Byl červen roku 1997. Třída III.B jela na výlet. Kam?? Někam do Čech do okolí řeky Labe. Do Kolína. A všude tam okolo. Letos udělala třídní učitelka mgr. (to není zkratka magor, ale magistr...fakt!) Krytinářová výjimku a místo autobusu objednala třídě vlak. Bylo to sice dražší, ale rychlejší. Teď si možná myslíte, že se zbláznili a že vlak je levnější a pomalejší.
Ano. Kdysi tomu tak bývalo. Ještě před rokem. Ještě před rokem se vlaky světem ploužily. Pak, v lednu 1995 přišla věda na nový způsob pohonu - antihmotu. Pod přísným utajením vláda prováděla průzkumy a zkoušela její možnou aplikaci v praxi. Povedlo se to na začátku roku 1997. Tak to bylo. Její objev učinil jakýsi neznámý profesor Solař, prý zcela náhodou, když se třídou III.A provozoval v chemii jakési pokusy a žáci mu vyhrožovali vyrobenou trhavinou. Když ji profesor blíže prozkoumal, zjistil, že má odlišné vlastnosti než všechno co zná. Chová se úplně jinak a popírá všechny fyzikální zákony. Kdysi vědci tvrdili, že antihmota se při doteku s hmotou navzájem s tou hmotou vyničí, ale kupodivu spekulace vědců tady ztroskotaly, protože se nestalo nic podivného, tedy alespoň neeliminovalo to ani profesora, ani žáky. Tato hmota však vyráběla z okolního prostředí svoji vlastní pro nás
zpracovatelnou energii, která se ukázala jako vhodná pro technické využití, jako pohonná látka. Blíže vysvětlovat princip nemá cenu.
Vraťme se tedy k tomu vlaku ve kterém jela III.B na výlet. Nebyl to tedy obyčejný vlak a jeho rychlost mohla dosáhnout až 750 km za hodinu, což bylo oproti bývalému vlaku obdivuhodné a ohromné. Železnice byla přestavena na speciální konstrukce, které dokázaly vlak i při této rychlosti udržet na kolejích.
Zkrátka jeli, málem letěli a krajina ubíhala tak rychle, že nestačili ani nic pozorovat. Předpokládaná doba cesty byla asi dvacet až třicet minut. Veselý hovor probíhal celou cestu a nikdo si nevšiml drobné, tedy drobné vzhledem k té rychlosti, změny v krajině. V moment, kdy opustili poslední město se krajina podivně změnila a míjely vysoké stromy, vlak sice letěl dál, ale bylo možno občas odspodu zaslechnout jakýsi divný hluk, jako by plech drhl o zem či skálu. Vypadalo to jako by pod nimi nebyly koleje. Mládež si toho však nevšímala a dál si užívala se svými kamarády (ale, ale na co vy nemyslíte... no jo!!). Až náhle začal vlak rapidně zpomalovat a svištění vzduchu kolem oken pomalu ustávalo. Třeťáci se zmateně otočili k oknu žádajíce vysvětlení, které se jim rázem dostalo: Kolem byla všude zeleň.
Co to je za obrovské stromy?? ozval se po chvílce ticha s dotěrnou otázkou Tomáš. Ostatní na něj jen otočily nechápavé pohledy, ve kterých se náhle objevilo pochopení a zároveň nevědoucnost.
Nevím, ale vypadá to jako . ..... ... . ale ne, to ne, to je blbost, přerušil se sám uprostřed věty Libor Zítka (nadále už jen Lízy). Obrovské stromy, vypadající jako palmy byly v Čechách přecejen raritou. Ony to však palmy nebyly. Nikdo to nechápal, ačkoliv věděli co je to za "stromy", ony to totiž byly přesličky. Ano - 20-ti metrové přesličky jim trčely nad hlavami. Teď je však konec 20.století a jak se sem tedy dostaly ty stromy?? Stromy, které existovaly před mnoha desítkami miliónů let?? Nikdo to nevěděl.. Kde se tu ty stromy vzaly?? To byla absurdní otázka. Vypadalo to jako by se ocitli v natáčecí zóně pokračování filmu Jurský park. Jenže ty stromy byly všude kolem... Mezitím již vlak s pištěním a nárazem zastavil o skálu. Náraz vyhodil mládež se sedadel. Někteří utrpěli i menší zranění či škrábanec, ale to bylo nic oproti tomu co je čekalo v příštích chvílích. Z předních vagónů již začali vylézat lidé, aby se podívali co se stalo.
I III.B následovala tohoto příkladu a zmateně vystupovala z vlaku. Nikdo nevěděl co a jak se to stalo, dokonce ani řidič, který spravoval složité ovládání této nové vlakové soupravy. Tvrdil, že cesta probíhala jako vždy, až najednou se před ním objevila tato krajina. Bez jakéhokoliv přechodu. Najednou tu byla. Celé to bylo divné.
