít, kdo může chtít, abychom se s ním sešli ??? Co může chtít ?? uvažoval nahlas Tadži.

To se snad dovíme zítra na daném místě, snad, navrhl Řvod. Takže tam půjdeme ??? otázala se Eva Peterová.

Co se nám může stát ?? Půjdeme, samozřejmě, že ano, odpověděl na to Řvod. Pro dnešek to tedy ukončíme a zítra o čtvrt na čtyři všichni před školou, jasné ??? rozkřikl se ze své výšky Duchy.

JASNÉ, odpověděli s úsměvem všichni. A tak se rozešli do svých domovů....

Ve tři hodiny se všichni již nedočkavě rozhlíželi a čekali co se stane. Mlčeli... Napětí převládalo a oni tušili, že to bude mít něco společného s jejich nedávným "výletem" na Mars, ale nikdo si nemohl být ničím jist... Odbilo čtvrt na čtyři a na plošině teleportu, jímž se před pár týdny vrátili domů se objevila postava. Málokdo z kolemjdoucích, pokud by se někdo takový naskytl by si všiml jedné zvláštnosti na tomto člověkovi. Všichni členové bývalé stejné třídy si však byli po jednom pohledu jistí, že před nimi stojí elf. Špičaté uši jeho původ charakterizovaly zcela jasně. Chvilka mlčení obklopila všechny účastníky, nežli se po nich postava rozhlédla a promluvila:

Mám radost, že se znovu setkáváme, v tu chvíli v něm Zdeňka poznala elfa, s kterým ...., ačkoliv to ani v této chvíli není ve veselé situaci. Na naší planetě se opět vyskytly problémy, možná dost velké na to, abych vás požádal....

O pomoc ??? vskočil mu do řeči netrpělivý Tadži.

Ano, o pomoc..., odpověděl elf s trpkým úsměvem a chtěl pokračovat, jenže tentokráte Duchy s úsměvem přistoupil a prohlásil:

Tak to se na nás můžete spolehnout. My s radostí půjdeme a pokusíme se vše dát do pořádku...., když tohle pronesl, obrátil se na ostatní, kteří jeho slova kýváním jen potvrzovali.

Ale....., snažil se opět začít elf.

My víme, že to bude nebezpečné, ale my se nebezpečí nebojíme, my jsme připraveni vše dát do pořádku..., vzkřikl vzrušeně Řvod.

NE !!! lehce zvýšil hlas návštěvník. Mým posláním je přinést kouzelné věci, samozřejmě, pokud budete ochotni je našemu národu poskytnout zpět po tom, co jste je obdrželi jako dary....

Všichni mlčeli a tak elf pokračoval....

Neberte to tak, že si myslíme, že byste nedokázali zdolat toto nebezpečí, ale prostě vám nemůžeme říkat pokaždé, kdy se na naší planetě objeví nebezpečí... My potřebujeme své vlastní hrdiny, kteří budou vždy k dispozici, budou bedlivě střežit křehký mír mezi národy a budou dohlížet na všechny nebezpečně se vyvíjející spory. Jménem všech členů našeho národa vás prosím, vraťte nám vaše kouzelné předměty, dokud ještě je čas na zastavení pohromy, která byla předpovězena.

Elf se odmlčel a napjatě pozoroval výrazy ve tvářích všech, kteří tu před ním stáli, jemu moc dobře známých povah - horlivého, nevěřícího a tajemného Lízyho, vysokého Duchyho, rozvážného Petra, bojovného Řvoda, odlišného Toma a magickými schopnostmi nadaného Tadžiho. Ženy tušili, že jejich mužští kolegové svádějí velký vnitřní souboj, jehož výsledek brzy vyjde najevo. Petr pozvedl hlavu a pomalu začal mluvit, jak se zdálo za všechny:

Vidím, že máte opravdu problémy a váš nápad, ačkoliv nás zbaví jediného hmatatelného, co nám ze souboje s Darkelfy zbylo, uznávám. Hlavní jsou přece naše vzpomínky a ty nám nikdo nevezme a proto souhlasíme a předáme vám kouzelné předměty.........

Elf jen přikývl, jako by to očekával a promluvil:

Je mi jasné, že je tady nemáte, a proto je doneste zítra na toto místo ve stejný čas, abych je mohl přepravit na naši planetu.... Souhlasíte ????

Kývání mu šlo vstříc jako odpověď.

Druhý den ve stejnou dobu opravdu všechny věci donesli: -čelenka dalekozrakosti -meč síly -náramek pána vzduchu -holy staff -boty rychlosti -plášť neviditelnosti

Ležely na teleportu a kolem nich se choulilo téměř třicet postav a čekaly, co se stane. Bylo 15.14 a za minutu se měli rozloučit s hmotnými důkazy jejich dobrodružství. Ve stejný okamžik, kdy se rozezněl zvon, se na teleportu zajiskřilo a věci byly pryč, na jejich místě se však snášel k zemi popsaný papírek.... Řvod, který stál nejblíže, se k němu okamžitě vrhl a četl:

Díky za všechno. Toto bylo naše poslední setkání. Zaručuji vám, že se artefakty dostanou do správných rukou a nebude jich zneužíváno k nesprávnému účelu. Mějte se krásně, hrdinové.......

Priast

Kapitola první - Skupina

Hospoda v elfím městě Nemiu byla rozlehlá. Množství stolů a židlí vyvažoval dostatečný počet hostů a tím i velká tržba. Všude byly vytvořeny vesele se bavící skupinky, jen v jednom rohu seděl osamocený muž.Byl vysoký, mladý, pohledný, nevypadalo to však, že by se tu ohlížel po dívkách. Zdálo se, že na ně v tento okamžik nemá ani pomyšlení. Od pohledu ušlechtilé rysy dávaly tušit, že by to mohl být elf, ale jeho divoké oči byly lidské........

Muž měl na sobě zelený kabát, který byl jakoby sestaven z neuspořádaných kousků obrazů, pohledu do jeho očí zabraňovala přes hlavu přetažená kápě a na nohou měl navlečeny hnědé kalhoty. Bylo vidět, že je to muž, který již zažil mnoho nebezpečí. Veselý ruch v hospodě přerušil náhlý příchod dvou mužů, kteří byli ostatním návštěvníkům hned po svém příchodu divní a přilákali pozornost všech přítomných očí. Jejich oblečení se sestávalo z obleků zlatých barev, na nichž na pravé straně byl kruh, který obsahoval strom a nad ním auru. Z tohoto pohledu se podezření elfů a lidí v hospodě ukázalo správným - měli před sebou nejbližší příbuzné královské rodiny elfů.

Ti se jen s klidem rozhlédli a pozorně prohlíželi všechny osoby, sedící u stolů. Pohled se zastavil až na cizinci v zadním koutu, oba se na sebe otočili a významně na sebe kývli hlavami - To je ten, kterého hledali !!!

***

Když se její modré oči otevřely, bylo již pozdní ráno a oknem k ní doléhaly zvuky tržiště. Chvilku trvalo, než si uvědomila co se stalo.... Ach ano, už si vzpomínala:

Minulé ráno byla ještě u svého otce, kterému pomáhala. Její otec byl druid a staral se o Hurínský les, kde jejich rodina bydlela. A pak ....... pak přišli oni - trollové. Matku a bratra zabili na místě a před jejíma očima si je pak upekli na ohni. K čemu jí byla snaha, křik, pláč, výhružky, k čemu jí byla její krása.......

Pod dlouhými plavými vlasy se znovu roztřásla hlava pláčem při vzpomínce na tu hrůzu. Z očí opět kanuly slzy.....

Musí  to vydržet, musí být silná. MUSÍ !!! A tak vzpomínala dál:

Její otec se vrátil o chvilku později a když našel jen opuštěnou chalupu, začal hledat svou rodinu, ale jen do chvíle, nežli se na něj vyřítilo deset obrovských trollů a ze zálohy jej bez nejmenších problémů přemohli. Přesto, že její otec byl nejsilnější muž, jakého kdy viděla, způsobil pouze malé škrábnutí dvěma trollům, ještě než mu vzali jeho dýku. Pak jej hory masa téměř ušlapaly a tak, když se konečně prach usadil mohla svázaná dívka vidět pouze zakrvavenou postavu, v níž by svého otce málem nepoznala. Ten však, když zjistil, co udělali s jeho manželkou a synem se nečekaně vzchopil a kulhavě doběhl k dívce. Nežli se trollové znovu vzpamatovali, rozvázal jí pouta a ještě stačil zakřičet:

BĚŽ !!!!!!!!!

Pak se na něj vrhli všichni trollové kromě dvou, kteří se ihned vydali pronásledovat nebohou uprchlici. Běžela seč jí síly stačily, ale zdálo se, že to je marný boj. Po několika minutách ji trollové začali dohánět a jí docházely síly. Zdálo se, že trollové letí a téměř se nedotýkají země. Při pohledu na jejich na pohled nemotorná těla by člověk neřekl, jakou dokážou vyvinout rychlost. Dívka se zmateně ohlédla a viděla, že trollové jsou již několik metrů za ní. Jak se však ohlížela, její nohy se zadrhly o nejbližší na zemi ležící větev a nebohá dívka byla vydána na pospas oboum trollům.

***

Muž se jen ledabyle ohlédl po příchozích a když spatřil, že se dívají jeho směrem, přeběhl mu mráz po zádech.

Už ho zase z něčeho chtějí obvinit ??? Jakmile mu na mysli vytanula tahle myšlenka, pomalým pohybem vstal, nenápadně po očku sleduje oba cizince, kteří se už dali do pohybu jeho směrem. Muž změřil vzdálenost mezi sebou, muži a dveřmi. Bylo jasné, že na útěk dveřmi je již pozdě a tak se jediným rozhodným skokem vrhnul do okna. Sklo zařinčelo a uprchlík vypadl ven na trávník. Na svalu pravé ruky cítil několik potůčků krve.

V okamžiku, kdy se vztyčil do své obří výšky a rozhlížel se, vyrazili ze dveří hospody muži, ale na tvářích neměli ten rozhodný výraz královniných vyslanců. V očích se jim zračilo překvapení a strach. Oba elfové se zastavili, když uviděli objekt svého zájmu stát několik metrů od sebe. Jejich pohled sklouzl na mužovu ruku, držící se pevně rukojeti meče a následně na jeho sevřené rty, které jasně značily, že se nehodlá vzdát bez boje. Elfové se dali do pohybu k němu, ale k mužovu překvapení drželi ruce sepjaté nad hlavou na znamení, že přicházejí v míru a nechtějí mu ublížit. Bouře nevěřícna v mužově duši doznala vrcholu. Nebyl si jist, na čem je: je to jen lest a nebo opravdu muži přicházejí v míru a mají nějakou důležitou zprávu ????

Možná by mohli mít zprávu o jeho rodičích..... !!!!

Při tom pomyšlení se mu až zastavil dech. On o nich věděl jen málo. Elfové ho našli, když mu byly 2 roky poblíž svých lovišť v lese. Od doby, kdy dospěl pátrá po svých rodičích, ale stále měl jen vzpomínky na ten první rok života, které byly velice nejasné.

Věděl, že jej vychovával muž, asi jeho otec. Na matku si nevzpomínal. Otcův obličej si pamatoval jen málo, ale byl si jist, že byl lidského původu, takže matka musela být elfka !!! Jediné, co si pamatoval bylo několik vět, které jeho otec vyslovil.

Ty věty, ačkoliv to byly jen slova, jej svou přítomností vždy při té bolavé vzpomínce, zahřály na duši. Při jedné návštěvě elfího hradu, když mu byl přidělen pás muže, se královna jen slůvkem zmínila o tom, že jednou určitě nalezne klíč...... Třeba nadešel čas........

Ještě jednou pohlédl do tváří mužů, kteří se blížili velmi pomalým a nejistým krokem a očima viseli na jeho meči, jehož rukojeť stále pevně svíral. Pak se zastavili a vrhli upřený pohled na něj a on jejich pohled opětoval. Ta upřímnost, která jej praštila do očí, ta jej přesvědčila, že mír nepředstírají. Už si byl jist, že ho nechtějí zase zavřít.

Tentokrát to bylo jiné......

Elfové došli až na krok od něj a zastavili se. Pomalým pohybem spustili ruce a ten napravo začal mluvit:

Jsme tu z královnina příkazu. Nepřišli jsme Vás zatknout. Jejich Veličenstvo královna Moruana vás chce vidět, je to ve velice důležité záležitosti....

Muž se tak tak udržel, ale zachoval způsoby a pouze přikývl a bez otázek následoval královské příbuzné, jen tak ledabyle setřel krev, která mu již mezitím na rameni zaschnula a vytvořila útvary podobné korytům řek.

Jejich cesta byla dlouhá. K Enturiu, jak se elfí Město stromů jmenovalo to byl z Hargu pěkný kousek cesty.

Procházeli lesem. Zeleň panovala všude kolem a jak bylo vidno, nebyli v lese jedinými živými tvory, ale zvířata elfy respektovaly a proto od nich nehrozilo žádné nebezpečí.

Po dni cesty se utábořili ve vesnici, která se jmenovala Muin. Její obyvatelé nebyli zrovna vstřícní k elfům. Byla to trpasličí vesnice, protože po cestě do Enturia museli překřížit malý výběžek, který činila trpasličí provincie, ležící v členitém terénu elfího státu.

Ubytovali se v hospodě. Elfí potomci povečeřeli v klidu a bez mluvení a tak se muž nedozvěděl opět nic. Stále mu probíhalo hlavou, co se to tu děje, co po něm královna může chtít. Prostě nedokázal pochopit, jak on, obyčejný nalezenec může být Moruaně prospěšný. V tomto hloubání strávil celou večeři. Po ní se všichni tři zvedli a vydali se do pokojů, kde zanedlouho tvrdě usnuli zaslouženým spánkem.

***

Trollové se během několika vteřin ocitli nad jejím mladým a třesoucím se tělem a spokojeně - pokud se na jejich tváři vůbec nějaký výraz dal vyčíst - se na sebe podívali. Jejich obrovské ruce uchopily jemnou dívku a zatřásly s ní za podivného huhlání. Ona věděla, že je to trollí řeč, ale nerozuměla jí, protože žila v kraji, kde se trollové vyskytovali pouze velmi vzácně. Ti se drželi spíše v chladnějších oblastech.

Pak se ale stalo něco neočekávaného. Zpoza několika stromů se ozval výkřik. Trollové se zmateně otočili, dívku pustili na zem a bez dalšího zájmu o ni svoji veškerou pozornost nasměrovali směrem ke stromům. Vedle nich se na chvilku objevila postava v červeném plášti, která však v ten samý okamžik, kdy se objevila opět zmizela. Trollové navýsost rozzuření tímto vystoupením se vrhli směrem k domnělému muži. Když se ocitnuli na úrovni řady stromů, náhle jeden z trollů cosi překvapeně zahuhlal a svalil se k zemi, kde zůstal bez hnutí ležet. Druhý, vida co se stalo s jeho kolegou jakoby zkameněl a jen se rozhlížel, kdo to způsobil, ale za stromy nikdo nebyl.

Troll stále zíral na místo, kde měl podle nich stát ten muž, který se je opovážil rušit. Obr zaostřil na pohyb, který zahlédl asi 5 metrů od sebe. Bylo to několik teček, které se pomalu plynule točily dokola kolem pomyslného slunce. Po chvilce však těch teček začalo přibývat. Kolem se začala tvořit zvláštní modrá záře a ty tečky se začaly vsakovat jedna do druhé, dokud nevytvořily nedělitelný celek - na tom místě najednou stála postava muže. Trollův malý mozeček stále nemohl pochopit, co se to tu vlastně stalo, a než se stačil jakkoliv vzpamatovat, koukal zblízka na ostří pečlivě nabroušeného obouručného meče. Pochopil, že prohrál a nežli mu stačil muž zabránit, vbodl si do hlavy svou dýku a mrtev se svalil vedle svého druha.

Dívka, která viděla pouze úryvky a kousky tohoto divadla poznala v tom tichu opětné nebezpečí, rychle vstala a dala se do běhu. Chvilku se jí to dařilo, ale pak cítila, jak to jde stále tíž a tíž, až nemohla téměř ani pohnout nohou.

Když se otočila, viděla, jak k ní přichází muž. Byl středně vysoký, světle tmavé vlasy, červený plášť po kolena pokreslený různými tajemnými symboly, v pravé ruce se mu kýval meč, v levé pevně svíral jakýsi předmět tvaru hvězdy a na prsou viděla jakýsi odznak v tvaru blesku, který vychází z neznáma a směřuje přímo do lidského srdce. Šedé kalhoty a vykládaná dýka u opasku už jen dotvářela osobnost zelenookého cizince.

Otočila se a chtěla opět utíkat. Z toho muže vyzařovalo jakési podivné tajemno a klid, které dívku uváděly v šílenství. Na druhou stranu jeho pohled působil uklidňujícím důvěryhodným dojmem. Nevěděla, jak by se rozhodla, kdyby mohla, ale teď neměla na výběr, byla vydána na pospas tomu cizinci.

***

Když se probudili, zrovna svítalo. Slunce se objevovalo na horizontu a zbarvovalo mraky do krvavě rudé barvy, jako předzvěst jasného a teplého dne. První paprsky pronikly i do pokoje, v němž ještě před chvílí spali tři muži. Než se světelný kužel rozehrál do obvyklých barev, místnost již zela prázdnotou a jen ticho hrálo svou jemnou symfonii.

Cesta ubíhala rychle. Bylo odpoledne a mezi stromy již mohli zahlédnout první stromy Enturia, které ležela na obrovské planině. Jak již muž věděl, v elfím hlavním městě žije přes 100 000 elfů v klidném a tichém souladu. Konečně dorazili do svého cíle. Elfí průvodci se k němu otočili a pronesli:

Počkejte tady. Půjdeme říct královně, že jsme vás nalezli.

Pak už jen sledoval vzdalující se postavy, dokud nezmizely úplně v masách stromů, které byly všude. Jeho myšlenky stále zabíhaly k nejistotě. Nejistotě o budoucnosti - jeho. Několik minut stál s těmito myšlenkami před královskou síní, nežli se konečně znovu objevil, tentokrát již jen jeden z jeho bývalých průvodců a pokynul mu, že může vstoupit.

Uvnitř již jednou byl a tak jej nepřekvapilo podivné královské křeslo, na němž si Moruana hověla. Jakmile jej však královna spatřila, neklidně se zvedla a vykročila k němu, čímž porušovala všechny etické předpisy, jež byly ustanoveny pro vítání návštěv. Zdálo se ale, že nikomu to nevadí a tak se muž opět uklidnil. Pomalými kroky se Moruana přiblížila k němu až na vzdálenost metru a upřeně se na něj zahleděla. Její pohled byl překvapený a zvědavý - po chvilce klidu její ruka spočinula na jeho rameni, což jej překvapilo ještě víc, než to, že královna sestoupila ze svého trůnu, a Moruana začala mluvit:

Vítám Vás, Cordaine Lynchi, konečně jste tady, už jsme nemohli déle čekat.

Uvedla svou další řeč, rozhlédla se až příliš neklidně po davu kolem, který jen pochvalným mručením potvrzoval slova své vládkyně.

Vyskytly se problémy. Ne s naší rasou, ale přesto je důležité, aby to bylo zařízeno co nejdříve. Na včerejšek byla svolána Rada moci. Tuto radu tvoří, jak ví pouze málokdo, pět nejvýznamnějších osob z každé rasy, tedy celkem 20. Členové lidské části rady se však nedostavili a nikdo neví, co se s nimi stalo. Svoje vojáky nebo posly tím směrem nemůžeme vyslat, jelikož se tu lesy hemží trolly a my musíme být připraveni na obranu Enturia. Proto bylo rozhodnuto, že se najde vhodná náhrada, odmlčela se a zadívala se na Cordaina.

A to mám být jako já ???? zeptal se bez ostychu Lynch.

Ano. Vím, že máš odvahu, umíš dobře zacházet se zbraněmi a máš dostatek sebedůvěry na to, abys tento úkol splnil. Přijímáš tedy ?? otázala se královna a uhnula před nejistým pohledem Cordaina.

Nic o tom nevím, ale když si to Vaše výsost přeje...., odpověděl pokorně a poklekl na jedno koleno.

Dobrá tedy. Cordaine Lynchi, tímto Vás prohlašuji za oficiálního posla s důležitým úkolem - najít lidi a zjistit, co se stalo. A nežli se vydáš na dlouhou cestu k území lidí, běž k místu známému jako Ohnivý pařez a počkej tam na další instrukce, jež dostaneš od muže se znakem orla ve tváři. Pak k němu popošla ještě blíže, naklonila se k němu a cosi mu pošeptala do ucha a on jen přikývl hlavou....

Tuto informaci mohl znát jen on.........

Hodně štěstí......, dokončila Moruana a otočila se, jako by chtěla mít celou tuto záležitost rychle za sebou. Cordain chtěl položit královně ještě pár otázek, ale včas se zastavil, vida, že Moruana udělala, co musela a teď jej sleduje opět ze svého oficiálně stanoveného místa na trůnu. Ještě jednou se poklonil a hrdě odkráčel ven z místnosti.

***

Tak krásnou dívku ještě nikdy neviděl. Ani netušil, proč ji ti trollové pronásledovali, jestli měli nějaký důvod, ale zkušenosti mu říkali, že trollové dělají co se jim zlíbí a málokdy se jejich činy podřizují pravidlům spravedlnosti. I tyto poznatky jej vedly k rozhodnutí, že té dívce pomůže, využitím toho mála, co znal z magie.

Byl lehce vyčerpán. Vystoupil zpoza stromů a viděl, jak ta dívka utíká. Možná se ho bála. Možná si myslela, že ti trollové zvítězili. Možná........

Nesmím ji ztratit. Musím ji vidět zblízka..., blesklo mu hlavou a v tu samou chvilku vyslovil magickou formuli - potichu, aby ji slyšel pouze on: Oh nor za.

Viděl, jak dívka zpomaluje, až jí její nohy díky kouzlu nedovolily již ni jeden krůček. Pak se začal pomalu a opatrně přibližovat. Dívka otočila hlavu a vzdorným pohledem si jej prohlížela. Na desetinu vteřiny se jejich oči setkaly a on pocítil bodnutí u srdce. Z těch očí se mu zamotala hlava a musel sebrat všechny své zbývající síly, aby se nemusel zastavit.

Došel až k ní. Stála před ním, oblečená jen v bílé blůzce, která ještě zdůrazňovala její vypjatou hruď a v roztrhané červené sukýnce, která vcelku nesahala dál než po kolena, takže teď sotva zakrývala to, co bylo její úkolem zakrývat před nenasytnými pohledy mužů. Světle hnědé vlasy jí vlály ve větru a modré oči těkaly na něj a k lesu a zase na něj. Tváře byly červené vynaloženou námahou a jemu trvalo dost dlouho, než se přinutil promluvit:

Kdo jsi ???? To bylo jediné na co se zmohl.

Když si uvědomil, jak neslušně začal rozhovor, zčervenal a čekal na reakci. Dívka však očividně tuto otázku přešla a sama začala konverzaci z opačného konce, stále ještě ustrašeným hlasem:

To vy jste zneškodnil ty trolly ??? Proč ??? Jak ?? A kdo..

Muž pokynem zastavil příval slov, jež se náhle hrnuly z dívčiných krvavě vznešených rtů a bez dalších okolků se jal objasňovat situaci:

Jmenuji se Myen Enigma a jsem bojový mág. Jsem na cestě k Ohnivému pařezu, kde mi má být dán nějaký úkol, který je prý v zájmu všech národů. Když jsem šel kolem, uslyšel jsem dupot trollů, který po chvilce utichl. Moje zvědavá povaha mi nedala a přišel jsem blíž. Jakmile jsem uviděl dva trolly sklánějící se nad bezmocnou dívkou, musel jsem jednat..... A teď jsem tady...........

Odmlčel se a dívka již klidnějším hlasem s lehkým přízvukem vděčnosti začala popisovat svoji situaci.

Bála jsem se a tak jsem začala utíkat, ale něco mně v tom zabránilo... To jste byl vy ???? Děkuji vám, zachránil jste mi život.............

Její hlas, který byl už předtím jemný, že kdyby se do něj opřel lehký vánek, Myen by se bál, aby se nezlomil, se stal tišším:

Škoda, že jste to samé nemohl udělat s mými rodiči a bratrem............, přemáhala pláč, ale já je pomstím !!! Přísahám, že je pomstím !!

Její ušlechtilá elfí tvář se stáhla grimasou bolesti a rozhodnosti a z jejich očí se staly bouřkové mraky....

Kamže jste říkal, že to jdete ??? zeptala se a snažila se chytit té myšlenky, která jí právě proběhla hlavou.

K Ohnivému pařezu, proč, znáte cestu ??? překvapeně se zeptal Myen.

Ano, mohu vás tam dovést... Tady, a mávla rukou za sebe směrem, kde ještě před hodinou stál její domov, už nemám co pohledávat. Musím odtud pryč, zkusit zapomenout.

Před vzpomínkami neutečete, ale když myslíte,.......???? Jak se vlastně jmenujete ??? zeptal se zmateně.

Sheana........., pronesla.

Sheana, rozeznělo se to jméno v Myenově mysli a rezonovalo tam do gigantických ozvěn, kterým se ani svými magickými schopnostmi nedokázal bránit.

Ale musíme ihned vyrazit, abysme dorazili do soumraku do Sirenu, jak již jsem řekl - je to velice důležité, takže jestli proti tomu nic nemáte......., domluvil a rukou naznačil směr chůze. Sheana pouze přikývla a vydala se po jeho boku na cestu.

***

Vzpomínala na to, jak se vedle toho mága cítila klidně, vyrovnaně a bezpečně. Všechny její problémy, jako by neexistovaly - možná, že to bylo nějakým kouzlem, které použil, aby ji uklidnil a aby ji netrápila bolest. Kéž by to přetrvalo navždycky......

Pak dorazili do města a ubytovali se v jediné hospodě, která v Sirenu byla - U křivého háku.

Teď bylo ráno, ale ona měla všechny vzpomínky na včerejšek ještě v čerstvé paměti a ty vzpomínky pálily, jak se chtěly probít na světlo její pozornosti. Ale ona se snažila, seč jí síly stačily již na to nemyslet, protože pokaždé, když se jí to znovu vybavilo, bylo to, jako by to celé prožívala znova. Pomalu se zvedla z postele a rozhlédla se po pokoji, který si včera nestihla ani pořádně prohlédnout, jak byla unavená. V malé místnůstce stála pouze postel a po její pravé straně bylo na zdi pověšené zrcadlo, před nímž stál malý stoleček a židle. Její pozornost upoutaly šaty, které byly přes tu židli přehozeny a pak si uvědomila, že její šaty zmizely. Na stolku ležel lístek:

Myslel jsem si, že by se vám to mohlo hodit...

Myen

Již poněkolikáté pocítila vděčnost k tomuto člověku. Nic pro něj neudělala, a on se o ni takhle staral - nejdříve jí zachránil život, pak ji vzal s sebou, protože neměla kam jít a teď..... teď jí dokonce i koupil nové šaty.

To přece nemohlo být jen tak....... ???

Ale po chvilce neplodného uvažování to vzdala, zavrtěla nechápavě hlavou, navlékla na sebe hezkou modrou halenku a hnědé kalhoty. U těch kalhot se na chvilku zastavila a uvažovala zdali si ji Myen s někým nespletl, ale pak uznala, že na takovou cestu, jaká je čeká se sukně nehodí a nakonec tedy musela uznat, že Myen má opět pravdu.

Setkali se u stolu při snídani. Ani jeden z nich nepromluvil, ale Sheana na sobě cítila celou dobu snídaně Myenův laskavý pohled, ale oči nezvedla, protože na sobě nechtěla dát poznat druidské schopnosti. Po snídani si vzali věci a připravili se na cestu.

Jak je to odsud daleko ??? otázal se Myen, pevně se dívajíc Sheaně do jejích očí, které mu to ráno připomínaly mořský záliv, přestože moře nikdy na vlastní oči neviděl a znal je jen z vyprávění.

Asi půl dne cesty, odpověděla bez rozmýšlení Sheana a s nenápadným úsměvem uhnula očima před Myenovým pohledem. Po chvilce již právě vycházející host hospody U křivého háku mohl pouze v dálce zahlédnout siluety dvou poutníků....

***

Les tiše šuměl a bylo slyšet pouze občasné zapraskání větviček, které značilo přítomnost živé bytosti v okolí. Vyčkával.....

Za okamžik se na malém paloučku před ním objevil srnec. Mužík schovávající se v blízkém křoví se lehce usmál - konečně má kořist !!! Srnec větřil, ale vítr foukal z jeho strany, takže nemohl ani tušit přítomnost lovce. Po chvilkovém váhání se opět sklonil a dal se do poklidné pastvy, na což čekal jeho vrah. Vzduchem zasvištěla sekyrka a srnec, nežli stačil jakkoliv zareagovat ležel na zemi s rozpolcenou lebkou. Lehce přikrčená postava se vynořila z křoví a případnému kolemjdoucímu by vytanul před očima tento obraz:

Lovcem byl trpaslík, měřící asi 135 centimetrů s pevnýma jiskrnýma očima, s tmavými dlouhými vlasy svázanými do úhledného culíku, u opasku se mu houpala pouze malá stříbrná dýka. Jeho oblečení bylo celé hnědé, s mnoha třásněmi a několika malými dírkami, které utržil při soubojích. Trpaslík kráčel dál a konečně dospěl k srnci, který byl na pohled málem větší než jeho malá postavička. Jedním pohybem vytrhl sekeru z hlavy srnce a zastrčil ji za opasek vedle dýky. Pak se obezřetně rozhlédl a jal se srnce stahovat z kůže a porcovat. Když byl s prací hotov, zamnul si zakrvavené ruce a batoh plný masa si hodil na záda. Kostru a vnitřnosti nechal na pospas mrchožroutům a šel dál svou cestou. Po chvíli došel na cestu, po níž pokračoval dál. Netrvalo dlouho a došel na rozcestí, kde na prostředním stromě visela tabulka:

Rozcestí u Ohnivého pařezu. Trpaslík jen zakroutil hlavou a chtěl pokračovat v chůzi dál, když vtom mu zastoupil cestu muž. Byl vysoký a u pasu se mu houpal meč. Byl to elf. Trpaslík bez jediného zaváhání tasil svou sekeru a byl připraven se bránit.

***

Země v lese se otřásala lehkými záchvěvy. Zvířata zalézali ustrašeně do svých domovů v obavách o svůj život. Za chvilku se objevil na dohled zdroj těchto vibrací - obr. Když stvoření přišlo blíž, šlo rozeznat, že je trollího původu, trollí žena. Její tělo kamenné barvy bylo zakryto jen na těch nejdůležitějších místech cáry látky. Přesto, že to byla žena, na těle jí hrály svaly, které by mohl závidět lecjaký trollí bojovník. Na krku se jí houpal symbol slunce, což znamenalo, že je to vyděděnec trollí společnosti. Nahlédněme trochu do její paměti, abychom se o ní dozvěděli něco víc:

Když jí bylo osm, její druhové a družky u ní objevili zvláštní schopnost - učila se rychleji než ostatní, byla mnohem bystřejší, rychlejší a vyvinutější na svůj věk a měla mnohem větší smysl pro city... Všichni jí začali pohrdat, až jednou slovní narážky přerostly v roztržku, jejímž hlavním iniciátorem byl náčelníkův syn. Trollice se musela bránit těm několika vrstevníkům, pokud chtěla přežít.

Potom, co ji těch 7 trýznitelů obklopilo, a začalo na ni dorážet, držela se zpátky, ale pak Gwayr, náčelníkův syn, vykřikl:

Ty zbabělá babo !! Naše statečná Deeana Ville se bojí ??!!! To se ani neumíš bránit ?? Co si o sobě myslíš, že jsi něco víc ?? Tvá matka taky nestála za nic, stejně jako ty !!!!!

Nebýt té zmínky o matce, možná by se byla udržela, ale tato poznámka v ní vzbudila velký vztek a nenávist, kterou už dlouho přechovávala v sobě vůči těmto trápičům. Byla o hlavu větší, ale proti 7-mi násilníkům neměla příliš šancí. Přesto pocítila chuť vybít ze sebe všechen vztek, který si již několik let udržovala v tom nejzazším koutě svojí duše... Její první rány byly nesmělé, další však postupně získávaly na prudkosti, razanci a odvaze, až nakonec nekompromisně rozdávala kolem sebe dělovky, jakých byl s problémy schopen 18-ti letý troll. Nechtěla nikomu ublížit, jen se chtěla probít ven z toho kroužku, na svobodu, k otci a ostatním, kteří se shromáždili kolem, ale kupodivu nezasahovali. Chtělo se jí brečet, že ji otec nechal na pospas těmto malým supům, ale bila kolem sebe dál a dál, až náhle jednou její sevřená pěst narazila tvrdě na Gwayrovu lebku, v ten samý okamžik se ozvalo prasknutí a náčelníkův syn se zhroutil k zemi.

***

Trpaslík upíral pevně svůj zrak na nečekaného útočníka. Elf však nevyzařoval žádné známky agresivity a trpaslík na chvilku zapochyboval o tom, že na něj chce zaútočit a s jasnou myslí se mu opět podíval do očí. Pak elf, místo útoku konečně promluvil:

Jmenuješ se Sallin Zendor ???? Trpaslík zůstal stát jako zmražený - odkud zná jeho jméno ?? Ale pak se rozhodl, že s tím cizincem bude hrát jeho hru..

Ano, to jsem já, proč se ptáš a kdo jsi ???? zeptal se nezastíraje svou zvědavost.

Jsem Cordain Lynch a jsem posel královny Moruany. Mým úkolem je splnit životně důležité poslání..., promluvil muž.

A co s tím mám společného já ? otázal se Sallin.

Než jsem odešel, královna mi sdělila, že tudy brzy půjdeš a že ti mám od ní vyřídit vzkaz. Máš tu se mnou zůstat a počkat na muže se znakem orla ve tváři..., ochotně mu dál vysvětloval Cordain, jak tvrdil, že se jmenuje.

A jak mi chceš dokázat, že mluvíš pravdu a že nejsi jen prachobyčejný zloděj, který mě nechce zatáhnout do pasti ?? změnil trpaslík přátelský tón na nedůvěřivý.

Nemohu ti to nijak dokázat, ale věřím, že nevypadám tak nedůvěryhodně, abych byl považován za zloděje...., znejistěl Cordain.

No právě !! chytil se stébla Sallin.

Dobrá tedy. Když chceš, vezmi si moje zbraně, pokusil se jinak Cordain a při těch slovech podal trpaslíkovi svůj meč i dýku a Sallin konečně přikývl, dvě postavy zmizely v křoví a na Rozcestí u Ohnivého pařezu se opět rozhostilo ticho a klid.

***

Boj utichl a čumilové se seběhli, aby se podívali, co se stalo s nástupcem jejich velitele. Brzy však poznali, že Gwayr je mrtev.

Vztek si začali vybíjet na Deeaně, ale propukaly i hádky mezi nimi, kdy se mísily dobré názory na náčelníka se špatnými a hrozilo vypuknutí velké bitky. Pak vše jako na povel ztichlo, protože přišel Qrut, náčelník trollího rodu.

Očima přehlédl všechny přítomné, jen chvilkový pohled věnoval svému mrtvému synovi a nedal na sobě znát žádný cit - to byl zákon trollů. Ona byla dítě a tak mohla ještě plakat, ale jako dospělá bojovnice byl ji za pláč čekala ukrutná smrt. Znovu se rozhlédl po shromážděných a jeho pevný hlas se rozlehl údolím:

Co se tady stalo ???

Jeden z iniciátorů toho všeho vykřikl:

Tady Deeana vyhrožovala Gwayrovi, urážela jeho i vás, a on chtěl bránit svoje jméno. Snažili jsme se je od sebe odtrhnout, ale bylo již příliš pozdě, pak jej Deeana srazila na zem a on zůstal bez hnutí ležet.

Náčelník pozvedl obočí, upřeně se zadíval na Deeanu a tvrdým nekompromisním hlasem, před nímž se nedalo lhát se zeptal:

Je to pravda ??? Deeaně se rozklepalo celé tělo. Slzy jí vstoupily do očí a ona se pokusila promluvit:

Já............, já......, to on, ukázala na Gwayrovo tělo, urazil moji matku !!!!!!

Při posledních slovech již stála zase vzpřímeně.

To že by můj syn udělal ??? rozkřikl se Qrut a pichlavý zrak zabořil hluboko do nitra Deeany, jako by chtěl sám najít odpověď na svou otázku. Lžeš !!!!!!!!

Deeana jen zklesle sklopila hlavu. Neodvažovala se odporovat svému náčelníkovi a jen lehce zavadila pohledem o otce, který stál o kousek dál a právě se hlásil o slovo:

Jestli to udělala, zaslouží si potrestání. Musí zemřít !!!

Toto že řekl její vlastní otec ???? Její city se v ní vzbouřily a ona se vrhla na mohutné mužovo tělo. Ten ji však pohybem odhodil, jako obtížný hmyz a dodal:

Vidíte, co dokáže - i na vlastního otce útočí !! Je hanbou a nebezpečím naší vesnice.

SMRT !!!

Náčelník obrátil svůj pohled z Deeany na jejího otce, krátce se zamyslel, pak zakýval hlavou a s konečnou platností vynesl rozsudek:

Je vinna. Zabila mého syna, ale nejsem vrah dětí svých vlastních poddaných. Její trest zní takto :

Bude vyhnána z našeho rodu se známkou hanby, kterou, když sundá z krku, tak zemře !!!!! Tak zní má vůle.......

Trollí zkušený válečník se otočil a odešel do svého chatrného stanu, který tu byl pouze jeden, určen speciálně pro něj a jeho rodinu. Poddaní spali, jak jen to bylo možné... - na skále, na trávě, na stromě a nebo v nejhorším případě nespali vůbec... Deeaně opět vstoupily do očí slzy. Přesto, že tady téměř všechny nenáviděla, byl to její domov a teď se s ním musela rozloučit. Byla vyhnána z domova vlastním otcem za něco, co nebylo způsobeno její vinou !!!

***

Ozval se štěkot. Okamžitě poznal, že je to jeho věrný přítel Flash. Tichý dusot nohou jej ujišťoval, že se pes blíží a brzy se k němu připojí. A než by napočítal pět, už tu byl... Hasquit, nádherný metr vysoký pes, bílošedého kožichu a inteligentních očí. Jeho pán se zaradoval, protože Flash mu svým šťastným kňučením dával najevo, že našel to, co hledali oba - nocleh. Vydali se na cestu - pes kráčel několik metrů před svým pánem a občas se ohlédl, aby se ujistil, že jde člověk za ním.

On byl střední postavy, ani štíhlý, ani tlustý, prostě normální člověk. Ovšem o jeho lidském původu se dalo úspěšně pochybovat - tyto pochyby byly zcela na místě - jeho oči, z nichž vyzařovala laskavost, jemnost a ušlechtilost nepatřily člověku, což jasně značilo, že pokud není čistým elfem, je jeden z jeho rodičů z tohoto rodu. Temné oči, v kterých se také zračilo odhodlání, odvaha a pevný charakter, se rozhlížely po jakémkoliv nebezpečí. Na sobě měl hnědou kazajku, krátkého střihu a nohy mu pokrývaly kalhoty, které původně byly asi temně zelené, teď se však svou barvou spíš přibližovaly k hnědé míšené s zelenou barvou travního porostu.

Na hlavě mu pevně seděl klobouk, který stínil vysoké čelo a dodával muži zkušeného a výrazného vzhledu. Kráčel za Flashem připraven na jakékoliv přivítání, od příjemného a laskavého, po nepřátelské. Nebyli všude vítáni,

jak on moc dobře věděl..........

