Okamžik – Dušan „Tadži“ Takáč
Pěšek na D4, prohlásil Bůh.
Střelec bere pěsce na D4, ušklíbl se Smrt.
Bylo obyčejné odpoledne v božském příbytku mimo prostor a čas. Bůh se Smrtí hráli šachy. Bylo to jejich tradiční odpoledne. Souboj dvou dokonalých bytostí byl vždy velmi vyrovnaný, ale dosud vždycky Bůh o jeden či dva tahy vyhrál. Tentokrát se začala situace velice nachylovat k nestandartnímu zakončení. Bůh už byl na nakloněné plošině a ta se svažovala k nápisu prohra.
Bůh se nepokojně zavrtěl na židli. Opatrně táhnul koněm.
Kůň na E6.
Smrt překvapeně zvedl hlavu. Doteď vždy nechal Boha vyhrát, ale dnes, ať dělal, co dělal se to schylovalo i bez jeho přičinění k porážce nejsilnější bytosti dobra. Bůh nebyl dobrý šachista. Nebyl dokonalý, stejně jako lidé, které stvořil, i on dělal chyby a navíc šachy nebyly jeho doménou. Smrt, který vše viděl černobíle byl mnohem lepší. Bůh to samozřejmě nevěděl a myslel si, že je nejlepším šachistou na Zemi a navíc byl dosud neporažen.
Dáma na B4, šach.
Bůh se zarazil. Tohle nečekal a byl přímo šokován situací, jak se vyvíjela. Zamyslel se, čím by mohl ještě svou prohru odvrátit, ale ať hledal, jak hledal, neviděl jediné řešení. Zcela potupen zvedl svůj nadpřirozený palec a dotkl se jím figurky krále tak, že se rozkolíbala, celou nekonečnost se převracela ze strany na stranu, až konečně neudržela rovnovážný stav a začala se víc a víc naklánět na jednu stranu.
Rána, když dopadla na podložku, byla pro Boha jako úder blesku.
Smrt se nejistě zavrtěl na židli.
Bůh na něj upřel pevný pohled. Nedalo se z něj vyčíst, co si myslí, jestli je to zloba.
Pak se Nejvyšší zvolna zvedl ze židle a otočil se k oknu. Okno nebylo ve skutečnosti oknem, byla to brána do jiné dimenze, pohled na svět. Pohled na to, co stvořil. Zde prostál mnoho hodin a dní tichým pozorováním. Teď cítil zlobu. Musel něco udělat, aby se uklidnil. Na Smrt vztáhnout ruku nemohl, který nevěda to mohl být silnější než věčný stvořitel.
A pak to věděl. Sešle svoji zlobu na Zem, pomstí se lidskému rodu za svoji neschopnost. …
Byla deštivá noc. Auto si razilo cestu tichou a všepronikající tmou. Sem tam do auta proniklo světlo z vnějšího osvětlení Horních Louček a odhalilo pětici skvěle se bavících kamarádů.
Uvnitř auta vládla pohoda. Všichni se dobře bavili. Jeli ze zábavy, která skončila předčasně díky dešti a nebezpečí porušení elektroniky. A tak se stalo, že se ve Wartburgu všichni ocitli už v 2:05 v noci, místo plánovaných tří.
Už dávno zapomněli na větu, která byla pronesena před dvěma hodinami na adresu řidiče, který pil alkohol a tedy rozhodně bylo jasné, že nebude při jízdě zpět střízlivý:
Ne že nás vysekáš !!!
Ale místo odpovědi samotného řidiče se ozval jiný kamarád:
No a co, tak budem jen další na seznamu. Zítra bude titulek v novinách – MLADISTVÍ ZAHYNULI PŘI AUTOMOBILOVÉ HAVÁRII – budem slavní a … nebudem první ani poslední…
Domů to měli nějakých 13 km.
Ticho, které vládlo venku sem dovnitř nepronikalo. Chvilku všechny přehlušil řev motoru, jak auto nabíralo rychlost. Víťa zařadil vyšší rychlostní stupeň a motor si znovu začal jen bublat a vzrušený hovor pokračoval. Dušan po očku sledoval cestu a zčásti své kamarády na zadních sedadlech. Na přední sklo se bez přestání snášely kapky a stěrače jejich život svým neustálým pohybem ukončovaly.
Další světlo proniklo dovnitř. Bylo to jako jednoduchá diskotéka, až na to, že zde hrál Aleš Brichta a ne žádné tuc tuc. Smích. Tma. Světlo.
Auto nabralo dle řidiče optimální rychlost a tak vyřadil na neutrál a nechal setrvačnost, aby si s nimi pohrála. Kolem se mihla přeškrtnutá značka Horní Loučky a poté naposledy ozářilo vnitřek automobilu veřejné osvětlení.
