Neviditelný nepřítel

Věnování: Světlaně Novotné.........., Lucy a Jane

------------------------------------------------------------------

Další auto ji minulo. Ani tentokrát se zdvižený palec neujal. Začalo se stmívat. Tma pohlcovala její postavu kráčející po krajnici a čekající na někoho ochotného svézt prokřehlou, mladou dívku. Další auto prosvištělo a bezohledně vjelo přesně na její úrovni do kaluže. Voda vystříkla až na ni.

Hajzl, zamumlala si pro sebe. A cítila jak jí zima proniká až do morku kostí. Teď už jí ani její teplé oblečení nemohlo pomoci a zima ji častovala svými ledovými polibky po celém těle. Pak zase uslyšela zvuk motoru. Otočila se, natáhla paži a vztyčila palec, nečekajíc odezvu. Auto však začalo zpomalovat. Byla to stará škodovka a za jejím volantem seděl mladík. Byl sám.

Jedeš do Zvole ??? zeptala se dívka. Kluk si ji jen krátce změřil pohledem a přikývl. Nemluvil, jen sledoval, jak dívka menší postavy s dlouhými tmavými vlasy nastupuje do auta. Pak se rozjel. Několik minut bylo v autě trapné ticho, pak se dívka pokusila navázat konverzaci.

Jak se jmenuješ ?? zeptala se zdánlivě nenuceně.

Pavel, a ty ?? opáčil.

Světlana, odpověděla a pousmála se. Pavel úsměv opětoval. Světlana odhadovala, že by mohl být stejně starý jako ona, tedy 19 let. Auto poskakovalo po nerovné silnici ve Víru a jen zpod mostu sem doléhal hluk tekoucí vody. Pak znovu ticho rozřízl hlas.

Co taková pěkná holka dělá sama uprostřed lesa ?? Světlana se pousmála té pokloně, a klidným hlasem začala vysvětlovat.

Ále, trošičku jsem se pohádala s klukem a vystoupila jsem. Musela jsem to skončit, už to trvalo moc dlouho a ztratila se jiskra...., rozhovořila se Světlana, až se sama zalekla, jak může o něčem takovém vyprávět někomu neznámému. Ale cítila, že se potřebuje vypovídat a tak to také udělala. Už jí bylo líp a ani trochu ji nemrzelo, že to udělala. Byla to svině. Sprostá, surová svině. Byla ráda, že se ho zbavila, že to skončila.

To je mi líto, politoval ji Pavel. Cesta ubíhala rychle.

A co ty ?? Sám......., naznačila, co by chtěla vědět.

To je jednoduché. Zábava se jaksi zvrhla, všichni kámoši si někoho našli, já zůstal sám, tak sem to vzdal....., odvětil.

Světlana pokývala hlavou, jako že to zná. Měla cit na lidi a poznala, že si není zrovna jistý v kramflecích v jednání s dívkami, což ji lehce pobavilo. Zajeli do temného lesa a jen světla trochu rozrážely neproniknutelnou temnotu. Náhle koutkem oka zahlédl Pavel pohyb směrem do silnice a instinktivně dupl na brzdu. O okamžik později poznal, co se stalo - do cesty jim vběhla srnka. Dutý náraz a auto zůstalo stát. Kluk se nerozmýšlel, vyskočil z auta a vrhl se k zmrzačenému zvířeti. Podíval se kolem sebe, pak na Světlanu:

Jak je to daleko do Zvole ??

Ještě asi 5 kilometrů....., odhadla dívka.

Je u vás veterinář, nebo někdo, kdo by mohl tomu ubohému zvířeti pomoct ?? rychle ze sebe vyrážel slova Pavel, nakládajíc srnu na zadní sedadlo, nedbajíc na to, že zvíře krvácí a pošpiní mu potahy.