O chvíli později uzřel mýtinu a na ní dřevěný dům. Z komína se kouřilo, což svědčilo o tom, že zde někdo bydlí a že je doma. Když se přiblížili o kousek blíž a vyšli z lesa, byli od domu jen pouhých 10 či 15 metrů, lehce se pootevřelo okno a z vytvořené škvíry vylétl šíp, který jen tak tak minul oba poutníky. Ozval se hlas:

Stůjte !!!!!!!!

***

Její jediný přítel - orel obrovský, kterému se vždycky svěřovala, a kterého si pojmenovala Xim, ten jediný ji doprovázel, když opouštěla své příbuzné. Její němý přítel, jak se zdálo, chce zůstat s ní a ona mu nebránila, alespoň bude mít společnost... Na její tváři se poprvé od té události objevil alespoň na chvilku úsměv.... Kráčela s orlem, který jí kroužil nad hlavou, v tiché společnosti jeden druhého. Deeana postupovala a zvuk jejích kroků se rozléhal daleko lesem. Nevěděla kam jde, co se s ní dál bude dít, věděla jen, že musí co nejdál od své rodné vesnice, pokusit se zapomenout.

Ubíhaly týdny, Deeana spávala pod širým nebem, Xim sedával kousek od ní na stromě a tiše hlídal.

***

Muž i pes se zastavili a čekali, co se bude dít dál. Okno se zase zavřelo a z domu vystoupil mladík. Dle mužova odhadu mu nebylo více než 16 let, ale pevný výraz v obličeji jej ujišťoval, že mladík za sebou nemá zrovna jednoduchý životní příběh....

Kdo jste ?? zeptal se ostrým hlasem.

Jsem pouhý pocestný. Jmenuji se Dayel Groom a toto je můj pes Flash, ukázal vedle sebe na věrného hasquita.

Mladík lehce oba poutníky přejel pohledem a pak přikývl, že se mu to nezdá divné a že jim věří.

Hledáme pro dnešek nocleh..., pronesl Dayel a ukázal na zapadající slunce jako na znamení toho, že už by se mělo jít brzo spát.

Můžete tedy přespat u mě, žiju tady sám od svých 13ti let a jsem rád, když mám občas společnost..... Jmenuji se Dick, mírným hlasem, který se ani trochu nepodobal tomu, co je okřikl jim nabídl nocleh mladík.

Děkujeme mockrát. Flash se vyspí v kůlně, jemu to stačí, viď? otočil se Dayel na psa a ten štěkl na souhlas, ačkoliv to štěknutí neznělo příliš přesvědčivě a nadšeně. Pak následoval Dicka dovnitř domu. Uvnitř bylo teplo a útulno, což si Dayel okamžitě pochválil a Dick jen pokrčil rameny :

Dělám co můžu.... A co vy ?? Co je vaším zaměstnáním ??

Jsem hraničář. To jste ostatně mohl vytušit již z mého psa. Teď momentálně nemám žádné poslání, ale cítím, že se blíží něco velkého a můj pes také něco větří...., odpověděl bez zaváhání Dayel Groom. Ještě dlouho si o sobě povídali, pak zalehli a oba usnuli.

***

Když se Deeana Ville probudila, aniž otevřela oči, cítila přítomnost někoho cizího. Vyskočila na nohy připravena zaútočit, ať už to byl kdokoliv. Uviděla tygra. On se jí však nebál, jen bez pohnutí seděl kousek dál od ní a upřeně se na ni díval, jako by čekal, až se uklidní. Jak by jí chtěl něco sdělit !!!!

Deeana, která měla od narození cit pro zvířata a dokázala se s nimi s menšími problémy dorozumět prostřednictvím různých znaků neklidu a posunků, kterými se zvířata vyznačovala a z nichž dokázala vyčíst, co si které zvíře myslí a co jí chce případně říct...

Mám jít za tebou...., neptala se. Pouze to konstatovala, zvedla se, zapískala na Xima a vydala se za tygrem. Po chvíli cesty našla na pařezu trollí znak pro oheň. Tygr si k němu stoupl a když si byl jist, že si Deeana ten znak přečetla, stejně tiše, jako se objevil i zmizel. Deeana tedy pokračovala dál v cestě a přemýšlela, co jí měl tygr prostřednictvím toho znaku vyřídit. Potkala několik pocestných, z nichž ale většina před ní utekla. Až konečně, jeden statný muž, který se jí později představil jako Paul, se nezalekl a tak se ho po krátkém vzájemném představení Deeana zeptala:

Neznáte tady někde nějaké místo, které by se jmenovalo Ohnivý pařez ????

Počkejte... Ohnivý pařez, říkáte ?? Ano, o takovém místě jsem slyšel, prý tam není příliš bezpečno. Určitě tam chcete jít ??? varoval ji Paul.

Ano, odpověděla Deeana, rozveselená skutečností, že opravdu takové místo poblíž existuje.

Kde to je??

Běžte stále na jih a brzy na něj narazíte. Je to na rozcestí, které má tvar Y, nemůžete to minout...., popsal jí stručně to místo Paul. Krátké rozloučení a poděkování a Deeana se vydala nic netušíc vstříc velkému dobrodružství......

***

Dayel se ráno probudil brzy a první, na co jeho zrak padl, byl holub, který seděl na okně. Hraničář se pohl, ale pták seděl a ani se nepohnul. Když přišel blíž, poznal, že je to poštovní holub, který má na noze uvázané psaní. Bez váhání probudil Dicka, ale ten odmítl jakékoliv takovéto psaní převzít:

Pro mě to nemůže být, já už nikoho nemám, není kdo by mně mohl psát. To může být jedině pro vás. A tak zmatený Dayel Groom sňal holubovi z nohy psaní a rozevřel. Jeho oči přečetly následující text:

Dayele Groome,

jménem rady Moci tě žádám, abyses neprodleně dostavil na rozcestí jménem „U ohnivého pařezu“, kde se dozvíš další podrobnosti. Musíš nám věřit, je to v zájmu celé naší planety.... Jsi jeden z mála, kdo byl pro tento úkol vybrán. Spěchej..

Moruana

Moruana, Moruana, kde to jméno jenom slyšel ??? A pak si vzpomněl - To je přece královna elfů...... Královna elfů žádá mě, bezvýznamného hraničáře o pomoc ??  Co se to musí dít, že nepošle na tento úkol své elfy, ale chce po někom, koho téměř nezná, aby tu práci vykonal za její služebníky ????? Je tak nebezpečná, je to podvod a nebo k tomu má své důvody ?

Dayel přemýšlel a nemohl přijít na řešení. Ale byl čestným mužem a pokud ho královna o něco žádala, bylo jisté, že to provede, jen potřeboval vědět, do čeho jde.... Jen slůvko "spěchej" ho donutilo ihned vyrazit. Věděl, kde to je, už tam jednou byl, moc dobře si to pamatoval, tehdy mu bylo 18 a byl tam na svém prvním poslání. Nemělo být tohle prozměnu jeho posledním posláním ????

***

Rozcestí u Ohnivého pařezu

Teď už tu byli všichni : - Cordain Lynch - Sheana - Myen Enigma - Sallin Zendor - Deeana Ville a její ptačí přítel Xim - Dayel Groom a jeho věrný pes Flash

Celá šestice tu stála seřazená. Konečně Cordain Lynch promluvil:

Dostal jsem pokyny od elfí královny Moruany. Celkový počet naší skupiny, který dosáhl šesti se shoduje. Jsou tu: Sheana, Myen Enigma, Sallin Zendor, Deeana Ville a Dayel Groom ?

Všichni jmenovaní postupně vystoupili a představili se ostatním.

Dobrá tedy. Jsme všichni, začal Cordain.

Ale.... vždyť já ji vzal s sebou jen náhodou, namítl Myen Enigma a ukázal na krásnou Sheanu. Ona s námi nemůže jít, je příliš mladá na nebezpečí....

Jak mi byly příkazy zadány, tak je vyřizuji. Sheana byla na seznamu, který mi královna řekla a proto patří do naší skupiny tak, jako každý z nás, tvrdě se na Myena obořil Cordain. Teď zpět k tomu, co jsem chtěl říci: Královna mi řekla, že zde se má naše skupina, až bude kompletní, sejít s mužem se znakem orla ve tváři. Ten nám má podat další instrukce. To prozatím stačí, teď musíme počkat na toho muže......

Sotva to Cordain dořekl, vedle nich se jakoby na jednom místě zhmotnila veškerá temnota a z ní vystoupila elfí postava. Byl to muž s delšími vlasy, pevnými rysy a především, na obou jeho tvářích se vyjímal znak orla....

Všude kolem zavládlo ticho...............

Elf se vážně rozhlédl a pak konečně promluvil na napjaté posluchače:

Jmenuji se Priast a jsem mluvčím rady Moci. Mým úkolem je, vás seznámit se situací, která teď panuje na naší planetě.. Takže teď dobře poslouchejte:

Na jihu se vzbouřily národy menšiny. Útočí na pozice elfů a trpaslíků a co je nejdůležitější v této situaci - lidé...... 3. národ světa se nehlásí a nikdo neví, co se tam děje. Vy, jako nejlepší z těch, kteří stojí mimo národy, jste byli vybráni, abyste zjistili, co se děje a případně se pokusili odvrátit možné hrozící nebezpečí....

Priast se odmlčel a čekal na reakci skupiny. Ta však stála jako zmražená a její členové se snažili vstřebat co nejrychleji všechny ty informace, které na ně muž s orlem ve tváři vychrlil.... První, kdo se probral byl Dayel Groom:

Dobrá, tedy.... My máme jít do tábora lidí a pokusit se zjistit, co se stalo, že se neozývají, proč o sobě nedávají vědět ????

Ano, souhlasíte a slibujete radě Moci, že tento slib dodržíte ??? obrátil se od Dayela Priast na celou skupinu a pomalu je všechny přejížděl pohledem.

Slibujeme ! pronesli všichni a Priast spokojeně přikývl.

Dobrá tedy..... Když jste podali tento slib, teď vám mohu předat majetek všech čtyř národů, který by vám mohl v mnohých problémech pomoci. Jsou to magické předměty, které ležely mnoho let v Hradu moci, nežli je vyzvedli naši zachránci, kteří vybojovali naši bitvu s darkelfy. Jsou to: meč síly Borum, náramek pána vzduch, holy staff, plášť neviditelnosti, čelenka dalekozrakosti a boty rychlosti. Tedy šest artefaktů. Rozdělte si to dle uvážení. To je vše co jsem vám chtěl říct........

Ale....., pokusil se namítnout Sallin, ale Priast jej pohybem ruky umlčel.

Běžte tedy, hodně štěstí !!!!!!! pronesl ještě elf a rozplynul se v mlze, která se ještě chvilku vznášela nad tím místem, dokud nezmizela úplně.

Stáli tam a shlíželi na hromadu věcí ,které ležely na zemi před nimi. Mocné artefakty, které byly stvořeny kdysi dávno pro ochranu Nové Země, rodinou Mey a které teď čekaly na to, až se jich dotknou ruce jejich nových majitelů. Po chvilce dohadování o to, kdo si co vezme se rozhodlo takto: Myen Enigma - Holy Staff Sheana - Plášť neviditelnosti Dayel Groom - Meč síly Cordain Lynch - Náramek pána vzduchu Sallin Zendor - Boty rychlosti Deeana Ville - Čelenka dalekozrakosti

Ale stejně se jako skupina dohodli, že tyto magické artefakty budou používat pouze v krajním případě, kdy už nebude vyhnutí a doufali, že je nebudou muset použít vůbec. Po krátké přestávce, kdy si každý prohlížel a zkoušel svůj nástroj zkázy se usnesli na tom, že vyrazí na cestu.

Kapitola druhá - Tábor lidí

Cesta jim ubíhala rychle. Vzájemně se lépe a lépe poznávali, vyprávěli si své životní příběhy, to jak se sem dostali. Tajemstvím opředený Myen Enigma ostatním tvrdil:

Já jsem se o tomto úkolu dozvěděl z hvězd. Ty mi pověděly, že není něco v pořádku a že budu na tom místě třeba. A tak jsem tady...

Sice to znělo trochu vychloubačně, ale když se ohlédli na své životní příběhy, proč by to nemohla být pravda ?? Vždyť Myen byl bojový mág a ti umí občas nemožné a nečekané věci.... Postupovali bez jakýchkoliv událostí vzhůru k táboru lidí. Už byli na cestě 3 týdny v jejichž průběhu mnohokrát narazili na obyvatele krajiny. Dle některých známek už překročili hranici mezi Elvanií, zemí elfů a Bambií, zemí lidí. Kráčeli ještě pár hodin, když náhle se Cordain Lynch otočil k ostatním a promluvil:

Když mi byly 2 roky, žil jsem tady poblíž. Už jsme blízko hlavního tábora lidí. Je to odtud méně než hodinu dětské chůze, takže bysme tam za půl hodinky měly být.... Pak se otočil a kráčel v čele skupinky dál. V myšlenkách mu však probíhaly vzpomínky:

Tady.....tady si s ním jako s dítětem otec hrával. Bylo to tak dávno a byl tak malý a přesto byly ty vzpomínky tak jasné, tak bolestivé........ Co se tenkrát stalo ??? procházelo mu hlavou a neodvažoval se ani domyslet, co se stalo s jeho otcem........ Z jeho dětství mu kromě několika vzpomínek zůstalo pouze jeho jméno, které elfové nalezli vyryté v koženém přívěsku.

Za těchto myšlenek jeho oči stále pozorovaly cestu a okolí a tak mu neunikl ani pohyb v nedalekém křoví..... Beze slova se vrhl tím směrem s nožem už v ruce. Po chvilce se však s úsměvem vynořil a v ruce držel malé koťátko. Bylo bílo-černé, roztomilé a ustrašeně koukalo na svého nálezce i na jeho společníky. Všichni se začali srdečně smát, jak je mohlo takové malé koťátko vystrašit a tak si nevšimli dvou párů očí, které je z povzdálí pozorovaly a po chvilce zmizely v temnotě a šumu lesa..........

Cordain chovajíc v náručí koťátko postupoval dál a po chvilce se konečně ocitli na tom očekávaném prostranství, které zaplňovaly malé domky, proutěné i dřevěné a napravo stála jedna kamenná stavba, která upoutala návštěvníky nejen materiálem, z něhož byla postavena, ale především svým vzhledem.

Než se však mohli pustit do podrobnějšího zkoumání této budovy, museli se nejdříve podívat po známkách života v táboře lidí.

Všude však bylo mrtvé ticho. Cordain jemně položil koťátko na zem a postoupil kousek kupředu.... Teprve teď si všiml nedaleko ležících dvou nehybných těl a s výkřikem se vrhl tím směrem. Jeho společníci jej beze slova následovali. Když Cordain dorazil na dané místo, uviděl jedno tělo vysokého vzrůstu a jedno, bez diskuse na první pohled trpasličí. Po lepším prozkoumaní zjistili, že druhá osoba je elf.

Jaké národnosti byly průzkumné stráže, které sem byly vyslány ??? zeptala se Deeana.

Myslím, že elfského......., ty myslíš,....., že on, ukázal na elfa, že je tím průzkumníkem ?? Deeana Ville jen tiše a zamyšleně přikývla.

Dobrá, ale kdo je zabil ?? A co tu dělá ten trpaslík ?? namítl Myen.

A co tahle stavba ?? Co je to vůbec zač ?? rozhlížeje se položila otázku Sheana.

Nevím, ale vůbec se sem nehodí.... Je tu jaksi navíc... Půjdeme se podívat dovnitř, odpověděl Myen. A tak se zvedli od mrtvých a otočili se směrem k domu, před nímž stáli. Cihlové zdi byly postaveny do čtverce, na němž byla postavena střecha do tvaru obráceného "V". Okna nebyla z obvyklého skla, ale byla nabarvena do červena, krvava. Vešli dovnitř a obklopilo je temné, červeně zářící prostředí, které v nich nevzbuzovalo zrovna nejpříjemnější pocity a myšlenky.. Když se rozhlédli, viděli pouze volné prostranství a na konci byl vidět jakýsi stůl, který se třpytil i na tu velkou vzdálenost, na niž od něj byli. Pomalu a nejistě se pohybovali tajemným prostředím a konečně dorazili ke svému cíli - stolu. Jediným pohledem z této vzdálenosti zjistili, že je ze zlata. Na jeho povrchu bylo vyryto několik znaků, které nikdo z přítomných nikdy v životě neviděl. Sallin zvedl hlavu a podíval se před sebe a to, co uviděl mu vyrazilo dech......... a jen mlčky postrčil vedle stojícího Cordaina a ukázal rukou před sebe. Ten na tu podivnost upozornil i ostatní a tak všichni hleděli na.....:

Na zdi tam visel prapor, na němž byl tajemný kruhový symbol, který obsahoval další čtverec, dotýkající se kruhu pouze svými vrcholy. V tomto obrazci byla vyobrazena kapka krve. Vše bylo v červené na černém pozadí, ale to nebylo to nejhrůznější, co tato zeď obsahovala... Dalo se říct, že to bylo to jediné, nad čím se dalo zamyslet. Ten zbytek, který visel na zdi byla torza lidských těl, respektive elfích a trpasličích těl, nabodených na kopí. Všem tělům chyběla hlava a jedna končetina.

Členové skupiny se na sebe jen tiše podívali, stále ještě nevěříc svým očím, jen Sheana se odvrátila, protože jí tento pohled připomenul tragédii, která se stala nedávno celé její rodině.

Co....co to je ??? roztřeseným hlasem se otázal Myen.

Já nevím, ale raději půjdeme ven, nevzbuzuje to ve mně příliš dobré pocity, navrhl Sallin Zendor a ostatní velmi rádi souhlasili.

Když se ocitli na čerstvém vzduchu, pohled Deeany padl na mrtvá těla a ona si všimla něčeho, co jim všem předtím uniklo: Všechna ta těla měla vypáleno do kůže na několika místech to znamení krve, které viděli uvnitř na praporci. Situace se stávala vážnou a vyvstávalo množství otázek....

Co se to tu proboha stalo ?? zahájil diskusi rozhodně Dayel.

Něco strašného. Vypadá to jako obětování, mluvil Myen a přitom lehce přivíral oči, jako by mu do očí svítilo slunce, přitom však byla obloha zatáhlá a bylo šero, ....ano, je to obětování ......... silnému, velmi silnému bohu......a zcela jistě to má nějakou souvislost se zmizením lidí....!!!

Ano!!! Jakto, že mezi obětovanými není ani jeden příslušník rodu lidí ??? vyslovila Sheana otázku, která vrtala hlavou všem jejím druhům.

To je právě ta největší záhada, pronesl teď již nejistým hlasem Myen a podíval se na Dayela, jestli nemá nějaký názor, ten však pouze pokrčil hlavou na znamení bezradnosti.

Postupně se takhle obrátil na všechny, ale nikdo si nevěděl rady s odpovědí na tuto otázku. Zdálo se, že mág Myen je v koncích se svým uměním.

Je několik možností....., začal nahlas uvažovat Cordain.

Možná si lidé mysleli, že byli napadeni trpaslíky a elfy, což v této vypjaté době není nemožné, zabili ty, které pokládali za zvědy a vyklidili válečné pole, protože věděli, že proti armádám trpaslíků a elfů nemají ani tu nejmenší

šanci.......NEBO....byli lidé přepadeni někým nebo něčím, co

by ale muselo být velmi dobře organizované, za předpokladu, že jsme tu nenašli ani jednu mrtvolu a ani stopu po krvi, či vraždění, lidi zajali a elfové a trpaslíci jim posloužili zavelmi dobré oběti........A NEBO..............?????

Dobrá, vezměme v úvahu tvoji první možnost - proč by se lidé báli napadení, když, jak jsi nám po cestě řekl, měli být očekáváni v radě Moci a tedy se měli setkat i se zástupci těchto dvou národů ??? namítl Dayel za tichého pobroukávání Myena Enigmy, který se zdál být přítomný pouze na půl, jako by komunikoval s něčím daleko vzdálenějším, než byli oni. Sallin, který jej pozoroval, k němu začal pociťovat velmi silnou nedůvěru....

Každý má přece svou tichou politiku a trpaslíci se mohli domluvit s elfy, že lidi zlikvidujou......., ačkoliv já vím, dodal rychle, že by to elfí národ nikdy neudělal, ale lidé mohli mít o elfech jiné mínění a mohli tuto možnost předpokládat a tím dojít k mnou již naznačenému názoru...., argumentoval Cordain.

Dobrá, pokládejme to tedy za jednu z možností, ale stejně nejsme dál, než na začátku, protože možností je mnoho a my se nemůžeme bez důkazů rozhodnout ani pro jedno z možných řešení, uzavřela rozhovor smutně Deeana Ville a ostatní jen pokývali hlavami na souhlas.

Hlavní však je, že jsme zjistili nepřítomnost lidí v táboře, což bylo naším úkolem. Musíme se vrátit a sdělit tyto smutné a nejasné zprávy elfí královně..., rozhodně prohlásil Myen.

Možná !!! ..... Počkejte ..... !!! vzkřikl náhle Myen Enigma a vzápětí se bez hnutí svalil na zem. Celá zbylá skupinka se kolem něj seběhla a Cordain se pokusil nahmatat tep. Byl slabý, ale srdce mágovi bilo. Je tedy naživu, ale co se stalo ??? Na tuto odpověď si budou muset počkat až do chvíle, než se Myen probudí.... Jestli se probudí..... !!!

Po hodině, kterou Myen strávil v bezvědomí se jeho tělo konečně pohnulo a on otevřel oči. Rty se zavlnily a on promluvil:

Už jsem byl blízko, ale je to silnější....... Je to tak silné......., na chvilku se odmlčel a jeho společníci v jeho očích uviděli strach, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal...., ach ta síla !!!! A opět zavřel oči, jako by tomu, co zažil nechtěl věřit.

Nevím, s čím se tu potýkáme, začal s vyvozováním závěrů, ale je to silnější, než si dovedeme představit. Tady nejde jen o zmizení lidí... Je to něco víc.... Mnohem víc !!! Je sebevražda v tom pokračovat, ale my musíme ! Musíme to vyřešit, je to naše povinnost, kterou nás pověřila královna elfů, my to musíme dokázat, musíme přijít na to, co se tu děje, i kdybychom za to měli položit život....

Ale......., musíme se přece vrátit, abysme sdělili Moruaně, co jsme zjistili..., pokusila se namítnout Deeana.

Ano, ale to, co jí chceme říct, ona už stejně dávno ví. Lidé se nehlásí - zmizeli - to jí moc nepomůže, musíme se pokusit to vyřešit celé... Je to náš úkol, teď už ano !! odvrátil její argumenty hravě Myen.

Dobrá tedy, pokusila se chytnout vlásku záchrany Sheana, ale nemáme žádnou stopu. Nevíme, co se tu stalo, nevíme kdo to udělal, nevíme, kam šel, NEVÍME NIC !!!!

.....a proto musíme rychle vyrazit, abysme měli šanci narazit na nějakou stopu, nežli bude tma, nebo nežli ty stopy smaže déšť, který může přijít v této oblasti kdykoliv a znenadání, otočil bleskově šalamounsky námitku proti jí samotné Cordain, který se přidal na Myenovu stanu a byl celý nažhavený do toho dobrodružství, které je mělo čekat, ale už brzy jej měly jeho zážitky pořádně zchladit....

Po drahné chvíli vyrazili na cestu. Tentokrát se chůze odehrávala za ticha, bez jakýchkoliv poznámek a rozhovorů - všichni byli zabráni do myšlenek o jejich nadcházejícím úkolu, o jeho řešení a nikdo neměl ani náladu na mluvení. Ze zamyšlení je vyrušil až jakýsi hlas.

Ozval se svrchu a tak všichni bleskově překvapeně zvedli hlavy, aby zjistili, zdali jim nehrozí nějaké nebezpečí. Po chvilce se jim na očích objevil had. Modrý, okřídlený had se zlatými pruhy na těle.

Už od pohledu nebyl obyčejný, bylo zřejmé, že na ně nebude ani útočit, ani je nijak jinak ohrožovat. Když konečně dosedl na cestu před ně, promluvil, čemuž se kupodivu nikdo nedivil, všem to připadalo v tomto okamžiku jaksi normální, i Sheaně, která by se za jiných okolností něčeho takového silně obávala, ale to zvíře vzbuzovalo jakýsi pocit jistoty a bezpečí a tak všichni poslouchali, co jim chce sdělit:

Jmenuji se Im a jsem tu kvůli vám. Mým úkolem je, vás informovat o tomto: Nedaleko odsud sídlí v chatrči starý mudrc, který vlastní mapu. Tato mapa je nezbytně důležitá, pokud chcete dále pokračovat ve vašem pátrání a pokud chcete zdárně dospět až ke konci.... Více vám prozradí až samotný mudrc. Jděte na východ, až zapadne slunce, utábořte se a ráno vyrazte na jihovýchod. Do poledne dorazíte k jeho domu. To je vše, co jsem vám měl prozradit. Na shledanou !!!

Až teď se jejich myšlenky rozběhly naplno a oni pochopili celý důsledek hadových slov. Úvahy vyplnily jejich hlavy. Nutnou diskusi na toto téma zahájil Myen:

Kde se tu vzal modrý had ??? Všichni se probrali ze svého zamyšlení a soustředili se na tuto otázku, jen Sheana se netvářila ani překvapeně a přispěla svým názorem:

Když jsem byla trochu menší, otec mi vyprávěl pověst. Je o muži jménem Tran, synovi krále lidí. Dle toho, co jsem slyšela se tento příběh odehrál již velmi dávno, ale nic to neubírá na jeho vážnosti a především na vhodnosti k této události...takže:

Tento Tran se příliš nezajímal o kralování svého otce a o to, že jej s největší pravděpodobností brzy čeká následnictví, protože král byl těžce nemocen. A tak se jednoho dne stalo, že se mladý Tran ocitl před velkým rozhodnutím, zdali přijmout, či nepřijmout trůn. Měl ještě mladšího bratra a tak se mohl trůnu vzdát v jeho prospěch. Po dlouhém rozmýšlení a rozvažování se nakonec rozhodl, že trůn přijme.

Teď již král Tran, si povolal svého bratra, kterého měl rád a řekl mu: Jako král a tvůj bratr tě žádám, aby jsi se rozhodl - buď se vydáš do světa a najdeš dvě ženy, dvojčata, manželky pro mne i tebe, nebo zůstaneš doma a staneš se generálem, který bude mít neomezenou moc nad mými armádami. V případě, že se rozhodneš pro první z možností, čeká tě při návratu trůn - budeme vládnout oba.

Po tomto prohlášení se občané zhrozili. Bylo proti všem tradicím, aby říši vládli dva králové a to věděl i o 3 roky mladší, sedmnáctiletý Haag. Rozhodování nebylo jednoduché, ale nakonec se přecejen rozhodl, že se vypraví hledat nevěsty, dvojčata, pro sebe a svého bratra. I oni si byli téměř k nerozeznání podobni a ten zbylý rozdíl, jak se zdálo, dělal spíše věk, než fyzický vzhled. Oba bratři si už od mala velmi dobře rozuměli a tak mělo království přijít ne k jednomu, ale ke dvoum skvělým králům.

A tak Haag vyrazil do světa. Uběhl rok, dva a on stále neměl ty pravé nevěsty. Potkal již několik dvojčat, ale částí svého já, jíž byl stále spojen s bratrem poznal, že ony nejsou ty pravé, které se hodí po bok vládcům velkého království. Až konečně dorazil k nevinně vypadajícímu domu, kde žily dvě osamělé, mladé, krásné a nevinné dívčiny, dvě k nerozeznání si podobné květiny. Jeho Hlas, který v něm byl od mládí cvičen, aby mu pomohl v rozhodujících situacích,

Hlas, který rozeznal pravdu od lži a upřímnost od přetvářky, ten Hlas, který mu již nejednou zachránil život, když byl s bratrem na lovu a v rozhodující okamžik jej tento, jak my bychom řekli, "šestý smysl" varoval před hrozícím nebezpečím. I tentokrát mu tedy pomohl a on našel to, co hledal....

Ale jak to souvisí s modrým hadem ??? zeptala se netrpělivě Deeana Ville.

Už se k tomu dostávám.... Dívky nebyly proti - mladík se jim líbil a když jim řekl, že má k nerozeznání podobného bratra, který stejně jako on netrpělivě čeká na nevěstu, bylo vše jasné. Krásky žily již tři roky samy, když jim umřel otec.

V tom poprvé spatřil dvacetiletý Haag podivnou podobnost, ale jen nad tím zakroutil hlavou a přešel to bez dalšího podrobnějšího zkoumání, k němuž byl od mládí veden, s formulí, že i v nejnepatrnějším detailu může být ukryto řešení obrovské záhady, zkoumání, které by si tato věc, jak měl později poznat, zasloužila.

Byl nedaleko domova a tak se ihned vydali na cestu. Jejich kroky úspěšně odměřovaly vzdálenost mezi nimi a jejich hradem, když náhle jedna z dívek vzkřikla a skácela se k zemi. Ze zad jí trčel šíp a Haag uslyšel jen vzdalující se kroky. Na tuto nečekanou událost zareagoval, jak nelépe mohl:

Bez rozmýšlení se nevrhl za střelcem šípu, ale k zraněné dívce. Šíp však byl střelen s takovou silou a z takové blízkosti, že pronikl celým tělem a jeho zakrvavěný hrot trčel dívce z prsou. Dělal co mohl a využil všechen svůj um a znalosti, aby dívku zachránil, šíp z rány vyprostil, ovázal to cáry, které udělal ze své bělostné košile, ale ani to nepomohlo. Za velkých bolestí zemřela, již nebylo návratu k bráně života.

Její sestra se sesypala k zemi se slzami v očích a Haag si uvědomil, že celé jeho tříleté putování bylo zbytečné a že bude muset svého bratra zklamat, protože jediné dívky, které se k nim hodily byly rozpůleny a jen jedna z dvojčat nemohla být nevěstou dvěma mužům.

Přesto se Haag vydal, s mrtvým tělem přes rameno, směrem k hradu a ještě toho dne pozřela jeho a obě sestry železná brána. Na hlavní věži však vlál černý prapor a Haag se špatným tušením vyběhl těch několik schodů, které jej dělily od královských komnat. Sloužící jej poznali a se smutným pohledem mu vysvětlili situaci:

Náš král je mrtev. Bylo to dnes v časných ranních hodinách, když se jeho starší bratr Tran u snídaně sesunul k zemi s jediným zachroptěním a přes nejlepší péči lékařů krátce po této události zemřel. Doktoři zjistili v prostoru hrudníku čistý průstřel, jakoby od šípu, ale žádný šíp nebyl nalezen. Nebylo pochyb, že toto zranění, neznámo jak způsobené, bylo důvodem královy smrti.

Haag se tiše odvrátil a zlořečil si, že nehlídal dívky lépe, pochopil totiž, co se stalo. Otec jim vyprávěl o příbězích ze svého mládí:

Když byl ještě mladý uzavřel přátelství na život a na smrt s jedním vesničanem, který mu zachránil život a při této příležitosti se napili každý krve toho druhého, což je spojilo nedělitelným svazkem, aby sdíleli jeden osud druhého. Tenkrát se poprvé setkali s jedním z bohů: Byl to Onkharus, v jedné ze svých deseti podob - v podobě modrého mluvícího hada. Stvrdil tento svazek a řekl, že jejich potomci se jednoho dne setkají. To se teď stalo !!! Otec dívek i jejich otec zemřeli ve stejný den a toto pouto platilo i na ně - každý je svázán s jednou ze dvou dívek tímto poutem.

Bylo neoddiskutovatelné, že bude muset po svém bratrovi převzít vládu nad královstvím.... Korunovace i svatba byla za mladým párem. Když Haag jedno ráno přicházel ke svému trůnu, spatřil na něm něco modrého. Byl to had, který k němu promluvil:

Víš kdo jsem. Přišel jsem, abych ti předal tuto zprávu:

Tvůj otec i bratr se staly obětí svazku, který jsem před několika desetiletími uzavřel mezi tvým otcem a neznámým vesničanem, aby se králové přiblížili problémům obyčejného lidu. A i tentokrát tu nejsem jen pro legraci. Myslím si, že jsi dostatečně pochopil, že ať už král, nebo ten nejzazší poddaný, oba mohou mít stejné nároky tváří v tvář smrti. To bylo mým cílem a ten byl, jak si myslím splněn.... A pak modrý had zmizel.... - A to je celá pověst..!

Odmlčela se Sheana.

A ty si jako myslíš, že ten modrý had....., že by to mohl být Onkharus ??? zeptal se Myen.

Sheana tiše přikývla na souhlas.

Ale proč by se zajímal zrovna o nás, nemá nic lepšího na práci, než se starat o malicherné věci naší planety ?? odmítal hrdě tento názor Dayel Groom, snažíc se o racionální a nestranný přístup.

Kdo ví, třeba je za tím víc, než si myslíme.... !! namítl zamyšleně Cordain Lynch a vzpomněl si na svatyni, již před nedávnem opustili.

Možná...., pokýval hlavou i Myen.

Ale to se nedozvíme, když tady budeme takhle stát, takže kupředu !!! probrala je z uvažování Deeana Ville.

Kapitola třetí - Mudrc

Vykročili vstříc neznámým skutečnostem, nezapomínajíce na svůj prvořadý úkol - zjistit, co se stalo s lidmi.

Noc strávili ve skrytu lesa a netrvalo dlouho a dorazili na místo, které jim modrý had, ať už to byl kdo chtěl, popisoval.

Při pohledu na starou barabiznu, na pokraji rozpadnutí opovržlivě ohrnuli nos, s myšlenkou, zdali by se tady mohli vůbec něco dozvědět, přesto však po chvilkovém váhání vykročili. Vzdálenost přes mýtinu k domu překonali během chvilky a Cordain vykročil ke dveřím a zaklepal, načež se zevnitř ozval hlas:

Vy už jste tady ?? Jste rychlejší než jsem očekával. Jen vstupte a...... Deeano, pozor na nízké dveře, nerad bych, aby mi ten dům spadl na hlavu, je téměř starší než já...

Stále stojíc venku se po sobě nechápavě rozhlédli, nevěříc svým vlastním uším - jak může ten muž o nich vědět, když se s ním ještě nepotkali...., ledaže... by on byl tím hadem, nebo mohl ten had navštívit i jeho.

Nakonec ale uznali, že na to nemohou sami přijít a snad jim to ten mudrc řekne a vstoupili. Před jejich očima se objevila šerá místnost. Chvilku trvalo, nežli si na menší přítomnost světla zvykli, ale netrvalo dlouho a potemnělá místnost se odkryla jejich zrakům. Byla to malá čtvercová místnost, kde byl pouze jeden psací stůl s židlí, postavenou přímo naproti dveřím. Na ní seděl muž, na němž byl poznat lidský původ. Jeho obličej zvrásněný mnoha brázdami zážitků, vzpomínek a vědomostí na ně upřel dvě malé, zapadlé oči, které však byly zároveň plny inteligence a pochopení.

Ticho vládlo dlouho a oni se neopovážili ani pohnout, jak byli zvědaví a napjatí, co jim mudrc sdělí. Ten se takovému neskrývanému zájmu pousmál a tiše promluvil, upírajíc zrak kamsi ven přes okno:

Dobře si vybral, velmi dobře......

Pak zvýšil hlas a svou pozornost opět zaměřil na šestici návštěvníků....

Jmenuji se Graen a žiji tady již přes osmdesát let. Vím mnoho věcí, které neví téměř nikdo na Zemi, snad s výjimkou několika mágů, umím mnoho věcí, jež byly obyvateli této planety dávno zapomenuty a i vám pomohu....

Asi vás bude zajímat, co se stalo s lidmi.... Takže:

Lidi byli vyzváni Národy menšiny ke vzpouře proti ostatním národům. Nejdříve se zdráhaly, protože neviděly velkou šanci na poražení ostatních národů, ale když jim Národy menšiny prozradili, že mají Kámen pospolitosti, který jim zajistí bezpečně přítomnost a vládu zla na celé Zemi, jejich názor se změnil a stali se spojenci.

Já jsem se o tom dozvěděl díky jednomu z mužů, kteří ještě nebyli tak zkažení a s rozhodnutím svého národa nesouhlasili. Tito muži se snažili udělat vše proti té události a dokonce šli tak daleko proti svému národu, že mi dali mapu ke kamenu pospolitosti, abych ji předal těm, kteří budou mít větší naději na úspěch, než on. Ale asi před týdnem, když jsem se vrátil z jedné ze svých pochůzek po lese, jsem zjistil, že v mém domě někdo byl. Po důkladné prohlídce jsem objevil, že jediná věc, která chybí je mapa a to znamenalo, že ti muži museli jít najisto. Nezbývá mi tedy nic jiného, než vám říci: Pokuste se tuto mapu najít, jinak je všechno ztraceno. Pokud se vám ji podaří najít, vraťte se s ní ke mně, já vám možná, pokud to bude možné, podle ní prozradím, co dál.. A když ji nenajdeme ??? otázal se Sallin Zendor, mlčenlivý trpaslík, který po dlouhé době opět zasáhl do nějakého dialogu, a v očích mu zářily jiskřičky nejistoty a strachu o jeho národ.

Pokud se vám ji nepodaří najít, nepodaří se vám tedy ani zničit Kámen pospolitosti a brzy propukne další válka národů, podobná, ale asi ještě horší, než byla ta, kterou jsme zažili před nedávnem proti darkelfům a jejich armádám....., odpověděl smutným hlasem Graen.

My to dokážeme !! namítl Myen a obrátil se na ostatní, kteří si také přikyvováním snažili dodat sebevědomí.

Dokážeme !! zopakoval Myen, jako by tomu sám nevěřil.

To je vše, co vám prozatím mohu poradit. Můžete přečkat v kůlně do zítřejšího rána, kdy se pokusíte vyrazit hledat...., dokončil Graen jejich rozhovor a sklonil se zpět nad pro něj důležité spisy.

Mezerou mezi dřevy k nim pronikl záblesk světla, který oznamoval, že je tu ráno a oni si uvědomili, co je čeká. Netrvalo dlouho a oni se vydali na cestu. Když vyšli z domu na planinu, kde jim ještě mudrc pokynul, na znamení, že doufá v jejich úspěch, Deeana Ville si nasadila svoji čelenku dalekozrakosti a rozhlížela se po okolí. Pomalým stejnoměrným pohybem se otáčela kolem své osy, až se náhle zastavila a ukázala svou silnou rukou tím směrem se slovy:

Tímhle směrem vidím jakýsi hraniční kámen, na němž stojí nápis "Toto území je právoplatně prohlášeno za soukromý majetek Společenství červeného diamantu, VSTUP ZAKÁZÁN !!!". Je to jediná podivná věc v okolí a zdá se, že právě tam zamířili zloději Graenovy mapy... Je to jediná stopa a tak nám nezbývá, nežli se jí držet a uvidíme, snad budeme mít štěstí a nalezneme další nápovědu

při hledání mapy....., vyvodil závěr Myen.

Bez dalších slov se jejich kroky nasměřovaly na sever, kde se podle jejich předpokladů nacházela mapa. Šli dlouho a již se zdálo, že se Deeana spletla, protože po žádném kameni nebylo ani památky. Stále se jen střídaly lesy a mýtiny, kterýžto stereotyp zcela ukolébal jejich ostražitost po okolním dění. Pouze Xim kroužící jim nad hlavou a Flash, radostně pobíhající kolem se stále ještě živě zajímali o houštiny v případě psa a o vzdušné víry v případě orla. Ale i oni se časem unavili, Xim se usadil na rameni Deeany, která to doprovodila jen krátkým pohledem a úsměvem, narozdíl od člověka, kterému by se tento čin asi příliš nelíbil vzhledem k velikosti orla, a Flash se plahočil ve stopách svého pána. Obě zvířata se do této chvíle nijak zvlášť neprojevovala a tak je skupinka ani moc nevnímala.