Jednoduše půjdem tím směrem, odkud jsme přijeli a bude to. Něco se jistě změní, navrhla mgr. Krytinářová, která tím převzala velení nad celou posádkou vlaku. Všichni souhlasili až na žáky III.B, kterým se zpátky rozhodně nechtělo a navíc je udržovala ve snaze jít dál i zvědavost.
Po velmi dlouhé debatě plné pro a proti se skupina rozhodla pro kompromis. Ačkoliv se lidé ve vlaku nazývali zkušenějšími a chytřejšími (ačkoliv na to rozhodně nevypadali) a na druhou stranu zase žáků III.B byla většina jednoduše se rozdělili na dvě skupiny, čímž se třídní učitelka dopustila přestupku, že opustila žáky za které zodpovídala.
S sebou si III.B nabrala co nejvíce jídla. Byli připraveni na vše, tedy alespoň si to mysleli. Brzy však měli poznat, že to tak vůbec, zdaleka není... Jakmile se druhá skupina ztratila z dohledu, žáci se po sobě radostně podívali. Byli sami. Sice také odkázáni sami na sebe, ale to jim nevadilo.
První noc strávili v rychlovlaku. Zrovna moc se nevyspali. Však vy víte moc dobře proč !!!! (nemám pravdu???) Ráno byli kluci mnohem unavenější než dívky (to víte 24 : 7, to už je menší problém, ale oni to zvládli, někteří bez újmy, jiní s menším traumatem, že Tome???) Kupodivu si v noci ( i když se to dá docela dobře jistým způsobem omluvit) nevšimli podivných zvuků (ne z ostatních kupé, ale) přicházejících z podivného lesa. Ty zvuky byly podobné řevu, ale řevu daleko strašnějšímu než můžete zaslechnout z tlamy jakékoliv šelmy. Celé to bylo divné.
Takže uběhla noc a oni se probudili do podivně jasného rána. Až teď si uvědomili, že je daleko chladněji, než by v této roční době mělo být a tak se k sobě pevněji přitiskli (osměleni předešlou nocí). Hned bylo tepleji.
Co budeme dělat??? to byla první věta po dohadování se o směru další cesty. Několikahodinové ticho přerušil Tadži a svým zoufalým hlasem připomněl ostatním jejich bídnou situaci. Ale na druhou stranu to nebylo zase tak strašné. Nezdálo se jim špatné být sami v přírodě někde na cestě mezi Bystřicí a Kolínem.
Toť otázka... Měli bychom jít, Kryšpína může se svou bandou bejt už dávno někde v hajzlu (tím myslel doma nebo v nejbližším městě) Problém je ale kam !! No vlastně nakonec směr sme si určili už včera. Co čumíte ??? Zvedáme se, jedu jedu, deme na to, probudil se nečekaně v Lízim velitelský duch, nikdo jej však neposlouchal dokud se za něj nepostavili i ostatní kluci. Holky provedli nezbytné nanesení několikametrové vrstvy makeupu na tváře (kteréžto stejně nedokázaly zakrýt jisté zápory jejich tváří), aby nešly tak moc nalehko, umyli rozmazanou rtěnku z noci a nevinně jako by se nic nedělo se pomalu vláčným krokem daly na cestu. Kluci už byli kousek napřed.
Lidičky, panebože, jen nemluvte o hrách !!! vyhrkl ze sebe Petr Dvořák (Řvod) za vydatné podpory Tadžiho a Petra Berana (Petr). Tomáš se nevinně ohlédl na svého starého přítele ze základky a výmluvným pohledem mu naznačil co si o jeho výroku myslí.
Jak jsme na tom se zásobama ??? snažil se otočit rozhovor jiným směrem kupodivu Lízy.
No, není to nijak slavný, ale mohlo by to ještě vystačit na den nebo dva, odpověděl klidně a s přehledem Duchy.
A co finance? Kdybysme se dostali do nějakýho města nebo vesnice, abysme měli něco na útratu.. , položil další logickou otázku (P.S. dalo by se polemizovat o tom, co tito hoši považují za logiku) na bedra všech Petr. To já mám ještě 2.000 USD, 500 DM, 48 liber a nějaký šilinky, pochlubil se Lízy.
No a?? Co takhle koruny, kronen, máš, MÁŠ ??
No já nevim, ale jo, něco by se tady našlo, a co ty Tadži??
Já ?? Co já?? Nějaký ty prachy by tu byly. Jestli to chcete vědět tak na vožrání to rozhodně stačit bude !!! Ostatní se po sobě významně podívali a do rozhovoru se opět zapojil Duchy:
Heč, já mám s sebou kreditku.
Jéžiši, to je debil. Von si sebou bere na vejlet kreditku ! zanadával si Lízy.