Ano, řekla. On jen přikývl, že rozumí a že tam jedou. Světlaně začínal být svým jednáním sympatický. Její oči se zaměřily na jeho postavu. Nebyla z nejsportovnějších, ale jeho inteligentní oči vyzařovaly jakési vnitřní světlo, které ji uklidňovalo. Ani si nestačila uvědomit, že už jedou. Stále mlčky sledovala Pavla, který se každou chvíli otáčel, nedbajíc na hrozící nebezpečí a kontroloval stav zvířete. To se nehýbalo, ale nenápadné pohyby naznačovaly, že je ještě naživu. Nedbal rychlostních limitů a tak se během 3 minut míjeli značku označující obec. Dívka jej neomylně navedla směrem na ordinaci. Společně odnesli srnu dovnitř, kde ji veterinář ochotně vyšetřil a řekl, že se jí pokusí pomoct. Spokojeně se vraceli k autu a dívka se začala loučit, cítila však potřebu ještě Pavla vidět. Pavel jí její rozhodnutí usnadnil:

Světlano..........., nechtěla bys ....... nechtěla bys někam ....., nemáš někdy čas ........, já....... nechtěla bys někdy někam zajít ???? V duchu se pousmála nad Pavlovou roztržitostí, ale už byla dávno rozhodnuta a přikývla. Pavel vypadal zaskočeně, asi to nečekal.

Co třeba za týden ? Stavím se pro Tebe, kde bydlíš ?? zeptal se jí Pavel, teď již očividně sebejistěji.

Ten barák támhle naproti, a ukázala rukou.

Tak čau ! řekl Pavel a šťastně nastoupil do auta.

Čau, odpověděla i Světlana a vydala se domů s nadějí v srdci.

Týden uplynul, oni byli spolu. Nakonec se Pavel rozhodl, že ji vezme na zábavu. Spolu si párkrát přiťukli, a ačkoliv Pavel nebyl žádný notorik, trochu to přetáhl, ale stále byl dostatečně při sobě, aby vnímal, co se kolem děje. To možná byla právě ta chyba. O přestávce se totiž k Světlaně přitočil jakýsi kluk, a začal jí třást. I přes zpomalené uvažování si Pavel dle obsahu jejich rozhovoru vyvodil, že je to její bývalý. Zvedl se a na zesláblých nohou udělal krok k hádající se dvojici.

Chceš něco ?? zeptal se ho hrubián a Světlana ustrašeně ustoupila. Cítila problém.

Jo, řekl Pavel a sám se podivil, jak si najednou věří.

Nech Světlu laskavě na pokoji, jo ??

Co si to dovoluješ, ty srabe ?? zvýšil hlas. Pavel se již nerozmýšlel a uhodil. Možná to bylo tím sníženým sebeovládáním. Asi ano. Každopádně ta rána padla přesně tam, kam měla, doprovozená ještě kopem nohy do choulostivého místa. Hrubián se svalil na zem. Netrvalo ani půl minuty a Pavel si už vítězně odváděl Světlanu, protože se zdálo, že se to hovado už nezvedne. Ještě naposledy po něm hodil Pavel opovržlivým pohledem a to právě včas, na to, aby zahlédl, prázdnou zem a horu masa, která se na ně valí. Uskočil a dívku strhl s sebou.

Světlanin bývalý narazil do stolu nějaké bandy, rozbil jim několik sklenic a půllitrů, což se nesetkalo ve skupině se zrovna velkým nadšením. Pětice kluků se na něj vrhla a začala ho tlouct. Pavel zaťal zuby, aby se nevrhl hrubiánovi na pomoc. Světlana si toho všimla a cena Pavla v jejích očích ještě stoupla - nutkání pomoct vlastnímu nepříteli v nouzi, to rozhodně nebyla chyba charakteru, právě naopak.

Opustili zábavu a společně kráčeli domů. Pomalu, rozmlouvajíc. Tentokrát Světlana sama navrhla další schůzku. Věděla, že by tohle mohlo pokračovat. Začala mít Pavla opravdu ráda a Pavel k ní cítil také hlubokou náklonnost.