Ještě chvilku pokračovali v chůzi, dokud jim cestu nepřehradil strom a na něm bylo vyryto slovo: HRANICE. Našli jsme to. Přecejenom jsme šli správně, oddychl si za všechny Sallin. Sheana, nejštíhlejší a nejmrštnější ze všech už se protáhla pod kmenem a hlásila z druhé strany:

Je tady ten kámen, o němž jsi nám říkala Deeano !! Pojďte.. Když ostatní přelezli, zjistili, že Sheana stojí u kamene velikosti člověka, na němž je zvláštním, ale čitelným písmem vyryto upozornění, jež jim již předtím četla Deeana: "Toto území je právoplatně prohlášeno za soukromý majetek Společenství červeného diamantu, VSTUP ZAKÁZÁN !!!".

Pak si také všimli dalších zvláštností - les se tady měnil, ale ne tak, že by to šlo poznat na první pohled, přesto to však vycítili. Tu podivnou a nevysvětlitelnou změnu, která jim mimojiné také napovídala, že jsou na správné stopě. Chvilku nejistě postávali na místě, ale nakonec si dodali odvahy a jejich nohy se opětovně daly do pohybu.

Jak šli dál, Dayel Groom si všiml, že Flash náhle zneklidněl a celé jeho tělo se třáslo z nevysvětlitelné příčiny. Ostatním se zatím rozhodl nic neříkat a nechat si to pro sebe, aby je zbytečně ještě víc neznepokojoval, ale věděl, že to nebude jen tak a že se tu někde poblíž potuluje nějaké nebezpečí, nebo že se oni k tomu nebezpečí nezadržitelně blíží. Věděl však jedno: kdyby to teď vzdali, možná by zachránili sebe, ale stali by se příčinou nového válečného konfliktu na celé Nové Zemi a to oni přece nechtěli...

Les postupně řídl, stále více se začínaly objevovat menší porosty - keře, stromky. Také tráva začínala nabývat na výšce a intenzitě, což jasně napovídalo o tom, že se blíží ke konci lesa a možná ke svému cíli.... A k tomu nebezpečí, pomyslel si Dayel. Myen, jdoucí vepředu zpomalil a dal ostatním pokyn ke zvýše

né ostražitosti - tušil......

Deeano, čelenku. Podívej se, co je vepředu, zašeptal jí do ucha vedle ní jdoucí Cordain. Deeana přikývla na znamení, že se pokusí a sáhla pro čelenku k pasu. Po menších problémech ji vyprostila zpoza opasku a pomalu začala ruku zvedat k nasazení artefaktu. Bez varování se Xim náhle vznesl z jejího ramene a o zlomek okamžiku později se ozval svistot šípu. Trollyně byla natolik překvapená, že letící šíp jí vytrhl z ruky čelenku a zbytkem rychlosti se dokázal dopravit do nejbližšího houští po jejich levé straně. To se ale rozevřelo, z jeho nitra vyběhl goblin držíc šíp zaklesnutý mezi dvěma tesáky, dívajíc se na ně běžel na druhou stranu. Ještě než stačil zaběhnout za houštinu, vrhl po skupince nůž. Jen Cordainova rychlá ruka čepel zastavila kousek od vzpínající se hrudě Sheany, k níž Myen přiskočil o okamžik později, než bylo nezbytně nutné. Cordain, aniž čekal na poděkování se otočil k ostatním:

Někdo se nás pokusil oslabit. Je tedy zcela jasné, že o nás vědí a nezbývá nám tedy, než vzdát využití momentu překvapení a připravit se na odpor z druhé strany. To, že na nás zaútočili je důkazem, že mají to, co hledáme. My však již nemáme jeden z našich artefaktů, promluvil Dayel a rukou instinktivně sjel k meči síly, který se mu houpal u boku. Deeana Ville, která se až teprve teď probrala z šoku, který jí ten cizácký šíp způsobil, se rozhořčeně obořila na mužskou část jejich skupiny:

Sakra ! Jakto, že jste ho nepronásledovali ??? Byla to past !! obrátil se na ni Cordain s klidem ve tváři, jako známkou toho, že se nenechá jen tak lehce vyprovokovat k hlasitější slovní výměně.

A co ten pes ???? ukázala vztekle na za pánem se krčícího Flashe. Dayel neklidně vzhlédl a nejistým hlasem pronesl:

Nevím jak je to možné... V jiných případech by se Flash odvážně vrhnul do pronásledování, ale teď najednou, jako by cítil z té postavy něco, co mu bránilo v uposlechnutí svých zvyků na úkor psího instinktu. Snad se to později dozvíme.. A ty, Myene ?? Proč jsi něco neudělal, když jsi tak slavný a skvělý mág ??? otočila se zoufale Deeana na dalšího z mužů, kteří díky tomu mohli poznat, že i trollové mají své slabší stránky, ačkoliv na pohled vypadají tvrdě a neporazitelně.

Já...., musel jsem chránit Sheanu, ohradil se mág, raději nechat utéct nepřítele, než ztratit jednoho z nás, ale dívka, vědoma si toho, že mohla zemřít, se na něj otočila se slovy:

Už nejsem dítě, dovedu se o sebe postarat !!!!!!

A to ji budeš chránit pokaždé, když se dostaneme do nebezpečí ??? nevzdávala se Deeana. Myen mlčel a bylo vidět, že přemýšlí a dusí v sobě vztek. Vztek, který se nedal specifikovat na jednu konkrétní osobu, byl to vztek na celý svět, vztek, který člověk má, když je naprosto bezmocný proti slovnímu, či jinému útoku. Deeana se mezitím uklidnila a položila Myenovi svou velkou dlaň na rameno:

Tak promiň, já to tak nemyslela, jen jsem cítila vztek na toho zatraceného goblina....

Dobrá, ale přesto jsi měla z části pravdu. Musím Sheanu nechat, aby se starala sama o sebe, ale přesto nad ní budu držet ochrannou ruku a přísahám, že toho, kdo by jí byť jen trochu ublížil budu pronásledovat tak dlouho, dokud ho nedostanu...., pronesl svoje rozhodnutí Myen. Sheaně jen lehce zčervenaly tváře a ona se musela otočit, aby nebyl vidět její polichocený úsměv... a pomyslela si:

Tento muž by se zajisté mým rodičům líbil alespoň tak, jako mně.....

Ještě chvilku postávali na tom místě, zdali neuvidí střelce toho šípu, nebo nějakou nápovědu, kdo to mohl být, ale nakonec to vzdali a pokračovali v pomalé, teď ještě opatrnější chůzi dál... Nevěděli, co je tam na konci lesa čeká, protože Deeana nestihla použít svou čelenku. Ušli jen kousek, když se v lese začalo rozjasňovat a v dálce již mohli zahlédnout východ z lesa na planinu. Dál za stromy však zatím neviděli, ale přesto se ještě na chvilku zastavili.

Teď se možná rozhodne. Můžeme se dostat přímo k doupěti zlodějů mapy, takže buďme připraveni na všechno.... JDEM! zopakoval ještě jednou upozornění Cordain a po boku Myena se dali do pochodu. Minuli poslední zátočinu cesty a před jejich pohledy se rozevřela velká louka. Rovina, která se táhla až k obzoru, ale jejich pozornost upoutal útvar, stojící asi 200 metrů za hranicí lesa.

Byl to komolý jehlan s čtvercovou základnou. Střešní rovina se rozprostírala v dvojnásobné výšce člověka, a na ní byla v každém rohu jedna podivná koule. Více z této vzdálenosti nedokázali rozeznat a tak bez zaváhání postupovali dál. Překročili okraj lesa a náhle pozornost všech, dosud upřenou na pevnost, upoutal starý ztrouchnivělý, asi metr vysoký, dutý pařez. Nevěděli proč, ale během okamžiku se jejich oči a mozek zajímaly pouze o tento zbytek stromu, aniž by ho předtím jejich smyslová soustava zaregistrovala. Prostě jako by sám přitáhl jejich pozornost. Nedokázali od něj odtrhnout oči, dokud neprošli kolem a pařez jim nezmizel ze zorného úhlu...

Myena napadlo:

Počkejte, udělám kouzelný štít, kdyby se něco náhodou stalo.

Pozvedl Holy staff a obkroužil celou skupinku se slovy

Ex non at wa. Nic se však nestalo a Myen nechápavě pohlédl na hůl, pak na svoje ruce a na společníky.

Ještě jednou celý proces opakoval, ale ani tentokrát se nic nestalo. Jeho zmatení nabylo vrcholu. Jako šílený začal zkoušet všechny již dříve osvědčená kouzla, nakonec vztekle odhodil hůl a zkoušel to bez ní....... ale nic.

Sheana se na něj nejdříve dívala nechápavě, ale pak si uvědomila, že nedokáže zakouzlit ani to nejlehčí kouzlo, které umí již děti v mágských školách. A pak ji to napadlo:

A co já ?? a nenápadně se dotkla jednou rukou druhé a neslyšně pohnula rty. V jejích očích se objevilo zděšení, pak strach.

Co se to mohlo stát ?? Je to jen tou planinou ?? S těmito myšlenkami se oddělila od skupinky a vrátila se do lesa, kde zkusila kouzlo znovu, ale opět nic. Ostatní stále upřeně hleděli na Myena, který dál bezvýsledně zkoušel kouzla. Věděli, že bez toho je jejich povinnost donést mapu a pomoci odvrátit válku, předem odsouzena k neúspěchu.

Sheana, s hlavou plnou myšlenek se vracela zpět ke skupince, když její pohled znovu padl na pařez stromu. Ani tentokrát od něj nedokázala oči odtrhnout a pak ji to napadlo - vzpomínala, jak jí kdysi otec vyprávěl o goblinech: Co když je to karma ???

A jak to mám říct ostatním ?? Vždyť neví, že jsem druidka,.....ale musím jim to říct, jinak.......

A Sheana se rozhodně přiblížila na krok k Myenovi, který ještě stále bezmocně mával rukama v pokusech o další a další kouzla, v pokusech, při nichž nemohl uspět....

Myene..., pokusila se jej oslovit, ale mág nevnímal slova a jeho zlomená pýcha mu nakazovala dál se pokoušet - Možná, že přecejen....., že je to jen přechodné.....

Myene.....!!?...., zvýšila lehce hlas, ale Myen jen lehce potřásl hlavou, jako by zhazoval nějaký obtížný hmyz a neustal ve svých pokusech.

MYENE !!!! teď již vykřikla Sheana a chytila mága za ruku. Ten se překvapeně otočil a v jeho očích byla patrná stopa strachu, nejistoty a vzteku, ale i otázky.

Já vím, proč....., nechala Sheana větu vyznít do prázdna a místo toho ukázala rukou na Holy staff, ležící na zemi.

Ty..., jak ty můžeš vědět o něčem, co souvisí s magií...? namítl Myen, ale pak si uvědomil, že o ní vlastně nic neví a nemohl si tedy být jist ničím..... a vzpomněl si na pověst, o králi Haagovi a modrém okřídleném hadovi a zachvátila jej zvědavost a pochyby o nevinnosti dívky, která před ním stála rozkročená, z očí jí vyzařoval vztek, ale zároveň i poznání a vědomosti, vypadala tak pevně, tak neústupně, tak dospěle, až jej na chvilku popadl strach z té osobnosti... Nakonec se ale přemohl a znovu se zahleděl do jejího pohledu a pomalu, rozvážně promluvil:

Dobrá tedy.... co mi můžeš říci k tomu, co se tady stalo ?? pak se ohlédl a jeho pozornost opět vzbudila pevnost. Něco se tam dělo...... a tak raději dodal:

Ale než mi to povíš, vraťme se raději do lesa, tady to není vůbec bezpečné, a pro doplnění svých slov opět ukázal očima k hradu, zvedl ze země svůj magický artefakt a odebral se v čele skupiny do lesa. Ani tentokráte se nevyhnuli magneticky přitahujícímu pařezu, který ani tentokráte nezahálel a nalákal na sebe všechny pohledy. Když se zastavili, několik desítek metrů za vchodem do lesa, Myen pokynul Sheaně, ať vysloví svůj názor.

Musím se vám k něčemu přiznat......., pokynula kolem sebe rukou, rozhlédla se po ostatních a pokračovala, toto vše kolem je mým domovem....

Ano, vím, ty nemáš domov, nalezl tě Myen....., pochopil její úmysl nesprávně Sallin a v Sheaně vzbudil novou vlnu pocitů při vzpomínce na její rodinu....

Ne....tak jsem to nemyslela. Já...., jsem dítě lesa...

DRUIDKA !! pochopil Myen a překvapeně si ji ještě jednou změřil.

Ano, druidka, a odrazila pětici nevěřícných pohledů. Můj otec, Seed Onuit, vší svou silou zastavila náhlý příval slz slabosti do očí, byl členem Družiny lesa, jež byla sestavena na příkaz elfí královny. Byl tím nejodvážnějším a nejušlechtilejším mužem, jaký se kdy narodil a využíval své druidské schopnosti jen pro dobro lidí a lesa. A pak přišli oni........, neubránila se vzlyku, a vše co on pracně vytvářel zničili...TROLLOVÉ. On mě vyučoval všemu, co jako druid uměl, vyprávěl mi druidské pověsti a příběhy a jedním z nich byl i příběh o Karmu.

Všichni pochopili, že Sheana bude opět vyprávět a tak se usadili kolem ní do kruhu a se zaujetím naslouchali jejímu příběhu:

Druidové jsou již odedávna uzavřená komunita. Před mnoha a mnoha stoletími jeden druid jménem Britt neuposlechl rozkazu svého krále a zapřičinil tím zkázu celého lesa. Druidové se po dlouhém jednání usnesli, že Britt bude vyhoštěn ze společenství druidů na tak dlouho, dokud nedonese bezprostřední důkaz o své nápravě. Britt se vydal na cesty. Druidi se v té době netěšili zrovna velké oblibě a proto nebyli téměř nikde vítáni a tak mu nezbylo, než se toulat po lesích. Tím se sžil s přírodou natolik, že vyzařoval lesní magii všude, kam přišel. Když našel trpící strom, či zvíře, dokázal mu pomocí těchto schopností pomoci jediným dotekem - nemusel vyslovovat magické formule.

Když se druidové dověděli o dobrodinci lesa, jak ho pojmenovali, pozvali ho k sobě na návštěvu. V té době ještě nevěděli, že to je Britt. Ten však odmítl, protože se bál setkání se svými bývalými druhy a stáhl se dál od druidského území a omezil svou působnost pouze na malou část lesních porostů. Druidové vyslaly posly, kteří měli za úkol dobrodince lesa najít a přivést. Britt byl však uzavřen do své magie natolik, že když k němu druidové přišli a poznali ho, změnil se v pařez.... Teď se Sheana odmlčela a zahleděla se směrem ke konci lesa.

Druidští poslové tento pařez donesli až před krále druidů, ale když zjistili, že svými kořeny rozdává hojící manu sousedním stromům, které ji posílají dál, tak, aby byl pod ochranou many celý les, vrátili jej zpět do jeho prostředí. Tento les se od té doby rozrůstal a nepoznal nedostatek. Druidové si řekli, že by mohli zkusit pomocí kouzla takového dárce many stvořit, ale nepomysleli na to, kde bude tu manu brát.

Opravdu se jim podařilo takové organismy stvořit a nazvali je karmy. Brzy však poznali, že udělali chybu - karmy nejen, že manu vysávaly z všeho, co bylo jejím nositelem a bylo poblíž, ale také našli způsob, jak pomocí magie zvýšit svůj počet. Jejich způsob získávání magie spočíval v tomto:

Nositel many, který šel kolem, byl jakoby magneticky přitahován silou karmy, jak to ty stvoření dělaly, to se nepodařilo vysvětlit ani druidům. Tato přitažlivost se skrývala v pohledu. V okamžik, kdy kolemjdoucí na karmu upřel svůj zrak, tato začala přes jeho oči vysávat veškerou manu z jeho těla. Získanou magii, jak bylo jejich úkolem dále předávaly lesu, ale nechávaly si svůj podíl, který byl zdrojem jejich života. To se jim dařilo a za několik let pokryly karmy celou Novou Zemi a mana byla obsažena téměř jen výhradně v lesích.

Až teprve teď si druidové uvědomili, jak velkou chybu s karmami udělali a jali se vymýšlet protiakci. Jediným způsobem, jak se účinku karmy nevystavit, je obrnit se magickým štítem, zavřít oči a projít takto kolem číhající karmy. Ta nemůže vysát z člověka, ani jiného tvora manu, pokud nemá přístup k jeho očím. Druidové tímto způsobem přicházeli ke karmám a zanechávali u nich sběrače many. Tyto sběrače many pracovaly na podobném principu, jako ty dnešní pyramidovité, vlastně byly předchůdci tohoto dnešního způsobu uchovávání many. Jelikož karmy nedokázaly získávat manu jinak, než přes pohledy nosičů many, tedy lidí, kteří s manou mají něco společného, druidové postavili kolem karem hlídky, které pocestné odvracely od těchto cest a karmy hladověly, dokud se jejich tělesná schránka zcela nerozpadla z nedostatku many.

Lesy začaly bez many pomalu chřadnout a tak se druidové tímto činem vlastně téměř vyhubili, protože bez lesů ztratili smysl života. Přesto neustávali v práci. Jejich snaha obnovit normální běh přírody, takový, který tu byl před karmami se jim nakonec vyplatila a byli úspěšní. Lesy se vzpamatovaly a i bez magie se znovu rozrostly do svých nynějších velikostí a druidové tu zůstali, aby se i nadále starali o lesy a jejich obyvatele... Tehdy se mělo za to, že všechny karmy byly vyhubeny, ale jak vidíte, právě jsme se setkali s jednou z nich.....

Zakončila svoje vyprávění Sheana a upřela svůj jemný pohled na Myena, který seděl tiše, bez hnutí, s hlavou v dlaních a očividně přemýšlel nad tím sdělením..

Po delší době ticha se konečně Myen odhodlal:

Takže ten pařez na konci lesa, to je karma ???

Ano, stručně a jasně odpověděla Sheana.

Dobrá, tedy. Když je to tak,..........., pravil Myen a odmlčel se.

Druidka, pomyslel si, kdo by to do ní řekl. Taková nevinná, mladá, krásná...., při tomto slově se zarazil a pečlivě si ji prohlédl, ale nakonec v duchu to označení schválil. ...krásná dívka, jako ona a ovládá magii. Zatraceně, chytrá je až moc a kdoví, co dovede z druidského řemesla.... no, uvidíme, však ono se časem ukáže....

Nasadil lehký úsměv, ale ten mu opět rychle vyhasl, když si opětovně uvědomil jejich nynější situaci. Opět se obrátil na Sheanu:

A je nějaká možnost...., tedy kromě sběračů many, jak dostat z kmene tu manu ???

Tedy, za předpokladu, že ji karma ještě nerozvedla do lesa, jako potravu by tu jedna možnost byla. Je to jediná možnost - izolovat karminy kořeny tak, aby nemohly odvádět manu lesu a pak ji promýt ve vodě. Mana, jak jistě víš..., s lehkým pousmáním pohlédla na mága, se na vodu váže a tak ji z karmy vyplaví.

Nic jiného nám nezbývá, vzhůru tedy na to, vyřkl rozhodně Myen, ale zastavila jej silná ruka Deeany, která problémům okolo many příliš nerozuměla a tak se zeptala:

A proč prostě nepočkáte, až vám znovu mana přibude ??

Myen se Sheanou se na sebe podívali, pak se Sheana otočila k Deeaně a začala vysvětlovat:

Mana je energie, která je všude kolem nás. Mágové ji shromažďují na jedno místo tak, aby ji mohli použít na vytvoření kouzla. Tuto manu nikdo nemůže vlastnit, jen ji na krátký čas využívat ve svůj prospěch. Kouzlem ji pak ztrácí a ta se v podobě energie vrací přírodě. Její spotřeba se vyrovnává tvůrčím procesem v přírodě, která si přes noc odpočine a mana se obnoví právě z té energie, kterou mág vypustil ve formě kouzla.

Toto je věčný koloběh. Kromě této many však existuje také mana osobnosti, kterou má každý kouzelník a kterou nemůže normálně vyčerpat. Nelze s její pomocí kouzlit, protože je to mana, která byla vytvářena postupně, během let, kdy se mág učil svému řemeslu a je neobnovitelná. Může v člověku vznikat jen v dětství a to v určitém období. Pak ji mág nosí ve svém těle až do smrti. Téměř neexistuje způsob, jak jej o tuto osobní manu připravit, ale několik jich tu přecejen je....

A jeden z nich je karma, dovtípila se Deeana.

Ano, správně, potvrdila Sheana.

Ta karma vám tedy vzala jen vaši osobní manu ??? logicky se snažila vyvozovat trollyně.

Ne, kromě osobní many jsme měli oba nashromážděnu v zásobě i manu přírodní, odpověděla Sheana.

Ale co ta přírodní mana, jak ji mág shromažďuje ??? neutuchala Deeanina zvědavost o tuto věc.

Mág ji shromažďuje buďto spánkem, nebo přímo na místě. Většina využívá kombinaci obou těchto způsobů, protože na shromažďování na místě je třeba trochu času, což v některých případech nebývá pravidlem. Někdy je třeba kouzlit okamžitě a proto mágové nabírají manu ve spánku, ale nesmí přesáhnout určitou výši, kterou určuje mnoho atributů - jejich stáří, zkušenost,..... Někdy se tedy může stát, že při kouzlení mágovi, či druidovi dojde mana a musí ji nabírat přímo na místě, což vede ke zdržení.

Druidové však mají jednu výhodu v prostředí lesa - v lese ji nabírají právě od stromů, protože žijí v souladu s lesem, takže druidům v lesním prostředí prakticky mana dojít nemůže. Tento způsob někdy praktikují také elfí mágové, ale jen v omezených případech.

Ale to už jsme zaběhli příliš daleko od tématu - chtěla jsem říci, že když mág přijde o svou osobní manu, přichází s ní také o umění kouzlit, což jsi poznala z toho, že Myen nemohl zakouzlit ani to nejmenší kouzlo...... Stačí ??

Deeana přikývla, že teď už chápe provázanost a spojitost mezi manou a mágy. Mezitím se už Myen za pomoci Cordaina, Dayela a Sallina snažil dobýt ze země kořeny karmy, aby si mohli převzít spolu se Sheanou zpět svoji manu. Po dlouhé a namáhavé práci se konečně kmen rozkládal na hranici lesa jako chobotnice, jen místo chapadel měl kořeny. Myen se ještě naposledy přesvědčoval, že není kořen, kterým by mohla mana unikat do lesa a jen doufal, že karma nepředala příliš jejich many.

Přistoupil k ní. Ona teď byla již bezmocná, protože Myen neměl v sobě žádnou manu, stejně tak Sheana, a i kdyby měli, a kdyby ji karma vysála, neměla by ji kam předat a tak by si ji kouzelníci vzali nazpět i tak. Již předtím poslali Deeanu se Sallinem, aby našli vodu a v několika měších ji donesli sem, k pařezu. Dvojice se vrátila chvilku po tom, co ostatní dokončili svou práci a našla je sedět v trávě nedaleko karmy a zaslouženě odpočívat. I Deeana a Sallin se posadili vedle nich a relaxovali, ale pak se Myen se Sheanou zvedli a pokynuli ostatním, aby je následovali. Cordain rozevřel svůj batoh a vytáhl z něj nádobku a totéž udělala i Sheana, Myen a Dayel. Dayel s Cordainem vzali každý dvě z těchto nádobek a postavili se poblíž karmy, držíc nádoby v úrovni, kde dutina, jež byla uvnitř kmene končila a kudy tedy měla voda vytékat zpět ven. Myen se Sheanou začali vodu opatrně lít do otvoru nahoře a sledovali, jak Cordain s Dayelem obratně zachytávají dole vodu, snažíc se o to, aby ani kapička nepřišla nazmar. Všichni si všimli, že voda má jinou barvu, než předtím a to bylo dobré znamení, zdála se jim také taková hutnější, hustší.

Když vyprázdnili všechny měchy, vrhli se Myen a Sheana každý pro dvě nádobky a i Myen teď už bez ptaní pochopil, že se tato voda musí vypít. Trvalo jim to krátkou dobu, na to, že vody bylo celkem něco kolem šesti litrů, ale jak Myen, tak Sheana, se zdáli spíše vzpruženi, než aby byli unaveni tímto výkonem.

V pořádku ?? zeptala se Deeana.

Sheana s Myenem svorně přikývli. Měli svou osobní manu zpět.

Kapitola čtvrtá - Pevnost

Delší dobu po tomto výkonu odpočívali a konečně si mohli pořádně prohlédnout mýtinu, která se před nimi rozkládala. Co nejlépe se snažili prozkoumat ten podivný jehlanovitý útvar uprostřed louky, který již dříve upoutal jejich pozornost. Jejich oči se upíraly na čtyři koule pravidelně rozmístěny do rohů střechy.

Koule měly stříbrnou barvu a celé jiskřily, což Myenovi podivné a snažil se přijít za vydatné pomoci ostatních na účel těchto koulí, ale marně. Po několika desítkách minut se konečně skupina rozhodla, že se vydá směrem k budově a počká co se stane.

Myen provedl tu věc, která vlastně vedla k objevení karmy, zakouzlil kolem celé skupiny ochranný štít:

Ex non at wa, a rukou opsal pomyslnou kružnici kolem všech svých společníků. Vzduch jako by ztěžkl a vše, co bylo za štítem viděli lehce rozmazaně, dokud si oči nepřivykly na ztížené podmínky.

Zvuky chůze plně pohlcoval nízký travnatý porost, takže jediný způsob, jak se mohl případný nepřítel schovaný uvnitř zpravit o jejich přítomnosti bylo na vlastní oči. Ale bylo jasné, že pokud to je pevnost, a pokud je obývaná, je jasné, že má i hlídky, takže o nich už dávno ví. Flash na ně v té chvíli již vesele a hravě štěkal od stěn budovy.

Byly asi v polovině vzdálenosti od lesa k budově, když se ozval zvuk, který je přinutil k zastavení. Byl to zvuk nejvíce podobný hromu. Celkem zazněl čtyřikrát. Co se děje pochopili až o moment později, když z koule na střeše, které předtím vzbudily jejich pozornost, vyrazil nepřerušený klikatý paprsek, vzdáleně podobný blesku. Měl ale červenou barvu a i přes štít návštěvníci cítili jeho horký, pálící dotek, ale nic jim neudělal, za což mohli poděkovat pouze Myenovým předvídacím schopnostem. Další, další a další rudý blesk. Byli pod palbou a koule se se zvukem hromu opět začaly nabíjet.

Už to dlouho nevydržím, má to obrovskou sílu a má zásoba many již není příliš vysoká. Ty blesky jsou neudržitelné...., Sheano, musíš mi pomoct....!!!!!!!! vykřikl

k překvapení všech Myen, a než stačil dokončit, začaly koule opět útočit.

Sheana pochopila, že jediná naděje je, že se jejich many spojí a tak se Myena bez rozmýšlení chytila za ruku. Štít viditelně zhoustl, jak přibylo magické moci jeho tvůrců.

Musíme jít dál....., určitě mají mapu, proč by jinak...., rozkřikl se Cordain do doznívajícího zvuku hromu, ale nedomluvil a už je ohlušil další, takže mohli slyšet již jen poslední slovo:

........rychle !!!!!!!!

To však vše vyjadřovalo a oni během vyrazili k pevnosti. Koule zářily stále jasněji a metaly blesk za bleskem na bránící se skupinku.

Další už neubráníme !!! zazněl výkřik poznání, když byli možná dvacet metrů od cíle.

Ještě jednou vystřelí, pozor. Při záblesku skočte do stran, až udeří, zvedněte se a honem ke zdi....., stačil ještě poradit Myen a protože měl zkušenosti s magickými předměty, všichni mu věřili.

Flash bezmocně pobíhal podél zdi domu, chápajíc, že kdyby vyběhl ven, dlouho by asi nepřežil a tak jen kňučel a sledoval boj téměř bezmocné skupinky. Všichni napjatě sledovali kouli. Záblesk je oslepil, ale oni přesto stačili ještě včas zareagovat a uskočili. Ozvalo se jen bolestné zasyknutí Deeany, která se svou váhou a velikostí měla největší problém dostat se z dosahu rudého blesku. Nemohli na to však reagovat a tak jakmile záplava rudého světla zmizela, vyskočili rychle na nohy a ze všech sil doběhli k cíli. Deeana však kulhala a nemohla se pohybovat zdaleka takovou rychlostí, jako ostatní. Flash radostně přivítal Dayela v bezpečí.

Xim, který zatím kroužil vysoko nad nimi, ze sebe vyrazil téměř lidský výkřik, plný bolesti a utrpení. Bylo vidět, že se o svou paní bojí. Sallin neváhal a vyrazil, využívaje svůj artefakt - boty rychlosti, doufaje, že paprsky zmate a Deeana se bude moci dostat do bezpečí. Deeana pochopila o co jde a jen odmítavě vykřikla, ale bylo již pozdě - ozvalo se poslední, čtvrté zahřmění, a Sallin se už nemohl vrátit, ani kdyby sebevíc chtěl. Tedy alespoň ne úspěšně.

Poprvé se zablesklo a rudé blesky kupodivu opravdu mířily na rychle se pohybujícího trpaslíka, nepovažuje za dostatečný cíl zmrzačenou trollici. Musím to dokázat, pomyslel si Sallin a ucítil kousek za sebou výbuch, jak první jazyk blesku minul svůj cíl.

Pak přišel druhý a třetí, jimž se trpaslík také úspěšně vyhnul.

Dlouhá pauza......................

Nic se nedělo a již to vypadalo, že čtvrtá koule svůj pozdrav nevystřelí. Deeana mezitím dorazila do bezpečí a teď spolu s ostatními dojatě a napjatě sledovala souboj trpaslíka s nerovným soupeřem. Jen na vteřinku se Sallin zastavil, aby se podíval, co se děje, ale v tom okamžiku vyrazil i z poslední koule rudý blesk a trpaslík stačil jen změnit svůj výraz na překvapený a nedostatečný kousek poodskočit. Cordain vztekle vykřikl a bez rozmýšlení se vrhl k trpaslíkovi. Věděl, že má jen několik okamžiků, nežli budou koule opět v pohotovosti.

Během tří vteřin, využívaje plně svých dlouhých nohou, se elf ocitl až u trpaslíka, v další vteřině jej pevně uchopil a ve chvíli, kdy se Sallinovo tělo zvedalo ze země už elf běžel nazpět. Když doběhl zpět, zaznělo poslední čtvrté zahřmění a koule byly připraveny k palbě.

Jak je na tom ??? Zeptala se okamžitě Deeana, která trpaslíkovi vděčila za život. Myen však pouze pokrčil rameny a znovu se sklonil nad bezvládným malým tělem. Přejížděl rukama těsně nad kůží se zavřenýma očima a čekal na kladné či záporné reakce od přítelova těla. Nakonec se vztyčil a upřel své modré oči na nedaleko stojící Deeanu, které v té chvíli na rameně přistál Xim.

Je to špatné, budu potřebovat klid a ten tady nemám, musíme ho dostat dovnitř, pak mohu něco dělat. Zatím mu pomoci nemohu....... Musí bojovat. Je silný, on to dokáže. Věř mi, domluvil a položil svou ruku na drsné rameno trollí ženy.

Sallina, který se mezitím probral z lehkého bezvědomí, nechali na místě pod dozorem Deeany, která se od něj nechtěla vzdálit a zbylá čtveřice se vydala hledat vchod do budovy. Flash zůstal spolu s nimi venku. Nalezli jej na protilehlé stěně.

Byly to jakési podivné dveře, které téměř splývaly s okolím. Byly lehce pootevřené a zvaly, až přímo táhly dovnitř. Čtveřice se nedala dlouho pobízet a vešla. Ocitla se na chodbě, v níž byly zdi z kamenů, na metr silné. Po každé straně viděli dvojici dveří a vepředu byly velké masivní dveře, které asi vedly k hlavnímu cíli.

Vybrali si dveře, které k nim byly nejblíže a bez váhání vstoupili. Místnost byla bez života. Jediné co zde uviděli, byl nenápadný výhled ven, který poskytoval hlídači možnost sledovat, zdali se neblíží nepřítel. Zvenku tento výhled nebyl z neznámých důvodů vidět. Postupně pootvírali i další trojici dveří a našli přesně to stejné, jen v jiné stranové orientaci, prostě dokonalá hlídková stanoviště. Pouze v jedné místnosti se na malém stolečku poblíž hlídacího otvoru ležel kus chleba, což značilo o značném spěchu při opouštění těchto míst. Že by tu někdo byl ještě před chvílí ?? Musel. Kdo jiný by po nich střílel z těch koulí.....

Až teď si všimli na stropě žebříku, který byl stejné barvy a byl zasunut až ve stropě - tedy v drážkách vytvořených speciálně pro něj, takže na první pohled se zdálo, že strop je naprosto neporušený. Až po bližším zkoumání objevili také rýhy po poklopu, kterým se vycházelo nahoru, pravděpodobně do koule. Zavládla v nich nejistota - mají se podívat nahoru ????????

Rozmýšlení netrvalo dlouho. Rozhodli se jednoznačně - prohlédnout i horní prostory....

První vstoupil na žebřík, který bez problémů s ohledem na svou výšku sklopili z otvoru ve stropě, Cordain. Když dospěl až k sotva znatelným dvířkům, ještě jednou se ohlédl a rukou odklopil křídlo dveří. Před ním se rozevřel kulovitý prostor.

Ještě se nestačil zorientovat a už se na něj z druhé části místnosti s výkřikem vyřítil muž. Očividně byl z lidského rodu, ale v žádném případě nestál o přátelské povídání, čemuž nasvědčovala i dýka v jeho ruce. Cordain osvědčil i tentokrát rychlost, uhnul a šikovně shodil soupeře otvorem dolů ke svým přátelům, kteří ho zajali. Teprve teď se začal Cordain rozhlížet a shledal prostor v kouli jako velice podivné místo.

Koule byla zevnitř pokryta rýhami, které by se daly nejlépe přirovnat k lidskému mozku. Její vnitřní barva byla šedavá. Po povrchu jiskřily malé blesčíky a přeskakovaly mezi rýhami. Cordainův pohled padl na pohybující se útvar uprostřed koule, která měla v průměru pět metrů. Sklouzl se po tom podivném povrchu, aniž by mu jakkoliv ublížil. Dorazil ke svému cíli a zvědavě, ale z patřičného odstupu si pohybující růžovou hmotu prohlížel. Myen a Sheana již také mezitím dospěli po žebříku do koule a připojili se ke Cordainovi. Myen se zadíval na podivnou hmotu s nepochopitelnou bázlivostí a pak se zadíval kamsi na druhou stranu koule, jeho pohled však na nic nezaostřoval.... Přemýšlel.

Teď na to není čas, později, až bude postaráno o Sallina vám o tom, ukázal stále ještě nejistým pohledem na vlnící se hmotu, povím všechno co vím. Musíme dál.

Dayel, který právě vystupoval po žebříku zaslechl poslední Myenovy slova, jak se skupinka vracela a uvolnil svým společníkům cestu lehkým skokem, který potvrzoval jeho zkušenost a dovednosti jako hraničáře. Tělo hlídače nechali tam, kde leželo.

Prohlédli prostor ostatních tří koulí, ale ani v jedné z nich nenašli již nikoho dalšího.

Asi utekli do té poslední místnosti....., NEBO VEN !!!! vy

dedukoval Dayel, poslední slova vykřikl a vrhl se ven. Uviděl žalostný obraz:

Muž k nim nejblíže se snažil zbavit orla, který mu seděl na hlavě, a kloval do tváře. Muž krvácel z očního důlku. Víčko bylo divně pootočené a bulva byla celá rudá. Po celé tváři měl několik dalších ran, vykouslých ostrým Ximovým zobákem. Řval bolestí a bezmocně se oháněl rukama, marně se snažíc shodit orla, který se drápy, pevně zaťatými do jeho lebky, držel.

Na straně leželo zakrvácené tělo. Vlastně jeho dvě části, oddělené od sebe nerovnými ranami, jako po kousnutích. Pohled na s odhodláním se rvoucího hraničářova psa bylo hned každému jasné, kdo je tvůrcem tohoto zohyzdění. Flash útočil na dalšího muže, který se snažil bránit dýkou, ale mrštný pes se s přehledem ranám vyhýbal a ještě stíhal útočit a způsobit svému soupeři nejedno vážné zranění.

Poslední, čtvrtý muž, ležel o kousek dál s rozdrcenou lebkou a nad ním se skláněla Deeana. Teď se ukázala síla jejich paží jako velice užitečná veličina.

Příchozí bez váhání přiskočili na pomoc a za chvíli už i zbylí dva útočníci leželi bezvládně na zemi.

Co se tu stalo ?? zeptal se Deeany Dayel, když bylo po všem.

Zaútočili, odpověděla Deeana a kývla hlavou směrem k nehybným tělům, chtěli nás zabít. Nebýt Flashe, tak se jim to asi podařilo....

Dokončila a hodila děkovným pohledem po Dayelově psu.

Uf, doprovodil to Cordain. Ještě, že nás napadlo vrátit se, nevím, jak by to jinak dopadlo.

Zachytil nevraživý pohled Deeany a raději rychle dodal:

Ale vedli jste si skvěle i bez nás.... To se musí nechat. Chvilku se zamyslel a pak ze sebe vypravil další otázku:

A co Sallin ??

V trolliných očích se objevil v ten moment uvědomění, obavy a strach. Začala se rozhlížet jako šílená. Trpaslíka nakonec našli za rohem budovy, kam se z posledních sil doplazil.

Usmál se na své přátele a vítězoslavně pronesl:

To jsme jim to dali, co ??, čímž se mu podařilo i na zachmuřené tváři Deeany vyloudit lehký úsměv. Myen provedl krátkou prohlídku a pokynul ostatním, aby jej následovali z trpaslíkova doslechu.

Je na tom pořád stejně. Vědomí se mu sice vrátilo, ale jinak se nic nezměnilo. Alespoň ne k lepšímu...., chvilku se odmlčel. Pokud mu co nejdříve nebudu moct pomoci, do večera zemře....

Deeana upřela své oči nejdříve na Myena a pak se s nadějí a dalším vzplanutím naděje obrátila na Sheanu:

A ty ho nedokážeš uzdravit ?? Jsi přece druidka....

V jejím hlase bylo slyšet zoufalství. Sheana popošla o krok směrem k trollici a neodvažujíc se jí podívat do očí promluvila:

Ne. Bohužel, toto je nad moje síly. Otec mě stačil naučit pouze základy, dokážu základní elfské kouzla, jako uzdravení lehkých zranění, zastavení krvácení, světlo a několik dalších. Myene, mohl bys mě učit nová kouzla ???

Myen se překvapeně otočil na dívku. Věděl, že dívka jej ve své mysli nadhodnocuje. Byl sice jedním z nejlepších mágů v království, ale ze Starých učení a z učení druidů toho příliš neuměl. Uvědomil si ale, jak je pro dívku důležité, aby se dál učila a tak přikývl...

Jejich pohled sklouzl na slunce, které se pomalu sklánělo k horizontu. Postavení jim jasně napovědělo, že do večera nezbývají více než tři hodiny. Opět je zachvátila panika.

Deeano, zůstaň u Sallina. Ať se nehýbe a nemluví. Nesmí se namáhat, každá kapička sil je teď třeba, aby to vydržel. My jdeme zpět a snad se vrátíme včas....., promluvil pomalu a rozvážně Myen.

Železné dveře se tvářily důležitě. Asi opravdu byly. Pomalu, s lehkým zavrzáním se při tlaku otevřely a jejich pohledům se naskytl ještě divnější pohled, než předtím.

Celá místnost byla prázdná. Stěny byly červené, stejně tak strop. Ucítili pohyb pod chodidly a teprve teď si všimli podlahy. Od dveří, až na druhou stranu čtvercové místnosti, široké deset, možná patnáct metrů, také panovala krvavá barva, ale ta byla zbrázděna spirálovým tvarem, který ústil uprostřed místnosti do jakéhosi krku. Krku z něhož se nepřetržitě ozývaly podivné, hekavé zvuky.