No a co?? Že ti to tak vadí ? Seš quadsexuál, nebo co?
Mlčení.
No, a pak, že není -> mlčení je souhlas.
Hele, nech si to, jo?? ...lesbídku..
TICHO !!! zařval mírně vynervovaně Řvod, sakra, přece se tady nebudeme zase hádat, nebo jo?? pokračoval normálním tónem. A bylo ticho.
A co ty Tome?? Kolik ty máš money??
Já, já, já,...
Tak už se sakra vymáčkni, nebo tě vymáčknu já - jak pastu na zuby, konstatoval netrpělivě Lízy.
Tak co teda ty ...?
Já nemám nic...
Jakto, že nemáš??? nechápavě se na něj obrátil Petr, ale Tomáš zkušeně uhnul pohledem na Tadžiho, který se jen lehce usmíval a myslel si svoje. Celý rozhovor poslouchal, ale rozhodně se do něj nehodlal vměšovat.
Jakto, že nemáš??? opakoval Petr netrpělivě svoji otázku, stejně hlasitě, jen na "nemáš" dal větší důraz.
No, když já dnes v noci, ... . . . . , začal Tom nesměle a ostatní se po sobě významně podívali a tušili kolik uhodilo.
To mi neříkej ani ze srandy, žes to propil, tvářil se Petr, jako že to myslí smrtelně vážně a že jej určitě odhalil. Noo, ... já,,, ... no JASNĚ. Samozřejmě že jsem je propil, odvětil po chvilce váhání Tomáš a i tímto potvrdil své nižší IQ.
Tome, ne že bych ti chtěl odporovat, che, ale kdes je propil, že se tak ptám, peníze, tady ve vlaku??? HA !! Tadži mluvil pomalu, protože se zadrhával chvilkovými záchvaty smíchu, ale pak zmlkl, protože pochopil vážnost situace.
No tak dobře, já vám to teda řeknu ...., pokorně prohlásil Tom a chystal se prozradit to, co ostatní už dávno moc dobře věděli.
Já, dnes v noci, ...., odmlčel se a hledal vhodná slova, dnes v noci já a ......... (jméno bylo z rozhovoru z technických důvodů a především z důvodu sebezáchovných pudů autora, který by byl od dotyčné osoby minimálně ukřižován, a nejen to, ale posléze také brutálně zneužit, následně rozčtvrcen a pak s pocitem velkého zadostiučinění zkonzumován, jako hodnotná strava, tak tedy to jméno bylo jednoduše vystřiženo a čtenář znalý tehdejší III.B si může namísto teček domyslet dle fantazie, koho tím autor zamýšlel) jsme to v kupé, však víte co, a ona ze mně ve smyslovém a nesmyslovém (pro zajímavost, Tomáš má 3 smysly a 7 nesmyslů, ale jejich vyjmenovávání zde z důvodů mého strachu o zdraví mých čtenářů uvádět nebudu) vymámila všech 750 těžce vydělaných korun. Teď sem švorc.
To se stává jenom blb..., ne že bych tě chtěl urazit, ale jo, no zkrátka blbcům, řekl nadutě Lízy. Tomáš se na něj vztekle otočil:
Náhodou to za to stálo, víš ?!!!!!!
No, aby ses nedivil, chlapče. Takovýhle píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp mejvaj sice víc zkušeností, ale někdy se stane, že nemají jen ty zkušenosti, ale také menší dáreček navíc, o který se s tebou rádi podělí. (pro absolutní zabedněnce (většina, co?) - jednoduše nějakou nemoc - Aids, atd.)
Tomáš sklopil oči, rozhlédl se po kamarádech a pak se s tváří skřivenou strachem zahleděl do země, jako by v ní chtěl nalézt odpověd na otázku, která visela ve vzduchu:
Je nakažená ????
To nikdo nevěděl. Mohli jenom doufat, že Tomáš najde odvahu a zeptá se jí, ale o tom všichni kdo ho znali (proč jsem nenapsal všichni ?? - to ví jen zelená posvátná propisovačka a já) věděli, že to neudělá. A tak šli dál. Hodinu, dvě, tři,...
Hele, co to tady je??? přerušil najednou ticho Tadži a ukázal na jeden strom.
Sedělo na něm cosi. Ano doslova cosi, protože to nebylo zrovna z nejmenších zvířat. Vypadalo to jako pták. Mělo to křídla, jejichž rozpětí kluci odhadli na 7-8 metrů, obrovský zobák měřící alespoň 1.5 metru. Na výšku to mohlo mít tak 2-3 metry. Klidně a upřeně je to pozorovalo a vypadalo to, jako by to v životě lidi nevidělo.
Tý vole, to jsou dokonalý triky. Já na chvíli myslel, že je to živý, ale to není možný,............ nebo jo?? dodal Lízy, když zachytil zaražené pohledy svých kamarádů.