Hlupáci…, usmál se Bůh při pohledu na žlutý Wartburg řítící se rychlostí 80 km za hodinu z mírného kopečku. Jeho skvělý zrak odhalil i v husté tmě, prošpikované tisíci kapkami deště, nedalekou zatáčku.
Věnoval jednu myšlenku tomu, co se má stát…
A pak jen se zadostiučiněním sledoval další dění.
Dušan se otočil na své kamarády a usmál se na Katku s Jurou. Franc seděl a trochu nepřítomně hleděl do tmy bočního okénka. Jura se díval na Katku a cosi říkal, ale Aleš Brichta zrovna vysvětloval, že Lidi jsou lidi a v tom zanikal rozhovor těch dvou. Dušan se tedy otočil zpět a na chvíli věnoval svůj pohled cestě a v jeho mozku zůstal navždy upamatován ten pohled…
Jen o patnáct kilometrů dál se Mercedes řítil rychlostí 160 km za hodinu po cestě z Čebína do Tišnova. Zapnuté mlhovky svědčily o snížené viditelnosti. Na poslední chvíli zahlédl světla, která jej upozornila, že před ním jede nějaké auto. V posledních vteřinách strhnul řízení doprava a vřítil se do protisměru. Když se vymanil s oslnění, ke svému zděšení zjistil, že proti němu se řítí další vozidlo. A pak se kovy střetly v nekončícím a chladném polibku…
Bůh myšlenku na záchranu zavrhl.
Víťa dupl na brzdu. Zatáčka se však přibližovala příliš rychle. Zablokovaná kola klouzala po namoklé silnici a jejich snaha zastavit vozidlo nebyla dostatečná. To už teď věděl Víťa i spolujezdec Dušan. Sledovali přibližující se temnou prázdnotu. Auto opustilo levotočivou zatáčku v okamžiku, který byl pro pětici uvnitř nekonečnou chvílí. I vzduch se přestal na chvíli hýbat.
Čas se zastavil a nedaleko stanul Bůh. Tiše pokýval hlavou a z výrazu jeho tváře nebylo patrné, co se stane v dalších chvílích. Pak Bůh zmizel a čas pokračoval ve své nekonečné pouti.
Jejich těla na chvíli zažila beztížný stav, než gravitace zvítězila a znovu si svou oběť přitáhla zpět. Auto přistálo na travnatém svahu a kužely, které před chvílí vášnivě líbaly temnou oblohu, obrátily svůj neomylný zrak zpět na zem a osvítily prudký svah. Kolem se v tichém dramatu míhaly ovocné stromy, které už ztrácely v podzimním náporu svoje hnědé obleky. Víťa strhl v marné naději auto lehce doleva na polní cestu, která křižovala po kopci dolů.
Ukazatel tachometru se ustálil na rychlosti 60.
Víťa však svůj beznadějný boj nevzdal. Wartburg, jak se však zdálo, si dělá co chce. Poté, co se jej podařilo ustálit na cestě, nečekaně a nepochopitelně zatočilo vpravo a znovu se řítilo z největšího svahu přímo dolů, kde teprve teď světlomety odhalily tichou a čekající zeď…
Bůh stanul nad nekonečným vášnivým spojením chladného kovu nedaleko Čebína. Zavrtěl hlavou. A pak se usmál. Byl spokojen. Znovu dokázal svou sílu. Už nemuseli umírat lidé… A věnoval myšlenku Wartburgu…
Dušan sedící na „sedadle smrti“ strnul a nepřítomně sledoval blížící se zeď. Neproběhl mu před očima celý život. Byl to přesto zvláštní pocit smíření a klidu. Věděl, že nemůže uniknout a ticho v autě ho bodalo víc než by to dělal srdceryvný křik. Ten však nezněl. Ani jeden z přátel nereagoval tak, jak se předpokládalo. V tichosti čekali na rozuzlení. Vzpomínali.
Auto nezbedně poskakovalo po nerovnostech terénu, který nebyl přírodou navrhován na sjíždění podivnými tvory o čtyřech kolech, a hrálo si s pěti postavami uvnitř jako s hadrovými panenkami. Ti byli jednu chvíli na sedadle a druhou chvíli se hlavou dotýkali střechy.
A čas neúprosně a přitom neskutečně pomalu ukrajoval z jejich vzdálenosti od nárazu.
Oči řidiče spatřily prohlubeninu, která se zakusovala od zdi asi dva metry do svahu. Pokud se auto dostane do tohoto místa, už nic nemůže zabránit jejich splynutí v jeden celek. A to byl poslední impuls k jeho závěrečnému zoufalému pokusu.