Poznali, co se jim to předtím pohnulo pod nohama. Byla to celá podlaha, která se po chvilkách pootáčela doprava. Neměli čas na přemýšlení a tak došli až doprostřed a opatrně nahlédli do otvoru dostatečně širokého, aby se jím protáhl i troll. Neuviděli však nic. Dole bylo šero. Jen na několika místech se občas zaleskly kapky vody, dle kterých Cordain svým zkušeným okem odhadl hloubku na dva, maximálně tři metry.

Byla jiná možnost ?? .......... NE !!

Cordain se začal pomalu spouštět. Když už byl po pas v díře, vydral se z jeho hrdla výkřik.

Drží mě to !! Drží !!

Pak zmizel ve tmě.....

Ostatní za ním bezmocně hleděli. Myen se v poslední chvíli pokusil ještě podat Cordainovi ruku, ale ucítil pouze vír, který se ve vzduchu ještě chvilku po zmizení člena výpravy udržoval.

Mág dostal nápad. Zpoza opasku vytáhl kouzelnou hůlku, magický artefakt, a lehce přejel dlaní po diamantu, kterým byla nahoře zakončena. Chvilku se nic nedělo, pak se však z toho diamantu začala linout záře, osvětlujíc prostor uvnitř. Jejich oči však nespatřily nic nového. Kamenná podlaha, voda, kapající z povrchu a usazující se v malých tůňkách. Kameny. Neživé kameny. Jinak nic. Mrtvo.

Dayel vzal odpovědnost a nebezpečí na sebe. Za stálého osvětlení hůlkou se jal zlézat do tajemného otvoru, v němž někde čekalo nebezpečí. Tentokráte se při sestupu nestalo nic. Postupně Myen posvítil i ostatním, stále zůstávaje nahoře, vědom si tomu, že čas jim ubíhá.

Chytejte mě. Skočím, jinak bych musel upustit hůlku a vy byste se ocitli ve tmě, nakázal Myen a vrhl se dolů.

Dva páry rukou jej téměř zachytily zcela úspěšně, nakonec se jim ale podařilo zmírnit ten pád natolik, že si Myen příliš při tom tvrdém dopadu neublížil. Teď se mohli konečně rozhlédnout kolem sebe, ale to, co viděli nezvěstovalo nic dobrého. Chodba do níž seskočili vedla napravo a nalevo dál. Oba směry se zatáčely směrem k lesu a tvořily pomalu půlkruh.

Tak kudy ?? zeptala se nejistě a s náznakem strachu Sheana, která se držela velice statečně.

Tak třeba doprava, navrhl Dayel a bez jakékoliv další diskuse skupinka vyrazila směrem doprava. Chodba se stále točila doleva a tak během dvou minut došli zpět na začátek, aniž by objevili jiný východ. Chodba byla uzavřený kruh, který nikam nevedl.... Alespoň to tak vypadalo.

To není možné, něco jsme určitě museli přehlédnout, kroutil hlavou Myen a znovu prošel celou chodbu, ale kromě jedné kytky byla chodba zcela bez jakýchkoliv nezvyklých tvarů, dokonce ani zeď, a to ani při bližším prohledání, neskrývala žádný východ.

Máme tu problém, nadhodila Sheana a muži mlčky přikývli - snažili se záhadě přijít na kloub. Ještě několikrát prošli celou chodbu, ale stále stejný obrázek:

Ani na jedné ze zdí nebyla ani prasklinka, země sice rozpraskaná lehce byla a to asi na dvou místech, ale detailní prozkoumání neobjevilo žádný mechanismus, kterým by se případné dveře daly otevřít - nešly otevřít dovnitř, což mohlo znamenat dvě věci -> dveře tu nejsou nebo někdo dole nechce, aby se dolů dostali. Druhá možnost však byla rychle vyloučena po tom, co se na předpokládané dveře postavili všichni tři, ale adept na dveře se ani nepohnul - bylo to pevné. Nebo to mohlo znamenat, a k tomu názoru také došli - žádné dveře tu nejsou. Sheaninu pozornost stále přitahovala divná červená květina, která rostla uprostřed skalnatého povrchu. Nedokázala to vysvětlit, ale myslela si, že to je řešení celé záhady.

Několikrát se to pokusila Myenovi říct, ale ten ji odbyl se slovy, aby nezačala za chvíli podezírat i támhletoho pavoučka.

Dívce to však přesto nedalo a vzdálila se od strnule stojící dvojice a došla až ke květině. Teď si uvědomila věc, která jí byla celou dobu divná. Do této chvíle byla příliš zaměstnána přemýšlením nad zmizením, než aby se zaobírala přílišným přetřásáním svých pocitů.

Vždyť je to zcela jasné. Bije to do očí....!!! Kytka.... !! Tady, v podzemí. A kvete. Ve skále. Jak jsem mohla být tak slepá.... ????

Naklonila se nad kytkou a dobře si ji prohlédla. Z dálky slyšela klení, jak dali muži průchod svému vzteku nad tou ubíjející bezradností, ale nenechala se vyrušit a dál se soustředila na kytku. Po krátké době, kdy si ji podrobně prohlížela ji upoutal otvor, který z dálky vypadal, jako že si ho rostlina vytvořila, jako otvor, kterým vedou do země kořeny. Ono tomu však tak nebylo. Tmavé místo, domnělé kořeny, byl otvor. Nejistě rozvažovala. Pak se opatrně kytky dotkla. Vzpomněla si na slova svého otce:

Kytky reagují na dotek, ale až přeložení listu jim podá impuls do jejich nervového systému....

Chvilku se zasnila a poddala se vzpomínkám na otce. Jak viděla před sebou jeho tvář, ta se pomalu změnila na známou tvář trpícího trpaslíka. Sallin čekal venku a potřeboval jejich pomoc. To ji vrátilo zpět do reality. Jemně přeložila list, který byl nejblíže k ní a čekala, zdali se něco stane, zdali se nemýlila. Rostlina se zdála být stále stejná. Změna nastala až po několika sekundách, kdy se jeden z lehce vyčnívajících kořínků začal rozšiřovat a pomalu mířil k otvoru, který předtím mylně pokládali za kořeny vedoucí do země pro živiny.

Teď už bylo jasné, že tato kytka je magická. Magie tu prosakovala všemi zdmi a Sheaně přeběhl mráz po zádech.

To co tohle vše stvořilo muselo mít neuvěřitelnou sílu....

Znovu se zasnila a z toho ji vytrhly až dva výkřiky, následující krátce po sobě. Nebyly to výkřiky strachu, spíše překvapení. Zvedla se a doběhla ke svým společníkům. Ti stáli před odklopenou kamennou deskou. Zdola na ní bylo umístěno držadlo, na němž viselo cosi divného, širokého a drsného. Došlo jí, že je to kořen kytky.

Takže strážní kytka.

Kytka, řekla prostě na vysvětlenou k Myenovi, který přes všechnu snahu nedokázal zakrýt obrovské překvapení.

Takže zase dolů...., řekl Dayel po krátké odmlce.

Stanuli na dalším podlaží, které se na první pohled vůbec nelišilo od toho předchozího. Nežli se stačili poprvé nadechnout, kořen zaklapl dveře a nebýt světla z Myenovy hůlky, ocitli by se v oslepující, neklidné a tajuplné tmě. Vydali se nalevo, tam však po několika metrech chodba končila v závalu.

Otočili se, připraveni jít na druhou stranu, ale nabídl se jim ne příliš příjemný pohled. Přísloví z bláta do louže nedokázalo vystihnout to, co se jim teď stalo. Zatímco o patro výš měli problémy s pokračováním v cestě tím, že chyběly dveře, nebo průchod dál, tady sice chodba byla, ale ta chodba byla plná ne příliš přátelsky se tvářících tvorů.

Byli to mravenci. Velcí mravenci, kterým ze zad vyrůstaly klepeta, která nevěstila nic dobrého. Špičky klepet i kusadel měly zelenou barvu, což byl s největší pravděpodobností jed. Mravenci, kteří jim sahali téměř po pas, se pomalu posouvali směrem k nim a Sheana začala mít obavy....

Skupinka se po sobě podívala. Ze všech sil se snažili na něco přijít. Dayel položil ruku na rukojeť svého meče, magického artefaktu, připraven čelit útoku nepřátelských stvoření. Mravenci stále postupovali a už byli téměř na dosah. Sheana se při pohledu na ně otřásla. Velké černé oči si je se zájmem prohlížely. Skupinka postoupila o krok kupředu a mravenci se zastavili.

Čekali. Byli od nich pět metrů a stáli. V té chvíli se Myen rozhodl jednat. Pevněji sevřel svou hůlku, která doteď vysílala světlo. Dotkl se obrázku slunce, který byl s honosností vykreslen v horní části hůlky. Z hůlky přestalo vycházet světlo, ale kolem se nerozhostila tma. Skály kolem jako by vyzařovaly podivné, bílé světlo, zářily a vypuzovaly nepřátelskou tmu pryč. Teď už nebyl omezován na své schopnosti, protože hůlka již neudržovala žádné kouzlo - světlo, které zakouzlil bylo dočasné a bylo to pevné kouzlo.

Mravenci, vylekaní tím náhlým návalem světla, zvyklí na temné chodby podzemí, couvli o několik kroků zpátky a tím poskytli Myenovi čas na další činnost. Opsal hůlkou jeden kruh doleva, pak další na druhou stranu a při tom vyslovil tajuplně znějící slova:

In nomine sqa, da er mi ya, en da so, par sui nor !! Dlouhá magická formule se ještě chvilku nesla napětím nabitou chodbou a její ozvěna vracela pevná slova mužského hlasu stále zpátky k uším malé skupinky bojovníků. Pak se náhle, bez varování strhla smršť.

V místech, kde Myen opsal hůlkou kruh, se utvořila modrá kružnice, která vylétla směrem k mravencům, ale za sebou zanechávala pravidelnou kruhovou stopu. Mravenci odolávali vichřici, která řádila v jejich řadách, občas však jeden či dva nedokázali vzdorovat a vichr je uchopil a vrazil na kamennou stěnu. Kružnice mezitím dolétla až k prvním řadám mravenců a vytvořila tak tunel, vedoucí od skupinky až k mravencům. Sheana s Dayelem jen mlčky s obavami přihlíželi, jak se Myen pomalu přiblížil k počátku tunelu, vložil do něj ruku a pronesl jedno jediné slovo:

San.

Vichřice v okamžiku ustala a odkryla několik těl mravenců, ležících po stranách u stěn bez známky života. Kružnice se vyplnila modrou barvou a tato modrá síla postupovala tunelem směrem k mravenčím bojovníkům. Ti mezitím stačili znovu seskupit své řady, ale ještě se zcela nevzpamatovali z toho šoku, který jim vichřice způsobila a jako omráčení stáli stále na stejném místě. Sheana s Dayelem čekali co se stane. Pak nečekaně všechno vybuchlo a je odhodila ta síla až na zával, kde zůstali ležet. Modré světlo, které se rozlilo všude, se pomalu změnilo v bílé a pak zcela zmizelo. Masakr byl dokonalý. Po skupině mravenců, počítající něco kolem dvaceti, možná třiceti členů, nezbyla ani stopa.

Tak, a je to, konstatoval Myen a s lehkým úsměvem nad respektem, který viděl ve tvářích svých společníků, pokynul rukou, že mohou pokračovat.

Sheana i Dayel se s ničím takovým nikdy v životě nesetkali. Sheana, která měla s magií zkušenosti cítila tu sílu, která z Myena v okamžiku kouzla vyzařovala a utvrdila se v tom, že mág má neskutečnou sílu.

Ušli jen několik metrů, když chodby před sebou zaslechli nářek. Bolestivý nářek se ozýval stále silněji a silněji až přešel v téměř nesnesitelné skučení. Nebylo pochyb. Byly to lidské hlasy, které křičely bolestí, kterou zažívaly. Skupinka zvýšila ostražitost a zrychlila krok. Za necelou minutu se chodba lehce rozšířila na obě strany a po každé straně visel shora řetěz. Ale co bylo na něm !!

Sheana zhnuseně vykřikla a rychle se obrátila. Neovladatelně se třásla a odmítala pokračovat v chůzi. Dayel s Myenem se museli hodně přemáhat, aby vydrželi ten pohled. Na každé straně visela na řetězu půlka člověka. Těla byla hladce rozříznutá svislým řezem napůl. To napravo se třáslo a poloviční ústa vydávala ty nesnesitelné skřeky bolesti. Po levici visela další půlka, jejíž vzhled ukazoval na skutečnost, že tu stojí ne před jedním, ale před dvěma zohavenými těly. Ne tedy jeden člověk rozříznutý napůl, ale dva. Z každého tu byla pouze polovina. Část těla napravo nevydávala žádné zvuky a jen tiše svým jediným okem sledovala příchozí.

Pohled na ně byl strašný: Hlava rozpůlená přesně v polovině ukazovala svůj obsah a mozek připomínal tuhou velmi hustou šedou hmotu, která se při sebemenším pohybu třepala jako želé. Střeva visely z břicha oběti do různé výšky a maso na povrchu již bylo trochu ztmavlé.

Myen pochopil, že tady by se mohli dovědět něco užitečného a tak se zeptal:

Co se vám stalo ???

Odpověď však byla nesrozumitelná:

Doufám ... vás ..... mudrc ...... Jestli ...., pochopíte, ... vám .... řeknu .... jsme .... kteří .... dali ... mapu .. červenému ......, který ..... Spolek ...... kamene. .... jsme ... zrádcové ...... rodu, .... nemohli ..... se ..... na ... bezpráví .... bezohlednost .... členům ..... rodů .... planety. ..... nám ......, než .... mapu ... donést ... někomu, .... by ...... zajistit ..... od ....... rodů.

Myen nechápavě zakroutil hlavou. Nerozuměl ani větě. I Dayel se Sheanou pokrčili rameny na znamení, že ani oni nevyrozuměli ze slov muže tu podstatu, kterou se jim snažil sdělit.

Pak se náhle ozval hlas z druhé strany - to promluvil druhý muž, respektive jeho půlka:

......, že ... poslal ..... Graen. ...... ano, .......... co ... teď ..... - my .... ti, ..... mu .... tu .... k ........ .. diamantu, ..... spojuje ...... červeného ....... My .... ti ........ vlastního ...., ale ....... jsme .. dívat .. to ........ a ............ vůči ...... ostatních .... této ........ Proto ... nezbylo, ... vzít .... a ...... ji ..... .., kdo .. dokázal ........ pomoc .. ostatních .....

V Myenových očích se objevila jiskra pochopení - dvě půlky lidských těl, které se o vše dělí polovičně, dělí se tedy

polovičně i o dar řeči.....

Když to vysvětlil i oboum svým společníkům, přikývli, že rozumí, protože společně dali dohromady ty slova a pochopili smysl těch slov. Myen ještě promluvil, aby si zajistil, že budou rozumět i dalším slovům:

Mluvte pomaleji a po jedné větě.

Půlky tedy začaly se svým dalším vyprávěním, kterému skupinka rozuměla takto:

Naši vrstevníci nás chytili a dokázali, že nemají srdce. Nejednají však ze své vůle, jsou někým ovládáni. Nevím kým, ale určitě nad nimi stojí nějaký vládce. Dokonce náš vlastní bratr v klidu přihlížel, jak nás - dvojčata - rozřezávají

bez mrknutí okem. Zdálo se dokonce, že se mu to líbí.....

Odmlčeli se, po chvilce však pokračovali:

Pak nás připoutali s pokřikem "Zrádci" sem a odešli. Víme jen to, že mapa k diamantu je ukryta na konci tohoto tunelu, který však není nechráněný. Hned kousek odtud jsou dvě pasti - dvě místnosti - Místnost věčného světla a Místnost věčné tmy. Jen oni ví, jak je projít, a jen oni znají pečlivě skryté zkratky, kterými chodí jejich členové. Nikdo, kdo se pokusil o projití prý nepřežil, ale to říkali oni sami. To je vše, co víme. Přejeme vám hodně štěstí.

Neviděli jste takového vysokého poloelfa ?? vážně se zeptala Sheana.

Bohužel, neviděli, s lítostí v hlase oznámili bratři. Myen přikývl za všechny, že rozumí tomu, co jim řekli. Ale pak jej ještě něco napadlo:

Můžeme vám nějak pomoci ??

Ne, naše pozůstatky jsou udržovány magií, která má svůj klíč a může ji zrušit pouze její autor, který zná kombinaci sil do hesla vložených a jen jeho myšlenky nám mohou otevřít bránu vysvobození..... Bránu odpuštění..... Bránu volnosti..

Bránu mrtvých... Bránu pro nás tak vzdálenou.... Bránu vykoupení....!! odpověděli a z jejich hlasu opět zaznívala bolest.

A jak se nazývá ten, který na vás uvrhl kouzlo proti času ?? zeptal se ještě Myen.

Říkali mu "Ick", to je vše co víme, zareagovali a při vyslovení toho jména se v jejich rozpolcených obličejích objevil výraz zlosti a nenávisti.

Děkujeme vám za všechno, pokusíme se vám to oplatit, rozloučil se ještě Myen, ale jeho myšlenky již směřovaly k tomu, co se od dvou torz dozvěděl. Místnosti věčného světla a věčné tmy ???

Myen o tom ještě nikdy neslyšel. Zastavil se a nepřítomně hleděl před sebe. Když už to trvalo příliš dlouho, přistoupila k němu Sheana a zlehka mu položila ruku na rameno.

Musíme pokračovat, nemáme času nazbyt, Sallin...., připomněla mu.

Došli k dřevěným dveřím a Myen i skrz škvíry ucítil sílu, která uvnitř přebývala. Bylo to kouzlo, které bylo starodávné a děsivé. Stará magie byla pro Myena obrovskou záhadou, a ani on nechápal nic od 2. úrovně výš, a to byl považován za jednoho z nejsilnějších a nejlepších mágů této doby. Jeho mozek nechtěl a nedokázal pochopit to, co se tu stalo, ať už se to stalo nedávno, či před milióny let a lidé to teprve teď začali využívat.

Vonělo to stářím a přitom to bylo tak nové. Myen věděl, že bude prakticky nemožné tou místností projít. I Sheana ucítila ten závan a přestože neměla na manu a magii tak dobře vypěstovanou citlivost a měla daleko méně zkušeností, zbledla hrůzou i při vzdálené představě něčeho, co přebývá tam dál, ale byla si jista, že to musí zkusit.

Já....... nemohu, prohlásil Myen.

Bál se. Podruhé v životě poznal strach. Poprvé to bylo, když jej unesli darkelfové od jeho rodičů. Tento strach však byl jiný - nebyl to ten dětský děs, tady věděl s čím má tu čest a přitom si to ani z úlomku nedokázal představit. Ten pocit jej ubíjel. Nedokázal se pohnout a tak nemohl ani pohledem zaletět k Sheaně, která se ho snažila přes své ještě větší obavy uklidnit a přesvědčit.

Myene, je to jediná šance. Nejen Sallina, ale celého světa. Svět zachvátí válka, horší než ta s darkelfy, síly zla nabraly novou sílu a hrozí, že naše strana prohraje a náš domov se změní v temnou pustinu. Ne vzhledem, ale životem, životem, který vlastně životem nebude, bude to pouze stín a tyto stíny budou vládnout a rozkazovat. To se přece nesmí stát !!!!!! poslední slova už její hlas téměř vynechával.

Po tomto proslovu se zhroutila a rozbrečela. Byla si jistá, že pokud je někdo dokáže provést touto jeskyní, je to Myen. K mágovi přistoupil Dayel a pevně jej chytil za ramena:

Je to náš osud. Sheana má pravdu. Buď alespoň dočasně zabráníme něčemu, co se vymyká našemu chápání, aby se zmocnilo světa. Alespoň na dobu, abychom zjistili, jak proti tomu bojovat, jak to porazit, ale nesmíme se vzdát. Ne teď, ne tak brzy !!

Pevná slova v Myenovi našly jeho ztracenou odvahu a mág zvedl hlavu. V očích se mu náhle zračilo odhodlání.

Je před námi místnost věčné tmy, prohlásil a stiskl svou magickou hůlku tak silně, až se zdálo, že se žíly napjaté na jeho rukou přetrhnou.

Nai !!!!!

Silný, poručnický hlas, který jako by Myenovi ani nepatřil se rozlehl všude, celou chodbou a pronikl i za dveře. "To" vědělo, že tu jsou. Pak začal Myen mluvit:

Po tmě světlo přichází,

po světle zas tma se vrací,

naděje nám neschází,

tma pod světlem sílu ztrácí.

Světlo, prosím při nás stůj,

na cestě nás ochraňuj...!!!

Temnoto, jsme tady,

z tvé síly nemáme strach,

otoč se k nám zády,

jak se točí k slunci vrah.

Teplo, to je naší zbraní,

chlade, ustup o krok dál,

přivádíme s sebou paní,

jež rozzáří každý sál.

Již paprsky si cestu razí,

oslepují tvoji temnou tvář,

jen v stíny tě v okamžiku srazí,

tobě vládne slunce zář....

Slepoty se nebojíme,

srdce naše vede nás,

tvoji touhu neukojíme,

teplo porazí tvůj mráz.

Tma pomalu ustupuje,

slunci, jehož raný svit,

vítězství nám vybojuje,

přetrhne temnoty nit....

Myen na chvilku poklesl v kolenou, jak jej vyčerpala síla, která přes něj díky hůlce procházela, ale ihned se vzpamatoval a vykřikl:

Rychle, kupředu !!

V ten samý okamžik Dayel rozrazil dveře a do lehce osvětlené místnosti vtrhly tři postavy. Běžely, co jim síly stačily na druhý konec. Když byly ve dvou třetinách své cesty, světlo náhle začalo pohasínat a Myen pobízel ještě k většímu spěchu.

Dayel doběhl první ke dveřím, které je dělily od vytouženého cíle. Hraničář je bleskově otevřel, pustil před sebe dva své vyčerpané společníky.

Ucítil chladný dotek, ale stačil vklouznout dovnitř. Když se ohlédl, aby zavřel dveře, uviděl, že světlo dohaslo docela a kousek od něj se začal v temnotě tvořit vír, který překonal všechny jeho představy o černé barvě. Tak se zabral do té podívané, že zapomněl na to, co chtěl udělat a probral jej až Myenův naléhavý výkřik:

Zavři ty dveře !!!!!!

V mágově hlase znělo zoufalství a Dayel bez váhání škubl zavíráním a tím jim zachránil život. Neuplynula ani vteřina a dveře se otřásly nárazem, ale odolaly. Zevnitř se ozvalo skučení, pak vytí mnoha hlasů, takže to znělo jako jakýsi podivně zvrhlý sbor. V panice si přikryli rukama uši.

Náhle, tak jako vše začalo, zase vše ustalo a byl klid. Teprve teď si mág hlasitě vydechl a jeho tělo se zhroutilo na podlahu. Trvalo několik minut, než přišel opět k sobě.

Když otevřel oči, naklonila se nad něj Sheana a s úsměvem mu oznámila:

Myene, dokázali jsme to, prošli jsme temnotu !!!

Mág se lehce pousmál. Ještě chvilku odpočíval, ale jeho myšlenky se upíraly k další místnosti, jejíž dveře již bylo v dálce vidět.

Místnost věčného světla, pomyslel si.

Jak....., jak jsi to dokázal ?? zeptala se Sheana.

Jedno z mála zaklínadel, které znám ze staré magie. Její kořeny sahají až k počátkům naší kultury, jsou starší než toto zlo. Jen díky mému magickému artefaktu jsem zvládl tu obrovskou sílu, která byla třeba. Přesto, přes to všechno se temná síla ubránila a dokázalo ji to zadržet jen na chvíli........., Myen nechápavě zakroutil hlavou, ale pak se jeho myšlenky vrátily k Místnosti věčného světla.

Světlo, uvažoval v duchu. Žár. Žár....... ...............Přemýšlel......

Tato místnost nepůjde proběhnout. I za tu chvilku by z nás nezbylo nic víc, než popel. Síly tmy také nemohu přivolat, protože ty nám budou hrozit stejně tak, jako světlo..., snažil se o logickou úvahu.

Světlo......, ....... VODA !!!!! No jasně, voda !!!!!!!! vykřikl náhle nahlas, až sebou jeho společníci polekaně trhli.

Pojďte, pravil Myen a ukázal ke dveřím na konci chodby.

Sheanu postavil vedle sebe, Dayela ke dveřím a řekl mu:

Až ti dám pokyn, otevřeš dveře a poběžíš, jak nejrychleji budeš moci. Bude tam horko.

Opět uchopil hůlku, která doteď visela za jeho opaskem po tom, co s ní Myen předvedl před deseti minutami.

Aqua, en de tar, wa in a mar.

Máchl hůlkou kupředu, dozadu, směrem nahoru, dolů a pak opět kupředu. Najednou jako by stáli na dně řeky se přivalily obrovské vlny vody a během okamžiku vyplnily krátkou chodbu. Škvírami již pomalu voda utíkala do místnosti věčného světla, ale Myen až teď položil Dayelovi ruku na rameno a ten naráz otevřel dveře, které již jen z posledních sil držely vodu v místnosti.

Ta se teď vyvalila dovnitř a strhla s sebou i tříčlennou skupinku hrdinů. Ti však v okamžiku, kdy ucítili pod nohama pevnou zem se napřímili a vypjali se téměř k nelidskému výkonu. Během dvou či tří vteřin byli již na druhé straně, kůže je pálila, téměř nic neviděli, z části oslepeni neuvěřitelně prudkým světlem, které bylo zmírněno párou těsně pod míru únosnosti, z části oslepeni vodou a párou, zmateně hledali ve stále se stupňující pekelné výhni dveře. Konečně se ozval výkřik plný naděje z úst Sheany:

Mám.... !! Tady to je !!

Nahrnuli se dovnitř. Nic nedbali horkých dveří, které jim vytvářely lehké popáleniny na kůži, teď je zajímalo jen dostat se dovnitř, pryč odsud a vše ostatní bylo podružné. Jako poslední vběhl Myen. Sheana mu věnovala jen jeden pohled a pak zděšeně vykřikla.

Myen hořel.

Jeho oblek byl v plamenech. V mágových očích se až teď objevila jiskřička poznání. Uvnitř ani nevnímal ten žár, protože přicházel odevšad, tady však oheň pálil jako oheň. Dayel duchapřítomně strhl z Myena svrchní oblečení, následně smýkl mágem o zem a svou kazajkou se snažil uhasit zbylé plamínky na přítelově těle. Nakonec se to podařilo. Myen byl při vědomí, ale sténal bolestí.

Teď nadešel můj čas, lehce odstrčila hraničáře druidka.

Dotkla se největší popáleniny, zavřela oči a na její tváři bylo znát, že se velice soustředí. Zdálo se, že se o toto kouzlo pokouší poprvé v životě, takže Dayel raději pouze mlčky přihlížel a nerušil.

Když se Sheana soustředila asi minutu, náhle otevřela oči a zakroutila hlavou.

Nedokážu to ! Je to na mě příliš složitý úkol, poodstoupila a opět se rozplakala.

Myen se na ni zadíval a ona jeho pohled opětovala a přes slzy v očích se usmála. Mág lehce pohyboval rty a modrý obláček jej začal celého pohlcovat. Až se rozrostl do potřebné velikosti, stáhl se zpět do malinké tečky, která vnikla do nejhorší rány. Ta sice zcela nezmizela, ale přecejen se trochu zahojila.

Druidka sebrala síly a pronesla alespoň zaklínadlo z těch jednodušších:

Mor ane ox.

A bolest z Myenovy tváře zmizela a dokonce promluvil:

Díky za kouzlo proti bolesti. Naštěstí ty zranění nejsou tak vážná, jak jste na tom vy ??

Sheana i Dayel pro starost o přítele zapomněli na vlastní zranění. Hraničář měl pouze několik menších černých teček, ačkoliv celkově se zdál být daleko tmavší než před vstupem do místnosti, ale věděl, že se to brzy ztratí, protože to byl okamžitý účinek.

Dívka na tom byla podobně, jen její pravá ruka utrpěla trochu horší osud. Myena hraničář ovázal v těch několika nejvážněji zraněných místech cáry oděvu a pak ošetřil druidku, jejíž ruku nejdřív důkladně zkontroloval. Kůže byla z větší části nepoškozená, jen potřebovala čas na regeneraci a tak i toto zranění si vysloužilo improvizovaný obvaz. Dayel sám o sobě prohlásil, že je v pořádku, ačkoliv všichni věděli, že to není tak zcela pravda, ale hraničář stál neústupně na svém a nedal si to vymluvit.

Nakonec se shodli na kompromisu - nechá se Myenem vyšetřit a pak se uvidí. Prohlídka zjistila ještě několik dalších lehčích popálenin, avšak nic vážného. Jen lehce přismahnutá kůže po celém těle svědčila o pekle, kterým před chvilkou trojice prošla...

Bez váhání se krátce po ošetření vydali dále, před sebou stále vidíc Sallinovu tvář. Chodba vedla jen o kousek dál, pak se rozšiřovala do gigantické místnosti, která byla prázdná, až na čtyři podstavce stojící v rozích. Když k jednomu z nich došli, uviděli mapu. Sheana už ji chtěla vzít do ruky, ale Myen ještě včas stačil zasáhnout a zastavit druidčinu ruku, čímž celou skupinku zachránil před zkázou. Ukázal na slabou, téměř neviditelnou nit, která spojovala mapu s jejím podstavcem, a to nebylo samo sebou. Všichni tři tedy začali pátrat zrakem po okolí a pak konečně objevili to, co hledali...

Nit vedla k malým zástrčkám. Ty zajišťovaly železné koule, které by bývaly po spirále sjely k trubkám. Tyto trubky rozváděly koule ke čtyřem rohům. Toto vše se nacházelo v horní části místnosti, téměř z dohledu lidských očí díky své titěrnosti. Trubky dovedly mírným svahem koule do rohu. Tam by bývaly koule spadly dolů, zdánlivě neškodně na podstavec, kde by před chvílí ještě spočívala mapa. Mapa byla lehká a tak se díky tomu mohlo pod ní skrývat propadlo, kterým by koule pokračovala ve své pouti. Těsně pod propadlem byl košík, do něhož by koule spadla a zatáhla za další provaz, který vedl nenápadně skryt u zdi až ke vstupu a na druhou stranu k východu z místnosti. Tam by úspěšně zatarasil závalem dveře a uzavřel tak východ. Zdálo se to jako důmyslná past: chycení by zemřeli buďto na hlad, žízeň, nebo na nedostatek vzduchu v místnosti, kterou by během několika desítek hodin vydýchali.

Toto vše zjistil Myen bez jakékoliv manipulace s pastí, aby ji nešťastnou náhodou neuvedl v činnost. Jejich mozky pracovaly naplno. Jak to udělat - bylo to zdánlivě jednoduché -> chytit koule, když budou padat do podstavců. Ale oni byli jen tři....

Myen pak pronesl:

Možná vím, jak na to: Každý se postavte k jednomu podstavci.

Ostatní dva se rozešli do stran a zaujali své místo každý u jednoho stojanu s pastí. Pak Myen dal další pokyny.

Až řeknu, zvednete každý svůj ústřižek mapy.

Ale...., pokusili se namítnout Sheana s Dayelem, protože nevěděli, co chce Myen podniknout. Ten je ale jedním pohybem ruky umlčel a dal signál, že ví, co dělá. Oba nakonec přikývli a čekali na mágův pokyn. Ten se postavil zády ke zdi, jednu ruku zlehka položenou na stojanu, druhou na levém spánku. Zavřel oči a i z dálky bylo možno zahlédnout lehký třas, kterým jeho tělo prochází. Báli se, aby náhodou jeho ruka díky tomu třasu nestiskla košík. Jak zjistili, byl totiž každý ze stojanů schopen uvést v činnost obě části mechanismu. Myen se třásl čím dál víc. Když se zdálo, že už už jeho ruka musí vrazit do propadla a tím stisknout košík, jeho třas se zmírnil a Myen byl asi připraven, protože pronesl:

Teď.

Sheana i Dayel zvedli svou část mapy, Myen svou část a zároveň se nepochopitelným způsobem začala zvedat i část čtvrtá. Myen otevřel oči a když viděl, že se zvedá čtvrtý útržek, přeběhl jeho tváří lehký náznak úsměvu, ale pak tvář znovu zkameněla a ztvrdla soustředěním. Druidka a mág sledovali, jak koule pomalu putují po spirálovitých útvarech a pomalu se blížily ke konci své cesty. Pak přepadly přes konec tunelu a padaly dolů. Sheana i Dayel natáhli ruku a chytili kouli, která byla těžší než očekávali. Hraničář to ustál, ale druidka zaváhala a její zakolísání bylo málem osudné. Nakonec se jí ale přecejen podařilo vyrovnat ten téměř jistý pád a svůj pohled rychle vrhla na Myena, aby zjistila, co se děje. V natažené ruce Myen držel kouli, oči stále zavřené, lehký třes probíhal celým tělem. Sheana změnila směr svého pohledu k poslednímu, opuštěnému stojanu a s údivem zjistila, že se nad ním vznáší nejen útržek mapy, ale také železná koule. Držely se stále ve stejné výšce, ale posouvaly se směrem pryč od pasťového mechanismu, mimo stojan. Když byly dostatečně daleko, Myen otevřel oči, přestal se třást a koule i útržek dopadly s lehkým zaduněním na zem. Všichni tři si oddychli - nebezpečí bylo zažehnáno, alespoň prozatím.

Měli tolik vytouženou mapu, ale Cordain byl stále ukrýván neznámými nepřáteli uvnitř bludiště chodeb. Nazpět nemohli, protože by museli procházet znovu Místností věčné tmy a věčného světla. Vzpomínky na tyto zážitky se připomínaly v podobě pálících a svědících zranění. Odhodili koule do středu místnosti a podali ústřižky mapy Myenovi, který přikývl a složil je do správného pořadí. Položil je takto na zem a pokynul přátelům, aby odstoupili.

Tae iu opa, pronesl a rukama opsal tvar, který měla mapa dosáhnout ve své skutečné podobě. V rohu mapy se objevila červená tečka, která pomalu začínala opisovat tvar, který Myen vytyčil svou rukou. Když už zář obešla celou mapu a spojila se se svým začátkem, začala zářit víc a víc. Pak se směrem dovnitř začala rozšiřovat, až se ve středu spojila do jednolitého červeného celku. Místo mapy teď viděli červený obdélník. Ten pulsoval mezi červenou a bílou, stále se svými odstíny blíže bílé barvě, až světlo zcela přešlo doběla, vsáklo se do ležící mapy a zaniklo. Mapa byla vcelku a nikdo by nepoznal, že kdy byla porušená.

Cordain, musíme najít Cordaina, musíme pokračovat. Moc času nám nezbývá, čímž si opět připomněli chudáka Sallina, ale pak už možná nebudeme mít šanci, navrhla Sheana s napětím a nejistotou v hlase. Přešli místnost a vešli do nové chodby, napjatí, co je čeká dál.

Tentokrát šli několik minut, nežli dorazili k místu, kde uslyšeli z dálky zvuky, vzdálené a podobné hlasům. Když se kousek přiblížili, rozeznali řeč a zastavili se a naslouchali. Hlas, který zněl velitelsky a pevně k nim zazníval docela srozumitelně.

Zatracenej parchant, zdá se, že nám nic neřekne. Ale ti jeho přátelé se stejně nemohou dostat přes Místnost věčného světla a tmy, pokud vůbec najdou vchod dolů. Co s ním ??

Ozval se zvuk kopnutí a bolestivé heknutí.

ZABÍT !! ozvala se sborová odpověď. Zdálo se, že velitel se zamýšlí, pak se jeho hlas znovu ozval.

Dobrá, po tomto slově Sheana netrpělivě postoupila dál, ale Myen ji zadržel, naznačujíc, že je brzy.

Ale nejdříve domluvíme další postup. Zdá se, že trpaslíci nejsou připraveni na zásah, ostatní naše jednotky jen čekají na povel, brzy se připojí i podpůrná jednotka trollů, Myen se překvapeně rozhlédl po ostatních, ale mlčel a poslouchal, Na cestě jsou i podpory severních goblinů a zbylí mágové z národu darkelfů. Pak se pokusíme zdecimovat trpaslíky a zabrat jejich pevnost.

Sakra, zaklel Dayel, musíme je zastavit !!! Myen přikývl.

Máme výhodu překvapení. Nečekají útok. Pojďte. Ale potichu.... !!! Kousek dál chodba zatáčela a zpoza zatáčky se ozývaly ty hlasy, doprovázené teď ještě pestrou směsicí dalších zvuků, které z větší vzdálenosti nebyly slyšet.

Myen natáhl ruce před sebe dlaněmi nahoru, jako by nesl něco těžkého a potichu zašeptal:

Aim en wer ui.

Po chvíli se začala v jeho rukou vytvářet průhledná koule světle modrého nádechu. Zdálo se, že uvnitř koule řádí bouřka. Pak ještě zavřel oči, jeho tvář se stáhla námahou, vypadalo to, jako by si něco snažil mermomocí vybavit. Uprostřed koule se objevila postava, která byla k nerozeznání podobná Cordainovi. Myen se naklonil k zátočině a hodil kouli za roh. První co uslyšeli bylo zařinčení kovu, jak nejblíže sedící lidé zareagovali na pohyb. Jediným úderem rozťali slabou slupku koule a nežli stačili cokoliv říct, rozlehl se místností řev bouře, který do chodby docházel v podobě hrozivě znějící ozvěny.

To musí být strašlivé, zakřičel do hluku Dayel a Myen pouze přikývl na souhlas.

Bouře trvala jen minutu. Rozhostil se až nepřirozený klid, do nějž zasáhla až otázka Sheany:

Ta postava uprostřed koule, to byl Cordain ??

Jen jeho předloha, která vymezovala kouli, že nemá účinkovat na danou osobu, to znamená, že jej to ochránilo. Toto dodatkové kouzlo se však může použít jen málokdy, protože je velice riskantní pro toho, kdo jej vytváří. Mohlo by se totiž stát, že by se mág stal sám obětí kouzla, kdyby jej zradily představy a nedokázal si přesně představit danou osobu, či dokonce, kdyby udělal chybu, mohlo by ho to stát život, protože mana vstoupená do tohoto kouzla by nenašla využití, stala by se nezvladatelnou a obrátila by se proti samotnému mágovi, vysvětlil Myen.

Mezitím se již přesunuli do místnosti, protože Dayel zjistil, že jim nic nehrozí.

Již první pohled odhalil, že síla, která tu působila, nebyla příliš přívětivá. Na pravé straně ležel svázaný Cordain, těla lidí, kterých tu bylo asi třicet se povalovala všude kolem. Všichni byli omráčení, jen jeden zvedl hlavu, uviděl cizí trojici, v té chvíli jej však zezadu trefil rukojetí svého meče Dayel a bezvědomí pohltilo i posledního z nepřátel.

Rychle, rozvažte ho. Musíme pryč, brzy se probudí..., řekl Myen a rozhlédl se po stolech, které byly zcela zničeny, stejně jako veškerý nábytek, který v této místnosti byl.

V okamžení Cordain stál na nohou a spěchal v patách svých zachránců zpět do chodby. Doběhli do místnosti, kde byly uschovány ústřižky mapy. Teprve tady se zastavili.

Co teď ?? zeptala se Sheana. Na dotaz Cordaina mu vysvětlila jejich nynější situaci - nemají kam utéct, ledaže by prošli zpět Místností věčného světla a tmy.

Jakto, že je to nezabilo ?? zvědavě se zeptal Cordain a ukázal rukou zpět k místu, kde jej lidé drželi.