Lízy, drž hubu, nebo chceš poznat, jestli to je dovopravdy živý?? okřikl ho Duchy a všichni se otřásli nad pomyšlením na to, co by se mohlo stát, kdyby to bylo opravdové.
Já už jsem něco takovýho viděl. Byl to dinosaurus. Pterodaktyl. Ale to zvíře žilo v Juře, období před 60 milióny lety, takže je to absolutní, nekonečná blbost, řekl s učeným výrazem v tváři Tomáš a poprvé za posledních několik hodin se pousmál.
No jo, máš pravdu, ale jestli nás o tom chceš přesvědčovat, tak prosím, konstatoval realitu Petr. Tomáš se na něj vztekle podíval, ale při představě toho monstra řítícího se na něj se mu zamlžilo před očima a jen mlčel. V další diskusi již nestačili pokračovat, protože se přiblížily na doslech dívky a chtěli vědět, co se děje.
Zatraceně kluci, řekněte, co se děje??? postavila se do role zástupkyně něžného (jak v kterých případech) pohlaví Martina Palečková. Kluci se po nich jen zarmouceně ohlédli, což vypovídalo o všem, ale dívkám to nestačilo a tak dále naléhaly:
Tadži, Lízy, zatraceně řekněte něco, co se tu děje?? Proč jste najednou takoví zamlklí??? snažila se kluky z jejich poklidné letargie probudit Eva Peterová. Kluci na sebe pohlédli a jako na povel se ohlédli směrem k monstru a pak zpět na dívky, které mezitím nesměle a nedůvěřivě sledovaly směr jejich pohledu. Pak asi po pěti vteřinách jejich zrak narazil na to cosi ve větvích přesličky.
Dalších pět vteřin, než jejich myšlenky nalezly mikromozeček bloudící ve vakuové komoře, než se do něj nasoukaly a ten než zpracoval tuto složitou informaci (to není pokus o diskriminaci, odsuzování či zmenšování důležitosti ženského plemene, to je jen vtip - pozn. autor). Reakce byly různé. Některé dívky ztuhly v polovině pohybu hlavy směrem ke klukům, jiné začaly hystericky ječet a dobrá polovina se dala na útěk směrem, odkud přišli. Kluci je nemohli zastavit.
Bylo jich příliš.
Rychle za nima. Nechci je mít na svědomí, padáme, ale pomalu a v klidu, kdoví co by se mohlo stát, kdyby to bylo živý, navrhl jasně Tadži, pomalu se otočil a klidným pomalým krokem se vydal za dívkami, které ale vyvinuly takovou rychlost, že během té minuty co uběhla od toho překvapení urazila vzdálenost, která tu ohraničovala mezi stromy viditelnost - asi 500 metrů. Ostatní vykročili za ním. To cosi, ať už to bylo živé nebo ne, za nimi jen poklidně zíralo bez jakéhokoliv zřejmého úmyslu o jejich pozření. Když se dostali do bezpečné vzdálenosti, rozběhli se, aby dohnaly tu vystrašenou část III.B.
Konečně byli zase pohromadě. Všichni byli polekaní a sotva popadali dech.
C...co......tttoo bbylo??? zeptala se, se zřejmou snahou ovládnout a zklidnit hlas Iva Jančíková.
Nevíme, ale Tomáš říkal, že to je jakejsi Ptakofenyl, ne Ptekodebyl, taky ne P...
Pterodaktyl, přerušil Lízyho inteligentní projev jediným slovem Tomáš.
Ale to je jen spekulace, protože tato zvířata, nebo spíš dinosauři žili na Zemi před 60-ti milióny let, což není zrovna včera a dokonce ani předevčírem. To by si mohl pamatovat tady Řvod, ten není zrovna nejmladší, co?? pokusil se marně trochu pozvednout náladu v kolektivu Duchy.
Celý už to začíná smrdět, nejdřív pod vlakem najednou nebyly koleje, pak ty přesličky a teď todle, nějak se mi to nechce líbit, co se to, do prdele mohlo stát?? lehce si zafilozofoval Petr.
Nechtěl bych strašit, ale už se stmívá a my se nemáme kam zašít a po té zkušenosti, která se odehrála před chvílí pochybuju, že některá z holek by dokázala na čerstvém vzdoušku usnout, nemám pravdu??? řekl Tadži a pravdu měl.
Bylo to tak.
A tak museli jít. Chodili a hledali úkryt nebo cokoliv jiného vhodného k přespání. Už byla skoro tma, když Řvod, který má myslivecký čuch (a myšlení kance) zakřičel na své spolutrpitele:
Mám !! Je tady jeskyně, pojďte sem !! Všichni se kolem něj během chvilky shromáždili.