Devět měsíců se skvěle bavili jeden ve společnosti druhého. Ten den byli právě spolu u Pavla doma, když zazvonil telefon. Přesto, že Světlana Pavlovi bránila v přerušení polibku se kluk odtrhl a šel sluchátko zvednout.

Jeho ještě před chvílí rozesmátá tvář však v okamžiku zbledla, oči tančící radostí zesmutněly a dokonce se v nich objevily slzy.

Co se stalo ?? zeptala se opatrně a jemně Světlana.

Naši............., oni...., jeli v autě, zastavili na křižovatce, jakýsi muž, s puškou, on chtěl jen auto, byl na útěku....., on..., on....on je ZASTŘELIL !!!! poslední slova již Pavel vykřikl a zhroutil se Světlaně na rameno. Myslel si o sobě, že je silný, že se dokáže se vším vyrovnat. Poznal, že se mýlil.

Nadcházející den měl oslavit narozeniny. Dvacáté. Takovýhle dárek si tedy nepředstavoval. Před třemi týdny se Pavel se Světlanou dohodli na svatbě. Když to řekl rodičům, byli radostí bez sebe, že

budou mít vnoučátka. A teď............

Teď jsou mrtví. Nechtěl tomu uvěřit. Světlana jej jen lehce, mírně hladila po vlasech a trpělivě čekala. Pavel konečně zvedl hlavu a zadíval se očima červenýma od pláče do Světlaniných. Pohled trval dlouho. Pak pomalu a rozvážně Pavel promluvil.

Světli, prosím...nech mě samotnýho. Já potřebuju....potřebuju se s tím vyrovnat. Promiň....

Nemusíš se omlouvat, miláčku, opravila ho dívka a políbila ho na tvář. Pak odešla.

Pavel ještě hodinu seděl. Bez hnutí seděl a přemýšlel. Přemýšlel o smyslu celého světa. O smyslu všeho. Pak jeho pohled sklouzl na hodiny - chýlilo se k večeru a on se poprvé za poslední rok rozhodl, že půjde do hospody.

Strávil tam čas až do půlnoci. S problémy došel domů, přitom se několikrát pozvracel, ale bylo mu líp. Zapomněl. Aspoň na chvíli zapomněl. V kuchyni se svalil na zem a tak jej následující den našla Světlana. Ležícího, spícího na chladné kuchyňské zemi, v mokrých, páchnoucích šatech.

Zatřásla jím. Pavel rozespale otevřel oči a chytil se za hlavu. Ta bolest mu pulsovala spánky ven, ale vracela se zpět s násobenou silou.

Co se stalo ?? zeptal se Světlany, když si uvědomil kde je, ucítil zápach svého oblečení a došlo mu, že je už ráno.

Nevím, ale zdá se, že`s zapíjel smutek...., nabídla mu vysvětlení Světlana.

On si však nevzpomínal. Měl výkladní skříň. Pak jej praštila do hlavy pouze jediná vzpomínka, která mu znovu vehnala slzy do očí.

Rodiče jsou mrtví......

Půl hodiny trvalo, než ho Světlana utišila. Pak mu navrhla.

Půjdem se spolu vykoupat ???

Pavel se zamilovaně podíval na Světlanu a hned uviděl svět v jiných barvách. V očích mu na chvilku zahrály ty divoké plamínky, které Světlana tak dobře znala.

Ano !!!!

Možná si myslíte, že tím by všechno mohlo skončit. Bohužel tomu tak však není.

Pavel nepřestal pít. Téměř každý večer se vracel v nestabilním stavu domů, kde na něj čekala tolerantní Světlana. Ubytovala se u něj, protože jí bylo jasné, že teď by Pavlovi nejvíc ublížilo, kdyby byl sám. To by mu nejvíc připomínalo tu událost.

Světlana si jej v duchu omlouvala: Vždyť mu zemřely rodiče, to se spraví. To bude dobré. Má jen trauma. On se z toho dostane. Je přece tak silný......