Síla kouzla je omezená sílou mága a neznám nikoho, kdo by dokázal stvořit takovou bouři, která by někomu ublížila. Náboj ve vzduchu vždy jen na několik minut uvede do bezvědomí ty, kteří jsou v dosahu bouře......, odpověděl Myen, ale je

ho vysvětlování bylo přerušeno Dayelovým gestem, které je nabádalo ke klidu. Znovu se rozhostilo ticho, nikdo z nich napětím ani nedýchal.

Uslyšeli štěkot. Dayelovi zazářily oči.

To je Flash !!

Kde se tady bere ?? nechápavě zavrtěl hlavou Myen.

Štěkot se blížil, až byl jen kousek od nich. Nepřicházel však z chodby, která vedla k Místnostem zla, ale odkudsi z levé strany, ze zdi.

Tajná chodba, zašeptal Cordain v naději.

Asi ano, ale kde ?? otázal se Dayel a prohlížel zeď, odkud se ozýval štěkot jeho přítele.

Tady je divná prohlubenina, ohlásila Sheana a ukázala na stěnu kousek od pravého rohu ve výšce hrudi.

To bude asi ono, ale pro jistotu ustupte !! řekl Cordain, který na sobě nedal znát stopy po zajetí a okamžitě se plně zapojoval do všech aktivit. Poslechli jej. Konečky prstů se zapřel v trhlině a vší silou zatáhl. Ozval se zvuk, jako když dře kámen o kámen a kus skály se začal pohybovat.

Heuréka, vykřikl Myen. Dayel přiskočil ke Cordainovi a společnými silami otevřeli kamenné dveře do takové vzdálenosti, aby se jimi mohli protáhnout. Když prošli na druhou stranu, ještě rychle zavřeli průchod, což Myen doprovodil slovy:

Ať si myslí, že jsme šli přes Místnosti zla...

Dayel se radostně vítal se svým psem, který jim pravděpodobně zachránil život. Pomalu postupovali úzkou chodbou, která lehce stoupala do kopce. Před nimi se rozjasnilo - úzká chodba končila. Ocitli se v místnosti s červenou podlahou sbíhající do chřtánu, kde čekala hlídací kytka na nezvanou návštěvu. Uvědomili si, že v této místnosti se vůbec nerozhlíželi, první, co upoutalo jejich pozornost byla podlaha a krk, k němuž se spirála sbíhala. Okolí nevěnovali příliš pozornosti, což byl očividně záměr stavitelů tohoto místa.

Kdo tě vlastně chytil ?? otočila se zvědavě Sheana na Cordaina.

Byli to tři muži, kteří viděli, jak vnikáme dovnitř budovy a schovali se tady dole a čekali na jednoho z nás, aby se pokusili vyzvědět, co tady děláme. Odvedli mě k nim, ale žádnými horkými či chladnými místnostmi jsme neprocházeli. Možná, že je tu ještě jeden tajný vchod...., zamyslel se Cordain a pohledem spočinul na pracujícím Myenovi.

Řekli jim o vás, ale nepovažovali vás za nebezpečí. Říkali, že jste slabí a že s sebou máte ženy, takže nemůžete ohrozit jejich pevnost.... Snažili se, ale já jsem jim nic neřekl. Chtějí zaútočit na trpaslíky..., odpověděl Cordain.

My víme, že chtějí zaútočit, slyšeli jsme, jak si o tom povídali krátce před tím, než je Myen uspal, pokýval hlavou Dayel. Doufejme, že ztráta mapy alespoň na chvíli ten útok zdrží, abychom měli čas trpaslíky varovat. Musíme si pospíšit.

Otočili se, aby vyšli ven z budovy, když vtom se rozevřely dveře a vstoupila Deeana se Sallinem v náručí. Poslala jsem Flashe, aby vás přivedl, je mu stále hůř.... Sallin lehce zavrtěl hlavou a řekl: Já to vydržím, slyšel jsem, že chcete varovat náš národ, udělejte to, více životů je přednější....

To nemůžete !!! Musíte ho zachránit !!! rozkřikla se Sheana.

Myen se zamyslel.

Je ten tvůj orel,...jak mu říkáš..Xim ?? ...tak inteligentní jak tvrdíš ?? Dokázal by najít tábor trpaslíků a předat jim psanou zprávu a počkat na jejich odpověď ??

No samozřejmě, odpověděla s výrazem pochopení ve tváři Deeana a položila Sallina na zem, zapískala a Xim přistál na jejím rameni. Myen beze slova vytáhl papír, načmáral na něj několik vět, v nichž popsal situaci, připojil žádost o odpověď a přivázal srolovaný papírek orlovi na nohu.

Pošli ho tam.

Deeana k orlovi tiše a jemně promluvila. Když si myslela, že mu řekla vše důležité, aby svůj úkol splnil, odmlčela se a orel se vznesl. Několikrát zakroužil po místnosti a pak zmizel v otevřených dveřích.

Půjdu zdržet naše lidské nepřátele dolů, navrhl Dayel a ukázal ke dveřím. Ostatní přikývli a Myen se mezitím vrhl k Sallinovi a začal s kouzlením za vydatné pomoci svých lékařských zkušeností a vědomostí.

Dayel sestoupil dolů chodbou, vešel do místnosti s pastmi a postavil se k jednomu ze stojanů.

Nemají to příliš důmyslné - pokud by se do pasti někdo chytil, pokud by o něm nevěděli předem a nestačili se stáhnout, což by asi stihli, protože by je varovala horní hlídka.

Přesto je to nelogické......

Strčil ruku do košíku a když slyšel, že se další koule kutálejí dolů, rychle vběhl do tajné chodby a zavřel pevnou skálovou stěnou průchod.

Jaký by ale měla smysl past, z níž je východu ??

Zadíval se zvědavě na dveře. Pak mu to došlo.

To je další past !!!

Rozběhl se jak nejrychleji mohl pryč. Již slyšel před sebou zvuk padajícího kamení. Zatím to byl jen lehký, jemný prášek, který uviděl, jak se sype necelých pět metrů od konce tunelu ze stropu. Běžel dál, ale ztěžovala mu to šířka tunelu. Když byl dva metry od místa, kde hrozilo zřícení stropu, skočil a znovu a znovu. Tři skoky jej dostaly téměř do bezpečí. Nakonec se vrhl po hlavě do místnosti. Jen jedna noha mu zůstala kousek v otvoru. Když dopadl na zem, ozval se těžký dusot, jako by tudy probíhalo stádo deseti tisíc koní, pak skřípot a nakonec narážení a hluk. To strop se řítil a zatarasoval cestu ven.

Hraničář ucítil píchnutí v pravé noze, která ještě stále kouskem vězela uvnitř a rychle ji v koleně skrčil. Ještě ucítil tlak, jak na ni něco seshora padá, ale sklouzlo to pryč, protože včas posunul nohu o těch několik důležitých centimetrů.

Uf, důmyslné, složil uznání Dayel, ale hlavou mu stále vrtalo, proč by někdo, kdo je tak chytrý poskytl nepříteli možnost uvěznit jej vlastní pastí.

Asi to byla přílišná domýšlivost. Je tu ale přece ještě jedna chodba. Je někde dole u kytkového stvoření, možná za ním, ale to by jim nepomohlo - kdyby se chtěli tudy dostat ven, nemohou. Dostali by se pod kytkového strážce a propadlo lze otevřít pouze jeho kořeny. Nikdo jiný tak vysoko nedosáhne.

Vzpomněl se na vysoký strop, který byl ve výšce snad čtyř, možná pěti metrů nad jejich hlavami, když tam dole stáli nad pobitými mravenci.

Ta chodba očividně sloužila pouze pro vcházení. Východ byla tato pastička.... a nebo, že by...... Že by tu byl ještě jeden ????? Ale kde ?? přemýšlel Dayel, rozhlížejíc se kolem sebe.

Pak jeho oči zavadily o podivnou rýhu na stěně, která nevypadala, že byla vytvořena přirozeným působením.

Popošel blíž a zjistil, že opravdu tudy přichází do místnosti další tajná chodba. Vší silou se opřel do stěny, ale ta se ani nepohnula. Nedokázali to otevřít ani společnými silami a tak dospěli k názoru, že jsou buďto blokovány něčím těžkým a nebo jdou otevřít jen z druhé strany.

Domluvili se tedy, že si vezmou hlídku u dveří pro případ, že by je lidé chtěli napadnout.

Po hodině se Myen konečně s uklidňujícím úsměvem zvedl od Sallina a řekl:

Bude to v pořádku. Za chvilku se probudí a bude schopen pomalé chůze. Do dne se zcela zotaví, ale musím říci, že měl obrovské štěstí. Přijít o několik minut později, již by byl téměř bez naděje.

Deeana si spolu s ostatními hluboce oddychla při tomto sdělení, které ji uklidnilo. Věřila Myenovi.

A teď, jak jsem vám slíbil, vám povím o té podivné hmotě, kterou jsme viděli nahoře v koulích. Jmenuje se to streem. Toto jméno vzniklo jako slovní hříčka slova "stream", čili potůček a to z důvodu, že to vydává lehký bublavý zvuk, který zvuk potoku opravdu připomíná, rozhovořil se Myen a i Cordain sedící na stráži se k němu otočil a jedním uchem poslouchal vyprávění, stále ostražitě hlídajíc pravděpodobný jediný vstup zevnitř pevnosti do místnosti.

Dlouho předtím, nežli se sem dostaly naše národy obývala tuto planetu jiná civilizace. Když sem naši předkové dorazili, bylo jich tu již jen několik. Přesto se tehdejší představení shodli a navázali s neznámými bytostmi kontakt. Popis jejich vzhledu se nedochoval. Jediné co přežilo věky jsou tyto streemy, které Dřívější, jak jsme je nazvali, používali, jako zásobárny vědomostí. Kdo se jich dotkne, může s nimi svými myšlenkami komunikovat. Bohužel obsahují pouze informace z vědění Dřívějších, kteří neznali magii, žili zcela odlišným způsobem života a tak nám většina z vědění v nich uloženého, je na nic.

Později se zjistilo, že streemy, mají také další vlastnost a to, že dokáží usměrňovat proud energie na určitý cíl. Jelikož jich bylo nalezeno velmi málo, historické záznamy mluví o čtyřech, což by znamenalo, že veškeré streemy jsou přechovávány v této pevnosti, strhl se o ně velký boj. Válčilo se dlouho, až náhle se pozůstatky po Dřívějších záhadně ztratily a postupem času se na ně zapomnělo. Znovu se objevily až v souvislosti s První válkou národů, kde je několikrát použil mág strany temnoty, Hurt. Tenkrát díky nim zvrátil na chvíli stav války ve svůj prospěch, ale později se našim armádám podařilo jej opět zatlačit do defensivy a zničit jeho obranu dříve, nežli je stačil znovu použít. Streemy jsme získali my a byly uloženy v dobře střeženém chrámu tehdejšího jediného boha Inkhara.

Tam předměty ležely mnoho staletí. Před padesáti lety, asi století po tom, co se začalo více prosazovat uznávání boha Onkhara, který se v minulých pěti stech letech, od doby, kdy se toto náboženství objevilo, marně snažil o přízeň národů. Tedy před padesáti lety byly předměty z chrámu boha Inkhara ukradeny. Tenkrát to bylo přisuzováno vyznavačům Onkharovým. Teď již víme, že mylně. Již v té době měl Onkharus hodně příznivců, kterých stále přibývalo - elfové, trpaslíci, druidové, žijící v osamění a tajemný národ draků, stínově vládnoucí celé planetě.

Pak jako by se po streemech opět země slehla, až dnes jsme je znovu objevili my. Kdo jej však ukradl z chrámu, kde byly v průběhu těch padesáti let, to se asi nikdy nedovíme. Teď jsou ale tady a to znamená nebezpečí nejen pro nás, ale také pro svět. To ony koncentrovaly energii do těch bleskových koulí, které nám udělaly venku tolik problémů, stačil jeden člověk, který by zaměřoval a dával impulsy ke střelbě. Zbývají nám tedy dvě možnosti: Buďto streemy vzít s sebou, nebo je zničit. V žádném případě neuvažuji o tom, že bychom je ponechali na svých místech. Mohly by způsobit víc bolesti, než si dokážeme představit........., odmlčel se Myen a nechal ostatním čas, aby vše, co jim teď řekl mohli vstřebat.

Když se již Sheaně zdálo, že je ticho příliš dlouho, navrhla:

Já bych byla pro jejich zničení. Jejich existence, pokud jsem tomu dobře rozuměla působila doteď stejně jen bolest a samé zmatky a nikdo nedokáže zaručit, že se to nebude znovu opakovat.

Myen přikývl, že zcela souhlasí s tímto názorem. Odsouhlasili jej všichni. Mezitím se probral Sallin a čile vyskočil na nohy. Byly na něm znát stopy po zranění, ale snažil se nedat to na sobě tolik znát, ale to bylo téměř nemožné. Přecejen se to ještě projevovalo, především při chůzi.

Radši půjdeme, navrhl Cordain, nebo se vrátí nepřátelé a budou problémy.....

Vynesli ze všech čtyř koulí streemy a položili je vedle sebe. Myen se jich pak jednoho po druhém dotkl, aby mohl zachovat alespoň některé vědomosti, které v těch věcech podivného tvaru spočívaly. Pak na vrcholech imaginárního čtverce kolem streemů zapálil malé plamínky, které se za jeho sugestivních pohybů rukama stále zvětšovaly a rozrůstaly, až dosáhly na růžovou hmotu, která se pomalu začala pod vlivem horka roztékat do stran. Pomalu zčernala až se z ní stal pouze popel.

Ještě jednou se rozhlédli kolem sebe a mlčky se vydali pomalou chůzí s mapou v rukou na zpáteční cestu k mudrci. Myen se Sheanou si dali pozor na karmu a pak již cesta utekla bez jakýchkoliv událostí.

Na sklonku druhého dne dorazili k svému cíli. Sallin se již zcela zotavil a byl opět zdráv. Konečně dorazili na planinu. Okolí chatrče a budova sama se však zdály podivně klidné, což ve skupince vzbudilo nepokoje.

Cordain svým dobrým zrakem zaostřil na prohlubeninu kousek od nich, ukázal na ni rukou a pomalou chůzí vykročil tím směrem.

Jak se ukázalo byla to stopa. Obrovská trollí stopa. Úlek a pak strach uchvátil všechny. Když vtrhli do chatrče, nalezli pouze zpřeházený nábytek a nepořádek všude, kam se jen podívali.

TROLLOVÉ UNESLI MUDRCE !!!!

Kapitola pátá - Hledání

Orlí křik nad hlavami je probral ze záchvatu vzteku.

Xim !!! vykřikla s jistotou Deeana a vyběhla rychle ven z chatrče.

Když i ostatní překročili práh a vyšli ven, uviděli, jak Xim přistává trollici na rameni s na noze připevněným papírkem jež mu okamžitě Deeana odňala a podala ho nejblíže stojícímu Cordainovi, který jej rozevřel a četl:

Jménem všech trpaslíků vám děkuji za varování. Připravíme se na případný útok, jak nejlépe to půjde. Kdybyste potřebovali pomoc v boji proti nepříteli, obraťte se na nás, rádi vám pomůžeme....

Warn

Odepsal nám samotný panovník trpaslíků, což znamená, že k tomu varování přistupují s patřičným respektem, zdá se, že se nám konečně zase povedla nějaká věc...., řekl Myen, který se neskrýval tím, že už několikrát u trpaslíků byl.

Takže jedna starost odpadá....., alespoň prozatím, vyjádřil se Dayel, ohlédl se a dodal:

Jen doufám, že nás budou pronásledovat ti lidé z pevnosti...

Čelenka !!! uvědomila si Deeana. Úplně jsme na ni kvůli starostem zapomněli, ale teď už je pozdě, nemůžeme se pro ni vracet, ale pokud ji oni umí používat, mohou nás sledovat. Snad neví, co mají v rukou......

Nedopřáli si ani chvilku dalšího a tolik vysněného odpočinku, ale okamžitě se vydali po trollích stopách, aby, jak doufali, vypátrali mudrce....

Celý den šli po stopách. Již se začalo stmívat, když Dayel pokynul ostatním rukou, aby se zastavili. Oči upíral do dálky, kde mezi stromy na horizontu občas probleskla zář ohně.

To budou oni, zašeptal Myen a hraničář přikývl.

Postupovali tedy dál, až se konečně dostali na dohled tábora. Bylo v něm asi třicet trollů, kteří byli shromážděni do kruhu kolem menší, lidské postavy.

Do jejich úkrytu však doléhalo pouze mručení trollů a hlas lidského vůdce nebylo slyšet. Již pět minut pozorovali z úkrytu ve stromech, jak trollové o čemsi debatují. Pak se ozvali dva nebo tři výkřiky těsně za nimi. Bylo jasné, co se stalo:

OBJEVILI JE !!!

Než se stačili vzpamatovat, vysocí trollové je svázali a oni věděli, že nemají nejmenší šanci na únik. Během chvíle je odtáhli k ohni, kde se kolem nich všichni shlukli.

Co tu děláte ?? ozval se zcela nečekaně zpoza trollích postav lidský hlas a zajatci se po sobě překvapeně podívali.

Člověk, tady ????

A opravdu, zástupy trollů se prodrala menší lidská postava.

Jmenuji se Xirk a jsem vůdce této skupiny. Co tu chcete ?? představil se a zopakoval svou otázku.

My..., jsme zabloudili..., odpověděl Cordain rozpačitě.

Tak zabloudili ???!!!! pousmál se Xirk. A proč jste tedy jako přátelé nepřišli k našemu ohni se zahřát a místo toho jste nás pozorovali z úkrytu ??

Nebyli jsme si jisti.., zdali vám můžeme věřit, snažil se vše napravit Dayel, ale jednání s lidmi nebylo jeho silnou stránkou.

A teď už nám věříte ??????? krutě se zasmál Xirk a s ním i trollové. Pohled na jejich veselé škleby odpuzoval a tak musela skupinka odvrátit zraky, kromě Deeany, která byla zvyklá a kterou drželi stranou. Právě k ní se teď obrátil vůdce se slovy:

A co ty ?? Ty jsi s nimi ?? Obrátila jsi se snad proti svému vlastnímu lidu ? To jsi asi jemná duše, co ??? rozesmál se opět Xirk, ale jen do té chvíle, co mu pohrdavý flusanec přistál na tváři.

Oči se mu rozzářily zlostí.

Nepotřebujeme je !! Shoďte je do propasti, jen by nás zdržovali a na to nemáme čas.... !!!

Tento rozkaz přivítali trollové s velkou radostí.

Myen uvažoval:

Takže někam spěchají.... A jejich vůdce je člověk, takže mudrc měl pravdu - lidé se opravdu spojili s trolly a ostatními národy menšiny a pod sjednocovací silou Kamenu pospolitosti se snaží ovládnout celý svět..... Asi....

Vzpomněl si na mudrcova slova: ... a ten jim zajistí bezpečně přítomnost a vládu zla na Zemi.....

Cítil, že zlo je již přítomno, cítil je všude. Vláda však ještě zcela zajištěna nebyla, protože ještě existovaly elfové, trpaslíci a draci. Tři národy, které se budou bránit proti síle zla. Síle, která se blíží.

Tyto myšlenky však teď zanikly ve víru událostí. Ve víru, který hrozil strašným koncem pro všechny zůčastněné. Trollové je již táhli k okraji skalisek. Poslední, co stačili, bylo podívat se po mudrci, ale jen na sebe navzájem zavrtěli hlavami - zmýlili se - tady Graen zcela jistě nebyl.

Všech šest postav stálo na okraji propasti. Cordain zavřel oči a tiše se soustředil na to, co se teď stane a jak by se tomu dalo zabránit. Pak do něj kdosi strčil a ztratil pevnou půdu pod nohama. Šest bezmocných postav padalo rychleji a rychleji do hlubin. Cordain neustával v uvažování. Přetočil se a ucítil na zápěstí škrábnutí... No samozřejmě - náramek !!! Náramek pána vzduchu, že ho to nenapadlo dříve !!!

Děkoval štěstí, že jim nesebrali jejich věci. Otevřel oči a uviděl zemi, jak se přibližuje. Rozhlédl se a viděl, že jsou tu všichni - všech šest, ačkoliv Deeana padala rychleji a tudíž byla o kousek níž. Znovu zavřel oči a soustředil se na náramek. Snažil se rozšířit jeho působnost na všechny ostatní. Pak stačila jen myšlenka a šestice ustala v překotném pádu a jejich let se stal plynulým a jemným. S přibližující zemí se zpomaloval a nakonec hladce dosedli na povrch.

Uf..., oddechl si Cordain a spolu s ním i ostatní, kteří mu pokývnutím poděkovali.

Flash !!! uvědomil si Dayel ztrátu svého psa. Pak ale rychle dodal: Trollové jej nezajali a on je dost chytrý na to, aby nás našel.....

Nebyli si jistí, zdali se snaží pouze přesvědčit sebe samého, že to tak je, nebo jestli to říká s jistotou a přesvědčením. Nestihli si však ani užít svobody a z křoví kolem vyskočily tajemné bytosti. Byli to tvorové, s ještěrčí kůží a ještěrčí hlavou, kteří vzbuzovali již na první pohled respekt. Byli dosti vysocí a během několika vteřin obklíčili těsně

bezmocnou šestici. Pak jeden z nich začal mluvit.....

Jmenuji se Anac. Ve jménu celého národa Oonssů vás vítám na našem území. Všechno jsme viděli. Jste opravdu silní, ale ani to vám nepomůže, aby jste se odsud dostali.....

Odmlčel se, čehož okamžitě využil Myen na doplňující otázku.

Proč se odsud nemůžeme dostat ??

Tato rokle je prokletá, na jejím dně, v tomto prostoru nepůsobí kouzla. Jen pokud něco vnikne z pásma kouzel sem, může to působit, ale pouze chvíli, pak i tato síla vyprchá.

Chcete tím říci, že nemůžeme vzletět ani nijak jinak používat jakákoliv kouzla ? zeptal se Cordain a zvědavě se zadíval na náramek, který měl na ruce.

Ano, ale teď pojďte s námi do tábora, tam vám rád odpovím na všechny vaše dotazy..., navrhl Anac.

Dobrá, souhlasili. Ušli jen několik desítek metrů křovím a uviděli louku, která v obloukovitém tvaru zabíhala do skalního útvaru a tvořila tak půlkruhový výběžek. V téměř pravidelných intervalech byly v půlkruhové skále uzavírající louku, vytesány otvory. Zdály se hluboké, vlhké a temné. Uprostřed planiny stál jeden strom, ale nebyl to strom, z těch, jaké rostly všude kolem. Tento strom měl růžové listy a na jeho kmenu byly vytesány znaky. Kolem něj rostl v okruhu deseti metrů mech. Na celek byl velice příjemný a uklidňující pohled.

Anac jim pokynul ať se posadí na mech, sám zaujal pozici, která mu nejlépe vyhovovala vzhledem k jeho anatomii a čekal otázky.

Toto údolí nemá východ ?? vymyslel další možné řešení Sallin.

Ale ano, má, při těch slovech se šestice po sobě nechápavě podívala a v pohledech bylo cítit slova

Tak v čem je problém ???, ale......, Anac se zahleděl kamsi do dáli, tento východ je strážený hordou šílených a krvelačných Sgangů.

Proč je vlastně toto údolí prokleté, co se stalo ?? zajímala se Sheana. Anac se nadechl a začal vyprávět:

Náš národ žil od pradávných dob v močálech a lesích nedaleko odtud. Žili jsme spokojeně, neznali jsme válek, lakoty a zabíjení, dokud nepřišli oni...... Tenkrát bylo několik z nás na lovu, když je náhle napadly jakési temné postavy. Než se naši muži stačili vzpamatovat, byly pryč. Na první pohled se nic nestalo a tak se lovci vrátili do tábora s prázdnou a vyprávěli tuto historku nám ostatním. Rozhodli se utéct. Jako nouzový úkryt pro všechny případy měli vyhlídnutou tuto rokli, která měla úzký přístup a poskytovala výhody. A pak to začalo. Hned první noc po té události se objevili. Právě tady, ukázal na ten růžový strom, na tomto místě. Manželky těch lovců přísahaly, že viděly, jak ty černé duše vystupují z těl jejich manželů.

Když přišlo ráno, zůstal tam pouze jeden z těch Stínů, jak jsme je nazvali. Chtěl mluvit s vůdcem. Požadovali, abychom jim každý rok obětovali stovku svých lovců. Náš národ byl však malý a s bídou bychom tímto tempem přežili další dva roky. Tenkrát se tedy náš vůdce rozhodl, že budeme proti těm Stínům bojovat. Naši muži však v boji nebyli zkušení a ani magii jsme nedokázali ovládat dostatečně dobře. Prohráli jsme.

Stíny si na nás vymohly stovku našich lovců, jejichž těla si odvlekly s sebou a celý rok se s nimi živili. Náš národ žil ve strachu z toho, že se vrátí a připravoval se na novou bitvu. Tentokrát jsme již věděli, co můžeme očekávat, bylo nás však méně a věděli jsme, že je to naše jediná naděje. Den před vypršením roční lhůty se opravdu začaly Stíny objevovat, ale když nadešel čas, neukázali se.

Tenkrát si všichni mysleli, že se zalekli naší síly a zpychli. Začali si přehnaně věřit a neprohlédli léčku, která se Stínům zcela podařila. Za týden podnikly nájezd. Byla to tenkrát krvavá bitva a padlo v ní mnoho našich i jejich bojovníků. Nakonec zůstalo našich deset bojovníků, kteří na tomto místě, opět ukázal na strom, obklíčili zbylé dva Stíny. Stíny prosily o slitování, dušovaly se, že odtáhnou pryč, že jsou poslední jejich druhu, že doma mají děti. Prosily a omlouvaly se, že to dělaly jen kvůli přežití, ale hrdí a pyšní bojovníci v sobě nedokázaly potlačit nenávist a i poslední dva členy zabili.

Strhla se bouře. Zbytky našeho národa se schovaly do svých úkrytů. Bouře trvala měsíc a když se konečně nebe přestalo zlobit, vylezl jeden z přeživších ven a na místě, kde předtím zavraždili poslední stíny stál tento strom. Když se snažili vyjít ven z rokliny, zpět do svých domovů, roztrhala je smečka divokých psů. Poslali na ty psy mágy, ale ti nemohli kouzlit. Po staletí se snaží náš národ dostat z tohoto vězení. Myslíme si, že už jsme byli trestáni dost dlouho, mučeni o hladu, abychom poznali, jaké to je, když tenkrát Stíny potřebovaly pro své přežití potravu. Myslím, že kdyby se to stalo teď znovu, pokusili bychom se vyjednávat a možná bychom dospěli k společnému rozhodnutí. A kdyby ne, vyhnali bychom Stíny z našeho kraje, ať si jdou hledat svou potravu jinam, ale vím jistě, že nikdo z nás, co tady jsme by nezasadil ránu poslednímu jejich druhu.

Po staletí čekáme na někoho, kdo by nám mohl pomoci se odtud dostat a až teď konečně nastal den, kdy se možná všechno v dobré obrátí a nám bude odpuštěno.......

Ještě dlouho vládlo ticho, jak se šestice snažila vstřebat dlouhé vyprávění Anaca.

O žádném z těchto národů jsem ještě neslyšel !! uvědomil si Myen a přemýšlel v duchu dál. Kolik takovýchto, na ostatních nezávislých rodů může na naší planetě ještě žít, nepozorováno nikým, protože k nim není přístup. Starobylé rody, které okupovaly zemi před Teleportací a krátce po ní. Oonssové. Sgangové. Kolik ještě ?? Stíny......, snažil se přijít na to, co to mohlo být za národ Stínů ???

Vy si tedy myslíte, přerušila ticho Deeana, že my dokážeme ty...., Sgangy, jak jim říkáte, porazit ???

Doufáme. Nevíme, jak na vás bude naše prokletí působit, odvětil Anac. Takže je docela možné, že prokletí, které svazuje vás, může na nás působit pouze omezeně ?? zeptal se Myen.

Ano, je to docela možné....., odpověděl po chvíli přemýšlení Anac.

To by tedy znamenalo, že sice Cordain nedokáže vzletět s námi všemi, ale na něj samotného by se magická moc vztahovat mohla........, uvažoval nahlas Myen dál.

Otočil se na elfa a navrhl mu:

Zkus to !!

Cordain přikývl, přichytil si rukou pevně náramek, zavřel oči. Chvilku se nic nedělo, až pak náhle, pomalu, ale přece se začalo jeho tělo nadnášet. Když se zvedlo do výše jednoho metru, stoupání přestalo a elf spadl zcela vyčerpán na zem. Nějakou dobu trvalo, než se vzpamatoval a pak sdělil Myenovi:

Je to silné. Ohromně silné. Nedokážu to přemoci na příliš dlouho.

Nevím, jak se to stalo, ale musela to být ohromná síla, která to má na svědomí. Dobře, snad to bude stačit...., zamyslel se Myen. Slibuji vám, že uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom vás těch Sgangů zbavili, ale teď si odpočineme.....

Měsíc už vycházel a osvětloval celou rokli.

Nadešlo ráno. Oonssové se spolu se skupinkou začali pomalu přesouvat k zůženému místu, místu, kde rokle začínala. Všichni se zastavili dvacet metrů před průchodem a Myen se naposledy otočil na Anaca.

Kdyby to bylo hodně špatné, přijďte nám na pomoc.

Oonssa kývl na srozuměnou a šestice se začala radit, jak nejlépe se jim může podařit porazit smečku Sgangů, která má podle ještěrčího národa asi 30 členů.

Na chvilku se dá použít našich magických artefaktů, což by nám mohlo pomoci..., uvažoval Myen a podíval se přitom na Sheanu, která vlastnila plášť neviditelnosti.

Zvládneš to ?? zeptal se jí zvědavě Cordain a dívka jen soustředěně s ledovým klidem ve tváři přikývla. Takže, vběhneš do řad nepřátel, a zasadíš několik ran. Musíme doufat, že to do jejich řad vnese trochu zmatku, toho využijeme my a vrhneme se na ně. Nemůžeme si dovolit riskovat a riskem by bylo i kouzlení, takže hodně štěstí. Jdeme na to.....

Sheana si přes rameno přehodila plášť a vyrazila k temnému průchodu. Kousek za ní postupovala pětice bojovně vyhlížejících postav. Vepředu se tyčila vysoká a silná Deeana Ville. Sheana již dosáhla výběžku, kterým skaliska končily, když náhle zmizela - nasadila si plášť. To bylo neklamným znamením, že zahlédla nepřítele, ostatní však nemohli vědět, zdali nepřítel zahlédl ji. Jen tiše doufali, že ne a pomalým krokem postupovali dál. Po chvíli i oni dosáhli konce soutěsky a naskytl se jim zajímavý pohled:

Na zemi se váleli dva velcí vlci s rozříznutými krčními tepnami. Nebyli to však lecjací vlci. Tito vlci měli sice zcela normální zvířecí tlapy a jejich celé tělo bylo šedé, ale jejich oči vyzařovaly nezvyklou inteligenci. Zvířata, která byla dvojnásobně větší než obyčejní vlci, se seskupila kolem svých druhů a nezdálo se, že by měly nějaký obzvlášť veliký strach. Spíše respekt.

Pak padl další z nich. Jen zakňučení a pak ticho. Vlci se pochopitelně otočili tím směrem. Další důkaz nepřirozené inteligence. Toto nebyla obyčejná zvířata. Ještě další dva padli. Na poslední smrt svého druha však zareagovali vlci nečekaně. Ve chvíli, kdy se ozval jeho smrtelný výkřik jej obklopili kolem dokola svými těly a tak v kruhu uzavřeli i bezmocnou Sheanu.

Brzy jí dojdou síly. Ještě nejsme na zcela otevřeném prostoru, tady prokletí platí. Nevydrží to dlouho !!!! pochopil Myen a dal povel k útoku.

Pětice pevněji sevřela meče, poslední ohlédnutí jim nabídlo pohled na skupinku Oonssů, kteří stáli opodál a čekali. Pak vyrazili.

Vlci se otočili, ale ze sevřeného kruhu neustoupili. Pouze šest či sedm vlků z krajních řad se oddělilo a jalo se napadat. Jiná zvířata by se bezhlavě vrhala na své nepřátele, tito vlci však rozvážně, jako by rozmýšleli každý svůj pohyb útočili a udržovali pětici v prozatím dostatečné vzdálenosti. Cordain se snažil trefit jednoho vlka mečem, zvířata však byla příliš mrštná. Byla příliš rychlá a jejich ostré zuby hrozily nebezpečím.

Deeana, která doteď jen tiše a nečinně sledovala útočení vlků, pokročila o kus dopředu, těsně před zvířata a meč zacinkal o zem, jak jej upustila a pevněji sevřela kyj, který vždy nosila na zádech. Ostatní pochopili její záměr a rychle ustoupili. Trollice se začala neohroženě ohánět kyjem nic nedbajíc vlků, kteří se jí zakusovali do její tvrdé kůže. Již na několika místech krvácela, ale její snažení se setkávalo s úspěchem. Zdálo se, že co rána, to osudný zásah pro jednoho vlka.

Dayel věděl, že kyj má velkou váhu. Když se jej jednou snažil zvednout ze země, nedokázal to a to si o sobě myslel, že je docela silný. Pouze s ním dokázal na zemi pohnout a i to mu stačilo pro představu váhy tohoto smrtícího nástroje. Měl váhu dobře urostlého člověka. Obrovská trollice jej však ve svých mohutných tlapách svírala pevně a zdálo se, že jí nečiní velké potíže jeho používání. Myen sledoval uzavřený kruh vlků.

Tuší, že uvnitř je někdo živý a nebo je to pouze nějaký obřad ???

Věděl, že musí jednat rychle, protože bez ohledu na toto se brzy Sheana objeví v jejich středu a to by nemuselo dopadnout vůbec dobře. Nedokázal si představit, jak se dívka teď cítí. Deeana začala cítit únavu. Konečně padl i poslední z pětice vlků a zůstal ležet. Ten boj se jí zdál nekonečný. Zamířila svým zrakem ke skupince, která čítala již o třetinu méně nepřátel.

Cordain dostal nápad a pokynul Oonssům, kteří se již přiblížili téměř k nim, že mají přistoupit ještě blíže. Doufal, že to vlky přinutí opustit tu pevnou formaci v kruhu a vysvobodí tak Sheanu. Oonssové došli bez otázek až k nim. Cordain jim s pevnou tváří vysvětlil:

Budeme potřebovat vaši pomoc v boji. Jsou na nás příliš rychlí a nemůžeme zde používat magii.

Něco málo přes dvacet ještěřích bojovníků přikývlo a zaujalo bojové postavení. Vlci se zájmem sledovali dění kolem sebe. Konečně se rozhodli a vyrazili kupředu, ale k údivu a vzteku všech udržovali stále ten sevřený kruh. Během toho postupu se v kruhu neobjevila ani jedna minimální škvíra, což bylo téměř neuvěřitelné, protože i dobře cvičeným vojákům by zvládnutí tohoto výkonu bez zaváhání kteréhokoliv z nich trvalo několik dní, možná týdnů. Během minuty, možná dvou, se zvířata dostala na dosah skupinky, která teď měla početní převahu. Bylo samozřejmé, že tentokrát nebudou moci tak dobře manévrovat a tak se útočníci vrhli do boje.

Sallin, který se již cítil skvěle, ťal do živého a jeden vlk zaskučel a padnul na zem, kde, pokud byl živý, byl ušlapán svými druhy, kteří se nejistě pohybovali v protisměru útoku. Skupinka byla nucena kousek po kousku couvat do soutěsky. Tušili, že čím budou blíže ke stromu, který byl znakem prokletí, tím silnější bude síla odporu vůči kouzlům a tím dříve Sheaně dojdou i ty poslední zbytky sil, které ještě měla. A tak se vzepřeli tomu náporu ze strany zvířat. Postup se sice zpomalil, ale zastavit je nedokázali. Už cítili, jak je pomalu z obou stran obklopují chladné skály, občas některé ze zvířat padlo, ale stále jich byl dostatek na udržování uzavřeného kruhu kolem bezmocné Sheany, která si ještě udržovala neviditelnost.

Ještě několik..., pomyslel si zároveň Cordain a Myen a oba se s novým odhodláním vrhli čelit náporu zvířecích nepřátel. I Oonssové bojovali statečně, ačkoliv teď již se mohli na bojových pozicích pouze střídat, protože šířka úžiny nedovolovala příliš rozlehlý boj. Pouze deset postav vedle sebe. Vlci konečně opustili svůj pečlivě udržovaný útvar a ve středu bývalého kruhu se zhmotnilo ve vzduchu tělo Sheany, které se okamžitě bezmocně zhroutilo na zem.

Shei !!! vykřikl Myen a až nelidským skokem se přenesl přes bojující řady. Jeho místo okamžitě nahradil jeden z Oonssů, který však byl příliš horlivý a utržil ošklivý šrám na tváři, který vedl od oka až po koutek rtu. Dotyčný se chytil za oko a odvalil se bokem tuše před sebou svého nepřítele. Ten však s něčím podobným počítal a tak nebohý Oonss skončil pod tlapami vlka a ve chvíli byl roztrhán na cáry.

Myen se skláněl nad nehybným dívčiným tělem nevnímajíc bitevní vřavu. Sheana se zdála v pořádku, dýchala pravidelně, jen byla v bezvědomí způsobeném až neskutečným vyčerpáním. Očividně se vydala z veškerých svých sil, ale dokázala to. Byl si jist, že kdyby se objevila o chvilku dříve, vlci by zanechali útočení na ně, nechali by tam jen několik svých, nutných pro udržení linie a rozsápali by ji. Při té představě bezmocné dívky ležící na zemi a vlků vrhajících se na ni se Myen otřásl. Když si byl jist, že Sheana se probudí a nic jí není, konečně zvedl hlavu a viděl, že boj stále pokračuje.

Vlků ubývalo, ale i Oonssové ztratili již několik svých mužů, Deeana viděl, jak vyčerpaně postává vzadu, Cordain již jen rytmicky mával mečem, Dayel s neprostupným výrazem ve tváři způsoboval vlkům velké škody, Sallin vesele uskakoval útokům jednoho z vlků, který si na menšího trpaslíka dost dovoloval, ale ten ho v několika příštích okamžicích přesvědčil, že to byla chyba.

A pak konečně najednou zavládl klid. Poslední vlčí tělo se zaduněním padlo na zem a vítězové si mohli radostně zakřičet. Tato radost však trvala jen do chvíle, než zjistili, že zahynula v boji více než polovina bojovníků ještěrčího národa. Zbylo pouhých osm. Tento smutný pohled všechny trošku zchladil, ale přesto zcela nezkalil jejich veselí. Myen jemně zvednul druidku ze země a vydal se směrem k obydlím.

Zahynuli jako hrdinové, promluvil k ostatním jeden z Oonssů. V jeho hlase bylo slyšet úlevu, smíšenou se smutkem ze ztráty druhů. Vrátili se do vesnice.

Dokázali jste to !!! přivítal je s otevřenou náručí Anac. Večer, když už měli za sebou smutnou povinnost - pohřeb padlých, se znovu rozproudil hovor.

Proč a jak jste se sem vůbec dostali ?? zeptal se zvědavě vůdce Oonssů a jeho pohled přejel celou skupinku, která již čítala i zotavenou Sheanu, která sice ještě stále cítila lehké vysílení, ale už byla celkem v pořádku. Myen ochotně vypověděl celý jejich příběh a Anac se rozrušeně obrátil k celé skupině:

Víme o jednom mudrci stejného jména. Žil kdysi dávno kousek odtud, v jeskyni, která je u Ohnivé hory. Možná, že ho tam najdete........

Možná....., zamyslel se Myen. V každém případě děkujeme za radu. Je to jen malá oplátka toho, co jste udělali vy pro nás..., zdvořile odvětil vůdce ještěrek.