Zatraceně, Řvode, copak nevíš, že v takovejchhle jeskyních přepávají nebo mají brloh zvířata ???
Ano, vím, ale buď tahle jeskyně a nebo noc pod jasnou oblohou. Hmmm, asi máš pravdu, ale kdo to půjde prozkoumat ?? Jen pohledy a ticho. Až najednou:
Já půjdu. Ne já. Já. Já.
Jeden člověk uvolnil vlnu napětí a ostatní se jím nechtěli nechat zahanbit a tak se teď překřikovali o právo tam jít, ačkoliv tam nikdo jít nechtěl.
TICHO !!!!
Všichni jako na povel zmlkli. Ten kdo tohle hašteření začal, Tomáš, okřikl své druhy. On se přihlásil jako první. Půjdu já, stejně mě tady nepotřebujete, takže jednoduše půjdu. Když se nevrátím do deseti minut, tak vězte, že už tady nejsem.
Tome, NE, Ne, prosím nechoď..., pověsila se Tomášovi kolem krku Iva Jančíková a slzy jí skapávaly na jeho drsné ruce. Tomáš však neústupně mířil k otvoru, ačkoliv se jej Iva snažila vší silou zadržet.
Tome, ozval se Tadži, nenechám tě jít samotnýho. Stejně na mně tady nikomu nezáleží, rozhlédl se po ostatních a zastavil se na vyčítavém pohledu Lenky Stehlíkové, před nímž však okamžitě zbaběle uhnul a podíval se znovu na Tomáše, který stále pokračoval pomalým pohybem k jeskyni. Tomáš se zastavil a podíval se na něj vděčným, ale zároveň odmítavým pohledem.
Ne Tadži. Půjdu já, tebe tady potřebujou, zůstaň tady.
Ale Tome,....
Ale už to nemělo cenu. Tomáš vstoupil do jeskyně a temnota za ním se uzavřela.
Byl sám. Oni venku mu věřili. Nevěděli, zda se vrátí, ale věřili mu a čekala ho tam Iva. Teď se přesvědčil, že k němu něco cítí. Byl šťastný a dál pomalu postupoval temnotou se srdcem bijícím spíše láskou než strachem, ačkoliv ten pociťoval také, ale už ne v té míře jako když vstupoval do jeskyně. Ohlédl se, ale za ním bylo nic. To nic ho obklopovalo.
Všude kolem. Narazil do stěny. Začal bezcílně tápat před sebou, ale nenašel nic. Jeskyně se tady rozšiřovala v menší sál, který byl ze všech stran ohraničen stěnami. Vedla sem jen cesta, kterou přišel -> bylo tu bezpečno. Venku bylo ticho, když se vracel. Nikdo ani nedýchal strachy o Tomáše. Iva klečela těsně u otvoru a od té doby co Tom vstoupil dovnitř se ani nehla. Náhle se objevila ve tmě postava. Když ji Iva rozeznala, vrhla se Tomovi kolem krku.
Tome, ty žiješ !!!!
A neměl bych???
Ale samozřejmě, že jo !!! Já jen, že jsem se o tebe moc bála, nestalo se ti nic??
NE. Uvnitř je bezpečno. Můžem tam jít a utábořit se tam.
Kuřáci, máte sirky nebo zapalovač ?? zeptal se Tadži a v tu chvíli mu již Tom podával svůj zapalovač.
Tadži se na něj vyčítavě podíval. Věděl, že kouří, ale doufal, že už s tím přestal. Teď viděl, že ne. Věděl, že s tím nic neudělá, je to Tomovo zdraví a jeho problém, ale štvalo ho to, když jeden z jeho nejlepších přátel kouřil a on pro něj nemohl udělat nic. Neměl potřebné prostředky. A tak jen pohledem poděkoval za zapalovač.
Řvode, povedeš nás, kluky, a nasbíráme nějaký dříví na oheň, ty Tome zůstaň tady s holkama, tys už toho udělal pro nás dost, rozhodl pevným hlasem Tadži.
Ale,.. , pokusil se odporovat Tomáš, ale Tadži byl neústupný. Během půl hodiny hořel před vchodem oheň. Všichni byli uvnitř. Kluci si mezi sebou rozdělili stráž.
První dvě hodiny měl hlídku Lízy. Všude bylo ticho. Lízy tiše seděl u ohně a snažil se udržet vzhůru, ač to bylo po tak namáhavém dni velmi obtížné. Snažil se udržet bdělost a ostražitost na co nejvyšším stupni, ale moc se mu to nedařilo. Zpoza něj se ozval zvuk. Lízy ztuhl v polovině pohybu. Pomalu se začal otáčet po směru zvuku. Náhle se ze tmy vynořila postava a Lízyho napětí pominulo.
Byl to Tadži.
Co tady děláš, proč nespíš, zeptal se ho ještě trochu vystrašený Lízy.