Na obloze zmizelo několik hvězd. Zastiňoval je stín, který vzdáleně připomínal postavu člověka. Bůh otočil svůj palec nahoru.
Vozidlo vůbec nereagovalo na marnou snahu Vítka a stále se řítilo dolů. Už mohli rozeznat každou puklinku na zdi. Každý šrám, který utrpěla za svůj dlouhý život. A teď … se těšila na svoje první fyzické splynutí.
A pak … auto naznačilo pohyb doprava.
Víťa ten příznak postřehl a vší silou naposledy zatočil volantem doprava. Auto se začalo natáčet…
Převis byl přímo před nimi. Auto už bylo v polovině otočky.
Ve vzduchu se zhmotnilo přání všech na záchranu.
Auto zpomalilo rychlost svého natáčení. Začalo zpomalovat.
Dosáhli okraje převisu. Oči auta vykoukly do malé prázdnoty. Stroj chvilku zaváhal a pak se vrhl dolů. Nebylo vyhnutí.
Ticho. Všude náhle zavládlo nepřirozené, mrtvé ticho. Auto však místo nárazu jako zázrakem přistálo v prohlubni. Souběžně se zdí. Světla ozařovaly ovocný sad, který se vyjímal nedaleko. V autě se nikdo nehýbal…
Stín, nenápadný a nezpozorovaný stín, zmizel…
Víťa se otočil na Dušana. Ten mu jeho pohled oplatil, avšak v pohybu pokračoval a otočil se na zadní sedadlo.
Všichni v pohodě ??
Ne, řekla slabým hlasem Katka.
Je Ti něco ??
Nic……, ale hlas se jí třásl. Všichni byli ještě v šoku. O chloupek unikli smrti.. .
Mercedes ozářily reflektory projíždějícího auta. Řidič dupl na brzdy, které zakvílely v agónii. Duchapřítomný řidič vyskočil z auta a vrhl se k dveřím. Ty však byly zablokované. Nahlédl dovnitř skrz okno. Uvnitř však žádný pohyb. Skočil k druhému autu, otevřel dveře. Dotkl se postavy, která se matně rýsovala v uplakané noci. Konečky prstů ucítil vlhký dotek. Krev ??? Otočil pohled k autu, kde bylo alespoň trochu světla. Ano. Krev. Pokusil se nahmatat tep. Studený krk však v odpověď mlčel…
Dalším skokem byl u svého auta. Vyrval mobil z jeho pozice a neuvažujíc vytočil 150.
Nemůžu ven, začala panikařit Katka sedící úplně napravo. Její hlas vyzařoval šok. Ani levé, ani pravé zadní dveře nešly pořádně otevřít. Na pravé straně byl začátek převisu jen několik centimetrů od dveří a na druhé straně stála tichá a zklamaná zeď.
Katka Jura Franc
Dušan Víťa
Dušan zkusil svoje dveře. Převis se zde snižoval a umožnil mu otevřít dveře o několik centimetrů víc. Víťa, který zachoval chladnou hlavu se protáhl úzkým otvorem a po něm opustil bezcitný kov i Dušan. Franc se také s velkým vypětím procpal skrz levé dveře a mohl si sáhnout na zeď, která mohla být jejich soudcem.
Smutné světlo záchranky zazářilo ve směru od Tišnova. Rytmicky blikalo a přibližovalo se. Muž nešťastně stál před oběma auty s rukami bezmocně svěšenými podél těla. Potily se mu dlaně.
Sanitka zastavila pouze metr od místa nehody a z ní se vyřítil doktor.
U muže ve Škodě 100 konstatoval smrt. A Mercedes ??
Po půl hodině dobývání se do auta se konečně podařilo dostat se k tělu, které však bylo bez ducha…
A Bůh ?? Zasedl za stůl, kde stále tiše seděl Smrt. Postavil krále na startovní místo a vyzývavě se podíval na svého soupeře.
Celá hra o životy lidí mohla začít nanovo…
DOSLOV: Nikdo neví, zdali je lidský život skutečný, zdali je hrou někoho jiného, bytosti či stvoření, nebo zdali je pouhým snem…
Ale jedno víme jistě. Rozhodně stojí za to jej žít ve všech jeho podobách a odstínech.
Ať už jsme svéprávnými bytostmi, které svými činy ovlivňují to, co se dál stane nebo jsme pouze šachovými figurkami v nějaké vyšší hře, pořád je to ŽIVOT. ŽIVOT krásný, plný překvapení, smutku, radosti, zklamání, přátel i nepřátel, ale stále to je NÁŠ ŽIVOT !!!!!!!!!
all mastered and written by Tadži