Ráno, když se probudili se rozloučili s Anacem a zamávali ostatním členům národa, otočili se a vydali se dál na svou pouť. Šli směrem, který jim Anac poradil. Již po více než dvou hodinách uviděli před sebou horu. Byli si téměř jistí, že je to ona. Ohnivá hora. Raději nechtěli zjistit, proč se tak jmenuje a doufali, že ten důvod nepřetrvává dodnes. Konečně k ní došli a bez problémů nalezli i vchod do jeskyně.

Na první pohled se zdála opuštěná. Pak ale nalezli úzkou škvíru, která byla tak akorát, aby se jí protáhl člověk. Nezbývalo tedy, než nechat Deeanu venku na stráži a sami se vydat do útrob hory. Kousek za otvorem se chodba stáčela doleva a rozevírala se do obrovské místnosti. Napravo v stínem krytém rohu se cosi zalesklo. Dlouho stáli v nejistotě. Byli zcela zticha a neopovážili se vydat žádný zvuk, pak se konečně vydali pomalu tím směrem. Jejich oči si přivykly na tmu a když ušli ještě malý kousek, rozeznali v šeru temnou malou postavu, která se nad něčím hrbila. Ušli ještě kousek a rozeznali i plášť.

Graene...., vyslovil Myen domněnku všech. Postava se otočila. Byl to mudrc. Nezdál se však překvapený. Jako by je očekával. Díval se však zcela jinam. Jako by je neviděl.

Proč jste zmizel ?? zeptal se Myen, když se všichni usadili kolem kamenného stolu.

Vždyť jsem vám zanechal vzkaz......, nechápavě odvětil Graen.

Žádný jsme nenašli. Jediné, co jsme nalezli byla trollí stopa před domem, tak jsme z toho vyvodili, že jste byl unesen trolly a vydali jsme se po stopách..., Myen opět odvyprávěl vše, co se s nimi od té doby událo.

Zdá se, že trollové můj vzkaz našli. Psal jsem vám v něm, že jsem tady a že máte přijít za mnou, protože v lesích nahoře už není bezpečno.... Trollí náčelník, říkáte, že byl lidského původu ??....další důkaz, že lidé zradili. Asi si ten vzkaz přečetl a spolu se svými oddanými služebníky počkal kousek dál na vás. To však znamená, že směřují sem......!!!

Mě určitě pokládají za lehkou kořist, pousmál se mudrc. Kolem je to však více než týden cesty, takže se ještě nemusíme jejich útoku obávat.

Tady.....mapa, položil na stůl Dayel čtyři cáry papíru.

Graen však jen natáhl ruku a čekal. Pětice se po sobě podívala.

Vy……….. nevidíte ?? roztřeseným hlasem se zeptal Cordain.

Bohužel...., přišlo to náhle. Celou dobu, co jsem tady jsem se tomu snažil přijít na kloub, ale bohužel nevím, jak je to možné.... Asi nějaké kouzlo. Silné kouzlo.., odpověděl smutnějším hlasem Graen.

Bohužel, mapa je napsána cizím jazykem, který nikdo z nás nezná....., namítl Myen. Co teď ??

Ano, máte pravdu, originál jsem zničil a přepsal jsem ji do tajného kódu, který jsem sám vymyslel a jediný já ji mohu rozluštit. Co jsem to....., je to už tak dlouho...., já nemohu si vzpomenout, zavrtěl hlavou mudrc.

Ale co teď ?? opakoval otázku Myen.

Je tu jedna šance. Musíme dojít k hradu mága Nara. Narus obývá hrad Celion. Leží dva týdny cesty odsud, ale je to naše jediná naděje, odvětil Graen.

Myen pokýval hlavou, jako že rozumí, neuvědomuje si, že mudrc to nemůže zaregistrovat. Až pak mu to došlo a tak opět promluvil.

Dobře. Hned vyrazíme na cestu, není času nazbyt...

Ještě jedna otázka, namítl Cordain, kterému již od minulého setkání v hlavě vrtala tato myšlenka. Ano, Cordaine Lynchi ?? naznačil Graen, že ví, s kým mluví.

Chtěl bych se vás zeptat, zdali víte, kdo jsou moji rodiče.

Možná, ...... nevím to jistě, ale nemohu ti to zatím povědět, protože by to mohlo zkazit tvůj úsudek...., odpověděl vyhýbavě Graen.

Poprvé za dobu, co byli spolu Cordaina chytil vztek. Zmocnil se ho a třásl jím. A po chvilce si uvědomil, že přesně to samé dělá on s nebohým mudrcem.

Promiňte..., omluvil se a rychle opustil místnost.

Chápu tě chlapče..., velmi dobře tě chápu, zašeptal si pro sebe Graen tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

Kapitola šestá - Hrad

Dva týdny utekly bez příhod a oni stanuli před propastí. Propastí, která obklopovala skálu uprostřed. Toto byl hrad Celion, hrad mága Nara.

Tak jsme tady, prohlásil Myen k Graenovi.

Ten jen přikývl a promluvil:

Tento hrad tady stojí již dlouho. Byl postaven krátce po příchodu našich předků na tuto planetu, byl obýván mnoha národy. Nakonec se v něm usídlil Narus.

Od té doby sem málokdy zavítá návštěva, protože Narus je nepřátelsky zaměřen ke každému, kdo ho navštíví. Trpí paranoickou představou, že kdokoliv přijde, chce jej sesadit z trůnu a obsadit jeho hrad. V minulosti byla jeho moc obrovská. Než se rody zcela ustanovily a než se přizpůsobily magii na nové planetě, byl prakticky neporazitelný, dělal si, co chtěl. Získal i jedno z nejvzácnějších zvířat v historii našich národů,

Dráčka vidin. A právě tohoto tvora potřebujeme. Dráček vidin se narodil v době ještě před přemístěním, z tajemného vajíčka, které bylo nalezeno v chrámu boha Inkhara. Později se usoudilo, že sám Inkharus jej poslal na zem jako svého vyslance, aby sledoval situaci. Tento dráček je naším cílem.

Takže ten dráček nám pomůže ?? zeptal se Sallin.

Ano, dokáže přenést vše co vidí do mysli kohokoliv, kdo je s ním v duševním spojení. Navázání tohoto duševního spojení je složité, ale snad se podaří..., vysvětlil Graen.

Dobrá, tak na co čekáme !!! vykřikl nedočkavě Dayel.

Pak se ozvalo zapraskání větviček. Všichni se rychle otočili připraveni se bránit. Následně se ozvalo veselé zaštěkání a Dayelovi v očích probleskla radost.

Flashi !!!!! Ty's nás našel !!!!! vykřikl a objal svého psa, který mu jeho lásku rád oplácel.

Po krátkém, ale tím víc radostném přivítání se znovu zcela soustředili na svůj úkol, který je čekal. Jejich zrak kontroloval okolí hradu a hledal jakoukoliv možnost, jak se k hradu dostat. Propast byla široká alespoň 100 metrů a jelikož na sebe nechtěli upozorňovat, nemohli používat kouzelné prostředky. Nesměli přece zapomínat, že to je čaroděj, který by mohl přítomnost magie vycítit a tím by je mohl objevit. Takhle jim nezbývalo než doufat, že o nich ještě neví.

Snažili se vymyslet jakýkoliv prostředek jak se bezpečně dostat přes nebezpečnou propast. Nemohli tedy použít ani magické síly Myena, Sheany, ani kouzelných artefaktů, které dostali k absolvování této cesty. Sheana se bezmocně procházela po okraji propasti a pak náhle vykřikla:

Tady je žebřík !!!! Pojďte sem....

Všichni ucítili šanci. Možná přecejen bude řešení......

Cordain se jal pomalu po žebříku sestupovat, dosáhl deseti metrů pod okrajem a promluvil na své přátele, kteří stáli nahoře a čekali na výsledek jeho sestupu.

Žebřík tady končí a je tu jakýsi otvor do skály.

Všichni sestoupili za ním a vešli do temné chodby. Už, už chtěl Myen zakouzlit světlo, když si uvědomil, že kouzlo by je mohlo prozradit. A tak museli věřit svému instinktu. Dayel šel vepředu, protože měl lépe vyvinutý smysl pro orientaci v důsledku svého povolání hraničáře. V patách mu kráčel Flash, pak šel Cordain, Myen, Graen, Sheana, Sallin a průvod uzavírala Deeana, jejíž orel zůstal venku.

Dayel vykřikl a trhl hlavou. Vyplašili hejno netopýrů a jeden se mu zamotal do vlasů. Cordain hbitě přiskočil a pomohl ptákovi vyprostit se z té pasti a hraničář vyvázl pouze s několika lehkými škrábanci. Po chvilce pokračovali v postupu a chodba se začala pomalu spirálovitě svažovat.

Cesta trvala dlouho. Dvakrát se zastavili na odpočinek. Pak konečně se začalo vyjasňovat a oni začali tušit východ. Kam to ale vede ??? Hraničář všechny posunkem zastavil a naznačil, že to půjde prozkoumat. Za okamžik se vrátil a informoval ostatní.

Sešli jsme na úroveň hloubky propasti. Jsme na dně a vypadá, že nebezpečí zatím nehrozí.

Vyšli tedy ven a rozhlíželi se. Nad hlavami se jim tyčily skály z obou stran, mohli vidět jen úzký pás hvězdného nebe.

Byla noc.

Ulehli k odpočinku, když si ještě předtím rozdělili stráže. První hlídal Myen. Hodinu bylo zcela ticho, nic se nedělo, jen jednou ho vystrašil Xim svým přistáním u Deeany. Pak se náhle a nečekaně ozvalo drhnutí o kámen. Mág zpozorněl.

Jeho nervy se okamžitě vybičovaly na maximum a oči hledaly ve tmě náznak pohybu. Zvuk se ozval znovu, zdálo se, že o kousek blíž. Teď již Myen zachytil i směr, odkud to přicházelo. Plně se soustředil na pozorování temnoty tím směrem a ruka mu lehce spočinula na studeném povrchu meče. Zachvěl se.

Vyčkával.

Jen pohledem přeběhl rozložení svých společníků. Nejblíže k němu byla Sheana, Deeana spala ve směru, kde se ozval ten tajemný zvuk, nedaleko ní pravidelně oddechoval Sallin, Cordain spal nejdál od něj tím nejméně vhodným směrem a Dayel spočíval hlavou na boku svého psa kousek od Cordaina. Graen byl také poblíž této dvojice.

Mág se rychle rozhodl, rukou nahmátl malý kamínek, zamířil a hodil jej směrem ke Cordainovi. Ten okamžitě zareagoval. V okamžiku byl bdělý a připravený. Nedal to na sobě znát, jen jeho svaly se lehce napjaly a očima kontroloval prostor kolem sebe, až se jeho pohled setkal s Myenovým. Mág sledoval zároveň dva směry. Stačil jeden pohled, aby Cordain pochopil, že se něco děje. Myen nenápadně hodil očima nejdřív směrem k Dayelovi, pak směrem, odkud se ozval zvuk. Elf téměř neznatelně přikývl a začal se kousek po kousku posouvat směrem k hraničářovi, ten však pohybem naznačil, že ví, co se děje a očividně i Flash tiše pozoroval pod uklidňující rukou svého pána tuto situaci. I Sallin se pootočil, na důkaz, že nespí.

Čekali. Uplynulo několik minut a znovu se ozvalo drhnutí, tentokrát ještě blíž, kousek od Deeany, která v okamžiku vyskočila, otočila se tím směrem a její kyj zaduněl od zem, tlumený nějakým nárazem.

Křupnutí.

Zvuk ustal, ale jen na chvíli, aby se vrátil v mnohonásobně silnější ozvěně. Trollice ukročila zpět. V tu chvíli se probudili i Sheana a Graen. Dívka se nadzvedla v loktech a nechápavě si změřila své společníky, v pohledu svítila otázka. Myen jen rychlým pohybem přikázal dívce, aby se přemístila směrem ke skupince, kterou utvořili ostatní. Graen se choval tiše a dovtípil se, že se něco chystá.

Pak se ze tmy vynořila stíny. Jen lehce tmavší obrysy se těsně při zemi pohybovaly jejich směrem. Pak konečně rozeznali, co se k nim přibližuje. Byli to aligátoři. Opravdu velcí.

V předtuše souboje se semkli ještě v pevnější útvar. Flash se stáhl nezvykle dozadu a pouze přihlížel.

Nesmíte kouzlit, ani používat magické artefakty..,  připomněl Graen.

Myen i Sheana přikývli. Dayel, který měl již ruku na svém magickém artefaktu - Meči síly -, ji opět sundal.

To vypadá složitě, poznamenal ještě Sallin.

A pak se krokodýlové dali do pohybu.....

Boj probíhal až v podivuhodném tichu, plazů se zdál být nespočet. Ve tmě nedohlédli na konec řady. Meče svištěly vzduchem. I druidka byla připravena na boj. Šest zbraní se jako na povel zabořilo do tvrdé kůže a šest těl ustalo v pohybu. Šest bojovníků postoupilo o kus kupředu, stavíc se v překážku náporu nebezpečných útočníků.

Aligátoři svým ocasem srazili k zemi Sallina a Sheanu. Krokodýlí tělo hrozilo druidku rozdrtit. Cordain bez zaváhání přiskočil a použil meč jako páku. Plaz se odvalil z ustrašeného těla Sheany a narazil na skálu. Dívka neohroženě vstala a pomstychtivě zabořila meč do tvrdé kůže chránící celé tělo. Plazi nepřetržitě útočili. Cordain již z několika ran na nohou krvácel, Sallin musel být odnesen do bezpečí, protože mu jeden krokodýl narazil do nohy a on se na ni nemohl postavit.

Bylo jich už jen pět. Bojovali a řady krokodýlů neustávaly. Sheana se zhroutila námahou. Myen ji starostlivě odnesl a položil ji vedle trpaslíka, pak se rychle vrátil, protože krokodýlům se málem podařilo prorazit jejich obranu. Švihl mečem a usekl hlavu jednomu z nepřátel, kterého okamžitě na jeho místě nahradil další. Dayelovi v očích zasvítilo, protože v dálce zahlédl konec řady. Když měl chvilku klidu, než se aligátoři přeskupili, ohlédl se a viděl za sebou deset metrů pokrytých mrtvolami. Krátce věnoval pohled zraněným a opět se musel soustředit na bitvu.

Plazi cvakali zuby naprázdno. Občas zapraskaly kosti pod sílou úderu, většinou ze směru, kde bojovala trollice. Konec boje se již konečně blížil, už byl jen kousek od nich. Síly však rapidně ubývaly a každý souboj byl těžší a těžší. Již se mohli i dopočítat počtu soupeřů. Už počet pomalu klesal pod nešťastnou třináctku. Ještě pár posledních úderů, pár posledních soupeřů a nakonec zavládl klid.

Kromě Deeany se všichni s problémy odpotáceli zpět k tábořišti, kde se zhroutili na svoje místo. Flash vesele přiskočil k svému pánovi a radostně jej několikrát olízl. Deeana ještě zůstala na místě a jestli byla unavená, nedala to na sobě znát. Kontrolovala, zdali nic nehrozí.

Po delší chvíli se vrátila a zpravila své přátele, že už není v okolí žádné nebezpečí. Netrvalo dlouho a všichni usnuli. Únava je zmohla. Nikdo již ani nezůstal na stráži, protože by se nedokázal udržet vzhůru. Nikdo na to již neměl dostatek sil.

Když se probudili, uvítal je sluneční svit.

A jak dál ??? zeptal se skepticky Sallin, který ještě kulhal na pravou nohu od večerního boje. Jeho přátelé pokrčili rameny.

Musíme hledat..., rozřešil to Graen.

Ale co ??? namítl Myen.

Nevím..., ale snad to najdeme, odvětil znovu mudrc.

A tak vykročili. Teprve teď měli pořádnou šanci si prohlédnout rokli i jejich noční soupeře. Byli to obrovští krokodýli, kteří asi strážili přístup do hradu Celion. Ale kde byl ten přístup ??? Stěny rokle se z obou stran svažovaly v úhlu 90 stupňů a byly tudíž neschůdné. Kráčeli dál. Udivily je provazy, které visely z vrchu. Na jejich koncích byly plošinky, plné čerstvého masa.

Krmení..., konstatoval Sallin.

Cordainovi zazářily oči. Ne že by si zrovna liboval v syrovém masu, ale dostal nápad.

Shodíme maso z plošinek a sedneme si na ně sami..., navrhl.

To by šlo, snad to nebude těm nahoře divné, přikývl Dayel a pohledem zamířil k Deeaně, která ostatní svou váhou velmi převyšovala.

Přesto tento nápad uskutečnili a čekali. Trvalo velmi dlouho, než se něco začalo dít. Nejdříve se provazy lehce napjaly, pak se ozval zvuk podobný pištění. Nejistě se po sobě podívali.

Pak za provazy zabrala čísi ruka a shora se ozvalo hekání a nářek nad tíhou nákladu. Netrvalo dlouho a dostali se na doslech.

.....divný ??? Zatraceně, takhle těžký to fakt nikdy nebylo….

Co se to s těma bestiema dole děje, že nežerou ?? Doufám, že si některá z nich nasedla, aby se svezla....

Pomalu se blížili k hraně, která po delší době vynikla při pohledu nahoru. Nad ní se míhaly podivné zelené ruce.

Goblini, pomyslel si Myen.

A měl pravdu. Ve chvíli, kdy byli dva metry od hrany, postavili se na nohy, vymrštili se nahoru a nežli zelené postavy s velkýma zubama a vražedným pohledem stačili jakkoliv zareagovat, už letěly dolů do rokliny a za nimi i plošinky, které už neměl kdo držet.

Stáli před černým hradem.

Celion.

Budova se klenula v nespočtu věží a věžiček před nimi do velké výšky. V některých oknech probleskovalo velké spektrum světel, v jiných vládla pouze smrtelná temnota.

Nejistě vykročili směrem kupředu, k bráně, která neohroženě stála kousek od nich. Byla otevřená.

Asi goblini, pomyslel si Myen a doufal, že má pravdu.

S nejistotou vešli. Uslyšeli pouze svistot a Sheaně stojící nejvíce vpravo, škrábl o krk oštěp, který s sebou v letu strhl plášť neviditelnosti. Trhnutí druidku povalilo na zem, odkud se zvědavě rozhlížela na původce jejich ohrožení. Byl to poslední goblin, který hlídal uvnitř. Tvor byl však tak překvapený, že než se vůbec vzpamatoval a stačil spustit povyk, ležel na zemi v kaluži krve s probodnutým krkem. To Dayel, který před chvílí zvedl jednu z kuší, již upustili překvapení goblini, jej umlčel.

Nikdo jiný na nádvoří nebyl. Před nimi se tyčily mohutné sloupy, na něž navazovaly věže. Věže obklopovaly celé nádvoří ve třech řadách, ve směru od nich od nejnižších, po nejvyšší. Každá měla průměr asi deset metrů, ve výšce se však schodovitě rozrůstaly až na dvojnásobek počáteční šíře. Jen přesně naproti bráně se tyčila na první pohled obyčejná budova, která se kousek dál rozšiřovala v kruhovém tvaru. Podívali se na sebe, na budovu, opět na sebe a přikývli - tam půjdou nejdříve.

Krok za krokem došli ke dveřím. K jejich údivu ani tyto nebyly jakkoliv zajištěny a tak mohli nerušeně vstoupit. Zatím o nich mág nevěděl, snad...

Prošli chodbou, která spojovala nádvoří s kruhovým útvarem uprostřed. Odtud vedly chodby v obou možných směrech. Po krátké domluvě se rozhodli, že půjdou nejdříve vpravo. Vydali se avšak po několika desítkách kroků zjistili, že se ocitli na místě, z něhož vyšli.

To už tu jednou bylo..., zavzpomínala šeptem Sheana na budovu, v níž se ukrývala mapa.

Ano, ale tenkrát tu byla aspoň tak kytka, řekl Myen a jen tak ze zvyku se opřel o vnitřní stěnu. Ke svému obrovskému překvapení se však jeho rameno o nic pevného nezastavilo a tělo zadunělo nárazem, když dopadl na tvrdou podlahu. Trvalo mu chvíli než se vzpamatoval a pochopil, co se stalo. Byla to iluzorní stěna. Rozhlédl se uvnitř a spatřil schody dolů. V jeho mozku jej špatné tušení varovalo před chůzí dál a tak se raději vrátil ke svým přátelům, aby jim prozradil, co zjistil.

Takže jsme to našli... ??? Můžeme dál ? pochopil Sallin.

Ano, ale .... nevím, jak to mám říct, prostě jen takový pocit, jakoby tu něco nehrálo. Je to divné..., nejistě zavrtěl hlavou mág.

Zkusíme starý trik, navrhl Dayel a prošel stěnou. Stanul před schody, ale nešel dolů, naopak, postavil se přesně za ně, na podlahu, pod niž zabíhaly. Pak z toulce, který získal také venku od goblinů, vytáhl jeden z šípů a opatrně jej spustil dolů. Z obou stěn vyrazily úzké plamínky ohně a z šípu zbyl pouze ohořelý kousek.

Když jej ukázal svým souputovníkům, všichni pochopili, že sice se dostali přes jeden problém, ale je tu druhý. Opět, tentokrát všichni vstoupili do malé místnůstky a jali se dobře a důkladně prozkoumávat prostor, kde podle hraničáře vyrazily ze zdí plamínky. Flash, na kterého nikdo nedával pozor, najednou vyrazil po schodech a nežli stačil jeho pán adekvátně zareagovat, pes proběhl tím místem.

Nic se však nestalo. Přemýšleli o důvodu. Pes se během chvilky přihnal zpátky zjevně bez jakékoliv újmy na zdraví.

Nikdo netušil, co mohlo způsobit psovu imunitu proti ochrannému systému.

Snad výška ??? napadlo Cordaina, že stroj je prostě dělaný na to, aby napadal pouze lidskou výšku a tudíž jeho plameny jsou pouze přibližně uprostřed otvoru. Flash byl sice dost vysoký, ale dle Dayelova popisu, plameny vyšlehly výše. Uchopil svůj meč a přejel pomalu zvrchu dolů otvorem. V horní části se nic nedělo, až ve výšce prsou vyšlehl plamen, pak dlouho nic, až asi třičtvrtě metru nad zemí znovu a pak ještě jednou jen malinký, neznatelný kousek od země.

Tedy tři místa..., pokračoval v úvahách a ostatní chápali, že pes jim opět nabídl řešení. Mezi plameny byla metr mezera. Podlézt nešly, protože tu byl ještě třetí plamen u země. Mohli tedy pouze prolézt mezi prvním a druhým plamenem…. Jediná chyba však mohla znamenat smrt, či těžké zranění. Silně si oddychli, dodali si odvahu a přichystali se na průchod stěnou ohně. Cordain se dobrovolně nabídl, že půjde jako první. Měl to se svou výškou velice těžké vměstnat se do toho metrového prostoru a nezavadit ani o jeden detekční bod.... Nejdříve se ohnul v pase, nakrčil se, jednu dlouhou nohu strčil skrz a modlil se, aby se přehoupl správně. Přenesl váhu na druhou nohu a byl za vodou.

Uff, pronesl.

Jako druhý šel Dayel a ani on neměl větších problémů s průchodem, ačkoliv všichni byli samozřejmě pochopitelně napjatí na nejvyšší míru.

Deeana si stále dodávala odvahy, protože její masivní tělo se asi nejhůře protáhne tou metrovou škvírou.

I Sheana se protáhla se svou štíhlou postavou bez zaváhání a po ní následoval i Myen a Graen.

Zbývali tedy pouze Deeana a Sallin. Trpaslík si také nevěřil.

Trollice se konečně odvážila a vyrazila, sklonila hlavu, co to šlo, zvedla nohu a pokročila vpřed. Čekala, že když se její obří tělo pohne, ramenem nebo zády zavadí o ten inkriminovaný prostor, který by nevyhnutelně vedl k nežádoucí reakci. Nic se však nestalo a tak dokončila pohyb a měla to za sebou.

Sallin se nejistě podíval do tmy, pak na své přátele a nakonec na místo, odkud hrozily plameny. On se o horní část příliš zajímat nemusel, na to mu stačilo pokrčit hlavu, měl strach pouze ze spodní části pasti. Nahlas si oddechl a pokročil směrem k pasti. Zvedl nohu, ale ke svému úžasu a úžasu všech, sice nohu přes pomyslnou hranici dostal, ale zaváhal, lehce ztratil rovnováhu stoje na jedné noze, převážil se a ze stěny vyšlehly plameny.

Myen přiskočil, chytil trpaslíka za ruku a rychle jej vytáhl z výhně, která na schodech vznikla. V tváři trpaslíka se zračila bolest. Kolem bylo šero, ale i v tom ponurém osvětlení mohli všichni vidět ožehlou nohu, která byla od půlky stehenní kosti až téměř ke kotníkům sežehnutá a v koleně se zůžila na šířku pouhých několika málo centimetrů. Myen, který stál za Sallinovými zády zvedl vážně hlavu a zakroutil jí. Byl bezradný. V jeho očích se zračila beznaděj.

A pak se to stalo....

Ticho, které kolem panovalo prořízlo dupání. Těžké a nemotorné dupání. O chvilku později se směrem k nim přiřítilo monstrum, které mělo dvakrát zvětšené medvědí silné tělo, tlapy zakončené deseticentimetrovými drápy, z hlavy, která vlastně ani hlavou nebyla mu ve čtyřech směrech vyrůstaly směrem nahoru zahnuté kly a vytvářely tak tvar dvou písmen U, základnou na sebe kolmých. Když stvoření "hlavu" sklonilo, ukázal se otvor, o němž všichni pochopili jeho funkci - byla to ústa, která se pomalu roztahovala a stahovala ve svému kruhovitém tvaru. I ty divné kly se začaly lehce pohybovat a zrůda natahovala své tlapy po nich.

Dayel ani na chvilku nezaváhal a tasil svůj meč. Musel tasit obyčejný, aby se neprozradili. Totéž učinil také Myen, Deeana je následovala, třímajíc v rukou svůj těžký kyj. Cordain, který ještě třímal v náručí Sallina, jehož přebral od mága, trpaslíkovo bezvědomé tělo lehce položil na zem a vzhlédl. Stvůra byla jen kousek od něj. Kreatura se na ně podívala svýma neexistujícíma očima. Pak Dayel skočil a seknul ji, udělal to však tak nešikovně, že bestie uskočila nenápadně kousek směrem k trpaslíkovi. Sheana to na hraničáře zakřičela a ten přikývl. Postoupil o krok, ale příšera, z níž vyzařoval očividně respekt, ucouvla. Znovu směrem k nebohému trpaslíkovi. Sheana s mudrcem se marně snažili s jeho tělem pohnout. Bestie učinila nový výpad, čímž přinutila Dayela k reakci. Ta nemohla být jiná, než že zoufale sekl po potvoře, doufajíc, že ji zasáhne. Zasáhl. Bohužel však, tohle monstrum nečekalo a jalo se pomalu ustupovat.

Pak bylo nuceno zastavit, protože se mu do ústupu postavili Myen, Deeana a Cordain. Tři odhodlaní bojovníci byli však nuceni uskočit, když se zrůda několikrát ohnala svými silnými pažemi a doprovodila to vzteklým sekáním bělostnými kly. Vida, že cesta je na okamžik volná, stvůra vyrazila kupředu. Myen, cítě divné varování, sledoval dál směr jejího běhu. Mágovi se úlekem rozšířily zorničky. Rozběhl se a zároveň vykřikl na druidku, která byla k souboji zády, protože trpaslík se právě probudil.

Uteč !!!!!

Sheana se otočila, když už byla kreatura jen pár metrů od nich. Věnovala pohled trpaslíkovi, pak jej mlčky chytila za ruce a začala jej vší silou tahat ze směru zběsilého běhu tvora. Myen se již přiblížil a byl pouze kousek od nich, když se Sallin vytrhl Sheaně a vrhl se zpět, s nožem v ruce. Postavil se na zdravou nohu a čekal. Ostatní vykřikli

NE!, ale Myenův skok naděje nedosáhl až k hrdinné postavě trpaslíka. V tu chvíli jej převálcovalo tělo zrůdy, udělalo ještě několik kroků, pak se zastavilo a zmateně se rozhlédlo. Převážilo se na zad tak, že mohli všichni vidět nůž, který monstru trčel z hrudi. Pak teprve pochopili Sallinův čin. Asi dva metry od místa, kde se zrůda zastavila, ležela na zemi postava mudrce. Myen se vrhl k mudrci, Sheana k trpaslíkovi.

Je v bezvědomí, ale nic mu není. Omdlel, konstatoval Myen, krčíc se nad tělem mudrce. Pak se všechna pozornost soustředila směrem k členovi jejich skupiny. Sallin ležel na zemi, jedním bokem opřen o stěnu, na niž jej náraz odhodil. Seděli tak několik minut, protože Myen jim prozradil, že Sallin ještě žije, ale nemá příliš šancí na to, že přežije dalších půl hodiny. Od nárazu měl rozdrcený hrudník, což bylo mimo Myenovu moc. Dokázal diagnostikovat zranění, léčit však dokázal pouze ty základní. Sheana, nedbajíc toho, že je čaroděj Narus odhalí, použila veškeré své umění, aby trpaslíkovi alespoň ulehčila poslední chvíle jeho života. V rohu se cosi pohnulo.

Co se stalo ?? zeptal se Graen, když k nim dorazil.

Zachránil ti život, ukázal Cordain na trpaslíka. Graen mlčel. Z očí se nedalo nic vyčíst a tak se znovu věnovali svému příteli.

Po další chvilce čekání se víčka pohnuly. Z posledních sil zvedl Sallin závory, které jej dělily od vnějších vjemů, jemně pohnul hlavou tak, aby obsáhl všechny, kteří se nad ním skláněli. Jeho pohled spočinul na mudrci. Trpaslík se lehce pousmál a v jeho výrazu bylo cítit vítězství a radost. Dokázal to, co chtěl.

Díky, zašeptal dojatým hlasem Graen.

Pak ještě jednou přešel pohledem všechny tváře a promluvil:

Možná si myslíte, že jsem to neměl dělat, ale byla to oběť, která byla nezbytná. Nemohu srovnávat svůj život se stovkami jiných, které jsou v sázce, kdyby on, všichni věděli, že myslí mudrce, zahynul. Udělal jsem jen to, co by udělal na mém místě každý z vás. Netruchlete pro mne, každý máme svůj čas a můj právě vypršel,.........., a ty, Myene, vezmi si moje boty rychlosti, vím, že s nimi naložíš správně.

Nikdo se mu to nesnažil vymluvit, na chvíli zavládlo ticho, než trpaslík s vypjetím sil pokračoval. Všichni cítili, jak z něj pomalu odchází i ty malé poslední střípečky života. Pomalu ale jistě, tak, jak to umí jen smrt... Pamatujte, že vše leží na vašich ramenou. Jen my, usmál se, můžeme zabránit všeobecné válce, která by mohla zničit celý náš svět. Pamatujte na to. Jen my...........

Ticho.

Chlad.

Pak slzy.

Smutek a vztek.

Smrt odcházela, aby vysála životní sílu z někoho jiného.

Sami.

Stáli tu nad tělem trpaslíka.

Hrdina, běželo jim všem hlavou. Graen přišel k chladnému tělu, poklekl, sklonil se nad ním a rozplakal se. Mužný a vždy sebejistý mudrc Graen plakal.... Pak vstal a nejistě odkráčel za jejich záda. Myen pochopil, že teď je jeho povinností provést to poslední, co mohou pro nebohého trpaslíka udělat. Pak nejistě namířil rukou směrem na mrtvé tělo.

In nomine ........, a jak mluvil, tělo se pomalu vytrácelo. Přebíhaly po něm jemné jiskérky a plamínky a jeho složení se začalo mísit se vzduchem. ........

Amen.

Tělo zcela zmizelo, ale oni stále hleděli na to místo, jako by doufali, že se tam opět trpaslík objeví, živý a zdravý. Graen je pomalu obešel a postupně každému položil ruku na rameno, jako by je chtěl upozornit jemně, že musí pokračovat a oni to pochopili.

Teprve teď se začali rozhlížet po místnosti. Měla podivnou šedou barvu. Jinak byla zcela prázdná. Působila na ně silně skličujícím dojmem. Myen a Sheana cítili cosi divného. Něco jako pohled. Pak pochopili. Narus o nich věděl.... Sheana použila kouzla a čaroděj to vycítil. Poznal, že se v jeho hradě děje něco nepřípustného, něco, co by se dít nemělo. Naproti nim byl průchod ven z místnosti. Vstoupili do chodby a ta se zcela nečekaně osvětlila. Cukli sebou, ale když neviděli nic podivného, pokračovali, ale teď už ostražitěji. Neponechávali nic náhodě, všichni připraveni na všechno.

Chodba v dáli končila. Když konečně k tomu otvoru dorazili, zjistili, že se ocitli na divném místě. Pod sebou viděli hlubokou propast a jediná cesta přes ni vedla po můstku, který uprostřed obrovské místnosti tvořil uzavřený kruh, z něhož vycházely další tři výběžky.

Vešli. Když ušli polovinu vzdálenosti ke kruhu, země se otřásla. Pak se náhle Cordain, jdoucí vepředu, ocitl na jiném výběžku. Napravo od sebe ve velké vzdálenosti měl své přátele, avšak cesta, jak zjistil vedla pouze do zdi - byla falešná. Dayel, který byl na druhém místě, pokročil. Nečekaně byl i on teleportován, ale k údivu všech ne za Cordainem, ale přesně naproti elfovi, tedy napravo od zbylé skupinky. Deeana, která se pohnula dříve, nežli se Dayel objevil na tom nesprávném výběžku, byla přenesena na poslední prázdnou cestičku. Dayel zjistil, že jeho cesta má pokračování. Očividně měl za sebou otvor, který vedl dál, ale zdálky nebyl vidět, pouze když člověk přišel na vzdálenost asi dvou metrů, pak se před jeho očima objevil průchozí otvor. Kdo by tedy pouze nepozorně hledal cestu dál, nenalezl by ji.

Deeana zklamaně zakroutila hlavou - u ní nebylo žádné pokračování cesty. V této chvíli uplynulo od otřesu možná deset vteřin, možná méně. Vše se to odehrálo během chvilky. Následoval další otřes....., a další.... a ještě jeden. Před jejich zraky se náhle začalo cosi objevovat.

Bylo to velké a růžové. Viděli pouze zaoblenou horní stranu. Pomalu to vystoupalo až na jejich úroveň a oni zjistili, že je to obrovská koule o průměru třicet metrů, tedy akorát, aby se vešla do středového otvoru. Koule se pak náhle zastavila a její růžový nádech přešel do červena. Začala nesnesitelně zářit, pak náhle vybuchla v šíleném barevném spektru a vyslala čtyři paprsky - na každý můstek jeden. Na místech, kam paprsek dopadl, se během dalších pár vteřin zhmotnilo nějaké monstrum. Když se chtěli znovu podívat po kouli, zjistili, že zmizela. Byli nechaní na pospas svým bojovým a magickým uměním. Na příchozím mostě tedy zůstali Sheana, Myen a Graen, spolu s Flashem, ale mudrc a pes se drželi dál, takže boj čekal Sheanu s Myenem.

*****

Cordain se hrdinně postavil zrůdě. Měla ještěrčí hlavu, kterou obklopovala podivná hříva. Na krk navazovalo silné čtyřnohé tělo. Bestie vztekle zařvala a Cordain pevněji sevřel svůj meč a nečekajíc na nic se dotkl svého náramku. Tato chvíle nepozornosti však byla okamžitě zvířetem potrestána - otevřelo tlamu a vymrštil se dlouhý jazyk. Elf, který zaslechl svištění překvapeně zvedl hlavu, ale nežli stačil jakkoliv zareagovat, růžový "provazec" se mu omotal kolem krku. Nestvůra pak trhla vztekle hlavou a smýkla Cordainem o zem.

Ten narazil hlavou na tvrdý povrch, ale i rozmazaným pohledem mohl vidět, jak se silné monstrum posouvá nad jeho bezvládné tělo....

***

Dayel nečekal až to zaútočí. Ze svého stanoviště viděl pouze kulaté tělo, z něhož vystupovalo mnoho párů nohou, nahoru vedl žirafí krk. Končil ve výšce tří metrů. Hraničář neváhal, sáhl na záda po kuši, vystřelil a zasáhl. Krkem pronikl silný šíp, ale zrůda na to nebrala ohled. Vyrazila až nemožnou rychlostí proti bojovníkovi, který stačil pouze lehce uskočit těsně ke kraji propasti, stvůra se však o něj otřela a on ztratil rovnováhu. Když viděl, že už to nedokáže vyrovnat, udělal poslední věc, kterou udělat mohl - zachytil se rukama za okraj. Když zvedl hlavu, spatřil, jak se nad ním tyčí jeho soupeř....

***

Cordain sebral poslední zbytky svých sil, zapřel se rukama o zem a téměř až nelidským přemetem se octl bestii na zádech. Rychle se chytl hřívy. Monstrum tohle rozhodně nečekalo, vztekle se ohánělo ještěrčí hlavou, ale na záda nedosáhlo. Elf nečekal a rychle vytáhl zpoza opasku dýku a začal zvíře bodat. Zpod kůže vystříkla tekutina. Zelená. Vystříkla, a to přímo překvapenému muži do obličeje. Ten v tu chvíli zapomněl na bezpečnost, chytil se za oči a tím dal stvůře šanci. Ta sebou pohodila a Cordain ucítil náraz. Byl vržen přímo na skálu a boj byl opět otevřený.....

***

Dayel naučeným pohybem nahmatal dýku. Mrštil s ní co nejpřesněji dokázal na hlavu, která se tyčila v obrovské výši, malinké hlavě, která svým vzhledem připomínala hlavu muší. Zásah. Kreatura zaváhala, zavrávorala, čehož hraničář rychle využil a vyhoupl se zpět nahoru. Celou svou silou se opřel do těla, ale bylo těžší než čekal. Dýka zazvonila nedaleko něj. Bestii očividně rána nepřekážela v dalším boji. Nedokázal s ním pohnout, naopak obluda sehnula hlavu a omotala jej celým svým dlouhým krkem. Pak se nějakým neuvěřitelným způsobem celý krk převrátil tak, že tvořil oblouk zepředu dozadu a on zmrazeně civěl na zadní část monstra. Když se konečně trochu zorientoval a zaostřil, jeho oči uviděly otvor, který čekal na potravu....

***

Zrůda se blížila ke Cordainovi a z hřívy náhle vystřelila jakási bodlina. Zarazila se mu do ramene. Elf ji vztekle vytrhl, ale cítil, že se jeho pohyby stávají těžší a těžší.

Musel jednat.

Hned.

Sevřel meč tak pevně, až mu zbělela celá dlaň námahou, nejistě pokročil o několik kroků kupředu a ještě jednou si prohlédl monstrum, které proti němu stálo. Stěží ovládl odpor, který jej zachvátil, když to otevřelo tlamu a on uvnitř uviděl jazyk, který ležel stočený jako had na dolním patře a krk pokračoval dál. Jeho oči pronikly až do žaludku, kde uviděl několik rozkládajících se mrtvol. Zachvátila jej panika, ale včas se přivedl dostatečně k vědomí na to, aby udělal jedinou věc, která jej napadala. Mečem zasadil spodní úder šikmo do horního patra doufaje, že čepel pronikne skrz kosti až do řídícího centra. Ucítil sice lehký odpor a cuknutí rukou, ale z posledních sil ještě přirazil meč a ten konečně pronikl do měkké hmoty vyplňující dutinu lebeční. Elfova ruka pak strnula a jeho tělo se nehybně svalilo na zem. Vedle něj zacinkal jeho meč. Zrůda zmizela.

***

Dayel si jen tak nazdařbůh pomyslel.

Kdybych teď tak měl v ruce svůj meč síly. J

eho myšlenky dorazily k artefaktu a ten se pohnul.... Toto zacinkání dolehlo k uším se smrtí smířeného muže a v jeho očích se objevily hvězdičky. Napřáhl zápěstí, které měl trošku volnější a všechny své myšlenky soustředil na svůj magický artefakt. Ten, neznámo jak, přímo vlétl hraničáři do ruky.