Já,.. nemůžu spát, nejde to,..
A co holky?
Spí. Všechny. Já jsem nenápadně vyklouzl.., přerušil ho zvuk, kterým se ohlásil další příchozí. Byl to Řvod. Taky nemůžeš spát???
Ne.
A tak tam seděli tři a hlídali své spící krásky. Asi o půlnoci se k nim připojili Petr a Duchy. Jen Tomáš spal, ale ten si to zasloužil, takže ho nechali být.
Byla asi jedna hodina, když Tadži vzhlédl na oblohu a jeho pohled se stal ustrašeným. Cosi se dělo. Ostatní kluci nechápavě zírali na něj. Tadži ukázal roztřeseným prstem na oblohu. Ostatní to uviděli také... . . .
Byly tam. . . .
Dva měsíce.
Na obloze svítily dva měsíce. Jeden, který znali, ale byl tu ještě druhý. Daleko menší, ale mnohokrát větší než hvězdy.
Co je zase tohle??? přerušil konečně strašidelné mlčení Duchy.
Začíná to do sebe pomalu zapadat, ale je to až moc neuvěřitelné, aby to mohla být pravda..., bázlivým hlasem se projevil Lízy a Tadži na něj vrhl chápavý pohled. Asi tušil.
Tak nám to řekněte, vy dva. Dobře, ale seďte pevně ať to s vámi nešvihne.
No jo, pořád, dělej, chci vědět pravdu, ozval se netrpělivě Petr.
Lízy mu věnoval krátký pohled a pak začal:
Nejdřív ty koleje, pak přesličky, ten pták a teď tohle. Všechno to dává jediný smysl. Stalo se to asi zakhle: Všechno to začalo vlakem. Bezstarostně jsme jeli vlakem směrem na Kolín, když vtom se něco stalo. Nejvíc to odpovídá tomu jako by jsme se dostali do nějakého časového uzlu.
Co se děje??? vynořil se nechápavě ze tmy rozespalý Tomáš.
Ani on nedokázal déle spát. Když mu to vysvětlili, mohl Lízy pokračovat:
Takže jsme se dostali do časového uzlu. Celý vlak, i s námi putoval časem. Nevím jak, věda to nedokáže vysvětlit, natož pak já. Zkrátka nás to vyfluslo v době před šedesáti milióny let..
Počkej, to mi chceš namluvit, že jsme v juře??? zeptal se s nevěřícným úsměvem Tomáš, ale když zahlédl vážné tváře ostatních kluků, pochopil, že to opravdu není legrace.
60 miliónů let???
Ano. Proto tady náhle nebyly koleje a vlak zastavil. V té době ještě přesličky na Zemi byly, takže to také zapadá a pterodaktyl??? - ten byl opravdu živý, ale neznal lidi. Ti v této době ještě nežili. Jsme jediní lidé na planetě Zemi.
A co ty měsíce?? dodal Duchy.
No ano. Vědci přece předpokládají, že vyhynutí dinosaurů způsobil dopad meteoru na Zemi.
Takže ty myslíš, ...
Tohle není druhý měsíc. Nějakou zatracenou náhodou jsme se dostali do doby těsně před dopadem toho meteoritu.
Takže jsme v shitu, dodal Duchy.
Lízy jen mlčky přikývl.
Zpět se nedostaneme. Ten časový uzel je asi jen jednosměrný, takže nás dostal sem, ale zpátky už nás nedostane.
Ale musíme to zkusit, rozhodně vykřikl Petr.
To jo, ale záleží, jestli to vůbec zkusit stihneme. Kolik nám asi zbývá času do srážky??? jaksi nezůčastněně podotkl věčný pesimista Tomáš.
Dobrá otázka. To by mne taky zajímalo...
Opět zavládlo ticho. Bylo přerušeno až příchodem nejistě se tvářících dívek, které se odebraly ze říše spánku do reality probuzeny výkřikem Petra.
Zase se něco děje?? zeptala se nevěřícně Eva Zítková.
Ne, mělo by snad ?? odpověděl s předstíraným klidem Tadži a rozhlédl se po ostatních hoších. Ti ho pochopili. Nechtěl strašit dívky.
Ale možná jsme našli cestu domů.
Jak,...
Ne, je to dlouhé povídání, radši půjdeme, nemáme moc času.
Měsíc už zašel, ale kometa byla stále jasně viditelná na denním nebi. Věděli, že je to marné, tedy - kluci to věděli. Holky už se těšily domů. Museli projít vedle Pterodaktyla. Kluci věděli víc než bylo zdrávo, ale snažili se nedát to najevo. Bylo to pro ně těžké.
Velmi těžké. Holky tentokrát nezpanikařily. Tedy ne všechny.