Termín jejich svatby se rychle blížil. Dvojici několikrát navštívila Světlanina sestra. Světlana se jí se vším svěřila, ale ta do toho nechtěla zasahovat, protože to tím mohla ještě zhoršit. To si musela dvojice vyřešit sama.

................................

Berete si, Pavle, zde přítomnou Světlanu za svou právoplatnou manželku ??

Ano.

Berete si, Světlano, zde přítomného Pavla za svého právoplatného manžela ??

Ano.

Prohlašuji tento sňatek za uzavřený.....a teď můžete políbit nevěstu.

Tak takto skončila jedna část jejich života a druhá měla začít. Nikdo neviděl do budoucnosti a ještě že tak.

Týden žili v poklidu a zdálo se, že se Pavel se smrtí svých rodičů konečně vyrovnal a že mu k tomu přispěl právě tento závazek. Další den se však nevrátil z práce. Světlana o něj měla starost, ale čekala.

Uslyšela bouchnutí dveří. Její ostražitost se okamžitě vybičovala až na maximum. Pohled zamířil k hodinám. Jedna hodina v noci.

Kde seš ???!!! ozval se hrubý hlas, který patřil i nepatřil Pavlovi. Bylo jí to divné, takhle s ní nikdy nejednal, ani slovně.

Pak se objevil ve dveřích. Rudé oči, vztek v očích.

To ty za všechno můžeš !! Kdybych tě nepoznal, nic takového by se nestalo !!!!!!!!!!!

Pavle, ty víš, že to není pravda...., snažila se mu Světlana vzdorovat.

Ale je !!!! vzkřikl.

To neříkej...., odvětila Světlana teď již přes slzy.

Pavel se pohnul směrem k ní. Ona čekala, co se bude dít a naivně doufala, že se omluví.

Vymrštila se ruka a dopadla na její líbeznou tvář. Tu ránu nečekala. Její tělo ztratilo rovnováhu a padala. Ještě zahlédla železný hrot, který vystupoval z postele, pak už nic necítila.

Pavel zhlížel z výšky na ležící Světlanu. Viděl, jak se jí na boku prorazila lebka. Pousmál se.

To máš za to..... !!!!

Uvnitř se však vzbouřil ten starý Pavel. Ten laskavý a milý. Sebral všechnu sílu a bojoval proti zlu, které ovládalo celé tělo, bojoval a vyhrál. Pavlovy oči znovu sklouzly dolů na tělo jeho ženy.

Proboha, co jsem to udělal !!! proběhly mu myšlenky rychle hlavou.

Jedním skokem se vrhl k telefonu a záchranka již byla na cestě. Kaluž krve kolem dívky se však stále zvětšovala a on začínal panikařit.

Já ji zabil !!! Já ji zabil !! říkal si.

Uslyšel zvonek. Rychle otevřel. Dovnitř vtrhl doktor a Pavel mu ukázal bezvládné tělo. Když se lékař sklonil nad Světlanou, Pavel se chytil za hlavu.

Já ji zabil !!!! zakřičel. Doktor se nejistě zvedl, otočil se k němu.

Je mrtvá, konstatoval. Pak pokročil k telefonu a jal se volat policii. V Pavlovi však zvítězil strach nad bolestí, ani nevěděl jak se v jeho ruce ocitlo kladivo. Jen pár ran a sluchátko se houpalo bez osoby, která by ho držela. Pouze vzdáleně bylo slyšet hlas, který se ptal:

Haló, je tam někdo ??? Haló !!!!

Chtěl utéct. Rychle si sbalil několik věcí a vykročil ze dveří. Cestu mu nečekaně zastoupil jeden ze sousedů.

Policie už je na cestě !!!!! konstatoval. Pavel však nebral tuto větu v potaz, ruka chytla muže za krk a mrštila s ním ze schodů. Pak uslyšel houkání.

Teprve teď mu to došlo:

Policie !!!