Švihl. Zápěstím a tak, aby si neublížil. Způsobil sice pouze škrábnutí na krku, blízko hlavy, ale zvíře sebou cuklo. Pak zabořil meč do rány, kterou způsobil před malou chvílí dýkou a začal s ním točit. Napjal svaly a trochu povolil sevření krku, čímž si zajistil větší pohyblivost a švihl mečem znovu, a znovu. Sevření povolilo a on se svalil na zem těsně za zrůdu. Ta s ním však očividně ještě neskončila. Muší hlava se nad ním naklonila. To byla první a také poslední chyba jeho soupeře, který chtěl zjistit jeho stav a doplatil na to, protože Dayel využil šance a ťal. Hlava spadla přímo na něj a on ji ze sebe zhnuseně jedním pohybem smetl.

Pak si mohl konečně oddychnout - bylo to za ním.

***

Deeana se pevnýma očima zadívala na místo, kde se objevilo zvířátko, které ji rozesmálo. Byla to lehce zvětšená krysa, s černým kožichem, delšími zuby a krutým pohledem. Zorničky se však trollici rozšířily, když zvířátko náhle začalo narůstat. Ne však do výšky, ale do šířky a když dosáhlo dvojnásobné šířky, náhle se rozpůlilo a proti Deeaně stály dvě potvůrky. Tento proces pokračoval a nežli se stačila vzpamatovat, stálo proti ní šestnáct malých bestií. Deeana pokývla kyjem a pokročila vpřed.

První věc, co ji napadla, byla stvoření zašlapat do země, ale při pohledu na jejich šesticentimetrové, nabroušené zuby ji rychle tato myšlenka přešla. Vrhla se tedy do bitevní vřavy s kyjem, kterým se oháněla po každé kryse, která se k ní chtěla přiblížit. Zdálo se, že to bude v pořádku, ale zatímco ona čtyři krysy zabila, vzadu se jich dalších deset narodilo, takže počet neúměrně narůstal a Deeana začala ztrácet počáteční optimismus....

***

Myen a Sheana zároveň mávli rukou a tak kolem sebe vytvořili magický štít, skrz nějž viděli, co se na ně z nevelké vzdálenosti šklebilo. Vzdáleně to připomínalo klokana. Ale opravdu jen vzdáleně. Místo dvou nohou to mělo nohy čtyři, přední tlapky byly zakončeny dvěma mohutnými drápy, hlava byla lehce protáhlá dozadu a vystupovaly z ní dvě podivné věci, nejspíš tykadla. Myen, věda, že teď už jsou stejně prozrazeni vyřkl:

New er sa. Vylétla ohnivá koule a mířila přímo na zrůdu. Ta však natáhla dopředu tykadla a vztekle jimi fireball, neznámo jak, odmrštila pryč.

Ty tykadla jsou štít a jsou odolné proti kouzlům. Nebo je celá ta bestie rezistantní ???

Myšlenky běžely rychlostí blesku, ale mág se nedokázal rozhodnout a Sheana si stále jen zmraženě prohlížela zrůdu. Ta toho využila a pomalu se počala přibližovat k dvojici. Sheana se zmohla na to, aby loktem šťouchla Myena, který sebou trhl a zjistil, že monstrum už bude u hranice jejich magického štítu.

Teď se ukáže, pomyslel si ještě Myen a pak se ukázalo....

"Klokan" jako by cítil magickou stěnu, zastavil se a předsunul na průzkum svá tykadla. Ta bez problémů stěnou pronikla a za ní celé tělo !! Normální stvůru by zeď odhodila několik metrů nazpět a lehce by ho omráčila, tato kreatura však očividně nerespektovala pravidla logiky a dál kráčela vstříc dvojici. Nežli však stačil Myen cokoliv udělat, natáhla tykadlo, nebo co to bylo, a za druidčina výkřiku

NE !! se dotkla Myena, který se v tu chvíli zřítil na zem, kde se svíjel v křečích.

To bolí, POMÓC, otevřel oči, proboha, JÁ HOŘÍM !! POMÓC !!

Uvědomil si, že poslední slova již křičel nahlas. Sheana jen bezmocně přebíhala pohledem z mága na zrůdu a zpět a v hlavě se jí honil zmatek - co má dělat ???

***

Trollice musela začít pomalu ustupovat, protože pobyt v tom místě pro ni začal být až příliš nebezpečný. Ustupovala, dokud za zády neucítila chladný dotek zdi. Zmateně se rozhlédla a viděla, že jak Cordain, tak Dayel již dobojovali a boj zuřil pouze tady a naproti. Myen a Sheana, pomyslela si a zároveň pohled vrhla zpět před sebe a přehlédla situaci. Věděla, že takhle je nikdy neporazí, ale přesto se znovu a znovu vrhala do útoků. Pak náhle ji teď již desítky malých chlupatých potvůrek obklopily a na noze ucítila první kousnutí. Její kyj podivně ztěžkl. Slábla a nepřátel byla stále víc. Přemýšlela, ale životní síla z ní vyprchávala až odstrašující rychlostí.

***

Sheanu zachvátila panika. Držíc v ruce meč se slepě vrhla proti nepříteli. Ten však hbitě manévroval a bez zjevných problémů uhýbal jejím výpadům. Po minutě, když už byla dost unavená pochopila, že její snaha se míjí účinkem a ustoupila, dbajíc stále, aby křičící Myen byl za jejími zády. Pak ji napadlo, že ještě není vše ztraceno, protože rukou zavadila o cosi hebkého - kámen. Jak nejrychleji mohla, mrštila s ním o zem. Kouř na chvíli zachvátil místnost a oslepil monstrum.

Bestie se vztekle začala ohánět po tvůrci té bolesti. V mysli jí světle zářil obraz ženy a za ní se svíjejícího a skučícího muže, jehož před nedávnem zasáhla svým halucinogenním dotekem. Křik muže slyšela stále, ale oči ji pálily a nic neviděla.

Sheana věděla, že nemá příliš dlouho, než stvůra pochopí, co se děje a začne svými tykadly systematicky prohledávat celý zbývající prostor. Měla pouze několik okamžiků, které hrozily, že nebudou stačit. Poslepu se pomalu po paměti přiblížila ke zrůdě a napočítala do pěti. Pak otevřela oči.

Kouř byl pryč a bestie se dívala přímo na ni. Dívka však dobře věděla, že ji nemůže vidět. Alespoň zatím ne. Rychle se vyhla levému tykadlu, které se lehce houpalo vedle její hlavy a sekla mečem po druhém, meč se zabořil do hmoty a tykadlo zadunělo o zem. Soupeř byl oslaben. Stvůra zařvala bolestí a Sheana se radostně usmála. První krok se zdařil. Když se však otočila, uviděla už jen, jak se k ní jen velkou rychlostí blíží tykadlo druhé a zasahuje ji do obličeje. Dotek země....

***

Cordain otevřel oči a viděl, jak nedaleko něj, za propastí bojuje marný boj trollice s již alespoň stovkou malinkých potvůrek. Po chvilce si všiml, že jich stále přibývá.

Zkus se ještě udržet !!! vykřikl k ní a sám se snažil rozhýbat. Věděl, že je paralyzován a musí se plně soustředit, aby dokázal účinek alespoň trochu zmírnit. V duchu děkoval za to, že byl vychováván v elfím táboře a tak se naučil několik základních psychických cvičení. Patřilo k nim také toto, umožňující mysli na chvíli převládnout nad magií a provést několik pohybů, nežli se psychická síla vyčerpá. Věděl, že paralyzace jej může zcela zbavit pouze druid.

Teď však nemyslel na nic jiného, plně se soustředil na svou mysl a cítil, že sevření povoluje. Jen lehce, ale přece. Nikdy předtím to nezkoušel a doufal, že to bude fungovat. Lehce zvedl oči a viděl, že Deeana stále ze všech sil bojuje o místo. Krysy trollici nenechaly na chvilku odpočinout a ta se točila rychle ze strany na stranu, aby se uchránila před silnými zuby. Přibývalo jich s každým mrknutím oka.

Uvolnění. To bylo první, co mu proběhlo mozkem. Jeho svaly se daly do pohybu a provedly věc, v niž vkládal všechny své naděje. Trhnutím sundal ze zápěstí náramek a ve stejný okamžik zakřičel:

Chytej !! Pak hodil artefakt směrem k Deeaně a ta pochopila, co Cordain zamýšlí. Rychle náramek chytila, pevně sevřela do levé ruky, pravou uchopila kyj a několikrát silně udeřila do země. Můstek se začal lehce rozpadat. Ještě několik dalších úderů a v místě, kde stála se most začal rozpadat. Pomalu se drolil a když Deeana zvedla hlavu, viděla, že krysy zachvátila panika. Pochopila, že na středový kruh nemohou, stejně tak nemohou na druhou stranu, kde se tyčila zeď. Ještě jednou udeřila a most se definitivně zřítil a s ním i všichni soupeři a trollice.

Jediná táhlá a soustředěná myšlenka na náramek a přání zastavit se ve vzduchu a její let ustal. Lehce, jemně a pomalu ustal a ona se jako pírko vznášela nad nedohlednou propastí. V dálce ještě viděla kousky skály a černý chumel těl, jak padá do neznáma. Vystoupala nahoru a postavila se na středový kruh. Kývnutím poděkovala Cordainovi, který již znovu ležel bez hnutí na zemi a bez rozmýšlení se vrhla na pomoc Sheaně.

***

Když dívka znovu otevřela oči, kreatura stála stále na stejném místě, jen nejistě pátrala po jejím těle. Taktak stihla rychlým pohybem uhnout tykadlu. Od nápadu není daleko k uskutečnění a tak se vymrštila na nohy a až nelidskou rychlostí usekla i druhou organickou zbraň "zvířete". To už z bolesti šílelo. Pak se nečekaně ozval dunivý zvuk. Ještě jednou a ještě jednou. Mohutné tělo se zakymácelo a s výkřikem hrůzy padalo do propasti - vrátil se mu zrak. Tento čin odkryl Sheaně pohled na strůjce té smrti - trollice stála na okraji mostu a dívala se dolů za bestií. Přátelsky mrkla na druidku, která jen tak tak stačila ten veselý pohled zachytit, protože se otočila a vyrazila k Myenovi, u něhož se už krčil Graen, který se do té doby skrýval a nikdo mu to vzhledem k jeho slepotě nemohl a ani nechtěl vytýkat. Vše z uctivé vzdálenosti pozoroval Flash.

Myen se stále svíjel v neexistující bolesti.

Myene !! zatřásla s ním dívka. Je to halucinace !!!

Pak máchnutím odčarovala magický štít, který jí ubíral síly a přiložila ruce na jeho hruď. Zavřela oči, cítíc, jak jí v rukou proudí síla. Křik náhle utichl. Po chvilce Myen otevřel oči.

Bylo to tak skutečné.... a ten.... tvůj hlas, přicházel z takové dálky, jako by to byl jen výsměch té stvůry..., vypravil ze sebe unaveně.

Měli jsme štěstí, pronesl právě příchozí Dayel a zašklebil se vesele na ostatní.

*****

Za několik minut již všichni stáli nad nehybným Cordainem.

Paralyzace, konstatoval pouze elf. Sheana přikývla a zápěstím opsala oblouk. Na její dlani se objevil list. Růžový list. List, který však očividně měl žilky a vyrostl na stromě. Její rty se jen tiše pohybovaly a ostatní neměli možnost zaslechnout její slova.

Jazyk, přikázala nekompromisně hlasem, kterému se nedalo odporovat. Cordain beze ptaní vyplázl jazyk, na nějž mu druidka položila list.

Nekousat, nepolykat, poradila ještě a usadila se nedaleko.

Po půl hodině k elfovi znovu přistoupila. Ten na ni prosebně upíral své zmučené oči. Sheana mu z úst vyjmula list a promluvila.

Nebude trvat dlouho a bude to v pořádku, musíš čekat a až ucítíš, jak nohy těžknou a těžknou, pak s nimi zkus hýbat. Pomalu, neuspěchej to....

A opravdu, netrvalo dlouho a Cordain se dokonce posadil a pohyboval lehce a pomalu nohama.

Díky, splynuly dvě poděkování - hlasy Cordaina a Deeany, která vracela elfovi náramek. Všichni se rozesmáli. Poprvé po dlouhé době.

Po jejich pravici, tedy v místě, kde bojoval Dayel, se na ně temně šklebil černý otvor. Plni očekávání, co je čeká dál, ........vstoupili.

Obklopila je smutná a drzá temnota, která vnikla všude a tvrdě útočila na jejich nervy a to až do té doby, než se ozval rozhodný hlas Myena.

Bur`n en at era. Po stěnách se roztančily plamínky, které však spolu s nimi postupovaly kupředu. Světlo se lomilo a odráželo v různých úhlech a na různé způsoby, takže osvětlovalo dokonale celou jeskynní chodbu. Takže hrad je z části vybudován ve skále..., pomyslel si Myen, který sbíral všechny poznatky o každém místě v paranoidní představě, že je v budoucnosti bude potřebovat. Neušli příliš velkou vzdálenost, když začalo v chodbě panovat i obyčejné světlo. K jejich překvapení to bylo světlo denní. Plamínky zmizely a oni vystoupili na verandu, jestli se tak dal nazvat prostor, který měl rozměry deset na dvacet metrů, ohraničený vysokou zdí. V té byly otvory a tak mohli členové skupiny zjistit, že se nalézají v téměř stejné výšce, jako když do hradu vstoupili, ale pravděpodobně na opačné straně skaliska.

Co tu chcete ????? rozlehl se kolem panovačný a hrubý hlas.

Překvapeně se otočili. Nečekali, že někoho uvidí, ale byl to prostě zvyk. A opravdu, prostor byl stejně prázdný, jako předtím, ale přece tu bylo cosi cizího, co cítili všichni. Přítomnost něčeho, co sem od přírody nepatřilo, co zde nemělo co dělat, něčeho silného a zlého, něčeho, co má nepřátelské úmysly, něčeho, co jim hrozí smrtí.... Pak si uvědomili, že hlas položil otázku a tak odpověděli, protože jim bylo jasné, s kým mluví. Byl to Narus, pán Celionu.

Potřebovali bychom Dráčka vidin. Jen na okamžik, aby přenesl jeden obraz do mysli našeho slepého přítele, promluvil Dayel

a rukou ukázal na Graena. Chvíli bylo ticho, zdálo se, že hlas se zamýšlí.

A proč bych vám měl věřit ?? položil nakonec otázku. Proč bych vám měl věřit, když jste se do mého hradu vkradli jako zloději ?? Ti mají vždycky ostrý jazyk a dokáží si vymyslet dobrou lež....

Zloději chodí ve skupinách ?? Zloději mají mezi sebou ženy ? Zloději s sebou berou na výpravu slepé starce ??? namítl Cordain.

To může být záměr, můžete mě tím chtít ukolébat, abyste můj hrad potom zabrali !!! namítl hlas.

Slyšeli jsme, že jsi velmi mocný, přece by jsi se nebál několika obyčejných poutníků ??? zkusil zahrát na jeho ješitnost Myen.

Možná,....., ale cítím z vás podivnou sílu........, samozřejmě, že se nebojím, ale...., nedokončil.

Ale ??? dotíral Myen.

Ale nemohu vám věřit. Nemáte jediný důkaz, že přicházíte v míru, tak proč bych vám měl věřit ??? Kdybych vám uvěřil, dráčka vám půjčil, pohledy naděje zachvátily celou skupinku, ale hlas jejich optimismus rychle zchladil, kdo mi zaručí, že s ním neutečete ?? Ano, dokázal bych vás chytit, ale co kdybych ublížil i mému miláčkovi ??? Ne. Neudělám to. A teď běžte !!!!!!!!

Poslední slova nezněla již jako klidný hlas, ale byl to jasný rozkaz, rozkaz, který ale nemohli poslechnout. Ale...., pokusil se Dayel ještě namítnout. Žádné debaty, prostě ne !!! A teď běžte, jinak riskujete život....., znovu panovačným tónem odrazil námitku hlas.

Pak nám nezbývá než zůstat !!! rozkřikl se Cordain. Všude kolem se rozezněl smích. Smích, který otřásal hradbami, smích, který se ozýval ze všech stran, smích, který jim nenaháněl strach. A pak náhle stál před nimi. Muž. Muž jako každý jiný a přesto tak jiný. Jeho oblečení se sestávalo pouze z modrého dlouhého pláště, který zakrýval pestrobarevnou tuniku.

Smrtelníci, zahráváte si se životem, okomentoval svůj "příchod" Narus.

Možná, pokrčil rameny Cordain. Myen netrpělivě přešlapoval a pohazoval si svou Svatou holí a čekal jak se situace vyvrbí. Dayel musel Flashe držet, aby se na čaroděje nevrhl. Pak hraničář vyštěkl krátký rychlý povel a pes se stáhl do ústraní, kde v tichosti přihlížel dalším událostem. Narus se naklonil dopředu a vymrštil paže. Z jeho rukou vyšlehly dva blesky.

Im an ro.

Přinesla k jejich uším ozvěna jeho slova. Myen však na tohle čekal a jen jednou otočil hůlkou a nastavil ji přímo proti útoku. Blesky se nečekaně od magického artefaktu odrazily a zasáhly čaroděje. Ten zavrávoral a v jeho očích se objevil vztek. Ostatní ustoupili, věda, že toto není jejich souboj. Jen Sheana setrvávala po boku mága. Myen na chvíli přivřel víčka tak, že zůstala pouze úzká škvírka, kterou upřeně sledoval svého soupeře. Kdyby se na mágovi teď někdo upřeně podíval na přivřené oči, uviděl by panenky, jak se zběsile pohybují ze strany na stranu (rapid eye movement - u lidí při spánku - pozn. autor). Soustředil se, ale přitom nespouštěl ze zorného pole Nara.

Ten vyčkával. Pak Myen Enigma otevřel oči a ty byly zcela jiné. Chladné. Vražedné. Mstivé. Hrůzostrašné. Pichlavé. Kruté. Pohled, pod jehož váhou i Narus nevědomky ustoupil o krok zpět. Pak se strhlo přímo peklo. Myen zvedl ruce a vykřikl silným, neznámým hlasem:

Eurt qera tius honor.... Nebe se rozevřelo. Pršel oheň. Narus s úsměvem mávl rukou s jedinou slabikou na rtech.

Qert. Nad jeho hlavou se objevilo jemně do modra zbarvené světlo, které zabraňovalo ohni, aby k němu pronikl. Avšak to nebyl kouzla konec. Myen pohnul palcem dolů a z oblak se spustily čtyři bytosti, čehož si čaroděj nevšiml, jen členové výpravy fascinovaně sledovaly, jak bytosti silně připomínající anděly, spěchají na pomoc. Jejich tělo bylo hnědé a hlavy sešklebené do podivných tváří takovým způsobem, že připomínali zohyzděné lidi. Jeden neměl oči, druhý neměl ústa, třetímu chyběl nos a čtvrtý postrádal obě spodní končetiny. Dokonalé symboly lidské sobeckosti, lidského lhaní, lidské pýchy a lidské pohodlnosti. Přesto se Deeana neubránila tomu pocitu a zašeptala spíše sama pro sebe než pro ostatní:

Andělé....

Snesli se až těsně nad čaroděje, který si jich teprve teď všiml. V jeho očích se objevilo zhnusení a strach. Nikdy nic podobného neviděl. A pak......., se na něj vrhli.

Jejich dotek pálil, jejich dotek mrazil, jejich dotek byl dokonalým zhuštěním lidské bolesti. Ten dotek byl dotek hříchu, dotek odpuštění. Dotek, proti němuž Narus neměl žádné obrany. Bylo to to nejhorší, co jej mohlo potkat. Viděli, jak se jim zmenšuje před očima, vytrácí se, avšak bytosti nepřestávaly. Stále se jej svými pařáty držely a vysávaly z něj všechno zlo. Myen se pevným pohledem díval na smrt svého soupeře. To byl jiný muž, než kterého znali. Hodný, obětavý, inteligentní. Tady z něj byla pouze vraždící bestie. Byl to stav, kdy člověk téměř neovládá své činy a jeho pohyby řídí vztek. Možná právě proto použil Myen toto kouzlo, kouzlo, které jako jedno z mála nese i název,

Kouzlo zapomnění. A pak už náhle Narus nebyl. Bytosti se vrátily zpět tam, odkud přišly, obloha se rozjasnila a žár, nebezpečný žár v očích Myenových se pomalu vytrácel, až se vytratil zcela. Mágovi se třásly ruce. I když měl svou magickou hůlku, přesto prošel velkým vypětím, ale dokázal to. Všichni to dokázali. Teď už na ně někde uvnitř hradu čekal Dráček vidin, ten který jediný mohl rozřešit hádanku mapy k Kameni pospolitosti, ten, na němž závisel osud celé Nové Země.

Začali se rozhlížet po jiném východu z "balkónu" a nakonec jeden objevili, umně skrytý za nenápadným výběžkem. Tentokrát okamžitě za otvorem začínala místnost a uprostřed ní na červeném polštáři ležel uvelebený malý dráček. Udiveně se na ně podíval a poškrábal se za uchem svou malou zelenou nožkou. Na zádech bylo vidět zakrnělá křídla. Jen oči byly jakési jiné, takové nezvířecí. Myen se dal do práce a Graen netrpělivě přešlapoval nedaleko.

Nepřišli jsme ti ublížit, řekl tónem, v němž byl důraz na něhu a pocit bezpečí. Dráček se neklidně zavrtěl, ale upřel své chytré oči na mága, jako by mu rozuměl. Lehce natočil hlavu doprava a naslouchal dalším slovům.

Potřebujeme pomoc..., pokračoval Myen s jistotou, že mu zvíře rozumí a nadějí, že pomůže, potřebujeme, aby jsi přenesl jeden obrázek do myšlenek tady našeho přítele. Dráček se usmál, pokud se úšklebek na dračí tváři dal jako úsměv klasifikovat. Pak natáhl malou tlapku a Cordain mu bez zaváhání podal mapu. Pojď blíž, uslyšel náhle v hlavě Graen, otočil se směrem, kde tušil ostatní a promluvil:

Chce abych přistoupil...

Pak, řídě se svým duševním zrakem, který používal od doby, co ztratil opravdový a pomáhal mu orientovat se v prostoru, aby nenarážel do zdí, popošel směrem, kde slyšel dráčka mluvit. Ten se mu bez jakýchkoliv otázek a rozpaků vymrštil za krk, pomáhajíc si lehce křídly. Tam se pohodlně uvelebil a znovu promluvil.

Víš, co je spojeno s přenosem mých představ do tvé hlavy. Znáš riziko, které podstupuješ a víš, že ještě nikdo toto spojení nepřežil na déle než několik minut ???

Ano, pomyslel si Graen, tuše, že to dráček uslyší.

Tak tedy dobrá. Teď mysli jen na mě. Jen na mě..., zdůraznil důležitost posledních tří slov.

Graen poslechl. Jeho mysl se zatemnila. Pak ucítil nesnesitelnou bolest a bezděky se chytil za hlavu. Na rameni zaznamenal dotek čísi ruky. Povzbudivý dotek. Pak se zablesklo a jeho myšlenky se náhle znovu rozeběhly ze zmraženého stavu. V představách uviděl čtyři cáry papíru, neuměle spojené. Ano, byla to ta mapa, kterou mu předal muž jménem Blood Hunter, bývalý panovník lidí, muž, který měl příliš dobré srdce na to, aby mohl sledovat to bezpráví.

Dráček mu podal mapu a mudrc zavolal ostatní, kteří jej během okamžiku obestoupili. Pak pouze ukazoval prstem, který viděl i ve svých představách a řídil se pouze a jen jimi.

My jsme teď zde. Vy se musíte vrátit až sem, pak projít Krvavý les, překročit řeku Znagh, Obří hory a Les rukou. Ve středu tohoto lesa narazíte na zámek Bleese, kde sídlí rada druidů, kteří vám možná pomohou leccos vyjasnit a poslední úsek vaší cesty povede přes Prázdnozem, v níž někde je ukryta hrobka s pohřbeným Kamenem pospolitosti.

Umlkl. Dodával si odvahu na to, co musel ostatním říci, aby neublížili dráčkovi.

Je tu ještě něco, co vám musím sdělit. Umírám. Dračí myšlenky zabíjí lidský mozek a proto je můj život u konce, ale nelituji toho. Doufám, že pochopíte, že i já, stejně jako Sallin jsem pouze pěšák, který se obětuje pro život většiny. Musel jsem.....

Náhle se zastavil v půlce věty a skácel se na zem, kde zůstal bez hnutí ležet.

Je mrtvý ?? zeptala se ustrašeně Sheana.

Myen zarmouceně přikývl.

Cordain byl zdrcen. Uvědomoval si dobře, že toto byl možná jediný člověk na světě, který věděl, kdo byli jeho rodiče.

Dráček se znovu tiše usadil na zlatem vyšívaný polštářek, který bude jeho domovem pro mnoho dalších let. Narus byl mrtev a určitě chvíli potrvá, nežli se tato zpráva vůbec dostane na světlo a rozšíří se. Pak nastanou znovu boje o toto skvělé sídlo, které si zaslouží lepšího pána, než byl pekelný čaroděj.

Pohřbili Graena, uvědomujíc si, že tím teprve jejich úkol začíná. A proto se vydali na cestu, sledujíc mapu, která odhalila všechna svá tajemství. Snad.

Kapitola sedmá - Cesta

Jejich kroky tedy směřovaly zpět, na místo, které jim mudrc ukázal. Dorazili tam bez jakýchkoliv příhod a když pohlédli před sebe, mohli již vidět první stromy Krvavého lesa. Co je tam čeká ??? Nikdo neví...

Byli však příliš unavení a tak na okraji lesa rozbili tábor a zalehli k odpočinku.

Ráno otevřeli oči a chvilku trvalo, než si uvědomili, kde jsou a co se děje. Xim už lítal kdesi ve výškách a Flash olizoval dlaně svého pána. Když se Cordain podíval na obzor, jeho pohled upoutala podivná zář, která se tam udržovala. Bylo to, jako západ slunce, ale mnohem mohutnější a rudější, což, ještě navíc ráno, bylo velice podivné. Ale jen nad tím zakroutil hlavou, oproti svému zvyku, a soustředil se na to, co je dnes čekalo, tedy projít Krvavý les.

Správně tušil, že to nebude nic jednoduchého, ale i přesto dal povel k pohybu kupředu. Zpočátku les vypadal jako každý jiný. Všude pohyb, zeleň, vysoké, husté stromy, nic zvláštního. Obloha nebyla vidět a tak nemohli zpozorovat, že se podivná červená mračna blíží přímo nad ně a Krvavý les. Šli dlouho, když se stromy lehce rozestoupily a mezi nimi mohli zahlédnout rudou oblohu. Teď už opravdu krvavě rudou.

Bude pršet, usoudil Dayel a jen to dopověděl, ucítil na ruce chladný dotek tekutiny. Lehkým pohybem ji setřel, ale když ruku zvedl zpět, zarazila jej červená barva na prstech. Podíval se na paži, kam mu ta kapka dopadla a našel červenou šmouhu. Ucítil druhý dotek. Tentokráte kapku nestíral, ale dal si ji přímo před oči: Toto nebyla obyčejná dešťová kapka..., toto byla kapka krve !!!!

Šokovalo to i tak zkušeného člověka, jakým byl Cordain a tak se nebylo co divit reakci, kterou vyvinula při pohledu na rudou tekutinu Sheana. Začala křičet a zoufale hledat úkryt před tím trestem božím, jak to v tu chvíli nazývali.

Musíme rychle najít úkryt !!!! vzkřikl Myen, který si zanechal nejvíce duchapřítomnosti, ačkoliv i jeho to očividně velice silně překvapilo. Po chvíli běhu se v jejich zorném poli objevil vchod do jeskyně. Bez váhání se k němu vrhli a konečně mohli jen v klidu z sucha sledovat tu spršku rudých kapek krve.

Uf, ten les dělá čest svému jménu, otřásl se ještě jednou Dayel.

Ano, máš pravdu a ani nevíš jak velkou, řekl Myen.

Nechtěl jsem to zmiňovat, protože jsem doufal, že nás to nezastihne, ale tento úkaz mohu vysvětlit. Tedy alespoň z doslechu a z vyprávění....

Přikývli, že poslouchají, věda, že dokud déšť neustane, stejně nemohou ve své pouti pokračovat,  a Myen se dal do řeči:

Před desítkami let, za vlády Sjednocených národů, žil v těchto místech jiný národ. Byli to kentauři. Měli vzezření, které připomínalo z poloviny koně, zatímco horní část těla měli lidskou. Žili klidným a ničím nerušeným životem, neznali války, až jednou na jejich území vstoupili lidé. Lidé byli špatní a zkažení, brali kentaury jako podřízený a méněcenný národ.

Až konečně jednou jeden z kentaurů věčné lidské narážky nevydržel a napadl člověka a kopyty jej ubil k smrti. Tento kentaur se jmenoval Akrot a byl hybným článkem událostí, které následovaly. Lidé samozřejmě chystali pomstu a tak se kentauři uchýlili pod vedením Akrota do lesa. Do lesa, v němž právě stojíme. Akrot, který se stal jejich vůdcem doufal, že díky jejich rychlosti mají v houštinách šanci porazit lidi, kteří byli v několikanásobné přesile.

Pak lidé zaútočili a po jednom nájezdu bylo jasné, že kentauři nemají nejmenší naději na záchranu a vítězství. Proto se Akrot, který na sebe vzal odpovědnost za prohru, rozhodl, že se národ kentaurů vzdá, aby někdy v budoucnu znovu povstal, ale i v tomto okamžiku se ukázalo, že nikdo nepozná lidi jako celek dost dobře a tak i kentauři udělali chybu.

Dali Akrotovi svoje zbraně, aby je odevzdal lidem,  na důkaz porážky jejich národa. Když Akrot došel na okraj lesa, s bílou vlajkou a zbraněmi na zádech, lidé, aniž by vyslechli jeho proslov jej usmrtili jedinou ranou šípem do srdce. Následujících několik minut bylo největším masakrem v historii Nové Země. Stovky, ba tisíce kentaurů padly neozbrojení a překvapení pod nájezdem desítky tisíc bojovníků. Krev tekla řekami a říká se, že ještě za rok měla Zátoka svítání nádech rudé barvy. Lidé si toto území obsadili, s prohlášením, že je právoplatně vybojované. Uplynul však týden a lidé na obloze uviděli podivnou rudou zář, přesně jako my dnes ráno. Přešli to bez zájmu, až pak náhle k poledni se jim konečně stalo to, co nám. Krvavý déšť padal v proudech. Krev se valila koryty, která si rychle vytvořila a smetla z povrchu zemského veškerá lidská obydlí v okolí lesa. Likvidace byla naprostá a tak byli lidé bez přístřešku. Sebrali všechny své síly a postavili novou vesnici, která však byla v zápětí znovu smetena novou vlnou. Lidé se jali ustupovat a vzdali boj o tohle zakázané území.

Lidé byli vyhnáni. Od té doby však, kdokoliv tu přebývá déle než jeden týden je stižen tímto trestem, který vždy trvá přesně stejnou dobu a krev prší pouze v území lesa. Z tohoto prokletí jsou vyjmuta pouze zvířata, žádný z národů se nemůže v tomto lese zdržovat déle. I několik dalších skupin na to doplatilo a tak byl později tento les nazván lesem Krvavým....

Ticho. Zůstalo tu chvilku s nimi a pak uprchlo do neznáma, když Cordain zareagoval na Myenovo vyprávění.

Takže tu kromě nás musí být ještě někdo... !!!

Ano, už jsem o tom také uvažoval, ale kdo by se vyskytoval v tak opuštěných končinách a z jakého důvodu by se tu zdržoval týden ??? řekl Myen na elfovo logické vyvození.

To nevím, ale je docela možné, že to bude mít nějakou spojitost s naší výpravou..., uvažoval Cordain dál.

Ale mapu přece nemohl nikdo vidět !!! .......... Až na lidi z Pevnosti !!! Ano, takže oni na nás čekají tady a chystají pomstu, ale kde ????? uvědomil si Myen.

Než mu však mohl kdokoliv odpovědět, ozval se šramot. Podivný a tichý šramot, který jakoby vycházel odněkud odspodu. Chvilku hledali a nalezli dřevěný poklop, který byl však zvenku zajištěn železnou páčkou.

Jak tedy může být někdo nebo něco uvnitř ??? logicky napadlo Sheanu a pátrala ve své paměti v pověstech, kterých jí její otec vyprávěl obrovské množství. Jako druid rozuměl mnoha věcem a jeho inteligenci, vědomosti a odvahu obdivovala dívka dodnes ve svých vzpomínkách.

Myslíte, že to máme otevřít ?? nejistě navrhl Deeana, zaujímajíc bojový postoj. Po několika lehkých neshodách se nakonec došlo k názoru, že ať je to co chce, nemá to dostatečnou sílu, aby to zvedlo víko a tudíž by to nemělo být příliš nebezpečné. Dayel se sklonil a ostatní mohli pouze slyšet, jak klapla pojistka. Jen o několik vteřin později z jámy vyskočilo pět červených vlků a vrhlo se na své zachránce bez jakéhokoliv náznaku vděčnosti. Všichni rychle uskočili a utvořili bojový půlkruh, kterým zatarasili vlkům cestu ven. Jeden z nich se přesto dostal až do jejich blízkosti, ale několik ran mečem jej zbavilo životních sil.

Tak skončili i další dva, ale čtvrtý využil okamžiku, kdy se soustředili na napadajícího předchůdce a vyrazil směrem na Dayela, který úspěšně uskočil, ale vlk skončil tlapami na Flashovi. Ten zaskučel, jak se ostré zuby zarazily do jeho kůže. V tu chvíli se již hraničář znovu stačil vzpamatovat a vrhl se zpět, máchnutí meče po vlkovi však prošlo pouze prázdným vzduchem.

Po rudém vlkovi ani vidu ani slechu. Zpoza jeho zad se ozvalo zaskučení, jak padl poslední z útočníků. Pes statečně stál, z boku se mu však řinul pramínek krve, statečné zvíře však nehnutě stálo a hrdě hlídalo svého pána.

On se vypařil, zmohl se na větu Dayel.

Cože ?? zareagovala okamžitě Sheana, kterou něco napadlo. Co se přesně stalo ????!!

V jejím hlase zněla naléhavost a tak jí hraničář popsal události uplynulé minuty a druidčin výraz se změnil z překvapeného na ustrašený.

Tak přecejen !!! zašeptala si pro sebe, ale vedle stojící Cordain to zaslechl a upřel na ni tázavý pohled.

Asi budeme mít ještě problémy..., konstatovala dívka.

Proč, vždyť jsme je zabili, namítl Myen, nechápajíc, kam mladá druidka směřuje.

Ale ne všechny, zakroutila nesouhlasně hlavou.

Jakto ?? nechápal Cordain a Myen také kroutil nechápavě hlavou.

Kolik tu vidíte těl ??

Čtyři.

A kolik bylo vlků ??

Pět.

Co z toho tedy vyplývá ???

....

Tak dobrá, začnu od začátku a pokusím se vám objasnit, o co se tu jedná, přikývla Sheana vida, že takhle tady nepochodí.

Usaďte se, dodala ještě a pak se dala znovu do vyprávění, jen občas se zadrhla, jak pátrala v paměti po otcových slovech. Ještě, že mám tak dobrou paměť..., uvědomila si.

Tito tvorové nebyly vždy vlky. Jak již dobře víte, na této planetě nebyly vždy jen dobré rody a to se ukazuje i teď, kdy se přetváří myšlení lidí, darkelfové uspořádali vzpouru, trollové, omluvně se podívala na Deeanu, ale ta jen mávla rukou na znamení, že jí to nevadí, také nemají příliš smyslu pro dobro a ani goblinové, kteří se toulají po lesích ve skupinkách s tímto slovem neoperují příliš často. Kdysi tu bylo ještě několik dalších národů, které měly podobnou filosofii.

Byli to Inucové, Inacové a Inocové. Tři příbuzné rody, které žily na severu a přepadávali veškeré kolemjdoucí bez ohledu na jejich rodovou příslušnost. Kdyby se jim to vyplatilo, byli by ochotni okrást a v případě potřebnosti i zabít vlastního sourozence.

Žili tímto svým životem dlouhá desetiletí, než se konečně ostatní rody vzbouřily proti tomuto jednání a uspořádaly trestnou výpravu. Inocové, kteří vládli bojem jeden na jednoho se nedokázali přesile ubránit a byli až na několik posledních členů rodu vyvražděni, stejně dopadli také Inacové, kteří měli silně rozvinutou rychlost, kterou využívali pro lovení a svoje přežívání, ale ta jim v boji s touto přesilou také moc nepomohla. Jediní Inucové, členové Rudého praporu, tehdejší temné společnosti dokázali vzdorovat. Bránili se dobře a tak dokázali zastavit postup dobyvatelských linií.

Síly, které se zdály být na straně dobra se náhle nečekaně vyrovnaly, když se uprostřed tábora objevila trhlina, jedno ze zakázaných kouzel. Provádělo jej pět mágů, kteří se na to museli dostat až k táboru výpravy. Ta však, když viděla tento masakr nezpanikařila, ale naopak zareagovala tím, že okamžitě veškeré své síly vrhla do útoku a vyvraždila téměř veškerý život ve vesnici Inuců. Pouze děti byly ušetřeny. Pět mágů tomu se strachem z dálky přihlíželo a po chvíli se dalo na útěk. Vběhli však do spárů druhé linie pomstychtivých soudců a tak jejich krev napojila zemi.

Zdálo se, že je všemu konec. Všechno však zkomplikovalo právě použití zakázaného kouzla, které uvrhlo tuto pětici i po smrti v nemilost a tak nemohli překročit práh rozloučení s životem. Jejich trest spočíval v tom, že se změní v rudé vlky, kteří budou pronásledováni všemi rasami. Rozšířila se lež, že červená barva u zbarvení kožešiny vlků je symbolem nakažlivé smrtelné nemoci. Tato zpráva se šířila rychlostí laviny a tak vlci byli všude zatracováni, až jednou byli zavřeni do kobky jedním zmírajícím mladíkem, který už neměl co ztratit, ale to už je jiný příběh.

Jen dotekem krve jiného živého tvora se mohla duše posledních Inuců vtělit právě do tohoto těla a zde spokojeně dožít svůj život a bez zábran zemřít.

Pohledy všech spočinuly na Flashovi, který své moudré oči upíral na povídající skupinku.

NE !!! vyrazil ze sebe Dayel, vědom si toho, na co všichni myslí. Ani nevíte, zdali to může být nebezpečné !!

Tento výkřik, spíše myšlený jako otázka byl směřován na Sheanu, která hbitě odvětila:

Předpokládá se, že Inuc získá vládu nad tělem během 24 hodin, ale i pak mu brání vědomí jeho hostitele v tom, aby prováděl všechno zcela svobodně.

Takže nám neublíží !! zazářily oči hraničáři.

To nevím jistě......, smutně zakroutila hlavou Sheana.

Ale vždyť jsi řekla....., namítl Dayel Groom.

Řekla jsem, že Flash může do jisté míry omezovat svoje chování, což však neznamená, že by nemohl někomu z nás ublížit, očividně nesouhlasila s jednoznačným názorem druidka.

Takže ??? otázala se Deeana.

Navrhuji počkat 24 hodin a pak se uvidí, co můžeme nebo nemůžeme dělat, rozhodl Myen nekompromisním hlasem, jemuž se i rozhořčená Sheana raději podřídila.

Zatím se porozhlédneme kolem, navrhl Cordain, který se předchozí výměny názorů z diplomatických důvodů nezúčastnil, a očima ukázal na otvor, kterým vskočili dovnitř vlci. Sestoupili dolů a Myen zakouzlil světlo. Z jejich obličejů se dalo vyčíst překvapení a úžas.