Marie Janíčková však nevydržela to nervové napětí a rozběhla se. Pták, který měl tentokrát už asi hlad si řekl, že by to mohla být dobrá menší snídaně a s uširvoucím výkřikem se na obrovských křídlech zvedl a vydal se pronásledovat svou oběť.
Ostatní nemohli nic dělat. Byli bezmocní a tak se jen schovali za nejbližší převis a čekali. Za několik minut se pták vracel a v dvoumetrových pařátech držel svíjející se Marii. Oni nemohli a ani nechtěli riskovat a proto stále leželi za kopečkem a sledovali dění. Pták se pohodlně usadil na větvi ze které před chvílí vzlétl a plně se začal věnovat své kořisti. Strašlivý zobák se otevřel a zase zavřel. Vystříkla krev.
Bylo po všem. To obrovské monstrum sluplo Marii jako jedno sousto. Pak se pohodlně uvelebilo na větvi a začalo dřímat. Toho museli využít. Tiše se proplížili kolem. Dokázali to. Když byli dostatečně daleko od té zrůdy, hluboce si oddechli.
Postupovali dále. Slunce již stálo v poloze, která oznamovala blížící se poledne a oni stále pochodovali. Kluci občas nenápadně vrhli pohled na blížící se zkázu. Večer nebo v noci dojde ke srážce. To věděli a byli si tím jisti. Museli to stihnout. Někdy kolem páté hodiny, kdy už všichni sotva pletli nohama se na obzoru objevil vlak. Kluci doufali, že je to jejich záchrana. Teď už jen najít místo, kde začínaly stopy po o zem drhnoucím vlaku a vymyslet způsob jak se dostat zpět.
To byla nejtěžší část jejich úkolu. Ještě, že holky nic neví. Jen by to zdržovalo. Začaly sice mít podezření po tom útoku Pterodaktyla, ale mlčely a tupě následovaly kluky pochodující vepředu a tiše naříkaly na bolest nohou. Minuli vlak. Teprve teď si kluci vzpomněli na dospělé.
Co se s nimi asi stalo?? Kam až došli? Přišli na to, co se děje? Zkusili se dostat zpátky?? Dokázali to??
Našli počátek stop.
Konec dinosauřího věku se blížil. Ještě půl hodiny, možná hodinu, dvě, a meteorit, obrovský meteorit vnikne do atmosféry, narazí do povrchu Země, uvolní se obrovská energie srovnatelná snad s výbuchem několika milionů atomových bomb ve stejný okamžik. Po celém zemském povrchu se přežene tlaková vlna jako obrovská a nezastavitelná bouře, po ní přijde žár. Žár o teplotě několika tisíc stupňů. To celé by se dalo přežít jen ve vodě. No ano, voda. Jenže pak by se již nikdy nedostali zpět. Byla by jim zamezena cesta zpět. Nevěděli by, kde bylo to místo. Žili a zemřeli by tady. Museli se dostat pryč dřív, než Země na několik tisíc let zemře. Meteorit se blížil a oni stále neměli řešení.
Co vlastně hledáme, ptaly se dívky.
Únikovou cestu. Cestu z pekla. Jsme v juře, rozhodl se jim to říct Duchy.
Kde, kde, kde že to jsme???
V juře, před 60-ti milióny let. Časová smyčka nás sem hodila i s vlakem a teď se na zem řítí meteorit a jestli se do několika hodin nedostaneme pryč, skončí život náš, stejně jako životy všech zvířat po celém světě.
PANEBOŽE...!!!
Dívky byly v šoku. Přesně jak chlapci předpokládali.
Meteorit vnikl do atmosféry a oni stále neměli řešení.
Brána tu nebyla. Alespoň to tak vypadalo.
Už to vzdali. Věděli, že zemřou a smířili se s tím.
Meteorit narazil. Ucítili obrovské chvění země a uviděli, jak se na ně řítí obrovská bouře, která boří vše, co se jí postaví do cesty. Byl konec.
Poslední společný výkřik a pak už jen..... ........................................................................ .....SMRT.......................
Tadži se probudil... Měl zavřené oči. Co se to stalo?? Je v nebi. Vždyť zemřel. Otevřel oči. Byli tady. Všichni. Všichni jeho spolužáci tu před ním tiše stáli. A pak to pochopil. Tohle není nebe, tohle je skutečnost. To všechno se mu zdálo. Nic z toho se nestalo, nic z toho není pravda. Úleva zaplavila jeho mysl. Nikdo nezemřel. Už si dokonce vzpomínal, co se stalo. Chtěl ukončit svůj život. Chtěl zemřít. Láska. Láska ho zabíjela a tak se odhodlal jí pomoci. Byla tu i ONA.
Byla tu --------------- Lenka, Lenka Stehlíková.