Když vyběhl před dům, uviděl zastavovat auto. Neměl dostatek duchapřítomnosti chovat se přirozeně. Rozběhl se na opačnou stranu. Nejdřív uslyšel varování, pak výstřel a bolest v noze.

Probudil se na nemocničním lůžku. Chtěl se pohnout, ale nemohl. Byl připoutaný.

Proležel tam tři dny. Tři dny vzpomínek a přemýšlení. Tři dny výčitek. Tři dny vzteku. Tři dny beze spánku.

Pak jej přivedli před soud. Po krátkém procesu, u nějž svědčil i soused, který přežil jeho útok, se soud usnesl:

Tento soud vás odsuzuje k doživotnímu odnětí svobody.

Omdlel.

Otevřel oči - kolem sebe viděl čtyři šedé holé stěny, jednu postel, jednu toaletu a jeden stolek, který byl přišroubovaný do betonové podlahy, aby nemohl být vězni zneužit.

Podíval se směrem ke dveřím a na zemi ležel kus chleba a voda. Ležel tady tedy dlouho. Cítil hlad.

Po měsíci si zvykl.

Mohl bych prosím vás dostat papír a tužku ?? Chci napsat dopis, zeptal se strážného a ten přikývl na znamení souhlasu.

Když konečně držel ty dvě vzácné věci v ruce, dal se do toho. Rozhodl se napsat báseň. Pojmenoval ji:

JDU ZA TEBOU

Světlanko, já miloval Tě moc,

přesto jsem Ti ublížil,

má nálada černá jako noc,

už je pryč o čem jsem snil.

Nevím, co se stalo,

nechápu jak mohl jsem

v době kdy vše zrálo

změnit noc svým činem v den.

Nevím jak jsem mohl,

nechápu, co se to stalo,

místo abych Ti pomohl

mé srdce Ti stále bralo.

Bralo stále víc a víc,

dokud to jen šlo,

až nezbylo zhola nic,

tak Tvé srdce odešlo.

Odešlo daleko pryč,

uteklo pryč odsud,

trestej mne, naříkej, křič,

ukonči tenhle můj osud.

Skonči to dřív

nežli budu muset sám,

alkohol měl na mě vliv,

teď já Ti svůj život dám.

Položím Ti k nohám

jeho zbytky malé,

ni na chvíli nezaváhám,

já chci umřít stále.

Doufám, že mi odpustíš,

alespoň po smrti,

by do pekla odešla má duše nedopustíš.......

Tento hotový dopis potom poslal Světlanině sestře. Došel jí další den a ona neváhala a vydala se do vězení, doufajíc v to, že ještě dokáže zachránit Pavlův život. Zburcovala strážnici, vběhla do věznice, ale její pohled se zastavil na kaluži krve, která vystupovala zpod dveří jedné z cel.

Její jistota, že tam je Pavel dostoupila vrcholu. Domněnky potvrdil strážný, který také konstatoval smrt. Pavel si podřezal žíly žiletkou, kterou si propašoval do cely po dlouhých promyšlených plánech.

A tak sice byla vražda Světlany potrestána, člověk, který však zemřel nebyl ten, který ji zabil. Ta temná část, ta tmavá duše zůstala tam někde venku a teď bloudí světem bez odpuštění a bez naděje.

Doslov: Láska prostupuje vším. Síla lásky však může být někdy poražena smutkem. Smutkem, který v nás vzbudí tu temnou část, tu kterou si žádný z nás nepřipouštíme, a přesto víme, že tam někde hluboko v nás je. Tu část, která když zeslábneme, nás nutí dělat věci, kterých později litujeme. Část, která čeká na svou šanci. Čeká trpělivě dlouhou řádku let a doufá, že se jí jednou naskytne ta toužebně očekávaná šance. NIKDY...., NIKDY JI NEVYPUSŤTE VEN !

Jak ???? Jednoduše: Mějte se rádi a nenechte strach a bolest ovládnout váš život. Protože pak přichází její chvíle a vaše duše, zatlačená do kouta se jen dívá, na něco, co nemůže ovlivnit.