Toto už jednou viděli !!!

Je to stejné, jako chrám tam venku, u lidí..., uvědomili si.

Ten znak.., ukázal Dayel na znak na zdi, který se vyskytoval i v budově, kterou navštívili v táboře lidí. Kruh, uvnitř něj umístěný čtverec a ve čtverci kapka.

Rudá kapka.

Kapka krve.

Já už vím, odkud ten znak znám !!! Je to znak boha Inkhara, boha zla a smrti !! vzpomněl si náhle Myen a jeho vzpomínky zabloudily k minulé budově a osvěžil si paměť. Vzpomněl si na záhady, které ani teď nedokázali vysvětlit. Trpaslík mohl být náhodný kolemjdoucí, ale kdo jej a elfa zabil a proč ?? Pokud bývá v budovách nějaký znak boha, většinou je tato budova tomuto bohovi zasvěcená. Je to tedy chrám ZLA !! Chrám boha Inkhara...., promluvil Cordain.

Tak to se není co divit ani těm obětem, které byly uvnitř umístěny. Inkharus dostává pravidelný příděl obětí. Je to krvavý bůh..., přikyvoval také Dayel.

Pořád nám však zůstává mnoho otázek nevyjasněných.

Kdo za tím vším stojí ??

Kdo postavil Pevnost, v níž jsme našli streamy ??

Proč ji hlídali lidé ??

Co mají lidé společného s Inkharem, bohem zla ??

Připojili se snad pod jeho vlajku ?

Kdo oslepil Graena ??

Kdo je tady v lese, kdo spustil krvavý déšť ?? kroutil nad tím vším nechápavě hlavou Myen. Co se to tu zatraceně děje ?? Lidé si zmizí a připojí se k tajemnému Společenství červeného diamantu, o němž nevíme téměř nic, pouze, že vlastní podivný diamant, který jim může dodat obrovskou moc. Mudrc, který zná jediný klíč k mapě k tomuto diamantu je někým oslepen. Jak je to možné ?? dal svůj vztek najevo nakonec i Cordain, těkajíc očima po místnosti. Náhle jej udeřil do očí podivný světelný odraz.

Co je to ?? zeptal se nahlas a ukázal tím směrem. Pak popošel kupředu. Na jednom ze sloupků ležel ledabyle položený náhrdelník. Když se elf otočil, uviděli v jeho očích slzy.

To není možné, to není možné, šeptal si sám pro sebe a pohledem přeskakoval z jednoho společníka na druhého.

Poklekl.

Cordaine, co se děje ?? Co je to za náhrdelník ?? zeptala se Deeana. Elf však pouze tiše sáhl na vlastní krk a na lehkém mírném světle zazářil navlas stejný náhrdelník, jaký právě držel v ruce. Všem se zatajil dech a tiše čekali, zdali se jim Cordain rozhodne něco k této události říci.

Jak víte, když jsem byl malý, ztratil jsem otce, matku jsem vůbec nepoznal a ze svého dětství si pamatuji pouze několik krátkých útržků. Mezi ně patří také okamžik, kdy mi můj otec předával náhrdelník. Pravil tenkrát:

Až najdeš jeho dvojče, najdeš i své dvojče a možná i svou matku....

A Cordain se znovu rozplakal.....

Všichni se skláněli nad zpola zhroucenou vysokou postavou Cordaina Lynche a mlčeli. Čekali, až se trochu vzpamatuje, aby jej mohli povzbudit.

Kde mohou být ?? Bratr a matka ??? KDE ???

Uvažoval Cordain, stále ještě v té nepohodlné poloze. Pak se však hrdě opět postavil a pokusil se pohlédnout osudu pevně do očí. Počáteční šok a bolest pominuly a on už měl opět čisté myšlení, kterým se právě teď pokusil analyzovat situaci.

Tady nebudou, ale snad mi náhrdelník pomůže.., zatřepal hlavou, jako by chtěl ze sebe všechno setřást, ještě jednou se rozhlédl kolem, ale žádný jiný vchod či východ, kromě toho, kterým přišli neviděl. Nezbývalo, než se vrátit.

Čekali. Už uplynul téměř celý den a okamžik rozhodnutí ohledně Flashe a jeho tělu vládnoucímu duchu muže rodu Inuců, již stovky let zatracenému a uvězněnému v této hrobce.

Flash náhle tiše zakňučel a svalil se pod nátlakem bolesti a změn na zem nedaleko svého pána. Dayel rozrušeně vykřikl a vrhl se k svému psovi, kterého instinktivně chytil. Když však ruku odsunul, zjistil, že mu mezi prsty zůstalo několik chlupů z bohatého psova kožichu. Ten se však pomalu rozpadal a za chvíli již byl pes holý až na kůži.

Ještě jednou zavyl a pak začal měnit svůj tvar. Všichni ustrašeně uskočili kousek dál. Jeho velikost narůstala, až se náhle růst zastavil. Tělo se vzpřímilo a proti nim stál člověk. Od lidského plemene je odlišovaly pouze dlouhé prsty na rukou, které byly však pouze čtyři, holá hlava a krvavě rudé plné oči.

Jmenuji se Iarn. Jsem z rodu Inuců a byl jsem tu zavřený více než tisíc let v podobě vlka. Moje duše se pomalu obrátila na stranu dobra, o čemž svědčí i mé vysvobození a proměna. Jsem ochoten vám sloužit a pomáhat až do své smrti. Díky. Stáli jako zmražení. Jakmile se stačili vzpamatovat z toho, že se Flash změnil v člověka, museli vstřebat i tento projev Iarna. Něco uvnitř jim však říkalo, že není radno tomuto tvorovi věřit.

Dayel se vrhl na Iarna s výkřikem:

Ty bastarde !!!!! a snažil se jej zaškrtit.

Ten si jej však svalnatou rukou držel dál od těla bez jakékoliv znatelné námahy. Pousmál se.

Dayel se snažil ze všech sil vyprostit se z toho sevření, ale ačkoliv napínal své svaly až k prasknutí, nevzmohl se byť na malý odpor. Pak hraničáře Iarn opatrně položil a poodstoupil kousek dál.

Doufám, že věříte, že vám mohu být prospěšný... To ano, ale kdo ti má věřit ?? pomyslela si skupinka svorně. Pak se shromáždili nedaleko Inuca a radili se.

Co teď ??

Máme mu věřit ??

Možná, že by nám opravdu mohl být prospěšný, uvažoval Dayel, od něhož by to málokdo čekal, ale možná, že to bylo právě tím, že tento "člověk" měl v sobě alespoň část duše jeho psa. Ostatní přikývli s pouhou tichou poznámkou:

Ale musíme si na něj dávat pozor !!

Pak se klidně otočili a Myen promluvil za všechny:

Dobrá tedy. Jménem mým i jménem mých přátel tě vítám a jmenuji tě členem naší záchranné skupiny.

Konečně přestalo pršet. Venku byly všude rudé kaluže krve, ale chytrými pohyby se jim dalo vyhnout. Iarn šel první, pak zbytek skupinky. Chtěli ho mít na očích. Po dlouhé době chůze se před nimi konečně rozestoupily stromy a oni vyhlédli na volnou planinu, která byla na horizontu ohraničena štíty hor.

To jsou Obří hory, konstatoval Myen při pohledu na mapu, před nimi ještě zahrazuje cestu Řeka Znagh, ta asi není vidět. Další kroky již tlumila lehce vlhká tráva. Krvavý úsek končil a oni mohli ulevit svým svalům a uvolnit celé tělo. Chůze mohla nerušeně pokračovat.

Stát !!! ztišeným hlasem rozkázal Dayel. Jeho oči směřovaly na zem, kde pátravě prohlížely několik nepravidelných prohlubní.

Někdo tudy šel. Šel od Krvavého lesa, může to být den, maximálně dva, konstatoval po chvíli zkoumání.

Že by ti, co spustili ten krvavý déšť ?? navrhl Cordain.

Asi. Co když si na nás chtějí někde počíhat ?? ustrašeně promluvila Sheana.

Jen ať číhají !!!! pohrdavě utrousil Iarn s klidným úšklebkem. Dlouho se na tomto místě nezastavili a pokračovali dál. Nikoho nepotkali ani nezahlédli nic podivného.

Xim jim vesele poletoval nad hlavami a oni postupovali. Hory se pomalu přibližovaly a kus před nimi se začala objevovat modrá čára značící řeku. Řeku Znagh.

Další překážku na jejich cestě.

Jejich rázné kroky je pomalu přibližovaly k dalšímu mezníku jejich pouti. Uši zachytily silný hukot, který po další chvilce přerostl v nesnesitelný řev. Myen jen zakroutil hlavou, jeho rty se pohnuly a sluchové orgány náhle zachycovaly pouze lehké šumění, které jakoby přicházelo z velké dáli. A pak to uviděli.

Sráz. Řeka.

Rozbouřená, divoká, nezkrotná. Majestátná, nezničitelná, silná a pevná. Voda jim svou silou zastupovala cestu. Bylo jisté, že ji musí překročit. JAK ??

Ve vzdálenosti šedesáti, možná sedmdesáti metrů se na ně šklebil sráz ohraničující řeku Znagh z druhé strany. Cordain ještě jednou pohlédl na rozbouřený živel a pak odhodlaně zvedl hlavu.

Přenesu vás..., řekl pevným a jistým hlasem.

Jsi si jistý, že to dokážeš ?? zeptala se Deeana.

Ano, konstatoval, ale pro větší bezpečnost vás ponesu po jednom.

Souhlasili.

Cordain se naposledy ujistil, že náramek pevně drží na ruce a že mu nemůže samovolně sklouznout z ruky a pak již chytil kolem ramen Myena a společně se vznesli. Jejich let trval pouze minutu a byl úspěšný. Mág stanul na druhé straně. Cordain se lehce vrátil zpět a přenesl Dayela. Teď již viděli, že nehrozí téměř žádné nebezpečí a tak mohl začít nosit ženy. Nejdříve pevně uchopil za ruku Sheanu a společně se vznesli.

Na břehu stáli Myen a Dayel v živém rozhovoru, když Dayel vrhl pouze jeden pohled trochu výše po proudu a v jeho očích se objevilo poznání a následně o vteřinu později i zděšení. Myen sebou trhl, když ten pohled zachytil a bleskově jej následoval. V tu chvíli již slyšel hlas svého přítele, který křičel:

Pozor, VLNA !!!!

Asi deset metrů nad místem, kterým měl za chvíli Cordain proletět se zvedal otevřený chřtán. Hladový, chladící, tekutý chřtán. Elf se nejdříve nechápavě zadíval na ně, pak proti proudu, ale v tu chvíli již voda byla u něj a Sheana vykřikla. V tu chvíli zazněl loukou i srdceryvný řev z protějšího břehu, kde se sesunul na zem mág. Hraničář jím však zatřásl a zakřičel:

Ještě není konec. Musíme je zachránit !!!

Myen se při slově "záchrana" napružil a jeho tělo bylo znovu připraveno bojovat s nepřízní osudu a kdovíčeho ještě.

Co teď ?? Jak je mohu zachránit ?? Co ?? Co mám udělat ?? probíhaly mu zděšené a zmatené myšlenky hlavou.

Sallin by...., SALLIN !!! BOTY !!! BOTY !!! NO ANO, BOTY !!! křičel již nahlas a Dayel pochopil.

Rychle, povzbudil Myena.

Chyť se mě, poručil mág a v moment, kdy ucítil dotek hraničářovy ruky, soustředil se na boty rychlosti, které měl obuté.

Od počátku události uběhlo pouze několik vteřin, ale těla těch dvou nebyla stále v proudu nikde vidět, tak nezbývalo Myenovi, nežli co nejrychleji běžet a při tom se snažit vymyslet řešení.

***

Cordain s Sheanou ucítili chladný dotek zuřivé kapaliny a poslední, co stačili ještě udělat bylo, že se nadechli. Pak jim svět zmizel z obzoru a oni se ocitli hluboko pod hladinou ve spárech vírů. Elf ze všech sil držel Sheanu za ruku a nechtěl ji pustit, přesto však je jeden z nárazů od sebe roztrhl.

Náramek, proběhlo mu hlavou, ale rychlý dotek levé ruky nenašel nic, než holou kůži. Zatraceně, pomyslel si. Veškeré své síly věnoval tomu, aby se dostal na hladinu, aby mohl dýchat, aby viděl své přátele. Jeho úsilí však bylo marné. Ve vodě zahlédl pohyb.

Co to ?? Ryba ?? Tak velká ?? Můj bože !!!!

***

Sheaně se chtělo křičet. Pocit samoty a bezmoci jí drásal nervy na nesourodé kousíčky a myšlenky se nedokázaly soustředit na žádnou určitou věc. V jejím mozku teď žilo pouze zoufalství, které sílilo a sílilo každým okamžikem, každou vteřinou strávenou v neovladatelné moci průhledného živlu.

Náhle cítila, že ji něco táhne nahoru. Neodvážila se otevřít oči, až náhle se její hlava vynořila nad hladinu a tah ustal. Ona se konečně mohla rozhlédnout, ale neviděla nikoho, jen mlčící stromy.

***

Dayel se ohlédl a vykřikl.

Sheana !! a jeho ruka směřovala k místu, kde se na vodě bezmocně houpalo dívčino tělo.

Musíme jednat !! Jeho pohled se upřel na jeden objekt nedaleko vepředu. V dalším okamžiku byli u něj a on na Myena zakřičel:

Zastav !! Mág sice netušil, co hraničář zamýšlí, ale zabrzdil. Dayel se rozběhl k velkému kmenu. Ještě za běhu vytahoval svůj Meč síly a ťal do kmene. Ten se celý pod silou toho nárazu otřásl, ale zůstal stát. Myen věnoval jeden pohled Sheaně, která se již blížila k jejich místu.

***

Cordain zavřel a otevřel oči, ale jen za tím cílem, aby zjistil, že to, co vidí je opravdové. To nebyla ryba. To byla postava !! Postava s lidskými rysy, avšak ploutvemi místo rukou a nohou a na zádech byla taktéž rybí hřbetní ploutev. Muž překonal svůj odpor a oddal se tomu stvoření. Doufal, že je přátelské....

***

Sheana zahlédla na břehu pohyb. Když očima zaostřila na to místo, uviděla Myena a Dayela, dvě postavy, které stály poblíž a ona nabyla přesvědčení, že ji nevidí a tak začala ze všech sil křičet.

***

Cordain se objevil na hladině a tvor zmizel. Jeho očím chvilku trvalo, nežli si přivykly na ten nával světla, když však rozeznal podstatné věci, seznal, že se vynořil nedaleko Sheany, kterou proud unášel dál, stejně jako jeho. Pak uviděl Myena a Dayela.

Co chtějí dělat ??..... No ano ! Strom, oni nás zachrání !! uvědomil si elf a trochu se uklidnil.

***

Dayel konečně sekl naposledy a kmen stromu se zřítil přímo na řeku. Jeho délka byla dostatečná a tak dosáhla až na druhý břeh. Byl to opravdu obrovský kmen, který dosahoval průměru kmenu až čtyř metrů.

Hraničář vybral dobře, pomyslel si Myen a pak se vrhl na kmen. Uprostřed si na něj opatrně lehl a natáhl ruku pod sebe, jak to jen šlo. Jeho prsty se setkaly s prsty druidky a ta se pevně chytila. Mág sebral veškerou svou sílu a dívku vytáhl za sebou na kmen.

Totéž provedl i Dayel s Cordainem. Opatrně se vrátili po kmeni na břeh a pokynuli ostatním, že mohou po stromu taktéž překonat řeku Znagh na druhou stranu.

*****

Když seděli všichni na druhém břehu divoké řeky, mohli si konečně Cordain se Sheanou navzájem popsat své zážitky. Když Sheana řekla, že tam dole cítila nějaký dotek a cosi ji vyneslo nahoru, Cordain teprve teď uvěřil, že tvor nebyla pouze halucinace, a že to byla opravdu skutečnost. Po následné konfrontaci, kdy i Cordain popsal svou část dobrodružství, se Myen zvědavě zeptal:

Ale kdo to tedy byl ??

Nevím. Asi nějací vodní lidé, kterým jsme nevím proč, stáli za záchranu..., odpověděl Cordain, který se již vyrovnal s tím podivným pocitem cizosti. Uvědomili si, že jim z šesti artefaktů zbývají už jen poslední tři - ztratili - Čelenku dalekozrakosti, Náramek pána vzduchu a Plášť neviditelnosti a zůstaly jim tedy tyto tři: Boty rychlosti, Meč síly a Holy staff.

Odpočívali a z polospánku je probudilo až jemné pištění, které vycházelo z místa, kde byla hladina úrovňově nejblíže břehu. Opatrně se zvedli a zjistili, že to jsou ty bytosti, které v hlubině řeky potkali Cordain se Sheanou. Celá skupinka se shlukla kolem těchto tvorů a ti se bez jakéhokoliv varování ujali řeči:

Jsme Waaterové, obyvatelé řeky Znagh. Možná se ptáte, proč jsme vám pomohli. Je to na příkaz naší královny, Oui Lynch, která tvrdí, že si to zasloužíte.

Cordain při vyslovení toho jména znejistěl a zvážněl. Ta královna měla stejné příjmení jako on...

Ty, jeden z Waaterů ukázal na elfa, máš jít s námi, vy ostatní počkejte tady.

Cordain se nevzpíral a odevzdal se zcela vedení těmi zvláštními tvory. Netrvalo dlouho a jeho oči uviděly jakousi podivnou stavbu. Připomínala sběrač many, postavený vzhůru nohama, ve všech čtyřech rozích kůly. Zvrchu do něj vpluli a před Cordainem se místo zužujícího se jehlanu objevilo velké zářící město. Jeho oči nestačili hltat tu krásu. Vše se tu lesklo, mnoho barev se střídalo na měňavých střechách, které vydávaly jemné a nedráždivé světlo.

Až konečně dorazili k nejvyšší budově, která stála až na konci města, postavena jednou stranou ke stěně skály. Vypadala jak složená z malých placiček postavených na sebe, připomínající z větší dálky harmoniku postavenou na výšku. Tam jej Waaterové zanechali, jen mu ukázali směr, kterým se má dále ubírat. A tak se také vydal cestou, která ho měla dovést ke královně. Perleťová cesta byla přímá a vedla do mírného svahu. Pak se před ním rozevřela velká místnost, zářící na všechny strany, až jej ten pohled na chvilku oslepil. Vzhlédl a něco se mu pohnulo na krku.

Byl to náramek, který nalezl nedávno v podzemním chrámu, pod jeskyní. Trvalo pouze chvilku a náramek mu sjel z krku a vrhl se směrem, kterým se elf díval, ale teprve teď byl schopen rozeznat před sebou postavu s nataženou rukou. Byla oblečená celá v modrém. Tato barva přesto zářila víc než slunce, přitom ale vyvolávala pocit klidu a z pohledu na zdroj záře nebolely oči. Bylo to fascinující. Teprve teď Cordainovi došlo, kdo to je. Matko, vykřikl a vrhl se směrem k ženě.

Synu, zašeptala, když ji objal. Elf se přecejen dočkal tolik vytouženého setkání. Po chvilce zdvořilostních otázek se Cordain zeptal na otázku, která jej tížila nejvíc:

Kdo je můj otec ??

To Ti bohužel zatím z Tobě nejasných důvodů nemohu říct, ale mohu Ti říct, že až ho potkáš, poznáš to sám, odpověděla mu matka a v jejím hlase bylo znatelné rozčarování, Cordain však nerozeznal zdali bylo důvodem to, že mu to nemohla říct a nebo vzpomínka na toho muže.

Je tedy naživu ?? zazářily elfovy oči.

Ano, je naživu, přikývla Oui.

Jak jsi se sem vůbec dostala ?? pronesl další otázku elf a poukazoval při tom na to, že očividně není z rodu Waaterů, protože jako jediná neměla místo spodních končetin ploutev, pomocí které se vodní lidé pohybovali.

To je jednoduché. Když jsi byl malý, byla jsem nucena odejít od vás - Tebe, Tvého bratra a Tvého otce. Bylo to kvůli Volání.

Způsob, jakým to slovo jeho matka vyslovila, Cordaina zaujal.

Volání ??? zeptal se.

Ano, to byl hlas, který se obrací k vlastníkům královské krve, aby se ujaly vlády, nad některým z národů, konstatovala žena.

A tys byla z královské krve ?? zeptal se Cordain a v jeho očích se zračila zvědavost a překvapení.

Ano, můj otec mne však vyhnal, protože jsem nebyla syn, kterého si tak přál..., smutek opět zavládl v očích královny.

A proč jsi šla vládnout zrovna sem ??

Když jsem se vydala na pouť, Volání náhle utichlo. Já jsem se nemohla vrátit, protože by to bylo proti všem zákonům společnosti. Bloudila jsem po světě, až jsem jednou došla k řece Znagh. Její tok mne uchvátil a já se rozhodla, že ukončím svůj život. Skočila jsem do divoké vody, ale Waaterové mne zachránili a vychovali si ze mne královnu. Vděčím jim za svůj život a nikdy je nezradím a neopustím..., dokončila vyprávění Oui Lynch.

A můj bratr ?? nevzdával se Cordain.

Bohužel, nevím kde je a jediný, kdo to asi ví je Tvůj otec. Proto jej musíš najít a zeptat se jej na to. Možná ale, že se Tobě samotnému podaří najít své ztracené dvojče. Nevím, kam Tě zavede Tvůj další osud, ale vím, že nebudeš mít

lehkou cestu. Ale teď už běž....., rozhodla jeho matka a byla z ní zase ta pevná a rozhodná žena, která vládla celému Waaterskému království.

Cordain se stejnou cestou vrátil na břeh, kde vše vypověděl svým přátelům.

Rozhodli se, že tady ještě přenocují a pak se vypraví dál. Při pohledu zjistili, že jejich další překážkou budou Obří hory, které děsí už svým názvem.

Všichni usnuli.

O půlnoci však probudil Dayela podivný zvuk. Bez jakéhokoliv pohybu pouze mírně nazvedl víčko a viděl Iarnovu postavu, jak se nenápadně proplétá z tábora pryč. Chvilku počkal a tiše se vydal za mužem. Udržoval dostatečnou vzdálenost, aby jej Iarn neobjevil. Za chvíli uslyšel další kroky, které mířily k Inucovi z pravé strany. Netrvalo dlouho a uslyšel hlasy. Musel se ještě kousek přiblížit, aby dokázal řeči porozumět a ještě více se přitiskl k zemi, aby jej na volném prostranství nemohli zahlédnout.

.... rokli na ně počkáme a ty máš na starosti odvést jejich pozornost. Víš, co Tě čeká, když to neuděláš. Stejně je zabijeme a Tebe taky. Rozumíš ??

Ano, udělám to, nemějte strach, uslyšel Inucův hlas.

Tohle Dayelovi stačilo slyšet a rychle se vrátil do tábora a zaujal své místo u ohně. Iarn se vrátil několik minut po něm a zalehl tak, že by nikdo býval nepoznal, že byl pryč.

To oni spustili déšť v Krvavém lese....., když na nás čekali, došlo ještě hraničáři, než jej znovu pohltil neklidný spánek.

Nastalo ráno. Dayel nenápadně naznačil ostatním, že Iarn je zrádce a že na ně čeká nebezpečí. Po krátkých přípravách se vydali na cestu.

Planina byla plná menších i větších kopců, které už jen kousek od nich přecházeli ve skalnatý terén. Po chvíli zaduněly první kroky po skále. Obří hory je vítaly.

Dayel očekával někde v těchto místech útok. Upamatoval se, že slyšeli slovo "rokle". Iarn šel stále vepředu a tak mohli ostatní členové skupiny tiše gestikulovat a mluvit, ačkoliv té druhé možnosti příliš nevyužívali.

Před polednem už vystoupali vysoko a po žádné rokli ani vidu ani slechu, natož po nějakých útočnících, kteří by je chtěli zabít. Ušli ještě kousek a náhle se k nim Iarn bez varování otočil, přiložil prst na ústa a v jeho očích plápolal plamínek dobra.

Za tímto vrcholem, šeptal, na nás čekají muži. Chtějí nás přepadnout a povraždit. Nemáme na výběr - tím místem musíme projít pokud chceme dál. Budeme dělat, že o nich nevíme. Buďte připraveni na boj !!!

Ostatní přikývli překvapeni tím, že jim to Inuc řekl. Dayel, který v podobný obrat až doteď věřil se jen pro sebe pousmál a pomyslel si: Flash.

Pak vykročili dál, vstříc dalšímu boji.... Vrcholu kopce dosáhli velice rychle a před nimi se rozevřel pohled na cestu svažující se do úzké rokliny, která byla přímo ideální pastí. Vysoké stěny ohraničovaly cestu z obou stran. Délku průrvy nešlo z tohoto místa určit, ale bylo jisté, že bude dostatečně dlouhá na to, aby na ně nepřátelé stačili zaútočit.

Mohli tedy čekat dva způsoby útoku: zvrchu, ze skalisek a nebo uzavřením obou ústupových cest a tímpádem útokem z obou stran. Děsili se té první možnosti, která jim skýtala jen malou šanci na obranu, ale doufali v štěstí a v přílišnou sebedůvěru svých protivníků. Dodali si odvahy a zahájili pomalý sestup, věda, že jejich soupeři už si mnou ruce radostí, jak se jim tato past podařila. Iarn šel stále vepředu a za ním následovali ostatní. Netrvalo dlouho a pohltil je stín rokle. Kráčeli ještě asi minutu, když se Iarn zmateně zastavil. Jakmile jej došli i ostatní byli neméně překvapení než on. Rokle tady končila. Byla tu velká hromada kamení a cesta dál nevedla.

To je dokonalá past !! Ale..., ta cesta dál tu někde musí být..., rozvážně přemýšlel Cordain a jal se prohlížet celé své okolí. Jeho činnost však byla přerušena hlukem. Do rokle široké ne víc než čtyři metry začaly padat kameny velké jak lidská hlava. Dunění se rozléhalo celým tím otevřeným prostorem a ohlušovalo je, takže nemohli slyšet, jak se blíží útočníci od jediné cesty, jediného východu. Kameny stále nepřestávaly padat, když vtom Myen zahlédl koutkem oka pohyb.

Byl to člověk. Nepatřil k nim a byl ozbrojený, zarputilý výraz ve tváři. Za ním se objevil další, a další. Přestalo pršet kamení a oni mohli konečně odstoupit od stěny a přehlédnout celou situaci. Iarn, který už tady dávno dle dohody neměl být už tím rozhodl o svém dalším osudu - přecejen následoval cestičku dobra. První z útočníků se ušklíbl při pohledu na semknutou šestici. Pozvedl výše svůj meč a dal signál svým společníkům. Signál k útoku.

Roklí se neslo řinčení zbraní. Stateční obránci se semkli v jednu pevnou hradbu, která nehodlala povolit pod náporem útoku. Pouze Myen zatím zůstával pozadu, protože vyčkával, až bude moci použít svou magii. Mezitím už Dayel svým Mečem síly složil několik nepřátel, i před Cordainem už ležela dvě těla. Velitel lidí z pevnosti se držel vzadu a uděloval příkazy a nadával svým lidem do neschopných volů. Iarnův pohled náhodou zaletěl nahoru a on vytřeštil oči. V tu samou chvíli mu skrz rozrazila prsa chladná hmota jednoho z mečů. On si však nevšímal této skutečnosti a místo toho stále upřeně hleděl nahoru.

Dayel okamžitě přiskočil a uťal útočníkovi ruku až u ramene a jediným škubnutím vyprostil meč z rány. Když však Iarnovi řekl, že musí odpočívat, ten na jeho návrh vůbec nezareagoval a dál sledoval cosi nahoře.

Boj tedy pokračoval dál, Sheana také bojovala seč jí síly stačily a díky zkušenostem, které získala za celou tuto pouť se jí to docela dařilo. Deeana Ville stála pevněji než skála a téměř rozhrnovala útočníky svýma silnýma rukama, podporovanýma ještě mohutným kyjem. Nebylo to poprvé, co narazila jednoho z mužů na skalní stěnu a ten se se zlomeným vazem sesunul mrtev k zemi.

Všechen boj však náhle přerušil Inucův výkřik. Oči, které se otočily tím směrem mohly zahlédnout tři pohyby – skákajícího Iarna, přibíhajícího Myena s ustrašeným výrazem a ..... letící oštěp, který mířil přímo na Dayela. Iarn, který se nepochopitelně navzdory zranění vrhl tím směrem se odrazil ze země a v náhlém tichu plachtil směrem k Dayelovi. Myen se zastavil, namířil ruku směrem k oštěpu a z prstů mu vyšlehl modrý blesk. Napětí se na chvilku uvolnilo, ale pak je hrůza zachvátila s ještě větší jistotou - mág minul !!!

Dayel, který byl stále ještě otočen směrem k bojišti stál stále nakrčen nad posledním mužem, kterého před vteřinou srazil na zem. Neuvědomoval si, co se děje. Iarnův skok skončil metr před Dayelem a zlomek vteřiny po jeho dopadu na totéž místo doplachtil oštěp, který se s jistotou zabořil do těla převtěleného Flashe.

Ten se bez hlesu zhroutil na zem. Hraničář se otočil a vida Iarna, částí stále ještě Flashe, ležet na zemi se smrtelným zraněním, otočil se a skočil neohroženě doprostřed zbylých útočníků.

Vřava začala nanovo, protože i ostatní si uvědomili, že ještě není konec. Netrvalo však ani pár vteřin a letěl další z řady oštěpů a za ním další. Myenovy ruce se teď už jen míhaly ve vzduchu a oštěpy se za letu půlily a neškodně dopadaly na zem. Dayel se točil a zasazoval jednu ránu za druhou a tu bitvu zabil mnoho protivníků. Už proti nim stálo pouze několik zbylých, kteří se však očividně nechtěli vzdát, když se do boje přidal i jejich velitel.

Toho nechte mně !! zakřičel Dayel.

Mistře Icku, to nezvládneme, dejme se na ústup, navrhl jeden z mužů a vzápětí se jeho tělo zhroutilo, oddělené od hlavy.

Ick ??? toto jméno udeřilo do vědomí Cordaina, jako silný a nekompromisní hrom. Kde jsem to jméno jen slyšel ??

Ick se mezitím zapojil do bojové vřavy, nechtíc připustit porážku. I posledních deset bojovníků padlo a proti nim stála osamocená postava velitele Icka. Dayel už se napřahoval, aby zasadil konečnou ránu, když vtom Cordaina osvítila myšlenka.

NE !! vyřkl a Dayel zastavil meč několik centimetrů od hlavy na smrt čekajícího muže. Pak upřel na Cordaina tázavý pohled.

Pamatujete si na Pevnost, odkud jsou tito muži ??

Všichni samozřejmě přikývli na souhlas. Kdo by si nepamatoval to velké dobrodružství, které tam zažili.

A pamatujete si na ty dva rozpolcené muže, které jsme po cestě našli, jak jsou přibití ke stěně skály ??

Opět souhlas.

A pamatujete si, že jsme jim slíbili pomoc ? Ano, ale co s tím má společného on ?? nechápavě ukázal na Icka Dayel.

Ti dva muži nám řekli, že jejich pozůstatky jsou udržované magií a toto kouzlo může zrušit pouze jeho tvůrce, pohledem ukázal na Icka, a jen on je může vysvobodit z toho jinak věčného utrpení.

Dobrá, ustoupil Dayel od muže a sklonil meč, ale jak to uděláme. Pevnost je odsud přece vzdálená stovky mil....

Myen se zamyslel a pak si změřil muže a pronesl pevnou otázku, na niž nešlo neodpovědět:

Můžeš to zrušit odtud ???!!!

Sílu v hlase mága cítili všichni. Byl to ten tvrdý a nekompromisní hlas, který slyšeli už jednou, při boji o Dráčka vidin. V Myenovi se opět probouzel jeho ďábelský druhý duch.

Ick však mlčel.

Mágovi zazářily oči a s větším důrazem otázku zopakoval, pomalu se přibližujíc k muži.

Ten však jako by jeho otázku neslyšel, nereagoval.

Myenovi očividně docházela trpělivost. Pozvedl ruku a dotkl se velitele mužů z Pevnosti, jehož tělo se náhle začalo nekontrolovatelně třást jako při epileptickém záchvatu, ale ten ani neuhnul pohledem. Ostatní už cítili napětí ve vzduchu. Napětí, které trhalo všem ušní bubínky a spánky jim nezastavitelně pulsovaly. Věděli, že Myen se pomalu přestává kontrolovat.

Mágovy ruce rudly a přibližovaly se k pevnému a sebejistému obličeji Icka. První dotyk a zasyčení. Muž nehnul ani svalem. Všechny zachvátila úcta k jeho vůli, k jeho sebeovládání, které dosahovalo pomalu míry transu. Myen přestal a jeho mágská mysl se na chvilku uklidnila a přemýšlela, jak donutit toho muže mluvit. Každý měl svou slabinu, jen ji najít.

Po chvíli to ale vzdal a jal se znovu provádět drastické úkony na zajatci, nedbaje na lidskost. Očividně se v těchto okamžicích nedokázal ovládat, což mu jednou mohlo být osudným. Mág se otočil k Deeaně, aby mu podala svůj lovecký nůž, ale jak trollice zvedala ruku pro nůž, snesl se z oblak na její rameno Xim, přivolaný tím nečekaným pohybem.

Kdo v tu chvíli pohlédl na Icka poprvé, musel by usoudit, že se stalo něco strašlivého, co jej k smrti vylekalo. Dayel si muže nechápavě změřil a pak mu došlo, že Ick žádného ptáka v životě vidět nemusel, protože mohl žít celou dobu v podzemí Pevnosti. Hrůza ze zvířete byla dobře vidět. Myen pokynul Deeaně, aby se s Ximem posunula směrem k Ickovi se slovy:

Ať mu vyklove oči !!

Muž se v panice chytil za hlavu a začal šíleně křičet.

Počkej..., možná, že bude chtít zrušit své kouzlo.., navrhl jen tak s klidem Myen.

Odpovědí mu bylo ticho. Jestli muž rozmýšlel, trvalo mu to velice dlouho, až příliš dlouho na Myenův vkus.

Deeano, můžeš, konstatoval bez pohnutí vrbou.

Ick chvilku přihlížel a pak poprvé hrubým hlasem promluvil:

Dobrá tedy. Zruším to kouzlo, když necháte tu obludu na jejím rameni... !!

Ano, ale běda ti, jestli budeš chtít podvádět ! Já to hned zjistím, varoval ho Myen.

Muž přikývl na znamení, že chápe.

Pak přivřel oči a ve své mysli vyhledával obraz toho místa. Oni mohli vidět, jak se jeho ruce dávají do pohybu, jako by snímal řetězy z těch mužů, pak jeho rty tiše pronesly něco, čemu nikdo nerozuměl, protože to bylo příliš tiché. Otevřel oči a konstatoval:

Hotovo.

Myen zakroutil hlavou a pronesl:

Když tak tvrdíš, já se přesvědčím.

Usedl. Vypustil svou mysl na dlouhou pouť prostorem do míst, kde prostor přechází v nekonečno. Obklopila jej šeď a on se mohl rozhlédnout. Všude kolem něj byli lidé. Lidé v nekonečných zástupech, čekající na odpuštění. Svým zrakem rychle vyhledal ty dva muže a spokojeně přikývl. Byli tady. Ick to opravdu udělal.

Vrátil se zpět do svého těla a upřeně se zahleděl na muže. Usmál se na ostatní na znamení toho, že je vše v pořádku.

Co s ním ?? zeptala se Sheana.

My ho půjdeme vyprovodit, konstatoval Cordain s kamenně pevnou tváří, jist si tím, co se musí stát. Pokynul Dayelovi a vykročili zpět za poslední zátočinu rokle.

Proč šli........, chtěla se zeptat Sheana, ale pak jí to došlo. Ne, to nesmíte !!

Za posledního slova už běžela roklí směrem, kde oba muži zmizeli. Její běh však zaslechli i účastníci trestné výpravy a tak když doběhla na místo činu, bylo už po všem. Tělo leželo bezvládně u jejich nohou a Sheana do nich jen bezmocně bušila za trhavých výkřiků.

Proč ?? Proč jste to udělali ?? Vždyť jste ho mohli pustit !! Mohli jste ho pustit !!! Slyšíte ?? Proč ??

Pak se zhroutila na zem a Cordain ji mlčky vzal do náručí, z něhož se rázem vykroutila a vyskočila na nohy.

Vrahem se nenechám nést !! vzepřela se.

Bylo to nevyhnutelné, mírně začal právě elf.

Nevyhnutelné ?? Jak nevyhnutelné ?? zuřila dál nekontrolovatelně druidka.

Byl nebezpečný, krátce zhrnul Dayel.

Pro nás ?? zasmála se ironicky dívka.

Ne. Ne pro nás, ale pro svět. Představ si, že by se někdo dozvěděl, že putujeme za kamenem neomezené moci, co si myslíš, že by mu vytanulo na mysli ??? vychrlil ze sebe Cordain a chápavě na Sheanu pohlédl. Ta se tvářila, jakoby dostala políček. Chvilku jí trvalo, než jí došlo, že ti muži mají pravdu a pochopila opravdovou nevyhnutelnost tohoto činu.

Dobrá tedy..., připustila, ale v duchu stejně nesouhlasila s tou vraždou, jak tomu říkala.

Když se vrátili na bojiště, všichni se skláněli smutně nad Inucem. Jakmile uslyšeli kroky, otočili se a jejich pohledy mluvily za vše.

Je mrtvý, smutně konstatoval Myen. Nemohl jsem nic dělat.

Dayel chápavě přikývl a nedal na sobě znát tu bolest, kterou mu tato událost způsobovala.

Zachránil mi život, viďte ?? obrátil se ke svým společníkům.

Ano. Zdá se, že se opravdu napravil..., a nebo, že by to byla Flashova duše, která ho nutila dělat ty dobré a správné věci. Říkala jsi přece Sheano, že duch nezíská plnou vládu nad celým tělem a že tam zůstane i část bývalé osobnosti ?? uvažovala Deeana.

Říkala, je to opravdu tak, potvrdila druidka.

Slunce už se sklánělo k obzoru a tak se rozhodli vyčkat do rána s dalším pokračováním poutě. Ulehli ke spánku. Z toho je však po několika desítkách minut vyrušilo podezřelé šumění. Všichni rázem vyskočili, připraveni na další boj.

Až pohled Dayela sklouzl k mrtvole Iarna, kterého se rozhodli pohřbít až ráno. S tělem probíhala podezřelá proměna. Končetiny se zkracovaly a tělo celkově se zmenšovalo do původní velikosti, až náhle tu před nimi ležel Flash.

Flashi !! vykřikl Dayel a bylo vidět, že rána se opět obnovila. Flashíčku !! Žij, prosím, žij !!

Ale Flash byl stejně studený, jako ještě před chvílí tělo Inuca.

Tak Iarn dosáhl toho, čeho chtěl. Konečného vysvobození.., pokýval hlavou Cordain a pohladil rukou mrtvé tělo Flashe.

Budeš nám chybět, chlapče, byla slova, kterými doprovázeli všichni společně ráno tělo do malého kamenného hrobu. V jejich pohledech se zračil nestrojený smutek. Byl to opravdový žal nad smrtí jednoho z členů skupiny, jednoho z přátel. Flashovo tělo zakryl poslední z kamenů a jim nezbývalo než se obrátit čelem k dalšímu pokračování dobrodružství. Pouze Deeana se chvilku zadívala na Xima, představujíc si, že se možná při příštím dobrodružství něco podobného stane jemu. Její mohutné tělo se při té představě otřáslo. Pak však bojovně zvedla hlavu, vstříc další cestě skrz Obří hory.

Kudy teď ?? upíral nejistě svůj zrak na hromadu kamení Myen.

Už jsem