Nenesla za nic vinu. To všechno on. On ji miloval. Pamatoval si koleje. Koleje na nichž stál a čekal na rozsudek smrti. Jak cítil, nepovedlo se. Všichni tu nad ním stáli a litovali ho. Proč ho litovali až teď. Předtím trpěl víc. Bolest od srdce, to je ta největší bolest a on ji zažíval každé ráno, když se probudil. Proč teď ta lítost?? Čím si ji zasloužil ? Tím, že chtěl zemřít ? Probudilo se v nich snad přece něco dobrého, co jim napovědělo, že i on má právo mít rád?? To nevěděl, věděl však velmi dobře, že jsou tady jen z povinnosti. Sice si tím nebyl jist, ale tušil to, a přesto doufal, že by mezi nimi našel i opravdové kamarády:
Kluci, těm věřil, ti tu byli i ze soucitu, Lenka ?, nevěděl, nevěděl, co si má o jejím příchodu myslet. Byla tu a litovala jej. Co taková Iva, proč ta tu je??
NEBO Jana Vymětalová, která se živila ve škole posmíváním se jim a ničením vztahu mezi jím a Lenkou? Proč ta tu byla? Uvědomila si snad přece, že opravdu miloval??
Tiše se na něj dívali. Jen tam tak stáli a dívali se. Pak, pak bez ohledu na to, co z toho vyplyne pro ni za důsledky vykročila z řady Lenka. Přistoupila k němu, podívala se na něj a chytila ho za ruku. To byl nejkrásnější moment v jeho životě. Láska ho držela za ruku. I když to bylo na smrtelné posteli, ale bylo. Stalo se to a už to nejde změnit. Zadíval se do jejích modrých očí a byl si jist, že k němu něco cítí. Možná, že jen v ten okamžik, ale cítil lásku a porozumění. Nebylo to marné. Vzpomínky na náraz, na strádání, které vytrpěl, na bolest, na tu obrovskou bolest, když se jeho tělo střetlo s chladným kovem, jedoucím mu vstříc, skřípění brzd a zase ta bo
lest.....to všechno ustupovalo do pozadí v její přítomnosti.
Byl rád, že to tak udělal. Věděl, že kdyby to udělal, nikdy by ho za ruku nedržela. Necítil by to soucitné teplo její dlaně. Žil by dál, ale sám. Bez lásky, beze smyslu, bez života, bez srdce a bez duše. Jen jeho tělo.
Pak Lenka na chvíli odstoupila a on se bál. Bál se, že už nebude moci držet její dlaň. Bál se, že bude umírat bez toho jejího dotyku. Přistupovali ostatní:
Lízy - kamarád. Povzbudivě, ale smutně se na něj usmál. Nebyl to Lízy, kterého znal. Byl smutný.
Tomáš - další skvělý kamarád. Užili si spolu spousty legrace.
Duchy - spolu toho zažili tolik, že už si to vše ani nepamatoval. Bylo to dobrodružství na dobrodružství. Byl jeho velmi dobrý přítel.
Řvod - neznali se nejlépe, ale Tadži věděl, že dokáže být skvělým kamarádem.
Petr - i přes to občasné škádlení a zajiskření se mezi nimi ho měl rád. Dívky jen z povzdálí tiše přihlížely. Jen Iva se odvážila přistoupit blíže k trpícímu Dušanovi. Její vždy veselá tvář byla teď zvrásněna pocitem bolesti. Vzpomněl si na svůj sen.
Zavolal si Tomáše. Ten k němu přistoupil blíž a Tadži mu pošeptal:
Ona tě miluje... Tomáš, aniž by na sobě dal znát jakýkoliv pocit opět poodstoupil a pátravě se zadíval na Ivu a pak na Tadžiho, který v jeho očích vyčetl díky, a zpět na Ivu. Tadži v jeho chování vycítil záblesky radosti. I Tom se mohl radovat z lásky. Jen on bude opuštěný až do konce svého života, který se nezadržitelně přibližuje. Byl rád, že tamto byl jen sen. Jeho život za život jeho přátel a především za život Lenky byla malá cena.
Chci být sám.., zašeptal a zkoumavě se podíval na Lenku a čekal jak zareaguje. Všichni ostatní odcházeli, ale ona ne. Nechtěla ho nechat tak jak je. Samotného. Tadži se na ni vděčně podíval a ona opět přistoupila a chytila jej za ruku. Jeho srdce, srdce, které ji milovalo už přestalo bít a ona věděla, že poslední myšlenka a vzpomínka patřila jí.
Seděla tam takhle několik hodin. Seděla a byla úplně, ale úplně sama. SAMA. Ani láska s ní nebyla. Proč?? Odešla. Odešla s Tadžim do záhrobí. Ticho vládlo místnosti a Tadži zažíval alespoň v poslední chvilce života to, o čem snil, když byl zdráv.
Dotek lásky.